Eldar80 přečtené 831

Čtyřicet dnů 1988, Franz Werfel

Mám pochopení pro všechny, kteří to nedočetli. Dostat se na stranu 100 s tím, že to není, co jste čekali a vidět dalších 500, to odradí. Je to dost náročné čtení. Nemá to nějaké pevné žánrové ukotvení. Nečekal jsem, že to bude dobrodružné nebo napínavé. Jenže to není ani historické. Autor to zpracoval po svém. Je to příliš osobní. Ať už v případě hlavního hrdiny, vedlejších postav nebo několika arménských vesnic. Širších událostí se to moc netýká. Jsou jen zmíněny. Ani válečné to moc není. Hlavní hrdina je inspirován skutečnou osobností. Na začátku nepřímo řeší svou identitu. Je Armén? Nebo Francouz? Nebo oboje? Ale chová se jako osmanský důstojník. Škoda, že v knize nebylo víc faktických informací. Samotný příběh mě nezaujal. Werfel byl svázán skutečnými událostmi a tak se asi pokoušel o umění a to já nedávám. Použitý styl asi odpovídá své době. Nebo chtěl napsat román s přesahem a moc se to nepovedlo. Knize by značně prospěl doslov reflektující skutečné události. Také jsem si myslel, že to bude víc o samotné genocidě. Je to hlavně popis vzpoury v době, kdy probíhala. Její skutečný rozsah se z toho usoudit nedá. Vzbouřených vesničanů bylo pár tisíc, ale ikdyby jich bylo 10krát víc, tak by to počet obětí výrazně nezměnilo. Já to vnímám jako obhajobu národního státu. Protože jak se chcete efektivně bránit, když jste národ ve státě někoho jiného? V závěru se vysmál primitivnímu ateismu. To potěšilo, ale hvězda navíc z toho nebude. Co nešlo překousnout jsou vedlejší postavy. Skoro všechny jsou nějak ujeté. Hlavní hrdina byl obklopen samými podivíny a exoty. Díky tomu všechny ostatní mohutně přesahuje, ale strašně blbě se to čte. A poučení z knihy? Žádné. Ostatně před další genocidou musel utéct sám Werfel. A zrovna nedávno vyšel na webu cirkev.cz článek o Pronásledování křesťanů v Arménii. I po tak dlouhé době je to stále nevyřešená záležitost. Je to určité memento. Jsem rád, že to má tak vysoké hodnocení. Mě to neoslovilo. Kdyby se Werfel vzdal vlastního příspěvku, tak by to bylo kratší, věrohodnější a líp by se to četlo. Takže 4 hvězdy JEN proto, že to je podle skutečnosti. Po přečtení rozhodně doporučuju Objektiv, jak píše Gamow. Jinak ne. Reportáž obsahuje spoilery. Těch pár minut se bohatě vyplatí. Doporučuju jen zájemcům o samotnou sečtělost a přehled. Nějak zábavné to fakt není. 77,5% 3,5*... celý text

Athény a Jeruzalém - úděl duchovní říše Západu 2018, Jacques Attali

Není to klasicky naučné. Je to esej a tomu to odpovídá. Vychází to z úvahy, že mezi starověkým Řeckem a Izraelem existoval dialog. Je nepravděpodobné, aby tehdejší národy žily v jakési myšlenkové izolaci. Že k tomu není žádný důkaz? Nevadí. Námořní obchod byl už tenkrát. Díky žánru jsou fakta až na druhém místě. Důležité je, aby to autorům sedělo. Díky základní myšlence jsou první tři čtvrtiny knihy o starověku. Začíná to asi od 13. století př. n. l. srovnáním řeckých mýtů a počátku židovské tradice. Pak se probírají proroci a filozofové a srovnávají se jejich myšlenky. Časté připomínání jak Židé měli všechno dřív, mně časem přišlo trapné. A to židovskému myšlení fandím. Starověk se probírá dlouho. Nejdřív je to fajn, ale pak to začne nudit. Nevýhoda je, že na esej je text příliš dlouhý. Různí myslitelé se probírají až do 13. století a pak to ještě víc zrychlí. Výsledná pointa je až v posledních dvou kapitolách. Samotný závěr končí zhruba v roce 2015. Západ má antické a židovsko-křesťanské kořeny. Tady se řeší duchovní předchůdce Říma a duchovní předchůdce křesťanství. A to bylo též ovlivněné řeckým myšlením díky Pavlovi z Tarsu. Je to příliš stručný a asi proto mě to moc nepřesvědčilo. Já to s tím řeckým myšlením nevidím vůbec dobře. Mnohem víc mi vyhovuje praktický rozum Židů. S některými myšlenkami v závěru jsem nemohl souhlasit. Poslední dva listy bych vytrhl. Takový plky. Vzhledem k tomu, co se děje a zvláště ve Francii, mi některé názory přišly úplně mimo. Nevypadá to jako nepovedená ironie. Autoři měli odvahu napsat, jak islámská civilizace myšlenkově ustrnula, ale už neměli odvahu se vypořádat se současností. Zda jsou fakta správná, se během čtení vyhodnotit nedá. Ostatně se to ani neočekává. Chybí bibliografie a je tam jen obsah. Musela by se ověřovat skoro každá věta v každém odstavci. Sám překladatel to opatřil 170 poznámkami. Nebo by čtenář musel mít načteno přesně to, o čem autoři píší. Je to spíš k zamyšlení než že byste se něco dozvěděli. Díky té stručnosti to šlo jen po povrchu. Provokativní a málo přesvědčivé. Určitě doporučuji všem, kdo se zamýšlí nad hodnotami Západu a kde se vzala jeho současná krize. 85%... celý text

Mozek a jeho tajemství aneb Pátrání neurologů po tom, co nás činí lidmi 2013, Vilayanur Subramanian Ramachandran

