stju komentáře u knih

Zpočátku mě příběh velmi zaujal, přemýšlela jsem nad neuvěřitelně slabošským a nezodpovědným chováním Václava jako otce, který slíbí malé dceři to, co nedodrží a očekává, že jí vše vynahradí penězi. V pokračování se však jeho chování k Daně i dalším lidem dostalo do stadia, kdy z něj nemám jiný pocit, než znechucení. Zasloužená pomsta dcery mi připadá značně vykonstruovaná a nepravděpodobná, přestože má logiku - opět jsou ve hře peníze.

5 18.09.2019

Připadá mi, že touto knihou Monyová, slovy hlavní postavy, ukázala, čím jí osobně vlastně psaní bylo. Cituji z knihy: "Mně je souzeno o tom svém (o lásce) jenom snít. Anebo psát! Jen jsem doufala, že výsledek bude mít větší cenu než pouhý výkřik do tmy, větší cenu než deník jedné staré kozy. Příběhy frustrovaných ženských ve středním věku ještě pořád docela frčí. A víš proč? Jsou nás totiž mraky..."

5 01.09.2019

Sice jsem knihu ještě nedočetla, ale vzhledem k tomu, že ji nemám v ruce poprvé, ráda se k oblíbeným knihám vracím, hodnotím ji jako jednu z mých stálic. Na ni nejvíc oceňuji to, co bylo tak výrazné ve filmu-dělení knihy na kapitoly podle příběhů jednotlivých spoluvězeňkyň. Nemyslím si, že film předčil knihu, ale spíš měli tvůrci filmu šťastnou ruku při obsazování jednotlivých rolí a knižnímu příběhu neublížili.

5 15.08.2015

Před samotným čtením knihy jsem si zde prohlédla názory některých komentujícich a teď, po přečtení, musím konstatovat, že jsem nejspíš i proto, očekávala trochu víc. Ano, Žofiin život v hereckém prostředí nepostrádal zážitky, emoce, setkání, problémy, se kterými se já i většina čtenářů ve svých civilnějších povoláních, s největší pravděpodobností nikdy nesetkáme. Ale navzdory tomu jsem při čtení měla neodbytný pocit, že příběh jen tak plyne, klouže po povrchu... Navíc mi nebyla moc sympatická samotná Žofie, asi i proto, jak zvládala/nezvládala svoji "životní roli" matky. Tady jsem spíš obdivovala její matku Helgu, která ji, naštěstí pro malou Evii, často zastupovala. Co mi přišlo až skoro úsměvné, bylo stálé upozorňování na Žofiin neodolatelný široký úsměv :-).
Nicméně celý příběh nakonec skončil šťastně a já ke čtení " na pohodu" knihu za sebe čtenářům také doporučuji.

4 04.09.2022

Měla jsem chuť na knihu, která by byla opravdu čtivá, tak, abych se do ní dokázala začíst natolik, že bych se příjemně odpoutala od všech současných starostí a problémů. Zkrátka, abych si zas jednou pořádně, u ne až tak náročného čtení, "zarelaxovala" :-). A to se příběhu Seleny a její rodiny opravdu podařilo. Takže jsem se vždy těšila na svoji denní dávku napětí, spletitých vztahů, tajemství, která postavy ukrývaly, nečekaných zvratů v příběhu a nakonec rozpletení záhad a vcelku optimistický závěr.
Musím proto konstatovat, že kniha Lisy Unger mi tentokrát dala přesně to, co jsem právě potřebovala - dík :-)!

4 21.07.2022

Nejsem si jistá, jestli tato kniha bude patřit k těm, ke kterým se opakovaně budu vracet, tak moc mě asi nezaujala, ale rozhodně jí nelze upřít, že mě přivedla k zamyšlení.
1. Autorka trpkou první zkušenost hlavní hrdinky s muži podává tak autenticky, že není pochyb o tom, že čerpá z osobního prožitku, bohužel včetně jeho zpracování - stud, strach, obviňování sebe samé, popírání a také nulová pomoc nebo pochopení blízkých.
2. V druhé části knihy mě opravdu zaujal Sářin pobyt v psychoterapeutickém kurzu pod sopkou Stromboli. Trošku mám zkušenost s podobnou aktivitou, takže mi líčení Sářina prožívání, pocitů, ale i vnímání "gurua" Jense připadalo zajímavé a i hodně pravdivé.

