Tom Holland

britská, 1968

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Série
• Životopis
• Část díla
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 6 knih

Nové komentáře u autorových knih

Panství kříže: Jak se formovala duše Západu

„Klidné a pohodlné čtení téhle knihy rozhodně vyžaduje trochu pokročilejší historické znalosti. Pokud je máte, čte se to jak detektivka - je to napívnavé, řekne se jen to nejpodstatnější a nejvýstižnjší a hned to utíká zase dál. Autor krásně připomíná, jak velký vliv mělo a má křesťanské myšlení na lidstvo a jeho dějiny. Ale pokud o křesťanství a hisotrii mnoho nevíte, hvězdičku nebo dvě si uberte, protože to bude náročnější čtení a bude to pro vás klouzat po povrchu.“... celý text
— Dukát

---

Panství kříže: Jak se formovala duše Západu

„"Protestanti ani ateisté se však nezamysleli nad jednou velkou ironií: nad tím, že věk osvícenství a revoluce zrodil v podobě mezinárodního zákona princip, který vyvěral z hlubin katolické minulosti. Jazykem lidských práv bude od té doby Evropa světu stále častěji sdělovat, že jím vyjadřuje své vlastní hodnoty." "Kdyby bylo v Anglii jen jedno vyznání, šel by z jeho despotismu strach, kdyby byla jen dvě, podřezávali by si krky, ale ono jich je třicet a tak žijí v míru a štěstí." - Voltaire Čtenáři, obeznámení s Hollandovými předchozími knihami vědí, že s jeho texty se pojí jisté kontroverze. Na jedné straně umí skvěle a zábavně vyprávět historické události, na druhé straně dává možná až příliš velký prostor prvoplánové dramatizaci a důrazu na senzaci na úkor historické přesnosti. Komu jeho styl vyhovuje - například mně - je spokojen. Vystudovaný historik však možná místy skřípe zuby. Tentokrát se nicméně pustil na opravdu tenký led. Dal si za cíl projít posledních více než dva tisíce let historie západního světa, od antiky, přes středověk, přes renesanci a osvícenství, po současnost a moderní fenomény - např. komunismus a nejnovější woke ideologii - a prozkoumat, jak se vybrané období postupně formovalo díky vlivu křesťanství. Chce ukázat, že vliv největšího světového náboženství současnosti se jako červená nit vine dějinami západu, a že původ téměř všech stylů západního myšlení je právě hluboko v křesťanství, od pravidel chování, přes morální postoje, po vymezení pojmů dobra a zla. Kniha je předurčena být kontroverzní. Pro tuto chvíli však kontroverze stranou, neboť text je rozhodně zajímavý. Na začátku mapuje zrození a vývoj křesťanského kultu. Postupuje kupředu v souladu se známou historií, ale zároveň se často vrací, sleduje různé vlivy, např. Židovství, anebo ještě staršího Zoroastrianismu. V tomto je kniha téměř encyklopedická. Faktů a historických odboček je obrovské množství. Text je nepochybně náročný na pozornost, často je obtížné sledovat jednotící myšlenku. Příběh následně pokračuje přes středověk, přes zásadní schizmata a další klíčové formativní okamžiky historie, přes renesanci a osvícenství, přes zcela zásadní rozšíření knihtisku, přes reformaci a zrod protestantismu, objevuje se postupný nástup náboženských svobod, nástup tolerance, a konečně současnost v podobě dvacátého a jedenadvacátého století s maximalizací svobod jednotlivce, s absolutní tolerancí vyznání nebo ateismu a uvolněním morálky. Detaily nemá smysl rozepisovat, musel bych opsat knihu. Autor vidí případ vlivu křesťanství na nás všechny poměrně jasně - jak dnes přemýšlíme, jednáme, v co věříme, nebo naopak v co nevěříme, co považujeme za správné a špatné, to a mnoho dalšího má původ hluboko v křesťanské minulosti. Veškeré hodnoty, které dnes vyznáváme, označované jako "evropské", "západní", nebo "demokraticky liberální" jsou ve skutečnosti založeny na křesťanském myšlení. Je to paradox. A mnozí progresivně smýšlející jedinci s tím budou mít kardinální problém. Jedna z nejvíc nenáviděných institucí - bílá křesťanská víra - stála u zrodu dogmat, která se dnes považují za svaté a nedotknutelné: svoboda jednotlivce, rovnost všech, bez ohledu na rasy, etnika, pohlaví, víry, politické příslušnosti, humanismus, svoboda, sekularismus, ateismus - ano, i možnost nevíry vyrostla z křesťanského podhoubí, woke kult, sexuální revoluce a stejně tak sexuální zdrženlivost, hodnota každého člověka a mnohé další, to vše je v základu myšlenky křesťanské. Alespoň tedy se toto tvrzení snaží autor v knize dokázat a obhájit. Nutno uznat, že jeho obhajoba je v mnoha ohledech přesvědčivá, anebo, když už ne přesvědčivá, tak alespoň hodna dalšího zamyšlení. Tento pohled není nový, a zda o tom autor přesvědčí ostatní je otázka. Za sebe jsem si knihu užil, rozhodně spojuje některé méně zřejmé souvislosti z historie náboženského myšlení. Zájemcům o problematiku doporučuji.“... celý text
— thorir

