SlamLenka komentáře u knih

Halloween mě míjí, přesto se mi podařilo v době, kdy se nezadržitelně blížil, číst strašidelný příběh. Loni v září jsem přečetla Bird Box a krátce poté jsem zjistila, že má vyjít román, který na něj naváže. K pokračováním úspěšných knih, které původně vyšly samostatně (bez plánované série), bývám skeptická. Návaznými knihami se kvalitní příběh často jen uměle nastavuje, úroveň navazující knihy však už není taková, mnohdy může až kazit dojem z první knihy dokonce i pokazit. A Malorie? Ta v mých očích nakonec obstála.
Ocitáme se tam, kde příběh Bird Boxu skončil, ovšem o dva roky později. Nejprve sledujeme, jak se bezpečné útočiště stane dějištěm další tragédie, která poklidný život Malorie a jejích dvou dětí Toma a Olympie rozbije na kousky. A pak střih; posuneme se v příběhu o deset let dále a Malorie už nepečuje o děti, ale o dva puberťáky, kteří se před jejími (neustále zakrytými) zraky mění v dospělé se svými představami o životě, s vlastními plány i tajemstvími. A tahle trojka se nečekaně, i když není aktuálně v ohrožení, opět vydává na cestu.
Napínavé vyprávění se do mě zahryzlo a až do konce se mě nepustilo. Byly i chvilky, kdy jsem byla ráda, že nejsem sama doma! Přesto mám menší výhrady, které v mých očích staví pokračování úspěšného románu o příčku níže. Především je to ono rozuzlení hlavní zápletky a také naděje, kterou lidstvu Josh Malerman na konci dal – ta se mi prostě zdá šroubovaná… Na druhou stranu požitek z četby mi to nevzalo, takže to autorovi odpustím.

3 31.10.2021

Četli jste českého pana Broučka? Ptám se proto, že Tartarin mi ho místy dost připomínal, i když především měl v sobě něco z dvou „velikánů“ španělské literatury: dona Quijota a Sancha Panzy (to však není má myšlenka, na tyhle dva ve vztahu k Tartarinovi odkazuje v knize i sám autor). Tartarin se honosí jakousi hrdinskou aurou, která je však zcela vyfabulovaná, a tak je mu třeba přiznat podobnost i s německým baronem Prášilem…
A aby zmíněných zemí nebylo málo, přidejme, že na stránkách tohoto humoristického kousku se s Tartarinem vypravíte do Alžírska. Proč? Protože touží ulovit tygra a protože právě takovým odvážným kouskem jistě dokáže, jak velkým hrdinou opravdu je!
Nečekala jsem to, ale bavila jsem se a fakt jsem se uchechtávala, jaký je Tartarin vlastně ňouma. Zjistěte, zda nějakého lva skutečně ulovil, a začtěte se sami.

1 21.10.2021

Dvanáct životních příběhů, z nichž Bernardine Evaristo vytvořila pozoruhodný román tím, že je sešila v jednu celistvou literární patchworkovou deku – asi tak bych charakterizovala Dívka, žena, jiné.
Témat, která se tu prolínají, je mnoho a vlastně všechna jsou docela palčivá a nesmírně aktuální. Najdete tu feminismus, otázku genderu a (ne)binarity, LGBTQ+, mezilidské vztahy, rasismus a spoustu dalších společenských i existenciálních otázek… Tahle témata mám ráda, takže obsahově mi to sedlo.
Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala ve stylu psaní. Text totiž často působí jako pouhý sled spisovatelčiných myšlenek, které předběžně hází na papír, než jim dá finální románovou podobu (nenechte se ale zmást, osudy hrdinek jsou docela podrobně rozepsané). Navíc se tu velice šetří interpunkcí a jednotlivé věty jsou od sebe děleny víceméně jen odsazením na další řádek; velká písmena najdete jen na začátku kapitoly či u vlastních jmen, podobně zřídka tu natrefíte i na tečky. Zpočátku jsem sice s touhle neobvyklou podobou textu bojovala, ale když jsem si zvykla, vlastně mi to nakonec vyhovovalo víc, než bych bývala čekala.
Každé hrdince je většinou věnována samostatná část, nejde však o povídky. Mezi jejich osobními příběhy najdete přirozené vazby, a jak už jsem napsala na začátku, jsou jakoby volně sešité. Někdy jsou pojítkem předem dané vzájemné vztahy, jindy jsou jejich osudy propojené jen tematicky, ale sem tam se vazba vytvoří i dodatečně.
Zkuste se taky začíst, myslím, že román si pozornost více čtenářů zaslouží. Ostatně Evaristo za knihu získala Man Bookerovu cenu.

