Pazgrivec komentáře u knih

3. část
XII. Závěr
Existují různé druhy podivností. Rozlišovat poetickou podivnost od estetické. Poetická dává chvilkově porozumět racionálnímu, než se znovu promění. To je čistá poezie. „A jelikož mysl coby poznání existovala jako život a význam dříve, než si samu sebe uvědomila…“ (Barfield, 80).
Jazyk se vybudoval na základě smyslových vjemů. Jazyk jako zkamenělá poezie. Živá poezie vzniká tak, že v normálním procesu se vytvoří trhlina a vyklube se rannější a zapůsobí na pozdější. Použití archaismů je v pořádku. Potěšení z poezie je primárním cílem a je důkazem poezie. V poezii musí být pohyb. Poezie je tam, kde je život a proto pohyb, přítomnost. „Odtud absolutní hodnota estetického potěšení jakožto kritéria, protože než ji dokážeme cítit, musíme si být vědomi na jistém stupni jejího aktuálního postupu – nikoli pouze jejich výsledků“ (Barfield, 81). Toto je moc hezké: „Nad neustálou evolucí lidského vědomí, která se otiskuje do proměn jazyka, se vznáší duch poezie, neschopen se usadit“ (Barfield, 81). A na závěr: „Pouze když se pozvedneme z pohledu na stvoření k pohledu na tvoření, zachytí naše smrtelnost na okamžik hudbu otáčejících se sfér“ (Barfield, 81).
Příloha II
Kantova nauka ovlivnila celé moderní myšlení. Myšlení rovná se posuzování. Tady se dost zabývá kantovou filozofií, resp. filozofií obecně, což mně nebylo zcela srozumitelné. Nevidím v tom nějaký smysl, a tak mně stačí pouze abstrakce. Detaily mě nezajímají.
Příloha III
Nějak zvlášť mně nezaujala.
Příloha IV (subjektivní a objektivní)
Opět poněkud filozofické pojednání o objektu a subjektu. Nějak mně to nedošlo a k čemu bych to využil.
Doslov
Tady mně zaujalo na konci: “Nestačí, abychom spolkli pravdu, nýbrž srdce z ní musí sát jako mšice z listu, dokud nezíská její barvu a jeho potrava nebude viditelná i v tom nejmenším z vláken“ (Barfield, 101). Tato metafora mně zaujala svou poetickou hloubkou a vyvolala potěšení.
Velice poetická kniha o poezii a ještě více než to. Hluboká. Překvapující. Studená. Bezedná. Bude potřeba se k ní za čas vrátit. Připomněl jsem si pocity, které jsem kdysi prožíval při čtení poezie, které jsem zakoušel coby mladík. Uvědomil jsem si, že ten záblesk podivnosti, který se mně dotkl, když jsem si četl, nebo viděl v divadle Shakespeara, bylo to, co chci zakoušet znovu a znovu. Možná vezmu na milost Homéra, třebaže se ve mně bije ta mytologie se současným křesťanským krédem. Je to velice nesnadná kniha na pochopení a proto má hloubku, do které se budu vždy rád nořit, kde bude co nového objevovat. Čtení knihy mně přece jenom po prvotním zděšení, způsobilo potěšení. Na první přečtení jsem nic moc nechápal. Na druhé už to bylo lepší. Pak jsem si to vše prošel ještě jednou a vypsal, co mně zaujalo.
Původní jazyk byl poetický a ten byl dán od Boha. K tomu autor nasměřoval čtenářovu mysl. Pokud máme z poezie cítit potěšení, musíme pociťovat změnu vědomí. Poetický jazyk je konkrétní ne abstraktní (abstraktní je tam, kde to autora nezajímá, nebo nevnímá inspiraci). Principem lásky si básník vybírá oblast, kde plně rozvine konkrétní slova, co ho nebaví, tam použije abstrakci (někoho baví louky pitvat do detailu a pro jiného je to jen louka). Vývoj moderního jazyka směřuje k abstrakci. Velký básník vynalézá slova. Ať nová nebo znovu objevuje zapomenutá (archaismy). Podivnost vyvolá estetické potěšení. Poezie to je pohyb a pohyb je život. Cílem poezie je potěšení z ní. Vede mně to všechno k logickému závěru, že Bůh dal řeč, ta byla zprvu velice poetická a později se z ní poetičnost vytrácela, jak pronikala abstrakce. Proto jsou proroci a žalmy a Jób (nejstarší kniha Bible) poezie. Jenom tam nějak nevnímám ten rytmus. Může to být překladem, který ji zmrzačil? Myslíme-li ve slovech, je rozum-myšlení od Boha, pak i slova musí být od něj. Další důkaz věrohodnosti Bible. Bůh dal Adamovi a Evě jazyk, protože pojmenovali zvířata. Jestli měl jazyk, mysleli. Jak řekl jeden filosof. Myslím, tedy jsem. Stále mně jistě uniklo spoustu hodnotných myšlenek této nevelké, avšak velice cenné knihy. Nebyl jsem nyní schopen vydolovat více. Ale o to raději se k ní budu vracet, jako ke starému známému. Autor mohl zařadit opakování do jednotlivých kapitol. Kniha by tak byla čtivější a srozumitelnější. Nakonec se objevilo v přílohách příliš mnoho filosofie, což přidal až později. Jelikož v oboru filosofie jsem vzdělán pouze povrchně, nebyl jsem zcela schopen uchopit hloubku filosofických myšlenek. Je to pro mě abstraktní svět, který pro mě nemá až zas takový význam, ale to je v pořádku.

