Terva komentáře u knih

„Ano, můj plán mám mouchy.
Mnoho much.
Dalo by se říci, že můj plán je moucha.
Chcíplá moucha.
Ale jinak je to dobrý plán.“

„Ty vole, uhni, já letím s tím magorem.“

Po delší době jsem zase narazil na příběh, který dokázal zaujmout. V anotaci se zcela správně píše, že se jedná o sci-fi space operu, postapo a humorný příběh. To „humorný“ je na místě. Nečekejte akční humorné hlášky. Opravdu je to jen humor a to je dobře. Možná bych toho vynuceného humoru trochu ubral, ale jinak cajk. A protože Aleše Černého vůbec neznáme a jeho prvotinu ještě moc lidí nečetlo, bylo by dobré ho trochu zaškatulkovat. Nemám rád škatulky, ale příběh se mi líbil a rád bych, kdyby to pana spisovatele neodradilo a psal dál.

Citát: Bude to bolet. Nekoukej na tu ránu. Čum mi radši na kozy.

Tak že, kdo četl příběh Martina Moudrého Kat (a teď se prosím uklidněte a neřvěte Kulhánek!!!!) mohl by nejlépe pochopit příběh Na hraně apokalypsy. Možná i trochu Legie od spisovatelů Kotleta & Sněgoňová. Kdo tyto příběhy zná, lehce pochopí, o čem pan Černý píše. V dnešní době už nemůžeme říct, že je to nějaké „opisování“ nebo snad „kopírace“, to rozhodně ne. Knih na toto téma je hafo a záleží jen na spisovateli, jak se s daným tématem vypořádá. A já jsem spokojen s panem Černým.

Malá ochutnávka:
Vrátil jsem se pro Akima a mlčky vyrazil do zahrady.
Zahrada byl nevýstižný název. Co měla být zahrada, přerostlo v regulérní prales. Obrovské světlíky a prosklené dveře vytvořily perfektní tropické klima, které svědčilo skoro všem rostlinám. Dlouhé šlahouny přerůstající přes uličku působily děsivě. Chvílemi jsem si připadal jako ve filmu Predátor a čekal, odkud na mne zabiják vyskočí.

Příběhu mohu vytknout jen pár nedostatků. V první řadě mě strašně mátly začátky některých kapitol. Jakoby vůbec nepokračovaly tam, kde končí předešlá kapitola. Byl tak trochu oříšek se zpočátku orientovat. Některé části mají i docela velké úseky, a trochu déle trvá, než se dopracujeme k vysvětlení. Musíte si dát kafe, chvilku popřemýšlet a jste tam. Například jste v jedné kapitole ve vesmíru, lítáte jak šílenej a najednou v další kapitole zombie a Země. Dvě kafe s mlíkem a snad to dáte. Poslední kapitoly už naštěstí jsou označené časovým úsekem. Třeba „po půl roce“.

Citát: Svět zmizel, i vesmír zmizel. Byl jsem mimo čas a prostor. A vlastně jsem to už ani nebyl já. Nebyl jsem.

(POZOR: Tento odstavec je SPOILER)
Trochu mě tu mrzelo, že ačkoliv hlavní hrdina při jednou útěku-útoku nabral do Francise (kosmická loď) strašně moc lidí ze Země, nedokáže s nimi pracovat a nevyužije je. Vlastně snad jen stopařku (jméno si teď nevybavím) a jinak nikoho. Zašil lidi někam do útrob lodi a krom jedné nepovedené vzpoury o nich čtenář vůbec neví. Dalším nedostatkem jsou děti. V tomto příběhu se tam ke konci zamotají (Jasně, „vylezou“ z dělohy) a pan spisovatel využívá každou dramatickou část příběhu tím, že tam do toho vloží něco o dětech a o rodině. Tohle mě opravdu štvalo. Adam a Eva jsou sice hezká jména na počátek nového života, ale čtenář by neměl být ovlivňován časovým skokem jen proto, že si někdo vrznul. A to hlavně protože brutální konec příběhu vás pak bude víc mrzet. I když je tu díky cestování časem ještě nějaká ta malá naděje (šance). (KONEC SPOILERU)

Citát: Na to, jak krátké žijete životy, truchlíte nějak dlouho.

Knihu jsem si koupil rovnou od nakladatelství Canc. Byla trošku dražší, ale vůbec nelituju. Díky tomu mám v knize podpis pana spisovatele, dostal jsem placku na které je zobrazen přebal knihy, dále jsem získal knihu v elektronické podobě a k tomu ještě solidně vypadající knižní záložku. Hrnek s tématem knihy jsem nechtěl. Na kafe mám svůj hrnek a ještě jsem ho nerozbil. (na rozdíl od hlavního hrdiny) A jak jsem již psal výše, až na několik neduhů jsem si tuto vesmírnou jízdu užil. Není to na sto procent, ale čtyři hvězdy jsou prostě na místě. Dal bych 90%, ale tady to i po změnách, které do dnes nejsou dokončené, nejde. Tak že alespoň informačně čtyři a půl Hetešáků.
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ )

Citát: Jsem vědec, ne blbec.

119 11.02.2024

„Před pár týdny
mi dal ďábel
na vybranou.
Nechat umřít svět
. . . nebo svýho syna.“

Sice jsem si ze sérií Venom moc nerozuměl, ale pátý díl mě zaujal nejen nádherným obalem, ale i tím, že celý příběh je nakreslen na černém podkladě. A to mě vždycky fascinuje. První, čeho si čtenář všimne jsou uhlazená, (skoro až jiskřivá) komiksová okna, líbivá kresba a nádherné celostránkové portréty. Ovšem obsahově to je trochu přehnané. Tvůrci si nechávají dost prostoru pro „zadní vrátka“. A to hlavně tím, že do Eddyho Brocka narvali jak Venoma, tak Carnageho. Tak že v těch nejkritičtějších situacích netušíme, komu dají přednost, tak že výsledek je vždy nejistý.

Citát: Je Venom klaďas nebo záporák?

Do toho všeho zmatku se ještě přibližuje Knull a přidejte Davidovo (syn Brocka) tajemství a zmatek se navyšuje. Nemám prostě rád takových překvapení najednou. Vytratila se čistá, humorná linie a nastoupil jen zmar a nezvladatelné potíže. Jakoby tvůrci chtěli, aby se divák (čtenář) nebavil, aby se jen klepal, před tím co přijde a vůbec se na to netěšil. Knull nakonec stejně přijde, to je nevyvratitelné. Jen ta jeho podoba se mi vůbec nelíbila. Tak že se tohle pro mě opět stalo jen průměrným příběhem a moc jsem si to neužíval. Mimo kresby, ta je opravdu nádherná.

Citát: Taky nevím, co jsi zač, ale je mi to jedno.

