Ve stínu meče

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Podtitul: Zápas o celosvětovou říši a konec starého světa V šestém století našeho letopočtu byl Blízký východ rozdělen na dvě mocenská centra, Persii a Byzanc. Už o sto let později se ale na jejich místo prodrala nová velmoc – arabská říše. Její bleskový vzestup znamenal v podstatě konec starověkého světa. Změny, které se v této chaotické době udály, však nebyly pouze geopolitické; svědčily o zásadní proměně lidské společnosti. Ta měla mít nepředvídatelné důsledky nejen pro současnost, ale také pro blízkou i vzdálenou budoucnost. To prozkoumal oceňovaný autor Tom Holland ve své nové knize, v níž se ponořil do historie oblasti Blízkého východu a Palestiny, kde má kořeny nejen evropská civilizace, ale i křesťanství, islám a judaismus. Jakou roli sehrála tato tři hlavní světová náboženství v boji o světovou nadvládu? Jaké místo náleželo císařům, šáhům a chalífům v tehdejších mocenských sporech při ustavování velkých říší? Proč mají Bible a Korán podobu, v jaké je známe dnes, a jak to ovlivňovalo tvorbu zákonů, architekturu, průběh bitev nebo dentální hygienu? Tom Holland zde přináší strhující a dramatický příběh rozmachu arabské říše se všemi jeho dopady pro západní svět....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249873/big_ve-stinu-mece-Ybn-249873.jpg 4.321
Žánr:
Literatura naučná, Historie

Vydáno: , Dokořán
Originální název:

In the Shadow of the Sword: The Battle for Global Empire and the End of the Ancient World, 2012


více info...
Nahrávám...

Komentáře (10)

Kniha Ve stínu meče

Richie1
22. dubna

Velmi poučná kniha, co se týče vzniku islámu a arabského vzepětí v době zenitu dvou starověkých říší - Říma a Persie. Holland je někdy až příliš rozvláčný a popisný, ale to není vůbec na škodu, protože jeho styl psaní je čtivý a čtenář se vůbec nenudí. Přesně tuhle knihu jsem potřeboval, abych si doplnil znalosti z období, které nebývá tak často zpracováno. Informace o počátcích islámu jsou obvzláště důležité i dnes, kdy se toto náboženství stále rozšiřuje (snad jako jediné ze stávajích světových náboženství), a kdy agresivita islámu může ohrozit celý svět.
Navíc Holland zpracoval i mnoho informací z Persie, říše, která zanikla pod náporem arabských vojsk a rovněž z Východořímské říše, která jen těžko odolávala náporu Arabů.
Holland mě příjemně překvapil, poohlédnu se i po jeho dalších knihách z historie světa. 90%

Akana
15.01.2020

Kdyby autor jen trochu ubral v množství superlativů a dalších vzletných adjektiv, kterými text přehnaně špikuje, šel bych možná i do plného hodnocení. Protože celou tu skládačku sestavuje a nasvěcuje opravdu strhujícím způsobem. Historie Levanty a Blízkého východu v cca 5.-7. století (s mnoha přesahy do dějů minulých i budoucích) se v Hollandově podání čte skutečně jako detektivka. Nejednou začíná kapitola událostí, která s ústředním tématem (vznik islámu) zdánlivě nesouvisí, ale můžeme si být jistí, že i tenhle střípek budeme o pár desítek stran dál určitě potřebovat, abychom aspoň přibližně pochopili, co že se to vlastně tehdy s čerstvě narozeným náboženstvím dělo. Protože, jak autor dokládá hned v úvodu, pro první desetiletí vývoje islámské věrouky nemáme skoro žádné přímé prameny. Korán je podobně jako Nový zákon především výsledkem pozdějších kompilací, úprav a interpretací a historicky cenné informace se z něho musí pečlivě prosívat. O to se Holland také snaží, ale celý ten obrázek skládá především z "nepřímých důkazů": líčí související a lépe zdokumentované události z okolních zemí (Persie, Římská říše) a pokouší se zachytit možný způsob, jakým islám čerpal z křesťanství, judaismu a zoroastrismu i z jejich odnoží. Výsledkem je fascinující síť souvislostí a hypotéz, jen ten sloh mohl být kapánek zdrženlivější.


