Unesený Západ

jedině ve světě, který si zachová svůj kulturní rozměr, může střední Evropa uhájit svou identitu

13.03.2026

"Lidé, kteří žijí jen ve své bezprostřední přítomnosti, bez vědomí historické kontinuity a bez kultury, jsou s to proměnit svou vlast v pustinu bez historie, bez paměti, bez ozvěn a bez krásy."
Mám dojem, že to je naše dost aktuální hrozba. Výborný text, nadčasový.

Jakkoliv můžete s Kunderou nesouhlasit, některé jeho názory by se měly tesat do kamene. A to především ty, které se týkají Ruska a jeho století neměnného uvažování.

Líbí se mi, jak Kundera přemýšlel o věcech a jak přesně uměl odkrýt podstatu určitého společenského problému a pojmenovat ji. To z něj činí intelektuála a spisovatele, nad nímž žasne čtenář i po více než čtvrtstoletí, jak přesné jsou jeho myšlenky i v dnešní době.

Ač tato útlá knížečka má nyní 143 hodnocení a 91%, já ji ocenit tak vysoko nedokážu. Ano, pár myšlenek mi přišlo zajímavých, ale celkově oba eseje na mě působí nezajímavě. U Kundery obvykle nacházím postřehy pronikavější, ostřejší, zajímavější, hlubší. Četlo se to celkem špatně i díky velkému množství doplňujících poznámek, které četbu ještě štěpí. 2,5*, 13. 5. 2025.

Přečteno na jeden zátah, pojednání o uneseném Západu, a hlavně o roli střední Evropy v celoevropském kontextu a v kontextu doby je zajímavé, a jsou v něm mnohé myšlenky, které jsou aktuální i dnes.

„V dopise Helvetiovi napsal Voltaire nádhernou větu: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to.“ To je formulace základního etického principu novověké kultury. Kdo se vrací historicky před tuto zásadu, dělá krok z novověku do středověku. Jakékoliv potlačování názorů, ba i násilné potlačování nesprávných názorů směřuje ve svých důsledcích proti pravdě, protože pravdy je možno dosíci jen v dialogu názorů, které jsou rovnoprávné a svobodné. Jakýkoliv zásah do svobody myšlenek a slov, ať už technologie i pojmenování takové cenzury je sebediskrétnější, je ve dvacátém století skandálem a pro naši rozbíhající se literaturu okovem.“
- „Nesamozřejmost národa“

„Rusové počínají všude místo ruský říkat a psát slovanský, aby pak místo slovanský zas mohli říci ruský,“ prohlásil už v roce 1844 velký český spisovatel Karel Havlíček, který varoval své krajany před jejich pošetilým a nerealistickým rusofilstvím. Nerealistickým, neboť Češi během svých tisíciletých dějin nikdy nepřišli s Rusy přímo do styku. Přes jazykovou příbuznost s nimi netvořili žádný společný svět, žádné společné dějiny, žádnou společnou kulturu, zatímco vztahy Poláků a Rusů byly jen boj na život a na smrt.“
- „Unesený Západ“

Knížečka se skládá ze dvou textů, „Nesamozřejmost národa“ a „Unesený Západ“. Ta první je naprosto nekompromisní obhajoba svobody projevu, ta druhá pak apel směřovaný středoevropským národům a jednoznačné varování před východním imperialistickým agresorem. Obě eseje je nutno číst v historickém kontextu doby vzniku, něco lehce ztratilo na platnosti, přesto, zejména „Unesený Západ“ je po mnoha letech opět mimořádně aktuální. Obě eseje jsou tematicky přirozeně propojené a určené malým národům, historicky tak často ve vleku těch velkých a mocných. Avšak varování před pádem do nicotnosti lze směřovat na celý Západ. Svoboda projevu, jako jedna z nejvyšších, a dnes nejohroženějších, integrálních hodnot svobodného západu versus despotický východní agresor a jeho místní nohsledi, kteří zdejší svobodu projevu umě a nepokrytě zneužívají k propagaci své agresivní imperialistické doktríny, zaobalené jako různé alternativní výklady dějin, maskované idealistickým a nesmyslným panslavismem a znovuobrozeným falešným slavjanofilstvím. Přesně před tímto autor varuje.

