Braenn
přečtené 208
Spratek
2015,
Steven Erikson (p)
Nebudu dávat hvězdy, protože jsem knihu nedočetla. Hlavní hrdina je kopií Zappa Brennigana z Futuramy. Jenže zatímco tam je ten sexistický pitomeček legračním oživením krátkého dílu, tady jsem byla nucena trávit v jeho přítomnosti ubíjející množství času. Nemám nic proti parodiím, když jsou dobré. Někdy bývají. Tahle nebyla. Bylo to nudné, prázdné čtení. Občas úsměv, občas útrpný povzdech, a pak bílá vlajka a rychlý úprk k jiné knize. Že se to pak někdy v půlce rozjelo? No... když to říkáte. Vracet se ale nebudu.... celý text
Major Tom a modrý anděl
2019,
David Barnett
Zvláštní kniha. Ležela v knihovně mezi sci-fi, ale rozhodně to sci-fi není. Ano, je tam muž, který letí na Mars. Nerudný a na celý svět nabručený muž. Jenže tím celá ta věc končí. Zmíněný fakt s letem a Marsem a vesmírem je podstatný vlastně jen proto, aby příběh mohl nakonec vygradovat pointou, která taktéž není z žánru sci-fi. Co je to tedy za knihu? Pokud mohu přirovnat, pak k Babička pozdravuje a omlouvá se (taky jsem ji tady v nabídce "podobné" přidala), nebo Muž jménem Ove. Dokonce bych řekla, že zde proběhla silná inspirace. Stejně jako tyto knihy má příběh něžně pohádkově naivní ladění, díky němuž už od první stránky víme, že to prostě neskončí zle. A zároveň lehce sarkastický podtón. No, a podobně jako ony knihy, i zde je tvoří půlku děje vhledy do minulosti jednotlivých postav. Je to lidské, dojemné, poučné, postavy projdou vývojem, který je, mno... napraví? Podpoří? Přivede na dobrou cestu? Jak koho. Na závěr špetka naděje. Happy end. Klidně bych knihu šoupla na seznam povinné literatury pro starší děti. Má co říct. Jednu hvězdu ubírám ne za kvalitu, ale za výše zmíněnou podobnost.... celý text
Ve stínu slunce
2020,
Jakub Mařík
Pecka. Jízda. Reálie jsou víc než klasické, bitva vesmírných křižníků a s tím spojené mezigalaktické universum. Viděli jste aspoň jeden díl Star Treku? Pak víte, o čem je řeč. A kdo to má rád, bude milovat i tuhle knížku. Protože by směle snesla zařazení vedle kultovních sci-fi ság, jako je Honor Harrington a Miles Vorkosigan. Prostě proto, že je v ní všechno tak akorát. Trochu boje venku, trochu boje uvnitř. Dávka detektivní zápletky s tou správnou mírou napětí a občasné nepředvídatelnosti. Postavy, které zaujmou, ale neznudí. Nikdo se nelituje, nemoralizuje, nepoučuje. Jednoduše žijí své životy, a jim ten život věřím. Jako bonus je tam zajímavý nepřítel, kterého poznáváme krůček za krůčkem. To celé protřepat, zamíchat, a tradá! Mám výtky? Snad jen decentní: Musí český autor zvolit pro svou sérii a hlavně ústřední loď název, který mi ji už navždy bude spojovat s uzeninou? Čekání na další díl si ukrátím četbou dalších autorových knih. A snad budou aspoň z půlky tak dobré!... celý text
Démon z East Endu
2015,
Petra Slováková
Tato kniha trpí jedním velkým nedostatkem: počtem stran. Kdyby jich bylo tak do stovky, byl by to asi příjemný a jednoduchý příběh. Takto, bohužel, vyniknou hlavní nedostatky knihy: ploché a černobílé postavy, které bych čekala spíš v románech pro ženy. Ona je nárherná a dokonalá, on je nádherný a dokonalý. Samé stereotypy, jednoduchý příběh se spoustou nekonečných odboček... a podivná neplynulost příběhu. Takové skákání z děje do děje. Asi tak, jako by se někdo z jedné série Hvězdné brány pokusil udělat souvislou knihu. Reálie steampunku jsou nevyužité. Občas mám pocit, že mimo Viktorovu ruku slouží jen k tomu, aby občas mohly sem tam shořet nějaké vzducholodě. Místo toho se většinu příběhu řeší lykantropie, respektive její problém ve vztahu k milostnému životu hrdinky, a lesknoucí se svaly jejího milého. Ke konci jsem už přeskakovala stránky. Další nepovedený souboj s démonem, blik, další nedokonečený souboj s démonem, blik, hrdinové znovu bojují s démonem a marně, blik... bambilion vedlejších postav, které se náhle vynoří. Občas jsem ztrácela pozornost a co hůř, taky potřebu ji znovu najít. Dávám dvě hvězdy. Trochu nuda.... celý text
Dej mi své oči
2011,
Torsten Pettersson
odpad!
