Až se ti zatočí hlava
Ondřej Štindl
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432863/bmid_az-se-ti-zatoci-hlava-nM4-432863.jpg
3
63
19
Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci. Štindlův román se odvíjí na pomezí satiry, hororu, psychodramatu i road movie. Je možné v něm vidět surovou a stísňující karikaturu rozdělené společnosti. A také obraz existenciální krize, strachu z nicoty a touhy uniknout. Johanovu cestu určují narcismus a zahořklost, znechucení okolím i sebou samým. V jeho světě existuje jistota trapnosti a jen vzdálená možnost katarze. Štindl příběh svého antihrdiny zachycuje s neutuchající intenzitou a hodně zblízka; v Johanových výlevech nechává zaznívat deformované echo základních životních otázek, které ovšem ani v pokřivené podobě neztrácejí vážnost a význam. A z nich probleskuje i smutek člověka schopného jen „hýčkat si tu díru v srdci, to svoje studený místo“ a mučeného tušením, že to asi nestačí.... celý text
Přidat komentář
To mohl být výtečný thriller, nebo ještě lepší společenská satira. Mix obojího je ještě stále dost dobrý (i když ne úplně příjemný, obě hlavní postavy jsou hnusné), až do mnohokrát zmíněného zvratu a závěrečné třetiny, která neví, co si se sebou počít – což je velice častý jev u mladých českých spisovatelů (bavíme se zde o těch, kteří se pokoušejí o skutečnou literaturu) – umějí skvěle psát, nebojí se psát o současnosti a nastavovat jí zrcadlo, nebojí se odvážných forem, ale nedokážou zatím své texty uzavřít do smysluplného celku.
I tak jsou pro mě tato díla stokrát cennější než všechny ty bestsellery našich vyhlášených hitmakerů.
Přišlo mi, jako bych koukal spíš na film. Taková ta typická česká hořká komedie, kde ve skutečnosti nic nedává smysl. Jako třeba Teroristka. S každým dalším posunutím děje musí přijít "nečekaný" zvrat, změna žánru, až je to celé jen víc a víc absurdní. Film by to možná snesl, kniha za mě ne. Stejně jako bytřrba Pulp Fiction nefungovaly jako kniha, tak tohle podle mě taky nefunguje.
Tak to je jízda! Poslouchám na ČR, knížku si nejspíš koupím. Velice mě baví ta příležitostná upřímnost Johana k sobě samému i jeho odhady, jak to myslí "spoluhráč" Rubeš. Ještě nevím, jak to dopadne ale za mě fakt dobré :)
Tak já knize nemám co vytknout. Expresivní jazyk, sarkasmy jak řemen, příběh dobrý a spád to mělo solidní. Štindl je sympaťák, a jako spisovatel taky dobrý.
Skvělý začátek, působivé líčení toho, co se Johanovi honí hlavou, wow! A pak si najednou nejsem jistá, o čem to je (tedy s výjimkou pasáží o Zemanovi, to jsem si s vypravěčem notovala, vzpomínala jsem na pocity, které jsem měla, když ho znovu zvolili, na ten pocit zmaru a beznaděje - cože, je něco takového vůbec možné?). Pak je to (na mě) hodně absurdní - pronásledování Rubeše, groteska s krysami, děsivé scény ve sklepě... Objevená lidskost naplní nadějí, takže díky!
Já nevím. Asi jsem neporozuměla autorovu záměru. Škoda. Začátek zajímavý ale brzy se kouzlo vytratilo. Dočteno z pocitu povinnosti.
Kdyby byl Ondřej Štindl malíř a předložil mi svůj obraz, namalovaný podobným způsobem, jakým nahrnul tento příběh, nazval bych ho "přeplácaný". Za takhle ukecanou knihu, s tolika zbytečnými slovy, by se nemusel stydět ani Palacký.
S každým jejím otevřením se mně pravidelně zhoršila nálada a s vypětím všech sil jsem vyhlížel konec. Považoval jsem za čtenářskou profesionalitu příběh dočíst, ale bylo mně naprosto ukradené, jak to s hlavními (ne) hrdiny dopadne. A to by se knihám a příběhům stávat nemělo. A čtenářům už vůbec ne. Kdybych tento román nevyhrál v rozhlasové hudební soutěži, nikdy bych po něm nesáhl. Beru to jako poučení do budoucna. Za mě toto opravdu ne. Jen doufám, že za moji kritiku na mě autor nenaběhne (v duchu románu) a nezačne mi dělat ze života peklo. Krysy fakt nemusím :-) !
Dvě sotva blikající, ušmudlané hvězdičky a sbohem (bez šátečku).
