vlkcz komentáře u knih

Co je čas?
Na tuhle otázku, kterou kniha začíná, čtenář odpověď nedostane. Vlastně jich dostane tolik, že si může vybrat. A podobných otázek je kniha plná.
K tomu kritika poměrů dánského školství před téměř 50 lety. A člověku to přitom nedá, aby nesrovnával s naším dnešním. Hlavně tu posedlost hodnocením.
Nečte se snadno, zejména kvůli tomu, že se v příběhu prolíná několik časových rovin, které navíc nejsou vyprávěny lineárně. Ale zážitek je to neobvyklý.

6 10.07.2017

Když porovnám s prvním dílem, tak v téhle knize prostě chyběl příběh a nějaké větší téma. Drobná nedorozumění mezi přáteli a milenci, náznak traumat z dětství, ale jinak nic, kvůli čemu by stálo za to popsat 300 stránek, resp. snažit se je číst. Značnou část knihy tvoří vycpávky v podobě večírků, popíjení šampaňského, popisů interiéru (a nekonečné líčení toho, jak závěsy dokonale ladí s římsou u krbu, jak moderní lampičky vhodně kontrastují se starobylými odhalenými cihlami, proč jsou jedny svatební šaty vhodné pro Avery, ale Clare si je rozhodně vybrat nesmí - to bylo čtenářské utrpení).
Třetí díl ještě dám kvůli příběhu hotelového ducha Lizzy, ale pokud by to mělo stejným stylem pokračovat, tak mám obavy, že s Norou Roberts končím.

3 07.07.2017

Láska královny vdovy Kunhuty Uherské a ambiciózního Záviše z Falkenštejna je pro romanopisce vděčné téma, kdyby pro nic jiného, tak tím, že je v tomto notoricky známém příběhu stále spousta otazníků, čímž autorům poskytuje dostatek prostoru pro fabulování. Ale v tomto případě se kniha moc nepovedla.
Možná mám trochu sucharský názor, že když už se autor pustí do historického tématu, tak se musí držet nezpochybnitelných fakt a příběhy doplňovat jen do bílých míst. Z toho vyplývá moje první výtka, i když autorce slouží ke cti, že se ke svým "kouzlům" s časovými údaji v závěru knihy přiznává.
Bohužel těch výhrad je víc. Styl vyprávění často dává prostor dialogům a vnitřním monologům jednotlivých hrdinů a tady se objevují občas anachronismy. Časté odkazování na romantismus je nejkřiklavější. Ani jazykově nejde o žádnou perlu, pomalu kopřivku jsem dostával z neustálých zmínek o "kurtoazních mravech" (i když tady měl zasáhnout editor a navrhnout alespoň občas použít český ekvivalent "dvorské").
Setkání ve vodách rozbouřené Vltavy je jistě efektní, ale naprosto nesmyslné. Pokud pominu technickou nerealizovatelnost manévrování kmenem stromu v divoké vodě, tak je tady ještě samotná nelogičnost celé epizody. To, že z Krumlova po levém břehu cestoval Záviš by se ještě dalo pochopit, i když i tady je otázka, proč k přechodu na pravý břeh rozvodněné Vltavy nezvolil stojící Juditin most, minul ho a raději volil brod u Štvanice. Ale kudy jela z Kolína Kunhuta, že se dostala na levý vltavský břeh, nad tím zůstává rozum stát.
Pro mě jednoznačně zklamání.

