Populární knihy
Nové komentáře u knih Charlie Kaufman
„Naprosto neuvěřitelná záležitost. To je prostě skvělý obraz současnosti a ještě mnohem víc. Kaufman je geniální scenárista. Ale po Mravencích musím dodat, že je také geniální spisovatel.“... celý text
— Impersonator
„....Starbuck je chytré kafe pro hloupé lidi. Takový Christopher Nolan mezi kafi....
....Zabývám se artikulačními vzorci, napsal jsem monografii Artikulační vzorce od koktání k zajíkání, od drmolení k brebentění, od mručení k bručení. A ještě od bručení i huhlání....
....Dívám se na film tak, jako by se díval laik...První průlet filmem nazývám zážitkem bezejmenné opice..., ano, tento film mě nutí nekontrolovatelně plakat, smát se nebo nekontrolovatelně přemítat. Krok číslo dva: "proč"? Během druhého sledování si sundám klobouk opice a nasadím si klobouk psychologa, zavrtám se hluboko do své psýchy a hledám to, co mě s filmem spojuje. V jakém ohledu je film o mně? To je nejdůležitější sledování. Krok číslo tři: "jak?" Zkoumám, jak ten, kdo film natočil dosáhl výsledku. Proč ten nájezd na detail, proč použil tento objektiv. Zabývám se také montážemi, mizanscénou, kompozicí záběru. Také si všímám režisérových odkazů na jiné filmy. V případě Scorseseho nebo Tarrantina jde o náročný úkol. Nejsem moc velký obdivovatel Tarantinova díla, protože jeho posedlost chybnou, stereotypní afroamerickou kulturou a adolescentní nadšení pro násilí mě nechávají klidným....
....Nejsem příznivcem animovaného filmu v žádné z milionu jeho podob. Podle mě je přeslazeně sentimentální. V podstatě to ani není film, ten zachycuje okamžik. Animace vytváří umělý okamžik....
....Musíme přijmout, že ztráta je základní prvek existence. Všechno se jednou ztratí. "Všechny ty okamžiky odnese čas, jako slzy v dešti", říká replikant Batty ve filmu Blade Runner ve vzácně poetické a konzistentní chvilce v tom neohrabaném, pomýleném filmu od režiséra, který se vyučil na televizních reklamách...
....Vezměte si třeba Horší už to nebude, úžasně svérázný film s Williamem Ferrellem. Režisér Marc Forster zde odvedl prvotřídní práci. Srovnejte to s jakoukoli hloupostí od Charlieho Kaufmana. Kaufman nemá ani střípek lidskosti, a tak nechává své postavy projít peklem, bez nejmenší naděje, že by dosáhly pochopení nebo záchrany....
....Komedie je obrana, agrese. Má sloužit jako dělící čára, která říká: "Já takový nejsem!". Je bohu podobná tím, jak soudí a svou podstatou je antitezí empatie. Komedie sedí na trůně a prohlašuje: Jsi směšný. Jsi trapný. Jsi hloupý. Tvoje bolest mě baví. A hlavně, já nejsem ty. I komedie namířená na vlastní osobu, stand-upy, všichni ti Woodyové Allenové světa, jsou aktem sebeobrany: Vystupuju ve vtipu, který je já, a tím pádem vtip není já....
....Scvrkávám se. Nelze o tom pochybovat. Zvykl jsem si zaznamenávat svou výšku na zárubni dveří. Je to opačné, než jak se to dělá s dětmi, a obávám se, že to skončí nebytím....
....Zaklepu na dveře, Otevřou se. Tahle věc s pootevřenými dveřmi je liný filmový prostředek, který hrdinovi umožňuje vstoupit bez povolení do cizího prostoru. Většinou tam najde něco strašlivého: mrtvé tělo, stopy zápasu, kontraband a tak podobně. V reálném životě jsem tohle s těmi otevřenými dveřmi nikdy nezažil. Až doteď....
....Málokdo si uvědomuje, kolik toho máme společného s vránami: inteligenci, potřebu komunikovat. Zlomyslnost. Smysl pro humor....
....Narazím na knihovnu obsahující částečně strávené brožované detektivky. Ze zkušenosti vím, že čtu tempem čtyřiceti pěti tisíc slov za hodinu (trojnásobek národního průměru), a to ještě v případě technického materiálu. Oddechové čtení jsem si nikdy neměřil, ale řekněme, že je to dvojnásobek technické rychlosti. To znamená osmdesát tisíc slov za hodinu. Ne, devadesát tisíc slov za hodinu, což znamená, že průměrně dlouhý šestákový román přečtu za jednu hodinu....
....Filmoví vědci nám říkají, že film má průměrně třicet sedm sekund na to, aby nás zaujal....
....velmi dobře chápu, že život, jak nás učil pan J. Lennon, je něco, co se děje, zatímco jste zaneprázdnění plánováním....
