Weiler komentáře u knih

Vrátil jsem se k Hobitovi u příležitosti nadcházejícího filmu a dobře jsem udělal, protože z někdejšího čtení jsem si pamatoval asi čtvrtinu. Se znalostí Pána prstenů je ovšem Hobit, jakási Tolkienova fantasy prvotina, docela dětská knížka a spíše než kované fantasy teprve pohádka. Je poznat, že v té době o Středozemi Tolkien ještě neuvažoval tak, jako tomu bylo u Pána Prstenů a později. A tak místo řady úžasných bytostí, které by tam možná bývaly, vznikl-li by Hobit později, je kniha plná mluvících zvířat a zpívajících čísel. Přesto s nakreslenou mapou okolí Ereboru, hobity, Meddědem a podobnými prvky je to pořád invence nebývalých rozměrů a těžko se dá knížka kritizovat za to, že byla prostě první... dokonce první svého druhu. Jo, je to knížka hodně jiná, než Pán prstenů a ostatní příběhy Středozemě, ale musí se s tím tak nějak počítat a na ten první krůček do světa fantasy je to sakra dobrá pohádka.

2 17.11.2012

Autor má mé sympatie za to, že si do své knihy jako protagonisty vybral právě trpaslíky. Tam ale mé sympatie asi končí. Trpaslíci začínají s postavou vytrženou ze svého rodného prostředí, pak mu ovšem dopis změní život a on se vydává za svým pravým posláním. Takhle na začátku to zní a vlastně je dost lákavé, ale po chvíli člověka zaskočí zbytečné odbočky ve zdlouhavém Tungdilově putování. Postavy nejsou moc uvěřitelné a spoustu z nich člověk pozná, aby hned záhy pochcípaly jak mouchy. Občas je ta smrt až hororově nechutná a její šokující popis hodně zvláštně kontrastuje s celkovou naivitou díla. Ano, neváhám Trpaslíky označit za knihu naivní, neboť si vypráví svůj malý příběh podle nejlepších osnov učebnice psaní fantasy, ale moc kreativity a vlastní mytologie v ní nenajdeme. Velké trpasličí klany jsou očíslované od jedné do pěti, země antagonistů se jmenuje prostě Mrtvá, hlavní protivník vypadá jako elf, ale není to elf a tak má místo e na začátku a, další bolestivě nenápadité spoilery následují. A celou knihu provází deterministické fráze typu "vychován mezi lidmi, ale duší trpaslík" a "ve svém nitru pociťoval nenávist k šikmouchým, i když předtím žádného nepotkal" a to se mi prostě příčí. Vlastně mně kniha ani tolik nevadila, dočetl jsem jí a v pohodě, ale do dalšího dílu už se asi nepustím. Zkrátka a dobře mě neštve obsah knihy, ale fakt, že se i takhle jednoduše dá napsat fantasy bestseller.

2 21.08.2012

Ankh-Morporkská kniha jak vyšitá. Pratchett zde nastavuje nezvykle rychlé tempo a tak se ze začínajícího plátku stávají opravdové noviny v řádu dnů, navíc mají prakticky hned z kraje konkurenci. Takže to šlape. Mikulášova proměna v dravého novináře, který je schopen odsekávat i Vetinarimu, je krásně přirozená, samozřejmě i u Sacharózy je skvělá. A zdá se, že si Terry v tomto období oblíbil upíry a Igory.

