bo_okista
přečtené 45
Cesta do Babylonu
2019,
Josiah Bancroft
„Věž je asfaltový močál. Jakmile do ní strčíš palec, nadobro tě pohltí. Nikdo odsud neodejde. Nikdo se nevrátí domů.“ Cesta si mě nezískala hned na první stránce, rozhodně ne v první kapitole a řekla bych, že pořádně ani ne v první části. Bylo to pomalý stoupání sympatií, za který může v první řadě Senlin jako hlavní hrdina, hutný sloh plný zvláštních ale ne nemístně znějících popisů a Babylonská věž jako to nejpříšernější skvělý místo, který si člověk umí představit. Senlin, učitel a ředitel vesnické školy, který jede se ženou na líbánky do Věže, kde ji [ženu nikoli věž] promptně ztratí a zbytek knihy hledá, je totiž já. Nebo vy, vaši kamarádi a členové rodiny, kdyby se ocitli v jakékoli knižní fantasy zápletce. Je nemotorný, naivní, věří lidem na první dobrou, trvá mu až bolestivě dlouho, než se poučí a stejně pak zjistíte, že vlastně sklouzává ke stejným vzorcům chování. Je to jednoduše obyčejný řadový člověk ztracený ve velkém světě, který se prezentuje jako výspa kultury, civilizace a romantiky, ale ve skutečnosti je plná, abych citovala: „tyranie, krveprolití a srdcebolu.“ A proto se mi to líbilo, protože Cestu můžete číst jako prostě a jednoduše cestu Senlina za svou ženou, ale taky se můžete donekonečna ztrácet v parou zaplněných zákoutích Věže plných hrdlořezů, podvodníků a falešných přátel. Tajemství v tajemstvích, významy skryté v jiných významech. Prostě paráda.... celý text
Stali jsme se městem
2021,
Nora K. Jemisin
„Nová“ oblíbená autorka potvrzena. Po Zlomené zemi to bylo víceméně jisté, jenom jsem čekala na „tu“ knihu, která mi potvrdí, že N. K. Jemisin budu číst, i kdyby psala jenom nákupní seznam. Smrtící luně se to úplně nepovedlo, ale Stali jsme se městem zarazilo pomyslný hřebíček do rakve. Tahle kniha je na jedné straně urban fantasy o zrození avatarů města New Yorku a pokusu monstra o jeho následné zničení (btw pokud se vám líbil vztah Attiony a Jasona v Projektu Kronos, dejte šanci Stali jsme se městem, možná najdete něco, co vás zaujme), na druhé straně je ale bezskrupulózním výčtem všeho, co je na světě špatně. Tváří v tvář světu řítícímu se do záhuby se autorka nesnaží prezentovat mystifikující metafory, neskrývá současné problémy, o kterých píše, do hávu připodobnění. Pokud mluví o sexismu, rasismu nebo homofobii, tahle slova si na stránkách přečtete a nebudete mít příležitost jakkoli její záměr desinterpretovat. Ze všeho toho dýchá frustrace a láska k New Yorku… ale řekla bych, hlavně, ta frustrace a snaha ukázat, že tohle všechno je sice špatně, ale to neznamená, že to nemůže být lepší, když se bude dostatek lidí dostatečně snažit. A snad i pro ty živé surové pocity je to tak přesvědčivé čtivo i pro někoho, kdo není s New Yorkem a potažmo americkou politickou náladou tak sžitý jako rodilý Američan (Newyorčan). Můžeme si říkat, že ve světě sociálních sítí a digitalizace máme americký obsah tak často před nosem, že je to jako bychom tam žili, ale pravda to není – v našich silách je snažit se porozumět a vcítit, ale na vlastní kůži to drtivá většina z nás nikdy nezažije. Stali jsme se městem je nicméně jeden z nástrojů možného porozumění, ničím nepřikrášlené okýnko do duše New Yorku. Jo a taky velký dobrý.... celý text
Duna
1988,
Frank Herbert
Duna je spešl, to asi není pro nikoho novinka. Hrozně dlouho se mi řadila na seznam „knih, o kterých si nalhávám, že je jednou určitě přečtu, ale někde v hloubi duše je mi jasný, že se k nim nikdy nedostanu“. A pak, tradičně, došla Alžbět s tím, že jestli si na podcast nedáme adaptaci Duny. A že by teda bylo fajn si přečíst předlohu, žejo. No, a tak jsme se dostali do situace, kde mi na poličce leží Dune Messiah a já už se nemůžu dočkat, až po něm sáhnu. Ve světě futuristického feudalismu Duny sledujete jeden z velkých rodů přebírající kontrolu nad planetou, na níž se těží stěžejní zdroj všeho podstatného, co se ve vesmíru děje – koření, melanž. Už z toho je jasné, že základní složkou knihy je politika, mocenské machinace a plány v plánech. Není to ale jediné, s čím se v knize potkáte a byla by škoda jenom tohle vyzdvihnout. Řekla bych, že takovým triptychem Duny jsou politika, ekologie a Paul a jeho osud vyvoleného. Ten pro mě byl největším překvapením, vyvolený totiž představuje trope, kterou jsem viděla tolikrát, že už bych skoro propadla představě, jak mě nemůže překvapit - mýlila jsem se šeredně, Paul budiž mou nejoblíbenější reprezentací "vyvoleného"... celý text
