Taťka Hraboš komentáře u knih

V tomhle oceánu se lze docela snadno ztratit. Je to sbírka obrovského množství příběhů různé délky (od několika řádků do několik stran) a zábavnosti, některé příběhy se větví tak, že už ztrácíte představu, kdo a komu vlastně ten příběh vypráví (tak trochu jako ruské panenky matrjošky – v jednom příběhu se skrývá jiný, v tom zase další a ještě jeden nebo i dva). I žánrově je to kniha bohatá – indické mýty, pohádky, bajky, některé příběhy mají možná i reálný základ. Většina příběhů obsahuje i mravní či praktická ponaučení, ve světle dnešních zvyků a pravidel někdy docela úsměvná; v tomto ohledu je zajímavý zejména tehdejší pohled na manželství a vůbec vzájemné vztahy mezi muži a ženami, z něhož muži vycházejí často jako počestní hlupáci, zatímco ženy jako prohnané nevěrnice (ale je tu i spousta opačných příkladů). Knížku si vybraly k večernímu čtení samy děti a kupodivu u ní vydržely až do konce, i když to rozhodně není četba pro jejich věk (ale i ty věci, na které ještě mají čas, jsou tu naštěstí podávány jen v náznacích). Co asi děti také neocení, ale přinejmenším část dospělých čtenářů ano, je poetičnost vyprávění; text je plný různých originálních, květnatých přirovnání a krátkých, ale působivých lyrických pasáží. Nechybí ovšem ani humor, byť je takový zaobalený, nikoli přímočarý a zjevný, na jaký je člověk zvyklý v dnešní době.

2 18.03.2024

Tak tohle pro mě byl opravdu tvrdý oříšek. Nemám k poezii moc blízko; dokážu sice ocenit jazykovou originalitu až genialitu básníka, ale pocit krásy (jako třeba při poslechu kvalitní hudby, pohledu na krásný obraz či stavbu) se jaksi nedostavuje. Navíc u překladové poezie je otázka, jestli vlastně čteme spíše dílo autora, nebo jeho překladatele (v tomto případě v mém vydání Jaroslava Vrchlického), protože čistý překlad je jednoduše nemožný. Proto, i když občas po poezii sáhnu, je to obvykle epika, ať mám alespoň potěšení z příběhu. Tahle knížka je ovšem problematická i z tohoto pohledu. Přiznám se, že jsem dosud netušil, že Lusovci (Lusitané) je označení přímo pro portugalský národ, takže jsem předpokládal, že budu číst nějaký hrdinský epos o slavném rodu či něco podobného. On to svým způsobem trochu i hrdinský epos je, jen v hlavní roli není rytíř, ale mořeplavec a objevitel Vasco da Gama. Kromě toho je to ale i složitý mišmaš portugalské historie, tehdejší geografie a antické (hlavně římské) mytologie. Kdo by si chtěl knížku opravdu užít a co nejlépe ji pochopit, měl by mít při četbě po ruce minimálně wikipedii a co chvíli do ní nahlížet.

1 13.03.2024

Dunu jsem četl tak před třiceti lety a v paměti mi zůstaly jenom střípky děje, takže jsem se bez obav mohl pustit do opětovné četby – částečně i proto, abych si ujasnil, zda už ji můžu zpřístupnit mladšímu synovi. Druhé čtení mě utvrdilo v názoru, že tahle kniha opravdu patří do top ten světové fantastiky. Je to od úplného počátku až do konce jedna velká jízda – skoro jako by si člověk šlehnul pověstného koření z planety Arrakis (nebo něčeho jiného z planety Země). Přitom je to kniha – jak po stránce děje a jeho zápletek a zvratů, tak po stránce samotného autorem stvořeného světa a jeho zákonitostí i po stránce psychologie postav - velice dobře promyšlená (byť by se drobné pochybnosti – hlavně o myšlení, motivaci a jednání některých postav – mohly vyskytnout, ale to platí o jakékoli knize). Smekám před autorem a minimálně další 3 díly si ještě hodlám dopřát (k těm jsem se v mládí nedostal).

