Smysl dějin

22.10.2015

Brilantní filosofie dějin od mého oblíbeného Berďajeva. Zpočátku se snaží vystihnout cosi jako metodu, tvrdí, že v dějinnost se nejvíce ukazuje v dobách zlomu, kdy končí jedna epocha a začíná jiná, kdy je poznávající subjekt v bytostném kontaktu s dějinným objektem. Berďajev vidí počátek dvacátého století právě jako takovou dobu. Zásadní pro jeho myšlení je eschatologická perspektiva, dějiny podle něj směřují k spáse, k finálnímu vyvrcholení v nad-dějinném čase věčnosti.

Ve věčnosti, v nebeském prostoru podle něj prvotním hříchem a pádem člověka dějiny také začínají. Pokouší se dokonce jaksi smířit tento mytický pohled s pohledem evoluční teorie, ale není příliš přesvědčivý. Následně začíná dějinný čas, který má několik etap. První je etapa animánlního lidstva, lidstva pohanského, které je pevně svázáno přírodou, žije v zajetí přírodních sil, přírodních duchů. Pohanské lidstvo nezná dějjinost, nezná vývoj dějin, prožívá je jako cyklický čas věčeného návratu. To platí pro přírodní národy i pro kulturu Řecka.

Zásadní zlom pojetí dějin přichází se Židy, s židovským očekáváním vyvrcholení dějin příchodem mesiáše. Židům a jejich pojetí tak Berďajev dává celou jednu kapitolu svého díla. Rozebírá důsledky jejich přístupu k Bohu, důsledky pocitu vyvoleného národa. Pro mě překvapivě mluví o židovském přesvědčení, že jen Bůh a živodský národ jako celek jsou věční, že Židé velmi dlouhý čas nevěřili ve věčnou podstatu individuální lidské duše. Dotýká se také tématu židovského odvrhnutí a umučení Krista, kterým podle něj končí jejich boží vyvolenost.

Křesťanská kultura, která vzniká po zásadním dějinném vstupu Krista, od něhož ostatně počítáme letopočet, je pak podle něj ovlivněna jak řeckým myšlením, tak židovským pojetím dějinnosti. Od počátku se staví proti přírodě, snaží se vymanit z přírodní nutnosti a vlády přírodních sil, je soustředěná na duchovní, božskou stránku člověka. Přesto však podle Berďajeva došlo ve středověku hlavně v postavách mnicha a rytíře k soustředění duchovních sil, úplné osvobození člověka a zavedení theokracie jako Božího království na zemi se však neuskutečnilo.

Po střědověku přichází renesance, která se znovu k přírodě obrací, ale již ve vztahu svobodného bádání a fascinace. Podle Berďajeva je renesance zlomem, který pokračuje po celý novověk, mění se však její podoby a bohužel končí ve svém humanistickém naladění fiaskem. Ze svobodné fascinace přírodou a jejím zkoumáním dochází k podmaňování, ovládání, které kulminuje věkem stroje a mechanizace v němž se právě nacházíme. Zásadní pro neúspěch renesančního humanismu je postupné čím dál silnější odmítání božského, nadlidského, tedy Boha. Podle Berďajeva je nemožné, aby člověk vytržený ze svého duchovního základu, ze svého boholidství, dosáhnul úplné svobody, navíc v podmínkách tohoto dějinného světa.

Berďajev se také snaží analyzovat naše prožívání času jako času roztrženého na minulost, přítomnost a budoucnost, přičemž minulost neustále mizí v nebytí, budoucnost zatím není a my jsme vytrženi v efemerní a nezachytitelné přítomnosti. Lidé zvlášť doby počátku dvacátého století nejsou často v kontaktu s minulostí, s tradicí, proto se sami ocitají ve vzduchoprázdnu a bez kořenů.

Ve věku mechanizace a strojů pak dochází k hledání nad-lidského v podobách bez Boha, kde Berďajev jako zásadní myslitele vidí Nietzscheho, který se vztahuje ke svému nadčlověku a Marxe, který zase nad člověka staví třídní kolektiv. U Nietzscheho spatřuje stesk po počáteční renesanční emancicipaci člověka, u Marxe nachází zase typicky židovské myšlení. V obou případech jde o zcizení původně náboženských myšlenek, ovšem tak, že duchovní, božská část člověka je popřena. Pro marxismus a vůbec uvažování 19. století je pak příznačná víra v pokrok, kterou Berďajev podrobuje zdrcující kritice. Ptá se, jestli jakási malá skupinka vyvolených, kteří budou někdy v budoucnu žít ve spravedlivém a šťastném světě může vykoupit strádání, utrpení a nesvobodu lidí minulosti a přítomnosti. Zcela zavrhuje pokrokářskou představu o nutnosti obětovat dnešek pro dobro zítřka. Učení a pokroku není podle něj ničím jiným, než zesvětštěným a zcizeným eschatologickým očekáváním, ovšem bez Boha a bez věčnosti.

Dějiny jsou podle Berďajeva nutně tragické, protože jejich velké úkoly a snahy se v dějinném roztrženém čase nemohou povést, teprve nad-dějinným završením ve věčnosti se smysl dějin naplní a osvětlí. Je docela těžké přijímat tyto Berďajevovy myšlenky, pokud člověk, jako já momentálně, nemá víru v eschatologii nijak pevnou. Přesto je jeho uvažování velmi cenné - pohled na dějiny skrze vztah člověka k přírodě, nutnosti, vztah člověka k času, k dějinnosti, skrze proměňující se vztah člověka k sobě samému a svému sebeobrazu dává velmi dobrý rámec pro chápání evropských dějinných procesů.

Vynikající je i dodatková kapitola Vůle k životu a vůle ke kultuře, kde obsažené definice toho, co je kultura a co civilizace a jak se projevují jejich vzájemné vztahy je velmi cenná i pro pochopení dnešní dějinné situace.