Akana
komentáře u knih
Mr. Smith
Juha Seppälä
Nevadí mi prolínání časových rovin i postav, nevadí mi bezdějovost, nevadí mi, když to rozumově nepoberu. Ale potřebuju něco, cokoliv, co mě zaujme. Tohle byl projíždějící vlak. Vybavují se mi dva romány, v nichž jsem ohledně nějakého poselství tápal podobně (Bolañovi Divocí detektivové a Lékařský román od Seppäläho krajana Riku Korhonena), a přesto mě záhadným způsobem fascinovaly. Mr. Smith je mi prakticky lhostejný. Maximálně ocením, že autor psát umí a nebojí se experimentovat, předválečné pasáže byly relativně záživné a celkově mi stránky docela ubíhaly, ale to je tak všechno.
Bílý Láma
Alejandro Jodorowsky
Snad to ode mě nebude předčasné a troufalé, ale zdá se, že si s komiksovým médiem pomalu začínám rozumět a učím se rozpoznávat, co a jak v něm funguje nebo nefunguje. Na Bílém lámovi oceňuju především stoprocentní soulad mezi slovem a obrazem, elegantní plynulost vyprávění, přestože příběh je poměrně košatý a zpracovává spoustu motivů. Snad ani jednou jsem netápal ohledně návaznosti a smyslu jednotlivých panelů nebo sekvencí, všechno je srozumitelné a přitom zdaleka ne triviální. Pro Jodorowského příznačný koktejl spirituálna a často brutálního násilí tu není takovým šíleným bolehlavem jako u Incalu (mojí předchozí a první zastávky v Jodoverzu), má svoji integritu a řád. Protiklad duchovní cesty k osvícení a pozemské malichernosti, hrabivosti a podlosti není demonstrován jen na střetech s křesťanskými misionáři a čínskými okupanty, ale i uvnitř buddhistického Tibetu, který Jodorowsky nevykresluje nijak idylicky. Strhující, nemám, co bych vytkl.
Ke dnu
Anna Bolavá (p)
Návaznost na předchozí román Do tmy je jen volná a i struktura vyprávění je dost odlišná. Oproti jasné ústřední postavě tady máme několik souběžných, provázaných příběhů a stejně důležitých figur. Díky tomu působí kniha rozmáchleji, epičtěji, ovšem psychologická drobnokresba je stejně pečlivá a výstižná. Maloměstská přízemnost, staré křivdy a šrámy, každodenní šeď, nulové životní perspektivy ale i střípky naděje. V naší kinematografii se pro tenhle druh příběhů vžil nehezký termín "chcípácký film", převádět ho do literatury zrovna v případě Anny Bolavé by ale nebylo férové. Ve zpackaných životech svých hrdinů se nevyžívá, ale není ani chladná nebo odtažitá. Jej vyprávění vás strhne, aniž si hned uvědomíte, jak to dělá. Její prozaická prvotina je oceňovanější, ale já stavím Ke dnu na stejnou úroveň.
Mezi Terstem a Istanbulem: Balkánské národy ve 20. století
Jan Rychlík
Proč to nepřiznat, prokousával jsem se knihou dost ztěžka. Nejde o žádnou populárně naučnou záležitost, jednotlivé texty jsou pojaté vysloveně odborně a tím pádem jsou tak trochu suchopárné. S tím je třeba dopředu počítat. Informačně je to ale nabité, o tom žádná. Především dlouhá cesta k sérii tragických konfliktů zemí bývalé Jugoslávie v 90. letech je tady zevrubně a z mnoha úhlů prozkoumaná a zmapovaná. Leccos se mi ozřejmilo a leccos zase relativizovalo. Byly Titovy snahy semknout jednotlivá etnika v rámci Jugoslávie správné? Došlo by k dlouhodobému usmíření, kdyby měly delší čas na zakořenění? Nebo to bylo úsilí od začátku marné a tudíž nežádoucí? Ach, ta lákavá a jalová hra na kdyby...
Trhlina
Jozef Karika
Hrůza v této knize nepřichází ani tak z vnějšího ohrožení, jako spíš z možnosti rozpadu našeho vnitřního světa, vlastní duševní integrity. Zdá se, že jak vypravěč ztrácí svou lehkomyslnost, je čím dál méně odolný jakékoliv anomálii odehrávající se v jeho okolí. Je pro něho stále těžší rozlišit realitu od přeludu a to ho děsí víc než přeludy samotné. Stylisticky to není nijak oslnivé, ale to může být i záměr, protože autor vlastně jen tlumočí něčí (fiktivní?) svědectví. Až si od Kariky přečtu něco dalšího, budu v tomhle směru moudřejší. Ta záludná hra se čtenářem, který je opakovaně ponecháván v nejistotě nad poměrem skutečnost - fabulace, je ovšem velmi působivá.