17.09.2021

2. část
VIII. Tvoření významu (II)
„Význam je vše. Když dokážeme zakoušet změnu významu – nového významu – pak se můžeme skutečně chytit za ruce a zpívat s jitřními hvězdami, protože pak jsme u zrodu. To je jedno z míst, kde přesně génius, originalita jednotlivého básníka poprvé vstupuje do světa.“ (Barfield, 59). Rozebírání významů je vhodný druh kritiky. Logika uspořádává výrazy do výroků. Poetičnost objevuje nový význam. „Vztah básníka k výrazům jazyka je tudíž vztahem tvůrce.“ (Barfield, 59). Za významy jsou tajemství, která se nikdy nevyčerpají. Jediná cesta jak je objevit je o nich meditovat. Je potřeba v sobě najít sílu myslet i nemyslet. Tomu jsem zcela neporozuměl. Porozuměl jsem ale nalezení síly odpoutat se od zavedených významů „nebo myšlenkových forem vlastní civilizace (Barfield, 59). Připomíná bonmot O. Wilda: „jsou to spíše knihy, které tvoří lidi, než že by lidé tvořili knihy“ (Barfield, 61). Člověk ve svém nitru pracuje s poetickým a logickým principem. Pokud převáží poetický, vznikl by šílenec nebo mystik. Pokud však logický, člověk se stane sběratelem. „…jazyk skutečně jeví jako nekonečný proces metafory transformující se ve významu. Hledáním látky, do níž by vtělila svoji konečnou inspiraci, se představivost zmocňuje vhodného slova či věty a využívá je jako metaforu, a tak vytváří význam. Vývoj směřuje od významu přes inspiraci k imaginaci a od ní přes metaforu k významu, inspirace uchopuje to, co je nezachytitelné, a imaginace se vztahuje k tomu, co je již známé. (Barfield, 63). „Rozvoj myšlení probíhá metodou pokus-omyl“ (Barfield, 63). Objevuje se zde opět to známé, že na začátku a zde je nazývá primitivní (s čímž se nemůžu smířit), „když byly dnes již triviální myšlenky ještě nové, byl svět plný podobenství a přirovnání“ (Barfield, 63). Tam kde se daří prozaickému, se tvoří metafory. „…bez racionálního principu by nemohla existovat pravda ani poznání“ (Barfield, 64). „Kdyby nebylo povahy básnické či prorocké, brzy by filosofie a experiment pohltily všechny věci, a pak by se zastavily, neschopny čehokoli jiného, než tupého přemílání stále téhož,“ Napsal W. Blake“ (Barfield, 64).
IX. Verš a próza
Podle Barfielda je rozdíl v duchovní povaze ne metrické=verš, nemetrické tzn. próza. Uvádí příklady, kdy i prozaicky uspořádaná věta může být poezie. Vrací se k rané literatuře, která byla metrická založená na pravidelně se opakujícím se rytmu. Prý to tak bylo dáno přírodou, která je metrická. Metrická forma jako tepající srdce…“kde neexistovalo myšlení o přírodě, ale myšlením byla sama příroda“ (Barfield, 65). Později vzniká próza díky rozvinutím racionálního principu (rozvoj abstraktních myšlenek, smyslové omezení) a to odděluje člověka od života přírody. Dle Coleridge je poezie „nejlepších slov v nejlepším uspořádání“ (Barfield, 66). Mluví u poezie o hudbě a ta tvoří „více než polovinu významu v moderní logice“ (Barfield, 67).
X. Archaizace
Vrací se k počátkům své knihy. Potěšení z poezie způsobuje vzrušení z estetické představivosti a to způsobuje změna vědomí z jedné úrovně na druhou. Jazyk s vyvíjí od básnického k prozaickému. „Jazyk doby není nikdy jazykem poezie“ (Barfield, 68). Poezie má vždy archaický náboj. Básník nemá rád abstraktní slova a používá konkrétní. Má raději hlavní místo vedlejších vět. Gramatika se přizpůsobuje vyjádření abstraktní myšlenky. Básník volí mezi srozumitelností jazyka a půvabem. Zvyšující se přesnost je vhodná pro fakta, ale nevýhodou pro emoce a kontemplaci. Básník když tvoří nové, křísí i něco dávného a opět to staré obsahuje „doznívání oněch kročejů přírody“ (Barfield, 70). Existuje prozaický a básnický výběr slov stejně jako rozdíl ve slovosledu. Prozaici se učí z rozhovorů, básníci od jiných básníků. Velký básník dává moudrost a význam jazyku. Dává „ve slovech plně průchod své vlastní zkušenosti, která je přesahuje“ (Barfield, 71). Abstrakce je zde vykreslena jako ničitelka poezie. Básnící mají sklon ztrácet „kontakt s mluveným jazykem svých současníků (Barfield, 73), na rozdíl od prozaiků. Archaizace je návrat k přírodě- počátkům. Je to žádoucí vzhledem k úzu, že raná poezie je ta nejlepší. A protože jsou nepochopeni svou dobou (jazyk vzdálený módě), tak sláva velkých básníků bývá až posmrtná.
XI. Podivnost
Kritik by měl poezii i tvořit. Potřebujeme vykladače tam, kde příliš převážil poetický přístup. „…dokonalý básník také dokonalým kritikem“ (Barfield, 75). „jakýkoliv druh podivnosti může vyvolat estetický účinek“ (Barfield, 76). “Podivnost musí mít vnitřní důvod, musí být pociťována, jak vyvstává z jiné roviny či jiného modu vědomu, a nejen jako pouhá výstřednost výrazu“ (Barfield, 76). Nějaké nové slovo by „nedokázalo by k estetickému účinku přidat nic (vyjma zvukové kvality)“ (Barfield, 76). To skutečné estetické potěšení připoutá k sobě člověka a zabrzdí ho v růstu poznání. Podivnost vyvolá estetické potěšení. Podivnost o to jde. Podivnost není obecná. Je konkrétní ne abstraktní. „…ale může být cenné poukázat zde na instinktivní tíhnutí básníků a dalších lidí užívat obecné pojmy u věcí, které neznají či jimi opovrhují, nebo u nichž nedokážou rozpoznat žádnou poetickou hodnotu a konkrétní pojmy – dokonce i technické – u věcí, jež je skutečně inspirují“ (Barfield, 78). A dále pecka „Láska je původcem důvěrného poznání, protože to, co milujeme, není nudné, ale rozkošné, když to podrobně pozorujeme“ (Barfield, 78). Technické termíny v poezii neocení člověk zevnitř, nýbrž zvenku. Člověk se cítí frappé, když si vyslechne odborný rozhovor nadšenců do nějakého koníčku, nebo profese. Podivnost nemusí automaticky vyvolat úžas. S úžasem je to ještě složitější. Plně tomu nerozumíme. "Ve skutečnosti podivnost probouzí úžas, když jí nerozumíme, a estetickou představivost, když jí rozumíme.