....Prožitá realita lidského živočicha je taková, že čas plyne kupředu. Musím tedy kráčet časem kupředu, zatímco se budu v paměti vracet do minulosti. To je můj těžký úděl, stejně jako jsou Dantovi věštci prokleti kráčet navěky kupředu s hlavou otočenou dozadu, stejně jako se ohlédne Lotova žena, která v tom patriarchálním textu ani nedostala vlastní jméno - říkejme jí Yvona -, a za trest se proměnila v solný sloup. Člověk se nemůže dívat dopředu jako věštci, ani dozadu jako Yvona, aniž by byl za to potrestán. Tím pádem bych řekl, že se člověk může dívat, kam se mu zachce, protože je to jedno....“... celý text
— IvaJaga
„Je to strašně, strašně zvláštní. Nedokážu to asi chápat. Možná, že se to ani chápat nedá, že se to má nechat jen na sebe působit a plynout (což moc neumím – jako u 100 roků samoty). Místy ale opravdu chytré, vážné, filozofické postřehy. (Mimochodem: Kaufman je oscarový scénárista – V kůži Johna Malkoviche, Adaptace aj.).
Je to tak zvláštní, že si to snad dám ještě jednou :-)“... celý text
— Inka063
„Ťažko sa hodnotia knihy s ktorými človek strávil toľko času. Kaufman je tu výrazne menej sústredený ako vo svojom perfekcionistickom opuse magnum Synekdocha, new york (na ktorý tu, takisto, ako aj na ďalšiu svoju tvorbu, odkazuje). Práve tomuto filmu je pritom jeho debutový román najbližšie, rieši v ňom podobné témy. Kríza stredného veku, zmysel umenia, zmysel života a najmä umenie vo svojích groteskne extrémnych podobách (stop-motion film so stopážou 3 mesiace, natáčaný 90 rokov, tu nahradzuje divadelnú hru o veľkosti, ktorej uskutočnenie trvá celý život). Nie len, že je naratív nejasnejší, veľmi rýchlo sa vzdiali prvotnému námetu a ku koncu už skôr pripomína neusporiadaný prúd vedomia, navyše je oproti Synekdoche Kaufman ešte pesimistickejší, ešte cynickejší, zlomyseľnejší k svojmu protagonistovi. Ten je asi najviac patetickou kreatúrou v literatúre vôbec. Úzkostný social justice warrior, ktorý o čo viac chce byť dobrým a politicky korektným, k minoritám ohľaduplným a vzdelaným človekom, o to viac je na smiech. Má v živote nekonečnú smolu a ani nevie, že si ju zaslúži. Boh ho nenávidí a on nikdy nemôže pochopiť prečo, keďže o tom nepísali v stovkách kníh, ktoré za svoj život prečítal.
Predstavuje akýsi výsmech meštiackym kaviarenským intelektuálom, ktorý je zároveň stelesnením všetkého čo jeho autor nenávidí a zároveň do istej miery autobiografickým. Kaufman akoby sa tak defétisticky smial zo svojich vlastných radov, povýšeneckých nafúkancov, ktorí poznajú viac teórie, ako životnej praxe, medzi ktorých sám patrí. Dôležité slovo je tu META. Hranice reality a fikcie sú tu nesmierne dômyselne zmazávané a ťažko určiť, ktoré črty a názory so svojím protagonistom autor zdieľa. Kaufman nás pomaly, opatrne, no rázne, dostáva do svojho absurdne cynického sveta, ktorý je vyšinutejší, beznádejnejší a Kafkovskejší, než sám Kafka. Napriek tomu, že smeruje akoby odnikiaľ nikam, je väčšinu času aj vo svojích najabsurdnejších rovinách dokonalo zrozumiteľný. Až v poslednej tretine akoby si uletel trochu priďaleko a trochu neuspokojivo (ne)uzatváral načrtnuté linky, ktoré rozohral, fantazmagorickými historkami o robo-Trumpoch, alternatívnych vesmíroch a hyperinteligentných mravcoch. Začína tu i trochu nudiť a príbeh opúšťať (za čo strhávam piatu hviezdu). Je to literárna pohroma, božie dopustenie, je to vrstevnatý, čudesne mystifikujúci chaos, ale má nespochybniteľnú existenciálnu silu.“... celý text
— DjLuko
„To, že existují takové knihy a že je můžu číst, zvyšuje kvalitu mého života o jeden celý level.
Na základní rovině děj chápu tak, že jde vlastně o svéráznou variaci na Ellisonovu povídku Nemám ústa a musím křičet – rozvedenou na stovky stran, prodchnutou autorovou poťouchlostní a samozřejmě: místo všemocné ďábelské AI je tady Kaufman sám.
Mravenci se svojí koncepcí řadí do specifické postmoderní prozaické linie (hystericko-realistické, dalo by se říct), jejíž styčné body jsou Nabokov-Pynchon-DeLillo-Wallace. Svým propojením ad nauseam dovedených überintelektuálních pasáží, četných narážek, perzifláží a montypythonovských cirkusiád ve mě kniha dosáhla euforického efektu. Tím mi Kaufman také silně připomínal Pynchona, i když jsou nakonec oba autoři stylisticky docela jinde.
Některé zahr. recenze pochvalně zmiňují surreálnost textu. Přijde mi, že Kaufman volí vlastně docela odpovídající způsob, jak zrcadlit svět – přinejmenším ten současný.
Samozřejmě je otázka, zda je stávající rozsah knihy tomu všemu uměřený – ovšem právě uměřenost je něco, co kniha po všech stránkách záměrně popírá. A je to jedna z těch knih, které čtenáře buď nudí, takže se nezačte, nebo jej naopak zcela pohltí, takže ji může číst nekonečně dlouho (jako Wallaceho Nekonečný vtip).
A ano: přes veškerou vtipnost je to smutná kniha.“... celý text
— 3497299
