whale77 komentáře u knih

To jsem si po dlouho době zase na nějaké dětské knížce "pochutnala"! Svěráka prostě bezmezně žeru a výběr ilustrátora Čapka byl tentokrát čertovsky boží! Předčítala jsem třem dcerám, které se díky rozdílnému věku málokdy jednohlasně shodnou na večerní knížce, ale těchto pár večerů panovala vybírací shoda, každá volila Čerty. Bavilo nás nejen postupně tipovat a „konspirovat“ další děj, ale i jsme si užívaly krásnou češtinu, což je v případě našich multilinguálních dětí div. Je to ale i tím neskutečně vyvinutým citem pana Svěráka pro jazyk, kdy dokáže velice dobře odhadnout, kdy děti některé slovo nebudou znát, a buď přímo (víte, děti, to je a popis) nebo nenápadně, opsaně („tu máš, čerte, kropáč“ – a vzal do ruky kropítko) ho vysvětlí. Což je pro mě značná úspora času, protože já našim musím „překládat“ i mnohem jednodušší výrazy a občas vymyslet příklad (nebo vygůglit obrázek) minutku zabere a čtení i 90stránkové pohádky se tak protáhne do více dní.
Doporučuji poslechnout si i rozhovor s pány Svěrákem a Čapkem u Lucie Výborné.

2 12.01.2024

K téhle knížce jsem se dostala v rámci výzev z předchozích let, myslím, že ji místní komunita zmiňovala pro téma knihy od afrického autora. Tenkrát jsem ale přečetla úplně jinou knížku a tuhle jsem odložila na neurčito. Hlavně z důvodu, že červená knihovna opravdu není můj oblíbený žánr, kdysi jsem dostala zdarma k TV programům 3 harlekýnky a ze zvědavosti a z pocitu, že bych i této literatuře měla dát šanci, jsem si je tenkrát přečetla. Pamatuju se, že dvě byly bílé „light“ verze a jedna červená s nějakou tou erotikou. A obě to byly samozřejmě odpad non plus ultra.
Ale tohle bylo jiné kafe. Srovnáním s harlekýnkami by toto muselo mít ještě o jedno (či více) barevné odlišení obálky, neboť erotikou to bylo přímo nabité. Dějově a takovou tou naivitou hlavní hrdinky to bylo to samé, nic k čemu bych se ještě někdy v budoucnu chtěla vrátit, ale a) tahle autorka umí psát (její popisy – opravdu popisy, nikoliv jednovětné přeskočení od prvního polibku rovnou k rannímu probuzení se - sexuálních scén nebyly trapné, byly pravdivé a vkusné, uměly „naladit“ – a to se málokdy vidí = čte), umí to napsat napínavě (i když každou pseudozápletku – pseudo proto, že si je vyrábí sama – dopředu tušíte) a hlavně velice čtivě, b) díky humoru mi to připomíná filmové rom-comy, na které tedy (na rozdíl od stejně žánrově zaměřených knížek) náladu mívám (protože zaberou méně času).
Dávám tomu sice 4 hvězdičky, což ale nevypovídá o nějaké úchvatné kvalitě knížky ve srovnání s knihami obecně, spíš jen v porovnání v rámci daného žánru.

2 11.01.2024

Zpracování stejného tématu se mi v této knížce líbilo více než ve filmu Teorie tygra. Styl vyprávění mi také připomněl takové ty „švejkoidní“ hrdiny z Jonassonových nebo Backmanových příběhů. Mám tyhle absurdní, cynické nápady autorů ráda, smutek z nich na mě nepadá, beru to s nadhledem a vědomím, že je to humor a nadsázka. Od Verhulsta mám v plánu přečíst ještě Úprdelný dny, tak uvidím, zda se také zařadí mezi mé oblíbené autory.

2 20.12.2023

Seriál jsem si dávala nejčastěji jako večerníček před usnutím (rozuměj při usínání), takže když jsem četla tenhle díl knižní podoby, říkala jsem si, že jsem toho zaspala asi fakt hodně, že tohle jsem určitě nikdy neviděla :-) Takže při čtení jsem prožívala takový pocit jako – jé, nové díly Trpaslíka! Je to propracovanější, detailněji vysvětlené a trošku i natahované (než v těch pár dílech seriálu), tím pádem ten v knížce ucelený příběh funguje skvěle. A myšlenka takové drogy, závislostní hry, je geniální!