Začátek zaujal pokusem o společenskou sondu, pokračovalo to poměrně zábavným absurdním usilováním hlavního protagonisty o mstu a sondou tentokrát do duše a mysli stárnoucího sebestředného sobce - a pak už velmi nebavilo a nezajímalo, i když jak příběh dopadl, jsem se dozvědět chtěla, takže s úsilím dočteno. Postavy jsou jaksi schématické, děj neobjevný, společenská sonda skončila tím začátečním pokusem. Hodnocení vyjadřuje spíš pocity, nedokážu být konkrétní. A jsou to pocity prázdnoty...
Druhá odložená kniha od Stindla, takze bych asi nemel hodnotit. Z druhe strany, kdyz po ctvrtine, krome zajimaveho napadu, zase nenachazim další duvod pokracovat, tak je nekde chyba, a protoze jsem par knih docetl, premyslim, proc tomu tak je. Co Stindlovi funguje v radiu nebo novinach (a funguje naramne) v romanu nudí. Vytvorit komplexni dilo je neco jineho nez byt schopen rict ci napsat vtipnou glosu (i kdyz je to ta sama prace se slovy). Proc? Je tam sice zajimavy napad. Ale postavy deklamuji neco, co me nezajima. Stindl mozna postavy projektuje, aby plnily potrebu cele knihy, ale neni schopen je skutecne prozit jako jednotlivce (tady je mozna na skodu jeho schopnost szirave komentovat, protoze to muze znamenat, ze se do daneho cloveka nejsem schopen vcitit). Vsechny plni stanoveny ukol (protoze cela konstrukce romanu byla jiste intelektualni drinou), ale neprozity generuji slova nekdy dulezita pro cil pribehu, ale naprosto nezivotna ve vztahu k sobe. Proto jsou postavy spis intelektualni konstrukci nez prozitou predstavou. Pouhym dvourozmernym modelem, takove modely pak ale rozsah romanu neunesou, plní potrebu autora, ale samy o sobe nudí. O to hůř, kdyz tezistem romanu jsou uvahy jednoho z modelů ...... A je to skoda a mrzi me to, protoze jsem Stindlovi drzel palce (abych nebyl za Rubeše! I kdyz to se zjevne nepovedlo :( )
„Není nic horšího než dostat, cos chtěl.“
Na úvod je třeba přiznat, že jde o mou první zkušenost s autorem – nevím tedy do jaké míry je Štindl ve psané formě, která tvoří konstrukt příběhu, zběhlý. Vedle dějové linky tu na místě, kde se v tematicky blízkých románech objevují spíše popisné, případně esejistické pasáže, najdeme střídavě lyrizující útvary podobné snovým vjemům (včetně stroze neurčitých, pomíjivých úvah) a uštěpačné – místy až cynické – promluvy hlavní postavy k sobě, respektive ke čtenáři.
Upřímně se vůbec nedivím názorům o promarněném potenciálu knihy. Autor podle mého mínění – a tady znovu opakuji, že jde o mou první knihu od něj – zkraje celého projektu plánoval něco trochu jiného. Kdo má tak zpočátku očekávání, že půjde o hlubší a podrobnější sondu do současné sociální a z politických výšin (v tomto konkrétním případě spíše hlubin) vyvěrající situace v Česku, ten se poměrně rychle zklame. Příběhová rovina, ve které Štindl po celou dobu povedeně manévruje, je výrazně ploššího charakteru; možná je to ale nakonec dobře, protože o to je uvěřitelnější a především autentičtější.
Kdybych to měl vzít co nejstručněji – spíše než o sociálně-politický román klasických parametrů jde o karikovanou (ne však výsměšnou) výpověď o mužské krizi středního věku. Takhle příkrý popis ale tíhne ke zbytečné redukci a tu si tohle dílo nezaslouží. Přesto je jednou z nejsilnějších stránek knihy právě zasazování elementů provázejících mužskou krizi do kontextu. V souladu s autorovou ironizující a nadsazenou poetikou se podařilo zachytit všechny její fáze – p(r)opírání minulosti, problematizování vlastní identity, otázky po smrtelnosti a vzpomínání na mládí s takovou (toužebnou) intenzitou, až se z toho začne kroutit i realita. Projeté životní křižovatky, (ne)zapomenuté a potenciální odbočky a přepočítávání ujeté vzdálenosti. To všechno Štindl zachycuje velice věrně a navíc v našich, českých reáliích. Mužská výpověď tak nějak zhruba v životním poločase, která osciluje mezi ubohostí a cirkusovou komičností a navíc je tak nějak správně machisticky ulepená od piva a panáků.
Kdo se chce zaměřit na příběh, najde v něm samozřejmě much a prasklin dostatek na to, aby nad ním mohl kroutit hlavou. Jeho nosným pilířem nejspíše měla být právě ona sonda do rozdělené společnosti, která nakonec nevyšla. Namísto sociální analýzy tak dostáváme klasický postmoderní román, který staví spíše na intimním (a typicky mužském) pohledu do existenciální osobní krize a místo toho, aby oslňoval přesným popisem znepřátelených společenských táborů, hlava se tu „točí“ spíše z víru konfliktů, potlačených tužeb, strachů a především pohledů za rameno, kde ještě před chvílí stálo lopotné a zároveň tak nekomplikované mládí...
