thefreakinside komentáře u knih

Krásně temné a melancholické verše, které svou obrazotvorností vtahují do rozervaných srdcí a rozpáraných duší. Charles by prokletý básník každým coulem. Prokletě dobrý.

Ty, kterás vnikla jako nůž
do mého bolavého těla,
ty, jež jsi horší nežli muž,
tak zlá, tak šílená, tak skvělá,

chceš rozložit v mém duchu stan
a lehnout si jak do postele,
- ty děvko, k níž jsem připoután
jak zločinec k své černé cele,

jak hráč, když začne ruleta,
jak piják k svému alkoholu,
jak mrcha k červům, koráb k molu,
- buď prokleta, buď prokleta!

Ach, uchýlil jsem se již k meči
a požádal jsem prudký jed,
ať vyprostí mne z nebezpečí,
ať odstraní můj podlý vřed.

Žel, jed i meč mnou opovrhl
a výsměšně mi odpoví:
"Ty nejsi hoden, abys svrhl
své otroctví, své okovy.

Ty blbče! - Kdyby se nám chtělo
tě zbavit její nadvlády,
tvé polibky a tirády
zas vzkřísí upírovo tělo!"

- Upír

Autorka představuje dystopický svět, kde závažně klesá porodnost z důvodu neplodnosti většiny následkem neuvážlivých prostředků moderní společnosti, od antikoncepce po biologické zbraně a toxický odpad..

Beznaděj. Zbytky minulosti se vracejí, jako střípky po něčem, co kdysi bývalo. Možná. Vytržení z někdejší reality, která byla brána jako samozřejmost, nyní postrádána jako něco neobyčejného, pochybnosti, zda takový svět kdysi vůbec existoval. Ženy poníženy na úroveň krav, od kterých se očekává produkce ve formě živého plodu, jinak jsou nemilosrdně likvidovány, či začleněny do pracovních záborů k poslednímu užitku. Osamocení a izolace, podřízenost, nemožnost volby čehokoliv. Účel světí prostředky, nedostatek opravňuje. Beznaděj a přesto touha, že to jednou vše skončí. S přesahováním pevně daných pravidel přichází paranoia a každé slovo navíc může znamenat vstupenku mezi mrtvé..

Moje první Atwoodová a hned obrovské nadšení, její styl mě baví, velmi čtivé a představitelné. Silně doporučuji a těším se na další knihy této talentované autorky.

Po přečtení "Černobílého světu", jsem byl naladěn na vlnu černošského bezpráví a tak jsem sáhl po Ptáčkovi, který už nějakou dobu poletoval na mém seznamu. Alabama ve 30. letech 20. století, kdy hospodářská krize dává Spojeným státům americkým pěkně zabrat z pohledu malého děvčátka. Byl jsem překvapen, že hlavním tématem není rasismus, ten se nenápadně táhne na pozadí příběhu dvou sourozenců, pak na chvíli vzplane, aby opět rychle zhasl. Osmiletá Jana Luis, která se rozhodně nechová jako dámička (nic pro oči její tetičky), ale spíše jako little-kickass, a její velký dvanáctiletý bratr Jem, se protloukají prašným dětstvím a snaží se proniknout do tajemství tajemného domu, kde údajně žije obávaný Bubu Radley, který zůstává neviděn, plouží se jak stín, připomínajíc Cyrila z díla "Neviditelný". Černoch 'ptáček' půlručka, velký násilník, se do příběhu dostane téměř až v polovině knihy a svým příchodem na scénu zamíchá osudy mnoha postav, které do posledních stran gradují. Tato kniha vážně není o rasismu, ale spíše o lidské hlouposti, stádním chování, přetvářce, ale stejně tak i o laskavosti, zodpovědnosti, smyslu pro spravedlnost a hlavně dětské nezkaženosti a nezatíženosti předsudky .

PS: Atikus by zasloužil hlavní cenu za otce i matku roku.

PS2: Zaujala mě pokrytecká paralela bílé dámičky k nacistickému Německu a diktátorovi Hitlerovi, kde byl odsuzován přístup k židům, kdežto "demokratická" Amerika by nikdy žádnou skupinu či rasu nediskriminovala, aneb všem stejná práva a možnosti (ta negerská havěť se přece nepočítá)!

To si k nám takhle jednou přiletí emzáci na Návštěvu, aby si uspořádali Piknik u cesty, a po své intergalaktické párty za sebou zanechají pouze Pásmo technologicko-biologického odpadu, který nedá spát žádnému, do morku oddanému a ostřílenému, Stalkerovi, stejně tak naivnímu zelenáčovi prahnoucímu po kousku slávy, uznání, respektu a plného měšce.

