Eldar80 přečtené 831

Spánková revoluce - Transformujte svůj život noc po noci 2017, Arianna Huffington

Je to pojaté dost populárně. Forma mi stylem připomínala ukrutně dlouhý článek v časopise. Jenom by měl 300 stran. Autorka cituje vědce nebo uvádí výsledky výzkumů, takže podložené to má. Otázka je její výběr. Bibliografie, zdroje a rejstřík chybí. Výhodou je snadná čtivost. Text je nenáročný a přitom nenudí. Autorka není vědkyně zkoumající spánek a je znát, že je to syntéza načteného. K tomu přidává svoje nebo cizí osobní zkušenosti. Je zde klasický úvod o škodlivosti nedostatku spánku. Autorka se pak trochu víc věnuje snům. V druhé části se věnuje spánku a tomu jak ho vylepšit. Moc odborné to není a co se týče informací je to průměr. Tady se bohužel nemohu ubránit srovnání s knihou Proč spíme, která je po všech stránkách lepší. Taky je každá pro jiné čtenáře. Komu Proč spíme přijde moc vědecké a náročné, tomu by se mohlo líbit tohle. Název klame. Žádná revoluce tady není. Jedná se spíš o současnou změnu, kdy se začíná měnit přístup ke spánku. Možná to spíš platí pro firmy v USA. Ostatně celá kniha mi přišla napsaná především pro Američany. Nechápal jsem proč to vyšlo, protože oproti Proč spíme to nepřináší nic nového. Vyšlo to totiž o rok dřív. Možná by spolu nakladatelé mohli mluvit o tom, co hodlají vydat, aby to pak zbytečně nekončilo v Levných knihách... Chtěl jsem tomu dát 2 hvězdy, ale pak mi došlo, že to někomu může pomoct a tak dávám 3. Kdyby to jen pár lidem pomohlo tak jedině dobře. Kvalita informací je sice diskutabilní, ale dobře se to čte. 55% 2,5*... celý text

Jizva 2019, China Miéville

Tak tohle bude subjektivní. Už od začátku se mi to nelíbilo. Prakticky hned jsem jen pasivně přijímal co čtu. U Nádraží Perdido se to stalo asi v polovině. Tady hned. Pestrý svět Bas-lagu je v Jizvě ještě víc přeplácaný. Obávám se, že pokud během čtení přemýšlím, jestli čtu geniální dílo a nebo jen hnusnou slátaninu, tak se něco fakt nepovedlo. Ale možná žánr New Weird nebude pro mě a staromódně zůstanu u New Wave… :) Přes autorův styl psaní se nedokážu přenést. Přijde mi odpudivý. Žádná sympatická postava a logika s racionalitou někdy dost kulhá. Asi mi chybí nějaká smysluplnost. I vymyšlené světy by přece měly mít svoje zákonitosti. Ty dávají hrdinům nějaká omezení, která musí překonat. Jenže v Bas-lagu je (skoro) všechno možné. Chybí logika nějakých předvídatelných limitů. Technická úroveň odpovídá zhruba první polovině 20. stol. A když se to spojí s alchymií a magií, tak jsou postavy málem všehoschopné. Originalita se tomu nedá upřít, ale těch podivností je prostě moc. Po literární stránce je to vrcholně umělecké dílo, ale pro mě mizerně čtivé. Četl jsem to vyloženě s nechutí. Záměry některých postav zůstaly neodhaleny a mělo to otevřený konec. To jsem jako četl 600 stran kvůli tomuhle? :( Moje druhá a poslední kniha od Miévilleho. Stejně jako u Perdida ani tady mě neláká číst to znovu. Knihu prodám. Přitom některé nedobře napsané knihy rád čtu znovu. (že Zelazny) Tohle znovu fakt ne. Jedinečný zážitek, který nehodlám opakovat. Musel by to napsat někdo jiný. Opakují se zde všechny problémy z předchozí knihy. Přitom samotná zápletka je vymyšlená naprosto skvěle. A má to zajímavý nepředvídatelný děj. Opět mě míjí nadšení u ostatních. 75% 3,5*... celý text

Bez loga 2005, Naomi Klein

Opět je to na téma "tohle by si měl každý přečíst". Informace v knize by měly být všeobecně známé. Pokud vás odrazuje těch 500 stran, tak rozhodně doporučuju kanadský dokument The Corporation (2003). Vypovídací hodnota je velmi podobná. Dokument jsem kdysi viděl a spoustu věcí už jsem znal. Překvapilo mě, jakou knihou začíná má oblíbená edice. Autorka je levicová novinářka a kritizuje zde nadnárodní společnosti. Vysvětluje, jak se některé korporace zbavily dělnických profesí a přesunuly pracovní místa do zemí třetího světa. Jak se zcela se zaměřily na marketingové budování značky. Jak ovlivňují vzdělání a vědecký výzkum. Vliv na univerzity a vědu je asi nejhorší. Dokud si člověk neuvědomí, jaký problém obnáší přesunutí výrobního průmyslu a na něj navázaných profesí. V původní zemi zmizí pracovní místa a v nové naroste moderní otrokářství. Vliv korporací nás provází celý život a týká se nás všech. Od reklamy pro děti až po dospělého spotřebitele. U nás vytváří konzumní kulturu a v chudých zemích se objevuje vykořisťování a práce v robotárnách. Působení korporací je tak pro lidskou společnost negativní. Jenže po veškeré relevantní kritice to začne ztrácet dech. Nadšení autorky z neziskových aktivistů nesdílím. V tomto ohledu je to možná poplatné své době. Tím nemyslím fakta a kritiku nadnárodních korporací, ale nadšení kolem roku 2000. Někdo mohl postřehnout podobnou vlnu kolem roku 2012. Nebo aspoň mě kulturní sabotérství zcela míjí. Možná v USA je situace jiná. Naštěstí to končí pozitivně, protože nakonec jsou zmiňovány změny, které korporace po nátlaku musely provést. Určité aktivity tak mají smysl, ale musí mít konkrétní cíl. Bohužel i na jejím případu z mládí vidíme, že levicoví aktivisté se často chytají nedůležitých věcí nebo věcí vyloženě defektních. Pokud má aktivismus smysl, funguje, pokud se chytá ideologických věcí, selhává. Dnes se v debatách objevují zmatené výkřiky: "Je to firma! Může si dělat co chce!" Třeba najmout vojáky a postřílet pár demonstrantů? Ale dyť to bylo pár negrů a stalo se to kdesi v Africe... (Nigérie, hnutí MOSOP) Je to nepříjemný číst. Že se dějí špatné věci už dávno víme. Jenom jsme to úplně vytěsnili. Doporučuju všem nadšeným fanouškům Faktomluvy od Roslinga. Akorát hrozí, že všechno o čem autorka píše, už budete znát. 90% 4,5*... celý text