Maková válka
2022,
R. F. Kuang (p)
Příběh, který na první pohled vypadá naprosto průměrně – sirotek se díky své píli a intelektu dostává na nejprestižnější vojenskou akademii země, učí se pracovat se svou magií a vydává se do války, autorka prezentuje skrz nevybíravou optiku morálně šedého světa. Co by jiní označili za chvályhodnou snahu dohnat za dva roky, co ostatní mohli studovat celý život a vyhnout se tak životu manželky starýho páprdy, Kuang zobrazuje jako toxické a sebedestruktivní snažení mladé holky získat víc času na studium oddálením spánku všemi možnými prostředky – tvorbou hypotetických tragických scénářů počínaje, pálením se rozžhaveným voskem konče. Stejně trpké kritice autorka podrobuje studium válečné taktiky, líčení minulosti země, kterou zruinovaly již dvě makové války, po kterých se země potýká s nepřáteli navozenou epidemií závislosti na opiu – a v neposlední řadě válce samotné. Tu zbavuje jakýchkoliv stop glorifikace, na kterou jsme z fantasy knih kolikrát zvyklí. Nechává čtenáře sledovat její dopady očima obyčejných civilistů, nadějných studentů akademie, obětí systematického znásilňování, vyvražďování měst, genocidy. Kuang si nebere servítky, inspiraci čerpá z čínsko-japonských válek a upozorňuje tak své americké a evropské čtenáře na krvavou minulost Číny, o které se ve školních lavicích neměli šanci dozvědět. Jedna ze zlomových událostí knihy zpracovává Nankingský masakr – a pokud jste o něm neslyšeli, snad vám rychlé vyhledávání na Googlu napoví, co všechno lze od knihy očekávat.... celý text
Dcera zimy
2021,
Vladimíra Šebová
Od Dcery Zimy jsem chtěla příjemnou odpočinkovou ya fantasy, možná trochu dobrodružství, ale zejména slovanskou mytologii. Beze sporu se mi mnohého dostalo, hlavními hrdinkami jsou kletbou stíhané sestry Morana a Vesna, které se s utíkajícími staletími mění do mýtických postav, bohyň, dobrodružství mezi stránkami také najdete požehnaně. Jenže. Moje dva zásadní problémy by se daly shrnout jako: historické nesrovnalosti (nikoli budování alternativní historie) a nerozlišitelnost dějových linek. K prvnímu jen stručně, necítím se povolána komentovat věrohodnost výskytu pěstování rajčat a jahod ve 12. století, na tohle téma se rozepsali informovanější lidé. Nicméně pro rozlišení dějových linek, z nichž jedna se odehrává ve 12. a druhá v 18. století člověk nemusí být historik. Pro mě osobně bylo jediným vodítkem čarové zařazení v nadpisu kapitoly a byť neočekávám, že „starší“ kapitoly budou psané staroslověnštinou, ráda bych ten posun několika set let viděla alespoň v charakterech a chování postav. Vesna a Morana ale zůstávají stejné – jedna bledá a sarkastická, druhá načančaná a posedlá láskou. Dvě dějové linie by byly na místě, pokud by měly zvýraznit proměnu, kterou si cokoli prošlo – vztah sester, prostředí či postavy samy, jakýkoli kontrast či posun mi tu ale chyběl. Pravděpodobně nejpříjemnější překvapení knihy pro mě byl důraz na sesterský vztah. Ve světě ya plné primárně romantických vztahů (jejichž intenzivní výskyt v ya je pochopitelný a očekávatelný, tohle není kritika) je příjemně osvěžující sledovat dvě holky, jak se napříč staletími prostě snaží zachránit jedna druhou, protože jsou jediné, kdo si zbyly.... celý text
Neviditelný život Addie LaRue
2021,
Victoria Schwab