Stalkeři nejsou nic jiného, než průzkumnici neznámého, hledači pokladů, žoldáci, jež touží po vyhřátých zlaťácích v kapse, novodobí archeologové, kteří místo pravěkých fosílií odkrývají tajemství zavlečených z jiného světa, často ale na svých honbách za kořistí zaplatí nejvyšší cenu. Pásmo je smrtelné, mění fyzikální zákony i duše těch, kteří se odváží vstoupit.

Kniha vybízí k mnoha otázkám, ale odpovědí se dostává minimum. Na námětu by se dalo stavět hodně vysoko, nezodpovězené otázky však jen podtrhují atmosféru a klima knihy. Nejsme sami, možná nás pozorují, možná o nás nevědí, nebo pro ně nejsme ničím jiným, než bezvýznamným potěrem. A možná je to úplně jinak.

"Z nebe nám spadly odpovědi na otázky, které si ještě neumíme položit."

Průběh 60. let 20. století v jednom z nejvíce "protibarevném" státě Mississippi v USA, kde i téměř 100 let po zrušení otroctví je s černými zacházeno jako s méněcenným artiklem degradovaným na bídného červa. Příběh sleduje převážně život černých hospodyň a jejich bílých paniček, kde je mužský prvek až na výjimky potlačen a hraje spíše druhé housle. Rozdíly mezi paničkou, která si sama sotva utře zadek, kdežto nahodit róbu, makeup a podlejzáckou lichotku své panička-kamarádce zvládá na jedničku, a hospodyní, jež vypucuje celý dům, vychová osadu dětí, odčurne si na separátním záchodě (aby náhodou nešířila negerské nemoci) a ještě u toho poslušně a poníženě klopí hlavu do země, kde hypnotizuje vlastnoručně vytřenou podlahu, je markantní. Tak markantní, jako když si panička na jedné straně duhy hraje s jednorožci a chudák holka s uhelnou pletí se na straně druhé máchá v Mordorské peci. Je mi bytostně špatně, když čtu o rasovém bezpráví, to samé se pojí na jakékoliv kastové rozdělení a cokoliv, co si hraje na "nižší" a "vyšší" třídy. Povrchnost, arogance a pocit nadřazenosti, typické pro tehdejší dobu a "moderního člověka" se mi hnusí a je pro mě neuvěřitelné, že v jisté formě to pokračuje dodnes. Stejně tak neuvěřitelné je, kolik lidskosti a sebeoběti se najde v těch, kteří trpí nejvíce.

Silně doporučuji i film, kde především postava Hilly je archetypem naprosté mrchy, kterou bych hodil na hranici a upálil.

Když matka porodí – nebo spíše vrhne svého syna, Jean-Baptiste Grenouilla, do lůna smradlavé Francie 18. století mezi rybí vnitřnosti a špínu světa, zrodí malou zrůdičku, psychopatka, jehož celý život bude ovlivněn vlastním frňákem, za který by se nestyděl ani Pinocchio. Tenhle příběh není o vraždách, i když má na konci knihy Grenouille pěkných pár zářezů, spíše je o nekonečném světě vůní, smradů a esencí všeho živého i neživého. Mladý Grenouille nasává do svých nozder naprosto všechny pachy a střádá si nespočetné kombinace vlastních vůní, nad kterými je schopen se prakticky sebeukájet. Je mu dán dar, za který by se každý parfumér dobrovolně upsal ďáblu a tak trochu mi to při čtení knihy připadalo, neb každý, kdo přišel s velkým Grenouillem do styku a využíval i zneužíval jeho daru a přihřál si svou polívčičku, záhy zemřel na vrcholu štěstí právě ve chvíli, kdy si myslel, jaký je koumák. Grenouille však nebyl o mnoho lepší, sám na ostatních parazitoval jako klíště, aby dosáhl vlastního cíle.

Tahle knížka mi hodně voněla a na rozdíl od jiných čtenářů mě nadchla více první polovina knížky, později mě totiž iritovalo opakování slova „olfaktoricky“, zřejmě proto, že jsem nevěděl, co to znamená. Popis vražd a následný proces mohl být trochu více rozepsán, ale chápu, že samotné mordy byly jen prostředkem, a ne hlavní esencí románu. Pro mě rozhodně zážitek jak kniha, tak film – v budoucnu se ještě setkáme.