2 20.04.2012

Camus je můj hrdina navzdory tomu, že jsem tuhle knížku četl jako jeho první až někdy minulý rok, v osmadvaceti letech. Chtěl jsem se podívat, jestli bych i v jeho beletrii našel stejný sdílený smysl pro popasování se s absurditou světa, a… nemůžu úplně říct, že jsem našel :D Tahle knížka je trochu komplexnějším obrazem společenského nepochopení a staví proti sobě kolektivní morálku a individuální svědomí, čímž řeší trochu jiné otázky, než je metafyzičtější odkaz Camusovy filosofie. Zahlédl jsem tady v komentářích přirovnání ke Kafkově Procesu, které chápu, na druhou stranu Cizinci jako dílu není ukradená individualita protagonisty, Mersault není kolečko v soukolí, právěže stojí jako středobod vlastního vesmíru mimo svět společnosti, která se na něm dožaduje přehodnocení něčeho, co k přehodnocování vůbec není. Čtenář přitom tenhle fakt nemusí vůbec přijmout, protože většina z nás touží po nějaké formě konformity, ale v Cizinci neexistuje ani náznak takové tužby. Mersault dokáže být až k vzteku netečný, přesto je schopný u čtenáře vzbuzovat sympatie. Tím se kniha stává skoro anti-psychologickou novelou, dovádějící krizi ztráty absolutních hodnot k bezútěšnému závěru.

1 26.07.2020

Přečteno v originále.
Wow, humanistická fantasy, jak tomuhle může hraničně militantní ateista říct ne. Za posledních pár let a kousek jsem svůj čtenářský deníček zanedbával, takže k prvnímu dílu píšu komentář poznamenán přečtenou druhou knihou, která se po tématech náboženského despotismu vozí zdaleka víc. Světla severu musí dodat téhle křížové výpravě, která na křižovatce do Jeruzaléma zabloudila do nebe, potřebnou expozici a soustředí se tedy spíše na témata dětské nevinnosti, lidských kvalit vyjádřených činy oproštěných od původu (Lyra je na konci knížky napůl cigánka urozeného původu, napůl medvědice alumnae), a do jisté míry i lidské duše, byť se asi nedá žádnému čtenáři zazlívat, že to v tom zvláštním vztahu mezi dæmony a lidmi nevidí třeba ani do závěru knihy. To jsou právě ta témata, která činí tuhle fantasy ve svém žánru jedinečnou, bohužel mi přijde, že v prvním dílu nedostávají tolik prostoru? Nevím. Možná se mi to jen zdá, protože mi přišlo, že Pullman bojuje s tím, aby předestřel čtenáři svůj fantastický svět a svou chytrou epiku nějak přirozeně. Spoustu věcí se tedy dozvídáme skrz dialogy, které děj pravidelně zabrzdí, spousta prvků tu na mě působila naivně a nedomyšleně, a Lyře vedle jejího důvtipu k úspěchům hodně pomáhal i autor.
Jestli jste to možná někdo přečetl jako já na základě toho, že jste o tom slyšeli velký věci, a pak vám to přišlo spíš jako lepší průměr, musím podotknout, že druhý díl je nejen vejš, ale zpětně pozdvihne i tenhleten.

1 13.06.2020

Vančurův nezaměnitelný styl psaní je možná jediná věc, která pro mě držela knihu nad vodou. Příběh o předobráckém pekařovi si leccos vypůjčil z naturalistické literatury a och bože, jak tu já nesnášim. Čtenáři se až chce křičet, protože bezvýchodnost nesnadné situace se mu vůbec nemusí zdát tak absolutní, aby to všechno špatně dopadlo. K čemu je tedy román, který se snaží vzbudit sympatie, ale nemůže se mu to povést, protože si zrovna tenhle čtenář myslí, jak je Jan Marhoul zabedněnej pitomec. No jo, nářek privilegovaných. Jak se snažím naznačit, kladně tu dokážu hodnotit jedině formu.

1 21.09.2017

Vzhledem k tomu, že jde o zápisky z vězení, nemůže člověk ani čekat nějakou zázračnou narativní strukturu, Muchovi se nicméně podařilo i těmto deníkovým záznamům vtisknout jasnou vyprávěcí základnu, včetně velmi uspěchaného, stísněného konce přesunu do Jáchymova. Zajímalo by mě tedy, jak moc bylo Studené slunce dílem edičních zásahů. Tak jako tak musím ocenit tuto knížku daleko víc, než takovou Reportáž psanou na oprátce – určitě ne kvůli formě samotné, ale především kvůli mnohem introspektivnější povaze textu, mnohem méně ublíženému obsahu a taky kvůli těm pasážím o literatuře. I ty ale přispěly k obrovské propasti mezi víceméně popisnými oddíly, které se věnovaly čistě technické stránce života v táboře, a sekcemi, co tu zkušenost zatahovaly do širších konceptů. Když jsem chválil narativní strukturu, tak jsem vlastně chválil dvě. Ale já bych to asi v přestávkách mezi fáráním jen těžko napsal líp.