17.09.2021

1. část
I. Definice
Básnická řeč je rozmístění slov, které podněcuje estetickou představivost. Představivost je estetická, pokud způsobuje při provozování potěšení. Následují různé příklady textů, které vyvolávají estetickou představivost. To je celkem zajímavé.
II.Účinky poezie (potěšení a poznání)
Všímá si nejúčinnějšího zdroje potěšení: „rytmus, melodie a způsob, jakým je spojen se smyslem. Zvuk jazyka má zásadní význam pro básnický význam.“ (Barfield, 22).
Hlubší pojem než estetická představivost je pociťovaná změna vědomí. Vědomí jsou mé pocity a mé okolí. „…uvědomování si poezie zahrnuje pociťovanou změnu vědomí“ (Barfield, 24). Pocit potěšení závisí na změně. Toužíme se vracet do okamžiku, kdy se některá pasáž stala součásti našeho bdělého okamžiku. Chceme zakusit znovu to rozechvění. Pokoušíme se rozpoložit mysl, protože „máme-li cítit potěšení, musíme cítit změnu. Ani věčný den, ani věčná noc nemohou ochladit zemi rosou, nýbrž pouze přechod noci v den a dne v noc“ (Barfield, 24). „Vkus se utváří tehdy, kdy je estetická emoce mohutná a výrazná“ (Barfield, 24). Trvalejší prospěch je rozšíření vlastního vědomí. „…prvky básnické řeči, které vedou k moudrosti a poznání, jsou metafora a přirovnání“ (Barfield, 24). V dětském věku společnosti byl každý autor básníkem, „protože sám jazyk je poezií (Barfiel, 26). Krásná definice poezie: „jsou nejlepší slova, nejlépe uspořádaná, jinými slovy, nejlepší jazyk“ (Barfield, 26).
Poznámka ke kapitole II.
Pociťovaná změna vědomí se dá aplikovat i na jiné druhy umění. „…slova sama nejsou než symboly vědomí“ (Barfield, 82). „Avšak přímé estetické potěšení v přírodě pochází z našeho samostatného rozšíření vlastního vědomí v intuici: jako bychom si četli báseň, kterou jsme právě napsali“ (Barfield, 82).
III. Metafora
Logos znamená „vazba mezi jazykem a myšlením (logos)“ (Barfield, 27). Setkání mezi výrazem a poezií je metafora. Jazyk to je pavučina metafor. Slova mají počátek ve „smyslovému předmětu, nebo k nějaké živočišné (případně lidské) činnosti“ (Barfield, 27). Myslíme slovy. To je smyslové a to nás vrací k přírodě. Nejprve tedy jednoduché významy a poté pomocí metafory řetězce významů. Pokládá si otázku, že když jazyk stárne, musí se stávat více poetičtějším. Opak je však pravdou. Tzv. Homér nebyl překonán (co do majestátnosti a jemnosti). Poezie ustupuje civilizaci jako příroda. Slova to je ovoce spousty známých a neznámých básníků. Potěšení z básnické řeči závisí na rozdílu mezi dvěma stupni vědomí. Je zvláštní, že nacházíme potěšení z Homéra. Vždyť by mělo být neuspokojivé. Autor nachází další rozpor. Homérova poezie byla božská, protože ho spojuje s bohem. To mně zní poněkud duchovně a překvapilo mně to.
IV. Význam a mýtus
Jazyk se stává při pohledu do minulosti více a více poetičtějším. Kdysi dávno byli básníci všichni. Metaforické kvality byly v jazyku přítomny od začátku. Metafora je „Ani to nejsou pouze přirovnání, jak si možná myslí člověk s omezeným pohledem, ale tytéž kročeje přírody, otiskující se do některých věcí a látek.“ (Barfield, 37) a dále pak „Člověk tyto tajemné vztahy mezi oddělnými vnějšími předměty a mezi předměty a pocity či myšlenkami nevynalezl, funkcí poezie je jejich odhalování. (Barfield, 37). Zaujalo mně, jak vznikala abstraktní neboli obecná slova. Např. v některých primitivních jazycích je dvacet výrazů pro druh řezu, ale neříkají obecně řez.
V. Jazyk a poezie
Mytologie byla první básnickou řečí. Homér a bohové jsou si blízko. Člověka při četbě poezie těší také zdolávání překážek.
VI. Básník
Tady výjimečně opakuje látku z předchozích kapitol. Nedostatečné shrnutí látky předchozích kapitol je velké mínus knihy a preferoval bych krátkou rekapitulaci na začátku každé kapitoly na úkor počtu stran. Opět se vrací k myšlence původní básnické řeči dané bohy. S ustupujícím rozvojem vědomí, „jak tyto dané básnické významy postupně ustupují, nastupuje na scénu jednotlivý básník“ (Barfield, 45). Ten, kdo tvoří poezii, nepociťuje žádoucí změnu vědomí. Nikde jsem se nedočetl, proč tedy někdo poezii tvoří, když nepociťuje změnu vědomí. Pro ocenění poezie je potřeba i racionální princip. „…dávní rapsódi stěží dokázali citovat Homéra, aniž by při tom neupadali do transu (podlé Platóna), jako důkaz veliké schopnosti ve starověku těšit se z poezie.“ (Barfield, 45). „A tak, ačkoli od časů Homéra básnický princip v jazyce ubýval, poezie jako vnitřní zkušenost rostla“ (Barfield, 46). Moderní básník musí najít básnický princip v sobě. Bez rozumu by nemohla existovat řeč. A bez Boha by nemyl rozum. Velký básník = velký intelekt. Nejprve si lidé představovali básníka jako někoho, kdo je v moci jiné bytosti – boha či anděla, pak někoho, kdo je inspirován múzou a nakonec dnes – inspirace (vdechování) v obraznějším smyslu. Dříve jsme si představovali inspiraci jako boží vítr do plachet, není spíše jako náladu, „která může přijít a odejít během ranní práce“ (Barfield, 48).
VII. Tvoření významu (I)
Máme tedy dva druhy poezie – dřívější (instinktivní), která přežívá ve významech slov. V této době je básník „tvůrcem významu či jeho znovu-stvořitelem“ (Barfield, 49). Nyní je „hlavním prostředkem tvorby významu….metafora“ (Barfield, 49)….každé specificky nové užití slova či výrazu je skutečně metaforou“ (Barfield, 49). Zabývá se slovem „ruin“. Jeho původ je z latiny a znamená pohyb. Shakespeare je výjimečný básník….“onou kvalitou překypujícího života, a ten vkládá do slov“ (Barfield, 52). „Vytvořil více nových slov než kterýkoliv jiný anglický spisovatel – ale také vytvořil nové významy.“ (Barfield, 52). Sonet 73 (část, upravený překlad M. Hilský, nahradil jsem kůry ruinami, takto krása toho verše daleko víc vynikne):
Ten roční čas, je vidíš, na mně znát,
kdy žluté listy, těch pár posledních,
na větvích visí, jimiž třese chlad,
v těch pustých ruinách ptačí zpěv už ztich.