Lumpové a beránci 2014, Vladimír Pikora

Vůbec jsem to nečekal, ale prvních 100 stran mě fakt bavilo. Ze čtení jsem měl obavy a tak mě to příjemně překvapilo. Od autorů jsem četl Všechno je jinak a tam byl humor spíš vynucený. Tohle bylo zábavné a vtipné. Občas mě to fakt rozesmálo. Ale jsem podobný ročník jako autoři a mám k nim názorově blízko. Třeba je to tím. Nedivil bych se, kdyby to někoho úplně minulo. Co knize škodí je prostřední natažená část. A pak jsem čekal víc ekonomie. Ve srovnání s road movie bylo odbornějších pasáží málo. Je to spíš takové vyprávění o mladém manželském páru, který má blízko k financím a bankovnictví a do něčeho se zaplete. Začalo to úplně reálně, ale poslední třetina už mě přišla nevěrohodná. Jak chování mladých manželů tak probíhající světové dění. Má to dobrý začátek, ale autoři to nedokázali stejně dobře ukončit. Sráží to příliš banální děj, na jehož pozadí se odehrává velká finanční krize. Těch pár naučných pasáží to nezachrání. Je tam částečný pohled na to, jak fungují banky a trochu se řeší problematika eurozóny. Jenže po přečtení je ta promyšlenost až moc průhledná. Má to příliš jednoduchý lineární děj. Hodně humoru pramení z chování svérázného páru, ale po 200 stranách to začne trochu nudit. A kdo s autory nesouhlasí, bude asi knihu vnímat ještě víc kriticky. Vzhledem k tomu jak mohla být kniha dobrá, měli by autoři změnit redaktora. Jestli to vůbec nějaký viděl. :) Pokud autory rádi sledujete, tak si to klidně přečtěte. Ale nemějte příliš vysoká očekávání… 67,5% 3,5*... celý text

Jak to vidím já 2022, Temple Grandin

Čtení mě tak moc vydeptalo, že jsem nedokázal napsat komentář. Trvalo mi rok a půl než jsem se k tomu zvládl vrátit. Tehdy jsem napsal jen tyto tři řádky: "Myslel jsem, že to bude lepší. Celá kniha je souhrn různých článků, které Temple napsala pro různé odborné časopisy. Jednak se jedná o její osobní zkušenosti, ale spousta článků má uvedenou literaturu, ze které čerpá." Na víc jsem se nezmohl. Pořád mi hlavou běhala otázka: Co všechno udělali rodiče při mojí výchově špatně? A odpověď: Všechno. To samozřejmě přeháním. Zkrátka se to nevědělo. A za spoustu věcí si můžu sám. Ale i tak... Na některé věci klade Grandin důraz. U mě nic z toho neproběhlo. A nebudu sám. Člověk pak u sebe vidí následky toho, před čím Grandin varuje. Hodně věcí mi tak docvaklo a začalo dávat smysl. Úplně největší dojem na mě dělají její rodiče, že ji dokázali tak dobře vychovat. Těžko se mi to hodnotí, když se mě to osobně dotklo. Sám nedokážu říct, nakolik by to můj život změnilo, kdyby rodiče knihu četli. Ale mě by to v dětství pomohlo ohromně. A pomohlo mi to i teď. Výsledný dojem se bude odvíjet podle toho, jak moc vás to zasáhne nebo jak vás osloví samotné rady. Užitečná mi přišla sotva třetina. Grandin se věnuje PAS obecně a já tolik potíží nemám. Rodičům autistických dětí rozhodně doporučuju. Nejspíš toho uplatní málo, ale i to málo se může extrémně vyplatit. Pro sociální pracovníky je přečtení nezbytnost. Problém vysoce funkčního autismu je v tom, že se to v dětství nezachytí a zjistí se to až už je pozdě. Dospělou osobnost je mnohem těžší změnit než usměrnit tvárné dítě. A v pubertě už je pozdě díky období vzdoru. Grandin opakovaně uvádí, že se od sebe velmi špatně odlišuje nerdství a lehká forma autismu. Končí u toho, že se to vlastně rozeznat nedá. Pokud je vaše dítě nerd, nejspíše bude někde na spektru. Pro rodiče malých dětí, kteří mají podezření, je rozhodně lepší přečíst zbytečně 400 stran než to nečíst a pak toho litovat. Užitečná kniha. Jen mohla mít lepší formu než krátké články. Budu si to muset v klidu přečíst znovu. 90% 4,5*... celý text