Je to inspirativní čtení, v mnoha ohledem nadmíru současné, osvěžující a prorocké. Knížku jsem dostal darem od kamaráda, sám bych ji patrně minul, což by byla velká škoda, čímž kamarádovi tímto děkuji.

„Opravdu, v našem moderním světě, v němž má moc tendenci soustřeďovat se čím dál víc do několika velkých rukou, hrozí všem evropským národům, že se brzy stanou malými národy a budou podstupovat jejich úděl. V tomto smyslu se osud střední Evropy jeví jako anticipace evropského osudu obecně a její kultura se rázem stává nesmírně aktuální.“
- „Unesený Západ“

Kniha má dvě roviny. První říká, že kultura národů střední Evropy byla západní a dostala se pod jho Sovětského svazu a komunismu, tj. pod kulturu východní (ovšem autor neuvádí, že komunismus je vynález pocházející ze Západu). U národů střední Evropy byla tedy v té době snaha se vrátit kulturně opět na Západ. Zde nastupuje druhá roviny knihy: západní kultura v podstatě ze Západu už v době psaní textu docela mizela. Příklady z knihy: zatímco v Praze nebo Polsku vycházela v době psaní textu řada literárních časopisů, v Paříži - kdysi Mekce západní kultury - už téměř žádné nevycházely. Lidé ve Francii neznali dle Kundery ani francouzské moderní malíře (Kundera se sám ptá, zda jde spíše o to, že moderní malířství je nezajímavé? Anebo nemají lidé zájem o umění?). Země střední Evropy se tedy dle Kundery už nemají ani moc kam vracet. Kniha ilustruje sice na jedné straně zlo sovětské moci, ale i úpadek západní evropské kultury a dost možná i evropského Západu jako celku. Druhý esej o Nesamozřejmosti národa pojednává o tom, že malé národy nejsou v dnešním propojeném světě vůbec samozřejmé.

Není to zase taková bomba, jak by někdo mohl podle hodnocení soudit. Samozřejmě inteligence autora a stylistická vybroušenost se nedá popřít, stejně jako nadčasovost obou krátkých esejů. Hlavně ten druhý je bohužel stále aktuální. Střední Evropa se pořád nemůže rozhodnout, jestli je lepší osudová, depkovitá, rozvolněná prázdnota slovanské (roz. ruské) duše, nebo pohodovější a soustředěnější rozpoložení západní mysli, mylně považované za povrchnější a zbytečnější. Náznaky mnoha rozumných a věci znalých lidí nám v tom moc nepomůžou, protože je většinou neznáme. "Ruská univerzální monarchie by znamenala nesmírné a nevyslovitelně zlé neštěstí bez míry a hranic," napsal třeba o ruské expanzivnosti a touze po světovládě Palacký. Na tom se nic za tolik let nezměnilo a v posledních letech je to hořkou pravdou, kterou mnozí úspěšně popíráme. Nemohu než bytostně souhlasit s trpkým povzdechem polského autora Kazimierze Brandyse, který by, jak věřím, miliony lidí, kteří mají tu strašlivou smůlu žít v sousedství "největšího" slovanského národa, podepsaly klidně vlastní krví: "Raději bych nepoznal jejich svět, nevěděl, že existuje."

Malé zamyšlení s obrovským přesahem. Krátké, ale přesné shrnutí autorovy základní teze o zániku kultury a střední Evropy jako její velké nositelky. Tak nadčasové a tak věcné, tak šokující v době svého vzniku a stále překvapivé i dnes.

Neskutečně přesné.

Velice poučná esej o nás jakožto malém středoevropském národu, který je rozpolcen mezi Západem a Východem.
Sepsáno v roce 1967 a následně v exilu v roce 1983, tedy v době ještě stále silného komunismu a přesto už v této době, nebo právě v této době Kundera spatřuje nutnost národovecké orientace na Západ, kterou dokládá mnohými historickými východisky.
Těším se na další díla!

“Co je ale malý národ? Nabízím vám svou definici: malý národ je takový, jehož existence může být ve kteroukoliv chvíli zpochybněna, který může zmizet a který to ví. Francouz, Rus, Angličan nejsou zvyklí klást si otázky přežití svého národa. Jejich hymny hovoří pouze o velikosti a věčnosti. Kdežto polská hymna začíná veršem: “Ještě Polsko nezahynulo…"

Velmi zajímavá esej o střední Evropě, kterou jsem dokázal pořádně pochopit až na druhé čtení. Určitě se k ní ještě vrátím, protože přináší velmi zajímavý pohled na poválečný osud střední Evropy, sovětskou okupaci roku 1968 a zapomenutí Západu, kde již ustoupila kultura moderní době. Můžu jen doporučit. Kundera byl mimořádný intelektuál.