96 11.02.2024

DAVID LAFATA
18. září 1981 České Budějovice.
Ligová bilance:
415 zápasů
198 gólů

(Nikdy jsem nepochopil, proč Davida Lafatu nenechali střelit ještě ty dva góly)

Železná Sparta je vlastně psaná historie fotbalového klubu od roku 1893 až po rok 2023. Což znamená poctivých 130 let na sportovní scéně. Trochu mě překvapilo, že ačkoliv se jedná o soupis od let 1893, je hned na druhé stránce fotka Ládi Krejčího. (v té době už neoznačovaného jako Krejčí mladší.) Na další stránce je současný sportovní ředitel Tomáš Rosický. Z jakého důvodu začala historie současnými fotkami, to jsem nějak nepochopil. Tak jsem jako prvního na počátku tohoto komentáře zvýraznil Davida Lafatu. Pak už je to vše v pořádku. Nejdříve se obsah knihy, kterou sepsali Vítězslav Houška a Zdeněk Pavlis, věnuje letům 1893 až 2023. Začátky hravé a dravé. A hlavně vznik klubu.

Malá ochutnávka:
Ale jaká to tehdy byla kopaná!
Hrávalo se na hřišti sto padesát metrů dlouhém a stejně klidně na krcálku o sto metrů kratším; mužstva nastupovala s jedenácti, s devíti a třeba i s patnácti hráči; míč byl sice kožený, ale bez duše a bez pružnosti, branky byly přenosné a nejrůznějších rozměrů; pokutový kop se kopal z libovolného místa; rozhodčí pobíhal za deštivého počasí s deštníkem v ruce; hrací dobu určoval elán hráčů nebo soumrak.

Můžete si tak přečíst o začátcích, o náboru hráčů, o konání různých tréningů a zápasů a hlavně o legendách Sparty Praha. Příkladem z těchto let je třeba Vlasta Burian jako brankář. Jednou jsem u Bohemky napsal, že tam párkrát Vlasta Burian také chytal – něco jako hostování - ale byl jsem napaden tvůrci knihy Bohemka je a bude . . . že to není pravda. Inu, když historie shořela při požáru v Bohemáckém prostředí, dá se pak tvrdit všechno. Mimo jiné několikrát dělal Vlasta Burian i rozhodčího při zápasech. Po incidentu s Ferdinandem Scheinostem dokonce provokativně začal hrát za jiné kluby, třeba i za Slávii Praha. ( o Bohemce pomlčím, to prý není pravda)

Citát: Hrát v neděli v brance Sparty, slyšet potlesk bariér, to . . . byl můj celý svět. (V.B)

Nebudu se rozepisovat o dalších letech vývoje Sparty Praha. Důležitý byl začátek a pak už to bylo v rukách osudu, sudích a vedoucích. Najdete tu snad všechna podstatná jména hráčů i vůdců. Také spousty výsledků historických zápasů. A to jak těch vyhraných tak i těch prohraných. Zpovědi, citáty hráčů a dalších členů klubu, je tu článek i o požáru z roku 1934 – shořel veškerý inventář i s hlavní tribunou pro 2 000 diváků. Byly to hektické časy. Teď v současnosti už to zase vře. Ale to by nebyla Sparta, kdyby byla v klidu. Tady to prostě musí žít!!!! O dalších letech nemá smysl se rozepisovat. Kdo se o Spartu zajímá tak si tuto knihu prostě pořídí. Je v ní celá historie.

Citát: Šťastnou cestu a zlomte vaz!

101 08.02.2024

„Je to starobylá hra
a mně nezbývá,
než její pravidla
přijmout.“
(Mrtvola)

Trochu mě zarazilo, že tohle je Modrá Crew číslo 5 Jenže asi někde během času došla Crew k ukončení Modré Crwe a pak začala číslovat znovu. V této sérii je tady zaznamenáno jen 10 příběhů. Lobo nebo třeba legendární Thorgal. Současná Modrá Crew už je trochu někde jinde. Jak počtem sešitů tak jejich velikostí. Ale nicméně jsem strašně rád, že jsem tyto Mignolovo příběhy sehnal. Tento svazek totiž obsahuje čtyři povídky ze světa Hellboye. A už jen úvodní obálka dokazuje, že to je Mignola ve vrcholné formě.

Citát: Tak vy jste mě chtěli sežrat? (Hlavy)

Někdo z uživatelů tady píše, že povídka Hlavy je jednoznačně nejlepší. A mě z toho běhá hlava kolem. Hlavy jsou první povídka a mě se zrovna moc dvakrát nelíbila. Kresba dobrá, ale obsah mi hlava tak nějak nepobrala. Druhý příběh „Vánoce v podzemí“ už je lepší. Má jakousi solidní logiku, napětí a veselý konec. Kresba opět klasika všech Mignolovo klasik. Mrtvola je asi nejzajímavější příběh. Inu, Irsko, tam se toho děje. Poslední, čtvrtý příběh „Železné boty“ je jednoduchý, krátký a s příslibem budoucím.

Malá ochutnávka:
Edwinn D. Wolf – I když obecně platí, že železo odpuzuje magii, duchy a všechny ostatní zlé entity, platí též, že každé pravidlo má svou výjimku. Osobně jsem se setkal s démonickým stvořením, která se oblékala do železa a nic zlého se jim nedělo. (Železné boty)

Tak že velmi jednoduché a rychlé čtení. Všechny povídky jsou celkem dobré, pěkně Mignolovsky nakreslené. Mají dobré pointy a akční zázemí. Nejhorší se mi zdá ta první, co se zove Hlavy. Ta byla velmi divná. Nejlepší je příběh Mertvola, to je opravdu dobrodružná sranda. Komentáře ke všem povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této publikace.

Citát: Přeji bohatého Ježíška. (Vánoce v podzemí)

94 08.02.2024

„A já ti slibuju,
že jestli mě Elsa zase někdy
zatáhne na nějaký večírek,
tak se tam dostavím v maskáčích
a po zuby ozbrojený.“

Mark Stone 41 Doupě démonovo je dosti brutální příběh. Ačkoliv se v anotaci na zadní straně knížečky píše, že Ray, věrný robot a přítel Marka Stonea tu tentokrát není, opak je pravdou. Ten robot je všude a řádí jak černá ruka. Dokonce řeže lidské hlavy. A tím „řeže“ myslím opravdu, že odděluje hlavy od lidských těl. Navíc se spolčí s Miškou. Miška s měkkým í by se mohla zdát slaboučkou myšičkou, ale další opak je pravdou. Miška s měkkým í je spíš potkan s nadváhou. (Kdy už vám konečně dojde, že nejsem tlustá, ale svalnatá?) Zabíjí malíkovou hranou na potkání. A neptejte se mě, já nevím, jak vypadá zabíjení malíkovou hranou. (Miška mu drtila varle mezi palcem a ukazovákem) Mrtvol za sebou tito dva nechávají požehnaně.