Addie jsem dlouhou dobu na dně mého tbr seznamu. Nebyla prioritní z několika důvodů, v první řadě, protože jsem o ní slyšela ve spojitosti s tím, že se jedná o romantiku (což #btwjenommujnazor není pravda), ale taky protože si s autorkou moc nerozumím. Její Divoká píseň mě nudila (v rámci toho mála, co jsem z ní přečetla, než jsem to vzdala), Darker shade of magic jsem sice dala celý, ale s krajním sebezapřením a na pokračování jsem se radši vykašlala úplně. Takže je snad pochopitelný, že mě její nová kniha nějak extra nenaplňovala touhou si ji hned (jestli vůbec) přečíst. No a pak přišel ten hype. Já se snažím si na to moc nepotrpět a vyhypovaným knihám se spíš vyhýbat, což zrovna u Addie nevyšlo, ale nemůžu říct, že by mě to nějak extra mrzelo. Addie je totiž super, pokud hledáte historickou fantasy, která sleduje dívku z francouzského venkova 17. století, jak se protlouká světem až do současnosti a snaží se za sebou mermomocí zanechat nějakou stopu, přičemž bojuje s následky dohody, co uzavřela s jedním ze starých bohů – bude žít svobodně, jak chtěla, bude dokonce žít tak dlouho, jak bude chtít, ale sejde z očí, sejde z mysli. Nikdo si ji nepamatuje. Addie je tak trochu faustovské tak trochu vztahové a notně melancholické vyprávění, svým způsobem je to malý příběh, autorka neaspiruje na nějaké zásadnější zapojení historických událostí (velkou francouzskou revoluci nebo druhou světovou válku potkáte vlastně jen v rámci jedné nebo dvou kapitol), protože Addie ať už je nesmrtelná, jak chce, v první řadě vystupuje jako obyčejný člověk, pozorovatel a svědek historie spíš než aktér. Za mě osobně doporučení, ale pokud si nepotrpíte na pomalé knihy, možná ji vynechte.... celý text
Posmrtná predace
2021,
Vilém Koubek
Když jsem někdy před… rokem? Víc? Míň? (Co je to čas a jak se s tím operuje?) Když jsem prostě dočetla Organickou oprátku, bylo mi řečeno „a počkej si na tu knihu o mileniálským domově důchodců, kterej je vlastně izolovanou zónou ve světě, kde se nestárne“. Tak poslušně hlásím, že jsem se dočkala. V Posmrtné predaci vás a hlavního hrdinu, Vincenta Krhavého, autor hodí do Odpočinku, něčeho jako přírodní rezervace pro důchodce (mileniály). Odpočinek je ráj, pokud si pod slovem „ráj“ představujete čtvrteční megaslevy, ochranku v MHD, která vyhazuje každého, kdo se nepodřídí důchodcovským představám o ideálním světě a kavárny, kde podávají kávu 3x dražší než by musela být, protože si to tak lid přeje. Predace se na první pohled tváří jako každá jiná detektivka, kde konstantně zlitý detektiv, který rozhodně na předmětném případě pracuje naprosto ne dobrovolně, náhodou narazí na vodítko, sem tam zakopne o stopu a odhaluje jeden skandál počestných občanů Odpočinku za druhým. Jenže kromě výše zmíněného dostanete taky Vilémovu typickou značku smyslu pro humor, která se skládá z popkulturních narážek, notné dávky cynismu, vybroušených dialogů, kde snad jediný písmenko není navíc a receptů, protože proč ne, žejo. Pro ty, kteří některou z autorových předchozích knih četli, Predace bude o něco utlumenější co do nekonečných masakrů, o něco plnější děje a hlášek. No, nudit se rozhodně nebudete.... celý text
S pokorou a nadějí
2021,
Becky Chambers (p)
„Prosím, přečtěte si to,“ je první věta, kterou uvidíte, když otevřete krátkou novelku od Becky Chambers – S pokorou a nadějí. A já teď prosím i vás, přečtěte si to. Ať už sci-fi obvykle čtete nebo ne, dejte téhle krátké knížce šanci. S Pokorou a nadějí je kniha, kterou začnete číst jako exploraci několika potenciálně obyvatelných planet, ale odejdete s pocitem, že jste vlastně přečetli necelých 200 stran dlouhý milostný dopis adresovaný vědě. Zvlášť v době, kdy nemůžete otevřít twitter nebo facebook, aniž by se na vás vysypaly antivax příspěvky a tuny konspiračních teorií, působí tahle novela jako pohlazení po duši pro každého, kdo onu naději pomalu ztrácí. Chambers nechává svou skupinu vědců prozkoumávat neznámé