Hm. EeE. Ee. E? Toto je fonetický zápis mého čtenářského zážitku z knihy. Začalo to lehkým zájmem, jako u každé detektivky. Mrtvola, krev, kdopak to asi byl? Klasika. Fáze dva: Dopisy s životopisy vedlejších postav. Převážně mrtvých postav. Jsem napjatá: musí to mít nějaké logické vysvětlení, podstatnou spojitost. Důvod, proč čtu desítky stran o tom, jak vylezli z dělohy, s kým poprvé spali na střední, jaké kytky jim rostly před barákem a kolik měli krav... musí tam být důvod. Fáze tři: Nebo nemusí? Není to trochu zamotané? Není to nějak... zbytečné? Není těch dopisů trochu moc? Zabírají tak třetinu knihy. Možná půlku. Větší půlku. Na vyšetřování není moc místa. Ne že by se o něj komisař moc snažil, krom toho, že má erekci při vcítění se do vraha. Fáze čtyři - rozuzlení. Že by se na něco přišlo? Ale ne! Další dopis, kde zainteresovaný X popíše detektivovi své důvody k vraždám... ano, a opět celý svůj život. Pro děj je přece potřeba vědět, jaké hry hrával dotyčný v pěti letech se svými vrstevníky a jak smrděl náhodný stájník. Fáze pět: Rozuzlilo se, že je to naprostá chujovina, nelogická, tahající za uši, oči i... prostě blbost. Je to pár hodin, co jsem dočetla knihu, a stále nechápu, o co autorovi šlo. Mám vůbec dávat jednu hvězdu za to, že se to celkem dobře četlo? Ne, nedám. Protože tohle měla být detektivka, ne tklivý zápis o osudech obyčejných lidí Švédsko-finského pohraničí. Některé linky mě bavily, třeba ta s Naďou. Ale pro potřeby příběhu byly z 99% k ničemu! Ta kniha je totálně mimo. Tak mimo, že mám podezření, že autor chtěl vydat něco úplně jiného, ale protože frčí severské krimi, přidal k původnímu dílu sem tam stránku s detektivním tématem, aby mu to vydavatel vůbec vzal. A stejně ho musel podplatit.... celý text
Půl světa
2019,
Joe Abercrombie
U této knihy už nebylo o teen zaměření pochyb. Spousta mravních poučení, skrytých, méně skrytých, i těch do očí bijících. Mladičcí hlavní hrdinové a milostná zápletka na celou knihu... A za tím vším, jak už to tak u autora bývá, přepečlivě vykreslené charaktery, které nelze nemilovat. Nebo nenávidět. A propracovaný příběh. Příběh byl pozvolnější, což bylo oproti strhující jedničce na škodu. Zase tomu dávaly šťávu postavy z minulosti a narážky na ně. Opět dějově předvídatelné, snad ještě více, než jednička, ale autor se to nesnažil zamaskovat: prostě komu to trochu pálí - postavám i čtenářům - tomu další vývoj záhy docvakl. Hvězdu ubírám za přebytek moralizování na konci a už zmiňovanou táhlost. Chápu, že pro určitý věk se na tom konci jedná o podstatná životní moudra, ale... ale i tak, čtyři hezké hvězdy. P.S. Obě dvě Abercrombieho youg adult fantasy bych povinně dala přečíst všem milovníkům Sarah J. Mass a podobných hloupých plytkostí ala "hlavní superkrásná nej nej hrdinka bojuje s celým světem a milostným trojúhelníkem k tomu". A pak je těmi knihami budu mlátit po hlavě tak dlouho, dokud nepochopí rozdíl mezi fantasy a červenou knihovnou, a nepřestanou tím svinit žánrové regály v knihkupectvích. O žebříčcích oblíbenosti ani nemluvě.... celý text
Půl krále
2018,
Joe Abercrombie
Obvykle se ráda rozepisuji, ale tady už všechno v komentáři o dva příspěvky níže napsala Metla. A to včetně přirovnání k Milesovi Vorkosiganovi, ačkoli ten nebyl tak pragmatický, jako milý Jarvi. Je to rychlý, strhující, akční příběh, u kterého jsem ani nepoznala, že je to teen fantasy. Fakt. Je to prostě dobrý, a oddechnete si až na konci. A že je příběh místy předvídatelný, nekomplikovaný deseti liniemi a pěti hlavními hrdiny? No a co. Otevřeno, přečteno, odloženo, a už se sápu po dalším dílu.... celý text
Půlměsíční trůn
2013,
Saladin Ahmed