Citát: Když není tělo, není zločin. Takový je zákon.

Tak že bych spíše mohl konstatovat, že naopak Mark Stone a Elsa Swensonová, kteří jsou uneseni jedním velkým finančním magnátem, tu zas tolik prostoru nemají. Mohou se tak akorát obávat o své tělní orgány a čekat, až si k nim Ray proseká cestu. A vlastně je to tak půl na půl. Až se tyto dvojice sejdou, začnou řádit obě dvě. Tak že další akční, brutální a napínavý příběh z pera pseudonyma Jean-Pierre Garena. A co se týče toho démona, to je taky trošku nadnesený význam. Víc nechci prozrazovat, aby jste nepřišli o tu tajemnou část příběhu. Jinak v příběhu je naprosto úžasný gruppensex.

Citát: Muži jsou hnusná surová zvířata, jen ženy si zaslouží existovat.

104 06.02.2024

„Jak prokázal Milgramův experiment,
z deseti náhodně vybraných osob
sedm bližního klidně oddělá nebo ho bude mučit,
jen tak, protože to dostali příkazem,
dokázáno, potvrzeno.“ *

No, úplně náhodou jsem viděl film s robotem Davidem, pardón s Michaelem Fassbenderem, který si zahrál robota Davida ve filmu Aliens: Covenant. Že existuje i komiks, to jsem nezjistil díky filmu Zabiják, ale díky edici Modrá Crew. A vlastně hned na začátku jsem našel hodně rozporů – Film vs. Grafický román. V komiksu hlavní postava docela kecá, je upovídaná a někdy si dokonce i protiřečí. Nejdříve povídá, že jí její oběti nezajímají, že o nich nic neví a prostě je za prachy zabije. Ale u té oběti, u které začíná příběh, vyndá jeho fotku (což by mu vlastně podle těch keců mělo stačit) a docela dost se o něm (myslím oběť) rozpovídá. Film je dobrý v tom, že Fassbender prostě docela dlouho jen mlčí. Možná bych to přivítal i v tomto komiksu.

Citát: Nejpříjemnější je přečíst si v novinách, že to policajti uzavřeli jako nehodu.

Svazek je rozdělen na dvě části. Rána vedle a druhý příběh se jmenuje Ozubená kolečka a je to část první. Kresba je přívětivá. Pozadí komiksových oken je plné detailů. Kresba je vlastně velmi povedená. O scénáři jsem v prvním příběhu hodně pochyboval. Druhý příběh je vlastně skoro o ničem. Nic se v něm v podstatě neděje. Až na žrádlo pro kajmana. Komentáře k oboum příběhům najdete v sekci části díla u této knihy.

Citát: Pokud zabíjíš lidi podle instinktu, bude líp přestat. (Ozubená kolečka 1)

* PS - Milgramův experiment je název pro experiment amerického sociálního psychologa Stanleyho Milgrama, jenž se v roce 1963 pokusil ověřit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Milgram se tak pokusil přispět k vysvětlení psychologických příčin holocaustu. (Wikipedie)

92 06.02.2024

„Neskutečný.
Ať se vrhnu
kamkoliv,
furt se mě někdo
pokouší zabít.“

Když jsem přečetl všechny tři knihy o Strašákovy, furt mi v hlavě strašila jedna věc. A tou byl fakt, že Strašák sice vládne jakýmsi plamenem a nevadí mu „oheň“ Nikde však nebylo pořádně vysvětleno, jak k tomu sakra přišel. No a pak jsem na to přišel. Jedna z předcházejících spisovatelovo knih „Projít ohněm“, (to je ona) je právě tím chybějícím puclíkem ve formátu. Jen jí nikdo tak nějak nezařadil do série „Strašák“. Je to hlavně dáno faktem, že sem všichni vkládají knihy, nikdy je nečetly a navíc jen okopírují anotaci z nakladatelství. (Já dělám to samé) No a tam o nějakém Strašákovi není ani zmíňka. (tak jsem to napravil)

Malá ochutnávka:
Nakonec jsem jeho tělo potopil pod hladinu v korytě říčky a zatížil pořádným balvanem. Hlavu jsem vrazil pod jiný kámen o kus dál.
No dobře, přiznávám, že jsem mu pro jistotu probodl srdce zahroceným klacíkem. Když to mělo podle pověstí zabírat na upíry . . . Jeden nikdy neví. Ale česnek jsem mu do pusy necpal (hlavně proto, že jsem ho neměl).

Projít ohněm, jak už nám tvrdí název knihy samotné, je tedy prvním Strašákovo příběhem. Nastal tedy čas nejsvětějšího rituálu. A Strašák to zvládnul. (Neptejte se jak, přečtěte si knihu) Není to taková sranda, jako pozdější knihy, ale i tak jsem se u některých scén řezal smíchy. Třeba scéna s hlavou, oddělenou od těla – to jsem fakt brečel – slzel. (neplést s jedním nejmenovaným Stronciem) Další veselou vložkou je ta o jednom nejmenovaném spisovateli, který zabil svého kritika. Shodou okolností (že jo pane Hoza) si na jednom nejmenovaném záchodě Strašák do jedné jeho knihy pustí. A prý je to docela dobrý. Jmenuje se to „Theatre Macabre“. Tak necháme reklamu reklamou, než mě spisovatel umlátí, v sebeobraně, svou novou devítiset stránkovou knihou a letíme dál.

Citát: I nesmrtelného chlapa zpomalí, když kolem sebe musí plivat štětiny z notně opoužívané záchodové štětky.

Je to celé akční, dobrodružné se spoustou ironických poznámek a sem tam i černého humoru. Opět tu najdeme spousty popkulturních odkazů na filmy, postavy i hudbu. Příkladem je třeba správný návod na doskok při dopadu. „Na jednom koleni, jednu ruku opřenou o zem, druhou nataženou za sebe a do strany. Hlavu skloněnou. Zkuste přistát jinak a jste za kokota, a ne za hrdinu“. Je toho tady spousta. A jsou tu i ženy, to ne že ne. Dokonce i na ty mimozemšťany přijde (zase). Pardon, já jen, že jsem nejdřív četl ty pozdější příběhy, tak se mi to trochu motá. Snad to nebudete brát jako spoiler. Tak že u mě dobrý. Za plný počet Hetešovo plamenných žlutých . . .
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ )

Citát: Sáhnout poslepu řezníkovi do zásuvky s noži bývá stejně bezpečné, jako ponořit ruku do akvária s piraňami.

PS – Ta nová devítiset stránková kniha se z logiky věci bude jmenovat zajímavě. Když vezmeme pořadí knih Strašák1 (plamenný) přichází, Strašák2 Do pekla a zpět, Strašák3 se vrací (kniha první), Strašák4 se zase vrací (kniha druhá) no a pak asi ten logický postup (nebo vzlet) Strašák5 ve vesmíru. Prosím vás, tu poslední jmenovanou nikde nehledejte. Pravděpodobně je ještě od krve jednoho kritika (dostal s ní přes hlavu - opakovaně) a je schovaná v důkazním archivu na Pankráci. Možná tedy nejdřív na Pankrác? Budoucnost je nejistá.