4 17.09.2021

Nejsem vůbec znalec poezie, přiznám se, že jsem si tuto knihu v současné době uzavřených knihoven stáhla zde na DK, abych pokračovala v plnění výzvy. Ale nevím, zda to byla dobrá volba nebo jen tento typ poezie nikdy nebude můj šálek kávy...
Asi nejvíc mě dostalo, kromě příkladů uvedených Jaruš7:

"To už jsme byli ve vzduchu
i přivolal jsem letuchu "

4 25.04.2020

Nechci opakovat, co zde již bylo přede mnou napsáno, takže krátce: opravdu velmi nekvalitní překlad, včetně krkolomných slovních spojení a výrazů. Co se týká příběhu, tak mi hlavní postava Hany připadá, vzhledem k tomu, co její muž prováděl nejen jí, ale dokonce i synovi, neadekvátně tolerantní. Spíš se hodí divné slovo "taková omlouvací ". A opakované její pojmenování manžela v každé situaci "můj Branko" mi přijde opravdu už za hranou, dokonce až, vzhledem k tomu, co si nechala od něj líbit, pro ni ponižující.

4 10.10.2019

Přečetla jsem dost knih od Monyové, takže kdybych to nevěděla, tak tuto knihu bych na ni netypovala. Je zřejmé, že jde o autorčinu prvotinu, jednoduchý, předvídatelný příběh o Popelce+...a byla svatba a žili šťastně až do smrti. Nekritizuji, ale chci konstatovat, že jak šel se spisovatelkou život, tak se v jejích knihách objevovala podstatně jiná témata. Ale to je asi spíš smutné...

4 01.09.2019

Zpočátku mě velmi nalákal Viktoriin tajemný zážitek - první setkání s Černookou a očekávala jsem, že příběh bude ve stejném duchu i pokračovat. Bohužel se ale děj po většinu knihy "táhl", přibyly zdlouhavé pasáže, kdy se prakticky nic zásadního nedělo, příběh se nikam neposunoval, byl na můj vkus příliš rozvláčný. Až v závěru děj nabral spád, objasňování tragické události bylo opravdu napínavé a vyřešení vážně nečekané.
Kniha mě ale přivedla k zamyšlení, jak strašné může být "onemocnění duše", které může postihnout každého z nás. Ráda bych potom věřila, že péče o psychiatrické pacienty s tak děsivou minulostí a diagnózou je opravdu tak ideální, jak ho líčí spisovatelka v epilogu. V žádném případě nejsem odborník, ale nevím...

4 19.06.2019

Nedovolím si ohodnotit, protože jsem se do knihy vůbec nemohla začíst a opravdu jsem ji vrátila do knihovny nedočtenou. Vzhledem k mnoha kladným komentářům je možné, že knize v budoucnu dám ještě šanci.

Kniha trochu připomíná "Pretty woman" po česku. Ale proč si nedopřát docela čtivý příběh se šťastným koncem. Moc se mi líbil vkusný obal s jemnou kresbou ulit.

4 10.12.2018

Protože knihu čtu nyní, hodnotím kladně romanticky laděný příběh a barvitý popis exotické havajské přírody. Doporučuji určitě jako vhodné čtení na dovolenou. Nechci tím ale příběh odsoudit jako povrchní. Rozhodně mě zaujaly reálie ze života původních obyvatel a následně změny, které přinesli nejen misionáři, ale i ostatní přistěhovalci. Byla mi velmi sympatická i Anna/Tereza, především obdivuji její vnitřní boj, který musela svést, když se snažila dostát své ušlechtilé touze pomáhat potřebným a přitom se vyrovnat s postupným poznáním vlastního vztahu k náboženství.

4 07.08.2018

Zpočátku jsem se do knihy nemohla nějak začíst, ale neodložila jsem ji-a dobře jsem udělala, protože tato kniha je opravdu "čtivá". Po celý následující děj jsem se od příběhu nemohla odtrhnout, vůbec jsem netušila, jak příběh dopadne, takže až do konce mě autorka dokázala držet v napětí. A konečné rozuzlení pro mne bylo dost velkým překvapením. Jako bonus mě nadchly úryvky vložených básní, nejvíc "Je bílý zámek v bílých samotách...", při té mi v kontextu s příběhem mrazilo.