Letiště 1992, Arthur Hailey

Prostě mě to bavilo. Tak jednoduché to je. Název je zároveň místem děje. Téměř celé se to odehrává na mezinárodním letišti. Tenhle realistický styl psaní mám moc rád. Celá myšlenka je přitom úplně jednoduchá. Je sice sněhová bouře, ale pokud tak velké letiště nemusíte zavřít, tak je nezavřete. Sledujeme hlavně ředitele letiště, který se snaží, aby fungovalo dál. Další dějové linie střídavě sledují piloty a letušky, dispečery a další zaměstnance. A do toho se děje víc věcí, které s letištěm souvisí. Díky tomu to nemělo hluchá místa. Co bylo slabší, tak některé zápletky vedlejších linií. Ale v souhrnu se to ztratí. Vše je podřízeno až všední věrohodnosti. Hailey píše tak, že to prakticky vidíte. Technické pasáže byly začleněny úplně přirozeně. Je vidět, že si s tím pohrál. Je to velmi vyvážené. Prostředí, lidé, vše je normální a relativně uvěřitelné. Mě se tento literární žánr líbí. Dostanu co čekám. Perfektní čtivost, absence nudy a zajímavé prostředí. Nic dalšího nečekám. Různé společenské problémy jako v jiných knihách tady tentokrát neřeší. Celé by se to mohlo klidně stát. Děj rychle ubíhá a napětí se stále stupňuje. Je fascinující, že tak tlustá kniha se odehrává v několika málo hodinách. Za sebe doporučuju. Jen počítejte s tím, co je to za žánr. 87,5% 4,5*... celý text

Jak přejít řeku 2020, Václav Cílek

Moje první kniha od Cílka. Takže nemůžu srovnávat s ostatními a že jich napsal... A jsem zaujatý. Cílek je mi sympatický. Líbí se mi co říká a jak to říká. Líbí se mi televizní dokumenty, kde účinkuje. Líbí se mi jeho uklidňující hlas. A líbila se mi i tahle kniha. Musím říct, že Cílek umí psát přitažlivě. Použitý styl má blíž k eseji. To umožňuje malebný výklad a trochu širší rozlet myšlenek. Kdo očekává něco striktně naučného, tomu spíš nedoporučuji. Je to inspirativní a k zamyšlení. Kniha se skládá ze tří odlišných částí. První o antropocénu, klimatických změnách a současnosti byla naprosto skvělá. Jenže druhá část o třech umělcích mě moc nezaujala. Třetí část je depresivní cestopis do USA mezi dnešní indiány a do Detroitu. V první části zmiňuje knihu Podivná smrt Evropy, kterou napsal Douglas Murray. Zaujalo mě jak si s ní Cílek nevěděl rady a věnoval jí několik stránek. Opět se mi vyplatilo, že jsem tu knihu četl. Prostřední část o umění mi přišla nějak navíc. Nebo mi něco uniklo. Má autistická mysl si s uměním neví rady. Ale i tak se to dobře četlo. Co mě úplně dostalo, když do výkladu začlenil učení tibetského učitele Chögyam Trungpy. Poslední cestopisná část byla naprosto deprimující. Rozpad původní indiánské kultury pak na mě působil jako analogie rozpadu tradičních hodnot Západu. Právě kvůli Podivné smrti Evropy se to vyloženě nabízelo. Ale co když to tak není? Co když se něco shoduje, ale jako analogie se to použít nedá? Nad tím se čtenář nutně pozastaví. Jenže jak mizí původní indiánská víra, tak se zároveň úplně rozpadá Detroit. Totální úpadek. Z Detroitu je spousta černobílých fotek, které dávají knize ponurou atmosféru. Pak jsou tam ještě fotografie barevných kreseb od Anny Zemánkové. Jsou sice krásné, ale mě to zas nic neříkalo. Ostatní to asi ocení víc. Má to krátký závěr, kde se věnuje současné době a pandemii. Na konci byl výběr literatury na stránku a něco. To mi přijde škoda. Uvítal bych, kdyby tam Cílek napsal všechny knihy, ze kterých čerpal. Škoda drobných chyb a že fotky nebyly barevné. Bylo znát, že Cílek fotil velmi výrazné a zajímavé kompozice. Celkově má kniha moc hezkou úpravu. Od obálky po kvalitní fotky. Za hezký vzhled přidávám 5%. Pokud se vám Cílek líbí, tak rozhodně doporučuju. U ostatních a hlavně kritických čtenářů záleží jaké mají očekávání. 85%... celý text