---

Panství kříže: Jak se formovala duše Západu

„Pro mě je to zklamání. Anotace mě moc navnadila. Od autora jsem četl Ve stínu meče a to je skvělá věc. Oboje slibovalo hodně a tak jsem očekával příliš. Navíc se autor přiznává, že svůj pohled na křesťanství musel změnit. V součtu to bylo přesně to, co mě zajímá. Svůj pohled na křesťanství jsem také musel několikrát změnit. Čím víc čtu, tím víc znalostí. Jenže jsem čekal víc souvislý výklad. Víc konkrétní a víc vysvětlující. Některým lidem význam křesťanství pro Západ úplně uniká. Myslel jsem, že by jim šla doporučit tahle kniha. Ale po přečtení si tím nejsem vůbec jistý. Je nutné znát souvislosti. Vyžaduje to spíš sečtělejší čtenáře. Holland se vrací značně do minulosti. První kapitola začíná téměř 1000 let př. n. l.. Druhá se věnuje historii judaismu a je fakt slabá. Psal to holt historik a ne religionista. Tady doporučuju Velké partnerství, kde je judaismus podán lépe. (Aby taky ne, když to napsal rabín.) Navíc se knihy vzájemně doplňují. Je to hekticky napsané napříč časem. Holland vybral zásadní okamžiky pro vývoj Západu a pokaždé jim věnoval asi 20 stran. Jenže takový formát se nehodí pro popis procesů, které trvaly desítky nebo stovky let. Osvícenství kvůli jeho významu by chtělo víc rozepsat. Nebo třeba inkvizici se moc nevěnuje. Jenže to neumožňují jednotlivé kapitoly. Popsané historické události jsou spíš oddělené, nemá to příběh. Holland se snaží popisovat historii nestranně. Uvádí i zločiny křesťanů, církve a církevních představitelů. Do vedení církví se často dostali psychopati, moralisti a názoroví fanatici. Lidé amorální a toužící po moci. Neobsahuje to mapy, obrázky, tabulky, vůbec nic. Ani žádné definice, vysvětlení. (Bibliografii, rejstřík ano.) Je to taková beletristická historie. Výborně se to čte, ale díky způsobu jakým to autor pojal, si toho člověk moc neodnese. Kdo miluje historii, tomu určitě doporučuju, ale kdo je po přečtení anotace natěšený na přehodnocení historie Západu a křesťanství, tak by toho neměl moc očekávat. Rozhodně doporučuju všem křesťanům. Je to pro všechny, kdo si chtějí vyjasnit svůj vztah s křesťanstvím a orientují se v historii. Pro lidi, kteří toho o křesťanství a historii moc neví, je to nevhodné. Je to pro všechny, kdo mají čisté potěšení ze vzdělání. Při čtení kapitoly o světových válkách mě běhal mráz po zádech. Ideálně měl knihu zakončit tam. Bohužel pokračoval až do úplné současnosti a závěr knihy tak vyzněl do ztracena. Nějaké výsledné shrnutí chybí. Z historického hlediska je to nezaujaté, ale vychází to ze subjektivní zkušenosti ateisty, který si uvědomil jaký vliv na něj má křesťanství, kterému nevěří. Úplně nejhorší je závěr. Přišel mi strašně osobní. Určitě si to někdy přečtu znovu. Nebudu mít přehnaná očekávání a třeba to pak budu hodnotit lépe. Tak jsem se vybrečel a už je to o trošku lepší. 77,5% 3,5*“... celý text
— Eldar80

---

---

Dynastie – Vzestup a pád Caesarova rodu

„Někdy je Holland svým stylem psaní na krok od bulváru. Ne snad, že by si vymýšlel, ale má sklony k expresivnějšímu beletristickému vyjadřování, což nemusí vždy budit důvěru. Na druhou stranu v Dynastii několikrát střízlivě upozorňuje na roli dobových fám a pomluv, které dodnes formují náš pohled na dramatické období prvních císařů a vůči nimž si zachovává odstup. Takže nakonec mu, podobně jako u titulu Ve stínu meče, všechnu tu efektnost odpouštím, protože vypravěč je skutečně výborný.“... celý text
— Akana