17.09.2021

(SPOILER) Pokračování, komentář č. 2
Chaos. Více novodobých židovských badatelů chtělo o kodexu napsat, resp. psalo, ale státní cenzura nechala vymazat některé sporné věci tak, aby se někteří zainteresovaní neocitli ve špatném světle. Tři svědkové se po pouličních nepokojích v Aleppu v r. 1947 shodovali, že kodex byl téměř úplný. Na scéně se objevuje pohádkově bohatý sběratel Moussaieff, který prý za milion dolarů sežene asi 90 listů kodexu. Tomu nabízel v 80.letech 20 st. nějaké folia kodexu za milion dolarů sběratel starých rukopisů Schnebalg, kterého našli mrtvého v Hiltonu v Jeruzalémě. žádná pitva nemohla být z náboženských důvodů, a tak se nepodařilo určit přesnou příčinu smrti. Nic se nevyšetřovalo. Mohlo to mít spojitost s A. kodexem? To se čtenář nedozví. Možná je to falešná stopa, ale obchodník nabízel nějaké listy A. rukopisu. Autor tuhle stopu nechá vychladnout. Čekal bych, že bude pátrat u potomků nebo vypátrá jeho kumpána, který rukopis také nabízel. Jak souvisí vražda s rukopisem se čtenář nedozví. Autor nechává jen na čtenáři, jestli si chce myslet, že rukopis má tajemný sběratel Moussaieff? Nebo ho ukradl M. Benajahu někdejší ředitel Ben Cvi institutu, který byl odejit za krádeže jiných rukopisů. Nebo agent Mosadu Sila v Turecku. A nebo samotný Faham? Všichni jsou podezřelí jako v dobré detektivce. Ovšem čtenářova touha po spravedlnosti není ukojena. Viník se nenajde. Tajemství chybějících fólií musí být odhaleno následujícími generacemi. Jisté je, že někde jsou. Tři svědkové potvrdili, že kodex byl téměř kompletní po Aleppský nepokojích v r. 1947. Čekal jsem všechno jen ne takový rychlý a nijaký konec. Knize chybí závěr se shrnutím celého pátrání. Když do toho dal čtyři roky života a práce je to obdivuhodná, zvláště když se zohlední židovský charakteristický rys mlčení, mlžení a vypouštění dezinformací, tak se autor dostal dost daleko. Chybí závěry s nejpravděpodobnějším scénářem. Židovský obchodník Moussaieff mu nabízel nějakých 90 listů za milion dolarů, proč se nedotáhla tato akce není nikde objasněno. Proč tuto informaci nepředal židovskému státu, který je mohl vykoupit? Zcela chápu, že není v zájmu státu Izrael, aby vešel ve všeobecnou známost tento zpackaný transfer rukopisu. Docela se divím, že vznikla tato kniha bez cenzury. Zřejmě to hovoří ve prospěch státu Izrael, kam se posunul od svého vzniku. Od kamarádšoftu vrstvy privilegovaných politiků a mocipánů k moderní demokracii, která se nebojí zveřejnění informací, které ji nestaví (resp. některé aktéry) do moc dobrého světla. Knize by pomohlo trochu logičtější popis sledu událostí. Soudní proces mě přišel celkem nezajímavý, třebaže autor chtěl ukázat, co všecko vybádal, protože musel projít staré těžko přístupné rabínské archivy. Kniha je to celkem nová, aktuální rok vydání 2012. Už teď se těším na pokračování. Bůh bdí na svým slovem.