Ach jo, tohle je tak obrovsky promarněný potenciál, Ondřej Štindl je bezesporu kvalitní autor, osobně ho mám velmi rád (a proto jsem mu taky ještě dal šanci po minulé nemastné neslané knize a podpořil ho koupí nového románu), ale měl by se v textech většího rozsahu držet výhradně psaní filmových scénářů, jelikož v nich je z logiky věci upozaděno pásmo vypravěče a autorská řeč Ondřeji Štindlovi neobyčejně nabobtnala a nebál bych se napsat, že je k neprospěchu věci až velkohubá... Jinak nápad na knihu měl Ondřej originální, škoda jen, že více nerozvíjel původní nápad msty za nenávistné internetové komentáře a místo kladného hrdiny zvolil antihrdinu, evidentně chtěl stát nad věcí a při reflexi fenoménu rozdělené společnosti chtěl zůstat objektivní a nepřiklonit se na ani jednu stranu, problém je, že k dělící linii kosmopolité/národovci, která se vine a rozděluje celou západní společnost, tedy i tu naši, přidal ještě další dělící linii, a to dělítko po ose asociální buran/sociální empatický jedinec, proto mu oba hlavní antihrdinové knihy nakonec vycházejí coby spojenci, což mne ovšem jako čtenáře z té druhé poloviny občanů příliš nebaví, navíc se autorovi příliš nepodařilo ukotvit a uvěřitelně čtenáři podat motivaci obou postav, oba dva na mne působili jak z laciné pokleslé detektivky... Ondřej Štindl chce evidentně napsat něco zásadního a postihnout ducha doby, ale Zeitgeist mu paradoxně proklouzává mezi prsty právě tou snahou nepřiklonit se na žádnou stranu rozdělené společnosti, i když je jasné, na které straně autor ve skutečnosti stojí...naopak mám za to, že kdyby odkryl a vyložil karty a popsal Zemanovsko-Babišovsko-bolševicko-národovecké voličské podhoubí ve stylu svých filmových scénářů a rastrem náhledu na bolševickou totalitu, která probublává i ze současné vládní a hradní nomenklatury, jeho kniha by tak dostala ty ,,koule", které by ji tak rád dal svými stávajícími cynickými autorskými promluvami...
S touhle knihou jsme se vzájemně minuli o celý lán.
Hned první věc, nad kterou mi zůstával rozum stát, byly motivace hlavních (anti?)hrdinů. A to skoro po celou dobu, jejich chování jsem vůbec nechápal a neviděl pro něj důvod. Možná, že až budu ve věku Johana, budu to chápat lépe, ale v současné době jsem jenom kroutil hlavou.
Rozvláčně úvahový styl psaní by mi nevadil, ale bohužel se mi zdálo, že všechny ty úvahové a popisné pasáže byly úplně o ničem.
V souhrnu jsem se u knihy nudil, nebavila mě a asi jen to, že jsem se u ní třikrát nebo čtyřikrát pousmál, jí z mého pohledu zachránilo od odpadu.
Příběh, který je trochu přitažený za vlasy, žánr pohybující se mezi černou groteskou a lyrickou prózou, atmosféra touhy, aby se sakra už něco stalo, postavy vesměs na zabití. Ale má to humor a docela slušnou katarzi, styl odpovídá obsahu - až tak, že tu a tam na mne byl ten proud slov, z nichž se těžko vybírá to podstatné, trochu moc; jako by v něm všechno mělo stejnou hodnotu, to důležité jako by se v něm ztrácelo. Na druhou stranu, některé pasáže mě silně zasáhly - a předpokládám, že se ke knize časem vrátím.
Koupil jsem si v éře koronaviru a Velkého knižního ctvrtku několik knih abych mel co číst a zároveň pomohl mému oblíbenému nakladatelství. Pana Štindla mám rad z Týdeníku Echo ale ukazuje se že psát do časopisu (skvělého) je neco jiného než napsat knihu. Za prve _ autor ma zvláštní styl, který je na dvou stránkách magazínu skvělej, na 300 stránkách knihy iritující. Za druhé _ Příběh zajímavě rozjetý. Bohužel v polovině nastává zlom a přestává bavit (a jen trosku zajímat). Je mi to líto ale dávám 50%
Štítky knihy
satira Česko, Česká republika horory Magnesia Litera politická satira české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Až se ti zatočí hlava |
| 2012 | Mondschein |
| 2022 | Tolik popela |
| 2016 | K hranici |
| 2018 | 50 podivuhodných postav |
Kniha Až se ti zatočí hlava je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 72x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 52x |
| Chystám se číst | 31x |
| Chci si koupit | 7x |
Magor stalkuje magora, což vyústí v prapodivný výlet. Oba hlavní hrdinové jdou odpudivé existence, kteří vyvolávají konstantní pocit znechucení.