zarivybagr komentáře u knih

Vyprávění jako imprese. Výjev zastavený v mikrookamžiku, vypravěčka létá mezi skutečnostmi a nahlíží do nejjemnějších detailů. Pak se scéna opět rozjede a proudí v ní život, čas teče. Opojení děním. Další zastavení u obrazu celku, u barev, tvarů, zvuků, detailů. Láskyplně se dívající citlivé a nesmírně vnímavé oko. Věty jako dlouhý obchvat, uchvácení. Vědomí více postav v prolnutí. Zároveň s dějem vnějším. Tekuté obrazy.

16 22.10.2015

Dnes jsem v práci doposlouchal rozhlasové zpracování Deníků Virginie Woolfové. Krásná možnost poslouchat literaturu při mé nezáživné práci pro peníze, při mé technologické každodenní otupělosti, čas zde pak nabere zcela jiný rozměr. Navíc dobře načtený text je silným zážitkem a člověk rychleji poslouchá, než sám čte. Poslech mi trval dva dny, četba by byla alespoň na týden.

Ale k Deníkům samotným. Woolfová byla zcela zaujata svou prací. Zrodem každého díla, jeho završováním a následnými prvními reakcemi. Při každé práci se vznášela i trpěla, kritiku prožívala velmi silně osobně. Samozřejmě kromě toho je deník plný vjemů přírody, návštěv v jejich domě, okolí, procházek. Úvahy, většinou o sobě, o své práci jsou tak, jako v jejích románech prošpikovány vrstvami impresivních obrazů. Přestože mnohokrát zmiňuje, že neustálá sebereflexe jí škodí, oddává se jí téměř v každém zápisu. Je možno jí jen závidět její životní podmínky (životní, ne psychické), kdy mohla každý den půl dne psát a pak přemýšlet, co bude dělat dál, zda studovat ruštinu, nebo zaštupuje nějakou ponožku. Výdělkem ze svých knih sice na chod domácnosti přispívala, základ své exsitence však měla zajištěn dědictvím po rodičích. Jak je ale jemná! Jak dokáže procítit každý detail svého psaní, z Deníků vyznívá že spíše citového a intuitivního, jak silně vnímá rozhovory a dění ve městě i na své zahradě.

Při takto zjemnělé citlivosti je samozřejmě velmi zřetelné, jak temně a hrozivě prožívala válku a její zrod. Poslední zápis ze 3.března 1941 se sice snaží temnoty rozehnat znovu vyhalšovaným úsilím k práci, nicméně po knize Mezi akty již nic nenapsala a 28. března ukončila sama svůj život. V řece, ve Vlnách, jak zní i název jednoho jejího díla. Musím si jej přečíst, z jejích deníků se zdá, že pro ni mělo velkou závažnost: "něco v tom je", opakovala mnohokrát. Přepokládám, že bude tento román jedním velkým a silným tokem.

Každé její psaní začíná velkým zápalem a končí v marnosti. S věkem se marnost prohlubuje, deprese sílí, vidí svůj a Thomasův dům rozbombardovaný, cítí se žít ve světě bez jakékoliv naděje. Zabila ji její enormní citlivost, právě její jemnocitné a proslavené impresivní vnímání okolí a světa, zabila je zrůdnost válečných let. A navíc stáří, které u ní nepřineslo v pohnuté době přílišné zklidnění, jako spíš ještě větší pocity marnosti a beznaděje. V posledním roce se již vidí za svým zenitem, vnímá se jako zapomenutá autorka, outsider. Kdyby jen věděla, jaký věhlas má do dnešních dní !

Na rozdíl od deníků například Gombrowiczových je Deník Woolfové mnohem intimnější, a i když se věnuje dění literárnímu i jiným autorům, či lidem v okolí, je zaměřen především na intimní svět autorky samotné. Ostatně sama to přiznává, že je pro ni deník tichou, nestrannou společnicí.

Určitě o Woolfové něco napíšu. Něco ve smyslu - zjitřená citlivost, zaujaté oči a okolní svět.