Vango 2013, Timothée de Fombelle

Tak jo. Na konci byly slzičky. A když jsem se sebral a přečetl posledních pár stran znovu. Tak zas. Jak tohle ohodnotit hvězdičkami? Funguje to i u ostatních? A nebo se nad lidskými osudy jen rád dojímám? To fakt nevím. A tak budu zlá cynická příšera a dám tomu jen tři hvězdy. Vydání je asi určené pro děti a tak to má větší písmena. Proto těch 700 stran a ještě je to taková cihla. Je to dilogie, ale u nás to naštěstí vyšlo jako jedna kniha. Ta první by byla fakt špatná. I přes nečekané zvraty to jen volně plyne a tak tomu chybí napětí. Prakticky je to jen začátek. Pouze se připravujeme na pozdější provázanost životních osudů a sžíváme se s hlavními hrdiny. Zasazení do meziválečného období se povedlo, je to hodně výpravné, ale něco mi tam chybělo. Možná mi vadila ta pohádkovost, nepravděpodobnost situací. Nevěrohodnost a občas divné jednání postav. Dvě hvězdy. Horší je, že druhá kniha je skoro stejná. Zlomí se to až v její polovině. Teprve pak začne mít děj aspoň nějaký spád. Vnímám to jako tajemný a dobrodružný příběh pro náctileté a pohádku pro dospělé. Napsané je to fakt moc hezky. Jak popis prostředí, tak postav. Ty jsou uvěřitelné a živé. To jak se lidé potkávají a míjejí je zpracované úžasně. Po této stránce je to ohromující. Ale to je asi tak všechno. Čtyři hvězdy. Je to hlavně propletené než napínavé. A moc zdlouhavé. Už během čtení jsem vůbec nerozuměl tak vysokému hodnocení. (Nyní 93%.) Zas se ukazuje, že se tím nemůžu řídit. A nebo mi něco uniklo. (Konec. 27.2.2022) Bohužel se po roce přikláním k průměrnému hodnocení. Zážitek na konci skvělý, ale nestačí mi vyvážit 500 stran úvodu. Některá tajemství byla trochu průhledná. Je to spíš pro mladší čtenáře, kterým nevadí dlouhé knihy. A pro ty, kdo mají rádi dojemné a malebně napsané romány. 75% 3,5*... celý text

Sloupoví aneb Postila 2008, Stanislav Komárek

Když jsem knihu uviděl v antikvariátu, věděl jsem, že autor napsal několik vysoce hodnocených knih. Koupil jsem ji s tím, že když se mi bude líbit, tak si od něj koupím další. A nebyl to dobrý nápad. Kniha obsahuje eseje shrnuté do několika témat. Sloupky původně vyšly většinou v novinách. Přečíst si takový sloupek by mi nevadilo. Ale přečíst řadu esejů, které by mi nevadily, je úplně jiný zážitek. Moc nesleduji světové dění, na které autor občas reaguje a tak mi asi spousta věcí unikla. A potom asi nejsem tak světaznalý jako Komárek. Podle mě je nutné vidět svět podobně jako on. Pak se čtenář bude líp orientovat. Nesleduju zprávy ani politiku. Čtu spíš články, analýzy nebo eseje. A hlavně knihy samozřejmě. Sleduju některé lidi. Informace zpracovávám úplně jinak než běžný konzument zpráv. Možná proto mi to vůbec nesedlo. Buď měl být výběr esejů přísnější nebo měly mít krátké předmluvy uvádějící čtenáře do kontextu. Já jsem se ztrácel. Asi by bylo poctivější ohvězdičkovat jednotlivé eseje a některé zkrátka nehodnotit. Pár esejů bylo fakt dobrých. Bylo tam několik výborných hlodů, které mě skutečně rozesmály. Jenže těch průměrných nebo nepochopených bylo víc. A pak tam bylo hodně věcí, se kterými jsem nesouhlasil. S výslednou pointou jsem většinou neměl problém, ale bylo tam dost pochybných tvrzení. Autorův cynismus je mi cizí. Doporučuji především příznivcům autora a všem, kdo mají podobné paradigma. 55% 2,5*... celý text

Život samá pohroma 2016, Jon Kabat-Zinn

Nejdelší kniha o meditaci co jsem četl. Meditací zde míním všímavost. Pálijsky sati, anglicky mindfulness, což se nedá do češtiny přesně přeložit. Pochází to z buddhismu, ale obsah není náboženský. Tady pozor. Není to duchovní ani esoterická literatura. Pouze je tam hluboká souvislost. Výklad je sekulární a naučný. Způsob, jakým je kniha napsána, jde přímo k meditační praxi všímavosti. Důležitá je samotná technika. Těch 600 stran vypadá děsivě, ale to podstatné se probere do 200 stran. A když se vynechá předmluva k druhému vydání, tak samotná praxe má jen 140 stran. To už se dá v pohodě zvládnout. Pak jen následuje, co z toho plyne. Řeší se změna paradigmatu a nový způsob myšlení. Dál se věnuje na 40 stranách stresu a pak následují na 150 stranách kapitoly k jeho jednotlivým druhům. A končí to, jak dál praktikovat po skončení MBSR programu. A o tom to celé vlastně je. Snižování stresu pomocí všímavosti. Je to především terapeutická kniha pro lidi, kteří mají nějaké trápení. Proto v názvu není slovo meditace. Spoustu lidí by to mohlo odradit. Je tam dost příběhů. To by asi v čistě vědecké knize neobstálo. Určitě to není kniha jak být šťastný. K meditaci se zde přistupuje podobně jako k nějaké terapeutické metodě. Důležité je, aby to pomáhalo. Hlavní účel je užitečnost a pomoc lidem s různými problémy. Proto text není náboženský ani duchovní. Je to taková esoterika 21. století. Prastará moudrost a věda dohromady. Pro lidi bez potíží to podle mě není. Meditace posiluje mysl jako celek. Zesílí pozitivní i negativní vlastnosti. Cílový čtenář je někdo, kdo musí pracovat s nějakým druhem stresu. Zkrátka, když jste zdraví, tak taky neberete léky. Pro běžné lidi se naopak hodí esoterická literatura jako třeba: Mello (Bdělost), Tolle (Moc přítomného okamžiku), Thich Nhat Hanh, knihy o dzogčhenu apod. Ostatně jsou zmíněny v literatuře a doporučeny ke čtení. A tak se to celé uzavírá a vracíme se zpět k buddhismu. :-) Zdá se, že kniha zvládne nahradit celý kurz. Tzn. ušetřit cca 4000 Kč. (Nebo kolik teď stojí certifikovaný MBSR.) Je to JEN na vás. A to může být problém. Cílovým čtenářům jednoznačně doporučuju. Ostatním moc ne. Pokud netrpíte stresem, tak poslední 2/3 knihy jsou skoro zbytečné. 90% 4,5*... celý text