1 05.02.2017

Co je asi nejúžasnější na téhle novele, že Procházka dokázal vytvořit ten nejživější obraz postav malé návsi v sotva stech stranách. Není to překvapivé výhradně kvůli rozsahu – druhá věc je, že jakákoliv promluva, která by měla tu drzost rozrůst se ve větší monolog, je pečlivě rozkouskována na stejně fragmentární záznamy, jako celý zbytek dialogů. Čtenářova pozornost je proto velmi přirozeně svedena k samotnému dění, k náznakovému a velmi, velmi atraktivnímu osobitému popisu. I díky tomu je těžké nevypěstovat si určité sympatie i k takovému zdánlivému zjevu, jakým je Picin, zvláště s ohledem na to, co se mu stane ke konci díla. Sebevražda jedné z postav na začátku zase působí velmi in medias res, teprve po ní se postupně seznamujeme s celou situací ve vsi, načež příběh začne opět gradovat a nabírá pořádně biblických a mytických rozměrů. Závěr… nevím, co si o něm myslet, ale v tu chvíli už mi to bylo jedno. Když jsem se k němu dočetl, měl jsem za sebou parádní čtenářský zážitek tak jako tak.

1 20.11.2016

V téhle antologii jsem se nejvíc našel v první sekci kapitoly ‚Kdo pije potmě víno‘, tedy v miniaturách čtyřverší, kde se Skácel snad i shlédnul v haiku, a nejlépe jsem v této části knížky viděl doslovem opěvovanou úspornost básníkova vyjádření. Do toho momentu na mě verše víceméně působily stejně, jako skoro všechna lyrická poezie, totiž zběsilým elektrickým výbojem, který může přeskočit jedině mezi gumovou rukavicí a skleněnou tabulí. Možná je to i tím, jak jsem Skácelově formě konečně přišel na kloub v sekci čtyřverší, že jsem pročítal druhou část výběru s daleko větším zápalem a objevil několik doopravdy skvostných a pamětihodných básní, zůstal nicméně vtíravý pocit při každém verši, který se začal rozlévat široko do stránky, že bych raději zase tu drobotinu, která svou nenápadností okouzluje mnohem lépe, než některé dalekosáhlejší obrazy. Snad je to právě kontrastem se zdánlivou jednoduchostí zbytku básně, že se občas objeví řádek působící notně těžkopádně. Ale snad je to jen tím, že jsem Skácelův výraz úplně nepochopil. Za ta čtyřverší bych klidně dal plný počet hvězdiček, za sbírku po nich čtyři, začátku tři… výsledek je tedy jasný.

1 10.11.2016

Ten metafikční začátek mě hned zkraje nechal trochu na vážkách, nicméně brzo jsem mu myslím přišel na kloub. Vyprávění o herci Vilému Habovi je totiž k ukousání nudné a poměrně stereotypní, jak ale kniha pokračovala dál, začal jsem v jeho romantické postavě vidět foil (musim si hodně rychle najít nějaký místo, kde hledat tuhle terminologii v češtině) protagonistovi a vypravěči, jehož všednost se samotným účinem kontrastu stala tím zajímavějším na románu. Nemohl jsem se dočkat, až prolistuji psychologizující útěky do světa velkého herce, abych se prokousal k další kapitole ze života spisovatelova. Vilém Haba možná prožívá dramatické lásky plné vášně a v záchvatech excesu rozbíjí zrcadla velikosti dospělého člověka, ale co to je proti sympatiívzbuzujícímu studu z bydlení v ševcovském krámě, co se snažíte skrýt před přítelkyní, o které máte pocit, že si ji ani nezasloužíte. Právě svou malostí, zranitelností, ale i (na literaturu tak psychologicky zaměřenou překvapivými) úspěchy je Aust postavou mnohem zajímavější, než se může fiktivnímu herci vůbec zdát. Ač je tedy jejich dynamika v zásadě funkční, nic to neubírá na faktu, že jsem veškeré vyprávění o Habovi těžce prozíval, takže za to jdu u takhle dlouhé knížky s hodnocením dolů