8 22.10.2015

Skvostný, jemný a jazykově mistrovský autor, který vytvořil zcela specifický způsob románu. Do osobní roviny kombinuje příběhy jiných, hodně historické, hodně výsledky svého bádaní. Byl také literární vědec. A obě ty roviny, uměleckou a badatelskou spojil. Způsob jeho románů je cosi mezi deníkem, esejem, literární studií.

Autor součástí rámce lidstva, jeho individuální, osobní příběh se stává součástí sítě, přediva příběhů lidstva, vyprávění, které překonávají prostor i čas. Jednotlivé asociativní vazby se vrství v mnohorovinné výpovědi, jejímž základním naladěním je smutek, melancholie nad tak často nesmyslným a zbytečným utrpením lidstva, nad nelogickou bolestí, nad promarněním lidských životů a zároveň okouzlení vším, co dokáže lidstvo pozvednout, byť často pouze na dobu dočasnou.

6 24.03.2016

Brilantní filosofická esej. Z toho, co můžu posoudit podle mě největší český filosof, který neuhýbá před zásadními otázkami smyslu a povahy naší skutečnosti a života. Zdrcující kritika metod vědy, vedoucí k technickému využívání, či mnohdy zneužívání přírody a míjející se svým soustředěním na obecné, univerzální poučky s pravdou skutečnosti. Ta je podle Šafaříka vždy na straně individálního, jedinečného. Lidský život přirovnává k pouti provazolezce na laně nad propastí nicoty. Věda, podobně jako dříve náboženské dogma tvoří mapu, lešení, které má průchod životem zabezpečit. Za to si ovšem bere nemalou daň a to nadřazením obecné morálky nad jedinečnou, indiviuální mravností plynoucí ze svědomí každého skutečného účastníka. Vnějškový pohled univerzální mapy tvoří divák, sám ničím neručící, skrývající se za dogmaty a poučkami. Pravý průchod životem je pak účastenství, osobní balanc nad propastí, osobní ručení vlastním příběhem, žitím takříkajíc nadoraz. Příroda i člověk jsou podle Šafaříka zcela iracionální, svou povahou blíže umění, než technice a vědě, která svými obecnými poučkami tvořivý charakter skutečnosti manipuluje, zakrývá a míjí se zcela s pravdou. Účast, osobní ručení, tvořivý život je pak tím, čím lze z vnějškovosti technické civilizace vybřednout. Šafařík ovšem dokládá, jak je tento úkol v naší době čím dál těžší, jak vědecký pohled člověka svazuje a manipuluje podobně jako to dříve činilo církevní dogma.

Naprosto výtečná esej, která mě počala znovu probouzet do života. Přesné pojmenování témat, nad nimiž sám roky uvažuji. Výzva k aktivnímu, tvořivému životu účastníka místo pouhého diváka a pozorovatele.

Nečekaně mistrná a inspirativní kniha českého autora. Příliš blízkosti v české literatuře nehledám, ale díky Andrei jsem se poprvé začet do tohoto lumírovce a spisovatele doby obrození. Jsem jím nadšen. Jak současný styl, jak silné vazbení jednotlivých rovin a mikropříběhů do jednoho celku. Dům ztracených, dům vyvržených, dům, jemuž vládnou tři matky žalu a dovedou jej ke zkáze. Samozřejmě převládá temné, patetické ladění, proto asi bývá tento román řazen k dekadenci. Nicméně s kouskem naděje - například v uvědomění samotného vypravěče, obětavosti Celestiny atd. Lidská beznaděj a marné pokusy o lásku viděny velmi citlivě a účastně.

Ani archaická čeština nebyla nakonec problémem cítit román inspirativně a dobrodružně.

5 22.10.2015

Na rozdíl od mnoha komentářů tady, jsem z knihy nadšený. Nevím, co kdo očekává od odborné knihy, já ale především hlubší seznámení s problematikou, rozhodně ne literární zážitek, ten nacházím v beletrii.

Autor je jeden z hlavních vědců zabývajících se dědivostí psychologických znaků a charakteristik. Proč bych se měl vztekat, když píše o náročných věcech a já si ke knize občas musím otevřít Wikipedii, nebo jiné zdroje? Právě díky vysoké odbornosti a mnoha popisovaných složitějších tématech člověk po přečtení knihy o problematice něco ví.