planety, zaznamenávat lokální faunu a floru, zdůrazňuje potřebu nezasahovat do jejich prostředí a jen pozorovat. Stejně jako je proto odřízla od prostředí, ve kterém se fyzicky nachází, izoluje je i od Země, ze které se vypravili. Ačkoli posádce stále dochází zprávy z domova, politický vývoj není pro jejich každodenní život vůbec důležitý, jednak „novinky“ přicházejí s několikaletým zpožděním, ale také protože jich se dění na Zemi takřka nedotýká. Jejich jediným posláním je prostě bádat. Ve výsledku sledujete čtyři lidi, kteří se snaží jen objevovat nové, učit se nové, poznávat, klást otázky, zodpovídat je a hledat nové otázky, které si položit. Ať už se soustředíte na témata, kterých se dotýká, na postavy či na sloh, tahle kniha je jednoduše krásná.... celý text
Město schodů
2015,
Robert Jackson Bennett
Byť bych mohla chválit jak prostředí, tak budování světa jako takové a vlastně i postavy, nedá mi to a raději bych se tady na tom omezeném prostoru věnovala tématům, která autor v knize otevřel. Prostřednictvím údajné diplomantky, ale vlastně spíš špionky, která je vyslána z původně zotročeného (nyní velmi mocného) Saypuru na prakticky okupovaný Kontinent, Bennett předestírá následky nadvlády jednoho národa nad druhým. Osobně mě moc potěšily paralely mezi zobrazováním (již neexistující) nadvlády náboženství, kdy Kontinent nacházející se v přízni bohů utlačoval Saypur a současným útlakem Kontinentu prostřednictvím technologického pokroku a cenzury vzdělávání. Autor nechává čtenáře samotného dojít k závěru, že je vlastně jedno, jakých prostředků se k udržení a výkonu svrchované moci nad jiným národem použije, i ty nejvíce civilizované nástroje podlehnou individuální ctižádosti. Jinými slovy: všechno to nakonec vždycky skončí jedním velkým průserem. Zde je průserem, respektive spíš jen špičkou ledovce smrt Saypurského občana, kterou má ona agentka rozluštit, vzápětí ale naráží na mnohem komplexnější otázky odboje proti okupaci, známky přítomnosti bohů, kteří mají být dávno mrtví a v neposlední řadě tajnosti mezi nejvyššími představiteli samotné kontinentální vlády. Jak jinak, žejo. Ačkoli mi závěr s nástupem úhlavního nepřítele tak nějak „odnikud“ přišel krajně neuspokojivý, pořád jsem ráda, že jsem si Město přečetla – myslím, že co do témat předává hodně a o kvalitně napsané postavy také není nouze. Sigrud je láska!... celý text
Smrtící Luna
2021,
Nora K. Jemisin
„Není snad moudré hledat poklad v něčem, čemu se ostatní vysmívají coby prokletí? Není od nás civilizované, že z šílenství vytváříme magii?“ Na novou Jemisin jsem se těšila jako malá na Vánoce. Není se taky čemu divit, Zlomená země byla fenomenální. I Smrtící Luna toho má hodně co nabídnout – celý magický systém vybudovaný na staroegyptské medicíně a snech, ve kterých dochází ke sběru čtyř snových tekutin, každá se specifickým využitím. Ono je to nakonec budování světa, v čem je autorka nejsilnější. Gudžárej, město, ve kterém se odehrává drtivá většina knihy, poznáváme z pohledu Ehirua, který nám jako novopečený sběrač představuje zákoutí magie a náboženství, směs komplikovaných politických vztahů se sousedními říšemi zase ze svého pohledu vysvětluje velvyslankyně Sunandi. Čtenář tak dostává komplexní představu o světě, ve kterém se pohybuje a sám bez pomoci bližšího vysvětlování dokáže rozeznat stupňující napětí, které hrozí Gudžárej roztrhnout vedví. Kde mě Jemisinová tentokrát ztratila, byly postavy. Ono tedy bylo pravdou i u Zlomené země, že na jejich budování a vytváření jejich vnitřních světů není kladen takový důraz, jaký by si zasloužily. Tam ale tenhle nedostatek zkrátka přebila jednak narace, ale taky celé to přetahování se se čtenářem o každou kapičku tajemství schovaných mezi řádky. Smrtící Luna byla z tohohle ohledu bohužel o něco průhlednější a já tak celou knihu bojovala o každou příležitost postavy trochu víc poznat a moct si dovolit se do nich zamilovat. Snad jediný rozměr, ve kterém se projevovaly naplno, bylo vykreslení vztahu mezi Ehiruem a někým, kdo by se dal označit za jeho mentora, ale taky za někoho, do koho je platonicky zamilovaný. Právě zkoumání téhle specifické dynamiky a šťourání do jejích temnějších zákoutí se nakonec stalo tím, co jsem na knize ocenila nejvíc. Autorka prostě umí vytvořit nepříjemno, které chcete číst.... celý text
