3497299
přečtené 2420
Mravenci
2021,
Charlie Kaufman
To, že existují takové knihy a že je můžu číst, zvyšuje kvalitu mého života o jeden celý level. Na základní rovině děj chápu tak, že jde vlastně o svéráznou variaci na Ellisonovu povídku Nemám ústa a musím křičet – rozvedenou na stovky stran, prodchnutou autorovou poťouchlostní a samozřejmě: místo všemocné ďábelské AI je tady Kaufman sám. Mravenci se svojí koncepcí řadí do specifické postmoderní prozaické linie (hystericko-realistické, dalo by se říct), jejíž styčné body jsou Nabokov-Pynchon-DeLillo-Wallace. Svým propojením ad nauseam dovedených überintelektuálních pasáží, četných narážek, perzifláží a montypythonovských cirkusiád ve mě kniha dosáhla euforického efektu. Tím mi Kaufman také silně připomínal Pynchona, i když jsou nakonec oba autoři stylisticky docela jinde. Některé zahr. recenze pochvalně zmiňují surreálnost textu. Přijde mi, že Kaufman volí vlastně docela odpovídající způsob, jak zrcadlit svět – přinejmenším ten současný. Samozřejmě je otázka, zda je stávající rozsah knihy tomu všemu uměřený – ovšem právě uměřenost je něco, co kniha po všech stránkách záměrně popírá. A je to jedna z těch knih, které čtenáře buď nudí, takže se nezačte, nebo jej naopak zcela pohltí, takže ji může číst nekonečně dlouho (jako Wallaceho Nekonečný vtip). A ano: přes veškerou vtipnost je to smutná kniha.... celý text
Vyhoření
2023,
Petr Šesták
Nevím no, Zuzana Boehmová v nedávném sloupku v Respektu psala, že největší hrozbou pro chodce v NY jsou poslíčci na elektrokolech - rodinám s dětmi prý dělají ze života každodenní peklo a už byli i nějací mrtví. Možná by o tom taky měla napsat beletrizovaný pamflet. Vždyť strčit klacek do špic jedoucího cyklisty, aby si hubou trochu poryl v zemi, to je přece touha každého spořádaného chodce... Takže: fuck all bikers and let's burn them in hell!... celý text
Trýzeň a touha
2023,
Meg Mason
Závěr je strašný, ale zejména cca první dvě třetiny jsou skvělé. Nemám pocit, že ta fiktivní, nejmenovaná nemoc v kompozici příběhu působí ústrojně (je zřejmé, že její příznaky jsou endogenní deprese nebo melanchiolická deprese, ale má to být jakože něco jiného, co je sice nabíledni, ale přitom to ne každého napadne atd. – v příběhu to působí jako zbytečně znejišťující prvek). SPOILER: Absolutně nedává smysl, když se na konci charakter matky najednou změní a všichni se stanou jakoby lepšími lidmi a všechno pochopí a vše se svým zp. v dobré obrátí a podobně – působí to, jako by hrdinka spíš v urč. chvíli propadla nějaké iluzi a její vědomí ji propojilo s virtuálním světem, kde nepravděpodobně vyhrává dobro. Což tak samozřejmě není, ale o to křiklavější rozpor ve mně ta závěrečná vztahová transformace vyvolala – tohle autorce prostě ani v nejmenším nevěřím. 4* dávám navzdory téhle kritice, protože z prvních přinejmenším 200 stran jsem byl nadšený a řadil bych je mezi to nejlepší, co jsem letos četl.... celý text