---

Rubikon: Triumf a tragédie římské republiky

„Kniha pojednává o konci dlouhé éry čtyř nebo skoro pěti století Římské republiky. Hlavní přínos byl, že mně někdo po těch všech hodinách dějepisu ve školách celkem srozumitelně přiblížil dobu krátce před rokem nula, proč římská republika zanikla. Čtení je to občas trochu morbidní. Všichni hlavní aktéři až na výjimky zemřeli předčasně. Příběh se začíná odvíjet od Sully, který se vymkl kontrole, porušil status quo a jako první se svou armádou obsadil Řím. Nebyl co César. Ten se objevil na scéně až mnohem později. Zřejmě je známější díky své smrti. Sulla byl velice obratný politik a schopný vojevůdce. Dokázal využít republikánského politického zřízení, aby pracovalo pro něj. Byl to po staletí velice důmyslný systém, který obsahoval systém brzd a protivah tak, aby nikdo nezískal absolutní moc. Tento republikánský systém vedl k obsazení velkého území od Říma až po Hispánii, Galii, Sýrii, Řecko atd. Sulla udělal nemyslitelné a obsadil s legiemi Řím (jako první překročil Rubikon), což bylo do té doby tabu. Krvavou cestou ohnul doposud fungující systém a připravil cestu pro pozdější absolutní vládce. Sám se však nakonec stáhnul do ústraní, aby v klidu dožil. On uvedl na scénu pozdější první triumviry jako Pompeia a Krassa a nakonec se objevuje i samotný César. První z nich skončil Krassus v nějaké nepodstatné šarvátce na východě. Nakonec i Pompeius, který se velice proslavil za Sully. Autor velice umně popisuje politické šarvátky, skoro celou knihu se prolíná Cicero, prý nejlepší řečník své doby, byl to také politik a na nějakou dobu konzul. Republikán, který nakonec svůj boj o republiku prohrál. Byla to velice krutá doba, kde postavení, sláva a moc znamenaly vše. Bohatství pak přišlo s postavením a úřadem. Pompeius skončil taky na východě, kdy César překročil onen Rubikon s legiemi, které po deset let zoceloval v Galii. Byly mu absolutně oddané. Pompeius nebyl připraven na vojenský střet. Utekl na východ, kde shromáždil východní legie, avšak Césarovi podlehl. Pompeius skonal rukou vraha kdesi na Egyptském pobřeží /zde se autor rozchází s wikipeii, což nevadí, protože ta nemusí mít vždycky pravdu/. Zanedlouho skončil i César, byl v sénatu u nohou sochy Pompeia zavražděn. Moci se chopil jeho adoptivní syn Octavianus a tak vzniká druhý triumvirát. Octavianus, Markus Antonius a nějaký třetí, který o své postavení záhy přišel. A jako to s triumviráty už bývá i tento skončil rozhádáním triumvirů. Nejinak tomu bylo i za Francouzské republiky před tím, než se moci chopil Napoleon. Markus Antonius u Aktia končí a na scéně už zůstává jen Octavianus, který se prohlašuje doživotním konzulem a definitivně boří římskou republiku. Dovládne až do začátku prvního století a založí tak dynastií /byť krátkou/. Tím kniha končí. Na to navazuje další díl o římských císařích. Zaujal mě popis Říma jako genericky rostoucího města, kde byly úzké páchnoucí uličky, kde člověk mohl snadno přijít k úrazu. Autor popisuje standardní bydlení něco na způsob činžáků. Akorát občas některý spadl. Sedm pahorků Říma, kde bydlela městská honorace, byl Palatin. Letitý systém volených senátorů, konzulů a tribunů vedl k rozmachu Říma. Autorův vypravěčský styl jakož i překlad mně celkem seděl. Knihu jsem sice nepřečetl jedním dechem, měl jsem nějaké pauzy, ale napsáno čtivě a ne do přílišných detailů. Na člověka občas vykoukl mezi řádky genius loci doby, nicméně mohlo být ještě větší vtáhnutí do děje. Autor by se mohl vyhnout občasným přehnaným výrokům, které dále nerozvádí. Kniha by tak získala na větší věrohodnosti. Jsem taky rád, že nepopisuje do hloubky význačné bitvy, pouze jak to dopadlo a co to znamenalo pro různé zájmové skupiny. To je velký nešvar autorů napoleonské literatury např. J. Kovaříka a M. Štovíčka. Přílišný popis detailů škodí jak čtivosti, tak tomu, aby si člověk odnesl to podstatné. Je potřeba, aby to čtenáři autor předžvýkal a předložil hotový lahodný pokrm, který si vychutná. Holland to umí. Udělal jsem si docela plastický obrázek o konci Římské republiky. Toto mně chybělo z hodin dějepisu. Toto si odnáším jako cennou trofej. Už vím, proč Forum Romanum působí tak chaoticky. Tam chrám, tam budova senátu, tam vítězný oblouk. Jak trochu myslel římský člověk na sklonku republiky. Škoda těch ničitelů republiky. Zničili práci generací před nimi. Byla to složitá doba. Lidský život byl utvářen mocí a stoupáním po společenském žebříčku. Doba plná potu, krve a násilí. Syrovost a krutost nám nepochopitelná. Velice dobrá kniha, autorovi se povedlo odprostit se od přílišných detailů (např. úmornému popisu bitev) a čtenáři plasticky vykreslit obrázek konce Římské republiky. Těším se na autorovy další knihy a k této se budu rád vracet.“... celý text
— Pazgrivec

Žánry autora

Literatura světová Náboženství Literatura naučná Historie Historické romány

Štítky z knih

křesťanství náboženství středověk islám Persie starověk civilizace Blízký a Střední východ starověký Řím občanská válka

Holland je 7x v oblíbených.
Osobní web autora