Síla knihy spočívá hlavně zpočátku především v postavách; je to takové panoptikum města Londýna. Každá je velice originální (většina má i nějaký skutečný předobraz), má své specifické chování, myšlení, názory i motivy jednání. Conrad v nich projevil jak skvělou znalost lidské psýché, tak schopnost vnějšího popisu i smysl pro směšnost a ironii. Děj je nejprve spíše okrajová záležitost, pozadí pro působivé výstupy jednotlivých postav. Postupně se však rozvíjí v tragický příběh (postavený na reálných základech), osudový, jak už to často chodí nejen v knihách, ale i v realitě, především pro ty nejsympatičtější a nejnevinnější postavy.

2 22.02.2024

Poctivě přiznávám, že číst tuhle knihu pro mě bylo docela náročné. Proto taky jen čtyři hvězdičky, i když by si objektivně zasloužila nejvyšší hodnocení. Schulz měl neskutečnou vnímavost a představivost, smysl pro absurditu a schopnost své fantastické obrazy také převést do slov. Mě osobně moc nedokázaly oslovit jeho lyrické obrazy města, Krokodýlí ulice či měsíce srpna, stejně jako svérázné teorie v povídkách o manekýnech, ale jeho příběhy s tatínkem nebo příběh se štěnětem jsem si opravdu vychutnal. Autora i knihu lze určitě doporučit, ale není to čtení pro každého.

3 17.02.2024

(SPOILER) Příběh, který Bassani vypráví, je v podstatě banální – tedy nikoli pro jeho aktéry, ale v tom smyslu, že si jej v mládí prožila většina mužů a logicky, z druhé strany, také mnohé ženy. Příběh mladého muže, který se zamiluje do krásné mladé ženy, jež jeho lásku neopětuje, ale jeho přátelství ztratit nechce (je otázkou, zda vůbec prosté přátelství mezi krásnou ženou a mužem je možné, ale to je na diskusi na nějakém jiném fóru). Co z této knihy činí literární skvost, je Bassaniho způsob zpracování. Stylistická a výrazová vytříbenost, psychologická hloubka, jakási lehkost a jemnost vyprávění, plastické vylíčení dobové atmosféry a prostředí. Příběh se odehrává v meziválečné době a na počátku druhé světové války a seznamuje čtenáře i s pozvolným utužováním poměrů v Mussoliniho fašistické Itálii, zejména vůči židovské komunitě, k níž téměř všechny hlavní postavy patří, což mu dodává další výrazný rozměr. Moc pěkná kniha.

2 14.02.2024

V doslovu autorky v mém vydání knihy o tom nepadlo ani slovo, ale nedivil bych se, kdyby se při psaní této knihy inspirovala i Překrásným novým světem od Aldouse Huxleyho (nebo Orwellem či Zamjatinem). Je to taková dětská verze Huxleyho románu – čímž ale vůbec nechci shazovat hodnotu Dárce. Naopak jej považuji za velice chvályhodný počin; knihu bych směle zařadil do seznamu doporučené četby na ZŠ. Děti si díky této knize mohou samy zapřemýšlet, jestli by daly přednost světu, v němž o všem podstatném v jejich životě rozhoduje pár vyvolených a v němž jsou pod neustálou kontrolou, ale který je snad bezpečný, bezbolestný a pohodlný, byť poněkud jednotvárný a nudný, anebo světu, kde sice vládne nejistota, ale o svém osudu si obvykle rozhodujeme sami a náš život může být nesmírně pestrý a bohatý. A to nemluvím o hlubších úvahách na téma hodnoty každého lidského života, včetně života těch nejmladších, nejstarších či nemocných.