4 06.07.2017

Čekal jsem červenou knihovnu a nakonec se z toho vyklubal velice zajímavý zážitek.
Vzpomínky téměř stoleté dámy na její mládí, kdy působila jako služebná a později komorná v jednom šlechtickém rodě, její přirozená loajalita k panstvu, změny, které přinesla 1. sv. válka nejen do života, ale i do vztahů v konzervativní Británii, proložené příběhem z konce 20. stol., který ukazuje hloubku proměny, které 20. století přineslo, spolu s překvapivým závěrem, to všechno je koktejl, který knihu v mých očích katapultoval téměř ke 100% hodnocení (a možná se tam s odstupem i dostane - zatím tak 90 %).
Jen poznámka k adriane9: Královna Viktorie zemřela v r. 1901, v roce 1914 už byl po smrti i její následník Edward VII., a i když viktoriánské pokrytectví ještě bylo ve vyšších kruzích přítomné, Anglie Jiřího V. byla podstatně jiná.

4 04.07.2017

Já toho Urbana prostě neumím zkritizovat. Já mu dokonce odpustím i to, že z keltského knížete Crocca a jeho dcer udělal (v souladu s předchůdci) Slovany.
Miloš Urban v této novele znovu zpracoval mýtus o kněžně Libuši a udělal to nečekaným způsobem. Neironizoval, ale přistoupil k tématu s takovou úctou a citem, že možná překvapil i sebe. Vzniklo tak lyrické vyprávění o kněžce, která se svobodněji cítí mezi bogy a bůžky pramenů, lesů a luk, než v hradišti mezi lidmi. O ženě, která je zvyklá na společnost Morany, a proto s váháním je svolná stát se kněžnou Čechů, protože vláda jejích sester by přinesla kmeni zkázu. "Ta černá (Theta) se Morany bojí tak, že by smrtí osela pole a pak jí nakrmila lid. Ta červená (Kazi) se bojí tak, že prchá ke kráse, k příjemným věcem života." O člověku, který není schopen dlouhodobě žít v rozporu se svou přirozeností a proto hledá způsob, jak se dostat do harmonie sám se sebou a nezpronevěřit se povinnostem. A v neposlední řadě o panteonu slovanských božstev, která byla přítomna v každodenním životě lidí.
Tak jako i v některých jiných svých knihách, i tady mi Urban svým jazykem přivodil nostalgické rozpoložení. Lítost nad tím, že z našich životů zmizely řeky, bažiny, lesy a prameny, které mají své ochranné duchy nebo poskytují útočiště ďasům. Nebo spíš nad tím, že je už většinou kolem sebe nejsme schopni vidět.
Relativně málo slov, ale všechna jsou ta pravá. Prostě mistrovské dílo.
Díky.

7 30.06.2017

Po anotaci člověk očekává dramatickou sebereflexi hlavního hrdiny. A ono téměř nic. Pomalé vypravování, ve kterém se "hrdina" vrací ke svému mládí a střednímu věku, je hodně subjektivní. Otázky a pochybnosti si téměř nepřipouští, pouze v reakcích na náznaky, které si přes všudypřítomnou masku úcty k otci občas dovolí jeho dcery, vysvětluje své pohnutky. Takže nakonec, spíš než o vinu a odpuštění, jde v románu o střet tradice a modernity.

6 29.06.2017

Zajímavý příběh, velice svižně napsaný, citlivé přepínání mezi oběma časovými rovinami.
K plnému hodnocení mi vadilo velké množství anachronismů (nejčastěji běžně používaná křesťanská symbolika a termíny v prvním století, taky dalekohled s proměnnou ohniskovou vzdáleností bych ve starém Římě nečekal, atd.). Ale možná to při regresích takhle chodí, že člověk používá současnou terminologii. V tom případě se omlouvám.

1 27.06.2017

Průměrný historický román. Nejsem schopen posoudit, do jaké míry čerpá skutečně z historie a do jaké míry jde o fikci (předpokládám, že postava Samsona je fiktivní), ale zřejmě bude míra shody velká. Nepřišlo mi, že by román byl psán příliš strhujícím stylem, spíš mi to připomínalo nezúčastněný komentář z kroniky. K přehlednosti nepřispívá ani množství nevyslovitelných velšských jmen.
Když k tomu připočtu, že další díly v češtině vydány nebyly a zřejmě ani nebudou, není vcelku důvod knihu číst.