thorir
12.05.2019

Nesmírně zajímavá kniha, která svým živým, zábavným a laicky přístupným stylem psaní v podstatě nastartovala můj zájem o dějiny, nejen náboženství. Jedná se o oči otevírající text, přestože chápu, že se z části může jednat o spekulace (zdrojů), jde o značně obohacující knihu. Tedy alespoň pro mě, laika. Kniha se snaží ukázat historické pozadí vzniku dvou významných náboženství, které, evidentně ne náhodně, vznikly doslova na jednom místě – na blízkém východě. Autor ukazuje vazby mezi Judaismem, Zoroastrianismem, Křesťanstvím a Islámem. Ukazuje vzájemné přenášení tradic a náboženských pravidel, ukazuje vzájemný chronologický vliv a vazby prvních dvou na druhé dvě, se zvláštním důrazem na poslední jmenovaný – Islám. Teoretizuje, že Islám je vlastně mix všech předchozích. Nelze se divit, že kniha vzbudila tolik kontroverze. Čtení je to fascinující. Nejedná se o žádný klasický strohý, historický text, Holland umí psát, vyprávět příběh, čtenáře doslova vtáhne do děje, děje dobrodružného a napínavého. Zřídka se u historické knížky, i populárně naučné, zažije něco podobného. Ano, historická přesnost možná mírně utrpí, něco je třeba si domyslet, na druhou stranu však osloví širší okruh čtenářstva, čímž jako populárně naučná kniha splní hlavní účel, tj. přitáhnout k tématu laiky. Rozhodně doporučuji.

bejan
17.06.2016

Holland píše skvělým stylem plným ironie a přitom je to velmi fundované. Lehký styl a těžké téma. Zajímá-li vás, jak vznikly a jak se formovaly judaismus, křesťanství a islám, pak sáhněte po této knize. Avšak pokud jste věřící, knihu nedoporučuji, protože Holland nemilosrdně poukazuje na lži, podvody, nesnášenlivost a zneužívání náboženství. Upřímně se divím, že ještě žije...

Fravra
15.03.2016

Na knihu mě navnadil rozhovor s překladatelem Jiřím Piluchou na ČRo6. http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3407775

Autor, ač sám není historik, do sebe vsál množství historických monografií a akademických statí věnujících se tématu pozdního starověku a vyplivl z nich zajímavé z nadhledu brané vypravování o dané době. Snaží se jít pod povrch a vyhmátnout hybatele událostí a epoch, a tuto svoji vizi dokládá množstvím konkrétních událostí odpovídajících jeho tezím. Proto je často kritizován, že není úplně objektivní - Což je pravda, ale přeci jen v knize nelze obsáhnout vše, co bylo o předmětném období napsáno, proto si vybírá hlavně to, co podporuje jeho teze.

Kniha se po nezbytném úvodu věnuje vzniku Koránu a srovnává se svatými knihami ostatních hlavních monoteistických náboženství a pak přejde na 2 hlavní říše pozdního starověku: Persou říši (Iránšár) a Byzanc (Nový Řím). Poslední část věnuje genezi Arabské říše a šíření Islámu.

Zejména v dnešní době je taková knížka užitečná, protože dává nahlédnout do historických souvislostí a umožní lépe pochopit aktuální dění ve světě a v Evropě. Kniha si nedělá ambici být vědeckou publikací, ale pro intelektuály-nehistoriky nebo historiky jiných epoch je přečtení této knihy téměř nutnost!

mirektrubak
04.11.2019

Historické knihy věnující se mimoevropským oblastem jsou pro mě vždy užitečné, mám tam vědomostní bílá místa kamkoli se podívám. A dozvědět se něco víc o vzniku tak významného fenoménu, jakým je islám, to mě lákalo. Pronikání do komplikované problematiky muselo být časově i intelektuálně náročné, ale Tom Holland to v zásadě zvládl a je nám informovaným průvodcem. Dokázat udržet tolik rozbíhavých témat na uzdě a sestavit je do souvislého vyprávění – to jistě nebylo snadné.
Bohužel ale ve své knize nahání víc zajíců najednou, jako by se nedokázal rozhodnout, jakou knihu vlastně chce napsat. Takže se mísí pokusy o historicko-teologické výklady s popisnou historií (několik stránek věnovaných tomu, jak vypadal běžný život v Konstantinopoli) a neodpustí si ani až únavně velký počet nepodložených legend a samoúčelně použitých kuriozit (třeba, že rabíni do záznamů uváděli i délku svých penisů nebo že Abdulmalikovi nepříjemné zavánělo z úst).