9 09.02.2024

Z Houellebecqových hrdinů mám vždycky smíšené pocity – někdy je mi jich líto, jindy nad nimi nevěřícně kroutím hlavou nebo je mi z nich dokonce na zvracení. To je ovšem zjevně efekt, o který tomuto autorovi jde. Ačkoli se často nemůžu ztotožnit s jeho myšlenkami a už vůbec ne s jeho pohledem na svět, je to pohled nesmírně zajímavý a podnětný. Kromě toho je Houellebecq opravdu výborný spisovatel (snad jen nebýt těch častých obscénních vsuvek – ale to by zase nebyl tak úplně on) a má na laika obdivuhodný přehled v rozličných oborech. I v téhle knize jsou hlavními hrdiny dva outsideři - v doslovném smyslu tohoto výrazu stojící mimo společnost, rozdílní v tom, že jeden z nich by se do ní – svým způsobem - rád začlenil, ale nedaří se mu to, zatímco druhý v tom nevidí žádný smysl, ačkoli by s tím asi neměl žádný větší problém, kdyby o to stál. Bruno je takový zamrzlý puberťák, otrok svých sexuálních vášní, které rozumem není schopen krotit – sice podivínská, ale vlastně ani ne tak neobvyklá a rozhodně psychologicky pochopitelná postava. Michel je přesný opak – rozumová stránka jeho osobnosti jako by vůbec nedala šanci projevit se té citové; s psychologickou věrohodností této postavy jsem ale měl problém, její citový chlad mi nedával smysl. Autistou Michel zjevně nebyl (byť by se určité náznaky této poruchy v jeho myšlení najít daly) a jen z toho, že byl vychováván babičkou namísto rodičů, tyhle důsledky také vyvodit nelze (takových lidí, a přesto normálních, na světě je). Navíc ani Houellebecq v tomto u něj nebyl důsledný – něhy byl Michel schopen, ale mít někoho rád nikoli? Každopádně ovšem ve mně kniha zanechala hluboký dojem, a i přes výše uvedené výhrady jí dávám plný počet hvězdiček.

14 07.02.2024

Náboženský fanatismus, rodičovská tyranie a domácí násilí. Tři v lidské historii téměř trvale přítomná zla – o to horší, pokud se setkají v jedné osobě, jak tomu bohužel nezřídka bývá. Adichie musela mít mezi blízkými příbuznými či přáteli podobný případ, jinak by totiž nedokázala tak plasticky popsat chování všech aktérů. Nejhorší na tom je (a v tom je kniha také hluboce pravdivá), že pokud tyran není psychopat, který jiné týrá pro vlastní potěšení, je to často svým způsobem milující rodič nebo manžel, kterého ovšem ovládá a zaslepuje vlastní nejistota a strach z vnějšího, nebezpečného světa, jímž pro něj může být i Bůh. A pak je třeba udělat cokoli, včetně těch nejhorších věcí, abychom nepřišli o Boží přízeň nebo si Boha dokonce nerozhněvali a před jeho nepřízní či hněvem ochránili i své nejbližší. Stejně tak je pravda, že zvláště týrané děti přes všechno to psychické, popřípadě i fyzické násilí své rodiče obvykle mají rády – protože často jiný model chování ani nemají možnost poznat a je to pro ně prostě normální ... I přes určitou chronologickou nepřehlednost je to na prvotinu velmi dobrá kniha.

3 01.02.2024

I když předchozí dvě knihy, které jsem od Ishigura zatím četl (Neopouštěj mě a Klára a Slunce) se mi četly snadněji, především tahle kniha mě přesvědčila, že autor Nobelovu cenu dostal naprosto oprávněně. Ishiguro je (a to myslím v dobrém) chameleon, který dokáže svůj styl skvěle přizpůsobit tématu, místu a době vyprávění a hlavní postavě. V Kláře je to humanoidní robotka, tady starý umělec, vyprávějící o svém životě v meziválečné době a krátce po ukončení druhé světové války. Do určité míry mi tahle kniha připomněla Barnesovo Vědomí konce – nejen tematicky (oba hrdinové se snaží vyrovnat se svými „hříchy“ z minulosti), ale i precizností stylu a postupným odhalováním hlavní zápletky. Tahle kniha je pro našince pozoruhodná i tím, kde se odehrává – poválečné Japonsko dosud jen málo zasažené globalizačními vlivy, se svou svébytnou životní kulturou, typickou (přinejmenším v této knize) i v nejbližších rodinných vztazích zvláštní směsicí zdvořilosti a lásky a současně pokrytectví a bezohlednosti.