1 10.11.2016

Dost možná nejnezajímavější ze všech klasik, které jsem doposud četl. Ani jedna z povídek mi nic neřekla, zhola nic nedala, u každé z nich jsem se nudil a trpěl umělými a patetickými výjevy války. Kdepak, to bych lhal – ani trpět jsem nedokázal, jen jsem se netečně probíral stránkami a vždy na konci přemýšlel, kam Weiner ztratil závěr. Za to, že mě kniha ani pořádně nedokázala nasrat, jako to kdysi udělal Zola se Zabijákem, za to, že celkový obsah sbírky do několika měsíců navždy zapomenu, hodnotím knížku tak nízko, jako jsem tu ještě jinou nehodnotil. Možná bych potřeboval, aby mi někdo osvětlil, co je na tomhle díle tak imponujícího, já ale nenašel jediný moment, který by mi řekl něco nového.

1 09.10.2016

Proti experimentálním dílům nic nemám, nicméně u knížek mám zlozvyk hodnotit v kontextech, a co se absurdního dramatu tedy týče, Čekání na Godota mi přišlo o dost lepší. Musím nicméně Havlovi vzdát hold za snad až nezáměrnou satiru byrokracie obecně – dílo v sobě bude mít svoje poselství nejspíš i za dalších padesát let. Co je to ale proti Beckettově satiře samotné existence, že…

1 26.07.2016

Přečteno v originále. Dost brutální knížka. A co jsem slyšel od učitele literatury, autorka pro vyvedení čtenáře z míry ve své tvorbě nechodí daleko nikdy. Přitom já si myslel, že vydržím leccos. Leda prd. Pokud se ovšem člověk zrovna nepotýká s vlastním pocitem neklidu, může si přečíst skvělou, postmoderně magicky realistickou knížku. Nejen kvůli mistrné práci s jazykem, Toni navíc nabízí nejvyšší možnou dávku jakéhosi nadhledu, oproštění od jakýchkoli možných hodnot, když absolutně bez skrupulí ‚střílí do vlastních‘. Snad jen dobře, že rasisti nebývají moc sečtělí a že se Toni Morrison díky kritikám, ale i kvůli různým cenzorům dostane do rukou spíš někoho, kdo nehledá v románech didaktiku. Měl bych však jednu výtku. Ta morální nevyváženost postav je až přehnaná a vyústí v záměrnou literární izolaci velmi specifického vzorku afroameričanů. To souvisí i s všudypřítomnou tragikou, která se stupňuje a stupňuje do jedné rozsáhlé kaskády. Dá se to samozřejmě všechno brát jako známka již dříve naťuknutého relativismu, jen dohnaná ad absurdum, mně se ovšem toto tematické zúžení dost tlouklo s jinak velmi liberálním přístupem – aneb, jak si má čtenář ponechat nadhled, když je doslova bombardován jen tím nejhorším. Ale to je možná jen osobní preference.

1 27.04.2016

Lyricko-epický způsob psaní má bezesporu své výhody, neboť často dokáže přiblížit lyriku i takovému neznabohovi a literárnímu pohanovi, jako jsem já. Na druhou stranu se snadno může stát, že provázání obou druhů poezie zabředne do takové komplexnosti, až se v tom člověk nevyzná. To je právě Holanův příklad. A nemůžu s klidem říct, že není něco velmi zajímavého na způsobu, kterým je propletena realita se sněním do jednoho klubka, které pak může čtenář brát pouze jako celek, jenže se vkrádá otázka, zda by toho autor nedokázal docílit pouhou lyrikou. To je asi můj největší problém s básní, ta neustálá otázka: „Mám vůbec dávat pozor, co se tu děje? A jestli ne, proč tu ten příběh vůbec je?“ Jsem si jist, že s opakovaným čtením bych byl o básni moudřejší, pak ale jsou tu básně, které si nevyžadují tolik mojí pozornosti, tak proč se k téhle vracet…

