Akana komentáře u knih

Oproti prvnímu dílu série cítím jednoznačně posun. Nesbøho styl psaní mě baví, je přístupný a přitom chytrý a netuctový. Závěr opět střemhlavě akční, ale už ne tak přepálený a krkolomný jako v Netopýrovi. Jestli má mít série i nadále vzestupnou tendenci, brzy asi přeřadím "ze čtyřky na pětku".

Ve srovnání s Krvavými zeměmi výrazně obtížnější na čtení, přesněji řečeno na udržení pozornosti. Všechny ty jemné posuny v etnických, náboženských nebo sociálních poměrech nebylo snadné usledovat a vstřebat. Před Snyderovou pečlivostí a znalostmi je ale třeba smeknout. Největší přínos pro mě překvapivě přišel až v závěru: Vůbec jsem netušil, nakolik pozitivní úlohu sehrálo Polsko ve vývoji regionu bezprostředně po roce 1989. Viděno Snyderovým výkladem, je to především zásluha tehdejší polské politiky, že se tenhle region nedočkal podobné krvavé lázně jako země bývalé Jugoslávie. Mnoho nedořešených vzájemných křivd určitě skýtalo potenciál pro další kolo vraždění a asi stačilo málo. Díky tomu, že Polsko zachovalo chladnou hlavu a nevzneslo na sousedy z rozpadajícího se SSSR žádné územní nároky a naopak je podpořilo v jejich emancipaci (jistě i k vlastnímu prospěchu, vždycky je dobré mít někoho mezi sebou a Ruskem), tohle nebezpečí bylo aspoň prozatím zažehnáno.
Zásadní poučení, jaké by si měl čtenář odnést, tkví asi v tom, že nacionalismus nebo etnicita jsou pojmy, jejichž obsah se s časem dramaticky mění. A že bychom měli být maximálně zdrženliví, kdykoli se kdokoli začne ohánět nějakými "nezpochybnitelnými" historickými právy.

Svérázné a často až bizarní propojení mytologie s historií v příběhu o tom, jak do estonských lesů pronikala civilizace ve znamení kříže a chleba. Hlavní hrdina nechápe "výhody" křesťanství oproti pohanství a už vůbec ne "výdobytky" zemědělského způsobu života, které podle něho člověka jen spoutávají a odcizují přírodě. Jenže svět, kterého se tak urputně drží, svět, v němž se lidé přátelili s hady a dokázali jejich řečí ovládat ostatní zvířata, se neodvratně propadá do zapomnění. Při čtení jsem si několikrát vzpomněl na estonský film Listopad z roku 2017. Ne, že by si ty dva příběhy byly nějak podobné, ale něco, snad nějaký druh pobaltského magického realismu, je v mojí mysli propojuje. A taky nechci propásnout příležitost ten fascinující snímek doporučit.

Někdy ještě na 1. stupni ZŠ mě kniha Za sedmi divy světa od V. Zamarovského totálně nadchla pro starověké civilizace i historii jejich objevování. A i když se snažím, nějak si neumím představit, že by tehdy totéž dokázal i E.H.Cline s touto knihou. A pokud ne tehdy, dnes už vůbec ne. Nepochybuji o jeho erudici a zkušenostech v oboru, ale se schopností uplatnit je i na literárním poli už je to podstatně slabší. Stylisticky často neobratné, triviální, někdy jako by kniha byla určena dětem, což zjevně není. Uznávám, že spousta toho, co mi připadá povrchní a příliš předžvýkané, protože jsem o tom už víckrát četl jinde, může být pro skutečného začátečníka poutavé a objevné. Jenže i popularizace vědy je obor, který se dá dělat mistrovsky nebo nezáživně. Mě by zkrátka tahle kniha k archeologii nepřitáhla.

"Logika je jen způsob, jak se mýlit ve velkém."
Jasně, že to je zase často (hodně často) velká legrace. Přesto mám Malé bohy za zatím nejvážnější ze zeměplošské série. Pratchett má opět ústřední téma - v tomto případě náboženství - ale věnuje se mu zevrubněji a s méně odbočkami než dřív. Je tak nějak disciplinovanější a soustředěnější. A přitom je to pořád kouzelně praštěné, jen se poněkud množí fórky, při kterých člověku někde za smíchem tak trochu zatrne. Úzkostí nad tím, co jsme vlastně zač.