Kniha se mi ovšem nečetla snadno, nevyhovoval mi použitý jazyk, zejména nadužívání metafor a rozkošatělé věty. Obraty typu „jako ghul vynořující se z dávno zapečetěné hrobky se za Theodorichem táhl odér zla“ nebo „Nenechavé prsty Arabů mohly nyní v poklidu znesvěcovat královskou korunu“ mně s postupem času lezly na nervy víc a víc. Připouštím, že to není zásadní výtka, ale myslím si, že forma by měla odpovídat obsahu a číst si vyprávění o vážných věcech slovníkem víkendové přílohy Blesku mi prostě nebylo příjemné.
Méně pochopení jsem měl pro místa v textu, kde si Holland ve snaze objasnit dějinné události zjednodušuje nebo vymýšlí motivace aktérů. Například věta „I když by to šáhanšáh nikdy nepřiznal, skrýval se v jeho rozhodnutí napadnout Západ i osten žárlivosti.“ která nám přibližuje, jak šáh přemýšlel, není nic víc, než naroubování autorovy představy o motivacích východních velmožů (která je nezbytně ovlivněna Hollandovou vlastní mentalitou a životní zkušeností) na reálnou historickou postavu – bylo by to naprosto v pořádku v historickém románu, ale není to vhodné v literatuře faktu. S různými černobílými hodnoceními událostí a charakteristikami dějů je vůbec Holland často až příliš rychle hotov. Jeden příklad z mnoha: šáhanšáh Kavád osobně dohlíží na stavbu kanálu a pro Hollanda je to „důkaz neochvějného rozhodnutí“, že se rozhodl nešetřit na rozpočtu. Opravdu si může být Holland tak jist? Opravdu může vyloučit, že na zmíněnou stavbu Kavád nedohlížel z právě opačného důvodu?

Ve stínu meče je, z mého pohledu, nejproblematičtější v pasážích, ve kterých se Tom Holland pouští do teologických témat. O drobné nepřesnosti (třeba když nechá Eudicii se v Jeruzalému na konci starověku modlit růženec nebo ve stejné době zakládat ve Svaté zemi farnosti) nejde, bylo by spíš s podivem, pokud by se v tak rozměrné knize podobným maličkostem nevyhnul. Větší rozpaky už vyvolává, když tvrdí, že se víra křesťanů a pohanských Arabů značně překrývá, protože obě skupiny věří na anděly. Nebo když o muslimských asketech prohlašuje, že se jen snažili napodobit syrské stylity. Hm.
To zásadní míjení u Hollanda nastane, když se má na něco podívat očima člověka víry – toho prostě není schopen, jeho zorné pole je zúženo jeho profesí historika. Proto nemůže chápat náboženské motivace postav, o kterých vypráví. Takže třeba o Theodorichovy prohlásí, že se dal na ariánství „v úporné snaze odlišit se od císařů v Konstantinopoli i od víry poddaných“ - že by něčí jednání mohlo být ovlivněno reflektovanou zbožností prostě nepovažuje Holland za reálnou možnost, vše je pro něj buď mocenský cynismus nebo fanatismus.
Tohle nepochopení vlastně prostupuje celou knihou. Holland zpochybňuje historickou věrnost svatých knih a když je v tom úspěšný, vypadá zklamaně, že věřící lidé zůstávají nadále věřící. Za muslimské čtenáře mluvit nemohu, ale u křesťanských a židovských kapitol jsem to docela často vnímal. Jako by si Holland říkal: Tak já jim tady tak pečlivě vyložím, že není doložitelné, že Kristus řekl tohle, nebo že Mojžíš kráčel tudy, ale s jejich vírou to vůbec nehne, tak to jsou asi hloupí (nechápou to), zfanatizovaní (zavírají před tím oči) nebo vypočítaví (ví, že nemají pravdu, ale hodí se jim tvářit, že to vlastně nevadí). Jako by nebyl schopen vidět, že dospělá víra moderního věku už dávno není založena na doslovném čtení Bible a místo reálného křesťanství tak komunikoval s jakýmsi slaměným panákem. Možná je i tohle příčinou Hollandova sarkasmu, který někdy přerůstá až k pošklebování a přezíravosti.
Abychom si rozuměli: V žádném případě netvrdím, že aby někdo mohl psát knihy o historickém pozadí náboženství, musí být sám věřící. To by byla hloupost. Jen chci říct, že když autor knihy o náboženství neprojeví ochotu pochopit způsob přemýšlení věřících lidí, výsledek nenaplní svůj potenciál, část námahy bude vynaložena zbytečně a nevyhnutelně dojde k nedorozumění. Že to není nemožné, dokazuje třeba Simon Sebag-Montefiore v podobně eklektické knize Dějiny svatého města, nebo Tony Judt v eseji o Janu Pavlu II.