1 22.06.2017

Nějak jsem se s touhle knihou nepotkal. Jestli je to tím, že jsem dospíval o 10 let dříve nevím. Ale když se bavím s vrstevníky hlavního hrdiny, tak mi přijde, že i oni dospívali v jiném ovzduší. Jako kdybych tam cítil inspiraci Rudišem nebo Haklem, ale na rozdíl od nich to není vůbec uvěřitelné.
Pár zajímavých momentů, ale jinak zbytečná kniha.

3 18.06.2017

Hodnocení je výrazně podmíněno tím, že se jedná o soubor próz nevyrovnané úrovně. Velmi dobré Cantervillské strašidlo (4*), kde si Wilde nejprve střílí stejně z amerického pragmatismu jako z britského konzervatismu, aby nakonec přešel k romantickému konci.
Poté několik kratších anekdotických vyprávění (3*) a na závěr brilantní Obraz Doriana Graye (5*). Jakkoli se čtenáři musí vybavit o něco starší Stevensonův Jekyll a Hyde, Dorian není tak hororový, spíš jde o psychologický román, který jde po příčínách lidského chování, měřítcích morálnosti a mravního úpadku. Skvěle vykreslená mefistofelovská postava lorda Wottona, jehož monology a teorie jsou vynikající.

7 14.06.2017

Po Mostu přes navždy mírný ústup. Místy příliš školometské, místy rozvláčné...
Ale i tak, co by za takový román dala řada jiných autorů.

3 06.06.2017

Richard umí se slovy to, co jeho pra,pra s tóny. Tam kde vás Johann Sebastian přenese svými skladbami do Nebe, Richard vám svými romány ukáže, že když chceme, můžeme to Nebe mít už na Zemi. A že jen na nás záleží, na jak dlouho. A že i kdyby to mělo být jen na chvíli, už to je štěstí, které stojí za to. A pak ho hledáte a nacházíte pořád znovu, na stále delší čas.
A tahle kniha to vypráví nejpřesvědčivěji.

8 06.06.2017

Z celé série zatím nejméně vyrovnaná a nejslabší. Dokud se Anastazia a autor drží obecných filozofických principů a možností, jak je uplatnit v životě, je vše v pořádku. Ovšem v okamžiku, kdy začnou fantazírovat, jak Putin rozdá půdu lidem a nebude z ní chtít ani daně, jak se během 9 let (pomíjím, že už měly před drahnou dobou uplynout) odstěhuje tři čtvrtiny ruské populace na takto přidělenou půdu, jak Rusko začne odzbrojovat a rušit armádu atd., to jsem měl pocit, jako když z nějakého důvodu někdo záměrně sabotuje myšlenky jinak velmi dobré knihy.
Škoda, pokud by takhle měla celá série pokračovat, mám obavy, že ji nedočtu.

3 06.06.2017

Jako když smícháte Franze Kafku, Gustava Meyrinka a Miloše Urbana.
Překvapivě to začně být zajímavé až v okamžiku, kdy se začne stírat rozdíl mezi realitou, snem a šílenstvím a kdy se jednotlivé příběhy začnou spojovat a ovlivňovat.
A přiznávám, že jsem vážně uvažoval o plném hodnocení, ale asi si dojmy z četby budou muset trochu sednout.

2 04.06.2017

Během četby se u mne střídaly dva pocity. Na jednu stranu mě Werther vytáčel svou exaltovaností. Na stranu druhou, pokud zrovna neblouzní o Lottě, tak mají jeho myšlenky hlavu i patu a na 25 let, což byl věk, ve kterém Goethe román vydal, i nečekanou hloubku.
Nevím, jestli cit, který Werther cítí k Lottě se dá nazývat láskou. Z dnešního pohledu se jedná spíš o posedlost a poskytuje mu něco, díky čemu může přežívat pokrytectví ve společnosti.
Zajímavá mi přijde i představa alternativního románu, ve kterém by Lottu získal on. Vyprchal by cit tváří v tvář existenčním starostem a nutnosti podrobit se normám společnosti nebo by po nějaké době dospěl Werther ke stejnému závěru? Nebo by mu posedlost vydržela, nesnesl by pokračující přátelství Lotty a Alberta a ze žárlivosti by je zabil?

