K hranici
Ondřej Štindl
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/320899/mid_k-hranici-IqX-320899.jpg
3
16
7
Román Ondřeje Štindla K hranici sestává ze tří částí. Každá má jiného protagonistu, každá je zasazena v jiném historickém údobí, a přece je leccos spojuje: vlasovský voják Stěpan na konci druhé světové války, řidič náklaďáku Michal za tuhé normalizace a sanitář Ivan na sklonku komunistického režimu (a v samém závěru téměř o třicet let později, už coby uznávaný výtvarník) jsou outsideři, kteří se nedokážou konformovat s většinovou společností a ani po tom nijak zvlášť netouží. Po nějakou dobu se sice pokoušejí splynout s okolím, podřizují se neviděné, ale palčivě tušené „Hydře“, ale v určitou chvíli, také pod vlivem prožitku lásky, učiní osudové rozhodnutí a vzepřou se. Jejich životy se tím nenávratně promění, začnou směřovat k tragickému rozuzlení, nevyhnutelnému a drtivému, avšak nepopírajícímu možnost, že za touto „hranicí“ existuje ještě nějaká další naděje. Autor ve svém vyprávění mísí osobní i veřejné; působivě vykresluje individuální osudy na pozadí historických událostí, přičemž snoubí love story s bildungsromanem, pistolnickou historkou a mýtem. Své tři příběhy neokázalým způsobem spojuje v jeden a zasazuje jej povětšinou do širšího centra Prahy, zhruba vymezeného Karlovem, Vyšehradem, Nuslemi a Vinohrady. Praha je tu přitom víc než pouhou kulisou: pražský genius loci se ve Štindlově podání stává bezmála další postavou, skutečným spoluhráčem (či protihráčem) autorových hrdinů. Přestože tak román zkoumá hranice všeho druhu – jeho hrdinové se „k hranici“ vypravují vlastně neustále, ať už jde o pomyslnou hranici sebeobětování, fyzickou, zadrátovanou hranici totalitního státu, či hranici duševní rovnováhy –, do jisté míry je také hledáním středu, centra, hlubiny bezpečí.... celý text
Přidat komentář
Nechapu, jak se kniha mohla tak zvrtnout. Prvni a druhy pribeh zajimave, strhujici, nadherne, originalni lyricke popisy Prahy a treti pribeh uplne o nicem, autor libujici se v nesmyslnych preplacanych metaforach. Absolutne jsem nepochopila, co chtel autor tretim pribehem a zaverem sdelit. Obrovska skoda.
Možná kniha neobsahuje dle všech odborných kritérií či literárně vše ve správném pořadí a kombinaci... ale pro mne a mé okolí je to čtenářsky naprostá lahůdka. Ideální proporce osobních příběhů a historických skutečností je propletená do beletristického obsahu, promyšleně dávkované a budované napětí, s bohatým jazykem, vše intelektuálně přiměřené, a tak co si víc přát? Jen tak dál!
Bohužel jsem odložil hned po prvních 50 stránkách, a to se mi skoro nestává, natož u autora, kterého mám kvůli jeho dalším aktivitám moc rád. Proto nehodnotím.
Hned na začátku chci podotknout, že Ondřeje Štindla si moc vážím jako novináře, nechybí mi jediné Echo a kupuji ho pravidelně i díky němu, ale... Ale v téhle knize jsme se dost nepotkali. A to opravdu dost. Možná je mé zklamání větší právě o to nenaplněné očekávání, ale to nic nemění na tom, že tohle se mi prostě nelíbilo. Jakoby nevěděl, co vlastně píše - historický román, povídkovou knihu, psychologickou prózu, vizi budoucnosti, magický realismus, hudební recenze a kdovíco ještě. Jakoby chtěl do knihy narvat vše, co ho zrovna napadne - větné konstrukce jsou zbytečně složité, často se vaří pořád to samé dokola. Mnohé skoky jsou nepostřehnutelné a je nutné se vracet v textu, aby čtenář pochopil, jestli je zrovna ve snu, ve skutečnosti, ve vzpomínkách, v představách apod. Původně jsem se těšil na pětihvězdičkovou záležitost, po 50 stránkách nuceného čtení (ano, od 50. strany už jsem dočítal z donucení to zvládnout) jsem doufal, že budu mít důvod dát čtyři; po přečtení třetí povídky jsem byl smířen jen se třemi. Ale absolutně zbytečný závěr mi nedovoluje dát víc než dvě. Je to obrovská nevyužitá příležitost, protože kniha obsahuje spoustu zajímavých myšlenek, nabízí spoustu podnětů a otázek, ale je to podáno takovou formou, že to není možné (pro mě) pobrat.
Nedočetl jsem... Zvládl jsem první povídku a deset stránek z druhé. Složitější text nevadil, spíš absence ztotožnění se s některou z hlavních postav. Nějak jsem neobjevil motivy jejich jednání.
K hranici rozhodně není jednoduchý román, žádné jednoduché čtení. Svým zjevně protikomunistickým (protitotalitním) podtextem a adorací silných mužských solitérů v opozici proti režimu mi kniha zvláště v druhé části dost připomínala ZATÍM DOBRÝ od Jana Nováka, jen její děj není tak strhující a nemůže se opřít o rovinu skutečných hrdinů (i když reálné události, jako je třeba čin Olgy Hepnarové či únos autobusu se studenty a pokus o překročení hranic do SRN, do svého fikčního světa Ondřej Štindl zakomponovává), postavy hlavních hrdinů a svět románu jsou ale ryze vyfabulované, spojnicí a osou procházející všemi třemi úrovněmi románu ovšem zůstává Praha, je to vlastně takový román o (nadčasovém) městě procházejícím historickými zvraty a dějinnými událostmi, které ani komunistická totalita nemůže zlomit...protože Praha je věčná...a nasákne do sebe vše, včetně okupací, válek, revolucí i totalit... Postmoderna se odrazila v koncepci románu, tři nezávislé dějové roviny jsou postmoderně propojeny a vše tu samozřejmě souvisí se vším, postavy spojuje nejen místo jejich pobytu, ale i (zprvu záměrně skrytá) společná historie, zatímco ale první part je zajímavý a díky hlavnímu hrdinovi-vlasovskému vojákovi originální (navíc v české literatuře dosud většinou opomíjený), a part druhý přímo vynikající a strhující, poslední třetí part výtvarníka-sanitáře Ivana je extrémně nestravitelný, neuchopitelný a hlavně maximálně nudný a nezajímavý...o transcendentálním dovětku nemá snad ani cenu psát...to Ondřej Štindl prostě nezvládl...
Autorovy další knížky
| 2020 |  Až se ti zatočí hlava |
| 2012 | Mondschein |
| 2022 | Tolik popela |
| 2016 | K hranici |
| 2018 | 50 podivuhodných postav |
Kniha K hranici je v
| Přečtených | 20x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 18x |
| Chystám se číst | 18x |
| Chci si koupit | 2x |
První z trojice příběhů je brilantní. Silný příběh, působivé vykreslení dobových reálií, emocionálně vtahující vyprávění. Jednoznačně na pět hvězd. Pak jako by se to celé čím dál víc rozmělňovalo, ať už v závažnosti toho, co hrdinové řeší, nebo i vypravěčsky. Propojení povídek a jejich protagonistů na mě taky nezapůsobilo úplně stoprocentně. Možná kdyby laťka nebyla na začátku nastavená tak zatraceně vysoko, byl bych vstřícnější.