zarivybagr komentáře u knih

Velmi osobní dílko, tvrdě prožité. S odkazy na autorovo promýšlení těla ("Corpus" ad.), s mnoha silnými otázkami. Koncentrované psaní o tématu, o kterém se příliš filosoficky nepíše - což se ale začíná měnit. Nancyho zásadní téma singulárně-plurální existence, či synkopické identity se přenáší do samotného vnímání vlastního těla - což po přijetí transplantovaného srdce "někoho jiného", není divu.

Nicméně autor se dožil nakonec s transplantovaným srdcem více než 30 let - "vetřelec" se tak stal velmi zásadní pomocí - i přes proměnu "já" a utrpení. Zásadní a nezodpověditelné otázky o délce života, hledání významu v něčem, co je patrně nahodilé atd.

04.04.2024

(SPOILER) Pro mě osobně nesmírně zajímavá generační výpověď. Ve shodě s tím, že knihu napsala skupina autorů, jde o výpověď o skupině. Německé alternativní mládeže 80-tých let, punk-anarchistických squatterů Západního Berlína.

---

Pro lidi, kteří Berlín znají, dokreslí tento dokumentární román leccos ze souvislostí, které jsou ve městě nějak vnímatelné dodnes. Osobně se mi forma dokumentárního románu velmi líbila, i střídání kapitol vyprávěných Thomasem, či Louisou (není těžké pochopit, že jde o dva z autorů) a kolektivním hlasem celé skupiny.

---

Společný "hlas" není samoúčel - u squatterského hnutí šlo ve velké míře o praktickou možnost žít jinak a společně - komunitně. Možnost, jejíž potíže kniha popisuje opakovaně, ve vývoji a velmi autenticky - a kriticky, prostě takovou jaká reálně v realizaci byla...

---

Je pro mě stále kuriózní, jak rozdílná a romantizující byla levicovost alternativních lidí 80-tých let na Západě, v kontrastu s reálným socialismem, který měli téměř na dosah, nejen na druhé straně Zdi, a přesto byl pro ně nečitelným a nedostupným světem, který jakoby byl mimoběžný s jejich vlastními ideály.

---

Kolem politických témat příběh krouží neustále, mnoha způsoby, včetně filosofického hledání, popisem demonstrací, bojem se systémem, v někdy v komických momentech (odmítnutý zoufalec žádající o azyl ve Východním Německu), jindy tragických, jako v případě pro knihu klíčové autonehody v Československu a následného pobytu v nemocnici v Ústí nad Labem.

---

Kniha ale má v mnoha ohledech co říct i k dnešku, není to jen dokument, záznam, zpráva o jedné generaci. Je kombinací téměř sociologického psaní a osobní, velmi autentické zkušenosti - a sociálně-politických otázek, které nemizí.

---

A když jsem pak poměrně rychle našel odkaz na výtvarné dílo Bettiny Munk alias Louisy, jejíž dílo HAMBURG – SPANIEN, instalace tematizující průchod kómatem, v knize popisované v posledních kapitolách, skutečně existovalo (https://aufprall.net/a/the-making-of-hamburg-spanien-die-reise/) přitažlivost dokumentárního románu jako žánru a konkrétně této knihy, pro mne ještě vrostla.

---

A také proto, že jsem v Berlíně žil, většinu v knize popisovaných míst trochu znám a vědět, jak to tam vypadalo před pár desítkami let, kdo tam a jak žil, je pro mne silně inspirativní.

2 16.02.2024

Na rozdíl od mnoha komentářů tady, jsem z knihy nadšený. Nevím, co kdo očekává od odborné knihy, já ale především hlubší seznámení s problematikou, rozhodně ne literární zážitek, ten nacházím v beletrii.

Autor je jeden z hlavních vědců zabývajících se dědivostí psychologických znaků a charakteristik. Proč bych se měl vztekat, když píše o náročných věcech a já si ke knize občas musím otevřít Wikipedii, nebo jiné zdroje? Právě díky vysoké odbornosti a mnoha popisovaných složitějších tématech člověk po přečtení knihy o problematice něco ví.

Nejsem zastánce shluku vtipů, banalizace (tzv. odlehčování) v odborných knihách a už vůbec ne keců o sobě samém (v tom je extrém narcis Pecina, v jehož knize o knižní sazbě se dozvíte nejvíc o něm samém a jeho sebeadoraci, než o odborném tématu).