Nejsem zastánce shluku vtipů, banalizace (tzv. odlehčování) v odborných knihách a už vůbec ne keců o sobě samém (v tom je extrém narcis Pecina, v jehož knize o knižní sazbě se dozvíte nejvíc o něm samém a jeho sebeadoraci, než o odborném tématu).

Před zakoupením knihy jsem si nechal udělat DNA test, především pro tvorbu rodokmenu, ale jak jsem posléze zjistil, data testu lze využít i k jiným cílům - právě třeba například k analýze vrozených - i psychologických dospozic.

Bez nějakého povědomí o zde , jinými recenzenty, tolik kritizovaného pojmu "polygenní skóre" bych neměl představu, kde se psychologické dispozice nachází a jak se analyzují.

Webových služeb na analýzu DNA je víc, a díky této knize mám odhad, které jsou jak seriózní a přesné.

Vůbec mi nedělá problém se v knize k některým stránkám vracet, nerozumět všemu na první pokus. A že autor není zrovna literát - no a co? Je lépe, že jeho kniha vyšla a člověk se má kde velmi výrazně poučit, než kdyby nebyla.

Mimochodem - tato kniha je primárně o psychologických dispozicích daných geneticky. Nejde o obecné uvedení do genetiky. Zde je neocenitelná spíše kniha Gen - O dědičnosti v našich osudech od Siddhartha Mukherjee (https://www.databazeknih.cz/knihy/gen-o-dedicnosti-v-nasich-osudech-404212)

4 02.01.2024

(SPOILER) Výborná kniha, jenž se dá číst hned několika způsoby, respektive nabízí více čtenářských darů. Říci, že jde o dobrodružný román, když jejím tématem je putování lodi po mořích, není přesné - Conrad vychází z vlastních bohatých zkušeností námořníka, jde spíše o impresivní realismus, s velmi silným akcentem psychologickým a filosofickým.

Ten přináší silnou atmosféru sociálně uzavřeného prostředí dlouhé námořní cesty, při níže se námořníci dostávají do krajních situací, které zvýrazní jejich charaktery a Conrad umí výtečně přecházet ze zaměření na psychologii jednotlivé postavy ke kolektivním, dramatickým scénám, v nichž se dotýká mistrovství Dostojevského ve stejné oblasti.

Jeho figury jsou víceznačné, proměnlivé a samotná hlavní postava James Wait je více, než rozporuplná. Zpočátku se zdá být simulantem, který využívá lehké onemocnění k placené plavbě bez nutnosti pracovat. Jenže postupně pod tlakem vlastního přesvědčování a pod péčí na jedné straně, ale i ataky dalších námořníků, nemoci opravdu propadá a velmi překvapivě v závěru knihy umírá.

Námořnická zkušenost, kdy jsou v zásadě cizí lidé donuceni situacemi plavby být ve velmi vypjhatě osobním kontaktu, spolupracovat a spolužít, aby se pak po přistání lodi každý rozešli po svém a silné vazby nechali za sebou na moři, je neobvyklá. Pro samotného autora, jako i pro tehdejší námořníky však běžná.

Scéna námořní bouře, která zhruba v polovině knihy loď Narcissus převrátí na bok a posádka bojuje o holé přežití, ale i možnost další plavby, je nesmírně plastická a podle mě tvoří vrchol románu.

A po dočtení zůstává mnoho otázek, nejen impresí jedinečného děje, otázek zosobněných různými postavami, i exotikou života na moři jako takového. Výtečná kniha.