Velmi povedený kousek klasické fantasy. Trochu epičnosti, ale ne moc, postavy zajímavé, bez velkých klišé, vykreslené i se všemi slabostmi a nedostatky. Obzvláště mladý derviš se stal mým oblíbencem. Příběh se nesnaží zamotat sám do sebe, prostě jde od bodu A do bodu B. Žádné zbytečné odbočky. Dobře, také žádné velké wow, ale v tomto případě přesně platí, že méně je někdy více. O auru zajímavosti a novosti se postarají kulisy, umístěné do arabského velkoměsta, které autor vykreslil neskutečně živě. Líbí se mi také, že magie dává smysl. Že je jí tak akorát a slouží hlavně k podpoření lidské síly. Ale nejvíc na knize oceňuji, že mě přiměje chtít vědět víc. O postavách. O jejich minulosti. Budoucnosti! Nějaká negativa? Asi postava Sokolího prince. Zasloužila by si trochu víc propracovat a rozvést, a rozhodnout se, jestli je víc Robin Hood, nebo Machiavelli. Oboje úplně nejde, ne ve chvílích, kdy je třeba svou celou budoucnost svěřit do víry, že někdo něco nikdy neudělá... jako na konci knihy. Zajímá vás o co jde? No tak šup si ji přečíst! Co dodat? Tohle snad není jediný a poslední díl z tohoto světa, ne? Od roku 2013 už přece musel napsat něco dalšího! Takže čtyři tučné hvězdy. Je to prostě dobré a chci tu knihu do své knihovničky, abych mohla říkat přátelům "hej, to si přečti!" Víc, víc takových "jednoduchých" věcí.... celý text
Ztracená brána
2014,
Orson Scott Card
Koupila jsem si tuto knihu náhodou. V levných knihách, abych měla co číst v autobuse, s vidinou toho, že ji pak z milosti nechám někde v knihobudce. A světe div se! Nekonalo se trapné young adult scifi, které jsem dle obálky a anotace očekávala. Ano, hrdina je třináctiletý puboš, a zápletka je ohraná až běda. Totiž chlapec, žijící v komunitě nadaných mágů, sám nemá žádný talent a je šikanován, aby následně zjistil, že je vlastně supermág lepší než zbytek světa, a vydal se zachraňovat... no když ne svět, tak aspoň akné svých spolužaček. Hrdina není blbec, je poťouchlý a trošku záludný, vypočítavý a inteligentní. Zároveň dokáže být zpovykaný přesně tak, jak to odpovídá jeho věku, což přidává příběhu na plastičnosti. Děj příjemným tempem vypráví co a kde a jak a proč se událo kolem oněch bran. Plyne svižně a že je sem tam nějaký zvrat až okatě předurčen náhodou, no tak budiž, hlavně že to dává plus minus smysl! Co ale neodpustím je absence autorovy představivosti ohledně lidské psychiky. Totiž: (spoil!) zavřete tři pokusné objekty, z toho dva ve věku 4 a 6 let na dva roky na samotku, a jediný výsledek je jejich fyzická zesláblost? Naštěstí to byl celkem ojedinělý kiks. Dvě linie příběhu nejdřív matou, pak je člověk vezme na milost a začne si je užívat. Je to nenáročné, ale poutavé, a tak nějak nechápu, proč to nemá další díl? Dávám slabší čtyři hvězdy, protože jsem nečekala nic a dostala docela dost. A protože za 59 korun je to supr čtení!... celý text
Cesta do Nidarosu
2015,
Andrzej Pilipiuk
Polipiuk je takový fenomén. Píše velice... přemýšlím nad termínem... úderně. Jo, to je ono. Jeho příběhy mají spád a když sem tam naťuknou vážnější téma, hned ho odlehčí. Hrdinové nefňukají, naopak jsou s jistou samozřejmou hrdostí stavěni do protikladu k negativním vlastnostem lidí okolo, aby ještě víc vynikli. A celkem to funguje, nebo dosud fungovalo. Vandrovec je bláznivá komedie, Sestřenky jsou vážnější komedie, tohle je vážnější dílo s nahodile komediálními prvky, které tam však moc neladí. A všemi knihami rezonuje polská hrdost na vlast, lid, dějiny, víru, osobnosti, literaturu, pálenku... prostě na Polsko. Nic proti tomu, asi to patří k té údernosti. Spád příběhu je tu i mínusem. Protože děj běží, chvátá, až mu čtenář občas nestačí. Jedna silná situace střídá druhou, šup šup šup. A co čtenář! I postavy vypadají, že jsou jen taženy dějem a nestíhají se ani rozkoukat. Vážnějšímu ději by slušel vážnější styl psaní. Pomalejší. Hlubší. Jenže to by se mohlo ukázat, že ta rychlost a letmost maskuje příliš jednoduchý a ne úplně promyšlený příběh. Což je asi důvod, proč jsem na tuhle knihu narazila v Levných knihách, a proč jí dávám tři umolousané hvězdy. Popravdě nemít pro autora slabost za trilogii Sestřenek a bláznivého Vandrovce, jsou to s bídou dvě.... celý text