Očima si procházím, co jsem zatím o knize napsal a říkám si, že to možná vypadá, že na ni nevidím skoro nic pozitivního. Tak to ale určitě není. Ve stínu meče je poutavě podaná kniha, napsaná s velkým vypravěčským talentem, nestranně, a se zjevnou (a záslužnou) snahou o zprostředkování neznámého tématu přístupným způsobem. Přináší spoustu nových a zajímavých informací. Mé výhrady vychází částečně z toho, že mi záleží na jiných věcech než Hollandovi a také je to asi žánrová záležitost – nejsem typickým čtenářem historické beletrie a zkrátka mi nesedí ten beletrizující styl psaní. Za to ale Tom Holland nemůže: těžko vyčítat popularizátorovi, že píše tak, aby jeho knihy byly populární.

05.03.2016

Prvních 60 stran četby jsem přemýšlela, jak tuto knihu uchopit. I tento komentář je pro mě velmi těžké napsat, protože na jedné straně jsem si vědoma náročnosti tématu, které autor zpracoval a pro mnohé předkládá tak čtivě. Na straně druhé se musím přiznat, že v některých chvílích jsem měla problém udržet koncentraci a vyprávění mě "nevtáhlo" do děje. Kniha na mě působí jako pestrobarevný obraz. Uchvacuje svou monumentálností a širokou škálou barev, aby se v tom celku ztratil prostor pro detaily. Za velmi rušivé při jakékoli četbě považuji práci s poznámkami, které jsou uveřejněny na konci knihy. Obzvlášť pokud se vyskytují v tak hojné míře jako je tomu zde. Kniha mi přinesla několik důležitých a pro mě nových informací. Kdo by řekl, že těmi nejhorlivějšími nositeli křesťanské víry budou Saracéni? Velmi oceňuji přehledně zpracovaný geografický rámec historie židovského národa počínaje Judským královstvím. A i když mě může mrzet, že kniha ve svém vyprávění nejde do větší hloubky problematiky jednotlivých náboženství, rozumím tomu, že ten prostor tady už prostě není. Celkově tak knihu hodnotím jako určitou ochutnávku. Pro případ chuti po dalších informacích je tak možné využít prameny, které jsou uveřejněny na více než dvaceti stranách na konci knihy.

Blekmun
25.01.2016

Vyčerpávajúce názory nájdete nižšie. Ja len musím narozdiel od Eldara zatlieskať, aký veľký priestor bol venovaný exkurzii po vtedajších mocnostiach, keď spomínané 2/3 knihy slúžia ako úvod do problematiky. Špeciálne Íránšár sa číta skvele. Súhlasím s tým, že nie všetky otázky táto kniha zodpovie a téma nie je prelúskaná vyčerpávajúco ani omylom.

Hollandovo rozprávačské umenie je však aj na poli historickej literatúry faktu niečím unikátnym. Až tak, že možno začnete svoj vzťah k dejepisu vnímať trochu inak, stačí sa naladiť na jeho groteskný sarkazmus, s akým často komentuje suchopárne fakty.

Akurát, čo sa týka grafického členenia textu, uvítal by som tie podkapitoly a apendixy, čo spomína Vavča podo mnou. Dosť ľahko sa z toho jednoliateho textu krížia oči.

1