1 13.09.2021

(SPOILER) Komentář č. 1
Jde o téměř detektivní pátrání izraelského novináře po jednom z nejstarších židovských rukopisů. Rukopis psaný ručně na zvířecích kůžích byl od 14. st. schováván v Aleppské synagoze, a proto se mu říká Aleppský. Otevíral se k náhlednutí jen při významných příležitostech. V roce 1947 po vzniku státu Izrael a za následných muslimských nepokojů v Aleppu v Sýrii došlo k násilnému vyjmutí kodexu ze schránky v synagoze a jeho rozptýlení po zemi. Správce synagogy Bagdádí se synem však rukopis opět sesbírali a až na několik chybějících listů. Později syn Bagdádího potvrdil, že kodex byl téměř úplný. Následně byl rukopis ukrýván u křestanského obchodníka a v roce 1958 dopraven do Izraele obchodníkem se sýrem Fahamem. Následoval vleklý spor, že obchodník-kurýr Faham předal kodex Šragajovi - řediteli židovské álije a ten ho předal do Ben Cviho institutu místo představitelům Aleppské komunity v Izraeli. Rabínský soud ponechal kodex v rukou Ben Cvi institutu a jak se dozvídáme, tak se o něj nikdo kdoví jak nepostaral. Až v 80. letech, kdy se staly některé části nečitelnými předal konečně institut pod nátlakem zveřejnění, kodex k zrestaurování Izraelskému muzeu bible. Restaurace trvala šest let. Je popsán celkem zajímavý styl očištění folií od mastnoty. Prý nejlepší, jak očistit zvířecí kůže od nánosu stoleté špíny je pomocí slin. Tak restaurátor celý kodex poslintal, aby ho vyčistil. Může se hodit.
Novinář musel proniknout houštím dezinformací, mlčení a mlžení, aby se postupem čtyř let sestavil jednotlivé části mozaiky. Člověk si tak může v hrubých obrysech představit, jak stát Izrael na začátku svého vzniku fungoval. Tak např. obchodník Faham, který riskoval život a rukopis přivezl ze Syrského Aleppa přes Turecko do Izraele dostal za dobré služby státu a mlčení jisté výhody, třebaže to sám popřel.
Kniha je celkem zdařile zasazena do historického kontextu. Hlasování v OSN o státu Izrael v r. 1947. Popis prosperující Aleppské komunity a následující muslimské nepokoje v Aleppu, které předznamenaly konec staleté židovské komunity. Aleppský kodex nevznikl a Aleppu, nýbrž v Tiberias v asi 930 p. Kr., sepsal písař Ben Buja´a a kontroval ho učenec Aharon ben Ašer. Kodex obsahoval Tóru a další knihy židovské bible. Autor vysvětluje, jak pečlivě písař psal. Nemohl udělat chybu. Specifikum A. kodexu je, že obsahuje i další doplňkový aparát, jak se má které slovo číst. Hebrejský text totiž neobsahuje samohlásky, což má zásadní vliv pro správné čtení slova. A. kodex je cenný tím, že pomáhá správně číst biblický text. „Od zničení chrámu uplynuly stovky let, když se skupina učenců z Tiberiady pustila do sestavování závazného textu Bible. Vytvořili systém drobných čárek, háčků a teček, které sloužily jako symboly pro samohlásky a kantilaci-melodii zpívaného čtení, jež rovněž zásadním způsobem ovlivňuje zdůraznění a přízvuk jednotlivých slov.“ I proto to nebyl svitek, nýbrž jednotlivé listy-folia, aby to usnadnilo pozdější zkoumání textu. Ve svitku se obtížně hledá. kodex je také spojován s nejvýznamnějším židovským učencem Maimonidem, který ho studoval a po jeho smrti zůstal v jeho knihovně v Káhiře. Později se rukopis dostal přes Jeruzalém do Aleppa, kde zůstal šest století. Je úžasné, jak Bůh chrání své slovo. I přes všechny možné nepokoje tam tak dlouho zůstal.
Bývalý Izraelský prezident Ben Cvi velice usiloval o získání Aleppského rukopisu, který osobně viděl v Aleppu. Nezapomněl na něj a po vzniku státu Izrael po něm nechal pátrat. Aleppští židé při požáru synagogy v r. 1947 rukopis zachránili až na pár listů a světu nalhali, že byl zničen. K tomu posloužilo i to, že se tu a tam objevilo pár „ohořelých“ listů. Jak se však později zjistilo, nebylo to od ohně, nýbrž ta tmavá místa způsobila jakási houba. Kodex se v r. 1957 vydal na cestu a to prostřednictvím židovského obchodníka Fahama nejprve do Turecka. Před opuštěním Aleppa potvrdili tři svědci, že byl kodex téměř úplný. Faham využil izraelskou převaděčskou spojku v Turecku žida Sila, který dle svědků zadržel uprchlíkům nějaké kufry, nějaké šperky, atd. Do Izraele tak mohl kodex dorazit už neúplný. Nyní ho chybí asi 20-30%. Tóra a další knihy. Výpovědi svědků si protiřečí. Nesedí datum předání rukopisu Šragajem, který řidil áliju židů a předání rukopisu prezidentovi státu Ben Cvimu. Na scéně se taky objevuje ředitel Ben Cviho institutu, který stopil některé další cenné rukopisy. O tom, že by ukradl chybějící část A. rukopisu však nejsou důkazy. Celé to vypadá na zpackanou akci Mosadu, resp. Politiků raného židovského státu. Kodex přečkal tisíc let a během několika let díky lidské chamtivosti a hlouposti je zhruba třetina ztracená. Faham byl pouze kurýr-oběť. Vypadá to tak. Mohl to ukrást židovský převaděč Silo v Turecku, který byl taky pracovník Mosadu? Nejsou důkazy, třebaže byly stížnosti na jeho zadržování cenností. Žhavý podezřelý je také šéf Ben Cviho institutu, který ukradl vícero starých knih. Každý z nich mohl být zloděj. Líčení rabínského soudního sporu je poněkud nepřehledné. Občas jsem se v tom vyprávění a změti událostí a osob ztrácel. Každopádně není tak podstatné, protože se pilný čtenář stejně nic zásadního nedozví. Jen to, že Aleppská komunita v Izraeli se dohadovala se státem, komu rukopis patří. Nakonec vyhrál stát a to dost pochybně. Zákulisní praktiky nového státu zřejmě fungovaly, kdy představitelé tahali za nitky a manipulovali soudním řízením, aby dosáhli svého. A. rukopis má pro židy obrovskou hodnotu a proto byl o ni takový boj. Vznikl v Tiberiadě u Galilejského jezera v 10. st. na území Izraele, a proto politici se ho snažili vrátit na místo svého vzniku. Další věc byla, že kdo ho vlastnil, měl prestiž. Proto se ho tak moc snažil Ben Cvi získat, protože tím by stoupla hodnota jeho institutu. nechápu, že tak zásadní dokument se tak diletantsky převážel a předával. Žádný záznam o předání, kolik měl stran atd. předešlo by se tak mnoha pozdějším záhadám.