Před zakoupením knihy jsem si nechal udělat DNA test, především pro tvorbu rodokmenu, ale jak jsem posléze zjistil, data testu lze využít i k jiným cílům - právě třeba například k analýze vrozených - i psychologických dospozic.

Bez nějakého povědomí o zde , jinými recenzenty, tolik kritizovaného pojmu "polygenní skóre" bych neměl představu, kde se psychologické dispozice nachází a jak se analyzují.

Webových služeb na analýzu DNA je víc, a díky této knize mám odhad, které jsou jak seriózní a přesné.

Vůbec mi nedělá problém se v knize k některým stránkám vracet, nerozumět všemu na první pokus. A že autor není zrovna literát - no a co? Je lépe, že jeho kniha vyšla a člověk se má kde velmi výrazně poučit, než kdyby nebyla.

Mimochodem - tato kniha je primárně o psychologických dispozicích daných geneticky. Nejde o obecné uvedení do genetiky. Zde je neocenitelná spíše kniha Gen - O dědičnosti v našich osudech od Siddhartha Mukherjee (https://www.databazeknih.cz/knihy/gen-o-dedicnosti-v-nasich-osudech-404212)

4 02.01.2024

Jedné noci a a nad ránem další den jsem přečetl sbírku ***O pohybu a nehybnosti jámy***. Podobně, jako u poezie Paula Célana - pocit přesahu, fascinace, nemožnost něco důležitého k tomu říct....o to víc ovšem vjem hlubokého existenciálního zážitku, jeho až tělesného smyslu...

Spojuji pro sebe dojem z obou jmenovaných básníků pro jejich jedinečnost, protože oba jsou kdesi na vrcholu, co je v poezii možné, protože k oběma se vracím, oba mě uhranuli na celý život.

Célan je pro mě příklad výsostně osobní soukromé řeči, esoterické, nicméně právě proto se kdesi ve výšinách dotýkající každé zkušenosti (jakoby v momentě, kdy se slova teprve rodí).

Bonnefoyova poezie je jak do momentu pěchované, milénia dlouhé tvoření kamene, niterně komponovaný nejistý chrám, v běžném životním momentě, ale tak intenzivně prožívaném, že se stává posvátným. Sbírka je mi uchopitelná teprve v celku celé kompozice - první čtení je jen obhlédnutí prostoru sémantického pohybu. Musím ji číst znovu, abych více splýval na detailech a nuancích, a prožil její další vrstvy. Zároveň ovšem cítím jistý odstup -

Oba zmíněné básníky spojuje jen nesmírná působivost (kde by se dalo dokázat, jak je v poezii slovo celistvé, významem, v němž je rozum = pojmové uchopení, jen podmnožinou celku a proto nemůže zcela uchopit nadřazené - není v zásadě možný žádný racionální "převod"). Jak jsem se dočetl v doslovu k Bonnefoyově knize, autor v tomto směru pracoval vědomě a cíleně.

Magie poetické strategie obou autorů je však zcela jiná - u Célana: stále se měnící, velmi variabilní plynné struktury, mnohobarevný kaleidoskop, vždy nová metaforika, nekonečno motivů, mnohost. U Bonnefoye - chvějivá pevnost, kámen, nahlížený z mnoha stran, propast jeho puklin, cílená jednota, minimalismus motivů i metaforiky.

U obou potom: hlavní průhled, transcendence sémantiky básní v meziprostoru vytvořeném poetickou magií, která otvírá do reality, či spíše jejího vjemu kdesi za - u obou je průnik intenzivní, silně zážitkový a těžko sdělitelný.

Kámen kdesi u stromu, uprostřed aleje u cesty, běžné místo. Vnímané s intenzitou svatého, rituálního prostoru - pak má každý verš v detailu mýtický význam. (Vybavuje se mi místo pod určitými stromy aleje ve dvou třetinách cesty mezi *NeuendorfB* a *Anklamem*, kde jsem svého času jezdil tak často na kole, nebo autostopem. Vytvořil jsem si tam právě takovou svatyni, ke které jsem se vracel). Mýtotvorný postup je u Bonnefoye velmi výrazný (nejde přitom o pár odkazů na antická jména, tato aluze je spíše zavádějící).