Citát: Pokusil jsem se zvednout pohled k její tváři, ale bohužel jsem to vzal přes prsa. Další zdržení.

115 04.02.2024

„Tohle je absurdní.
Tohle je šílené.
Tohle nemůže být pravda.
Nepřátelé mi dali drogy
a mám halucinace.“

Když už jsem se ocitl v Sin City, rozhodl jsem se přečíst i poslední knihu v této sérii, i když jsem jí vlastně docela nedavno četl. Teď to mám pěkně ucelené, příběh po příběhu, tak nebudu kazit štíhlou linii. Musím přiznat, že jsem si příběh moc nepamatoval. Ale vzal jsem si prášek, zapil ho pivem a už jsem v tom lítal. Jak jsem již psal v předešlém komentáři, kresba není tak kvalitní, jak jsme si u pana Millera zvykli, ale když je dobrý obsah, kresba se poddá. A některé celostránkové portréty jsou . . . no, postaví se vám . . . lžička v černé kávě. Ono, když vám krásná, mladá a nahá černoška spadne z nebe . . . Jo, já vím, skočí ze skály, ale to „z nebe“ zní líp, nemyslíte?

Citát: Možná jí nezáleží na životě, ale na tom jak vypadá ano.

V sázce je tentokrát život Ester. Byla unesena. Jenže nikdo neví kým a kam. Wallace, její zachránce (když spadla z nebe) když skočila ze skály, to tak nechce nechat. Pátrání po Ester však přináší nebezpečné situace. Například další krásné ženy nebo další smrtící a nebezpečné zločince. Zde máme konečně možnost studovat Deliu. Ano, Delia, Modroočka z předešlého svazku povídek „Chlast, děvky a bouchačky.“ Tady se formuje ta její nymfomanská povaha. A je s ní docela sranda. Inu, ženská posedlá sexem si chvilku na sex najde vždycky.

Malá ochutnávka:
(automobilová honička s přestřelkou)
WALLACE - „Střílejí! Dejte hlavu dolu“
DELIA - „Chápu. Ráda.“
WALLACE - „Nechte toho, tak jsem to nemyslel!“
DELIA - „Určitě ano.“
WALLACE – Rozptylujete mě.“
DELIA - „Já vím.“

Opět, stejně jako v prvním komentáři musím vyzvednout scénu s cherubíny. Já se u ní mlátil smíchy víc, než když Wallace připoutal Modroočku k posteli. Cherubíni jsou pruďasové a jejich slovník se tu snad ani nedá citovat. Tak že kušuju. Ale ti cherubíni jsou fakt třída. Ovšem nejsou na to sami. Je tu ještě několik létajících vílek a mluvící dinosaurus. Mě osobně dostal Rambo a Kapitán Amerika – síla. (jo, nebojte, ještě jsem v Sin City) Opět připomenu, že tohle je jediná celobarevná pasáž v této knize. A jsou to halušky. Wallaceho halušky. Ale Walalce se z toho dostane a bude se snažit, jak říká Hellboy – Poslat je všechny k čertu!

Citát: Udělej z toho zmrda pohřešovanou osobu.

Ke konci je to hektické. Ozývají se výbuchy – BUM, BUM, hodně se střílí – RATATATA, tříští se sklo – KŘACH, létají granáty – PLESK, PLESK, PLESK a protože se to odehrává ve filmovém studiu, stačilo jen říct – AKCE! „Tohle bude bolet.“ „O tom nepochybujete.“ Začalo tam být poněkud hlučno. Pak začne svítat a přijde nový den. Perfektní konec.
V této knize, mimo jiné, najdete i propašovanou malou povídku. V hlavní roli Josh a jeho první rande. Komentář a hodnocení k povídce najdete v sekci „Části díla“ u této knihy. A jako bonus na konci knihy jsem čuměl jak Marv na Nancy. Na konci knihy je totiž několik celostránkových BAREVNÝCH obrázků – výřezů situací z příběhu. Je to nádhera. Všechno to vybarvila Lynn Varleyová. No a následuje tradiční černobílá Galerie obálek.
KONEC.

Citát: Je příliš dokonalá, než aby to byla pravda.

97 04.02.2024

Podle příběhu,
postav
a světa
stvořeného
Jamesem Cameronem.

Předmluvu k této encyklopedii má Sigourney Weaver (Doktorka Grace Augustinová alias Kiri) Je to super předmluva. Navíc paní herečka Weaverová není nějaká pouliční směska, kterou našel Netflix na ulici, ale poctivá Hollywoodská herečka. Její slova v předmluvě jsou pravdivá a úžasná. „Za celou dobu mé herecké kariéry mohu říct, že nikdo, s kým jsem doposud pracovala, nevytvořil /reálnější/ svět než James Cameron, a tato kniha je důkazem, jaký je to svět.“

Citát: Pandora je pátý měsíc plynného obra Polyféma.

A protože je to encyklopedie, najdete tu skoro všechno z tohoto světa i výtvory z naší matičky Země. Od všech postav, i s rodinou Sullových, přes vybavení jako jsou nože, oštěpy nebo palné zbraně, šperky a ozdoby, až po obydlí, zvířata a technické vymoženosti vyrobené lidmi. Osobně jsem ocenil podrobnější informace o strojích jak pozemních, vodních i vzdušných. Ve filmu jen proletí nebo se mihnou v záběrech, zde jsou i technické údaje. A nejvíc se mi líbil konec této encyklopedie. Vodní svět – rostliny a zvířata. Fakt nádhera. Tleskám pane Camerone.

Citát: Rejnoplošci jsou pestře zbarvené rybky, které Metkayinové jedí vařené jako lahůdku.

110 02.02.2024

„Vím víc,
než si myslíš,
ale uznávám,
že vím méně,
než si myslím.“

Nevím, zda mě to má vadit nebo ne, ale mám trochu problém s kresbou. Je povedená, příjemná, temná, se spoustou pozadí. Problém nastane, když se na stránkách odehrávají akčnější a rychlejší scény. Při nich se kresba začne jakoby rozplývat, roztahovat, a skoro se stává nečitelnou až zmatečnou. To je ta vada, co mi na příběhu vadí. I když, i ty zrychlené kresby nevypadají špatně, stejně k nim mám výhrady. A to se nebojím příšer. Se strašidly je to horší, na ty já věřím. Další problém s kresbou je plynulost děje. Na jedné dvojstraně jde děj vodorovně přes obě stránky, na další dvojstraně jde zase nejdříve na jedné straně a pak na druhé stránce od shora dolů. No a někdy jsem se v tom ztrácel a musel se vracet. Teď jsem vlastně přišel na to, že mi to vadilo.