2 20.12.2023

Kouzlu audioknih jsem propadla hlavní díky knížkám pro děti. (I když jak je níže zmiňováno, tohle je pohádka spíš pro dospěláky). A v přednesu mě velice mile překvapil Vladimír Javorský, jak u knížek o Mumincích, tak právě u děvčátka Momo. Knížku máme doma i jako papírovou, ale nějak jsem se do ní stále nemohla začíst. Audioknihu jsem zvládla za pár večerů a i když to není tak úžasně pohádkové jako nepřekonatelný Nekonečný příběh, i tohle vyprávění bylo plné fantazie a lásky ke knihám. Ale bylo temnější, alespoň v porovnání s první, zfilmovanou částí Nekonečného příběhu. Téma zhoršení mezilidských vztahů kvůli nedostatku času a hromadění majetku je poplatné i v dnešní době. Děvčátka Momo, která dokázala lidi stmelovat, mi bylo chvílemi skoro až líto, jak ji každý potřeboval, jako jiskřičku naděje, jako antidepresivum.
Každopádně se chystám do papírové knížky znovu začíst, abych měla jistotu, že mi při poslechu audioverze neunikly nějaké hezké myšlenky.

2 19.12.2023

Před 30 lety jsem Čarodějův klobouk četla, jako jediný díl ze série o Mumincích (jestli už tehdy existovaly i animáky nevím). Při každé vzpomínce na tuhle knížku (v zeleném vydání se žlutým středem) ve mně zaplane takový zážeh nostalgie, až to (krásně) bolí. Našim dětem jsem koupila některé jiné díly, které takový úspěch (u nich, ani u mě) neslavily, to spíš některé ty kreslené v TV, a Čarodějův klobouk jsem jim chtěla pořídit ten „můj“, zelený, který už je k dostání jen z druhé ruky, takže jsem se k tomu nemohla dokopat. Jenže mezitím přišlo vydání audioverze a je to stejně super! V podání Vladimíra „VůbecužnéKyslíka“ Javorského se to podle mého opravdu dobře potkalo, jeho hlas a přednes mi k příběhu pasuje jako dělaný.
Možná se ještě k nějakým dalším muminkovským knížkám v budoucnu dostanu, ale zatím se domnívám, že Čarodějův klobouk je ten nejlepší.

Vzhledem k tomu, že od Agathy Christie úplně nejvíc miluju Černoušky, tak se u téhle knížky nabízelo srovnání nápadu vražd podle dětské říkanky – a tady byl nesrovnatelně slabší, nicméně na tento motiv zde ani nebyl kladen takový důraz. Příběh byl dobrý, ale marplovky mám v oblibě až za poirotovkama (ale rozhodně před pentličkovkama!), takže možná i proto mě tolik nenadchl. A poslední ránu tomu dalo, když jsem si po několika letech poslechla audioverzi v hlasatelském přednesu Hany Makovičkové, kde mě rušila nejen taková ta předrevoluční dikce předčítačů zpráv, ale několikrát mě i zmátl tón hlasu, protichůdný předčítanému textu (např. když vyšetřující detektiv pokládal otázku ženě, která uvařila čaj, po které oběť zemřela - předčítající použila jízlivě obviňující tón v přímé řeči: „Tak ten čaj jste mu vařila vy, že?“, ale pak následoval dovětek: řekl líbezně).
Takže proto ubírám jednu hvězdičku (a půl), ale jinak to je prostě Agatha a ta stojí za přečtení vždycky!

2 07.03.2022

Podle komentářů níže jsem možná měla štěstí, že jsem nejdřív sáhla ne po obyč knížce, ale po audioknize. Protože ta, předčítáná autorovým bratrem Janem, mě pobavila. Lehce ironický tón předčítajícího mi dával tušit, že se bráchové prostě dobře znají a úplně jsem viděla, jak ty rozhovory mezi hlavním hrdinou a jeho kamarádem mohly v mládí probíhat v podobném duchu mezi bratry samotnými (i když tomu tak třeba nebylo). Příběh není jen o dobývání lásky, ale připomíná i každodenní těžkosti a lehkosti doby před převratem, takže pro mě – příjemně strávených pár hodin poslechu.
I když na mou na světě nejmilovanější scénku ze strany 55 z Medových let to nemá.

2 10.09.2019

Jako malá jsem zbožňovala příběhy Sherlocka Holmese (víc než dnes detektivy Agathy Christie) z knížky Muž s dýmkou a houslemi. Proto jsem se s chutí pustila i do této Doylovy klasiky. Ale kvůli zastaralejšímu jazyku mě to nebavilo tolik, jak jsem čekala. Doufám, že to bylo jen mým momentálním rozpoložením, protože příběh i atmosféra jsou skvělé. K té zmiňované knížce příběhů se chci brzy vrátit s našimi dětmi a doufám, že i ony si Sherlocka zamilují.

