zarivybagr
přečtené 147
Vetřelec
2021,
Jean-Luc Nancy
Velmi osobní dílko, tvrdě prožité. S odkazy na autorovo promýšlení těla ("Corpus" ad.), s mnoha silnými otázkami. Koncentrované psaní o tématu, o kterém se příliš filosoficky nepíše - což se ale začíná měnit. Nancyho zásadní téma singulárně-plurální existence, či synkopické identity se přenáší do samotného vnímání vlastního těla - což po přijetí transplantovaného srdce "někoho jiného", není divu. Nicméně autor se dožil nakonec s transplantovaným srdcem více než 30 let - "vetřelec" se tak stal velmi zásadní pomocí - i přes proměnu "já" a utrpení. Zásadní a nezodpověditelné otázky o délce života, hledání významu v něčem, co je patrně nahodilé atd.... celý text
Náraz
2022,
Heinz Bude
Pro mě osobně nesmírně zajímavá generační výpověď. Ve shodě s tím, že knihu napsala skupina autorů, jde o výpověď o skupině. Německé alternativní mládeže 80-tých let, punk-anarchistických squatterů Západního Berlína. --- Pro lidi, kteří Berlín znají, dokreslí tento dokumentární román leccos ze souvislostí, které jsou ve městě nějak vnímatelné dodnes. Osobně se mi forma dokumentárního románu velmi líbila, i střídání kapitol vyprávěných Thomasem, či Louisou (není těžké pochopit, že jde o dva z autorů) a kolektivním hlasem celé skupiny. --- Společný "hlas" není samoúčel - u squatterského hnutí šlo ve velké míře o praktickou možnost žít jinak a společně - komunitně. Možnost, jejíž potíže kniha popisuje opakovaně, ve vývoji a velmi autenticky - a kriticky, prostě takovou jaká reálně v realizaci byla... --- Je pro mě stále kuriózní, jak rozdílná a romantizující byla levicovost alternativních lidí 80-tých let na Západě, v kontrastu s reálným socialismem, který měli téměř na dosah, nejen na druhé straně Zdi, a přesto byl pro ně nečitelným a nedostupným světem, který jakoby byl mimoběžný s jejich vlastními ideály. --- Kolem politických témat příběh krouží neustále, mnoha způsoby, včetně filosofického hledání, popisem demonstrací, bojem se systémem, v někdy v komických momentech (odmítnutý zoufalec žádající o azyl ve Východním Německu), jindy tragických, jako v případě pro knihu klíčové autonehody v Československu a následného pobytu v nemocnici v Ústí nad Labem. --- Kniha ale má v mnoha ohledech co říct i k dnešku, není to jen dokument, záznam, zpráva o jedné generaci. Je kombinací téměř sociologického psaní a osobní, velmi autentické zkušenosti - a sociálně-politických otázek, které nemizí. --- A když jsem pak poměrně rychle našel odkaz na výtvarné dílo Bettiny Munk alias Louisy, jejíž dílo HAMBURG – SPANIEN, instalace tematizující průchod kómatem, v knize popisované v posledních kapitolách, skutečně existovalo (https://aufprall.net/a/the-making-of-hamburg-spanien-die-reise/) přitažlivost dokumentárního románu jako žánru a konkrétně této knihy, pro mne ještě vrostla. --- A také proto, že jsem v Berlíně žil, většinu v knize popisovaných míst trochu znám a vědět, jak to tam vypadalo před pár desítkami let, kdo tam a jak žil, je pro mne silně inspirativní.... celý text
Kód života - Jak z nás DNA dělá to, kým jsme
2020,
Robert Plomin
Na rozdíl od mnoha komentářů tady, jsem z knihy nadšený. Nevím, co kdo očekává od odborné knihy, já ale především hlubší seznámení s problematikou, rozhodně ne literární zážitek, ten nacházím v beletrii. Autor je jeden z hlavních vědců zabývajících se dědivostí psychologických znaků a charakteristik. Proč bych se měl vztekat, když píše o náročných věcech a já si ke knize občas musím otevřít Wikipedii, nebo jiné zdroje? Právě díky vysoké odbornosti a mnoha popisovaných složitějších tématech člověk po přečtení knihy o problematice něco ví. Nejsem zastánce shluku vtipů, banalizace (tzv. odlehčování) v odborných knihách a už vůbec ne keců o