1 13.09.2021

2. část komentáře:
Tak se jen nabízí otázka, proč neodjel zpátky na západ, kde by se pro něj práce našla. Udělal si před válkou rychlý doktorát z meteorologie. Jsem si říkal, jestli místo toho doktorátu neměl studovat taktiku blitzkriegu na školení v Německu (kde se školili mimo jiné i Sověti) a nebo kam se ubírá nejnovější vývoj letectva, když ČS armáda měla pomalé stroje, většinou dvojplošníky.
Nakonec se ho chopila sovětská hydra a semlela ho. Mohl být ještě rád, že ho nepopravili jako gen. Píku. Pokusil se o útěk z republiky, ale je s podivem, že si vzal na pomoc agenta, kterého poslala stb. V podstatě prvního, kdo mu nabídl své služby. Jak je možné, že člověk s jeho organizačním talentem a známostmi se nedostal za kopečky? No po bitvě je každý generál. Asi by trochu světla do této kapitoly jeho života vnesl jeho životopis. Nechápu ani, proč neopustil ČS po propuštění v 60. letech, kdy byl pozván do Anglie k výročí II. Sv. Války. I toto znamenalo být Čechoslovákem. Jeho rival gen. Vicherek zemřel někdy v 50. Letech v Československu. Oběma se tak nepodařilo ve zralém věku zhodnotit nabyté zkušenosti prací v armádě. Je to promarněná šance.
Jak jsem už psal, nikdy nepochopím, proč před II. Sv. válkou nemodernizovali ČS letectvo, neměli nejmodernější stroje, nebyli připraveni se utkat s Německem. To ale na druhou stranu nebyli ani Poláci ani Francouzi. Těžko jim něco vyčítat. Taková byla doba.
Zůstala mě pachuť z toho, že v ČSL armádě šlo více o funkce než o armádu. Usnuli na vavřínech a nebo neschopnost nebo slepé spoléhání na Francii, nedostatek financí? Taky nechápu jeho doktorandské stadium meteorologie, když válka byla za dveřmi a bylo třeba studovat blitzkrieg. Jak to udělal např. Ve Francii gen. de Gaulle.
Knihu hodnotím celkem kladně, byť bych ocenil kritické zhodnocení jeho života na závěr. Kniha by mohla být tenčí, kdyby autor vynechal celkem zbytečnou popisnou část čtyř ČSL perutí a ČSL letců v jiných perutích Anglické armády. Taky se mě jeví celkem zbytečný bohatý odkazový aparát. Více bych ji zbeletrizoval, protože jak autor zmiňuje v úvodu, cílem bylo napsat životopis a ne suchou vědeckou stať. Získala by na čtivosti na úkor odbornosti. A o to přece autorovi šlo. Je vidět, že to psal vědec, odborník na danou problematiku. Bylo pro něj těžké držet se tématu (viz zbytečný popis českých wings v britské armádě), ale přečtení knihy bylo pro mě přínosem. Zatím jsem se nikde nedočetl o nějaké výjimce z osobností, která by nevzhlížela ke spojenectví s Francií jako ke spáse a pracovala a nebo se alespoň pokusila pracovat na nějaké skutečné koncepci, která by ČSL mohla vyhrát válku. Rozesmutnila mně zaostalost ČSL letectva před II. Sv. Válkou. Jinak se autor drží zavedeného českého dějinného narativu. Člověk se nedozví žádné překvapivé nové informace ohledně dějin Československa, což ani nebylo cílem a ani se to neočekávalo. Asi už bych se ale nepotřeboval vrátit k opětovnému čtení této knihy, byť byla přínosem. Taky chybí nějaký hlubší vhled do generálovy rodiny, O manželce nebo rodičích se nedozvíme skoro nic a to je škoda. Taky se člověk nedozví, jaké měl názory na vedení války (byť je někde zmíněno) asi bych to uvítal více než stať o čtyřech ČSL perutích v Anglii.