2 26.08.2019

Těžké čtení. I když mám češtinu velice ráda, tak tady jsem to nedávala a v duchu jsem autorovi spílala za jeho jazykový exhibicionismus. Film jsem do té doby, než jsem knížku rozečetla, neviděla, pustila jsem si ho v průběhu četby, abych se ujistila, že mi při čtení nic neuniká. A ne, zvládla jsem to se ctí, a příběh i zachycení charakterů postav mě pobavily. Ale myslím, že kdyby nebylo výzvy z loňského roku a tématu „Kniha s ročním obdobím v názvu“, tak bych zase byla o jednu povinnou četbu chudší.

2 07.08.2019

Jedna z „dahlovin“, co je spíš pro dospěláky, taková milá vzpomínkovka. Jednoduchý příběh o mlsných klucích, protivné prodavačce cukrovinek a zlém řediteli. Pro děti mám od Dahla radši ty vymyšlené, ulítlé příběhy, pro dospěláky zase spíš jeho vyprávění z dospělejšího období. Tohle bylo takové – jo, proč ne, ale vracet se budu spíš k jiným jeho knížkám.

2 02.08.2019

Už jsem s tím možná trapná, ale jakmile to ilustroval Born, tak to prostě nemůže být špatný. Macourkovy příběhy otevřely bránu do světa českých knih naší nejstarší dceří (žijeme v zahraničí a dlouho četla jen v holandštině), Žofka a Mach s Šebestovou patří mezi její nejoblíbenější knížky (o jeho filmech a seriálech nemluvě). Veselé, jednoduché, poučné příběhy, psané typickým stylem „jako když mluví Nárožný“, nádherné ilustrace, prostě paráda.

2 02.08.2019

Fantaskní příběh, trochu připomínající (jak bylo již níže zmíněno) Alenku. Nejvíc se nám (při předčítání dětem) líbil v anotaci zmíněný návod na postup v narozeninový předvečer – naše děti jej ochotně převzaly a před svými narozeninami vlezly do postele levačkou a převrátily si polštář.
Ale jinak je to neoslovilo – je to opravdu spíš pro dospělé, těžší jazyk je vždy zaručeně uspal a druhý den jsem musela vysvětlovat svými slovy, oč šlo.
Mně se nejvíc líbilo jeho dokonalé vykreslení postav, např. u služebné, aniž je řečeno, že je Černoška, z její řeči je to jasné.
Bylo to moje první setkání s Faulknerem a věřím, že ne poslední.

2 31.07.2019

Opět díky Čtenářské výzvě (téma: kniha s dějem z Brna) objeven pro mě nový autor. Tedy, jasně, že Goldflam pro mě není nový, znala jsem ho dosud ale jen z TV a filmu. Což při četbě umocňovalo dojem příjemného vyprávění, protože v duchu jsem si to samozřejmě četla s jeho typicky pomalou, klidnou dikcí. Laskavé vyprávěnky jsem nejdřív poslouchala v audioverzi, ale potom jsem si pořídila knihu a určitě se k ní někdy vrátím, je to moc příjemné čtení. I když z některých příběhů o soužití s poněkud panovačným otcem mě chvílemi mrazilo.

2 31.07.2019

pohádky s ilustracemi Josefa Lady vyvolávají i po letech krásné vzpomínky

Čekala jsem to horší. Recenze a hodnocení tomuhle dílku moc nepřály, ale myslím, že velkou část negativní reklamy odvedlo i to, že to je prostě od veřejně viditelné osoby a prodává se to víc než lépe zpracované od méně profláknutého obličeje. Zpracování je podle mého takový lepší průměr, který vidím na různých litwebech. Všechny příběhy jsou uzavřené, bála jsem se, že to skončí víc otevřeně (i když pravda, díky té překombinovanosti a propojenosti každého s každým to bylo náročné uhlídat, musela jsem si udělat tabulku v excelu, abych viděla, která postava koho jak zná). Taky ty bábovky nacpané do každého příběhu mi přišly moc na sílu a obešla bych se bez nich. Ale ty samotné životní příběhy postav byly ok, nutilo mě to porovnávat s vlastními zkušenostmi s lidmi podobných osudů a některým postavám jsem charakter věřila víc, někerým míň, sneslo by to jít víc do hloubky, odůvodnit, proč se která chová tak... černobíle. Bylo to takové širší provedení „časopiseckých“ a internetových historek o osudech lidí.

