Opozdilec
Dimitri Verhulst
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327325/bmid_opozdilec-TNz-327325.jpg
4
288
95
V posledním zoufalém pokusu, jak mít konečně pokoj od vlastní manželky, se Désiré Cordier rozhodne, že bude předstírat Alzheimerovu chorobu. S precizností sobě vlastní nastuduje projevy této nemoci a dokáže je předstírat tak dokonale, že skončí v zařízení pro dementní pacienty, pryč od všeho, co mu tak pilo krev. Ale za jakou cenu?
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2017 , Odeon
Originální název:
De laatkomer , 2013
více info...
Přidat komentář
podle statistiky advokátních kanceláří přichází prý nejvíc žadatelů o rozvod jednak po letních dovolených a po vánočních svátcích, jednak po odchodu do důchodu, rozuměj tedy v okamžiku, kdy manželé vystoupí z hektického kruhu zaměstnání a každodenních povinností a najednou spolu tráví 24 hodin denně 7 dní v týdnu = viz demografické statistiky ČSÚ pro kategorii 60+
Verhulst bere tenhle stále narůstající trend s nadhledem cynika a s velkou nadsázkou líčí Désirého svérázné řešení, jak se zbavit Moničiny šikany; groteskní příhody simulanta však v závěru střídá nejedno hořké a bolestné odhalení, bolestné proto, že prozrazuje mnohé, ale jaksi pozdě (kápo Alzheimer, Rosa Rosendaalová, dcera Charlotta...)
Kniha Opozdilec od Belgického spisovatele byla vybrána jako bonusová kniha ve čtenářském klubu a po přečtení anotace jsem věděla, že do ní půjdu. Zkrátka šílenost. Sedmdesátičtyřletý muž předstírá demenci, aby se zbavil manželky. Kniha je napsaná velmi čtivě a i humorně, přestože se bavíme o celkem depresivní situaci i prostředí.
Hvězdu jsem srazila, protože jsem nebyla úplně spokojena s koncem. Pokud máte rádi takové řekněme netradiční knihy, určitě zkuste. Hned první věta mě rozsekala.
Knížku jsem přečetla za jedno odpoledne, bavila mne, ale vlastně je to spíše takové smutné čtení. Znovu se k ní vracet nemusím.
"V životě člověka je nevyhnutelné, že se v určitém okamžiku, někdy z nějakého důvodu, ale často prostě bezdůvodně, vrátí k jednomu z těch malých zlomových bodů ve své existenci. A že si říká, jak by to s ním dopadlo, kdyby v onu chvíli balancoval trošku jinak."
Zpracování stejného tématu se mi v této knížce líbilo více než ve filmu Teorie tygra. Styl vyprávění mi také připomněl takové ty „švejkoidní“ hrdiny z Jonassonových nebo Backmanových příběhů. Mám tyhle absurdní, cynické nápady autorů ráda, smutek z nich na mě nepadá, beru to s nadhledem a vědomím, že je to humor a nadsázka. Od Verhulsta mám v plánu přečíst ještě Úprdelný dny, tak uvidím, zda se také zařadí mezi mé oblíbené autory.
Poučné pro všechny, kteří chtějí někam uniknout a dosud si zachovali zdravý rozum. Ústav pro senilní osoby evidentně není dobrým řešením. I přes autobusovou zastávku na zahradě je to totiž konečná.
Všednost bláznů vylíčená mistrovským šarmem, ano o tomto je tato kniha. Poutavá, nevšední, bláznivá..
(SPOILER) Co to sakra bylo? Takova slaboucka knizka a ja vubec nevim, co si mam o tom myslet. Nektere situace mi prisly směšné, ale celek je vlastne dost smutny. Prijit o rodinu, pratele a to vse dobrovolně?! Protoze uz neni cesty zpět, co by tomu rekli, kdyby se zjistilo, ze svou demenci jen hrál. Nejdriv to vypadalo v pohode, ale nakonec skoncil s pocitem, ze se musi vykadit do plínky, aby nikdo nepojal podezření. Netusim, jestli roman ma nejaky hlubší smysl, ale na me to působilo dost smutne. Takova nevinná hra, ktera se zvrhla a uz neni cesty zpět. Dobrovolně se pripravit o deti. Citim z knihy hrozne uzko. Asi stoji za precteni, ale počet hvezd nedokazu odhadnout. Urcite to neni pro kazdeho.
Nebylo to nejhorší, mám ráda suchý humor, ale ani tak to nebyl úplně šálek mé kávy. Třeba bude někdy lepší nálada a vrátím se k ní. Hodnotím hlavně nevšednost, originalitu a surovost, s jakou to bylo napsané.
Naprosto úžasné počtení. Beru si tuhle knihu vždy, když se potřebuji odreagovat a poveselit. Má to krásný syrový, inteligentní humor a značnou dávku cynismu, což oceňuji. Autor opravdu umí psát, na nevelkém prostoru předvede parádní dílo bez zbytečných zdržovaček, soucitných vycpávek a odboček.