7 27.01.2024

Určitě už jsem od Kinga četl lepší knihy, ale i tahle se četla výborně. Koupil jsem ji na Vánoce jako dárek pro celou rodinu a potěšilo mě, že až na pár drastičtějších scén v ní není nic, co by mi bránilo konečně tohoto autora představit i oběma synům. Pohádkovému světu i příběhu, který si mistr hororu vymyslel, v zásadě není co vytknout, i když pár nelogičností, nebo spíše nedůsledností by se najít dalo (ale nechci spojlovat). Kromě toho hlavní hrdina působí jako příliš velký „slušňák“, navzdory tomu, že se ve vzpomínkách na svou pubertální minulost snaží tento dojem vyvrátit. Takového slušného a současně odvážného mladého muže v realitě těžko najdeme – ale Kingův příběh je koneckonců pohádka. Nakonec jako výchovný vzor pro mladé čtenáře to aspoň trochu fungovat může.

18 24.01.2024

(SPOILER) Lze od základu změnit svůj dosavadní život a minulost úplně odvrhnout? Jsme schopni aspoň trochu chápat chování a myšlení druhého člověka, i když s ním léta žijeme? A jsme schopni nesnažit se, byť jen podvědomě, takového člověka změnit k obrazu svému? To je jen několik, i když možná nejdůležitějších, otázek, které si autor v tomto románu klade. Je to kniha s mnoha vrstvami – poutavým příběhem dvou manželství a nevěry, plastickým popisem a hlavně vyjádřením vztahu autora ke třem pozoruhodným zemím (Švýcarsko, Mexiko, USA), i množstvím zajímavých teorií a myšlenek. Frisch je výborný psycholog i skvělý spisovatel, jeho písemný projev je inteligentní, kultivovaný a velmi čtivý. Spolu s Homo Faber patří kniha nejen k nejlepším autorovým knihám, ale i k nejlepším knihám ze švýcarského literárního prostření vůbec.

2 16.01.2024

Velmi zjednodušeně vyjádřeno je to vlastně příběh "souboje" dvou posedlostí. Než jsem si přečetl komentáře níže (z nichž nic takového neplyne), myslel jsem si, že právě v tomto základu je možná skryt zádrhel a důvod, proč kniha přes svou - z mého pohledu - nesmírnou poutavost a napínavost nemá příliš vysoké hodnocení mezi čtenáři. Obě hlavní postavy - kladná i záporná - a jejich chování totiž mohou na někoho působit nereálně. Na druhé straně - jak z vědeckých prací, tak z mých vlastních, hlavně pracovních, zkušeností plyne, že duševně nemocných jedinců a jedinců s různými poruchami osobnosti je v populaci slušné procento a řada z nich trpí různými, až neuvěřitelnými bludy a posedlostmi. Navíc knize možná ublížil i ten zvláštní závěr. Pro mě to ovšem bylo výborné čtení a nějakou knihu od autora ještě určitě do ruky vezmu.

24 06.01.2024

Já jsem byl i s touto knížkou pana doktora velice spokojený. Je pravda, že řada informací v této knize pro mě nebyla neznámá, ať už jsem je četl v jiné Koukolíkově knize nebo v textech jiných autorů. Je také pravda, že na toto téma vyšlo mnoho knih řady jiných autorů, kteří problematiku řeší podrobněji, na druhé straně však rozhodně ne z tolika různých hledisek, jak to Koukolík činí v této knížce. Myslím si, že právě stručnost je tím, co celkové hodnocení knihy na tomto fóru snižuje. Mně osobně ale tento styl docela vyhovuje - žádné zbytečné pentličky, jen prosté informace, naprosto dostačující k tomu, aby si člověk dokázal udělat představu, co by ve svých životních zvycích a postojích měl změnit, aby svou odolnost posílil.