Použil jsem metaforu "kamene", pro neviditelně pracující dlouhověkost. Ale ústředním motivem sbírky je ***jáma***.

Řekl jsem, že k tak silné poezii, jako je ta Bonnefoye nemám moc co říct - a pak tu napíšu několik odstavců... možná jde jen o drzost...

Knihu jsem dočetl jen asi do strany 458. Těsně před koncem, ačkoliv mám svou zásadu dočítat vše, co čeho se pustím. Finálním setkání dvou hlavních postav po letech na závěr už mě nezajímalo, dovedl jsem si ho jasně a nepřekvapivě představit a kniha mě začala nesnesitelně nudit.

Cítil jsem, že příběh mě už do té míry otravuje, že nemohu dál. Autorka, kterou oceňuji především jako aktivistku v šíření povědomí o Africe a běžném životě tam, o rozdílech mezi jejími 52 státy, o rasové problematice (viděl jsem několik video přednášek a rozhovorů s ní), se bohužel sebevědomě zastavila někde na půl cesty k vypilování svého literárního stylu.

Co mě napadne ihned - je nutné silné škrtání, román by lépe fungoval už díky tomu, kdyby neměl 500, ale 200 stran. Takový rozsah Adichie nedokázala udržet a je to při čtení hodně znát.

Stejně jako diametrální rozdíl mezi příběhem ženské postavy a jejích zážitků v Americe, kde je jasná prožitost a autobiografičnost, a postavou jejího dávného partnera v Londýně, který je poněkud chatrnou, tezovitou konstrukcí.

Co je pro Evropana zajímavé na prvním místě, je otázka vnímání rasové problematiky od Afričana - nápad s blogem, který hlavní hrdinka píše, je dobrý, pokud by ovšem k tomu silněji držel příběh. To se neděje - příběh naopak působí jako doplněk nalepený na esej o výše zmíněném, nekonzistentně, extrémně roztahaně a nemá v sobě sílu výrazu.

Hned zpočátku knihy se autorka ostře kriticky vymezuje slovy jejího alter-ega vůči literárním experimentům a vůči "rozjímání" Proustovského typu (útoky na Prousta jsou dnes dost módní, což je velmi vtipné, protože určitě není žádným masově čteným autorem a nemá takový vliv, jako v minulém století).

Možná, kdyby se zamyslela na co útočí a proč, našla by to, co jí chybí. Totiž větší důraz na hledání svého literárního stylu, který má nyní poněkud tuctový. A jistá lyričnost a schopnost většího ponoru by jí také neškodila, protože pokud své zajímavé postřehy o emigraci v Americe a rasové problematice chtěla rámovat silným milostným příběhem, měl by ten příběh mít opravdu literární sílu a to bohužel nemá.

Také mě mrzí, že jsem se až tolik nedozvěděl o životě v Lagosu - a právě to by bylo hodně zajímavé.

Nejsilnější je kniha v tématu bílí Američané - Afroameričané - reální Afričané v Americe. Tohle téma zná velmi dobře a co ve mě zůstává, je v zásadě poznání o něm na úrovni non-fiction.

Silný literární zážitek se nekonal, autorka je zajímavá aktivistka a osobnost, ale trochu literární sebereflexe by jí neuškodilo.....

2 02.10.2023

Filozofická esej pro každého, koho zajímá autentické myšlení, které nemá primárně akademické cíle, ale věc samu (chybějící poznámkový aparát není chyba, ale záměr - autorka se nesnaží přesvědčit o své erudici, ta je vnímatelná za vším co píše, stejně tak není v žádném případě chybou, že eseje nesklouznou k historickým analýzám pojmů a komparaci autorit, což je naopak chyba velké části současné akademické produkce, většinou zcela bezcenné).

Filozofická esej, a kniha je ukázkovým případem tohoto žánru, velmi často bývá tím nejlepším, co ve filozofii vzniká, v tomto případě to platí dvojnásob. Autorka nestaví apriorně chtěný myšlenkový "systém", ani se nesnaží získat body za odborné citace, ale jde, ptá se, hledá, předkládá nám myšlení v činu, v tvorbě, v pohledu. A vychází přitom, velmi odvážně a originálně, z oblastí pro náš život až příliš "samozřejmých".