Citát: Nevěřím na strašidla. Nevěřím na strašidla. Nevěřím na strašidla.

Obsahově je to strašidelné, krvavé, smutné a napínavé. Všechen ten děj se stupňuje, všechen ten strach nepomíjí a čtenář má pocit, že se to ani nezlepší. Hlavní hrdinka je záhadná a neprůhledná a navíc má podivný zvyk mluvit s plyšovou chobotnicí. A ano, je divné, že jí ta chobotnice někdy odpovídá. Avšak události v Archer´s Peak teprve nabírají na obrátkách a bude ještě hůř. Jsou tam totiž momenty, kdy už si myslíte, že je konec. Ale opak je pravdou. A vlastně si musíte uvědomit, že je to teprve kniha první. Musím se však přiznat, že chování bílejch masek vůbec nepochopil. Nejdříve chtěj všechny zabít, aby nebylo svědků a najednou otočej. Trochu jsem v tom plaval.

Citát: Začneme tím, že zjistíme kde začít.

104 02.02.2024

„Tohle je poprvé
a určitě naposled,
co mám
podřízeného
milionářem.“

Rudá hora (40) je vlastně příběh ze série Kapitán služby pro dohled na primitivními planetami Mark Stone, bez Marka Stonea.
Jen asi třikrát nebo čtyřikrát je tady o něm zmíňka, ale osobně tu nevystupuje. Problém je však v tom, že následný hlavní hrdina Oliver Standman má vlastně stejné vlastnosti jako Mark Stone a také se dostává do stejných situací jako již zmíněný kapitán. Tak že vlastně, kdyby to byl Mark a ne Oliver, nikdo by to asi nepoznal.

Malá ochutnávka:
ADMIRÁL NEUMAN:
„Tuhle práci jste odvedl velice dobře, poručíku. Máte talent. Kdybyste nechtěl vstoupit do Služby, u nás je pro vás vždycky místo.“
OLIVER STANDMAN:
„Děkuji, pane admirále, ale radši bych dal přednost divochům než intrikám pozemšťanů.“

Tento příběh se mi zdál takový odbytý. Pan Jean-Pierre Garen chtěl pravděpodobně zkusit něco jiného, ale (asi vědomě) se zase dostal do svých spisovatelských kolejí a jen změnil jméno hlavního hrdiny. Má to akci, napětí, sex, ale ke konci se mi to zdálo zbytečně prodlužované.

Citát: Nyní jdi a nechť tě bozi ochraňují!

106 30.01.2024

„Kde jsem se tu vzal?
Co jsem to vyváděl . . .a proč?
Ani za boha si
nemohu vzpomenout.“
(Taková normální sobota)

Tohle je takový nejnormálnější Sin City. Chlast, děvky a bouchačky už jsme poznali ve všech pěti předcházejících příbězích. Tak tohle berte jen jako takovou rekonstrukci. Prostě takovej normální sobotní večer v Sin City. A už podle prvních slov „Musel jsem si zapomenout vzít prášky“ jistě poznáte kdo nám tady začal řádit. Ano, Marv. Ale nejen on, ale i další legendy se vrací. Toto je povídková kniha z různých žánrů a míst v legendárním městě.

Citát: Déšť vadí jen tomu, kdo nechce být vlhký. A já jsem ráda vlhká. Užijeme si.
(Hloupě zahnout)

Povídky jsou sice krátké, ale někdy není důvod vše prodlužovat. Prostě rychle, přesně a bez důkazů. V této sbírce najdete 11 povídek. Až na pár výjimek jsou všechny perfektně dokonalé. U některých najdete velmi krásné kresby. Ty nejhezčí obrázky jsou asi v příběhu nazvaném Hloupě zahnout. Tam jsem se kochal nejen v parku v Santa Yolandě, který je plný betonových dinosaurů, ale i krásou ženského těla, který můžete obdivovat na několika jednostránkových kresbách. Krásné kresby také najdete v příběhu Tichá noc.

Citát: Miho se ti bude líbit. Umí to z nožem zrovna jako ty.
(A králem honu se stává . . .)

Jak je již řečeno názvem tohoto svazku je to o chlastu, ženách a bouchačkách. Je tu spousty lásky, podivné, pokřivené, i té čisté. Je tu spousta žen v podivných, divných, i sexy postaveních. A taky jsou tu zbraně. Ale kupodivu zas tak často nejsou v akci. V akci jsou spíš chladné zbraně než bouchačky. Příběhy jsou obsahově povedené a zajímavé. Asi nejhorší povídkou, kterou jsem nějak nepobral je ta s názvem Krysy. Ta byla hodně divná. Jinak ostatní - paráda. Další kniha v sérii Sin City mě velmi nadchla.

Citát: Vždycky mě překvapí, když přijde nějaká pošta. Jsem totiž oficiálně mrtvej.
(Kráska v červeném)

Na konci knihy najdete Galerii obrázků. Je boží, a bohužel, i trochu malá. Jen pár obrázků. Najdete tu například Mariu, dívku v červeném, Marva, také je tu Delie alias Modroočka, nebo na posledním obrázku můžete obdivovat Nancy - Páni, ta Nancy, to je fakt něco.
Všechny komentáře k povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této knihy a nebo se moc nenamáhejte a klikněte sem:

https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/sin-city-chlast-devky-a-bouchacky-106231

Citát: Vezmeme-li v potaz naše stávající postavení v nelegálním společenství, mohl by i ten nejdrobnější přečin vésti k našemu velmi bolestivému ukáznění.
(Tlusťoch a Prcek)

102 30.01.2024

Jako jediný nenosil ošetřovatelský plášť,
ale jednoduchou kněžskou černou sutanu.
Říkal, že se stal knězem mimo jiné proto,
aby nemusel ráno přemýšlet, co na sebe.“


Těšil jsem se na nový příběh z pera (počítače?) pana Kotlety.
A jsem vlastně zklamán. Nic nového. Ubyl humor, přibyl sex, osnova zůstala skoro stejná jako v Swingers párty. Jen tu nebyl Kosek, ale – sakra, jak se jmenoval – hmmm . . . jo, už vím – Akramit, ne Akrazit, ne, budeme mu říkat A. Vlastně to nejde, Áčko je v knize někdo jiný. Ještě jsou tam Béčka, Déčka a já nevím, co ještě z abecedy. Budu mu říkat F, jako Filip. Jakoby chtěl pan spisovatel vytvořit něco nového, jiného, ale zabloudil ve vlastních příbězích. Zkomolením již známých pojmů to všechno jen zamotal.

Citát: Lidi poslední dobou mají raději psy než děti.

