3497299 přečtené 2420

V chapadlech murmuru: Jak číst literaturu krize 2022, Jan Bělíček
1 z 5

Až na pár zajímavých postřehů poněkud banální. Což činí knihu vlastně typickou pro současnou českou literární kritiku nebo recenzování obecně - kritik uvede autora a jeho dílo, popíše stručně děj, pak vybere některý ze zjevných motivů a konstatuje, že tam je. Následně do analýzy přimíchá 200 g dojmologie spolu s poučeným ignorantstvím, díky čemuž předpokládá, že se s textem patřičně vypořádal. V Bělíčkově případě (který svoji knihu sestavil na základě svého kritického lit. podcastu) pak z toho všeho vyrobí knihu. Pár příkladů: Bělíček nás seznamuje s tím, jak aktuální a novátorský je Knausgård, Tao Lin či Ben Lerner ve svém chaotickém, případně maniodepresivním detailismu, který záměrně postrádá celistvost - jako by tady dávno neexistovali autoři jako Pynchon, DeLillo nebo D. F. Wallace. Nehledě k tomu, že jím popisovaný styl je jedním ze stěžejních prvků manýrismu coby protipólu klasicistního pojetí (jak jej popisuje Hocke v návaznosti na Curtia), přičemž záměrná neucelenost, vč. stylistické nekonzistence, je také konstitutivním prvkem "modernistické" literární avantgardy (viz např. R. Murphy - Teoretizace avantgardy). U Houellebecqa pak triumfuje s náhledem, že MH píše hlavně o lásce, jako by to nebyl pro každého čtenáře, který Houellebecqa alespoň otevřel, celkem zjevný fakt. Přitom si Bělíček zřejmě rozvzpomene na svá studia filozofie a prohlásí v geniální zkratce, že motiv metafyzické lásky máme v naší západní kultuře díky Platonovu Symposion, který dále vylepšili novoplatonikové spolu s Augustinem. Když pominu ne zcela přesné tvrzení, že pro Sokrata/Platóna byl člověk ve své existenci konečný (Bělíček asi na hodinách antické filozofie nedával moc pozor - možná byl trochu napřed a četl si pod lavicí Marxe), tak se zcela opomíjí v tomhle metafyzickém panství lásky vliv křesťanství, protože on to třeba ten Augustin taky asi neměl jenom od Platóna, spíš ten platonismus s křesťanstvím zfúzoval, takže křesťanské ctnosti, ke kterým má Houellebecq ve svém myšlení afinitu, tedy víra, LÁSKA, naděje, nelze redukovat na dialog Symposion. Nehledě teda k tomu, že ona láska (eros) v Platónově pojetí se od té křesťanské, natožpak od té sekularizované Houellebecqově dost podstatně pojmově liší - taky se jedná o zcela odlišné kulturní rámce, o různá epistémé, které tady Bělíček šmahem háže do jednoho košíku, jako by se to všechno stalo včera (možná měl pod lavicí číst raději Foucaulta). Ale to je samozřejmě detail - důležité totiž je, že "Extrémně konzervativní myšlenková linka usilující o panství vášně a pudů se vine celou Houellebecqovou tvorbou". Tak určitě - o nic jiného než o celosvětové panství vášně a pudů Houellebecqovi nejde: Michel pro to dělá maximum a dokud nedosáhne celosvětového pudového pokrytí, nebude mít klid. V části týkající se Sally Rooney pak Bělíček zase překvapivě tvrdí, že hrdinové Normálních lidí interpretují nejjemnější hnutí coby komunikačně podstatné díky vlivu internetové komunikace - jistě, když člověk chatuje, mailuje, používá všechny ty ambivalentní, stupidní emoji a GIFy, není si pak naživo jistý vůbec ničím. Hrdinové tedy vše "detailně pozorují a jednoznačný význam pro ně nenese už ani tón hlasu nebo nonverbální projevy". Protože "vše má význam, vše může znamenat něco úplně jiného podle toho, na co zrovna svým pohledem klademe důraz". Ano, to vše nám přinesl internet, protože v blahé předinternetové době měl hlas vždy zcela určitý, čitelný tón a nonverbální gesta střílela své ucelené významy k vědomí svých protějšků jako šípy do terčů - co nonverbální gesto, to plných sto bodů!! Ach, jaká to byla naivní a krásná doba, před internetem, a jak nám ta Sally Rooney teď pěkně ukázala, jak se to všechno neuvěřitelným způsobem změnilo... A tak dál, a tak podobně. Přemýšlím, komu je V chapadlech murmuru vlastně určeno - možná nekriticky empatickým die-hard fans A2larmu. Když už interpretačně nic moc zajímavého, pouze humbuk s tím, že lit. by měla držet s dobou, přičemž prvky, které si Bělíček vytyčil coby charakteristické pro soudobá díla, se celkem běžně nacházejí v nejrůznějších příkladech starších tvůrčích počinů (což ostatně sám dokládá, když do svého souboru zařazuje např. Tvář toho druhého Kobo Abeho z roku 1964), tak alespoň seznámení s pár zajímavými autory, na které člověk nemusí nutně narazit.... celý text