Před čtením si ověřte, že vás zajímá, o čem to je. Není to vyloženě o mozku. Ten se zde probírá jen v několika oblastech, které vychází z výzkumů autora v neurovědě. Takže je to trochu popis jeho kariéry. Úvod má 50 stran a je to jen úplný základ. Témata jsou skoro stejná jako v knize Krátký výlet po lidském vědomí. Přednášky jsou zpracovány do knižní podoby. Je to napsané spíš ze strany výzkumu a studií pacientů. Řeší se fantomové končetiny, problematika vidění, synestézie, zrcadlové neurony, autismus, evoluce jazyka, estetické a umělecké vnímání a končí to zamyšlením nad Já a různými poruchami vědomé mysli. Napsané je to dobře, ale vzhledem k počtu stran je to stručné. U autismu se řeší hlavně jeho možná souvislost se zrcadlovými neurony, které jsou zde oproti výletu navíc. Poslední kapitolu jsem nějak nepochopil. Měla dost podkapitol a ve výsledku jsem nevěděl, co si z toho vlastně vzít. Některá vyjádření nedávají smysl. Autor v textu zmíní buddhismus i hinduismus, aby po pár stranách napsal, že filozofie neřekla k já za 2000 let nic. Přitom zrovna tato náboženství svá řešení mají. Je z toho cítit určitá zaujatost neurovědce. Autor má dost zvláštní smysl pro humor. A úplně se spolu míjíme. Jeho zajímá umění a mě spiritualita. Já pro umění nemám cit a autor má zas hluboce rozvinutý vhled do umění a estetiky. Jen problematika mysli, vědomí a ega se zde moc neřeší. Mě nejvíc zaujalo, že z toho plyne, jaká je kreacionismus blbost. Právě na mozku je totiž vidět, že tady žádný inteligentní plán není. Mozek je výtvor evoluce a ta brala, kde se dalo. Škoda, že to nebylo víc rozvedené. Doporučuju všem zájemcům o lidský mozek. Pokud vám to stačí stručně, tak si spíš přečtěte Krátký výlet. Bez hlubšího zájmu o probíraná témata by tohle mohlo nudit. A koho mozek zajímá, tak si to stejně přečte a flákne tomu 5*. :-) 85%... celý text

Načisto 2010, Sergej Lukjaněnko

Hned to pokračuje. Chybí úvod, takže to má spád už od začátku. V prvním díle byl Kirill vláčen okolnostmi, ale tady přebírá iniciativu on. Má to jednu dějovou linii a literární úroveň je stejná. Kapitoly opět začínají rádoby filozofováním. Bylo by lepší, kdyby to vyšlo jako jedna kniha. Nešlo by poznat, že je to dilogie. Celý nápad je stejně nevyužitý jako v prvním díle. A schopnosti Kirilla taky. Není to nic akčního. A přitom by mohlo! Lukjaněnko to píše, jakoby se to skutečně stalo. Kirill je prodavač počítačů z Moskvy, který se stal funkcionálem teprve před 5 dny. Jsou tam pasáže, kdy se skoro nic neděje. A pak tam jsou pasáže, kdy se toho děje moc. Podle mě je to poctivá nová vlna. Ani tady se nedá určit jestli to je fantasy nebo sci-fi. Žánrově to nikam nezapadá. Je to takový svéráz národní fantasy. :-) Podobá se to dilogiím od Zelaznyho. Jiný autor by na základě funkcionálů napsal ságu. Lukjaněnko nezvládl ani trilogii. Mohla to být analogie Amberu. Třeba. Dá se to číst jako čistá zábava, ale dá se nad tím i přemýšlet. Stejně jako první díl to má povedený závěr. Konec vnímám jako otevřený. Komu se líbilo Nanečisto, tak určitě doporučuju. Příběh se zde uzavírá a je to působivější. Jen záleží jaký máte vkus. 85%... celý text

Obsahuji davy 2017, Ed Yong

Čekal jsem to víc naučné a víc obecně zaměřené. Chyběl mi tam nějaký lepší úvod. Ohledně čtivosti je to napsané skvěle. Ale je to víc exkurze do světa přírody než vědecká práce. Působí to jako odborné zajímavosti. Na začátku bych uvítal nějaké názorné obrázky. Snaha namlátit vše do textu mi přijde divná. Uprostřed je pár hezkých fotek, ale měly tam být fotky všech zvířat, o kterých se mluví. Pak by to bylo ještě víc super. Je to jako televizní dokument o přírodě. I tam se nic nevysvětluje a jde se rovnou na věc. Hlavní téma je mikrobiom a jeho vztah k okolnímu světu. Díky mikrobům je vše živé na planetě propojené. Je to vlastně obráceně. Mikroby nejsou v našem světě, ale to my jsme v jejich. :-) Byli tu holt mnohem dřív. Autor vysvětluje, jaký má velký vliv, že žijeme v jejich světě. Jsou tam věci, o kterých jsem nikdy neslyšel s tak je to velmi obohacující. Asi úplně jinak si knihu užije, kdo už se orientuje. Vlastně všichni jsme se učili o kravím žaludku. Skot tráví 80 % živin především pomocí mikrobů. Jejich svět je však mnohem víc všeprostupující než si uvědomujeme. Změna pohledu na svět je asi nejsilnější poznatek. Je to celé vědecky podložené. Ke všemu jsou uvedeny zdroje. Takže pozor, poznámky, bibliografie a rejstřík zabírá 120 stran. Neustálé listování dozadu nic moc. Je to sice o mikrobiomu, ale zdravá strava se zde neřeší. Ale transplantaci stolice neutečeme. :D Na to jsem narazil už dávno, ale nějaký významný pokrok zde není. Jako člověka s PAS mě to docela zajímá. Hodně mě zaujalo, že mateřské mléko obsahuje látky, které kojenec nestráví. Ale jeho střevní bakterie ano. Dokonce jsem tak nevzdělaný, že jsem nevěděl, že se ve výzkumu používají bezmikrobní zvířata. A rozšíření komárů s baktérií wolbachia, která jejich potomkům zabrání šířit horečku dengue, je super zpráva. Vědět o mikrobiologii víc, možná bych to hodnotil líp. Už je to trochu mimo okruh mých zájmů. 80%... celý text