1 02.04.2016

Okamžitě jsem se zamiloval do postavy Převora. Což o to, Rozina je sice popsána tak, že bych do ní s radostí šel: mladá snědá holčina, která si nenechá nic líbit a dlouhou dobu je naprosto nezávislá. Jenže to je vono, jakmile jí Nikolo zlomí srdce, jakmile na ní dolehne plná tíha života sebrance, tak rupne jako párátko a spousta tý její morální integrity jde bohužel do háje. Takže si vlastně svůj konec zaviní sama, což ovšem neznamená, že s ní nemůžeme sympatizovat. Jedna chyba stačí a život vám jí dá sežrat. Kdyby se Rozina po rozchodu s Valachem zatvrdila, stala by se z ní zapšklá ženská, která by se vrátila ke starejm zvykům, mohlo to dopadnout jinak. Jenže ona se rozhodla svým způsobem pomstít světu, ukázat mu, že když jí budete nadávat do sebranců, tak se jako sebranec chovat začne. Jenže je něco krásně přitažlivého na vykreslení Roziny Winterem. Čtenář prostě celou dobu s hlavní hrdinkou soucítí a fandí jí, Zikmund nedává ani trochu prostoru při čtení pochybovat o tom, že je Rozina postava kladná a že je navíc obětí okolností. Ale abych se vrátil k Antonínovi, co vám budu povídat. Hartusící převor, který má ale srdce ze zlata, mi učaroval jako málokterá postava poslední dobou. A to budiž výtka všem kritikům zvoleného jazyka – nemiloval bych převora Antonína ani z poloviny, kdyby nenadával svoje: „accidenti“. Holoto, do pinvice vás vsadit. É, brutto birbone!

1 23.06.2014

Začátek knížky je možná takový falešný tahák, jelikož skáče dost do děje, zatimco zbytek knihy se nese ve znamení popisů. Vlastně to skoro vypadá, jakoby můj jmenovec měl v šuplících nepoužité ódičky na Prahu a chtěl je někde prezentovat, tak okolo nich postavil skoro až neumně působící příběh študentíka Jordána. Nevim, jak to vypadalo tehdá, ale dneska se při představě rodilého Moraváka slintajícího nad krásou osudové Prahy, nemohoucího oka zahmouřit dokud nebude spát v jedné z jejích postelí, smíchy lámu v kříži. Jordánův láskyplný vztah k matičce měst je mi přirozeně blízký, ale minimálně z dnešního pohledu je myslitelný tak možná pro rodilého Pražáka. K sakru, kdybych se já narodil na Moravě, tak si nejspíš jedu Brno a na to jsem hrd. Tyhle statické pasáže však mají (i s přihlédnutím k závěru) pravděpodobně působit jako hyperbola, nad čím ale kroutím hlavou doteď jsou občasné monology, které působí v rámci díla naprosto nepřirozeně. Naopak se mi líbila Jordánova dostaveníčka s Klárou, která dýchají životem a navozují ve čtenáři ten správný pocit jemně okázalého, hravého a mladistvě naivního flirtu, jehož hranice s opravdovou hlubokou láskou je tenčí než pavučinka. Román z toho nakonec vyjde jako poměrně střízlivý příběh plný deziluzí, tragický svým vyzněním, umělecky však sahá do sfér, o kterých si nejsem až tak jist, že na ně má. Jako stravitelná obdoba naturalismu nicméně výborné.