2 24.07.2019

Neštěstím knih z povinné četby bývá, že se nám mnohdy vyhnou jenom proto, že bývaly právě povinností. (Stejně tak nemám dodnes přečtenou třeba Němcové Babičku.) Toma Sawyera jsem v dětství a mládí prostě nějak minula. Níže zmiňovaný film Páni kluci taky, ale matně si pamatuji na nějaký TV seriál, ze kterého jsem tenkrát ale stejně viděla jen první díl s natíračkou plotu. Takže jsem si až donedávna představovala, že tento příběh bude něco jako Knoflíková válka, jen vyprávění a vzpomínání na klukovská dětská léta.
A tak jsem zase na stará kolena prozřela. Byla jsem mile překvapená, že to není příběh pro malé děti, ale spíš pro mládež, že se jedná o dobrodružný a napínavý příběh, že tam jsou dokonce (minispoiler!) mrtvoly – ty jsem tam fakt nečekala. A proto jsem naivně četla příběh jako čtení na dobrou noc našim malejm (9,6 a 4). Ale zvládly jsme to. Co bylo spíš problematičtější – jazyk. Pro mě, jako dospěláka milujícího češtinu, to bylo labůžo. Ale našim holkám (narozeným v cizině, tudíž češtinu majícím jako „druhý“ jazyk) jsem co chvíli musela vysvětlovat nějaké slovo nebo spojení, pro malé děti je to (dle mého názoru) těžší čtení.
Do Čtenářské výzvy jsem si Toma Sawyera zařadila pod téma knihy se zajímavou obálkou, protože jsem si koupila vydání z roku 2015 od Omegy a těšila se, že stejně parádní obrázky jako na obálce budou i uvnitř knihy. A to bylo malé zklamání - nejsou.

2 24.07.2019

Myslím, že Amálku jsem jako dítě znala jen jako Večerníček. A knížku jsem „objevila“ až teď, díky předčítání svým dětem, které zase pro změnu neznaly Večerníček (žijeme v zahraničí – ale našly jsme ho na youtube, takže už chybu napravujeme).
Příběhy v knížce jsou téměř totožné s těmi filmovými, jemně jsou propojené i s jinými postavami ze Čtvrtkových příběhů. Říkání jsou jednoduchá, ale přitom příjemná (včetně nenásilných poučení), obrázky dokonalé, vílečka roztomilost sama, prostě knížka, kterou si jako malé dítě (i to v těle dospěláka) nemůžete nezamilovat.

2 24.07.2019

Nejsem šílená fanynka Harryho Pottera, ale nadšená z jeho příběhů, z jejich zpracování, fantazie, atmosféry (i u filmů), to jo, to jsem. První a druhý díl se mi četly, asi díky krátkosti a méně komplikovanému ději, snadněji. I ty další jsem zvládla jakž takž rychle, ale tenhle jsem s delšími přestávkami louskala rok a půl. Ale ne proto, že bych se do děje nedokázala ponořit - jen čistě z časových důvodů a taky proto, že nejenom, že jsem mezitím viděla všechny díly ve filmu, ale hlavně, že jsem to slyšela i jako audioknihu (během čtvrtroční těhotenské „hibernace“) a tudíž jsem to měla přečtené ušima.
Každopádně je to knížka (série knih), která dokázala (a nadále zvládá) oslovit lidi různých věkových kategorií a napříč různými zeměmi, takže jsem ráda, že ji mám ve svém „čtenářském deníku“ a doufám, že se dostane i do toho mých dětí.

2 19.11.2018

Jedním slovem – nádhera! Pro děti i pro dospělé. A pro děti dublovaně – měla jsem to ráda já jako dítě a zbožňují to i moje dcery (hlavně proto, že jedna je i jmenovkyní hlavní hrdinky). Část naší rodiny pochází z rožnovska, takže reálie knížky (včetně věnování, které mi tam babička nechala v osmdesátých letech od autorky vepsat) ve mně vyvolávají velice skutečné vzpomínky na dětství. Trochu zastaralejší – protože příběh je zasazen do doby, kdy cestovat z Prahy do Beskyd bylo jako dnes letět z Čech do Anglie. Knížka je určená pro malé čtenáře (nebo ještě menší posluchače), příběhy jsou krátké, milé, poučné. Obrázky roztomilé, jazyk čistý s ozvláštěním pomocí valašského (slováckého?) nářečí. Moc ráda jsem se ke knížce vrátila a inspirativně mě ovlivnila.

2 25.07.2018