slunicko1958 komentáře u knih

Nikdy neříkej nikdy.
Mám za sebou další příběh HH a musím kriticky uznat, že z těch, které jsem dosud četla, mě tento bavil nejvíc. Ani toho alkoholu tady nebylo přehnaně.
Je pravda, že jsem si zpočátku říkala, co se z toho "vyklube". Střídání času (2. sv.v. a současnost), postav a místa děje bylo takové zvláštní, ale potom vše do sebe dokonale zapadlo. Mírné obtíže mně dělala jména, to jsem vždy musela trošku zavzpomínat, kdo je kdo. Ale celkový dojem je pěkný.

19 13.06.2020

Potvrzuji autorova slova, když v jedné z kapitol napsal, že někteří čtenáři budou při čtení této knížečky zklamaní, protože očekávali podobnou legraci jako ve Študácích.
Jaroslav Žák při cestě do hlubin študákovy duše rozebírá různé aspekty studentského života, věnuje se charakteristikám různých typů mladých lidí, jejich profesorů atd. Nevyhýbá se ani kritickému pohledu na stav školství před 85 lety, všímá si chybějící motivace pedagogů ke kvalitnější práci, rozebírá nizoučkou motivaci studentů získávat nové vědomosti. Jak málo se toho změnilo!

16 05.06.2020

Když jsem četla tuto knížku poprvé, byla jsem malá holka. Děj jsem si pamatovala jen matně, proto jsem přivítala příležitost vrátit se k tomuto příběhu po mnoha letech znovu. Je to odpočinková četba, v dětském věku strhující. Víme, kdo je padouch a fandíme těm, kteří chtějí překazit temné rejdy zlosynů. Příjemné osvěžení.

S psaním komentáře jsem si dávala na čas, protože jsem jednak musela vydýchat tu špínu, jednak jsem nevěděla, jak to udělat, abych nepsala o Zemanovi - Mlhovi, ale o knížce.
Jaroslav Kmenta je skvělý novinář a tato knížka to opět dokazuje. Já jsem se dozvěděla některé nové věci (černé duše, akce lithium), některé informace jsem si v hlavě oprášila. Zapomenout se nedá na nic, ale často nová špína překryje tu starou a nános je větší a větší. Je užitečné si vše připomínat.
Pan Kmenta vhodně rozdělil svoje dílo do několika kapitol, některé jsou delší, některé kratší. Vyjadřuje se jasně, srozumitelně (i o tom, jak Ovčáček ke stádu přišel). Občas se mi nabízelo srovnání s knížkou Všichni prezidentovi muži, ale nejsme bohužel v Americe, aby pod tíhou důkazů od novinářů prezident ze své funkce odstupoval.
Tlačenku nejím, stromy neobjímám, ze slivovice se mně dělá špatně jen když si přičichnu, tak pochopíte, že mně bylo zle i po přečtení Rudého Zemana.

17 31.05.2020

Když jsem uvažovala, jak budu tuto knihu hodnotit, napadaly mě myšlenky, které mě vedly ke porovnání s Hanou nebo ke srovnávání s jinými knížkami, které jsem četla. Špatně. Tiché roky a Hana jsou zcela odlišné příběhy, každý je jiný. Spojuje je pouze styl vyprávění - lehký, čtivý. Knížka se četla opravdu dobře.
Srovnávat s jinými knihami snad lze. V českých poměrech, kdy vychází kdejaká slátanina, jsou knihy paní Mornštajnové úplný poklad.
A malý postřeh: závidím každému, kdo ve svém životě aspoň jednoho Svatopluka nepotkal!

56 20.05.2020

Milá knížečka, která dokazuje, že škola je pořád stejná. Na jedné straně žáci (studenti) a na druhé straně učitelé (a mělo by to tak zůstat). I dnes se divíme, že žáci nemají základní vědomosti, dokonce jim dělá problém pochopit význam českých slov (např. jmeniny, líce apod.) Ale na svá studia vzpomínáme všichni, hlavně na to dobré a veselé.
Pokud se mám podělit o svůj nejvtipnější zážitek z čtení této knížky, je to povídání o hodině dějepisu, kdy žáci s tichým svolením kantora doprovázeli probírané učivo zpěvem vhodných písní. To mě opravdu pobavilo.

15 18.05.2020

Tolik jsem se těšila, jak si moji oblíbenou "exnerovku" znovu přečtu! Je to pravda, člověk se nemá na nic těšit.
Příběh je pořád čtivý, nezestárnul, Václav Erben psal lehce, jednoduše, tak jak to v detektivce má být. Ale proč proboha vydavatel vkládal do knihy fotky ze seriálu na Primě? Zkazilo mně to náladu, v té chvíli bych nejraději knížku odložila. Proč mně mají být i v knize vnucovány do role postav podoby konkrétních lidí?
Pokud bych ale měla někoho určit, pro mě je Petr Kostka tím pravým Michalem Exnerem, kapitánem, doktorem obojího práva.