Vznik a vývoj buddhismu 2001, Vladimír Miltner

Velmi rozpačité dojmy. Stalo se neštěstí. Autor bohužel nečekaně zemřel už v roce 97 a kniha vyšla až v roce 2001. Někdo to nejspíš musel dokončit. Minimálně poslední pátá kapitola má trochu jiný styl. A taky je to nejhorší kapitola. Je to prakticky jen výčet literárních zdrojů buddhismu. Tady je to čistě religionistická literatura. Jinak to nepůsobí jako akademická práce, ale jako syntéza načteného. Co mě dál zarazilo, byla chybějící diskuse na téma historický a "náboženský" Buddha v první kapitole. Podobně jako se řeší historicita Ježíše. Dnes se ví, že životopis Buddhy jako prince je legenda. Realita byla prostší. Tady tragicky chyběla aspoň nějaká mapa Buddhova putování. U některých měst se stále opakuje jejich přesné umístění, místo aby se do knihy umístila jedna názorná mapa. Tohle je pro mě fakt nepochopitelné. Není to primárně historické, takže místo popisu vývoje buddhistických škol pokračuje popis a vývoj buddhistického společenství. Třetí kapitola popisuje teoretické základy buddhismu. A čtvrtá filozofii. O filozofii se nezajímám, takže tady nemám přehled. V knize bylo na můj vkus dost pochybných tvrzení. To jsem nečekal. Floskule, že Buddha se narodil, žil a zemřel jako hinduista, mi přišla směšná. Označit Buddhu nálepkou vymyšlenou v 19. století fakt dává smysl. Nedivím se, že to plácla nějaká Britka. A označit buddhismus za ateistickou filozofii chápu jako nevkusnou urážku. Navíc to není pravdivé. Buddha přece na otázku existence Boha odmítl odpovědět. Mám obavy, že po přečtení by mě nenapadlo se o buddhismus dál zajímat. Z knihy není znát, že to je užitečné učení i v dnešní době. Působí to vyloženě jen jako popis náboženství ze starověku, které nakonec v zemi původu zaniklo. Přitom je dnes populární tibetský buddhismus. Současné hledající oslovuje především mahajána a vadžrajána. Zdá se mi to zastaralé. Spousta informací bude samozřejmě dál platit, ale ohledně životopisu Buddhy to bude asi jinak. Pokud vás zajímá buddhismus, tak si raději přečtěte něco od Dalajlamy nebo jiného buddhistického učitele. Tohle je pro zájemce o buddhismus z odborné stránky. Za duchovní knihu se to moc považovat nedá. Největší nevýhoda je zaujatost sečtělého indologa. Zatím si to asi nechám, ale zkusím si časem sehnat něco lepšího. 70%... celý text

Nanečisto 2008, Sergej Lukjaněnko

Je to jednoduše napsaný příběh ze současné Moskvy. S tím je nutné počítat. Takže Rusko pár let zpět. Hlavní hrdina je obyčejný mladík, který nedokáže myslet bez cigarety a žádná delší debata se neobejde bez alkoholu. :) A začnou se mu dít neuvěřitelné věci. Není to nějaký veledílo. Lukjaněnko si na nic nehraje. Začíná to dost pozvolna. Až do poloviny není zřejmé, co se děje, takže to začne nudit. Ale jak se to rozjede, tak už se to nezastaví. Stupňuje se to a je to čím dál zajímavější. Napínavé a akční to moc není. Teprve až ke konci. Závěr se povedl. Bylo to fajn, ale na hlídky to nemá. Chybí tomu jejich atmosféra. A pak tam jsou nesrovnalosti. Kapitoly začínají rádoby filozofováním o smyslu života a všem možném. I žánrově je to otázka. Vyloženě sci-fi to není. Podobá se to Zelaznymu. Ten je ale náročnější. Tohle se líp čte a není to tak zprasený. Určitá analogie mezi těmito autory mi došla až teď. Schopnosti hlavní postavy zůstaly nevyužité. Mohlo to být mnohem akčnější. Na čtenáře z Moskvy to možná zapůsobí víc. Mě ruské reálie míjely. Lukjaněnko se literárně drží zkrátka. Neladilo by to s hlavním hrdinou. Má to jen jednu dějovou linii, ale závěr je dobře vymyšlený a tak to nevadí. Podobně jako hlídky to zapůsobí spíš až po dočtení. 80%... celý text

V proudu života: Jak zažívat štěstí a naplnění 2019, Džecünma Tändzin Palmo

Tohle bylo překvapení! Koupil jsem to naslepo. Autorku ani její linii neznám, ale bylo mně to moc blízké. Další kniha, kde nezaujatost jde do háje. To je hezké. Tak dlouho se snažíte být objektivní až nevyhnutelně zjistíte, že to nejde. Tak kvalitní buddhistické přednášky jsem nečekal. Editorka knihy předvedla vážně vynikající práci. Přednášky jsou srozumitelné a mají hlavu a patu. Výborné jako první seznámení s tibetským buddhismem. Před čtením není nutná žádná znalost buddhismu. Neobsahuje to žádnou teorii. Výborné pro každého koho oslovuje vadžrajána. Obsahuje to některé základní praxe a jedna z kapitol pojednává o šesti parámitách. Podání je v duchu nejlepších přednášek v BDC. (Chodil jsem tam v letech 2006 - 2012.) Forma výkladu je prakticky identická. To je asi dané tím, že od Karma Kagjü není k Drugpa Kagjü daleko. Moc se mi to líbilo. Ostatně autorka se se 16. Karmapou setkala. Ale moc příběhů nezmiňuje. Soustředí se hlavně na uvádění praxe do života a jak k životu rozumně přistupovat. Výklad doplňují otázky a odpovědi na konci každé kapitoly. Na textu je znát, že přednášející je praktikující buddhista. Koho zajímá, jak uplatnit moudrost buddhistických učení v životě, tak doporučuju. Je to skvěle napsané a hodí se to k opakovanému čtení. 90% 4,5*... celý text