4 08.01.2022

Vynikající a pro mě zcela zásadní sbírka esejů o psaní, především románů. Sabato vidí literatury, tedy tu její část, která jej zajímá jako objevování, nahlížení do známého neznámým, detailním způsobem. Román pak vidí opakovaně jako formu, v níž probíhá syntéza objektivního a subjektivního, abstrakce a konkrétního, dobra a zla, a která ve své polyfoničnosti, zásadní nedokonalosti je nejvýstižnějším způsobem zachycení „špinavého a nejednoznačného“ světa. Filosoficky pojmenovává onen typ psaní, který jej zajímá jako romantickou fenomenologii, tedy fenomenologické zaměření, výsek, s romantickým zápalem a vírou ve spisovatelovu volenost, kdy téma si nevolí on, ale sám je tématem svého díla volen, sám je vláčen touhou vyslovit „své“. Důležitým tématem je také rozpor mezi vědeckým, abstraktním poznáním v „čistých idejích“ a poznáním existenciálním, nečistým, ale bližším konkrétní existenci.

4 22.10.2015

S chutí za den a půl přečtený téměř čtyřsetstránkový román - alegorie. Do důsledků dotažený obraz náhlého oslepnutí, které postupně zachvátí celou společnost. Situace se rozvíjí skrze skupinu postav, které osleply v rychlém sledu jako první a jsou tak internováni v psychiatrické léčebně v marném pokusu vlády a vojska epidemii zastavit.

Velmi mi blízký styl literárního toku, proloženého neuvozenou přímou řečí a množstvím úvah a situačních komentářů. Ty zajišťuje hlas vypravěče, komentátora, který situace glosuje, pojmenovává, mnohdy se jí také sarkasticky vysmívá, především skrze vazby na ustálená rčení a přísloví.

Postavy nemají jména, jsou charakterizovány nějakým typickým znakem, nebo svým povoláním. Žena lékaře, která se zpočátku obětuje pro svého muže, později pro celou skupinu slepých, jako jediná zrak neztratila. To jí umožňuje být průvodkyní a také aktérem vzpoury proti degradujícímu tlaku zlých slepců, kteří převezmou vládu nad ústavem, který se víc a víc začíná podobat peklu odpadků, bezmocnosti a lidské bídy.

Alegorie společnosti v rozkladu, slepota jako už poněkud nadužívaný symbol lidského nevědění (podobně, ale mnohem rafinovaněji v Sabatově Zprávě o slepcích), přesto po obrazech marasmu a beznaděje mile zahřejí momenty lidské pomoci a vzájemnosti v krajní bídě. Díky tekoucímu fabulování se ale kniha čte jedním dechem, některé situace (jako například hledání jídla ve městě plném slepců) mě natolik vtáhly, že jsem se ocitnul v prostředí v románu vykresleném a na čas se stal jeho součástí.

4 22.10.2015

Jemný, citlivý, přesto ostrý dech života v orchestraci vnitřních hlasů několika přátel, jejich vývoje od mládí až ke smrti. Do této zásadní knihy jsem se pokoušel neúspěšně začíst a vstřebat ji několikrát, podařilo se mi to až nyní a ničeho nelituji. Právě naopak, jedno z nejsilnějších a do hloubky jdoucích vyjádření touhy, snů, mládí, stárnutí, životního vzletu i tíhy, poezie i tragédie, zkrátka komplexity živého, co jsem kdy četl. Určitě ne naposled.

4 22.10.2015

Velmi lyrický román, v němž jednu z hlavních rolí hraje příroda a dům na samotě. K tomuto autorovi mě dovedla studie Gastona Bachelarda Poetika prostoru, kde Henri Bosca zmiňuje právě jako výsostného básníka domu, obydlí. A má pravdu, Boscovými tématy jsou dům uprostřed přírody, člověk uvnitř domu, člověk a dům, člověk a příroda. Jemnocitně zpracované a popsané vazby.

Kostra příběhu, tedy majetek zděděný pod podmínkou zkoušky samoty tři měsíce v domě uprostřed ostrova, nepostrádá jisté napětí i dramatičnost. Přesto jsem ale díky jemné lyričnosti románu po čase v četbě ustával, v některých chvílích jsem se musel nutit číst dál. Obrazy nesmírné prostoty života lidí pevně vztažených k přírodě.

Nemám srovnání s podobným dílem, snad "Muž, který sázel stromy" má k tomuto románu svou akcentací přírody blízko.