sobě samém (v tom je extrém narcis Pecina, v jehož knize o knižní sazbě se dozvíte nejvíc o něm samém a jeho sebeadoraci, než o odborném tématu). Před zakoupením knihy jsem si nechal udělat DNA test, především pro tvorbu rodokmenu, ale jak jsem posléze zjistil, data testu lze využít i k jiným cílům - právě třeba například k analýze vrozených - i psychologických dospozic. Bez nějakého povědomí o zde , jinými recenzenty, tolik kritizovaného pojmu "polygenní skóre" bych neměl představu, kde se psychologické dispozice nachází a jak se analyzují. Webových služeb na analýzu DNA je víc, a díky této knize mám odhad, které jsou jak seriózní a přesné. Vůbec mi nedělá problém se v knize k některým stránkám vracet, nerozumět všemu na první pokus. A že autor není zrovna literát - no a co? Je lépe, že jeho kniha vyšla a člověk se má kde velmi výrazně poučit, než kdyby nebyla. Mimochodem - tato kniha je primárně o psychologických dispozicích daných geneticky. Nejde o obecné uvedení do genetiky. Zde je neocenitelná spíše kniha Gen - O dědičnosti v našich osudech od Siddhartha Mukherjee (https://www.databazeknih.cz/knihy/gen-o-dedicnosti-v-nasich-osudech-404212)... celý text
Amerikána
2017,
Chimamanda Ngozi Adichie
Knihu jsem dočetl jen asi do strany 458. Těsně před koncem, ačkoliv mám svou zásadu dočítat vše, co čeho se pustím. Finálním setkání dvou hlavních postav po letech na závěr už mě nezajímalo, dovedl jsem si ho jasně a nepřekvapivě představit a kniha mě začala nesnesitelně nudit. Cítil jsem, že příběh mě už do té míry otravuje, že nemohu dál. Autorka, kterou oceňuji především jako aktivistku v šíření povědomí o Africe a běžném životě tam, o rozdílech mezi jejími 52 státy, o rasové problematice (viděl jsem několik video přednášek a rozhovorů s ní), se bohužel sebevědomě zastavila někde na půl cesty k vypilování svého literárního stylu. Co mě napadne ihned - je nutné silné škrtání, román by lépe fungoval už díky tomu, kdyby neměl 500, ale 200 stran. Takový rozsah Adichie nedokázala udržet a je to při čtení hodně znát. Stejně jako diametrální rozdíl mezi příběhem ženské postavy a jejích zážitků v Americe, kde je jasná prožitost a autobiografičnost, a postavou jejího dávného partnera v Londýně, který je poněkud chatrnou, tezovitou konstrukcí. Co je pro Evropana zajímavé na prvním místě, je otázka vnímání rasové problematiky od Afričana - nápad s blogem, který hlavní hrdinka píše, je dobrý, pokud by ovšem k tomu silněji držel příběh. To se neděje - příběh naopak působí jako doplněk nalepený na esej o výše zmíněném, nekonzistentně, extrémně roztahaně a nemá v sobě sílu výrazu. Hned zpočátku knihy se autorka ostře kriticky vymezuje slovy jejího alter-ega vůči literárním experimentům a vůči "rozjímání" Proustovského typu (útoky na Prousta jsou dnes dost módní, což je velmi vtipné, protože určitě není žádným masově čteným autorem a nemá takový vliv, jako v minulém století). Možná, kdyby se zamyslela na co útočí a proč, našla by to, co jí chybí. Totiž větší důraz na hledání svého literárního stylu, který má nyní poněkud tuctový. A jistá lyričnost a schopnost většího ponoru by jí také neškodila, protože pokud své zajímavé postřehy o emigraci v Americe a rasové problematice chtěla rámovat silným milostným příběhem, měl by ten příběh mít opravdu literární sílu a to bohužel nemá. Také mě mrzí, že jsem se až tolik nedozvěděl o životě v Lagosu - a právě to by bylo hodně zajímavé. Nejsilnější je kniha v tématu bílí Američané - Afroameričané - reální Afričané v Americe. Tohle téma zná velmi dobře a co ve mě zůstává, je v zásadě poznání o něm na úrovni non-fiction. Silný literární zážitek se nekonal, autorka je zajímavá aktivistka a osobnost, ale trochu literární sebereflexe by jí neuškodilo........ celý text