17 15.05.2020

Vynikající dílo. Četla jsem je sice dlouho, po částech, jako když jíte něco dobrého a chcete si tu dobrotu náležitě vychutnat.
Jiří Šulc má dar poutavě vyprávět i o zdánlivě nezajímavých věcech. V knize se prolíná několik dějů, je počátek roku 1948, takže se dá předpokládat, co se v Evropě děje.
Díky této knize jsem si rozšířila vědomosti o historii vzniku Státu Izrael. V částech, které pojednávají o postupném zániku demokracie v Československu, jsem měla mrazivě hrozivý pocit, že něco podobného prožívám v současnosti. Stačí si přečíst výroky R. Slánského na adresu demonstrujících studentů.

Jan Masaryk:
„Víte, kolikrát nemusíte ani udělat nějakou špinavost – stačí neudělat nic proti ní. Nebo neudělat dost.“ (str. 34)

19 14.05.2020

Bylo mně řečeno, že tohle si musím přečíst. Příbuzný mi svoji knížku přinesl až do obýváku, protože tohle se fakt povedlo. Tak jo. Po nedobré zkušenosti se Sněhulákem jsem dala autorovi a jeho detektivovi HH ještě šanci. Byla fakticky poslední!
Přiznám se, že jsem mnohé pasáže přeskakovala. Ano, to správný čtenář nedělá. Ale když já se chtěla dozvědět, jestli je vrahem zahradník! Pud sebezáchovy mně poručil, že se musím vyhnout sebelitujícímu alkoholickému rozjímání hlavního hrdiny, který sice sám sebe za borce považuje, ale v osobním životě se chová jak ufňukánek.
Místy byl děj napínavý, pravá detektivka, pak následoval úsek, kdy jsem se dívala, kolik stránek zbývá k dočtení kapitoly. Jak na houpačce. Podařilo se mi dočíst celou knihu hlavně proto, abych neměla před příbuzným špatné svědomí.

11 28.04.2020

Už je tak dlouho, kdy jsem tuto knížku četla, že jsem si nepamatovala, o čem vlastně je. Takže teď nastala vhodná doba, abych se do ní začetla znovu.
Příběh o odvaze, statečnosti, cti, moudrosti, dobru a zlu. Jak jinak u Karla Maye? Na rozdíl od trilogie Vinnetou mně zde byla velmi nesympatická jedna z hlavních kladných postav - Kulhavý Frank. Opakované scény, kdy komolí cizí slova, aby se pak urazil, když ho Tlustý Jemmy opravil - to mě už začínalo vadit.
Ještě bych si chtěla znovu přečíst Duch Llana Estacada a měla bych si od "indiánek" odpočinout.

"Milý čtenáři, víš, co znamená slovo greenhorn?"
Tato věta předznamenává závratnou jízdu po prériích s dvěma skvělými chlapíky a jejich přáteli. Vrátila jsem se do dětských let a hlavně jsem si osvěžila vzpomínky na knižní předlohu. Zjistila jsem, že když se řekne Old Shatterhand a Vinnetou, vybaví se mi ony německé filmy. Proto třeba 2. díl byl pro mě naprostá novinka, ale seznámila jsem se s takovými westmany jako byl Old Death, San - ears a jinými.
Nelituji času, který jsem strávila nad dětskou literaturou. Příjemně jsem si odpočinula.
Pozastavila jsem se tak trošku nad doporučením vydavatele, že romány jsou vhodné pro čtenáře od 9 let. Při současné úrovni čtenářské dovednosti a gramotnosti si opravdu neumím představit třeťáka, jak čte tyto romány.

21 16.04.2020

Velká vlaková loupež patří, podle mého názoru, ke knížkám, u kterých ztratíte pojem o čase. Opravdu jsem si psychicky odpočinula a dokázala myslet na něco jiného, než na současné dění.
I já musím pochválit český překlad. Zdokonalila jsem se ve zlodějském argotu, i mě to trošku zdržovalo, ale zvykla jsem si a začalo mě zajímat, jak různá argotická pojmenování vznikla. Třeba "strnad". Informace o viktoriánské Anglii byly zajímavé, např. povstání v Indii, krymská válka apod.
Jenom jsem měla postavy příběhu spojené s podobami herců ze stejně zdařilého filmu. Ale Conneryho ráda vidím...