Plukovník a rebelova dcera
2019,
David Návara
V komentáři k dvojce jsem vypsala většinu toho, co mi na knize vadí. Tak tady už stručně. Jednička je lepší, než dvojka. V knize (knihách) jsou naprosto nelogicky poházené a poskládané povídky, předpokládající znalost něčeho, co se stalo, ale o čem si přitom přečteme až na druhém konci knihy. Ne-li v dalším díle. Taky to občas působí dojmem že se autor nemůže rozhodnout, jaký žánr vlastně sledovat. Romantiku? Historii? Fantasy? Trochu jako Cizinka, taky to se zasněným pohledem obou milenců vymete každou zajímavost napříč planetou, jen aby hrdina nezůstal bokem. Navíc to sráží černobílé charaktery a nekonečná věrnost všech plukovníkových kámošů. První povídka byla asi nejlepší, vlastně z obou knih, ale celá linka se seznámením se a zasnoubením se s Elizabeth byla odbytá. Přeskočená. Zkrácená. A přitom by se na té zápletce dal, po vzoru "historických" červených knihoven, postavit celý děj, protože potenciál to má. Čte se to dobře, to ano, ale že by tomu člověk na sekundu uvěřil? To ne. Škoda, když si autor dal takovou práci s reáliemi. Takže tři hvězdy, ale celkem tučné a buclaté.... celý text
Slečna podporučík
2019,
David Návara
Jednu dobu, snad v padesátých, šedesátých letech, se ve Francii točily historické filmy jako Fanfán Tulipán. Hlavní charismatický a čestný hrdina, pohledný, tvrdý k nepřátelům, jemný k ženám. Výborný šermíř, s bystrým úsudkem a ostrým jazykem. Hrdina, který se dostává do potíží vinou proradných nepřátel, ale pokaždé z nich vyklouzne díky svým super schopnostem... pardon, díky štěstí, dovednostem a nehynoucí přízni svých vojáků... a ženy. Někde mezitím se totiž producíruje kráska a dodává tomu tu pravou dávku romantiky... ale ne moc, kamera se v TU patřičnou chvíli vždy decentně odvrátí. No, a to je jeden pohled na knihu... a čtenářům, kteří prahnou po jednoduchém příběhu, u kterého nechtějí, ba dokonce nesmí přemýšlet, zaplesá srdce. Druzí, to jsou cynické čtenářské bestie. Ti tam vidí fakt, že autor nepravděpodobným způsobem tahá hrdinu (stejně jako v prvním díle) od místa k místu, aby mu náhodou neunikla jediná zajímavá událost té doby, a používá k tomu každou berličku, co se namane. Hrdina pak tahá hrdinku stejně nelogickým způsobem opravdu všude. Všude. Hrdinka s naivním úsměvem, s inteligencí hlavonožce a sebezáchovou lumíka. (dle autora ovšem prudce inteligentní a bystrá), tahá sama sebe do míst, kde by ji v normálním příběhu čekalo hromadné znásilnění a v lepším případě pohození někde za hospodou. Ale ono ne... ne. Oba proplouvají příběhem, který už neví, do jaké krajnosti zajít. A co je nejhorší, když se vynoří (zas, jako v jedničce) nějaký zajímavý moment, například s Jane v první povídce... šup šup, vyřešeno na dvou stránkách, situace se ustálí a jede se dál. Škoda! Takže. Takže: + za perfektní reálie daného století, - za kýčovité a stokrát použité zápletky jak z rodokapsu, - za charaktery, které, jsou-li kladné, by se pro svého velitele rozkrájeli, neprozradí žádné tajemství a obětují třeba život... nuda! - za Elizabeth, jejíž charakter a chování bych čekala u hrdinek teen fantasy, ne u historického románu. Jane jí někdy zdatně sekunduje, + za to, že knihu napsal a na našem trhu prosadil český autor. Takže slabší tři hvězdy, spíš z nostalgie a za ten červený mundůr. Edit: Tímto se Davidovi strašně, strašně omlouvám, že daroval své knihy zrovna do domácnosti nevděčné a cynické čtenářské bestie, a dodávám, že si toho i přes tuhle kritiku vážím! :)... celý text