Tak tenhle prequel mě rozebral snad ještě víc než původní Incal. Zkaženost, brutalita, úchylnost a zdegenerovanost společnosti, v níž se John Difool pohybuje, je tu ještě koncentrovanější a odpudivější. Patrně proto, že se tentokrát nepřesouváme napříč vesmírem, ale trčíme na jediné planetě, jejíž společenský ekosystém tak poznáváme dopodrobna ve vší jeho zrůdnosti. A přitom Jodorowsky jenom posunul k hranicím absurdity jevy, které dobře známe i z naší společnosti. Celkový dopad na čtenáře je tak ještě intenzivnější a drtivější než u rozmáchlejšího a esoteričtějšího Incalu.

Chápu, že ten splašený proud myšlenek a slov nemusí sednout každému. Ani podle mě není dokonalý, jenže to on ani nemá být, záměrně zneklidňuje, popichuje, vytrhuje z pohodlných myšlenkových stereotypů. Faktem je, že mě dokonale strhnul. Už dlouho mí oči po řádkách neletěly tak lehce a jakoby samy od sebe. Spousta trefných postřehů i hlubších zamyšlení nad kulturními propastmi, předsudky, pokrytectvím. I poměrně dlouhá islandská vsuvka do toho nakonec tak nějak logicky zapadá.

Tak nejdřív byli Indiáni divošská sběř, kterou je třeba bez milosti vyhubit, další generace (z druhé a dalších rukou informovaných) autorů nás pak přesvědčovaly o opaku a stvořily ikonu ušlechtilých rytířů prérie. Teprve pak se obraz začal blížit realitě zohledňujíc obdivuhodné i ty méně imponující stránky indiánské kultury. Do tohoto proudu patří i S.C.Gwynne, který si zaslouží respekt za snahu o co možná největší objektivitu. Komanče rozhodně neidealizuje, nakonec oni při budování svého teritoria se sousedními kmeny taky nejednali v rukavičkách. Všechny nás zkrátka definuje naše kulturní prostředí. Čas od času jsem měl ale přeci jen dojem, že je bílým osadníkům malinko nadržováno, jako by nebyli oni těmi vetřelci, nadutě přesvědčenými o svém "civilizačním" poslání. Ale co já vím, třeba to ve mně jenom doznívaly ty v dětství vštěpované ideály o "hodných" Indiánech a "zlých" běloších. Kniha každopádně skvělá, informace a čtivost v příkladné rovnováze.

Tady musíme zaktivizovat svoje empatické schopnosti, abychom vůbec zachytili a docenili poslání příběhu. Ten se odehrává v přeci jen trochu exotických kulisách, a teď nemám na mysli prostředí, ale především kulturní a myšlenkové ovzduší, prostoupené silným vlivem tradic. Je potřeba si uvědomit, že co je pro nás sice zásadní ale čistě osobní rozhodnutí, může být v jiné společnosti těžko překročitelný problém. Souhlasím, že vegetariánství tady slouží spíš jako symbol obecnějšího zápasu o právo na osobní identitu. Ale můžeme se taky ptát, kde v tom zápase leží hranice mezi oprávněnou snahou a patologickým jevem, případně nakolik "nepřirozenost" hrdinčina jednání způsobují civilizační traumata a odcizení, a jestli dokonce ona "nepřirozenost" není jediným extrémním způsobem, jakým může najít svou ztracenou přirozenost... Nakonec největší klad knihy je asi právě v její nejednoznačnosti, kterou vyjadřuje už forma tří různých vypravěčů, v množství a naléhavosti kladených otázek.

Takový křížový výslech bez pachatele. Díky množství oslovených komentátorů se v knize objevují různorodé pohledy na Mistrovu tvorbu i na její jednotlivé fáze. Samozřejmě, že jsou všichni fanoušky, každý ale upřednostňuje jinou z mnoha Dylanových tváří, má jiné oblíbené písně a také jiný druh zkušeností s danými nahrávkami (někdo je jen posluchač, jiný o nich psal, někdo na nich dokonce spolupracoval). Díky tomu je Breamova kniha barvitým a inspirativním čtením. Můžete ji brát jako encyklopedii a vyhledávat konkrétní alba, která právě posloucháte, ale zrovna tak se dá číst souvisle jako svého druhu biografický text. Rozsáhlou dylanologickou literaturu je čím dál těžší obohatit o něco neotřelého a přínosného. Tenhle zasvěcený kaleidoskop názorů mi smysl dává.