Hudba ohně: Radikální hudba od jazzu po hip hop a dále
Karel Veselý
Pro mě nejpřínosnější byly kapitoly o počátcích hip hopu, techna a houseu, doprovázené poslechy na základě autorových doporučení. Čtenáři se tak krásně osvětlí, jak to vlastně celé vznikalo a že černá hudba skutečně měla na genezi těchto žánrů zásadní podíl. Nejen v případě hip hopu, tam se to rozumí samo sebou, ale i co se týče taneční elektroniky. Ta pak poměrně rychle "zbělala" a dnes už bychom ani neřekli, že jejími pionýry byli kdysi z velké části Afroameričané. Trochu mě mrzí, že bohatá a členitá historie jazzu je spíš jen načrtnutá, ale chápu, že všechno se do širokého záběru knihy vejít nemohlo a Karel Veselý vedl svůj výklad záměrně trochu jiným směrem. Na fenomén world music, v závěru rovněž jen zlehka naťuknutý, nahlížím trochu jinak než autor, ale k čemu by byla kniha, která jen potvrzuje čtenářovy názory a nevyvolá žádnou polemiku? Veselý znovu odvedl obdivuhodný kus práce.
Doupě
Jakuba Katalpa (p)
Přiznám se, že ke mně úplně nedoputoval smysl propojení ústřední linie s příběhem Akiko, ačkoli nepochybuji, že pro něj autorka svůj důvod měla. Zápletka i její průběh jsou určitě zajímavé, pro mě ale ne úplně strhující. Jako by na začátku stála otázka "Co by se stalo, kdyby se starší vdova odhodlala k takovému činu?", Katalpa šla poctivě a s empatií po stopě důsledků, cestou objevila spoustu zajímavého, ale celkově nedospěla k žádné ohromující katarzi. Možná to byl spíš námět na povídku.
Platejs
Günter Grass
Typicky košatým způsobem tu Grass účtuje s tisíciletími patriarchátu, a to dávno předtím než se z téhle debaty stalo jedno z ústředních témat woke generace. Jak je jeho zvykem, jde na věc velmi zeširoka, mnoha oklikami (původně zamýšlel něco jako historickou kuchařku), skrze groteskní ohýbání reality (třeba celý ten soudní tribunál) a s lexikální i stylistickou výbavou stejně velkolepou jako poťouchlou. Stejně tak je pro Grasse příznačná svědomitá snaha o objektivitu a neobcházení nepříjemných skutečností. Ve vztahu muži - ženy nepřiděluje jednoznačná plusová a mínusová znaménka a už vůbec ne rovnítko. Dobře ví, že každé ano má své ale a každé ne svoje ledaže.
Barbarella
Jean-Claude Forest
Je to stejně půvabně naivní, lechtivé a nemotorně emancipované jako ten starý Vadimův film s Jane Fondovou. Lehce zchátralá klasika, která vás nutí k úsměvu, ale ne k tomu škodolibému a povýšenému, ale k úsměvu shovívavému nebo dokonce okouzlenému. I když je pravděpodobné, že v tomto případě to pánové budou vidět trochu jinak než dámy.
Soumrak rytířstva
Jiří Kovařík
Kovařík nezklame. I závěrečný díl rytířské tetralogie je psaný stejně poutavě jako zasvěceně a i tentokrát si odnáším nejeden opravený dějinný mýtus. Konkrétně mám na mysli Richarda III., kterého jsme si jistě mnozí díky Shakespearovi a Laurenci Olivierovi zafixovali jako hrbatou bezcharakterní stvůru, což je obrázek skutečnosti na hony vzdálený. Geniální dramatik zkrátka nebyl zcela imunní vůči politickým tlakům a schopného panovníka vylíčil v těch nejhorších barvách prostě proto, že oba patřili k nepřátelským politickým táborům. Richard byl York a Shakespeare zase loajální Tudorům. Takhle se deformuje historie. A je to nikdy nekončící proces. Dnes si myslíme, že naše korekce jsou trvale platné a že odhalováním historických lží odhalujeme dlouho zastíranou pravdu, ve skutečnosti ale jen vytváříme jiné lži a jiná zkreslení, která nebudou po chuti zase příštím generacím. Cancel culture je sice současný pojem, jeho obsah tu ale byl s námi vždycky.