Navíc je v příběhu celkem hodně kiksů a nelogických situací. Příkladem je třeba sex v tramvaji. Zkuste si, holky, v tramvaji sednou na svého kluka obkročmo – to nedáte. Věřte mi, já to . . . no, nejde to. Navíc tam šukaj jak pominutý, jen aby očernili svou duši a měli na ní nějaký ten hřích, aby Déčkům nesmrděli a ihned po kopulaci pomůžou mamince s kočárkem a ještě jí pustí sednout – není to snad dobrý skutek? Tak že šlo jen o ten sex? – aby v knize jako nějaký byl. Ne, sex je tam furt, ale to je u pana Kotlety v pohodě. Jen to tentokrát okolo toho sexu nějak neklapalo.

Citát: Jeden se dostal až skoro k Fátimě, ale Bohnický princ ho střelil z jericha.

Hledal jsem v tom nějakou výraznější osobu, ke které bych přilnul, fandil jí, a aby mě moc nesmrděla. Aleša byla divná, River moc sprostá, Filip – tuctový, Bohnický princ by byl dobrý, ale ležel ve čtvrtém patře v nemocnici a hlavní postavy ho jedou osvobodit do pátého pata (další z kiksů). Zbyla mi Hromádka. Fakt super bezďák. Ten se povedl. O něm by měl pan Kotleta napsat celou sérii. Nejdřív to vydat jako trilogii, pak k tomu napsat ještě dvě knihy a pak si to vydat jako Omnibus. Zdá se mi to nebo ne? Pan spisovatel se nějak zaseknul v jednom bodě a jakoby to dál nešlo. I sérii Legie drží nad vodou spíš paní Kristýna Sněgoňová.

Citát: Kde je tu nějaký kostel, který by se dal vypálit?

116 28.01.2024

(SPOILER) „Jednou si koupím
pitomou rtěnku
a vy mě pak
votravujete
po zbytek života.“

Jak na to někdo přišel – žena jako sériový vrah? Inu v dnešní gender době se není co divit. Já se spíš divím, že to není například japonka s nějakou vadou. Třeba balbutismem nebo s něčím podobným – to je dnes in. Mohla by to být i větší sranda. Trochu mě totiž rozesmála předmluva, kterou k této knize napsala Chelsea Cainová (Příběhy Archie Sheridana & Gretchen Lowellový) Přirovnává tam krvavé porody žen s porodem Johna Hurta a bagatelizuje tento akt – Hurtovu oběť. Pokud nevíte, kdo je John Hurt, tak vám jen připomenu, že porodil syna (Kaneův syn), který v roce 1979 řádil na lodi Nostromo. Trochu se však divím, že paní Cainová to spíš nepřirovnala k porodu Ellen Ripleyový na LV-426. Ale zase chápu, že po krvavém Vetřelci se už asi na další filmy raději nedívala. Inu, ženská, co chcete. Možná se divíte, že jsem tak sarkastický, ale ta předmluva je takový blábol, až jsem se musel smát. Tady chce někdo splnit kritéria testu Bechdelové. (měřítko zastoupení žen v uměleckých dílech) Po přečtení předmluvy jsem tudíž celkem s obavou otáčel na první stránku tohoto komiksu . . .

Citát: Nenalezen.

V hlavní roli Josie Schullerová. Je to manželka, hospodyňka a nájemný zabiják (možná bych měl napsat nájemná zabíjačka, ale zní to divně) Příběh je rozdělen do dvou částí. Kniha první – Seattle 1962 a Kniha druhá Cocoa Beach 1963. Kresba Joëlle Jonesové je příjemná a jemná. Osobně tomu říkám žvýkačkový tip. Hodně barevné (Barvy: Kniha první – Laurta Allredová, Kniha druhá – Michelle Madsenová), jednoduchá komiksová okna a i když je to o zabíjení, ze všech oken na vás září taková podivná veselá nálada. Je vidět, že holky to neberou moc vážně, spíš se tomu posmívají. Prostě nemá to tu správnou noir náladu, jakou by si příběh zasloužil. Frank Miller by vám mohl povídat.

Citát: Nenalezen.

Tak a konec negatů, zkusím v tom najít něco positive. „Ťuk, ťuk, ťuk – Ňaf, ňaf, ňaf – Avon je tady.“ Nic, už zase budu prudit. Hlavní zabíjačka (už jí tak budu říkat) má problém vůbec zabít Romanovovou na začátku příběhu a pak jí najmou na zabití chlapa, co má spousty bodyguardů. Romanovová měla jen malé čoklíky. (A tím myslím malé bílé pejsánky) Jsou v tom příšerný mezery – střihy – mezi kapitolama, že jsem sled úda-lostí prostě nechápal. Jen prostě řekne: „já to nějak zvládnu“, otočíte stránku a už je tam. Jak to zvládla? To nám ani jedna ženská tvůrkyně příběhu nedokáže vysvětlit. Prostě se tak stalo, a je to – neřeš, neživíš.

Citát: Nenalezen.

To si z nás jako paní scénáristka dělá kozy! Druhá vražda naší zabíjačky je vysvětlená, že toho, koho má zabít je těžké dostat od svých strážců - bodyguardů. Prý jen když jde na záchod nebo za ženskýma. A on jde na záchod za ženskou, ta ho po trochu větších problémech přeci jenom zneškodní, a pak se hned vedle otevřou dveře a vejde ten, co jí najal, aby jí pomohl s tělem – sakra – co je tohle za blbost!! Končím. Druhý nedočtený komiks v poslední době. Beru skoro všechno, ale tohle ani mě hlava nebere. Další události mě absolutně nezajímají. Jak by řekl správný chlap – SPOCK – Tohle je nelogické.

Citát: Je mi líto, právě večeříme.

„Těžko říct, jestli jsou horší
ženské nebo kočky.
Bez váhání vám
zaberou nejen křeslo,
ale rovnou celej barák.“

Ještě nikdy se mi nestalo, že jsem dočetl knihu, celou noc se mi o ní zdálo a já ráno v šest vstal, pustil počítač a celej nažhavenej začal psát komentář. Tohle se mnou tato kniha udělala. Ani Kniha první neměla takovou sílu, jako Dvojka. A to se přitom jedná o přímé pokračování událostí, kde vás síla provází. Jako by nám tu pan spisovatel radioaktivitou povyrostl. Události se daly do pohybu šílenou akcelerací, hláška střídá hlášku, písek se taví ve sklo, vážky jako kráva, krávy jako pes Cerberos, který přišel o jednu hlavu (měl tři). Všude něco lítá – blondýna Sylvie, helikoptéra Kristýna, kočka Bulda i hlavní hrdina Strašák. Je to hektické.