Quo vadis 1983, Henryk Sienkiewicz

Cítím se trochu trapně, že tohle slavné dílo čtu až teď. Díky milostné zápletce a tomu jak to autor pojal, se mi to zdá ideální pro mladé křesťany a hledající, kteří rádi přemýšlí nad křesťanstvím a jeho historií. Na začátku jsem furt listoval na konec kvůli vysvětlivkám. Jako naučná literatura je to dobré, ale jako próza bída. Čtivost nic moc a děj není poutavý. Je to hlavně o kontrastu křesťanského učení a kultury starověkého Říma. Tohle všechno se střetává v postavách, které o tom zároveň diskutují. Střet kultur je tak popsán na více rovinách. A na všech se ukazuje, že křesťanství přináší lepší morálku a modernější společenské hodnoty. Sice se nabízelo dát proti sobě první křesťany a dekadentní smetánku, ale výsledek je hrozně laciný. Prostí Římané nebo třeba Židé už tehdy žili jinak. To si autor zjednodušil stejně jako nedůvěryhodné jednání postav. Z křesťanského poselství je cítit značná sebejistota. To je asi tím, kdy to psal. V době kdy si křesťanský Západ podmanil skoro celý svět. V době imperialismu a kolonialismu. Ale Řím byl také impérium a jak skončil... A jak dopadlo „dlouhé 19. století“ už víme. To Waltari po druhé světové válce už psal jinak. Dnes tam můžeme vidět analogii s úpadkem současného Západu. Navíc v mém případě po přečtení Podivné smrti Evropy! :D Škoda, že celá první půlka je tak nudná. Vzdychání hlavního hrdiny byla otrava. A nejhorší byly dopisy mezi Viniciem a Petroniem. Snaha zachytit jejich myšlenkové pochody, které byly příliš dnešní, mně přišla nepovedená a marná. Nevíme jak přemýšleli lidé ve středověku natož ve starověku. O tom je Ostrov včerejšího dne od Eca. Má podobně slabý děj, protože tam je to o myšlenkovém paradigma vzdělaného šlechtice ze 17. století. Druhá polovina je o mnoho lepší. Jsou tam skvělé okamžiky, které mne skutečně dojaly. Je to mnohem napínavější a stupňuje se to. Některé kapitoly jsou velmi výrazné, ale ztrácí to jako celek. To je asi způsobené tím, že to dva roky vycházelo v časopise. Škoda. Jako beletrie je to slabé a nevyvážené. Závěr se mi nelíbil a epilog mi přišel zbytečný. Je to hlavně pro čtenáře, které zajímá historický úspěch křesťanství. Těm rozhodně doporučuju. Myšlenkově neuvěřitelně podnětné a poučné. 87,5% 4,5* (Zajímavé souvislosti s křesťanstvím: Konec dějin od Fukuyamy a s antickou filozofií: Tao fyziky od Capry. Zajímavé komentáře: Rilian)... celý text

Podivná smrt Evropy 2018, Douglas Murray

Kniha se těžko hodnotí. Mám nadšeně jásat nebo být kritický? Literární kvalita či hloubka myšlenek je průměrná. Působí to jako soubor článků z blogu, ale nakonec to má určitou myšlenkovou nit. Autor nepřináší nic nového. Jen popisuje přístup evropských politiků k migraci od druhé světové války. Jejich chování nemá logiku. Pováleční gastarbeiteři splnili co se od nich očekávalo, ale do Turecka se už nevrátili. V dnešní době migrace dál pokračuje a přitom je v jižních státech Evropy extrémně vysoká nezaměstnanost mladých lidí. V Řecku a ve Španělsku dokonce přes 30 %. A jak autor pokračuje, tím víc je výklad absurdní. Proto se to špatně čte. Zdravý rozum dostane pořádně zabrat. Objeví se vztek a bezmoc, protože to nedává smysl. Pak je to dost úzce zaměřené. Popisují se hlavně tři věci. Migrace, islám a úpadek Evropy. Islám jen proto, že migranti jsou muslimové. To brání jejich úspěšné integraci. Samotný islám se neřeší. Není to nábožensky zaměřené. Náboženství se bere z pohledu jeho vlivu na kulturu, společnost a politiku. Křesťanství je vnímáno jako naše kulturní dědictví a součást historie. Jeho opuštění a osvobození od církve se nepřímo ukázalo jako prohra. Došlo k úpadku kultury a zmenšení životaschopnosti Západní společnosti. Autor ukazuje, jak se to promítlo do umění. Všímá si především francouzské literatury a na pár stránkách se věnuje kontroverznímu Houellebecqovi, který se ve svém díle dekadenci Západu věnuje. Je to analogické románu Podvolení. Houellebecq napsal příběh z příštího roku a Murray tohle. Takže oboje je pořád velmi aktuální. Na konci se zamýšlí nad blízkou budoucností a dnes se dá říct, že se zatím nic nezměnilo. Všímá si německé filozofie a hledání životního smyslu. Zamýšlí se nad hodnotami. Murray ke křesťanství naštěstí vůbec nenabádá. Zmiňuje Dawkinse a upozorňuje, že ateismus situaci jen zhoršuje. Nenabízí řešení. Zas je to ta kniha, kde se dá psát, že ti, kteří by si to měli přečíst, si to nepřečtou. Každý holt čte, co mu dává větší smysl. Napsané je to zcela srozumitelně a jednoduše. Nějaký intelektuální zázrak od toho nečekejte. Použitá stylistika má blízko k selskému rozumu, takže to humanitní intelektuály může popuzovat, ale Murray to má podložené. Literatura je sice na pár stranách, ale české vydání má velká písmena a proto je to tak tlusté. Pět hvězd nakonec dávám jen proto, že si myslím, že je důležité, aby to lidé četli. Je totiž nutné, aby nad tím přemýšleli chytří lidé a je úplně jedno jestli s autorem souhlasí nebo ne. 85% 4,5*... celý text