Velké hledání
2012,
Robert Jordan (p)
Už je to celkem doba, co jsem dočetla druhý díl Kola času a s přibližujícím se datem premiérového dílu seriálové adaptace, nervozita stoupá. Zvládnou to zpracovat dobře? Zůstanou věrní tomu, co je podstatné, ale zároveň – dokážou to dostatečně přizpůsobit jinému médiu? (spoiler: jakoby... ani ne no) Moje sny o tom, že zhltnu celou sérii, než se rozběhne seriál, zhatil letošní rok, kdy o každou přečtenou knihu musím fakt hodně bojovat. U Kola času to ale stojí za to. Kde se mi první díl sice velmi líbil, ale ještě to nebylo takové to „wowza, absolutně ultra bezchybná věc“, druhý díl se k mé představě ideálního vstupu do 10+ dílné epické série hodně blíží. Od prvních náznaků komplexity, jakou nabídne magický systém, přes náhledy do politiky až po (a já se budu opakovat, ale u Kola času to asi ani jinak nejde) do detailů vykreslené odlišné kultury. Robert Jordan prostě umí a Perrin, do kterého jsem se v Oku světa zamilovala při první zmínce, mě i v druhém díle baví neskutečně. Stejně tak jsem nadšená z ženských hrdinek, před kterými jsem byla varována, že mě možná budou tak trochu štvát. (Neštvou! Vůbec!). Jediný zádrhel tak pro mě představuje Rand, což je u hlavního protagonisty na jednu stranu nežádoucí, na druhou stranu pak člověka o to víc baví sledovat, jak s ním některé postavy zvládnou krásně manipulovat a ani ho to nemrzí.... celý text
Vzpomínka zvaná říše
2021,
Arkady Martine (p)
dybych letos sestavovala seznam největších překvapení roku, Vzpomínka zvaná říše od Arkady Martineové by byla v předních příčkách. Nejsem úplně zvyklá nepokrytě chválit, ale tady vážně nevím, co vyzvednout dřív. To, jak autorka vybudovala jednotlivé kultury, se kterými se v knize potkáváme, jak vytvořila síť politických machinací a do jejich středu posadila přesně tu protagonistku, kterou kniha potřebovala – s kopou teoretických znalostí, které ale pořád můžou uniknout lehké nuance cizího jazyka i společenských zvyklostí, s páteří a dostatkem sebevědomí, ale taky schopnou sebereflexe. A ten překlad! Vratislav Kadlec odvedl v tomhle ohledu naprosto neskutečnou práci, kultura Říše, ve které se drtivá většina Vzpomínky odehrává, je totiž z velké části tvořená jazykem a poezií, ve které se může skrývat výzva k bojkotu probíhající války stejně jako žádost o vysvobození z vězení. Čtenář se tak potká i s kapitolou situovanou do básnického recitálu, kde protagonistka na prostoru několika stran polemizuje nad významem jednoho z přednášených děl, uvažuje, jaký dopad na možné interpretace má výklad téže slova jako „svět, Říše nebo Město“ a… no, je to radost číst, ale taky to musel být oříšek překládat. (Tuhle část, kapitolu sedmou, mám mimochodem označenou jako „tady jsem se zamilovala“ a víc snad netřeba vysvětlovat.) Vzpomínka je neuvěřitelně chytrá kniha, autorka představuje otázky vlivu dominantní kultury na všechny ty, které se nachází v jejím okolí, ty, které pozře, vezme si z nich, co potřebuje a zbytek nechá zmizet. To všechno prostřednictvím inteligentní protagonistky, která většinu operuje s vědomím, že stačí jediná chyba, a i její domovinu tahle donekonečna se rozpínající Říše pozře, a pro svou lásku k říšské kultuře se nejednou ptá, jestli by to vážně bylo tak strašné. To člověka snad nemůže nebavit. Respektive může: pokud nemáte chuť číst převážně o politikaření a to o politikaření oblečeném jako jazykové hříčky, zprávy skryté v básních a propaganda, tohle není kniha pro vás. Mně to sedlo perfektně.... celý text