Bystřejší mozek: Jak zlepšit jeho výkon v každém věku 2022, Sanjay Gupta

Na knize je nejlepší obálka. Ta se fakt povedla. Moc se mi líbí. Jenže obsah je průměr. Pro spoustu čtenářů to bude opakování. Zjednodušeně by se dalo říct, že vše co děláte pro zdraví, děláte i pro mozek. A co škodí zdraví, škodí i mozku. Není to klasická naučná literatura. Spíš motivační. Takový melvilovský standard. Hýbejte se, žijte smysluplně, dost spěte, zdravě jezte a choďte do společnosti. A to je všechno. Jen vztažené ke zdraví mozku. Na začátku je nezbytný úvod do jeho fungování. Je vysvětlena tvorba škodlivých plaků. A pak argumenty jak je důležitý zdravý životní styl, protože má větší vliv než geny. Ve výsledku se nedokážu ubránit zklamání. A pak tohle: na straně 12 se píše: "... (což urychlují zlozvyky typu nadměrného pití alkoholu či kouření marihuany jak je to doopravdy si povíme později)." A na straně 39 o mozku: "Patrně je zdrojem našeho vědomí, ačkoli tím si nejsme tak docela jistí. (Více si řekneme později.)" Ale nějaké později nikdy nepřijde. Jen v případě alkoholu. Ale že je škodlivý, je snad obecně známé. O vědomí či marihuaně tam pak nebylo nic. Tak jaké později? Teoretický úvod má zhruba 100 stran a pak už je tam jen popis prospěšnosti pohybu, co jíst atd. Celé to systematicky směřuje k co nejlepší prevenci vůči Alzheimerově chorobě. Ale pořád mi to přijde příliš obecně zaměřené. Myslím, že by tam měly být více ucelené konkrétní rady. Je dost těžké si z toho něco vzít. Zvláště pokud o zdraví čtete nebo už sportujete a zdravě jíte. Nejvíc důležitá je poslední kapitola, kde jsou praktické rady. Řeší se tam péče o pacienty s demencí, něco k financím, na co myslet a co zařídit apod. Pokud tenhle druh literatury nečtete, tak si přidejte hvězdu navíc. Koho zajímá stručná a srozumitelná kniha o prevenci před demencí, tak doporučuju. Výborné pro všechny, kdo se chystají do důchodu. 75% 3,5*... celý text

Dědicové země 2018, Ildefonso Falcones

Komu se líbila Katedrála moře, tak doporučuju, je to ještě lepší. Komu se nelíbila, tak nedoporučuju, je to ještě horší. Mně se Katedrála moře líbila. Ale hodnotil jsem ji shovívavě, protože se jedná o autorovu prvotinu. Tohle je volné pokračování a je to napsané úplně stejně. Sice mezitím napsal další knihy, ale jeho literární projev se vůbec nezměnil. Snad by to šlo přirovnat k naivnímu historickému románu. Jeho pojetí středověku obsahuje všechno, co si s tímto obdobím intuitivně spojujeme. Skoro se zdá, že se v ukrutnostech středověku vyžívá. Někomu se zas tvrdý osud jeho hrdinů může líbit. Působí to mnohem víc reálně než v případě nepřemožitelných hrdinů ve fantasy. Ohledně postav je to napsané fakt dobře, takže postavy jsou živí lidé, kteří mají své cíle a touhy a tak se zde logicky objevuje i sex. A samotný svět Barcelony na přelomu 14. a 15. století je dostatečně autentický. Falcones má vše potřebné nastudované. Vše co se děje odpovídá realitě. Jenže je to tak věrohodné až vás obyčejný příběh moc nepřitahuje. Ještě kolem 200 strany jsem se do čtení musel nutit. To se mi jinak vůbec nestává. S dalším čtením se to naštěstí zlepšuje. Sice to není zrovna napínavé, ale díky mnoha zvratům chcete víc a víc vědět, jak to bude dál. Vzadu na přebalu je zmínka o Jménu růže od Eca. Nevím proč tam jsou poznámky od lidí, jejichž rozlišovací schopnost končí u historického románu a nechápou, že je to úplně jiný druh literatury. Další kniha, kdy jsem moc rád, že jsem to četl, ale jednou mi to stačilo. Co bylo u Katedrály moře nové, svěží a nečekané, už tady moc nefunguje. Může se to líbit třeba lidem, které zajímá pěstování a výroba vína. Trapně se přiznávám, že od knihy, která má skoro 800 stran, už očekávám něco víc než jen dobrodružný dobře promyšlený příběh ze středověku. Ale kdo historické romány zbožňuje, tak maximálně doporučuju. 75% 3,5*... celý text