Brach-Chaina vidí hodnotu přímo v každodennosti a v ní přítomných otázkách. Naše existence založená na "mase", brilantní úvahy o smyslu a hodnotě potravinového řetězce, úvahy o obětech banálního násilí, které nedává žádný heroický či tragický smysl, nebo opravdu skvělá esej o vztazích a lásce, jejichž zásadní hodnotou je, že nám plněji otvírají existenci samotnou a další výborné texty.

O každé eseji by bylo možné napsat mnoho, každá obsahuje více velmi originálních postřehů a vždy inspiruje, otevírá k dalším otázkám, vyzývá k dialogu. Přesně tohle je skutečně živá filozofie, pro všechny, kteří nezapomněli na její původní smysl : ptát se bez předem jasných odpovědí....I na to, co je až příliš blízko (abychom k tomu většinou zůstávali slepí).

1 08.02.2023

Ne, v New Yorku jsem zatím nebyl (ale doufám, že se to zanedlouho povede). Ale četl jsem Kathy Acker, četl jsem Susan Sontag, miluju fotky Saula Leitera, Roberta Franka, poezii Johna Ashburryho a další místní básníky, hudbu Sonic Youth....To vše je pro mě New York.

Proč to píšu? Protože výše jmenovaní různě vytvořili nějaký obraz tohoto velkoměsta, sice v jiných dekádách, ale obraz, který rezonuje a oslovuje. Kterému věřím. Který má hloubku. Který má obsah a smysl...

Ne, neznám současný New York, ale nevěřím, že ho Miřenka Čechová textem sice plným současných témat, v jakési pochybné psedobeatnické blamáži, podává. Nevěřím té knize vůbec nic - už od pochybné formy. Fiktivní dokument? O čem? O vlastních předsudcích? O tom, že autorka by možná hledala nový start v New Yorku, kdyby shodou okolností nepobývala v luxusu stipendia nadačního fondu?

Nic proti fikci, jenže tohle si hraje na prožitost. Ale opravdu jen hraje. Nevadí mi mix angličtiny a češtiny, žil jsem v cizině, ale zkoušet takto nahodit iluzi autenticity chápání něčeho, co autorka asi viděla jen na povrchu, tipuju přes pár parties spojených s aktivitami kolem stipendia, je prostě slabé...

Ale promo kolem pořádné... a rovnou z toho i divadlo.... a reklamy kolem ....

Proč se jmenuje hlavní hrdinka jmenuje Mackenzie ? :)

Jsou autoři u nichž cítím za motivy k určitému syžetu a stylu vyprávění, jako existenciální puzení k výpovědi, nutkavou potřebu vyjádřit "pravdu", tak jak ji autor sám vnímá. I takoví autoři jsou často hraví, alespoň nejlepší z nich, ale hravost není bazální rovinou jejich děl, nevyřčená osobní touha po pravdivosti je u nich zásadnější, i u děl, která nejsou přímo autobiografická.

A pak jsou tvůrci fikcí, kteří od svých témat mají větší odstup, dokáží si s formami vyprávění hrát z jistého nadhledu, a píšou velmi často i o něčem, co s nimi samotnými vůbec nijak nesouvisí.

Dnes je knižní trh přeplněn braky fikčních "kouzelníků", jejichž hlavní starostí je vytvořit něco prodejného, šokujícího, co zaujme na první čtení exotičností tématu apod. Většina takových knih zapadne do hnojiště dějin ještě dřív, než byla vydaná. Jsou jen blbou zábavou, lacinou, bulvární a bez valné ceny.

Ale pak jsou autoři, u nichž je literární hra a odstup základní rovinou psaní, nicméně jsou schopní téma uchopit tak, že se odstup prolíná se silným zaujetím a vynikajícím zpracováním (v němž je osobnost autora rozptýlená, ale silně a jedinečně také přítomná).

Tam někde vidím Nabokova po přečtení "Skutečného života Sebastiana Knighta", první knihy, kterou jsem od něj četl ("Lolitu" znám zatím pouze z filmového zpracování). Vlastně jsem si chtěl hlavně ověřit, jaký byl autor mimo popularitu "Lolity", zda je pro mě zajímavý.

Ano je a velmi, jsem příjemně překvapený. Vidím ho někde velmi blízko v autorském naladění jako třeba mladšího Johna Fowlese, oba byli spisovateli mimořádně vzdělanými, poučenými, talentovanými a jedinečnými.