4 27.12.2023

Myslím, že téhle knížce docela ublížil český název. Na jedné straně sice do určité míry odpovídá obsahu, ale je to neadekvátní zjednodušení, navozující dojem nějaké pikantní komedie, kterou tahle kniha rozhodně není. Ve výsledku ji vezmou do ruky lidé, kteří od ní čekají něco úplně jiného, a naopak se nedostane k těm, kteří by ji dokázali ocenit. Kniha má dvě dějové linie - ta současná, při níž dvě věkově i myšlením hodně odlišné sestry (i s ohledem na podmínky, v nichž vyrůstaly) řeší, co se svým ovdovělým otcem, kterého (zřejmě) osamělost dohnala k podivnému manželskému svazku se zištnou, o více než 50 let mladší ukrajinskou přistěhovalkyní (podotýkám, že všechny hlavní postavy pocházejí z Ukrajiny), v té druhé se pak řeší složitá rodinná historie od konce první světové války do jejich odchodu z domoviny do Velké Británie po druhé světové válce. Čtení je to sice místy komické, mnohem více však hraje na vážnější a temnější noty a sice jen v krátkých pasážích, ale o to důrazněji ukazuje nejen hrůzy druhé světové války, ale i ruského útlaku Ukrajinců mezi oběma válkami (příkladem budiž Stalinem uměle vyvolaný hladomor v letech 1932-33). Nakonec ani ta otázka, co s osamělým vlastním rodičem ve vysokém věku, nepatří zrovna mezi jednoduché.

6 27.12.2023

Jak to tak počítám, je to už osmnáctá kniha, co jsem od Koukolíka četl, takže je těžké se v komentářích neopakovat. Tentokrát si pan profesor vzal pod svůj drobnohled navýsost významná a zajímavá témata typu svobodné vůle a rozhodování, lhaní, lásky, přesahu či vnímání času. Opět se tu střídají pasáže, které se čtou samy, jako kdyby člověk měl v ruce napínavou detektivku, s pasážemi, kdy se naopak opravdu hodně musí namáhat, aby z nich něco měl a aspoň v základech je pochopil. Vždycky mě mrzí, že nemám čas si ke Koukolíkovým knihám sednout a mít k dispozici nejen propisku a poznámkový blok, ale i dost času a klidu na studium a pochopení. Snad se k tomu někdy dostanu. Každopádně – abych tu knížce udělal aspoň malou reklamu – dozvíte se v ní mimo jiné, co mají společné epilepsie a spiritualita, že detektory lži jsou k ničemu, že náš mozek je z podstaty xenofobní nebo že někteří z nás jsou geneticky předurčeni být ve vztahu věrnější než jiní.

5 21.12.2023

(SPOILER) Sanderson píše velmi zábavně, čtenáře ani chvíli nenudí, svůj magický svět má do detailu promyšlený, jeden zvrat v ději střídá druhý ... ale z mého pohledu tomu přece jen něco chybí. I když se snaží o víc, jeho knihy jsou pro mě pořád jen dobrou zábavou, ale větší hloubka, přesah jim chybí. Jeho postavy jsou až příliš bezchybné (ty kladné), jednoznačné a čitelné, případné přerody nepůsobí moc věrohodně (Hrathen). Jeho snaha zpracovat nějaké hlubší téma (či hned několik), jak se zmiňuje v doslovu, vyzněla trochu do ztracena. Jednoduše řečeno, není to kniha, jejíž pasáže si člověk po přečtení v duchu přehrává, nad níž ještě nějakou dobu přemýšlí.