Lidstvo: Dějiny naděje 2022, Rutger Bregman

Že je většina lidí dobrá, jsem si myslel vždycky. Přišlo mě to intuitivní. Spíš mě překvapuje, že si někdo může myslet opak. Nechápu proč. Tady ode mě nezaujatost fakt nečekejte. Údajně patřím mezi 3% lidí, kteří to vidí stejně. Čtení mě potvrdilo, co si už dlouho myslím. I tak mě to bavilo a bylo to super čtení. Obsahuje to spoustu zajímavých informací. Třeba proč slavná kniha Pán much o chlapcích na opuštěném ostrově neodpovídá realitě. Autorovi se dokonce povedlo vypátrat podobný skutečný příběh. Nebo třeba pravdu o Velikonočním ostrově. To bylo nečekané. A nebo se rozebírá slavný Stanfordský vězeňský experiment. O jeho pochybnosti jsem už věděl, ale zde jsou vypsané hlavní kritické argumenty. Autor zde kritizuje i další slavný experiment s elektrošoky od Milgrama. Vyvrací některé omyly a předsudky, ale je to nevyvážené. Třeba problematika vymývání mozku chybí. Přitom právě tohle je dnes zásadní. Do jaké míry mohou defektní ideologie zničit dobro v nás? Co propaganda? Je zřejmé, že to vyvolává nedůvěru kvůli černobílému pojetí. Kritizují se zprávy, ale kritika aktivistických novinářů chybí. Závěr je přehnaný. Lidé jsou sice dobří, ale špatní lidé zkrátka existují. Někde musí vést hranice, kde stačí důvěra a kde je nutná opatrnost. Když neexistuje shoda, kde jsou ty hranice, tak to může dopadnout jako ve Švédsku. Rozdíly mezi různými kulturami očividně existují. Tohle autor úplně opomíjí. Jeho zmínky o nenávisti a uprchlících jsou směšné. Když je lék na předsudky kontakt, tak proč to u dotyčných nefunguje? Hlavně, že zdravil sousedy... Pokud narazíte na zapřisáhlého odpůrce toho, že jsou lidé dobří, nedá vám kniha moc argumentů. Nezbývá než ji tomu člověku doporučit. Vaše vysvětlení nebude přesvědčivé. Ve výsledku se neobejdete bez komplexního vysvětlení. A vůbec. Proč by lidé nemohli být neutrální? Je to spíš výpověď autora. Bregman některé události interpretuje jak se mu hodí. Nedá se říct, že by to bylo objektivní a nezaujaté. Řeší se spíš jedinec než společnost. Nejvíc zásadní je začátek. Vidět lidi jako špatné funguje jako nocebo a proto je nutné se tomu vyvarovat. Ale zároveň stát nohama pevně na zemi a uvědomovat si jaká je realita. I přes vážné nedostatky maximálně doporučuju. 90%... celý text

Panství kříže: Jak se formovala duše Západu 2022, Tom Holland

Pro mě je to zklamání. Anotace mě moc navnadila. Od autora jsem četl Ve stínu meče a to je skvělá věc. Oboje slibovalo hodně a tak jsem očekával příliš. Navíc se autor přiznává, že svůj pohled na křesťanství musel změnit. V součtu to bylo přesně to, co mě zajímá. Svůj pohled na křesťanství jsem také musel několikrát změnit. Čím víc čtu, tím víc znalostí. Jenže jsem čekal víc souvislý výklad. Víc konkrétní a víc vysvětlující. Některým lidem význam křesťanství pro Západ úplně uniká. Myslel jsem, že by jim šla doporučit tahle kniha. Ale po přečtení si tím nejsem vůbec jistý. Je nutné znát souvislosti. Vyžaduje to spíš sečtělejší čtenáře. Holland se vrací značně do minulosti. První kapitola začíná téměř 1000 let př. n. l.. Druhá se věnuje historii judaismu a je fakt slabá. Psal to holt historik a ne religionista. Tady doporučuju Velké partnerství, kde je judaismus podán lépe. (Aby taky ne, když to napsal rabín.) Navíc se knihy vzájemně doplňují. Je to hekticky napsané napříč časem. Holland vybral zásadní okamžiky pro vývoj Západu a pokaždé jim věnoval asi 20 stran. Jenže takový formát se nehodí pro popis procesů, které trvaly desítky nebo stovky let. Osvícenství kvůli jeho významu by chtělo víc rozepsat. Nebo třeba inkvizici se moc nevěnuje. Jenže to neumožňují jednotlivé kapitoly. Popsané historické události jsou spíš oddělené, nemá to příběh. Holland se snaží popisovat historii nestranně. Uvádí i zločiny křesťanů, církve a církevních představitelů. Do vedení církví se často dostali psychopati, moralisti a názoroví fanatici. Lidé amorální a toužící po moci. Neobsahuje to mapy, obrázky, tabulky, vůbec nic. Ani žádné definice, vysvětlení. (Bibliografii, rejstřík ano.) Je to taková beletristická historie. Výborně se to čte, ale díky způsobu jakým to autor pojal, si toho člověk moc neodnese. Kdo miluje historii, tomu určitě doporučuju, ale kdo je po přečtení anotace natěšený na přehodnocení historie Západu a křesťanství, tak by toho neměl moc očekávat. Rozhodně doporučuju všem křesťanům. Je to pro všechny, kdo si chtějí vyjasnit svůj vztah s křesťanstvím a orientují se v historii. Pro lidi, kteří toho o křesťanství a historii moc neví, je to nevhodné. Je to pro všechny, kdo mají čisté potěšení ze vzdělání. Při čtení kapitoly o světových válkách mě běhal mráz po zádech. Ideálně měl knihu zakončit tam. Bohužel pokračoval až do úplné současnosti a závěr knihy tak vyzněl do ztracena. Nějaké výsledné shrnutí chybí. Z historického hlediska je to nezaujaté, ale vychází to ze subjektivní zkušenosti ateisty, který si uvědomil jaký vliv na něj má křesťanství, kterému nevěří. Úplně nejhorší je závěr. Přišel mi strašně osobní. Určitě si to někdy přečtu znovu. Nebudu mít přehnaná očekávání a třeba to pak budu hodnotit lépe. Tak jsem se vybrečel a už je to o trošku lepší. 77,5% 3,5*... celý text

