3497299
přečtené 2420
Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti
2004,
Alasdair MacIntyre
Pro mě osobně v tuhle chvíli formativní práce. Z velkého množství komentářů a poznámek, která by se ke knize daly napsat, se omezím jen na jeden srovnávací postřeh: Přijde mi pozoruhodné, že MacIntyre dochází k podobnému závěru jako Nick Bostrom. Bostrom ve své klíčové knize Superinteligence velmi zevrubně argumentuje, že jakýkoli apriorní soubor etických pravidel a zákonů je vysoce rizikový, pokud bychom jej měli použít pro omezení silné, univerzální AI. Zdaleka nestačí pouze Asimovovy zákony robotiky, neboť potenciální riziko je dvojí: 1. Soubor pravidel nemusí být úplný, protože je nemožné dopředu počítat se všemi situacemi, které mohou nastat. 2. I kdyby byl soubor úplný, lze pravidla dezinterpretovat, vyložit je subverzivně a splnit úkol způsobem, který rozhodně nebude žádoucí (ve smyslu např. požadavku "zařídit, aby byl každý člověk šťastný" a řešení: odpojit všechny lidi smyslově od vnějšího světa a napojit jejich mozek na stimulační okruh slasti). Bostrom z tohoto důvodu nepovažuje za šťastné stanovit pro AI apriorní pravidla ani obecně či konkrétně stanovené utilitaristické cíle. Coby relativně méně rizikový přístup, jak dosáhnout bezpečné univerzální silné AI, vidí ve formulaci podmiňujících etických maxim na způsob: "Chovej se vždy v souladu s tím, jak rozumíš tomu, že lidé jako celek chápou svůj vlastní smysl a cíl(e)." Výhoda takové maximy je ta, že aproximativní výpočet řešení nevede ke skrytým, subverzivním splněním zadaných úkolů, ale naopak taková jednoduchá řešení neustále zpochybňuje skrze hlubší poznání smyslu a cílů, které právě nikdo nedokáže jasně formulovat. Čili Bostrom vlastně požaduje, aby "superinteligence" vnímala společnost jako systém narativů s otevřenou interpretací, a vlastní činnost pak chápala jako další narativ, který by měl být s oním systémem v maximálním souladu. MacIntyre se pak ve své práci z roku 1981 analogicky vymezuje jak vůči deontologické etice (systém apriorních pravidel), tak vůči utilitaristické/konsekvencialistické etice (zvolené cíle s tím, že jejich naplnění je věcí pragmatické volby) - také v jeho velmi zevrubné argumentaci jsou oba tyto aktuálně přijímané, protichůdné etické systémy nekonzistentní a v mnoha ohledech problematické. Navrhuje pak vlastní pojetí etiky ctností, které vychází z Aristotelské teleologické etiky, přičemž u MacIntyra je podstatné právě vnímání morálky a ctností v rámci subjektivního životního narativu, který je součástí širšího společenského narativního rámce (tradice, kultura, historie). Přičemž na tomto základě je třeba souladně hledat "dobro" a vlastní cíle těchto narativů. Zásadní rozdíl je ten, že MacIntyre nepředpokládá, že "špatně zvolená" etika může mít okamžité fatální následky tak, jako si to myslí Bostrom (respektive fatální možná ano, ale v pozvolnějším působení), protože lidé nejsou AI.... celý text
Morálka: Úvod do etiky
2021,
Bernard Arthur Owen Williams
V poslední části asi nejlepší kritika utilitarismu, s jakou jsem se doposud setkal. Celkově skvělá kniha - úvod do etiky přesně v tom smyslu, že chytře rozebírá základní vymezení, principy a rozpory na takové rovině, že po jejím vstřebání může každý o etice relevantně přemýšlet a diskutovat.... celý text
Dokonalá prázdnota / Golem XIV
1983,
Stanisław Lem