Zmiňuji otázky kolem spisovatelství i proto, že jsou samotným tématem knihy. Vypravěč pátrá po stopách a životě zesnulého bratra, spisovatele.

A Nabokov si skrze něj, ale především skrze situace, jemně ironizující kriminální žánr, hraje s tématem autorských biografií a literární kritiky.

Knihu napsal v rané fázi své tvorby, a je u ní znát, že si jistě nějak kladl otázky smyslu literatury ve vztahu k životu, že přemýšlel, čemu a proč chce zasvětit vlastní život v dalším čase a také a především, že se pouští do oblasti, kde kolem něj budou kroužit otázky spojitosti díla a jeho vlastního života, že na tohle musí být připraven. A jakoby chtěl celou tu biografickou snahu dopředu zpochybnit, ukázat její nejednoznačnost, složitost a problematičnost především ve vztahu k otázce "pravdy o autorovi".

Vypravěč, tím, že zesnulý spisovatel je jeho bratr, je ve svém hledání veden citovými motivy, což je pro Nabokova mnohonásobně něco víc, než ziskuchtivá snaha spisovatelova sekretáře si biografií známého autora urvat svůj kus "koláče slávy".

Sekretářův výtvor je neosobní, vysvětluje život a dílo Knighta tupými frázemi a vypravěč se od něj nejenže celou knihu distancuje, právě osobním přístupem, vnímá jej jako cosi úplně podřadného, oprávněně se mu vysmívá jako svého druhu slovní fekálii, o které v jisté fázi knihy raději vědomě přestane vůbec mluvit. Samozřejmě je směšná také i postava sekretáře jako taková.

K čemu ve svém pátrání dojde ale vypraveč? Především ke zjištění, že bratr je pryč, že pátrání bylo mimo jiné, nebo hlavně jakýmsi pokusem jej pochopením pro sebe, oživit. To je však snaha do velké míry marná.

A pak také, že přesto, že se sám do souvislostí bratrova života, tedy do vztahů s lidmi, kteří v jeho životě byli významní, zaplete, není schopen o něm pochopit jednoznačnou pravdu, že otázek spíše přibývá.

A to je přece pochopitelné nejen u spisovatelů - lidské příběhy kohokoliv z nás, nejsou linenární rovnicí, která by dávala pevnou a jistou odpověď ve stylu "X =..."

Ironie, hra a jistý výsměch vůči této snaze je na místě, a Nabokov si s vícevrstvým pohledem umí hrát velmi obratně, dodnes je život mnoha umělců hodnocen jako jakési nelidsky přímé naplnění dopředu stanovených tezí a pojmů.

Zajímavé je taky nejednoznačné uchopení samotného díla Sebastiana, díla, které jakoby patřilo spíše právě do kategorie existenciálních výpovědí, navíc s experimentující tendencí. Dílo na jednu stranu vynikající, na druhou směšné a do sebe zahleděné. Nejen v tomto bodě, ale i jiným způsobem je tak v Nabokově knize přítomna polemika s modernismem. Říkám polemika, tedy víceplánový kritický vztah, který se zároveň nebrání inspiraci, nejde o jednoznačné zavržení.

A před všechny intelektuální finesy, lze jeho knihu číst jako dobrodružný příběh, který krásně plyne a strhne - zde vidím souvislost s Fowlesem velmi jasně.

Výsledkem přečtení této knihy pro mě je, že jsem si od Nabokova pořídil vše, co je k sehnání a těším se na další četbu.

1 14.02.2022

(SPOILER) Výborná kniha, jenž se dá číst hned několika způsoby, respektive nabízí více čtenářských darů. Říci, že jde o dobrodružný román, když jejím tématem je putování lodi po mořích, není přesné - Conrad vychází z vlastních bohatých zkušeností námořníka, jde spíše o impresivní realismus, s velmi silným akcentem psychologickým a filosofickým.

Ten přináší silnou atmosféru sociálně uzavřeného prostředí dlouhé námořní cesty, při níže se námořníci dostávají do krajních situací, které zvýrazní jejich charaktery a Conrad umí výtečně přecházet ze zaměření na psychologii jednotlivé postavy ke kolektivním, dramatickým scénám, v nichž se dotýká mistrovství Dostojevského ve stejné oblasti.