Jakou moc má občan v totalitním režimu, kde se vybočení z řady a nerespektování dogmat trestá? Každé poukázání na lživost systému ho ohrožuje jako celek a pokud je základní oporou systému "život ve lži", pak není divu, že jeho základní hrozbou se stává "život v pravdě". Proto ho režim stíhá tvrději, než cokoliv jiného. Snad jen lid, sjednocený, může svrhnout takový režim (nebo zásah jiných států, pak ale nastává otevřený konflikt), ale člověk denně zastrašovaný raději klopí oči k zemi a následuje jemu podobné. Jak věřit někomu, když režim odmění udavače a potrestá ty, kteří chtějí změnu. V totalitní společnosti je vyhuben všechen politický život v tradičním slova smyslu - lidé nemají možnost se veřejně politicky projevovat či organizovat, jinak jsou okamžitě ocejchováni jako disidenti a nepřátele režimu. Takovým "disidentům" zůstává jen jediná síla a to je síla slova a jeho šíření, zde vidím onu "Moc bezmocných". Moc sjednocení lidu silou slova.

Jan Patočka napsal, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Měl nepochybně na mysli svobodu a pravdu, přesně to, co totalitní systém potírá. Člověk má přirozenou potřebu projevu, svobody a to bez neustálého monitorování a strachu z případné perzekuce, ale boj o tyto hodnoty pod dohledem velkého bratra připomíná donkichotské snahy pokořit větrné mlýny.

Celé to zní jako Orwellovská distopická vize, ale právě náš stát byl velkou část své existence pod útlakem totality nebo okupace. Dnes se to může zdát, jako vzdálená minulost, která se nás již netýká, ale s prorůstáním komunistů, nacistů, extremistů a oligarchů do našeho politického systému si silně uvědomuji, že pravda a svoboda není zadarmo a lze je ztratit. Co lze dělat? Každý musí začít u sebe, přijmout vyšší odpovědnost a aktivně se zajímat o dění kolem sebe, ověřovat si informace a nepropadnout lžím, zastrašovaní a manipulacím.

Artemis, měsíční městečko a první mimo-planetární kolonie svého druhu, kde žije na dva tisíce Artemiďanů. Téměř, protože všichni do jednoho byli poctivě uplácáni na Zemi a to včetně Jasmine, nebo spíše Jazz, jak jí každý říká - drzá, tvrdohlavá, geniální a sarkastická bad-ass holka, která je malinko otravná a tak byste ji občas chtěli přetáhnout kyslíkovou bombou po hlavě. Nespoutaný živel, živý a spontánní, po vzoru klubového jazzu s příměsí jemně kořeněné whisky. Jazz pracuje na přirozeném satelitu naší modré planetky, Měsíci, jakožto poslíček, a svého postavení zneužívá podle svých potřeb. Trochu mi evokuje postavu Lisbeth od Stiega Larssona, avšak s mírným komiksovým nádechem. Jazz se v průběhu knihy čím dál tím více vybarvuje do odstínů super-inteligentního MacGyvera, neb musí heroicky zachránit celý svět, respektive zanedbatelný kousek Měsíce.

Andy už po vzoru Marťana ukazuje, že po technické, fyzikální a chemické stránce má vše nastudované na jedničku, do této knihy ale zakomponoval i další prvky, které pro mě lehce kazí celkový dojem (nesrovnávat s výbornou prvotinou, Marťanem, je těžké, ne-li nemožné!). Jsem pro humor a sarkasmus každým coulem, nicméně si kniha mohla udržet vážnou tvář alespoň v některých momentech . Také jsem se nemohl zbavit dojmu, že je kniha psána s účelem, aby skončila na filmovém plátně, ale po skvěle zrežírovaném Marťanovi bych se vůbec nezlobil!

Koukněte! Kozy! - (.Y.)

Oči malého Bruna sledují, zkoumají, co se to tam za tím plotem na druhé straně děje, proč a co tam ti lidé v pruhovaných pyžamech dělají, proč je tam tolik dětí, co si spolu mohou hrát, kdežto on je odkázán sám na sebe, případně na Beznadějný případ - svou sestru. Brunova zvědavost a absence odpovědí na jeho zvídavé otázky ho od jeho naivních představ dovedou až ke kruté realitě, kterou si do posledních vteřin neuvědomí, protože jeho dětské oči jsou sto vidět jen dobro a spravedlnost.

Lehce předvídatelný konec, který ovšem ani v nejmenším neubírají na kvalitě a síle tohoto díla.

