slunicko1958 komentáře u knih

Trvalo dlouho, než jsem se odhodlala tuto knihu přečíst. Moc dobře jsem si pamatovala, jak intenzivně jsem prožívala "Jako bychom dnes zemřít měli".
Jakmile jsem otevřela první stránky, padl na mě jakýsi stísněný pocit. Pocit něčeho mimořádného. Snad to bylo způsobeno i černou barvou listů. Barvou kněžské kleriky i barvou smutku. Smutek byl na místě. Ale také obdiv a úcta ke statečnému člověku.
Autor, kterému tímto vzdávám hold jeho práci, rozvrhl dílo do jednotlivých kapitol, které jsou věnované vždy určitému tématu. Na konci každé kapitoly jsou zařazeny fotografie a jiné dokumenty. Skvělý nápad.
Po přečtení předchozí knihy jsem byla velmi dojatá. Tentokrát nebrečím, teď mám vztek. Vztek na soudruhy, kteří nám budovali (a zase začínají budovat) světlé zítřky.

P.S. Jsem pyšná, že k přátelům a známým Josefa Toufara patřil i můj předek (jeho jméno bylo v notýsku). Byl kněz a i on prošel Valdicemi...

14 25.07.2018

Dost dobře nerozumím zdejšímu nadšení. Musím ovšem předeslat, že tato kniha byla první, kterou jsem od autora četla.
Námět skvělý, zpracování horší. Neskonale dlouhý a nudný rozjezd. Hlavní dějová linie byla napínavá, ale naprosto zbytečně ji narušovaly podle mého názoru nesouvisející "odbočky" - např. azbest a kudy vedou trubky, stěhování kanceláří, kde bydlí Asad atd. Případ znetvořených malíčků s hlavním dějem také nesouvisel ... Naprosto absurdní byla "sestra". Copak v Dánsku nedělají kriminalisté psychotesty? Jak dokázal kluk - psychicky i fyzicky vyčerpaný - se spoutanýma rukama napsat vzkaz? Bodnout se něčím do nohy, vložit papír do láhve, uzavřít ji dehtem a hodit do vody. Asi kouzelník... Těžko uvěřitelné.
Ale celkově se knížka dala číst, na dovolenou výborné.
PS: Iritovalo mě slovo "bysme".

10 19.07.2018

J. A. Kersnovskaja v doslovu své knihy Jaká je cena člověka, která vznikla podle vzpomínek na dvacetiletý pobyt v bolševických lágrech a vyhnanství na Sibiři, napsala velmi důležitou větu: "Lidé musí znát pravdu, aby se ony časy nemohly už nikdy opakovat." (Mimochodem - tuto knihu vřele doporučuji k přečtení.)
Proto je dobře, že Věra Sosnarová svoje životní osudy z let 1945 - 1964 vyprávěla Jiřímu S. Kupkovi a vznikla tato kniha.
Jak hodnotit toto literární dílo a nezpochybnit utrpení paní Sosnarové a její sestry? Kniha se čte lehce, přečtené stránky se hromadí velmi rychle. Ale ve srovnání s ústním projevem paní Sosnarové se kniha v několika faktech liší. Že by zapracovala fantazie autora či pokročilý věk této statečné ženy? Těžko říct. Souhlasím s komentářem Pauluse1987.
Ve vyprávění mi docela chyběly emoce. Bylo mi to nějak jedno, což je škoda. K větší lítosti a soucitu nad nepředstavitelně těžkým životem podle mého názoru nepomohly ani kalkulace o několikamiliónovém odškodném, na který paní Sosnarová stále čeká.
Ale určitě stojí zato si tuto knížku přečíst.

13 17.07.2018

Jsem ráda, že ještě máme nezávislá média, resp. novináře, kteří nás objektivně informují. Děkuji jim za statečnost, že dělají svou práci podle nejlepšího vědomí a svědomí, i když bývají uráženi slovy "hnůj a žumpa". Při četbě této trilogie každý pochopí proč. Tady platí to známé "Podle sebe soudím tebe".
Po dočtení trilogie jsem se zamyslela, jestli se někdy dozvím pravdu, jak to všechno bylo. Moc tomu nevěřím, pokud je Mlha na Hradě a Chemik ve Strakově akademii... To je opravdu utopie.
Čtyři hvězdičky jsou kvůli druhému dílu. Jsou to přepisy policejních odposlechů a ty se mně četly o malinko hůř. Jinak doporučuji. Všem!

11 16.07.2018

Knížka mého dětství. Miluju ji a ráda bych si ji někdy o dovolené přečetla znovu. Dobrodružství, napětí i překvapivá odhalení. Perfektní.

21 28.06.2018

Klasika.
Přečetla jsem si komentáře a musím se přidat k těm, kterým se román líbil. Mě zaujal fakt, jak se přemíra ctižádosti a hrdosti může otočit vůči vlastním lidem. Sledovala jsem, jak uznávaný důstojník v touze ukázat, co Britové dokážou, naprosto ztratil soudnost a přestal vnímat to známé "Komu to prospěje?".
Samozřejmě, že jsem byla i z filmu nadšená, ale to sem nepatří. Hodnotím knihy.

22 28.06.2018

Protože jsem o paní Bezdíčkové a jejích životních osudech už něco věděla, zaujaly mě jiné aspekty. Doslova mě šokovala traumata, s kterými se musela vyrovnávat po návratu z koncentráků, např.: nevím, co mám dělat, nevím, kam mám jít, nevím spoustu důležitých informací pro normální život. Nikdo mě nechce. Nic neumím. A mám vůbec právo žít, když všichni moji blízcí zemřeli?
I toto je důsledek holokaustu, kterého se nezbavíte do konce života.