4 21.01.2018

Docela napínavý příběh, mírně přehnané Winterovo jasnovidectví bylo dost mimo realitu. Kniha mě zaujala, trochu mi připomínala "Mlčení jehňátek".

4 04.12.2017

Četba této knihy mi trvala na mne strašně dlouho, ale protože se naprosto vyjimečně stane, že knihu nedočtu, tak jsem se i touto knihou snažila prokousat. Po dosažení konce si myslím, že to byla snaha celkem zbytečná. V zásadě jsem očekávala zajímavý příběh, který nejenže se nekonal, vlastně jsem mu ani neporozuměla, dokonce si nejsem jistá, že jsem hlavní zápletku správně pochopila. Určitě se ke knize již nikdy nevrátím-nebavila mě, nezaujala, nic nedala.

4 15.10.2017

Helena Růžičková mě svým úslovím „Na tragickej život jsem já pes!“ přivedla k televiznímu seriálu „Vlak dětství a naděje“ a pak jako Anna Urbanová se svým úžasně ztvárněným druhem Josefem Pumplmě (Stanislav Zindulka) ke knize, podle které byl film natočen-„Poslední vlak z Frývaldova“. Většinou dávám přednost knize, ale tady musím přiznat, že autoři filmu plně využili to, co jim knižní příběh nabízí-naprosto nezvyklý pohled na protektorátní Moravu v době těsně před vypuknutím druhé světové války. Hrůzy této doby nejsou čtenáři popisovány líčením scén z bitev a koncentračních táborů, ale z pohledu běžné rodiny, která je donucena s nástupem fašismu opustit svůj domov. Hrdiny tedy nejsou stateční vojáci, ale běžní lidé, kteří v neobvyklých, nepatetických a mnohdy komických situacích prokazují své hrdinství. Úžasná kniha, která dokáže čtenáře seznámit s historií civilní, dokonce často i groteskní formou, bez prvoplánového patosu.

4 20.07.2017

V době mých studií byl časopis Mladý svět mezi studenty velmi oblíbený a tedy i v něm na pokračování vycházející kapitoly budoucí kuchařky. Já jsem si je, asi jako mnoho jiných, dokonce vystřihovala. Proto i vydání celé knihy se setkalo mezi mladými lidmi s velkým nadšením. Knihu jsem pro inspiraci otevírala i v době, kdy už jsem dávno nebyla studentka, ale měla jsem vlastní domácnost-z nostalgie, ale i pro radu. Na rozdíl od současnosti byl tenhle typ kuchařské knihy ve své době dost neobvyklým nápadem. A protože v mé knihovně přečkala všechna stěhování, otevřela jsem ji i dnes po 38mi letech a Péťa Vařič mě baví stále.

4 16.07.2017

Moje první setkání s knihami této autorky a určitě není poslední. Samozřejmě, jako většina komentujících oceňuji, že si autorka zvolila pro svoji knihu velice aktuální téma závislostí. Velkým plusem ale je, že ač jsou postavy i příběh fiktivní, je celý příběh včetně postav, velmi čtivý a uvěřitelný. Určitě na tom má podíl to, že jak sama píše, závislost zasáhla i do jejího života, ale je patrná i autorčina svědomitá příprava (ať rady odborníků, tak i setkání s lidmi, kteří jak říká "jí otevřeli svá srdce"a sdíleli s ní vlastní zkušenosti se závislostí).
Hlavně si ale myslím, že tato kniha, alespoň pro mne, splnila své poslání tak, jak jsem ho pochopila z autorčiny poslední věty v poděkování čtenářům (cituji): " A doufám, že v nich vzbudí naději, že z každého bludiště vede cesta ven!" A to se, podle mne, autorce opravdu podařilo.

3 28.10.2023

Podle mne úžasně zpracovaný příběh, který patří do literatury faktu, ale i umělecké. Královskou rodinu poznáváme spíš civilně, jako "normální" lidi s jejich pocity, city, potřebami, sny, ale vše svázané protokolem a tradicemi. Co mi ale nejvíc imponuje, je morální stránka - oni musí být silné osobnosti, zodpovědné, rozhodli se pro život ve "firmě" a tomu vše podřizují, to je obdivuhodné. Nevím, jestli je to geny nebo výchovou, ale bohužel právě ta morální stránka, podle mne, většině současných politiků chybí.

3 06.11.2022