Jeho figury jsou víceznačné, proměnlivé a samotná hlavní postava James Wait je více, než rozporuplná. Zpočátku se zdá být simulantem, který využívá lehké onemocnění k placené plavbě bez nutnosti pracovat. Jenže postupně pod tlakem vlastního přesvědčování a pod péčí na jedné straně, ale i ataky dalších námořníků, nemoci opravdu propadá a velmi překvapivě v závěru knihy umírá.

Námořnická zkušenost, kdy jsou v zásadě cizí lidé donuceni situacemi plavby být ve velmi vypjhatě osobním kontaktu, spolupracovat a spolužít, aby se pak po přistání lodi každý rozešli po svém a silné vazby nechali za sebou na moři, je neobvyklá. Pro samotného autora, jako i pro tehdejší námořníky však běžná.

Scéna námořní bouře, která zhruba v polovině knihy loď Narcissus převrátí na bok a posádka bojuje o holé přežití, ale i možnost další plavby, je nesmírně plastická a podle mě tvoří vrchol románu.

A po dočtení zůstává mnoho otázek, nejen impresí jedinečného děje, otázek zosobněných různými postavami, i exotikou života na moři jako takového. Výtečná kniha.

4 08.01.2022

Skvostný, jemný a jazykově mistrovský autor, který vytvořil zcela specifický způsob románu. Do osobní roviny kombinuje příběhy jiných, hodně historické, hodně výsledky svého bádaní. Byl také literární vědec. A obě ty roviny, uměleckou a badatelskou spojil. Způsob jeho románů je cosi mezi deníkem, esejem, literární studií.

Autor součástí rámce lidstva, jeho individuální, osobní příběh se stává součástí sítě, přediva příběhů lidstva, vyprávění, které překonávají prostor i čas. Jednotlivé asociativní vazby se vrství v mnohorovinné výpovědi, jejímž základním naladěním je smutek, melancholie nad tak často nesmyslným a zbytečným utrpením lidstva, nad nelogickou bolestí, nad promarněním lidských životů a zároveň okouzlení vším, co dokáže lidstvo pozvednout, byť často pouze na dobu dočasnou.

6 24.03.2016

Skvostná deníková miniatura, plná svobody, chuti života, idealismu, který se ovšem nevyhýbá realitě světa, plná odvahy a hlavně tématu pouti. Herzog svým vskutku svobodným, romantizujícím jednáním, pěší chůzí z Mnichova do Paříže, toužil zachránit život své milé Lotte Eisnerové. A opravdu se povedlo a my se nikdy s jistotou nedovíme, zda a jak měl jeho skutek, jeho pouť, na zachování života "Eisnerky" přesný vliv. Nicméně se povedlo. Naštěstí.

A neméně povedené je deníkové zachycení jeho pouti. Pro mne, milovníka Herzogových dokumentů, velmi překvapivá velmi vysoká literární úroveň deníků. Typicky německá, úsečná, na strohých realistických popisech, ovýznamněných symptomatickými detaily, zároveň však s prvky fantasmatu a osobních rovin vzpomínek a imaginace, postavená próza.

Díky Herzogovi jsem předčasně nazul zimní pohorky a mám velkou chuť někam vyrazit. Život a umění, kde o cosi podstatného jde. A kde zdroj vyvěrá v niterných hlubinách. Krása.

2 10.12.2015

Vyprávění jako imprese. Výjev zastavený v mikrookamžiku, vypravěčka létá mezi skutečnostmi a nahlíží do nejjemnějších detailů. Pak se scéna opět rozjede a proudí v ní život, čas teče. Opojení děním. Další zastavení u obrazu celku, u barev, tvarů, zvuků, detailů. Láskyplně se dívající citlivé a nesmírně vnímavé oko. Věty jako dlouhý obchvat, uchvácení. Vědomí více postav v prolnutí. Zároveň s dějem vnějším. Tekuté obrazy.

16 22.10.2015

Inspirativní, velmi inspirativní - literární formou. Skvělá rytmika, práce s opakováním, vrstvením stále stejných motivů, využití závorek, vsuvek, přiznání literární řeči. Modernisticky úsečná a sevřená próza, mnoho styčných motivů s psaním Bernarda. Horší už je to s tématem, nanejvýš šmírácky patologickým, celé schéma zapojování faktů z reality viděných v nesmyslných symbolických vazbách a souvislostech, je chorobné. Mnohem více než však zamýšlená chorobnost souvislostí je chorobný autorův výběr těchto symbolů, kusů těl, rtů, pověšených zvířat a lidí. Ke konci jakýsi obludný koncert patologických vášní.