19 07.06.2018

Děkuji autorovi za nádherně poučné dílo. Není to veselé čtení a je hrůza, že je pravdivé. Lidi svým nezájmem o politiku dopustili to, co tu teď máme.
Uvědomila jsem si, jak moc nám chybí politik typu Václava Havla. Lidskost, slušnost, respekt k člověku jako takovému, ať vzdělanému nebo bez vzdělání či s odlišným názorem se vytrácí.
Kdo neumí nebo nechce přemýšlet, uráží a vyhrožuje. Kde se tu vzalo tolik zloby a nenávisti?

26 02.06.2018

Malá, útlá knížečka, která má velké poselství. Paní doktorka vysvětluje, proč a jak nahrávka s umírajícím Janem Palachem vznikla. Velmi poučné (i v dnešní době) jsou Janovy názory, myšlenky a úvahy o tom, že každý slušný člověk by měl bránit zlu a nástupu totality. I bez použití hořlavých látek.

14 29.05.2018

Čtivý příběh.
Pierrot měl všechny předpoklady, aby se stal tím, kým se stal. Zůstal jako malý bez rodiny, bez přátel, v sirotčinci, vždy šikanovaná oběť. V těchto okamžicích ho litujeme. A najednou se ocitne v blízkosti člověka, před kterým se třesou evropské státy. A ten člověk se Pierrotovi věnuje, povídá si s ním. Není divu, že to chlapce tak tragicky změní. I pro něj bylo lákavé mít moc, respekt, budit strach. Sám ví, jaké to je, když se někdo někoho bojí. A teď si to patřičně vychutnává. Ovšem to procitnutí je děsivé. I na konci mi ho bylo líto, ale jinak. Jako slabého ubožáka nebo jako další oběť nacismu?
Této části se autor příliš nevěnoval, ale nevadí. Je to příležitost pro čtenáře, aby přemýšlel. Zajímavá knížka.

16 22.04.2018

Detektivní příběh, raději pro děti. Kdybych byla mladší, možná bych děj prožívala intenzivněji. Knížku jsem dočetla, ale už si ani nepamatuji, o čem vlastně byla. Až opravdu nebudu mít co číst, pustím se do ní znovu.

9 14.04.2018

Jako malá jsem tuto knížku měla ráda. Vnímala jsem rasovou diskriminaci, ale tím dětským způsobem. Černého Boba mi bylo líto, protože byl chudý, a bílého Boba jsem nesnášela, protože se choval k černému Bobovi nadřazeně.
Nejvíc mě bavilo cestování na obrovském papírovém draku, s Boby jsem navštívila eskymáky, indiány, Tichomoří... To bylo fantastické.

9 01.04.2018

Knížku mně půjčila moje známá. Prý perfektní detektivka, musím si ji taky přečíst. Stalo se. Jsem ráda, že své známé knížku vrátím, že jsem za ni neutratila peníze a nebudu ji muset mít ve své knihovně.
Nelíbilo se mi to. Celému příběhu chyběla ona pověstná jiskra, důvtip, čtivost. Bylo to jenom morbidní a překombinované. Občas jsem se ztrácela a nechápala význam některých pasáží.

16 29.03.2018

Nepopírám, že upřímně vítám český překlad Kingových proslovů a úvah. Není však jednoduché tuto knížku číst. Nenásilí, sebeuvědomění černochů, láska k Bohu... To jsou nejčastěji se opakující klíčová slova.

8 14.03.2018

Vzhledem k tomu, že i já jsem našla polohu ke čtení (leh na břiše), mohla jsem si tento milý vánoční dárek patřičně vychutnat.
Bylo zajímavé číst povídky, které už znám z televizního seriálu. Líbily se mi i ty, které jsem dosud nečetla. Agatha Christie mě ještě nikdy nezklamala a stejně tomu bylo i nyní.

22 09.03.2018

Milé. Zbožňuji básně Jaroslava Seiferta i ilustrace Jiřího Trnky.

25 27.02.2018

Knížka mého dětství (nebo mládí?). Milovala jsem ji, prožívala s panem Christianem všechny ty krutosti nesnesitelného kapitána Blighe i pohodu na Tahitských ostrovech.
Film s Marlonem Brandem moji radost znásobil.

17 27.02.2018

Tak to je můj Mount Everest. Tento román jsem četla už kdysi v době studií, ale dobře si pamatuji, že mě čtení bavilo. Místy to bylo pravda trochu náročnější, ale jako celek doporučuji.

13 27.02.2018

Ano, souhlasím s většinou zde zveřejněných komentářů. Milá kniha, příjemné vyprávění, zajímavé osudy. Klidně bych si autorovo povídání četla dál. Jen se mi nechtělo věřit, že Michelovi je pouhých dvanáct let. Opravdu dospěl rychle a předčasně. Je dobře, že dnešní dvanáctiletí už mohou mít jiné starosti.

14 25.02.2018

Při čtení této skutečně zajímavé knihy o mimořádném člověku jsem si vzpomněla, jak jsme před několika roky sbírali ve školách podpisy pod petici, která požadovala udělení Nobelovy ceny míru Siru Wintonovi. Nepovedlo se.
Zase se ptám: Kdo by si toto ocenění zasloužil víc než člověk, který celý svůj život nezištně pomáhal lidem - židovským i nežidovským dětem, mentálně postiženým či starým lidem? Donald Trump?

14 05.02.2018