Podobně jako se někdy říká, že historii filozofie tvoří komentáře k Platónovi (a období před Platónem zabírají presokratikové), bylo by možné analogicky tvrdit, že veškeré moderní hard SF je komentářem k Lemovi (a předtím máme v tomto směru co do činění s jakýmisi "prelemovci"). Dokonalá prázdnota se pak autorovu oblíbenému žánru většiny zahrnutých textů zcela vymyká - za tuhle knihu by si Lem jistě zasloužil čestné členství ve skupině OULIPO.... celý text
Nejvyšší karta
2023,
Petra Hůlová
Určitě kniha, jaká tady chyběla. Petra Hůlová se v poslední době autorsky proměnila (proměňuje). Nejnovější próza koresponduje s jejími sloupky - zjednodušuje styl a dává větší důraz na myšlení, na subverzivní relativizaci urč. myšlenkových konceptů, společenských představ. Taky se v tomhle ohledu přibližuje Davidu Zábranskému. V Nejvyšší kartě zazní komentář na TV diskuzi se Sylvií Novak (protagonistkou, která představuje známou českou spisovatelku) a jejím kolegou Davidem - ten je v něm (v komentáři) označen za chytrého trolla, který předstírá postoje, s nimiž tak úplně nesouhlasí, ale lze z nich pak vyvodit absurdní závěry. Téhle argumentační figuře se říká reductio ad absurdum, přičemž lze říci, že na ní kompozičně v Nejvyšší kartě v nezanedbatelné míře staví i autorka samotná. Zároveň však netvrdím, že je takto postavená celá kniha. Naopak mám za to, že mnohé vyjadřované kritické postoje jsou ve svém rámci upřímné - tedy že upřímně pramení v Petře Hůlové a skrze Sylvii Novak se meandrující kamufláží vlévají do moře čtenářů (kterých má Hůlová po zásluze asi relativně dost - vzhledem ke kontextu doby a specifikům literárního trhu). Zajímavý je pak prvek satirické nadsázky v charakterizaci postav. Protože některé postavy jsou opravdu jen takové karikaturní figurky - zejména Sylviina nesnesitelná dcera, která v souladu se svým ignorantským woke světonázorem (ignorantským proto, že nic nečte, nic moc nezná, jen přebírá radikální postoje ze své kulturní třídy) je v textu vlastně ta, kdo hrdinku explicitně šikanuje, manipuluje, shazuje a je tedy navýsost toxickým elementem v jejím životě (přitom ji nutí vyrovnat se s tím, že ji dle jejího názoru kdysi manipuloval a zneužil Jan Síra, slavný stárnoucí básník a spisovatel, atd.). V tomto směru se nabízí číst knihu jako nadsazenou společenskou satiru (v podobném duchu, jako právě třeba Zábranského romány Logoz nebo Republika). Zároveň však nemám dojem, že je Nejvyšší karta stavěna takto - její úmysl totiž není gogolovsky karikovat, protože ve většině ohledů zůstává v realistickém (tj. realisticky popisném a analytickém) literárním modu. Postava dcery ovšem touto karikaturní zkresleností vyjadřuje určitou výpověď ve zkratce, která by nebyla v důsledněji dodržovaném realistickém podání možná (bylo by to asi celé komplikovanější, možná zastřenější co do významu a tedy i působnosti - prostě nutně úplně jiné). Přestože tím kniha čtenářsky netrpí (nevytrhával mě ze čtení dojem nějaké zásadní nekonzistence), je otázkou k diskuzi, nakolik je Nejvyšší karta celkem - nakolik svými nástroji autorka došla k literární celistvosti. Myšlenkové celistvosti se to ovšem netýká, protože v tomto směru je román podle mě záměrně heterogenní a neuzavřený, což je ovšem tematicky zcela adekvátní. A pochopitelně - jak myšlenková, tak domnělá literární celistvost není žádnou povinností nebo nutností. Vždycky je ovšem adekvátní se ptát, nakolik byl výsledný tvar skutečným tvůrčím cílem a nakolik naopak představuje kompromis. Takže zásadní aspekt v hodnocení Nejvyšší karty je tohle nejisté, nejasné spojení mezi (záměrnou?) karikaturou a realistickou věrností.... celý text