Psychopatický maniak, který nedokáže pociťovat radost, dokud ji někomu jinému neodepře. Každý den sumarizuje svůj život na římse činžáku, kde pracuje jako vrátný, přemýšlí, zda mu další den stojí za to žít, či se má konečně naklonit a přepadnout do prázdna. Jakožto vrátný má možnost odemykat nejen každý z bytů, ale také mysl a rozpoložení tamních obyvatel. Cillian si pečlivě vybírá své oběti, kterým působí psychologický teror, zarývá se jim pod kůži a maže jejich úsměvy z tváří, většinou bez povšimnutí, že za vším stojí on. Jedna z obyvatel, optimistická Clara, je pro Cilliana tvrdým oříškem. Rozhodne se však překonat sám sebe a udělat z ní své mistrovské dílo.

Tenhle vyšinutej magor mě bavil, kniha stejně povedená, jako film, doporučuji.

Komiks Habíbí mě uchvátil a pohltil svými neskutečné živými ilustracemi, které jsou uměním samy o sobě, ale stejnou měrou i příběhem, jenž rozhodně není pohádkový a sluníčkový. Nejeden muž se při čtení musí stydět být součástí mužského pokolení a z žen se dozajista stávají nové soukmenovnice feministek. Když si vypůjčím některá slova z Habíbího, tak jen Eunuch je zbaven nádoru hříchu houpajícího se mezi nohama. Mužský chtíč strhává lidskou masku a odhaluje tak ty nejnižší animální pudy. Vyprávění je protknuto příběhy a mytologií islámské kultury, kde osciluje krása s krutostí.

Dcera, Manželka, Otrokyně, Kurtizána, Matka, to jsou jen některé role, které jsou Dodole násilně přišity, bez možnosti odpárání, během plachtění na korábu času, přes nekonečné písečné duny.

Pokud bych měl tento příběh popsat jednou větou, pak se jedná o sebeoběť ve prospěch druhé osoby, své milované, svého milovaného.

"Když duše přeteče, jiná duše ji někdy může přijmout."

Vsuvka na okraj: Tolik obnažených ženských ňader na jednom místě nenajdete ani v nejvyhlášenějším nevěstinci.

Třináct fantaskních povídek, ze kterých s hlubokým klidem dýchá magický realismus, vynořujících se ze stránek velmi pozvolným a nenásilným tempem. Příběhy jsou zasazené do světů, jež se od našeho na první pohled většinou prakticky neliší, z mléčného oparu však pomalu vyvstávají podivná stvoření, oživlé legendy, či tajuplné moci.

Jak řekla sama autorka knihy: "Velkou část života trávíme (my Švédi) za soumraku, což je přechodový stav, území nikoho. Světlo je během stmívání takové přízračné, melancholické. Myslím, že se to přeneslo i do mého psaní, tedy ona přízračnost a melancholie, ale také pocit, že člověk udělal krok stranou a vstoupil do jiného světa, kde se slunce na své pouti zastavilo."

Severská literatura má své mrazivé kouzlo, posypané čerstvě navátým prašanem, často zakořeněné do surové a potemnělé divočiny. Toto prostředí je pak dokonale úrodnou půdou pro nejrůznější povídačky, báchorky, legendy a mytologii, které s posledním světlem vycházejí z temného a mystického lesa, aby se zhmotnily (nejen) v našich myslích.

Nejvíce mě zaujaly povídky Rebeka, Moruškový džem a Pyret(!). Tety jsou solidní bizár.

Brzy má autorce vyjít první román, na který si rád počkám, nejlépe za soumraku se zahrabu pod deku a ponořím do fantastického světa této velmi talentované autorky.

Krátké dílo z konce 19. století zasazeného do zasněženého a mrazivého Islandu. Škoda, že se autor trochu více nerozepsal, protože místní reálie popsal dost živě, ale nějak se ke mně ten mráz nedoplazil, jako třeba u Dcery sněhu (Eowyn Ivey), kde jsem se cítil při čtení jak sněhulák s mraženou mrkví z kauflandu. Na druhou stranu je knížka obsahově výživná, o pár postavách - pastora, bylinkáře, mongoloidní ženštině s Downovým syndromem a mazané lišce ryšce. Pastor Baldur Skuggason si jednoho dne hodí flintu přes rameno, nacpe si tlumok proviantem a vydá se na lov na lišku, netuší však, že se v drsné krajině Islandu může z lovce stát lovná zvěř.

Myšlenka, co mě zaujala (z Ovidia):
Omnia mutantur, nihil interit. Vše se mění, nic nehyne.