2 22.10.2015

Vynikající a pro mě zcela zásadní sbírka esejů o psaní, především románů. Sabato vidí literatury, tedy tu její část, která jej zajímá jako objevování, nahlížení do známého neznámým, detailním způsobem. Román pak vidí opakovaně jako formu, v níž probíhá syntéza objektivního a subjektivního, abstrakce a konkrétního, dobra a zla, a která ve své polyfoničnosti, zásadní nedokonalosti je nejvýstižnějším způsobem zachycení „špinavého a nejednoznačného“ světa. Filosoficky pojmenovává onen typ psaní, který jej zajímá jako romantickou fenomenologii, tedy fenomenologické zaměření, výsek, s romantickým zápalem a vírou ve spisovatelovu volenost, kdy téma si nevolí on, ale sám je tématem svého díla volen, sám je vláčen touhou vyslovit „své“. Důležitým tématem je také rozpor mezi vědeckým, abstraktním poznáním v „čistých idejích“ a poznáním existenciálním, nečistým, ale bližším konkrétní existenci.

4 22.10.2015

Určující je B. dělení světa na dva duální principy, říši ducha, která je vždy subjektivním vztahem k Bohu, svobodou, vnitřním směřováním a plností a říši císaře, kde jde vždy o světskou moc, tak či onak svobodu uzurpující. Analyzuje detailně různé podoby císařovy říše, charakter revolucí, poukazuje u nich na protipól prvotního idealismu a skutečnosti, která je v menší či větší míře svobodě nepřátelská. Za určující vidí boholidskou povahu člověka, kdy samotná milost se nachází přímo v nás, jako Bůh v nás, nikoliv někde vnějškově. Tento svět vidí jako svět po prvotním pádu člověka, přičemž jednotný, monistický svět, kdy bude teprve svoboda ducha plně realizována je možný jen v eschatologické perspektivě. Výtečná je zde jeho analýza marxismu a jeho nemalých paradoxů a nesmyslností spjatých s proklamovaným materialismem.

Formálně pro mě obtížná k četbě literatura. Zrání mladého muže, Joyceho autobiografie. Určující motiv církevní školy, nasáknutí katolickými motivy hříchu, viny, pekla, mladíkovo přestoupení a začátek pohlavní touhy, kdy zcela téměř bez sebe lovil prostitutky v bordelech. Následná několikastránková pasáž popisu pekla z úst kněze představuje Boží soud jako projev velmi brutálního a trvalého mučení těla i duše, jako projev nekončícího zavržení a postupné, nekonečné zkázy bez naděje. Štěpán po strachu z tohoto obrazu se kaje, stává se natolik a příkladně zbožným, že je ve škole profesory zvolen ke kněžské službě. Až halucinogenními obrazy zrání a rozhodování se Štěpán nakonec rozhodne nabídku nepřijmout. Scéna na pláži, kdy si v náznaku svobody (v celém díle spjatém s letem ptáků) uvědomí, co je jeho cestou, kde hledat a co vytvářet. Rozhodne se pro umění. Následné scény z koleje, kde jeho přesvědčení a rozhodnutí graduje, rozhovory se spolužáky podané jemně načrtnutými, opravdovými dialogy puberťáků, rozhovor, kde Štěpán popisuje svou estetickou koncepci postavenou na Akvinském.

Věty jsou lámané, neustále se objevují vnitřní obrazy Štěpána, vtahování vnějšího do nich. Stylově vnímám tento kus rozporně, silné jsou pro mě motivy, motiv zrání, text však jakoby stále zadrhává, neteče, láme se. Je vskutku podivný (tak ale i J. Odysseus), problém není ve zdůraznění vnitřního, jako spíš ve způsobu řeči, v jakési lepenosti, mnohopohledovosti, nejednotnosti. Forma se také v průběhu mění, na konci, po posledním rozhovoru s Crandym, kdy Štěpán stvrzuje své umělecké rozhodnutí, následují deníkové zápisky počínajícího umělce, rozhodnutého jít svou cestou, za svou představou svobody.

Přesto literatura hodná obdivu a ve svém modernistickém pojetí i následování !