4 15.12.2023

Mateřské mléko je výborná kniha, která svého času aspirovala na Bookerovu cenu (tu jí vyfoukla kniha Dědictví ztráty od Kiran Desai – četl jsem obě, a být porotcem, jednoznačně by u mne vyhrálo právě Mateřské mléko). Opět je to kniha na jedné straně velmi vtipná, na druhé ovšem nemilosrdně sžíravá až depresivní. Výborně ztvárňuje boj hlavního hrdiny o to, aby, když už vlastním dětem nedokáže předat moc pozitivního plynoucího z jeho vlastní osobnosti, je uchránil alespoň před důsledky toho negativního, co si prožil sám – zkrátka aby podvědomý rodinný vzorec nepředal další generaci. Že to vůbec není jednoduché, o tom vypráví i příběh druhé hlavní postavy – Patrickovy manželky Mary, která ve snaze dopřát svým dětem mateřskou péči a lásku, kterou sama neměla, utíká do druhého extrému, když se hlavně mladšímu synovi věnuje na úkor takřka všeho ostatního, včetně sebe a manžela. Poslední díl série – Konečně – je z mého pohledu také dílem nejslabším. Autor se tu zjevně snaží příběh jaksi zakončit, nechat svého hrdinu zmoudřet a dodat celé sérii alespoň jiskřičku naděje na závěr, činí tak ovšem na můj vkus až příliš mnohomluvně, rozbředle a nesouvisle. Dostávají tu ve svých vnitřních monolozích i jednání navenek svůj prostor téměř všechny dosud přeživší postavy (i dvě mrtvé – rodiče hlavního hrdiny), autor čtenáře seznamuje s jejich velmi rozmanitými pohledy na svět i jednotlivé události ze série, ale nejsem si jistý, jestli je to úplně nejvhodnější formát. Ovšem i tady se najde řada výborných pasáží, takže i přes tu slabší druhou část hodnotím celou knihu plným počtem hvězdiček a vřele doporučuji k přečtení.

4 05.12.2023

Průvodní texty jsou samozřejmě poplatné době vzniku publikace, ale když si je člověk profiltruje, získá z nich i lecjakou zajímavou informaci o panu Heckelovi. Každopádně text tu není to hlavní, kvůli čemu kniha vznikla – tou je Heckelova fotografická tvorba, kterou publikace ukazuje v plné šíři. Dlužno říci, že Heckel uměl fotit dobře v zásadě jakékoli motivy, nejen jeho oblíbené hory. Jeho technická a stylová čistota i výrazová originalita je patrná jak z jeho produkce zaměstnance propagační agentury, zaměřené především na tehdejší průmyslové podniky, tak z jeho soukromé tvorby, jejímž předmětem byly zpočátku především hory a příroda, ale později i lidé, které při svých výpravách potkával a poznával. Moc pěkná kniha, která má i po těch letech potenciál být ozdobou každé knihovny.

2 04.12.2023

Jedna z nejzvláštnějších knih, které se mi dostaly do rukou. Zásluhu na tom nesou hlavně svérázné až obskurní postavy. Zaslepení je velmi příhodný název – každá postava si žije ve svém světě, svých představách, ostatní lidi a celkově okolní realitu vnímá jen okrajově a chápe obvykle nesprávně, což vede k řadě absurdních situací až komediálního charakteru. Přesto jsem knihu jako komedii vnímat nedokázal – možná proto, že každá z těch postaviček, především pak sám hlavní hrdina, je vlastně postava tragická, která žije svůj ubohý, chudý život, jehož směr určuje nějaká obsese – v jednom případě knihami, v jiných penězi, ženami, jiným člověkem a podobně. Nebylo to jednoduché čtení, možná i proto, že kromě Georga Kiena, bratra hlavního hrdiny, který je jakýmsi alter egem autora samotného, jehož ústy vyslovuje své myšlenky a názory, nelze v podstatě k žádné postavě „navázat vztah“, což třeba pro mě je při četbě docela důležité.

3 27.11.2023