Robokalypsa 2013, Daniel Howard Wilson

Je to psané formou reportáží. Tím je dán odstup od postav a výsledné dojmy jsou omezené. Zkrátka tomu nepropadnete tak moc, jako kdyby to bylo napsané normálně. Co je horší, že první kapitola je spoiler. Ani jedno nedává smysl. Autor si to zbytečně zkomplikoval. Aby pomohla forma reportáží, tak by musely být mnohem lepší. Díky spoileru je celá první třetina zbytečná. Jaký smysl má úvod, když víte, co se stane? Snadno se to čte, ale fandové sci-fi budou zklamaní. A čím víc se v robotice či automatizaci vyznáte, tím víc. Vzdálená budoucnost, o které autor píše, byla v době psaní už 6 let minulostí. (BigDog 2005) Na druhou stranu skutečná AI je v nedohlednu. Autor si toho naložil podstatně víc než stačil zvládnout. Kdyby to psal v 90. letech tak snad. Záměr napsat postapo založené na válce mezi AI a lidmi se nepovedl. Nesrovnalostí je moc a tak to nepůsobí věrohodně. To jako autor neviděl žádné video od Boston Dynamics? Jinak je čtení značně znepokojující. Nad dějem se moc přemýšlet nedá, ale otázek to vzbuzuje spoustu. Poznáme vůbec, že se nám povedlo stvořit skutečnou AI? Dnes se spousta lidí baví vytvářením obrazů pomocí AI a kdy si s AI můžete popovídat… Škoda, že nejzajímavější pasáže nebyly vysvětleny ani využity. Jako zábava je to fajn. Doporučuju fanouškům postapo a těm kdo ví, že by se jim to mohlo líbit. Škoda, že to autor víc nepromyslel. Psát totiž umí. 75% 3,5*... celý text

Šílenství davů 2021, Douglas Murray

Dobře si rozmyslete, zda se do toho pustíte. Není to příjemné čtení. Naopak se dá říct, že je to vyloženě odpuzující. Je to napsané dobře, ale díky obsahu je to za hranou čitelnosti. Před čtením se podívejte na obsah. Autor řeší současné progresivní paradigma ve 4 oblastech. Homosexualita, ženy, rasa a trans. Čtyři největší kapitoly a mezi nimi pár krátkých zamyšlení. Je to jen popis a shrnutí současného stavu. Jako analýza je to slabší. Je to spíš novinářská práce než naučná. Pro čtenáře se zdravým rozumem je to zbytečné čtení. Všechny argumenty odkýve, ale stejně uvedené problematice neporozumí víc do hloubky. Díky zvoleným tématům se měla víc probrat biologie, genetika a možná i endokrinologie. Měl tam být lepší teoretický základ. Autor se měl zaměřit na příčiny. Proč se lidi tahle zbláznili? Odkud se to vzalo? Výklad se opírá o logické argumenty a ukazuje se, jak jsou progresivní myšlenky nekonzistentní. Zbytečně. Progresivní lidi, kteří popírají biologii a jsou schopni zastávat protichůdné názory, to nemůže nijak přesvědčit. Nejhorší na tom je, že se jedná o uměle vytvořené problémy. O to hůř se to čte. Co původně začalo rozumně, se v dnešní době zvrhlo v šílenství. Další kniha, kde zdravý rozum dostane pořádně zabrat. Připravte se, že budete číst 50 stran o homosexualitě a pak už je to jen horší. K samotnému obsahu nemám co říct. Jsem jen zvědavý, jak se bude dál vyvíjet hodnocení a jaké komentáře zde budou přibývat. Rozhodně si dřív přečtěte Podivnou smrt Evropy. Ta je mnohem víc užitečná. Kdo je cílový čtenář nevím. Dá se říct, že to je úžasná kniha pro konzervativce, kteří se chtějí pohoršovat nad současným úpadkem Západu. A to není dobrá vizitka. Jenže morální panika se stává oprávněnou. A závěr? Nevolit politiky a strany, které se ohání duhovým hadrem. Nevolit progresivní strany. Ale to my rozumní lidé přece neděláme. Že? Nebo… 85% 4,5*... celý text

Jak si dělat chytré poznámky 2021, Sönke Ahrens

Začátek mě hrozně bavil. Je dobře napsaný. Bylo to přínosné a podnětné. Vybízí to ke spoustě zamyšlení nad samotným čtením knih. Autor uvádí přesvědčivé argumenty, proč si tvořit chytré poznámky. Celá myšlenka je jednoduchá. Dělat si poznámky dává smysl. Ale fungování zettelkasten jsem z toho nějak nepochopil. Asi mi něco důležitého uteklo už na začátku. Přesto je první polovina vynikající. Je to užitečné pro každého, kdo hodně čte. Třeba pro studenty, kteří často píší seminární práce. Pokud se zabýváte psaním na základě přečtené literatury, tak určitě doporučuju. Ale jen kvůli té první polovině. Druhá je fakt špatná. Začal jsem mít pocit, že jsem úplný blb, který nepochopil dokonalost zettelkasten. Je to prudce teoretické a dost blbě se čte čistá teorie, když s tou praktickou částí nemáte vůbec žádnou zkušenost. Problém asi bude v tom, že to autor napsal pomocí zettelkasten a tak tu praktickou zkušenost má. Jenže čtenář nejspíš ne. Kdo zettelkasten ovládá, bude to asi vnímat jinak. A kdo ne, bude se dost ztrácet. Celá druhá polovina je postupně víc a víc nečitelná. Už samotné hodnocení říká, že se to nepovedlo. A komentáře jsou taky kritické. Je to spíš dokonalá ukázka, jak lze pomocí zettelkasten napsat zpackanou knihu. Už dávno jsem intuitivně pochopil, že podtrhávání v knihách a psaní do nich je jen jejich ničení. Jsem rád, že se mi to potvrdilo. Jediné co se počítá jsou poznámky, které si uděláte mimo. Hodně inspirativní a hodně nepovedené. 65%... celý text