Hodně jsem si pošmákla. Mám tohle syrový psaní ráda. Takovej Stoletej stařík šmrncnutej Mužem jménem Ove. Za mě super.
Zajímavé téma, na které jsem se těšil, ale asi jsem čekal něco trochu jiného. Hlavní hrdina se sice v duchu vypořádává se svým sobeckým a lhostejným okolím, dokonce přiznává, že se někdy choval stejně, ale chybí tomu všemu větší hloubka, kterou bych od prototypu člověka na sklonku života očekával a která by se klidně i za vynikajícím černým humorem mohla skrývat.
Opozdilec je vlastně jeho knižní obdoba filmu Teorie tygra, nicméně zatímco film vyznívá vesele, tato kniha je spíš na druhém konci dobré nálady.
Skvělé mi přišlo, jak se mladý autor dokázal vcítit do myšlení seniora.
Skvělé mi přišlo, jak dokázal ztvárnit různé reakce rodiny a přátel na vážnou nemoc, která se u jejich tatínka, manžela a kamaráda objevila.
Už míň skvělé mi ale přišlo, že se mi to celé jevilo jako hrozně nereálné. Opravdu si nedokážu představit ani jediného člověka, který by se chtěl nechat dobrovolně diagnostikovat jako alzheimer, nechat se zbavit svéprávnosti a dobrovolně se dát zavřít do domova.
Takže námět zajímavý, ale zpracování podle mě pokulhává.
Je to ale útlá knížečka, takže pokud vás nějak zaujala, klidně do ní jděte, přečtete ji za jedno odpoledne.
Smích skrz slzy, takto by se dala stručně charakterizovat útlá novelka belgického autora, která v humorném oblaku čtivě a ironicky komentuje středostavovský způsob života a moderní dobu přehlcenou komunikací. A tak se jeden starý muž, knihovník a milovník latiny, rozhodně, že toho všeho má už dost. Má dost své ženy. Má dost práce na domě a zahradě. A tak začne předstírat Alzheimerovu chorobu. A čtenář je tichým svědkem jeho pečlivě připravených zmizení, podaných velmi sugestivně a komicky.
Méně komická je pak realita v domovu pro seniory, do něhož je hlavní hrdina "konečně" umístěn. I zde je trudné pomalé umírání komentováno se seversky černým humorem, nechybí zde pointa v odhalení dalšího přežívajícího senilního starce, a humorné výpovědi tu střídají zamyšlení nad společností, vztahy, stářím a smrtí. Dcera, která až poprvé ve svých čtyřiceti mluví s vlastním otcem na rovinu, protože ví, že ji nevnímá. Manželka, která mužovu nemoc vnímá jako zradu na vlastní osobě, protože ji opouští jeden jediný člověk, kterého mohla (byť jen slovně) ovládat a jemně tyranizovat.
Bravurně napsané a mě je už teď jasné, že se k této knize budu často vracet.
Příběh Désiré Cordiera, sedmdesátníka, který už nechce snášet život s manželkou, která ho „tyranizuje“ a rozhodne se, že předběhne stáří. Začne předstírat projevy Alzheimerovy choroby tak dokonale, že je umístěn do domova pro pacienty s touto chorobou. Příběh plný černého humoru, který nás však donutí se zamyslet.
Tuto knížku mám doma už dlouho a stále jsem jí odkládala, možná proto, že se mi nelíbila obálka, možná proto, že černý humor v knihách úplně moc nemusím, ale musím říct, že to byla škoda, knihu jsem si moc užila.
S humorem a nadsázkou je zde vylíčen pohled na stáří, nemoc a smrt. Je to vtipné, ale zároveň nás to nutí k zamyšlení nad dnešní společností, nad vztahy mezi lidmi, nad životem ve stáří. Ač je to krátký příběh, novela, tak i přesto nám autor dokáže skvěle ukázat jednotlivé postavy, život s demencí i to, jak to funguje v domově s takovými pacienty.
Příběh, který rozhodně stojí za to přečíst.
Neschopnost čelit životu, únik z jednoho vězení do druhého. Vítěze nečekejte. Tíživá sonda do nelehkého údělu lidí postižených demencí, kterou naštěstí odlehčuje cynismus hlavní postavy, která to vše jen předstírá. Tak hořké, tak smutné.
Štítky knihy
belgická literatura senioři demence (nemoc) Alzheimerova choroba manželé domov důchodců
Opozdilec
Kniha Opozdilec je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 353x |
| Čtenářské výzvě | 52x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 151x |
| Chystám se číst | 188x |
| Chci si koupit | 40x |
| dalších seznamech | 1x |
Přečteno potřetí a rozhodně ne naposledy, jedna z mých nejoblíbenějších. Veselé i smutné čtení, originální kniha. Tak zase příště.