Anatém 2012, Neal Stephenson

Doporučuju pečlivě promyslet, zda se do toho pustit. Zůstat na straně 300 s tím, že té filozofie a promyšlenosti je moc, by byla škoda. Já bych to nečetl, ale dostal jsem to jako dárek a možná proto je to takové zklamání. :( Na Anatém jsem se dlouho těšil, jenže pak jsem si přečetl Diamantový věk a zjistil, že mě Stephensonův styl vůbec nesedí. Nápady má geniální, ale samotné provedení je bída. Postavy by ještě ušly, ale děj je špatný. Stephensonovy knihy jsou skutečná výzva. Je to náročné čtení, žádná oddechová literatura. Místy to vyžaduje stejnou pozornost jako naučné knihy. Asi nemá smysl víc psát. Cílová skupina bude absolutně nadšená. Závidím jim. Stephenson se na čtenáře vůbec neohlíží. Co Zelazny zmáslí na 200 stranách, tak Stephenson na 700. Není umění vychrlit tuny textu, ale vyhodit co není dost dobré. Zelazny má texty hravé. Tohle je těžkopádné a vypřemýšlené. Trochu se vrací k tradici filozofických sci-fi z 50. a 60. let, ale jeho úvahy jsou zcela dnešní. Líbilo se mi, jak to bylo napsané. Vnější popis by odpovídal fantasy, ale zevnitř to bylo klasické sci-fi. Jen ta filozofická rovina na mě byla příliš intelektuální. Úplně nejhorší bylo, když přišel nejzajímavější okamžik, který následovalo přes 100 stran filozofických keců. Po 400 stranách by se mohlo něco dít. Jenže zas ne. Závěrečná část byla geniálně vymyšlená. Pořád jsem si říkal, že to všechno je kvůli nějakému bombastickému závěru. Jenže konce jsem si všiml jen proto, že to tam bylo napsáno. A to je jako všechno? Jo. Tady je to napsaný: konec. Máte fakt brutální nápady a nakonec to dopadne tahle. I ten Míla moc dobře věděl, že by do toho neměl moc zabrušovat, protože pak by z toho musel vybrušovat. Je to lepší než Diamantový věk. Zde není tolik vaty a je to čtivější. Ale je to celé nezvládnuté. Zkrátit by to nešlo. Muselo by se to napsat jinak. Pokud volíte mezi těmito knihami, tak jednoznačně doporučuji Anatém. Hodně záleží, co jste za čtenáře. Zda obdivovatel Stephensona nebo někdo jiný. Je to pro všechny, kdo milují spojení filozofie a sci-fi. Akorát je to moc nevyvážené. Druhá a poslední kniha co od něj čtu. Nedokážu to náležitě ocenit. :( 70% 3,5*... celý text

Labyrint pohybu 2018, Pavel Kolář

Je to víc informativní než praktické. Čtenář se dočte o lidském těle a o tom jak k pacientovi přistupuje špičkový fyzioterapeut. Pár rad kniha obsahuje, ale není to primárně návod, jak zdravě žít. Některé odpovědi jsou poměrně odborné, takže to vyžaduje pozornost. Přitom je to velmi srozumitelné. Jen se musí počítat s použitím odborných termínů. Zábavné to moc není. Ani když se zmiňují slavní sportovci či jiné celebrity. Hodnotím to hlavně jako rozhovor. Naučná literatura to není. Je to příliš živelné a trochu osobní. Probírá se život profesora Koláře, někteří profesionální sportovci a v závěru vzpomínky na prezidenta Havla. Co se týče odborné stránky, tak tomu nemohu vytknout nic. Leda zpracování, protože rozhovor působí příliš učesaně. Aspoň já si nedokážu představit, že by tahle někdo skutečně mluvil. :) Výsledkem je výborná čtivost. Úplně mě to navnadilo přečíst si nějakou naučnou knihu na tohle téma. Taky uznávám, že jsem trochu zaujatý. Mám totiž skoro stejné názory jako profesor Kolář. Snad jen dvakrát mě něco zarazilo. Na téma pohybu lidského těla, rehabilitace a odpovědnosti za vlastní zdraví rozhodně doporučuju. Za velmi důležitý považuji závěr o ukončení života a přístupu ke smrti. 90% 4,5*... celý text

Noc v osamělém říjnu 2002, Roger Zelazny

Tak tohle mě fakt nesedlo. A to je Zelazny můj oblíbený autor. Některé jeho práce jsou holt slabší. Opět jeho typický styl. Super nápady a bídné zpracování. Současní autoři se ukrutně rozepisují. Zelazny zas nevysvětluje vůbec nic. Je přehnaně stručný. Musíte se umět chytnout sami a tak je to náročnější na čtení. Jenže po seznámení s hlavními postavami děj strašně dlouho stagnuje. Nevěděl jsem co se děje a jen tupě četl co hlavní postavy dělají. Zelazny zde spojil řadu chronicky známých hororových prvků z 19. století, ale nějakým záhadným způsobem to vůbec nemá atmosféru. Očividně to bral tak, že on to vymyslel a atmosféra už je problém čtenáře. Víc než polovinu knihy prakticky chybělo napětí. Takže jsem se pro to nedokázal nadchnout a četl to bez zájmu. Asi je to tak, že nedokážu ocenit knihu, která se na posledních 30 stranách exponenciálně zlepší. Způsob zpracování je jedinečný. Ať už samotný vypravěč nebo použité hlavní postavy. A nakonec všechno začne dávat smysl. Na jednu stranu úchvatný zážitek, ale to co tomu předcházelo… :( Velká otázka je překlad. Působí amatérsky jako z 90. let. Doporučuji příspěvek od tsal v diskusi. Ostatně Michael Bronec, který Zelaznyho vydává, v některých doslovech píše, jak je těžké ho překládat. Třeba to Straky na vrbě někdy vydají. Pak bych si to schválně koupil. Tahle jenom 70%... celý text