Klikař 2016, Vũ Trọng Phụng

Humorná kniha o pokrytectví v lepší společnosti. A o střetu nového a starého. Tak jako se na Západě změnila tradiční společnost na moderní, tak ve Vietnamu měla navíc velký vliv francouzská kolonizace. Reflektuje to 20. léta 20. století a tak je to mírně poučné. Lidé jsou pokrokoví navenek, ale zůstávají konzervativní uvnitř. A to především ve vlastní rodině. Díky přetvařování pak vznikají komické situace. Zábavné a hravé, ale kdybych to neměl doma, tak bych to nečetl. Obávám se, že cílovka je pevně daná. Buď vás zajímá Vietnam či jihovýchodní Asie a nebo jste čtenáři, které baví humorná kritika společnosti. Je neuvěřitelné, že to bylo zakázané. Je vidět, jak mají totalitní režimy paranoidní obavy z umění. Kritiku jejich režimu vidí všude. A o erotice se nedá mluvit, takže kdo má chlupaté myšlenky, bude ze čtení zklamán. Na druhou stranu je neuvěřitelné, co všechno vychází na našem knižním trhu a co si můžeme přečíst česky v kvalitně vydané a přeložené knize. Ilustrace se dnes už prakticky nevidí a překlad je velmi dobrý. Takže kdo chce něco víc vědět o jedné z našich menšin, dá se to doporučit. Pokud vás Vietnam ani proměny společnosti nezajímají, tak to humor nezachrání. Je vidět, že progresivní lidé byli směšní už tehdy. My máme eurohujery a libtardy a ve Vietnamu měli stoupence prozápadního hnutí. Tahle pointa mě hrozně baví, ale na 4 hvězdy to nestačí. Docela vtipné, ale je to spíš glosa než román. 75% 3,5*... celý text

Dvanáct omylů sociologie 1995, Jan Keller

Je to stručná kritika sociologie ve 12 bodech, které na sebe myšlenkově navazují. Společenské vědy nejsou zcela exaktní a tak mají potíže, které u těch exaktních chybí. Třeba jen aby byly dostatečně „vědecké“. Naše myšlení může v těchto vědách selhávat a tak snadno dojde ke krizím. A to se nevyhnulo ani sociologii. Autor poukazuje, jak se některé teorie míjí s realitou a jak se předpovědi některých sociologů vůbec nesplnily. Čtení si tak užije hlavně ten, kdo se v sociologii orientuje nebo ji studuje. Prvních 6 kapitol mi nepřišlo nějak zásadně objevných. Nesrovnalosti byly příliš evidentní. Taky se přiznávám, že spoustu citovaných autorů neznám. Co musím rozhodně ocenit, že Keller dokáže dát teorie a skutečnost do takového kontrastu, že se tomu člověk musí smát. Nabádá to, knihu hodnotit i po stránce humoru. Ale i tak by to bylo na 3 hvězdy. Druhá šestice kapitol je úplně jiná. Nedokážu posoudit jak zastarala první polovina, ale ta druhá je naprosto aktuální. Kapitoly o očekávání a nezájmu přesně popisují dnešní společnost. Od poloviny 90. let žádná změna. Mylné sociologické předpovědi jsou vlastně taky nevyplněné očekávání. A dnes je zřejmé, že očekávání středních vrstev se rozchází se skutečností. Lidé jsou přitom kulturně nastaveni očekávat od života stále víc. V systému, který se o jejich očekávání absolutně nezajímá. Přechod od tradiční k moderní společnosti, který je často chápán jen jako pozitivní, nám přinesl spoustu problémů, které jsme si dříve neuvědomovali. Tradiční společnost byla zaměřená úplně jinak. Pracovitý život, skromnost a očekávání až po smrti. Z tohoto pohledu křesťanství fungovalo. Za to dnešní konzumní způsob života nefunguje. Lidský život musí dávat smysl, což pouhá spotřeba nedokáže nahradit. Navíc vzniká kultura nezájmu. Co nepřináší okamžitý prospěch, o to se lidé nezajímají. K tomu mám drobnou poznámku: Naše země je považována za ateistickou zemi, ale reálně to tak není. Lidé se spíš o náboženství a duchovno nezajímají. Tomu se Keller nevěnuje, ale je to ve shodě s popisovanou charakteristikou společnosti. Některé dnešní nešvary nemají jasného viníka. Jsou dané systémem, ve kterém žijeme. Škoda, že první polovina je spíš učebnicová a ocení ji jen poučení nebo studenti. Druhou lze doporučit všem. Proto nakonec 80%... celý text