3 22.10.2015

Tímto románem jsem pochopil, proč Ernesto Sabato tak vysoce cenil Faulknera. Jde opravdu o vyjímečného a mimořádného spisovatele. Z jeho ranné knihy Komáři, kterou jsem přečetl před nějakým časem to nebylo tak jasně patrné, Divoké palmy, napsané o 13 let později jsou již skutečně mistrovským dílem.

Román je komponován velmi netradičně, jako prolínání dvou na sobě zcela nezávislých příběhů: Divoké palmy - o tragické lásce mladého lékaře a vdané umělkyně a druhý příběh Stařec Missisipi o trestanci, který za povodní zachrání rodící ženu, nějaký čas se o ni stará a žije s ní, aby pak nakonec byl jeho čin klasifikován jako útěk a on za něj dostal 10 let trestu navíc. Faulkner kombinuje různé vypravěčské pohledy spolu s vnitřními monology svých hrdinů, v Divokých palmách je velmi silné zobrazení vědomí mladého lékaře, jeho lásky, tragického činu pokusu o potrat, následného trestu a jeho odhodlání žít ve vězení v bolesti ve vzpomínkách. Osobnost ženy umělkyně je také velmi plastická, stejně tak je velmi zajímavý lidský typ její bývalý muž a jeho lidské vstupy do příběhu.

Kniha velmi silná, pochmurná a tragická. Faulkner dokáže situace vylíčit poeticky a přitom syrově, toto spojení je obzlášť působivé a drásající. Rozhodně podnětný studijní materiál a velmi dobrý román,

3 21.10.2015

Skvělá, velmi citlivá a své téma vyčerpávajícím a účastným způsobem popisující esej. Obžaloba války neskrývající jistou bezmoc z její zrůdností a toho, že jí lidé jsou schopni. Kniha jemně, hřejivě a přesvědčivě vybízející k lidskosti, ke které nás nedovedou mediální obrazy vzdáleného utrpení, ale jedině, kromě přímého prožitku, upřímně míněná snaha po pochopení. Podnět k účastnosti a dalšímu přemýšlení.

3 21.10.2015

Výborně napsaná a gradovaná novelka. Itálie mussoliniho éry, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť, když situace čím dál více připomíná alegorii......

(SPOILER) Pro mě osobně nesmírně zajímavá generační výpověď. Ve shodě s tím, že knihu napsala skupina autorů, jde o výpověď o skupině. Německé alternativní mládeže 80-tých let, punk-anarchistických squatterů Západního Berlína.

---

Pro lidi, kteří Berlín znají, dokreslí tento dokumentární román leccos ze souvislostí, které jsou ve městě nějak vnímatelné dodnes. Osobně se mi forma dokumentárního románu velmi líbila, i střídání kapitol vyprávěných Thomasem, či Louisou (není těžké pochopit, že jde o dva z autorů) a kolektivním hlasem celé skupiny.

---

Společný "hlas" není samoúčel - u squatterského hnutí šlo ve velké míře o praktickou možnost žít jinak a společně - komunitně. Možnost, jejíž potíže kniha popisuje opakovaně, ve vývoji a velmi autenticky - a kriticky, prostě takovou jaká reálně v realizaci byla...

---

Je pro mě stále kuriózní, jak rozdílná a romantizující byla levicovost alternativních lidí 80-tých let na Západě, v kontrastu s reálným socialismem, který měli téměř na dosah, nejen na druhé straně Zdi, a přesto byl pro ně nečitelným a nedostupným světem, který jakoby byl mimoběžný s jejich vlastními ideály.

---

Kolem politických témat příběh krouží neustále, mnoha způsoby, včetně filosofického hledání, popisem demonstrací, bojem se systémem, v někdy v komických momentech (odmítnutý zoufalec žádající o azyl ve Východním Německu), jindy tragických, jako v případě pro knihu klíčové autonehody v Československu a následného pobytu v nemocnici v Ústí nad Labem.

---

Kniha ale má v mnoha ohledech co říct i k dnešku, není to jen dokument, záznam, zpráva o jedné generaci. Je kombinací téměř sociologického psaní a osobní, velmi autentické zkušenosti - a sociálně-politických otázek, které nemizí.