Co věta, to pravda.

Čteno jen kvůli čtenářské výzvě - sama bych se do toho nikdy nepustila, takže nechci ani hodnotit hvězdičkami. S první částí (Nesamozřejmost národa) a jejími obrozeneckými myšlenkami jsem se neztotožnila.
Trochu zajímavější byla druhá část (esej Unesený západ). Nelíbilo se mi, že text působil místy trochu povýšeně, ale zaujaly mě tam komentáře ohledně Ruska. 40 let po vzniku tohoto textu řešíme v Evropě stále stejné problémy, resp. Rusko jako takové se chová stále stejně, skoro jakoby se tam zastavil čas. Úvaha nad tím, zda střední Evropa patří víc k západu nebo východu, je tedy vlastně zajímavá a v době vzniku textu bylo od pana Kundery velmi záslužné, že se národů střední Evropy zastal.

Upravená citace: Tragédie střední Evropy spočívá v tzv. ideologii slovanského světa, kterou se Češi naivně oháněli k obraně proti německé agresivitě a kterou zároveň Rusové používali k ospravedlnění svých imperiálních záměrů: "Rusové všude místo ruský počínají psát slovanský, aby pak místo slovanský zas mohli říci ruský", prohlásil už v roce 1844 Karel Havlíček Borovský, který varoval své krajany před pošetilým a nerealistickým rusofilstvím.

Vynikající soubor esejů, které jsou velmi inspirativní.

O identitě a postavení Střední Evropy, o jejím kulturním dědictví, které je vtlačené mezi ramena Východu a Západu se svými nesjednocenými národy. Je vždycky zvláštní číst starší texty o Rusku a zejména kritice jeho imperialistických záměrů, jeho mentality. Rusko sice svým vlastním vývojem do zdejšího zasahuje, ale jeho duše a záměr jsou zcela jinde. Více než centrální myšlenku jsem si užíval ty drobná malá fakta, že dříve drželo Evropu pohromadě její náboženství, že dnes nemá nikdo oblíbeného malíře (nemáme umělce, který svým jménem přesahuje politický vliv jako svébytná entita): "Stačí si přečíst největší středoevropské romány: v Náměsíčnících Hermanna Brocha se dějiny jeví jako proces degradace hodnot, Musilův Muž bez vlastností líčí euforickou společnost, která neví, že zítra zanikne; v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi je předstírání, že jste blb, poslední možností, jak si uchovat svobodu; Kafkovy románové vize k nám hovoří o světě bez paměti, o světě po historickém čase. Všechna velká středoevropská díla v tomto století až do dneška by mohla být chápána jako dlouhá meditace o možném konci evropského lidství."

Napsáno pěkným jazykem, obdivuju Kunderovu schopnost formulace myšlenek.

Krásně napsané, jasnozřivé a překvapivě aktuální, protože to míří nejen ke Kunderově současnosti, ale i k naší budoucnosti. Autor tu nepopisuje jen specifika, vzestup a tehdejší pád střední Evropy, ale hrozí se budoucího úpadku celé Evropy. V tomto smyslu si troufám nesouhlasit s Apo73, neboť název "Unesený Západ" tu má podstatně širší význam - jde tu o vizi Evropy původně "založené na myslícím a pochybujícím já, charakterizovaného kulturní tvorbou pojatou jako výraz tohoto jedinečného a nenapodobitelného já", jež postoupila tuto někdejší roli kultury (definované jako "realizace svrchovaných hodnot") už jen žurnalistice, médiím a popkultuře. To je riziko srovnatelné s ruským totalitarismem, protože obojí "unáší" tvůrčí rozmanitost Evropy. Uneseným Západem je tu tedy unesená kultura. Podle Kundery jen kultura jako jediná odůvodňuje (jak nás naučila zkušenost Střední Evropy, zejména když nám šlo o přežití) existenci národa nebo celého nadnárodního kulturního prostoru. A jen s tímto únosem kultury z našich životů může dojít i k únosu celé Evropy.