Osvícení 2010, Stephen King

Nechápu tak vysoké hodnocení. Vždyť je to skoro laciná duchařina. Akorát fakt dobře napsaná. Jenže když čtu beletrii, tak mě zajímá dobře promyšlený příběh, než abych se rozplýval nad uměleckým stylem. U historické prózy snad, ale tady to nedokážu ocenit. Je to spojení krásné literatury a fantasy, protože tam horor patří, a nakonec to není ani jedno. Ale asi právě proto je King tak oblíbený. Vlastně nerozumím, proč se svým úžasným talentem píše zrovna horory… Je to skvěle napsané, ale od poloviny jsem se těšil až to dočtu. Mě to nevyhovuje. Od hororu očekávám děsivý příběh nebo aspoň pořádné napětí. A pak jsem nepochopil ten zlom v ději. K čemu tam je budování atmosféry na 200 stranách, když se to v jednom okamžiku zlomí tak moc, že to ztratí smysl? Buď je na začátku 200 stran navíc a nebo v závěru 200 stran chybí. Schválně jsem to četl teď v zimě, když napadl sníh, aby to mělo lepší atmosféru, ale vůbec to nepomohlo. Zakončení působí zbrkle. Jako by si King řekl: „Už je to moc dlouhý, tady to useknu.“ Děj je ukrutně nevyvážený. Je to spíš sociální horor. Čekáte bubáky a přijde alkoholismus a další sociální problémy. Asi jsem moc primitivní čtenář a tak to na mě působí křečovitě. Ostatní to asi naopak oceňují. Možná je to v něčem poučné. Nevím. Takže je to jasný. Kingovým fanouškům vřele doporučuju. U ostatních záleží na očekávání. Mě sociální problematika ve fantasy moc nesedí. Divná kombinace. Má chyba. Tohle fakt nebylo pro mě. :( 70%... celý text

Vnitřní revoluce 2002, Jiddu Krišnamurtí

Chtěl jsem dát jen dvě hvězdy. Nedokázal jsem si z toho nic vzít. Spousta tvrzení je sice naprosto pravdivá, ale co s tím? A kritiky dnešní společnosti jsem už četl dost. Zrovna to neočekávám v duchovní knížce. Tohle je první kniha, kterou od Krishnamurtiho čtu a tak mi možná uniká nějaký kontext. Skládá se z několika částí. První třetina je shrnutí jeho života, pak tam je několik přednášek, otázky a odpovědi a jím psané krátké texty. Naprosto stěžejní je tohle: „Někteří z těch, kteří četli rukopis (Krishnamurtiho deník), byli dlouho proti jeho publikaci. Krishnamurti totiž vždy tvrdil, že jakýkoli člověk na jakémkoli stupni svého vývoje se může transformovat na základě porozumění skutečnosti. Z knihy je však vidět, že samotný Krishnamurti není obyčejný člověk, který se transformoval, ale spíše unikátní bytost, existující ve zcela odlišné dimenzi.“ (!) str. 44 Jako zaostalého konzervativce mě měl varovat už název. Jsem tradicionalista a jsem tak moc konzervativní až je to málem mentální postižení. :D Ke čtení jeho dalších knih mě to fakt nepřesvědčilo. Nejvíc přínosný byl popis jeho dětství a spojitost s Teosofickou společností. To je ta hvězda navíc. Někoho to může posunout dál a tak nechci odrazovat nízkým hodnocením. Jsem rád, že jsem to četl až teď. Obávám se, že číst to na střední nebo vysoké, tak by mě to mohlo zbytečně zmást. Krishnamurti si sem tam hloupě protiřečí. V knize čteme, že čtení knih nám nepomůže. Je proti posuzování a přitom je to odsudků plné. Otázka je, kolik jeho žáků dosáhlo nějaké realizace. Situace je špatná. Navzdory mnoha duchovním naukám nám tady nepobíhají davy osvícených, ale naopak jsou ezo lidé vnímáni spíše negativně. Úplně tomu chybí soucit a empatie. Vysoký duchovní vhled přetavený do chladné moudrosti. Vzniká tak systém založený na očividných pravdách, ale není zde zmíněná práce s morálkou nebo mravností. Sám říká, že politické revoluce vedly ke krizím. Aby tam nevedla i ta vnitřní. Raději se budu dál držet buddhismu a dalších tradičních učení. Nejsem cílovka a tak bych to možná ani neměl hodnotit. Super čtení pro rozumově založené a komu buddhismus přijde málo intelektuální. Dobré pro ateisty, liberály a neomarxisty. Krishnamurti je ostře proti náboženství. Vtipné je, že nepoužívá termín ateisté, ale komunisté. :D Možná jsem to nepochopil. Někdy je nutné přečíst víc knih nebo se líp orientovat. Ale stejně. Důvěru si získáte spíše svou dobrosrdečností než tím, že budete říkat pravdu. Čtěte opatrně. A buďte na sebe hodní. 65%... celý text

Extáze: Román o Almě Mahlerové 2018, Mary Sharratt

Mně se to líbilo. Ale asi nemám srovnání. Biografická díla nečtu a ani podobné romány od ženských autorek. Musím však uznat, že je to skvěle napsané. Nejvíc oceňuji úplnou absenci hluchých míst. Nemá to zbytečné dějové odbočky. Ale ani žádné jiné. Celé se to soustředí na život hlavních postav. O jejich době se toho moc nedozvíme. A to je velká škoda. Vždyť se jedná o konec historické epochy. Končí dlouhé 19. století. Atmosféra je zajímavá tím, že se to odehrává v zemi, která už neexistuje a ve společnosti, která už neexistuje. Konec monarchie je blízko a tradiční společnost také končí. Starý svět reprezentuje Rakousko-Uhersko a nový USA. Kdyby tam byl aspoň větší rozdíl mezi jejich kulturou, když tam ústřední pár střídavě žil. Historických souvislostí bylo málo. A přitom je to tak úžasné období. Autorka čerpala z různých deníků a tak to působí věrohodně. Zkrátka věříte, že právě tahle se to mohlo odehrát. Sice se věnuje jen důležitým životním událostem, ale chybějící období nejsou vůbec znát. Příběh je souvislý a celistvý. Asi mě to tak oslovilo, protože jsem neměl žádná očekávání. Pozitivní je normální chování postav. Vlastní fikci a skutečnou historii se autorce povedlo sladit výborně. Koho zajímá úplný začátek 20. století nebo významné osobnosti Vídeňské umělecké scény té doby, tak určitě doporučuju. Jen počítejte s tím, že je to víc životopisné než historické a že je to podle skutečnosti. 85%... celý text