8 02.06.2017

To se moc nepovedlo. Hlavně vydavatelova práce je hodně bídná. Zavádějící anotace včetně zkomoleného jména hlavního hrdiny (žádný Charlie Gilda ale Giles), časté překlepy. Ale ani po odhlédnutí od těchto výhrad, se nejedná o žádnou "perlu". Detektivka, spíš thriller, to je tak na posledních 100 stranách, před tím se toho zase až tak moc neděje. I když na druhé straně by se to dalo brát jako docela povedená kniha o schizofrenii. Ale ten závěr a rozuzlení jsou tak umělé, že jsem to prostě nezkousl.

1 29.05.2017

Nějak nevím. Napsané je to zajímavě, jak jen to Lewis umí. Ale upřímně, Poslední bitva byla na podobné téma a přišla mi lepší. Možná má pan Lewis pravdu ve svém nesmiřitelném postoji, že aby člověk mohl do Nebe, musí nechat všechno pozemské za sebou. Ale když tak člověk čte svědectví lidí, kteří prošli klinickou smrtí (např. Anita Moorjani - Musela jsem zemřít), tak to vypadá, že to je asi trošku jinak.

2 29.05.2017

Po Třech sestrách zklamání. Vcelku tuctový příběh, uměle nastavovaný popisy domu a pokojů. Zápletka i rozuzlení jsou jasné zhruba po 50 stranách. Nic, bez čeho bych nemohl žít. Ještě asi zkusím Modré z nebe, ale tohle je docela slabota.

4 23.05.2017

Šlejhar bez debaty disponoval velice barvitým jazykem, který se výborně hodil k navození požadované atmosféry. Vzhledem k tomu, že prakticky ve všech povídkách se věnuje lidské krutosti a bezcitnosti, je ta atmosféra mrazivá jako u E. A. Poea. Bohužel ale není schopen svůj styl měnit, takže to, co je plně funkční u navození atmosféry, selhává tam, kde je třeba vyprávět nějaký příběh a posunout děj.
Proto přitažlivost textu výrazně klesá s jeho rostoucí délkou. Také skutečnost, že v podstatě všechny povídky jsou monotematické, vede postupně k tomu, že pointa je zřetelná už po několika stránkách a člověk ztrácí chuť číst dál.
Pro mě jediná schůdná cesta, jak se prokousat celým titulem, bylo prokládat vždy po několika povídkách četbu knihou jiného žánru.
A proč je Kuře melancholik takřka kultovní záležitost a dostalo se i do povinné četby, to je pro mě záhadou. V tomto souboru jsou věci mnohem povedenější (Ptáče, Ryzka, Chorá Jabloň nebo trochu netypické Můj štědrý večer či Ještě ne...).

2 17.05.2017

Jak napsala Lejdus, je neskutečné, co vše si v hlavě dokážeme vyvodit. Důkazem toho je i anotace, která je značně zavádějící. I když, co vlastně k téhle jednohubce napsat a neprozradit příliš. Určitě zajímavé z formálního pohledu, občas jsem uvažoval, jestli hrdinka není schizofrenička a zda všichni ti Thomasové, Michelové, Christophové a Jean-Pierrové nejsou jen výplod její nemocné mysli. Ale kromě téhle zvláštnosti mě na knize myšlenkově nezaujalo v podstatě nic. Takže ty tři hvězdy jsou možná moc, ale budiž. K vypláchnutí hlavy při souběžné četbě Šlejhara to posloužilo dobře.

1 09.05.2017