---

A když jsem pak poměrně rychle našel odkaz na výtvarné dílo Bettiny Munk alias Louisy, jejíž dílo HAMBURG – SPANIEN, instalace tematizující průchod kómatem, v knize popisované v posledních kapitolách, skutečně existovalo (https://aufprall.net/a/the-making-of-hamburg-spanien-die-reise/) přitažlivost dokumentárního románu jako žánru a konkrétně této knihy, pro mne ještě vrostla.

---

A také proto, že jsem v Berlíně žil, většinu v knize popisovaných míst trochu znám a vědět, jak to tam vypadalo před pár desítkami let, kdo tam a jak žil, je pro mne silně inspirativní.

2 16.02.2024

Knihu jsem dočetl jen asi do strany 458. Těsně před koncem, ačkoliv mám svou zásadu dočítat vše, co čeho se pustím. Finálním setkání dvou hlavních postav po letech na závěr už mě nezajímalo, dovedl jsem si ho jasně a nepřekvapivě představit a kniha mě začala nesnesitelně nudit.

Cítil jsem, že příběh mě už do té míry otravuje, že nemohu dál. Autorka, kterou oceňuji především jako aktivistku v šíření povědomí o Africe a běžném životě tam, o rozdílech mezi jejími 52 státy, o rasové problematice (viděl jsem několik video přednášek a rozhovorů s ní), se bohužel sebevědomě zastavila někde na půl cesty k vypilování svého literárního stylu.

Co mě napadne ihned - je nutné silné škrtání, román by lépe fungoval už díky tomu, kdyby neměl 500, ale 200 stran. Takový rozsah Adichie nedokázala udržet a je to při čtení hodně znát.

Stejně jako diametrální rozdíl mezi příběhem ženské postavy a jejích zážitků v Americe, kde je jasná prožitost a autobiografičnost, a postavou jejího dávného partnera v Londýně, který je poněkud chatrnou, tezovitou konstrukcí.

Co je pro Evropana zajímavé na prvním místě, je otázka vnímání rasové problematiky od Afričana - nápad s blogem, který hlavní hrdinka píše, je dobrý, pokud by ovšem k tomu silněji držel příběh. To se neděje - příběh naopak působí jako doplněk nalepený na esej o výše zmíněném, nekonzistentně, extrémně roztahaně a nemá v sobě sílu výrazu.

Hned zpočátku knihy se autorka ostře kriticky vymezuje slovy jejího alter-ega vůči literárním experimentům a vůči "rozjímání" Proustovského typu (útoky na Prousta jsou dnes dost módní, což je velmi vtipné, protože určitě není žádným masově čteným autorem a nemá takový vliv, jako v minulém století).

Možná, kdyby se zamyslela na co útočí a proč, našla by to, co jí chybí. Totiž větší důraz na hledání svého literárního stylu, který má nyní poněkud tuctový. A jistá lyričnost a schopnost většího ponoru by jí také neškodila, protože pokud své zajímavé postřehy o emigraci v Americe a rasové problematice chtěla rámovat silným milostným příběhem, měl by ten příběh mít opravdu literární sílu a to bohužel nemá.

Také mě mrzí, že jsem se až tolik nedozvěděl o životě v Lagosu - a právě to by bylo hodně zajímavé.

Nejsilnější je kniha v tématu bílí Američané - Afroameričané - reální Afričané v Americe. Tohle téma zná velmi dobře a co ve mě zůstává, je v zásadě poznání o něm na úrovni non-fiction.

Silný literární zážitek se nekonal, autorka je zajímavá aktivistka a osobnost, ale trochu literární sebereflexe by jí neuškodilo.....

2 02.10.2023

Skvostná deníková miniatura, plná svobody, chuti života, idealismu, který se ovšem nevyhýbá realitě světa, plná odvahy a hlavně tématu pouti. Herzog svým vskutku svobodným, romantizujícím jednáním, pěší chůzí z Mnichova do Paříže, toužil zachránit život své milé Lotte Eisnerové. A opravdu se povedlo a my se nikdy s jistotou nedovíme, zda a jak měl jeho skutek, jeho pouť, na zachování života "Eisnerky" přesný vliv. Nicméně se povedlo. Naštěstí.