1 16.12.2013

Vaškova stylizace je natolik autentická, že náhle neexistuje státní úředníček, nýbrž ramenatý bard, který v uhelném dole cedí krev na papír a vznikají z toho básně. Mezi nimi se najde celá řada přímo monumentálních hymnických veršů, které navíc úžasně vykreslí atmosféru a připodobní slezský národ k odevzdanému, přesto silnému lidu porobenému Němci a (paradoxně) Židy. Samozřejmě z toho cítíte velkou míru nadsázky, jenže se nedá nevyhnout momentům, kdy díky Petru Bezručovi cítíte touhu všechno rozbít, udělat revoluci a bít Poláky přes zátylky. Ne celá sbírka se však nese v tomhle duchu a možná je to i tím, že poezii moc nerozumím, nicméně rytmicky mi nesedělo víc, než pár řádků a ne vždy jsem v tom cítil záměr. Bezručova chmurná vize Slezska by každopádně byla dobrým materiálem i pro dramatickou adaptaci a rozhodně je to dobrá kniha, po které sáhnout, když máte pocit, že trpíte bezprávím, protože litovat se je nejlépe se zaťatou pěstí.

1 19.11.2013

Přečteno v originále: Lewise Carrolla můžete podle jeho stěžejního díla považovat za náruživého uživatele tvrdých drog nebo génia. Já se přikláním spíše k druhé interpretaci, jelikož bych neřadil Alenku do literatury nesmyslné, nýbrž pouze absurdní. Celá řada věcí totiž v obou knihách dává smysl a je naopak úžasnou hříčkou s náladou, s vnitřním dítětem, s jazykem - právě to mě na knížce dost přitahovalo a osobně si neumím představit knihu přeloženou do češtiny. Vlastně se ani místnímu poměrně nízkému hodnocení nedivím, protože množství věcí, které se ztratí v překladu, je tu nezměrné. Humor je často postaven na vršení jednoho nesmyslu na druhý, perfektní je královnina neustálá touha sekat hlavy i když nikomu o kejhák nikdy nejde. Příběh za zrcadlem je již o něco vážnější a možná by mu slušelo umístění spíše před Wonderland, ale jediné, co mě na celé knížce vyloženě mrzelo, byly oba konce, jelikož literární sny jsou tu do toho, aby se prožívaly - rozhodně se z nich nechceme za žádných okolností probudit, smést to ze stolu konstatováním, že se to celé děje v Alenčině hlavě... ať si, ale čtenáři to prosím neříkejte.

1 15.11.2013

Nejsem s Životem, vesmírem a vůbec nespokojený (hehe), ale z celé série mi dal nejmíň. Rozhodně má brilantní momenty: narafičení vesmírné lodi na planetu mírumilovných lidí, kteří chtějí posléze zničit celý vesmír, jelikož je urazil svojí existencí; pozůstatky Arturova jeskynního původu. Na druhou stranu mi přišla apokalyptická zápletka zbytečně naroubovaná a rozřešení s padouchem vyloženě nesmyslné. Zdánlivě ke škodě celé konstelace rozváže osudy hlavních hrdinů, ironií osudu však je, že Arturovo sólo v knize příští mi svou přízemností (byť Artur ne vždy tráví své chvíle při zemi, zato opět při Zemi) učarovalo o mnohem víc.

1 15.11.2013

Je to paradoxní, ale zaláskovanej stopař, kde bylo nejméně Marvina a nejméně Forda Prefecta, mi doposud přišel jako nejlepší titul v sérii. Zatímco u předchozích jsem četl, nad stránkami se bavil a pak na ní hned zapomněl, abych se věnoval jiným věcem, Sbohem, a dík za ryby jsem hltal, nad stránkami se opět bavil, tentokrát jsem se však nemohl dočkat opět cesty z práce, až se zase v autobuse do knihy ponořím. Arturův nevynucený románek, který paradoxně není s Trillian (a to už jsem si myslel, že ten filmový kniha nemůže překonat), je psaný laskavým jazykem a s lehoučkou romantikou, těch několik tajemství v pozadí pak žene děj neustále dopředu - ano, to je ta dynamika, která mi v předchozích knihách chyběla. Poustevník na konci knihy, ale hlavně humorná příhoda se sušenkami na nádraží byly skutečně nezapomenutelné motivy a jsem zvědavý na pátý díl téhle trilogie.

1 15.11.2013