Malá ochutnávka:
„Ovladače zbroje mají neurální rozhraní. Touhle dobou už by měl být oblek zkalibrovaný:“
Stačilo pomyslet, a hlavu mi obemkla deklarovaná přilba.
„Jak to vypadá?“
„Krutopřísně,“ odtušil.
„Fajn, kde je zrcadlo?“
„To mi nevěříš?“
„Jen se chci ujistit, že jsi mi na ni nenasprejoval legračního smajlíka.“
„Haha, děláš, jako bych byl malej,“ odfrkl.
Na můj vkus až příliš nedbale.
„Trvám na tom,“ ujistil jsem ho.
„No tak jo, někde tu mám univerzální ředidlo.“

Navíc vás neustále něco šimrá v mozku. Takový to šimry-šimry. Znáte to, když někde uvidíte žraloka, v hlavě se vám rozsvítí nápis: Steven Spielberg. Když uvidíte hada, vzpomenete si na barbara Conana, v horším případě na archeologa Indiana Jonese. Uvidíte pavouka a hned je tu Spiderman. Někdo vám řekne, že je Nesmrtelný a vás napadne Duncan MacLeod z klanu Mac Leodů ze Skotska. Tady z Českýho lesa vyšla srnka. A to byl průser! Všichni hned začnou řvát: Ty vole!!! To je Kulhánek!!! Ale já zachoval chladnou hlavu a řvu: „Hovno! To je Jakub Hoza!“ Tak že nechal srnku pěkně odpíďalit zase zpět do lesa, s příslibem budoucího stejku, a vydal se zabít draka. Ona to je spíš ještěrka, ale hodně přerostlá, zmutovaná, nebezpečná a když se na vás podívá jedním okem, jde z ní strach. Ale hlavnímu hrdinovi překáží v cestě, tak se pokusil jít skrz ní. Bylo to maso.

Citát: A to byl jen začátek. Dříve jsem Hawkeyovi záviděl arzenál. Teď už jsem nemusel. Chyběl snad jen hrot s Pymovými částicemi.

A teď k hlavnímu aspektu tohoto příběhu. Jéé, kočička! „Mňau!“ Jo, sorry. Je to kocour, a jmenuje se Bulda. Jeho táta je sice telepat, ale Bulda se zase může honosit hláškou, že blesk je můj pomalejší tata. Tak že není telepat, ale natotata vám vyškrábe oči, v horším případě ukousne prst. A navíc si s hlavním hrdinou (a nejen s ním) dělá co chce. „Mňau.“ No a já teď už vím, že kdykoliv zahlídnu kočku, obejdu jí obloukem a vzpomenu si na jméno Bulda. Takže až se zase v České knize objeví kočka, budu řvát: Ty vole!!! To je Hoza!!! Navíc, jako bonus jsou tu mimozemšťani, ale věřte, že o nich se moc nemluví. Mohli byste totiž shořet velkým Plamenem. A já jako bonus dávám deset půlek Hetešovo žlutých motýlků. MŇAU!
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ )

Citát: Darovanému místnímu zdroji na plíseň nekoukej.

106 25.01.2024

„Běž všechny připravit,
aby mě mohli
jmenovat
prezidentem
Spojených států.“

Ačkoli by se mohlo zdát, že s obsahem 872 stran by tohle mohla být bichle, není to zas tak pravda. Má to sice hodně stran, ale není to žádná kolosálka, jako například od Comics Centra. Ty dělají velikost A4. Tohle je spíš A5 26x17x6 (VxŠxH) + 2,8 kilogramu. Musím konstatovat, že po rozbalení a očuchání tedy nic moc. Kniha nevoní, spíš cítím jen papír. Barvy jsou nečichatelné. Ale po letmém prolistování jsem usoudil, že to je nádhera. Krásná kresba (Alberto J. Alburquerque) a nádherné barvy ( Dan Jackson & Guy Major) jsou předzvěstí minimálně nádherného vizuálního zážitku. Jak je to z obsahem, to ukáže až čas.

Citát: Podle prognóz, které jsme dali dohromady, po překročení bariéry nejspíš moc dlouho žít nebudeme.

Nový 44. president USA si přečte dopis od odstupujícího presidenta a z jeho obsahu nebude nadšený. Ve vesmíru nejsme sami. Zda jsou mimozemšťané hrozbou letí zjistit vesmírná loď Clarke o počtu devíti lidí. (Starý dobrý Clarke. Loď nekonečné údržby. Ne, údržby ne, oprav) Hned od počátku se mi zalíbil jeden člen posádky, seržant John Willet. Je to dobrý škarohlíd. Dost se podobá Darilu Dixonovi. Jen mu dát do ruky pořádnou kuši. Má zbraně, to jo. Ale jak sám povídá: „K čemu je, mít parádní vesmírný zbraně a nevystřelit z nich.“ Nakonec si vystřelí.

Malá ochutnávka:
Musíme si položit tři otázky.
První: Vědí, že jsme tady?
Druhá: Záleží jim na tom, že jsme tady?
Třetí: Chtějí od nás něco?
. . . a pokud bychom na kteroukoliv z nich dokázali věrohodně odpovědět „ne“, . . . Ale nedokázali jsme to.
Byla to jen samá „ano“.

Obsahově je to silně napínavé. Střídá se tu politická situace, kterou dělají nový i starý prezidenti USA s číslem 43 a 44 a do toho zasahují zajímavé události na vesmírné lodi Clarke vzdálené asi 320 000 000 kilometrů od Země. Pak se do toho přidá ještě minulost presidenta 43, války, smrt a nakonec velké hrozící nebezpečí pro naší planetu. Všechny tyto linie směřují k jedinému cíli. Tím je setkání s mimozemskou civilizací. Jaké však toto setkání bude, to nikdo netuší. A všichni se ho bojí. Navíc šestková soustava, kterou mimozemšťané používají vede k mrazivým výsledkům. Celé je to strhující sci-fi drama u kterého mi tuhla krev v žilách.

Citát: Život nevyhnutelně stane se smrtí.

96 25.01.2024

„Zločinci
jen tak snadno
nezmizí.
Za každého mrtvého
nastoupí nový.“

Ďáblovy kameny – už jsme se s nimi setkaly. Není to nic jiného než lapis oniris, jehož krystaly působí na světle jako droga. Jsou nebezpečné a návykové. Toto je první dobrodružství ve kterém skoro vůbec nefiguruje Mark Stone a robot Ray. Jsou tu jen okrajově. Hlavní roli má jiná dvojice. Policejní vyšetřovatelé na planetě Terrania VI. A jsou to poručík Craigová a seržant Benett. A jsou docela milou dvojicí. Craigová je akční a chytrá, Benett je inteligentní a skromnej. Oba se pak perfektně doplňují.

Malá ochutnávka:
V pokoji byla ohromná postel s rozřezanými antigravitačními matracemi. V koutě stál toaletní stolek s rozbitým zrcadlem, s množstvím parfémů a voňavek, kalíšků s pleťovými krémi a líčidly.
Z koberce Mike sebral hračku. Byla to miniaturní replika arkturského medvěda, kruté šelmy s jasně modrou kožešinou. Hračka byla rozříznutá a vrah z ní vyrval náplň. I hlavu měla rozříznutou. Mike ji už chtěl odhodit, ale pak si všiml vypoulených očí. Dvě velké žluté koule, ale ta pravá poněkud matnější . . .