A neméně povedené je deníkové zachycení jeho pouti. Pro mne, milovníka Herzogových dokumentů, velmi překvapivá velmi vysoká literární úroveň deníků. Typicky německá, úsečná, na strohých realistických popisech, ovýznamněných symptomatickými detaily, zároveň však s prvky fantasmatu a osobních rovin vzpomínek a imaginace, postavená próza.

Díky Herzogovi jsem předčasně nazul zimní pohorky a mám velkou chuť někam vyrazit. Život a umění, kde o cosi podstatného jde. A kde zdroj vyvěrá v niterných hlubinách. Krása.

2 10.12.2015

Inspirativní, velmi inspirativní - literární formou. Skvělá rytmika, práce s opakováním, vrstvením stále stejných motivů, využití závorek, vsuvek, přiznání literární řeči. Modernisticky úsečná a sevřená próza, mnoho styčných motivů s psaním Bernarda. Horší už je to s tématem, nanejvýš šmírácky patologickým, celé schéma zapojování faktů z reality viděných v nesmyslných symbolických vazbách a souvislostech, je chorobné. Mnohem více než však zamýšlená chorobnost souvislostí je chorobný autorův výběr těchto symbolů, kusů těl, rtů, pověšených zvířat a lidí. Ke konci jakýsi obludný koncert patologických vášní.

2 22.10.2015

Určující je B. dělení světa na dva duální principy, říši ducha, která je vždy subjektivním vztahem k Bohu, svobodou, vnitřním směřováním a plností a říši císaře, kde jde vždy o světskou moc, tak či onak svobodu uzurpující. Analyzuje detailně různé podoby císařovy říše, charakter revolucí, poukazuje u nich na protipól prvotního idealismu a skutečnosti, která je v menší či větší míře svobodě nepřátelská. Za určující vidí boholidskou povahu člověka, kdy samotná milost se nachází přímo v nás, jako Bůh v nás, nikoliv někde vnějškově. Tento svět vidí jako svět po prvotním pádu člověka, přičemž jednotný, monistický svět, kdy bude teprve svoboda ducha plně realizována je možný jen v eschatologické perspektivě. Výtečná je zde jeho analýza marxismu a jeho nemalých paradoxů a nesmyslností spjatých s proklamovaným materialismem.

Brilantní filosofie dějin od mého oblíbeného Berďajeva. Zpočátku se snaží vystihnout cosi jako metodu, tvrdí, že v dějinnost se nejvíce ukazuje v dobách zlomu, kdy končí jedna epocha a začíná jiná, kdy je poznávající subjekt v bytostném kontaktu s dějinným objektem. Berďajev vidí počátek dvacátého století právě jako takovou dobu. Zásadní pro jeho myšlení je eschatologická perspektiva, dějiny podle něj směřují k spáse, k finálnímu vyvrcholení v nad-dějinném čase věčnosti.

Ve věčnosti, v nebeském prostoru podle něj prvotním hříchem a pádem člověka dějiny také začínají. Pokouší se dokonce jaksi smířit tento mytický pohled s pohledem evoluční teorie, ale není příliš přesvědčivý. Následně začíná dějinný čas, který má několik etap. První je etapa animánlního lidstva, lidstva pohanského, které je pevně svázáno přírodou, žije v zajetí přírodních sil, přírodních duchů. Pohanské lidstvo nezná dějjinost, nezná vývoj dějin, prožívá je jako cyklický čas věčeného návratu. To platí pro přírodní národy i pro kulturu Řecka.

Zásadní zlom pojetí dějin přichází se Židy, s židovským očekáváním vyvrcholení dějin příchodem mesiáše. Židům a jejich pojetí tak Berďajev dává celou jednu kapitolu svého díla. Rozebírá důsledky jejich přístupu k Bohu, důsledky pocitu vyvoleného národa. Pro mě překvapivě mluví o židovském přesvědčení, že jen Bůh a živodský národ jako celek jsou věční, že Židé velmi dlouhý čas nevěřili ve věčnou podstatu individuální lidské duše. Dotýká se také tématu židovského odvrhnutí a umučení Krista, kterým podle něj končí jejich boží vyvolenost.