Psychologie štěstí 2021, Anton A. Bucher

Možná trochu zavádějící název. Lepší by bylo něco jako Základní souhrn výzkumů štěstí v psychologii. Primární téma není samotná psychologie štěstí, ale je to hlavně o psychologickém výzkumu štěstí. Tím pádem je to odborné a úplně seriózní. Žádný návod jak být šťastný. Ten tam sice je, ale jen jako výsledek jednoho výzkumu. Zpracováním je to podle mě dobrá učebnice. Po této stránce je kniha úžasně udělená. Takže pro studenty psychologie to bude asi dobré. Má to perfektní úpravu a členění textu. Výborně rozvržené kapitoly, které shrnují výzkumy na dané téma. Akorát je od všeho dost málo. Pokud vás zajímá něco konkrétního, tak hrozí, že o tom bude jen jeden odstavec. Částečně to má encyklopedický charakter a tak je to horší jako naučná literatura. Je to příliš stručné. Samotný text má totiž jenom 240 stran. Protože kniha shrnuje obrovské množství výzkumů, tak použitá literatura má regulérně 101 stran… Je to tedy hlavně shrnující syntéza, ale co musí každý ocenit, že je to celé podložené současnými vědeckými poznatky. Začíná to popisem kvalitativních výzkumů a úvodem co je vlastně štěstí. Druhá kapitola je o samotném měření štěstí. Teoretický úvod tak zabírá celou první třetinu. Takže na praktickou část zbývá pouhých 170 stran. Vzhledem k tomu, že pak se řeší genetika, extroverti, EQ, neurotransmitery, krása, zdraví, pohlaví, dětství a dalších asi 50 věcí, tak nakonec na každé téma zůstanou tak dvě strany. Každopádně je to skvěle vyvážené. Každému tématu se autor věnuje zhruba stejně. Nejdříve se řeší co přináší štěstí, pak jak štěstí působí a posledních 50 stran je o tom, zda se štěstí dá zvětšit. Pořád je to ale víc o výzkumu štěstí než o dosahování štěstí. Materialisty to nepotěší. Ne protože autor je teolog a zdá se, že náboženství straní, ale protože se ukázalo, že materiální hodnoty štěstí nepřináší a někdy ho dokonce snižují. Ale to věděli už antičtí filozofové... Potvrzuje se tisíciletá moudrost lidstva a to jak ta náboženská, duchovní, esoterní, ale i ta obyčejná lidová. Kniha tak nepřináší žádnou revoluci a celou dobu se pohybuje na hraně přílišné samozřejmosti. Jak být šťastný většinou každý ví, tak jako ví, že krást se nemá. Náboženství tak má většinou pozitivní vliv, ale některá dogmata jsou vyloženě negativní, můžou lidi traumatizovat a štěstí v životě trvale snižovat. Především nesmysly jako prvotní hřích, negativní přístup k tělu v křesťanství apod. Podobně fungují i východní kolektivistické kultury. Kdo čte hodně duchovní literatury měl by brát v úvahu zaostalost psychologie. Mě to zklamalo podobně jako Psychologie náboženství a spirituality (2007) od Říčana. Oboje slouží spíš jako cesta k další literatuře. Kapitola týkající se drog a psychedelik byla na dnešní dobu slabá. Jinak rozhodně doporučuju. 85% 4,5*... celý text

Král Krysa 2003, James Clavell

Čtení jsem dlouho odkládal. Prostředí japonského zajateckého tábora mě vůbec nelákalo. Ale nakonec to bylo tak dobré, že jednotvárnost nevadila. Clavell umí psát fakt dobře. A potom to skutečně zažil... Díky tomu je atmosféra věrohodná. Popis života v táboře skličující a beznadějný. Postavy působí autenticky. Je to zdrcující hlavně v tom, že je to na motivy skutečných událostí. A tak je to trochu poučné. Dozvěděl jsem se věci, o kterých jsem neměl ani ponětí. Tisíce mužů živořilo v něčem, co připomínalo koncentrační tábor. Podmínky byly příšerné. Ostatně přes sto tisíc válečných zajatců nepřežilo. Málo jídla, špatná hygiena, nemoci, omezená lékařská péče. Přes 3 roky nemáte skoro co jíst, míváte malárii nebo úplavici a pokud nejste úplně na umření, musíte pracovat. Kdo ztratí vůli žít, zemře. Při čtení jsem často přemýšlel, zda bych v takovém prostředí dokázal obstát a co by to se mnou udělalo. K zamyšlení kniha nutí přirozeně. Není z ní cítit nějaká přehnaná umělecká ambice ani snaha o "poučení" čtenáře. Ani zbytečně nemoralizuje. Jen popisuje co zažil. Ono to totiž stačí. Spíš je z toho cítit, že to ze sebe potřeboval dostat ven. Je to takové svědectví ve formě románu. Nevyžívá se v nějakých hrůzách, ale popisuje běžný život v zajetí. Ikdyž se to odehrává v táboře je to překvapivě pestré. Občas i vtipné. Třeba na začátku rozdíly mezi Američany a Brity. Kulturní jinakost různých národů umí Clavell vystihnout skvěle. Kniha jako celek mě příjemně překvapila. Děj je dobře načasovaný vzhledem k historickým událostem. Ty ovlivní vývoj vztahů mezi hrdiny příběhu. Fakt se to povedlo. Když uvážím, že to je prvotina, celkovou strukturu románu a popsaný život hlavních postav, tak mi vychází 90% 4,5*... celý text