22 16.03.2020

Příjemná, milá knížka. Souhlasím s chválou na český překlad.
Pobavila jsem se. Doporučuji.

11 12.03.2020

Líbilo se mi to. Knížka se čte poměrně dobře, i když občas narazíte na slova nebo tvary, která jsou již zastaralá.
Nečekala jsem, že příběh bude vypravovat důstojník StB.
Také se nabízí srovnání s filmem. Podle mého názoru Sovákovo "Pic kozu do vazu" udělalo z příběhu grotesku. Kdežto knížka je klasická napínavá detektivka, od které se těžko odchází. Doporučuji.

16 20.02.2020

Knížky Jaroslava Kmenty jsou zárukou kvality.
Věděla jsem většinu toho, kdo je a byl AB, ale šokující pro mě bylo zjištění, jak mnoho a jak dlouhých chapadel ta jeho chobotnice má. Nevím, jestli se dožiji, že celá tato chobotnice zmizí. Moc bych si to přála!
Knížka se musí číst pomalu a pečlivě, jinak se čtenář může v tom množství jmen a názvů lehce ztratit. Ale udělejte si čas a čtěte.

29 17.02.2020

Útlá knížečka, kterou budete mít brzy přečtenou. Přiznám se, že jsem zpočátku nechápala, připadalo mi to takové chaotické. Pak najednou začalo do sebe všechno zapadat a souviset. Smutná knížka, ale i to "odcházení" je součástí života. Četla jsem ji o Dušičkách, takže doplnila mé osobní vzpomínání.

"... slib mi jednu věc, jednu poslední věc: až to své rozloučení vypiluješ k dokonalosti, tak mě prostě nech být, odejdi a neohlížej se. Žij svůj život. Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu ještě je." (str. 62)

"Nikdy není pozdě zeptat se vlastního syna na něco, co má rád." (str. 67)

36 05.11.2019

Vyjádřit svůj názor na tuto knihu je pro mě docela těžké, protože mám obavy, že úcta k paní Olze ovlivní i můj pohled na knížku. Olga Havlová byla mimořádná a obdivuhodná žena.

Ale chci se vyjádřit ke knize. Pavel Kosatík přistoupil k líčení jejího života poněkud zeširoka. Začátek mě příliš neuchvátil, popis Žižkova za protektorátu, kde se jaká budova nacházela včetně srovnávání, co stojí na oněch místech dnes - to mě fakt nezajímalo. Rozbory Havlových dopisů a dramat, no nevím. Pokud je anotace přesná a jedná se o životopis Olgy Havlové, tak bych tyto části vypustila. Stejně tak popis bohémských radovánek na Hrádečku.

Zajímavé byly vzpomínky na složitý život pod dohledem StB, výslechy, soudní přelíčení. Potom stručně Výbor dobré vůle. Závěrečné roky života paní Havlové byly už jen tak okrajově. I když i v této části jsem se divila, proč se autor zmiňuje o intimních věcech např. o osobní hygieně imobilní pacientky ...

Knížku nepomlouvám, přečtěte si a udělejte si svůj názor sami. Ale Kosatíkův Život na Olympu o Věře Čáslavské se mi líbil o něco víc.

17 30.10.2019

Z Felixe se stal mladý muž (i když je pořád bezbranné dítě), který uvažuje racionálně a má zodpovědnost za jiné. Všechny totiž ničí válka - fyzicky i psychicky.
Byly to smutné příběhy, syrové. Felix pochopil, že jsou lidé dobří a zlí a že v životě nezáleží ani na národnosti, ani na rase. Obě bojující strany dokážou být bezcitné až kruté. Konečně si uvědomil, že jeho příběhy, které vymýšlí, nejsou všemocné.
Oceňuji, že závěr vyzněl přes všechnu tu hrůzu aspoň trošku optimističtěji.
A ještě něco: na obrázky na přebalech se vydržím dívat hodně dlouho. Jsou nádherné, co říkáte?

15 22.10.2019

Potom jsem na rozdíl od Kdysi přečetla za jedno odpoledne. Felix už trošku povyrostl, ale pořád zůstává chlapcem, kterého nečeká nic příjemného, rozhodně ne rozmařilé dětství. Krutosti války způsobily, že dospěl strašně rychle. Věřím, že si autor nic nepřikrášlil, bylo zřejmě ještě hůř. Válka zkrátka nikomu nesvědčí. Ani před osmdesáti lety, ani teď. Copak to nechápete?

16 21.10.2019

Tehdy moje první setkání s paní Olgou, do prosince 1989 jsem o ní neslyšela. Knihu jsem proto přečetla s velkým zájmem. Spokojenost s knihou, obdiv k této skromné a zásadové ženě.

14 20.10.2019