08.09.2021

1. část komentáře
Dal by se velmi dobře postavit film na rivalitě gen. Janouška a gen. Vicherka.
Byl menší postavy, reprezentativního zevnějšku a vzhledu. Na fotkách je vidět, že to byl štramák.
Za II sv. Války byla úloha gen. Janouška tzv. Shánět lidi do 4 samostatných čsl. Perutí. Klidně bych je nazval českými, protože Slováků tam moc nebylo, resp. Tam bylo více Angličanů než Slováků. Slováci pro čsl. věc moc nebyli. Ale toto je můj zjednodušený názor. V podstatě oni vždycky usilovali o to svoje a kdo jim to umožnil, tak za tím šli. Viz Hlinka a nebo Mečiar. Slováků ve Svobodově armádě taky mnoho nebylo. Tož tak se Slovákama.
Vraťme se ale ke gen. Janouškovi. Bylo to v podstatě takový koordinátor za II. Sv. války v Anglii. Měl zajistit další Čechoslováky a tak většinou kanibalizoval pozemní jednotky, které snad ani nasazené nebyly. Operační velení mu svěřeno nebylo, a tak za války jezdil po jednotkách na inspekci. Jednal s politiky na ČSL I Anglické straně. Tady asi nešlo neuspět. Na druhé straně za to zaplatil, kdy mu Němci v Protektorátu zavraždili manželku a část rodiny. Děti neměli. Byl reprezentativní a velice společenský, takže ho Angličané zvali na recepce, večírky, atd.
Za první světové války se dostal k legiím přes Rakouskou armádu. V legiích to dotáhl na kapitána. Po návratu do vlasti zůstal v ČSL armádě, kde se mu rýsovala slibná kariéra. Postupně si dodělával školy, protože před válkou měl maturitu z Přerovského gymnázia. Na vojenských školách patřil k průměrným studentům. Někdo mu poradil, ať se dá k letectvu, které muselo začít téměř od nuly. Tak se vydal touto cestou, dal se k tehdejší elitní zbrani. Udělal si letecký kurz. Letcem však nikdy dobrým nebyl. Mohlo to být díky vyššímu věku. Na druhou stranu byl výborným navigátorem. V pozdějších dobách ani nechtěl pilotovat, nechával to jiným. Ale jak by se řeklo, hlavu měl dobrou a ambice uspět taky. Jeho cílem byla funkce velitele vzdušných sil. To se mu před II. Sv. Válkou nepodařilo, protože tam byli služebně starší generálové. Nicméně měl vysokou funkci v ČSL letectvu. Dá se říci, že I díky němu nebylo ČSL letectvo připraveno na II. Sv. Válku. Zejména zastaralá technika a v taktice z hlediska přípravy ve 30. Letech ztráceli kontakt se světovou špičkou.
Pak přišel Mnichov 1938 a později před protektorátem útěk do exilu, skončil ve Francii, kde narazil na svého dávného rivala gen. Vicherka. Opět tahanice o vedení. Vyhrál Vicherek, protože byl sl. Starší a zřejmě taky dorazil do Francie dříve. Gen. Vicherek nenapsal na gen. Janouška z Francie moc dobrý posudek. Zřejmě v tom byla osobní animozita.
Po obsazení Francie zase na druhou stranu do Anglie dříve přibyl gen. Janoušek a rozjel oranizaci čsL letectva pár dnů před. Gen. Vicherkem. Britové pak už nechtěli měnit styčného důstojníka, a tak v pozici velitele ČSL letectva zůstal až do konce války gen. Janoušek. Jeho hlavní úlohou bylo zajistit personál a iniciovat vznik ČSL perutí. Nebyly to zcela samostatné ČSL perutě, nýbrž téměř Britské jen měli nějaké samboly ČSL na britské uniformě a letadlech. Jinak vše bylo ryze Britské, výzbroj, výstroj, taktika, atd.. Toto byla Janouškova koncepce, přijatelnější pro Brity. Naopak gen. Vicherek chtěl samostatné ČSL letectvo, toto Britové ale na svém území nechtěli podporovat. Přece jenom díky slabé ČSL propagandě jsme měli punc evropských potížistů a těch kvůli kterým se válčí. To se ale po obsazení zbytku ČSL území změnilo. Na gen. Vicherka tak zbyly jen nějaké podřadné velitelské funkce. Byl jsem překvapen, že těch pilotů a leteckého personálu v Anglii nebylo zas tolik-2422, Poláků bylo asi desetkrát vice. Spousty Čechů zůstalo v anglických perutích. Nepřešli do ČSL. Měli k tomu své důvody a ti nejlepší právě bojovali v anglické armádě (ne ČSL perutích). Na konci války byl. Gen. Janoušek povýšen na angl. Let. Maršála. Angličané si ho velmi vážili a vzdávali mu pocty. Např. Recepce u krále, atd.
Po válce byly obštrukce ze strany sovětů s repatriací do vlasti. Taky se čekalo na přezbrojení na nejmodernější Spitfiry. Návrat byl triumfální. Pro Janouška to byl ale konec kariéry. Dostal pouze podřadné místo. Naopak gen. Vicherek, protože se tolik “nenamočil” s Angličany, byl jmenován velitelem letectva, ale ne nadlouho. Taky ho semlela sovětská mašinérie. Gen. Janoušek po provokaci stb skončil ve vězení na doživotí, postupně mu byl trest snižován. Nakonec si odseděl 12 let. Za nic. Měl nabídky odejít do Kanady. Té ale zavčas nevyužil. Nakonec částečně rehabilitován v 1968. Podíval se ještě I do Anglie, životopis už napsat ale nestihl. To je škoda, protože by to bylo velmi zajímavé. Jsou nějaká světlá místa v jeho životopisu, která se asi nikdy nepodaří zcela objasnit, díky chybějícím pramenům.
Úplně mi nedochází jeho nějaký přínos, protože v ČSL letectvu před II. Sv. Válkou se nijak výrazně nevyznamenal. Ale to není jeho chyba, to je záležitost celé ČSL generality. Místo silného letectva, budovali zbytečné ČSL maginotky. Celkově jsme na válku nebyli připraveni viz Tesař. Proto musel Beneš umně politicky manévrovat, aby se válce vyhnul a zachoval ČSL i po válce.
Jak jsem už zmínil, za II. Sv. Války asi nemohl moc co pokazit. Nikdy nevelel operačním jednotkám, to není jeho chyba, tak byly rozdány karty Angličany, pouze měl zajistit dostatek personálu, takže v praxi bral z pozemních jednotek. Jinde Čechoslováci k mání nebyli. Zaplatil za to ztrátou velké části nejbližších, protože Němci v protektorátu se mstili na rodině, což do té doby nebylo a překvapilo to většinu vojáků bojujících v druhém odboji.
Viděl se po II. Sv. Válce, že bude ministr obrany, nebo náčelník gen. Štábu. Nic z toho se nenaplnilo, protože se vrátil domů ze špatné strany a doba tomu nepřála. Takže zahořkl kvůli podřadným úlohám, které mu byly svěřovány. Gen. Boček z té doby nedal příznivý posudek. Na druhou stranu gen. Boček není příliš důvěryhodná osoba, tak ho později semlela sovětská mašinérie.