Apatie k ďáblu
Nick Kent
Strhující svědectví člověka, který byl v sedmdesátých letech, v těch bohatýrských, dekadentních a sebedestruktivních časech rokenrolu, přímo u zdroje. Kent musel být svého času asi dost nesnesitelný pičus, ego plus drogy je ničivá kombinace. Nicméně schopnost sebereflexe mu nechybí a s odstupem let si dokáže nasypat na hlavu slušnou porci popela. A samozřejmě nejen sám sobě. Není a nemůže být objektivní, ví to a nehraje si na nestranného soudce, servítky si ale nebere. Padni komu padni, hvězda nehvězda, upřímně a na rovinu. Mezi nejzajímavější pasáže určitě patří vyprávění o Kentově krátkém angažmá v začínajících Sex Pistols a vůbec o jeho často divokém obcování s britskou punkovou scénou. V té době už na feťácké spirále nabral slušnou rychlost, takže o to jsou ty historky šťavnatější. Na druhou stranu k rockovému bulváru mají Kentovy memoáry daleko. Tak jako uměl psát o hudbě s nadšením i poučeně, přistoupil poctivě i k vlastnímu příběhu.
V srdci Sahary. Cestování s Tuaregy
Jeremy Keenan
Zajímavý a poučený vhled do reality současných Tuaregů, která se v posledních desetiletích, tak, jako u většiny tradičních společenství, drasticky proměňuje. Tady autor ukazuje, jak jsou Tuaregové (sami se ovšem nazývají Kel Tamašek) nuceni opouštět původní kočovný a pastevecký způsob života a stávají se spíš závislí na turistickém ruchu. Jenže jakmile se vyhrotí politická situace - a o to v regionu není nouze -, turismus utichá a Tuaregové se ocitají bez možnosti výdělku. Proto je zase až tak netrápí osud prehistorických maleb v Tassili a jinde, které právě turisté nenávratně ničí. Tyhle rozpory autor hezky ukazuje a ačkoli ho ničení památek hodně skličuje, snaží se objektivně pochopit i lhostejný přístup Tuaregů. Za zmínku taky stojí poměrně dramatický popis výletu, který autor podnikl těsně před svým návratem domů, a během něhož nešťastně a málem fatálně zabloudil, ačkoli mu nechyběly zkušenosti i relativní znalost terénu.
Nevolnost
Jean-Paul Sartre
Nemyslím si, že by existencialismus byl dnes vyčpělý myšlenkový proud, spíš naopak. A Sartre nepochybně patří k jeho hlavním budovatelům. Nicméně způsob, jakým ho v tomto románu artikuluje, ten už mi poněkud zastaralý připadá. Nějak si za tím mikroskopickým rozborem Roquentinových úvah a duševních hnutí nedokážu představit živého člověka. Podobné pocity odcizení, znechucení světem a lidmi, nesmyslnosti všeho, to asi tu a tam zažívá každý přemýšlivější jedinec. Ale takovéhle sebenimrání, to mi přijde až příliš svázané s intelektuálním ovzduším své doby. To třeba Kafka, jehož dílo údajně mělo na Nevolnost vliv, mi přijde nadčasovější, živější, sugestivnější. Tady slyším šustit papír.
Život Toma Waitse
Barney Hoskyns
Tom Waits si hlídá soukromí víc než většina jeho kolegů. A Barney Hoskins je nucen to ve své knize často připomínat, aby vysvětlil, proč je jeho neautorizovaný životopis ochuzený o svědectví mnoha písničkářových souputníků, přátel a spolupracovníků. Inu, zkrátka proto, že si to nechtěli u kamaráda rozházet, kdyby při rozhovoru plácli něco, co by narušilo Waitsův pečlivě budovaný a střežený mýtus. Případně Hoskinsovi něco mlhavě přislíbili, ale po poradě s Mistrem vzali zpátečku. To je také doloženo ukázkami ze vzájemné komunikace. Za těchto okolností to jistě pro autora nebyla snadná práce, ale vyrovnal se s ní se ctí a dokázal Waitsův život a dílo vylíčit seriózně i barvitě, s respektem ale bez podlézavosti. Tam, kde chybí přímá svědectví, přiměřeně spekuluje ale nevymýšlí si bulvární senzace. Řekl bych, že pokud Waits jeho biografii četl, možná něco nevrle zabručel, ale jen těžko ho mohla urazit.