Křesťanská kultura, která vzniká po zásadním dějinném vstupu Krista, od něhož ostatně počítáme letopočet, je pak podle něj ovlivněna jak řeckým myšlením, tak židovským pojetím dějinnosti. Od počátku se staví proti přírodě, snaží se vymanit z přírodní nutnosti a vlády přírodních sil, je soustředěná na duchovní, božskou stránku člověka. Přesto však podle Berďajeva došlo ve středověku hlavně v postavách mnicha a rytíře k soustředění duchovních sil, úplné osvobození člověka a zavedení theokracie jako Božího království na zemi se však neuskutečnilo.

Po střědověku přichází renesance, která se znovu k přírodě obrací, ale již ve vztahu svobodného bádání a fascinace. Podle Berďajeva je renesance zlomem, který pokračuje po celý novověk, mění se však její podoby a bohužel končí ve svém humanistickém naladění fiaskem. Ze svobodné fascinace přírodou a jejím zkoumáním dochází k podmaňování, ovládání, které kulminuje věkem stroje a mechanizace v němž se právě nacházíme. Zásadní pro neúspěch renesančního humanismu je postupné čím dál silnější odmítání božského, nadlidského, tedy Boha. Podle Berďajeva je nemožné, aby člověk vytržený ze svého duchovního základu, ze svého boholidství, dosáhnul úplné svobody, navíc v podmínkách tohoto dějinného světa.

Berďajev se také snaží analyzovat naše prožívání času jako času roztrženého na minulost, přítomnost a budoucnost, přičemž minulost neustále mizí v nebytí, budoucnost zatím není a my jsme vytrženi v efemerní a nezachytitelné přítomnosti. Lidé zvlášť doby počátku dvacátého století nejsou často v kontaktu s minulostí, s tradicí, proto se sami ocitají ve vzduchoprázdnu a bez kořenů.

Ve věku mechanizace a strojů pak dochází k hledání nad-lidského v podobách bez Boha, kde Berďajev jako zásadní myslitele vidí Nietzscheho, který se vztahuje ke svému nadčlověku a Marxe, který zase nad člověka staví třídní kolektiv. U Nietzscheho spatřuje stesk po počáteční renesanční emancicipaci člověka, u Marxe nachází zase typicky židovské myšlení. V obou případech jde o zcizení původně náboženských myšlenek, ovšem tak, že duchovní, božská část člověka je popřena. Pro marxismus a vůbec uvažování 19. století je pak příznačná víra v pokrok, kterou Berďajev podrobuje zdrcující kritice. Ptá se, jestli jakási malá skupinka vyvolených, kteří budou někdy v budoucnu žít ve spravedlivém a šťastném světě může vykoupit strádání, utrpení a nesvobodu lidí minulosti a přítomnosti. Zcela zavrhuje pokrokářskou představu o nutnosti obětovat dnešek pro dobro zítřka. Učení a pokroku není podle něj ničím jiným, než zesvětštěným a zcizeným eschatologickým očekáváním, ovšem bez Boha a bez věčnosti.

Dějiny jsou podle Berďajeva nutně tragické, protože jejich velké úkoly a snahy se v dějinném roztrženém čase nemohou povést, teprve nad-dějinným završením ve věčnosti se smysl dějin naplní a osvětlí. Je docela těžké přijímat tyto Berďajevovy myšlenky, pokud člověk, jako já momentálně, nemá víru v eschatologii nijak pevnou. Přesto je jeho uvažování velmi cenné - pohled na dějiny skrze vztah člověka k přírodě, nutnosti, vztah člověka k času, k dějinnosti, skrze proměňující se vztah člověka k sobě samému a svému sebeobrazu dává velmi dobrý rámec pro chápání evropských dějinných procesů.

Vynikající je i dodatková kapitola Vůle k životu a vůle ke kultuře, kde obsažené definice toho, co je kultura a co civilizace a jak se projevují jejich vzájemné vztahy je velmi cenná i pro pochopení dnešní dějinné situace.

2 22.10.2015