Cirkadiánní kód 2020, Satchin Panda

Kniha se dá shrnout do třech slov. Choďte brzo spát. A nežerte furt! :D To mi přijde na tolik stran málo. Asi za největší přínos považuju vysvětlení, jak se mohou rytmy jídla a spánku vzájemně negativně ovlivňovat. Díky dnešní době a moderní technice lidé ztrácejí kontakt s přirozenými přírodními rytmy. Kdo pracuje na směny, žije vlastně zcela jinak než je obyčejné střídání dne a noci. To rozhodí cirkadiánní rytmy a to negativně ovlivní zdraví. Stejně jako ostatní žijící tvorové jsme nesmírně citliví na střídání světla a tmy. Dost mě překvapilo jak jsme vlastně křehcí. Tedy naše tělo. A jakou sílu má mysl, která přirozené rytmy lehce přemůže. Jenže jsem čekal něco trochu jiného. Myslel jsem, že kniha bude popisovat, kdy jsou aktivní různé orgány v těle, protože každý má období aktivity a útlumu. To v knize sice je, ale jen trochu a jaksi bokem. Prakticky celý výklad je založený na myšlence časově omezeného jedení. V knize označené zkratkou TRE z time-restricted eating. A jakmile se tohle objeví, tak už se řeší jen to. Pořád dokola z různých pohledů. Už na začátku mě zarazilo striktní odmítnutí existence sov a skřivanů. Je to označené za mýtus. Jenže v knize Proč spíme o tom M. Walker normálně mluví. I některé názory na jídlo mě docela zarazily. V případě CO jíst bych spíš doporučil Jídlo na prvním místě. Jen je nutné vzít v úvahu, že tam zmíněný režim je jen dočasný. Ukazuje se, že není ani tak důležité CO a KOLIK toho sníme, ale KDY. Jenže i tahle myšlenka je už rozebraná v knize Kompletní průvodce půstem. Panda to pouze potvrzuje. Docela mě zarazilo, že Melvil na tuhle knihu neodkázal, když třeba na Zdravá střeva v knize odkazují. (Kdy od Pinka jsem nečetl.) Očividně se to všechno různě doplňuje a Panda k tomu dodává, že je nutné dodržovat nějaký vhodný denní režim. Není to špatné, ale příliš jednotvárné. TRE vyřeší všechno. Jen zaměstnání v tom jaksi překáží… Kniha není moc odborná a kdo se o zdraví hodně zajímá, riskuje, že se nedozví moc nového. Jsou to hlavně argumenty proč dodržovat TRE. 75% 3,5*... celý text

Nádraží Perdido 2018, China Miéville

Tak to byla solidní šílenost. Fanoušci P. K. Dicka a podobných autorů budou asi nadšení. Na druhou stranu bych před knihou trochu varoval. Přišla mi trochu ujetá. A tak pestrá až je málem přeplácaná. Naštěstí se autorovi jakýmsi zázrakem podařilo zachovat dobrou čtivost. Obsahuje to tolik nápadů, že by jiným autorům vystačily na několik románů. Jenže těch zvláštních věcí je tolik, že čtenář časem otupí. Některé věci ve světě Bas-lagu mi nedávaly logický smysl. Jenže svět autora je tak bláznivý, že se to dá vysvětlit jeho neznalostí. Takže se moc posuzovat nedá. Nezbývá než se to brát tak jak to je. Jenže tohle platí i pro hlavní děj. Uniklo mi něco a nebo jen neznám souvislosti? Časem jsem rezignoval a jen to pasivně přijímal. Kdo rezignuje úplně, toho to asi přestane bavit a nebude schopen nikomu fandit. To byl i můj problém. Prakticky jedinou mou oblíbenou postavou byl Tkáč. A ten se objevoval dost málo. Celá myšlenka a zápletka s popisem Nového Krobuzonu je perfektní, ale číst to s určitou odevzdaností sráží výsledný dojem. A co mi fakt vadilo, byly neustálé popisy rozkladu, chudoby a špíny. Znovu a znovu. To mě postupně čím dál víc štvalo. Zvláště když jsem si všiml, že by často šlo škrtnout celé odstavce a na děj by to nemělo vliv. Děj má pořád vysoké tempo a tak je to dost akční. Neustále se něco děje. Miéville rozhodně ví jak upoutat pozornost, takže to vůbec nenudí. Ale divné a oplzlé je to na mě příliš. Jsem rád, že jsem to četl, ale znovu už to nedám… Je to dobré, ale pak se objeví další dějové linie, aby bez vysvětlení zase zmizely. Poslední čtvrtina tak byla slabá. Jen to zbytečně oddálilo konec. Nepovedené boční příběhy tak zhoršují dojmy z pasivního čtení. Ukončení hlavní dějové linie bylo následováno ještě jednou pasáží. Jenže nejsem z Cymeku a tak mi to fakt nesedlo. Na mě to nijak nezapůsobilo. Byla to jen další věc, kterou jsem rezignovaně přijal. Proto jenom 80%... celý text

Dějiny světa 6 2014, Hans-Ulrich Thamer