V jiné části Galaxie zase Mark a Ray hledají planetu, kde se Ďáblovo kameny nelegálně těží. Celý ten příběh je hodně akční a napínavý. Zatím, co na Terranii VI. jde obou vyšetřovatelům po krku nejen prodejci drog, ale i několik místních policistů, tak Mark i Ray zase čelí skupině pirátů, která lapis oniris těží. Je to dobrodružné, napínavé a má to jediný možný konec. Je tu dokonce i málo sexu, což mnohé asi překvapí.

Citát: Není rozumné zachovávat věrnost až za hrob, a proto se radši vzdali vítězi.

104 22.01.2024

Nic mě
tak nedojme
jako pohled na zabijáka,
zmítanýho
morálním dilematem.

Víte, po čtyřech návštěvách ve městě hříchu, tedy v Sin City, už má člověk pocit, že všechno zná – všechno viděl. Ale to se pěkně plete, to zásadní je někde daleko a my se k němu jen velmi pomalu přibližujeme. V čem je tedy problém? V ničem a ve všem. Sin City má spousty zákoutí a ve všech těch místech se dějí věci, které zdánlivě již se známými hrdiny nemají nic společného. Ale město je jeden velký organismus a každý narazí na každého. Ať už chce, nebo ne. Když si třeba zajdete do nejmenovaného baru zavolat své lásce – může se toho hodně stát. A že to tvůrce Frank Miller prostě chce, je snad už každému jasné.

Citát: Víte, na chlápkovi zírajícím na místo vraždy není nic divnýho, ale na vás mi něco nesedí.

Malé cameo tu mají i pánové Klump a Shlubbe. Ano, ti dva, co to dostali do nohou, už zase filozofují nad pivem. Ale jistá závada by se tady našla. Není to tak dlouho, co jsem chválil kresbu malé Miho v předešlém příběhu. Byla to opravdu nádhera. Avšak zde, v Basin City je Malá Miho strašně divně nakreslená. Její souboj na kolečkových bruslích je tak nějak odfláknutý. Celá kresba je odfláknutá. Šálí mě zrak, nebo mám snad pravdu? Stěží krotím příval spravedlivého hněvu, vzbuzeného tímto poznatkem. A pro nedostatek důkazů musím snížit hodnotu tohoto díla. I když konec příběhu je zase jednou pěknej masakr. Tohle byl odfláknutej průměr.

Citát: Andělé jsou mizerný lháři.

97 22.01.2024

„Naděje se vyhrabala
ze svého neoznačeného hrobu.
Vyplivla zbytky hřbitovní hlíny,
odhodlaně se ušklíbla
a vyhrnula si rukávy.“

Spálená země: Kniha první je údajně pokračovaní příběhu Do pekla a zpět, ale já bych to zas tak nebral. Spálená země se totiž odehrává, pokud to dobře chápu, asi po patnácti až dvaceti letech od událostí v New Yorku (Českém New Yorku) A hlavní hrdina Strašák už dávno není tím, čím byl. Ostatně, kdyby ho pan spisovatel přejmenoval vůbec nic by se nestalo. Je to cítit i z příběhu samotného. Příběh Do pekla a zpět (budeme jí brát jako první) je akční nářez plný vulgarismů a krve. Spálená země je mírnější. A o to možná i dobrodružnější. Vlastně jak brzy zjistíte, přečtete půlku knihy a v podstatě se nic zvláštního neděje, ale celkově jste spokojení :-)

Citát: Svahy kolem mě byly porostlé suchými torzy stromů. Armáda mrtvých Entů křičící němou obžalobu lidstva. Dostali svou pomstu. Ani z lidstva samotného mnoho nezbývalo.

Je to také dáno tím, že Spálená země: Kniha druhá je pokračováním jedničky. Proto asi bylo nutné to trochu prodlužovat. Avšak tato Kniha první je opravdu jízda. Je tu spousta popkulturních odkazů na filmy a postavy známé i neznámé. Sem tam proletí nějaká zdařilá hláška, hlavní Strašák je příjemná postava a není problém si ho zamilovat. Má to děj a napětí a srandu. Tady prostě pan spisovatel zaválel a není co řešit. Trochu jsem přemýšlel, co mám použít jako Malou ochutnávku, zda tu o Schwarzeneggerovi, nebo tu o Elen Ripleyové, nebo snad tu o . . . nakonec jsem dal tu o Strašákovi.

Malá ochutnávka:
Postavil jsem se před Sylvii, rozpažil a otočil se kolem dokola.
Trochu jí cukaly koutky úst, ale to se mi mohlo jen zdát.
„Tak. Řekni mi, ale upřímně, jak vypadám?“
„Jako debil.“

Citát: Ať vás provází síla!

107 19.01.2024

„Ptal se, co se s ním děje.
Pak vydal takový přiškrcený zvuk,
jako kdyby mu něco sevřelo hrdlo.
A jeho proměna začala.“


Po předešlém nezdaru, kdy se mi třetí Hulk v Pekle skoro vůbec nelíbil, jsem byl rozhodnut už si z této série nic nekoupit. Ale když jsem v knihkupectví viděl tu nádhernou obálku, řekl jsem si, že i kdyby obsah za moc nestál, už jen ta kresba za to rozhodně stojí. Skoro se zdráhám věřit, že to nakreslil Ewing Bennett, který kreslil i Hulka v Pekle. Jenže, když jsem tento komiks četl došla mi zvláštní věc. Nemám rád červenou barvu a předešlé dobrodružství je převážně v červeném provedení. Kdežto tento Hulk je skoro celý zase v původní zelené barvě. Tak jsem si vždycky Hulka představoval a tak jej představují i jiní – v zelené.

Citát: Snědl jsem člověka. Byl otravný.

Hulk už tu není tak anorektickej, jako minule, by naopak má tu svou baculatou zelenou postavu. Chová se „přirozeně“ a hlavně už zase hází skvělé hlášky. To je to, co mi ve třetím svazku chybělo. Už je to zase ta správná velká zelená bestie, rozsévající zkázu a sem tam házící nějakou tu akční hlášku. Například: „No jo, no jo. Viděl jsem filmy – Netopýří týpek vždycky zvítězí. Pujč mi ho.“ Sice tu zase tak trochu skáčeme z jednoho místa na druhé, ale není to tak zmatené. Najdete v tom řád. Kresba je tentokrát perfektní. Já jsem spokojen, vyzařuju gama paprsky a prskám blahem.

Citát: Bruce Banner se podvědomě neustále snaží životy zachraňovat.

90 19.01.2024