1 22.10.2015

Kniha G. rozhovorů. Sám je koncipoval jako druh průvodce po svých dílech. Určujícími tématy jsou forma a nezralost, G. zásadní pojmy, jejich projevy v jeho díle, jejich projevy v životě, společnosti. G. se neustále hlásí k svému selskému původu, snaží se, tváří se být lidovým, blízko zemi, skutečnosti. Přitom jeho díla svou bizarností a patologií se zdají být vším jiným, jen ne lidovým čtením.
Občas brilantní postřehy, poutavé popisy jeho životního stavu v Argentině. Vším se prolíná veliká sebestřednost, ale také sympatický vzdor. Vzdor proti snaze být ukončeným, hotovým, vzdor nezralosti proti zralosti. G. se zde představuje jako vyznavač kultu nedořečeného, nevyzrálého mládí. Silná také jeho vůle stát se tvůrcem, autorem, silné jeho překonávání překážek (psaní tajně při práci v bance atd.), povzbuzující výsledek, kdy se mu zamýšlený cíl skutečně povedl a kolem 60-ti let se stal známým, i zajištěným autorem. I proti této formě, proti tomuto hotovému Gombrowiczovi se však na stáří bouří, kniha končí úvahou o možnosti rozbití této krusty.

22.10.2015

Krátká novelka, "dle kritiky jedno z nejzásadnějších děl německy psané literatury posledního desetiletí". Nu,relativně dobře řemeslně napsáno, ale celá ta nesmyslná konstrukce této prózy! Nedostatek výrazu, vnitřního puzení k vyslovení něčeho důležitého nahrazen umnou fabulací, která se má jevit překvapivou. Zde prolínání vztahu s psaním povídky o něm, závěrečný tragický konec pak předeslán v povídce. Samotný tento závěr ale působí nesmírně strojeně. ploše, proč by Agnes opravdu šla do lesa zmrznout, kromě naplnění autorovy konstrukce? Kvůli tomu, že potratila? Nic nedovozuje pocit, že by měla sebevražedné sklony a důvody, ani že by byla nesvéprávná, které se řekne skoč a ona skočí. Fabule jako ilustrace teze. Teze zde je ovlivnění skutečnosti fikcí (asi autorův sen, jakožto tvůrce by asi chtěl mít větší dosah svých děl). Že je tohle dílo považováno za zásadní je známka úpadku. Literatura jako estráda a přehlídka šokujících příběhů. Hmmm.....

Formálně vynikající sarkastická kniha. Davový příběh nekonečné fronty na zboží v dobách ruského reálného socialismu. Přesvědčivé, velmi jemně vypozorované slova, dialogy, šum davu, natolik realistické, že se zdá, jakoby autor nahrával reálnou situaci na diktafon a poté ji přepisoval. Mikropříběhy většinou bezejmenných lidí z davu fronty, v mnoha okamžicích je hlavní postavou sama fronta, její zákruty, její čas, její přesuny (například přesun o pár ulic dál ke kontejneru s kvasem). Pohled zvnějšku, skrze hovory, slova, prázdnou vatu na lidský pobyt v absurdní situaci. Zakončeno scénou, kdy jeden z fronty se schová před deštěm k ženě, s níž se nakonec pomiluje a která se ukáže být prodavačkou fronty. Skrze soulož si tak pro další den získá přednostní místo. Přes nespornou ironizaci je zde i velké pochopení pro malé lidské příběhy, pro trapnost, ale i milost lidského mnohdy bezduchého hemžení.

Nečekaně mistrná a inspirativní kniha českého autora. Příliš blízkosti v české literatuře nehledám, ale díky Andrei jsem se poprvé začet do tohoto lumírovce a spisovatele doby obrození. Jsem jím nadšen. Jak současný styl, jak silné vazbení jednotlivých rovin a mikropříběhů do jednoho celku. Dům ztracených, dům vyvržených, dům, jemuž vládnou tři matky žalu a dovedou jej ke zkáze. Samozřejmě převládá temné, patetické ladění, proto asi bývá tento román řazen k dekadenci. Nicméně s kouskem naděje - například v uvědomění samotného vypravěče, obětavosti Celestiny atd. Lidská beznaděj a marné pokusy o lásku viděny velmi citlivě a účastně.

Ani archaická čeština nebyla nakonec problémem cítit román inspirativně a dobrodružně.

5 22.10.2015