K hranici
Ondřej Štindl
První z trojice příběhů je brilantní. Silný příběh, působivé vykreslení dobových reálií, emocionálně vtahující vyprávění. Jednoznačně na pět hvězd. Pak jako by se to celé čím dál víc rozmělňovalo, ať už v závažnosti toho, co hrdinové řeší, nebo i vypravěčsky. Propojení povídek a jejich protagonistů na mě taky nezapůsobilo úplně stoprocentně. Možná kdyby laťka nebyla na začátku nastavená tak zatraceně vysoko, byl bych vstřícnější.
V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku
Tim Marshall
Přínosnost knihy závisí samozřejmě na tom, jak hluboko se čtenář v tématu pohybuje. Pokročilý student politologie tady nic nového nenajde, běžný laik si ale může uvědomit spoustu souvislostí, které ho doteď nenapadly. Třeba už jen to, že i ve skrznaskrz propojeném světě mají pro dnešní státy pořád obrovský význam takové věci, jako je přístup k moři nebo velehory na hranicích. Při posuzování strategií a cílů jednotlivých světových hráčů jsou pak takové znalosti neocenitelné, stejně jako schopnost vyvodit z nich správné závěry.
Podvolení
Michel Houellebecq
Zdá se mi, že Houellebecq nevaruje ani tak před islámským záborem jako před degenerací západního intelektuálního světa, která ho umožňuje. V tomto směru je titul románu naprosto výstižný. Přesun moci tu probíhá v podstatě pokojně, v rámci demokratických principů. Islámské ideje nejsou děsivým strašákem, ale pro velkou (mužskou) část populace spíš zajímavou a příjemnou inovací. A ty křesťanské už jsou tak vyprázdněné a nejasné, že v podstatě chybí motivace je bránit. Takže jak to s tou evropskou civilizací nakonec dopadne? Možná nezkolabuje a prostě se promění. Otázka ovšem je, jak hodně ta proměna bude bolet. A koho.
Maus – Souborné vydání
Art Spiegelman
Dnes už nezpochybnitelná komiksová klasika. Možná právě pro ten všeobecný obdiv mě nestrhla tak, jak asi měla, ale to už je problém velkých očekávání. Ostatně ani o zklamání nemůže být řeč, příběh i jeho zpracování jsou mimořádně působivé. Přínosné je především střídání časových rovin, díky nimž se seznámíme nejen se "skutkovou podstatou" holocaustu, ale i s dlouhým psychickým stínem ležícím jak na přeživších, tak na jejich potomcích, na těch, kdo tu hrůzu přímo nezažili a přesto stále žijí s jejich důsledky. Zoomorfní zpodobnění jednotlivých etnik jako by trochu mírnilo děsivost popisované skutečnosti, zároveň si říkám, jestli to trochu nezavání nastolováním kolektivní viny. Být Polák, asi by mi moc nevonělo ztotožnění celého národa s obrazem vepře. A to i přesto, že si jsem jejich antisemitských excesů za války vědom. Hodně zajímavá a relativizující je americká epizoda, odhalující Vladkovy vlastní rasistické předsudky vůči černochům. Právě takové detaily, narušující očekávaná schémata, dělají příběh věrohodnějším, skutečnějším.
Průvodce husitskými válkami
Martin Pitro
Ideální pro základní orientaci. Členění textu s vkládanými medailónky a poznámkovými boxy přibližuje knihu formě příručky, kterou můžete číst souvisle, ale stejně tak si jen vyhledávat potřebné informace. Kdo nemá chuť do Čornejova špalku o Žižkovi, a přece chce mít v husitském období jasněji, tomu lze směle doporučit.
Čarodějky na cestách
Terry Pratchett
Dekonstrukce pohádkových pravidel za přispění magie nápadně připomínající louisianské voodoo. Všechny tři čarodějky opět perlí, každá svým svérázným způsobem, a kocour Silver nezůstává pozadu. A zase: s jak nenápadnou lehkostí umí Pratchett čtenáře zaplétat do sítě nejrůznějších kulturních i popkulturních odkazů. To mě nepřestane fascinovat.