Zdá se, že magický realismus dokáže fungovat v nejrůznějších kulturních kontextech: jihoamerickém (García Márquez), středoevropském (Grass) i indickém. Pokaždé má jinou specifickou příchuť, ale stejně tak i společné jmenovatele. V Indii jsem nikdy nebyl, ale představuji si všeobjímající a brutální útok na všechny smysly, přesně takový, jakým je ve verbální podobě Rushdieho románová kronika. Hrne se to na vás ze všech stran, motivy se vrší, opakují, proměňují, obrazy bobtnají a bují, postavy mizí a zase se objevují, malé a velké dějiny se melou v jednom pytli. Rushdieho vypravěčské plátno je velkoryse rozmáchlé, opulentní až rozmařilé, zároveň ale do detailu prokreslené, místy až naturalisticky věrné. Betelový plivanec i božská nádhera v jednom nádechu. Lidská komedie v indickém pařeništi.

Nedořešené psychické zátěže z dětství, hledání rovnováhy a životních priorit. Pro komiks obtížně zpracovatelná témata, pokud chcete zachovat určitou atraktivitu i pro mainstreamového čtenáře. Kresbou mu tedy Lemire naproti příliš nejde, ta je poměrně syrová, mně ale nepřekážela. Přitažlivost naopak zvyšuje mysteriózní linka, která doplňuje ten v podstatě obyčejný příběh, který dokáže oslovit každého, kdo ve svém životě řešil/řeší podobné "nedodělky" z minula. A takových je beztak asi většina. Takže mi z toho vychází komiks, který dokážou ocenit jak intelektuálněji zaměření labužníci, tak i řadový čtenář s otevřenou myslí a srdcem. Že mě osobně až tak emocionálně nezasáhnul, to může být způsobeno nejrůznějšími - i náhodnými - faktory a s jeho kvalitou to zase až tak nesouvisí.

Brilantní, vyčerpávající. Líbilo se mi členění textu na shrnutí událostí v určitém roce a následné podrobnější zpracování jeho klíčových epizod. Asi není moc historických prací, kterým by táhlo na sto let a byly by stále relevantní a podnětné.

Cave má prostě potřebu. I když píše na pytlíky určené dávícím pasažérům, i když to jsou často myšlenky vzešlé z prchavých dojmů, zkrátka mu to nedá a musí tomu vtisknout formu. Básnivou, halucinogenní, provokující, drsnou nebo tesklivou, hlavně jakoukoli. Ale nevidím v tom grafomanství ani opájení se vlastním uměleckým egem. Cave byl k sobě odjakživa poctivý, umí demaskovat a ironizovat své slabosti včetně umělecké ješitnosti. I v šedesáti se neustále ptá a pochybuje, toho si cením především.

Panečku! Až teď mě Sandman opravdu uchvátil a samozřejmě, že mrazivá atmosféra Obilné konference na tom má svůj nemalý podíl. Ale bude to asi i tím, že je Domeček oproti prvnímu dílu kompaktnější, dějem i stylem. Gaiman už netestuje, v jakém kontextu bude postava Sandmana nejlépe fungovat, už mu buduje žánr vlastní a jedinečný. Pořád trochu bojuju s kresbou, která mi místy připadá odbytá, ale možná by dokonalý realismus k téhle sáze ani neseděl. Každopádně na moje hodnocení to má pramalý vliv.

Možná je to jen zbrklá asociace, ale přijde mi to jako taková paralela k tehdejším britským rozhněvaným mladým mužům. Updikeův Králík tedy není až tak rozhněvaný jako otrávený, taky zmatený, nerozhodný a nezodpovědný a snad i z babělý. Ale mám z knihy podobný pocit jako třeba z raných filmů Johna Schlesingera typu Billy lhář. Příběh mladíka, kterému se nedaří dospět. A John Updike, ve snaze dobrat se příčin, se v jeho nitru hrabě opravdu důkladně. Amerika padesátých let, velké společenské bouře následujícího desetiletí jsou ještě daleko, ale tady se už jasně ukazuje, že pod tou spořádanou, zdánlivě blahobytnou slupkou bublá velká nespokojenost.