08.09.2021

Kniha pojednává o konci dlouhé éry čtyř nebo skoro pěti století Římské republiky. Hlavní přínos byl, že mně někdo po těch všech hodinách dějepisu ve školách celkem srozumitelně přiblížil dobu krátce před rokem nula, proč římská republika zanikla. Čtení je to občas trochu morbidní. Všichni hlavní aktéři až na výjimky zemřeli předčasně. Příběh se začíná odvíjet od Sully, který se vymkl kontrole, porušil status quo a jako první se svou armádou obsadil Řím. Nebyl co César. Ten se objevil na scéně až mnohem později. Zřejmě je známější díky své smrti. Sulla byl velice obratný politik a schopný vojevůdce. Dokázal využít republikánského politického zřízení, aby pracovalo pro něj. Byl to po staletí velice důmyslný systém, který obsahoval systém brzd a protivah tak, aby nikdo nezískal absolutní moc. Tento republikánský systém vedl k obsazení velkého území od Říma až po Hispánii, Galii, Sýrii, Řecko atd. Sulla udělal nemyslitelné a obsadil s legiemi Řím (jako první překročil Rubikon), což bylo do té doby tabu. Krvavou cestou ohnul doposud fungující systém a připravil cestu pro pozdější absolutní vládce. Sám se však nakonec stáhnul do ústraní, aby v klidu dožil. On uvedl na scénu pozdější první triumviry jako Pompeia a Krassa a nakonec se objevuje i samotný César. První z nich skončil Krassus v nějaké nepodstatné šarvátce na východě. Nakonec i Pompeius, který se velice proslavil za Sully. Autor velice umně popisuje politické šarvátky, skoro celou knihu se prolíná Cicero, prý nejlepší řečník své doby, byl to také politik a na nějakou dobu konzul. Republikán, který nakonec svůj boj o republiku prohrál. Byla to velice krutá doba, kde postavení, sláva a moc znamenaly vše. Bohatství pak přišlo s postavením a úřadem. Pompeius skončil taky na východě, kdy César překročil onen Rubikon s legiemi, které po deset let zoceloval v Galii. Byly mu absolutně oddané. Pompeius nebyl připraven na vojenský střet. Utekl na východ, kde shromáždil východní legie, avšak Césarovi podlehl. Pompeius skonal rukou vraha kdesi na Egyptském pobřeží /zde se autor rozchází s wikipeii, což nevadí, protože ta nemusí mít vždycky pravdu/. Zanedlouho skončil i César, byl v sénatu u nohou sochy Pompeia zavražděn. Moci se chopil jeho adoptivní syn Octavianus a tak vzniká druhý triumvirát. Octavianus, Markus Antonius a nějaký třetí, který o své postavení záhy přišel. A jako to s triumviráty už bývá i tento skončil rozhádáním triumvirů. Nejinak tomu bylo i za Francouzské republiky před tím, než se moci chopil Napoleon. Markus Antonius u Aktia končí a na scéně už zůstává jen Octavianus, který se prohlašuje doživotním konzulem a definitivně boří římskou republiku. Dovládne až do začátku prvního století a založí tak dynastií /byť krátkou/. Tím kniha končí. Na to navazuje další díl o římských císařích.
Zaujal mě popis Říma jako genericky rostoucího města, kde byly úzké páchnoucí uličky, kde člověk mohl snadno přijít k úrazu. Autor popisuje standardní bydlení něco na způsob činžáků. Akorát občas některý spadl. Sedm pahorků Říma, kde bydlela městská honorace, byl Palatin. Letitý systém volených senátorů, konzulů a tribunů vedl k rozmachu Říma.
Autorův vypravěčský styl jakož i překlad mně celkem seděl. Knihu jsem sice nepřečetl jedním dechem, měl jsem nějaké pauzy, ale napsáno čtivě a ne do přílišných detailů. Na člověka občas vykoukl mezi řádky genius loci doby, nicméně mohlo být ještě větší vtáhnutí do děje.
Autor by se mohl vyhnout občasným přehnaným výrokům, které dále nerozvádí. Kniha by tak získala na větší věrohodnosti. Jsem taky rád, že nepopisuje do hloubky význačné bitvy, pouze jak to dopadlo a co to znamenalo pro různé zájmové skupiny. To je velký nešvar autorů napoleonské literatury např. J. Kovaříka a M. Štovíčka. Přílišný popis detailů škodí jak čtivosti, tak tomu, aby si člověk odnesl to podstatné. Je potřeba, aby to čtenáři autor předžvýkal a předložil hotový lahodný pokrm, který si vychutná. Holland to umí.
Udělal jsem si docela plastický obrázek o konci Římské republiky. Toto mně chybělo z hodin dějepisu. Toto si odnáším jako cennou trofej. Už vím, proč Forum Romanum působí tak chaoticky. Tam chrám, tam budova senátu, tam vítězný oblouk. Jak trochu myslel římský člověk na sklonku republiky. Škoda těch ničitelů republiky. Zničili práci generací před nimi. Byla to složitá doba. Lidský život byl utvářen mocí a stoupáním po společenském žebříčku. Doba plná potu, krve a násilí. Syrovost a krutost nám nepochopitelná.
Velice dobrá kniha, autorovi se povedlo odprostit se od přílišných detailů (např. úmornému popisu bitev) a čtenáři plasticky vykreslit obrázek konce Římské republiky. Těším se na autorovy další knihy a k této se budu rád vracet.

3 06.09.2021

Z těchhle dechberoucích pamětí jsem byl doslova nadšen! Je naprosto neuvěřitelné, jak to autor mohl vůbec přežít. Doporučuji přečíst raději než nějaké teoretické pojednání o Napoleonských válkách.

Tato kniha mně v mnohém obohatila. Uvědomil jsem si důležitost tolik podceňované zahraniční politiky ČR. Pochopil jsem, proč je tak důležitý národní stát a jak se to má s EU. Už se těším, až nám pan Fiala bude dělat premiéra a bude aplikovat tyto myšlenky (bez ironie). Ovšem půjde to s panem Zemanem coby prezidentem? Kniha postrádá koherenci, nicméně je to dáno tím, že je souborem různých již dříve publikovaných materiálů, na což sám autor upozorňuje v úvodu. Tím, že jsou v ní tolik zmiňovány aktuální politické příklady, bude časem ztrácet na aktuálnosti, až se za několik let stane nesrozumitelnou, jelikož nebudou dost dobře chápány souvislosti. Nicméně autor na začátku uvádí, že je hlasem volajícím na poušti a píše ji pod tíhou okolností, takže je v prvé řadě určena nám (neklade si za cíl nadčasovost).

Přelouskal jsem to. Taky jsem si zde prošel komentáře. Většina je takových všeobecných floskulí ve stylu dobře, že jsem to přečetl a dobré do života, jenže co konkrétně? Co si z toho prakticky vzít? Do politiky se nechystám. Četl jsem překlad od p. Hajného. Dle h.mose nic moc...je údajně potřeba přečíst ještě další, aby byl obraz kompletní. Nebaví mně něco přečíst, abych měl další zářez na pažbě, ale abych se někam myšlenkově posunul. Co jste si z toho kdo konkrétně vzali? Např. str. ta a ta, citace, to a to pro mně.