Bruce Springsteen je jako písničkář excelentním vypravěčem příběhů, to dávno vím. I tak jsem nebyl tak úplně připravený na to, jak suverénně a bezprostředně dokázal odvyprávět i svou vlastní životní cestu. Jen upozorňuji, že v tomto případě bych důsledně rozlišoval pojmy vypravěč a spisovatel. Protože tím druhým Springsteen není a ani být nechce. On je skutečně přes všechny ty milióny prodaných desek v jádru pořád obyčejný kluk z ulice. Žádný intelektuál, ale taky žádný hlupák. Samozřejmě jen on sám ví, nakolik je v knize vždy upřímný, ostatně paměť může ošálit i jeho samotného. Ale přijde mi, že schopnost úpřímně se kát z vlastních omylů mu nechybí, na druhou stranu dobře zná svou cenu a netrpí falešnou skromností. Uvědomuje si, že není génius, ale "jen" člověk s určitým talentem, který dokázal podpořit spoustou dřiny a jen díky tomu je tím, kým je.
Co jsem netušil, je, nakolik vážné byly a stále jsou Springsteenovy psychické problémy. Měl jsem povědomí o tom, jak se třeba v 70. a 80. letech potýkal s navázáním trvalého vztahu, ale teprve tahle kniha mi osvětlila, že tyhle zdánlivě banální potíže s dozráváním mají hlubší kořeny a Springsteenův život výrazně ovlivňují dodnes. Z toho, co prozrazuje, je jasné, že Patti Scialfa je skutečně jeho strážným andělem.

Ernest Hemingway kdysi za nejsmutnější dílo světové literatury označil Cimrmanovu povídku Přenošené dítě. To ovšem neznal Paola Giordana a jeho Osamělost prvočísel. Ten příběh je opravdu - a teď žerty stranou - neskutečně bolavý, ale zároveň zvláštním způsobem konejšivý. Jako by správně naladěnému čtenáři našeptával cosi o osudu, který je třeba přijmout ale zároveň se jeho neodvratností nenechat paralyzovat. Smířit se s tím, co nezměníme, změnit to, co dokážeme a hlavně obojí od sebe rozeznat, tak nějak to stojí v modlitbě Anonymních alkoholiků. Postavy Giordanova románu totiž balancují mezi tím, co jim způsobily okolnosti a tím, co si způsobili sami, a čtenář chtě nechtě balancuje s nimi. Přitom pořád jakoby na nějaké nakloněné rovině, která všechny strhává na tu špatnou stranu.

Knihy Pavly Jazairiové jsou čím dál víc střípkovité, přesto z nich autorka dokáže vystavět plastický obrázek. Kdyby si vystačila s Etiopií, asi by mi to stačilo a měl bych dojem větší ucelenosti. To ovšem vůbec neznamená, že by mě autorčiny postřehy ze Sardinie nebo z Moravy nějak obtěžovaly. Jen je beru jako úvod k zevrubnějšímu vyprávění o etiopské cestě, v němž jako obvykle nechybějí společenské reálie, popisy krajiny i politických poměrů, ale ani památky a na ně navázané historické exkurzy.

Ale ano, je to pohádka, ale ona se ani jinak netváří. Pohádka o boji za vnitřní integritu a důstojnost navzdory okolnostem, které byly ve skutečnosti asi mnohem krutější. A zrovna tak ruská aristokracie určitě nebyla zdaleka tak morálně ušlechtilá, jak ji reprezentuje hrabě Rostov. Ale Towlesovi nejde o realističnost, nýbrž o povzbuzení. Sentiment a "laskavost" odměřuje velmi zodpovědně, já osobně jsem ani na okamžik neměl dojem citového vydírání. I když uznávám, že každý má práh tolerance vůči pohádkám jinde, a ve světle toho, co se tehdy na Rusi doopravdy dělo, se tímhle nepravděpodobným příběhem může cítit snad i uražený. To ale není můj případ, na mě román zapůsobil přesně tak, jak to asi autor zamýšlel.