6 17.10.2021

Dámský gambit je jednou z mála knih, u nichž jsem nejprve viděla filmovou, respektive seriálovou adaptaci, a musím říct, že nadšená jsem z obojího stejně!
Osiřelá Beth Harmon díky správci sirotčince naprosto podlehne hře v šach, již brzy ji však pohltí ještě jedna vášeň, a to v otupování smyslu prášky a alkoholem. V románu Waltera Tevise tak sledujeme, jak obstojí na dvou zásadních bitevních polích svého života. Zatímco si v šachovém prostředí, jemuž tradičně dominují muži, vydobývá svou takřka neotřesitelnou pozici geniální hráčky, musí zároveň svádět tuhý a urputný boj také se svou závislostí. Krásně se při tom ukazuje, jak důležité je mít v takových životních bitvách kolem sebe lidi, o které se můžete opřít. Někdy se totiž nedá bojovat o samotě, o to spíš, jste-li vy sami svým nejtěžším nepřítelem.
Jako někdo, kdo sice šachy hrát umí, ale potřebuje rozestavění figur na 64 černobílých polích vidět, jsem sice občas mořila svůj mozek, abych si herní situaci představila (a ne vždy to úplně šlo), ovšem o tom to vlastně ani tolik není. Základní znalost téhle královské hry je určitě výhodou, není však podmínkou – i bez toho máte čtenářský zážitek zcela jistý. A že uměl Tevis psát tak, že budete napnutí k prasknutí, o tom svědčí i fakt, že jsem zadržovala dech při každé Bethině partii, i když jsem ze seriálu dávno věděla, jak dopadne! =))
Srovnávání se člověk asi nevyhne a nuance mezi seriálem a románem tu pochopitelně nějaké jsou… Podle mého jsou ale nepodstatné a Bethinu příběhu nijak neubírají na kráse ani poutavosti.
Končím a jdu si dát pár šachových úloh. =)

9 11.10.2021

Stoprocentní požitek z četby? To chce silný příběh podaný v ucelené formě s osobitými hrdiny a za užití originálních jazykových prostředků. A víte co? To všechno jsem našla právě v Letní světlo, a pak přijde noc!
Upřímně říkám, že když jsem se přidala do tohoto štafetového čtení, nevěděla jsem úplně, do čeho jdu, protože o knize jsem dosud vlastně neslyšela. Jenže to mělo být z Islandu, oslovilo to Zdenku, jejíž tipy na čtení jsou super, a pak taky ta obálka! …a byl z toho čtenářský požitek. =)
Jde o román, který vypráví několik životních příběhů obyvatel malé islandské vesnice. Ty mají propojující prvky (postavy), celé to však působí spíše epizodně, ovšem ne jako povídky, spíše jako když jste v divadle a před vámi se odehrávají jednotlivá dějství, mezi nimiž padá opona a zhasínají světla. Měla jsem taky pocit, že každá „epizoda“ má za cíl vzbudit ve mně jiné pocity, protože takovou emoční přehlídku jsem u knihy dlouho nezažila. Bylo tam všechno: smála jsem se i plakala, cítila jsem radost, napětí, strach, zoufalství, vztek…
Kniha slibovala Island a taky jsem ho dostala; stavení jsou tu často daleko od sebe, i lidé se musí dost snažit, aby k sobě měli blíže; den a noc tu plynou trochu jinak než u nás, ale lidské osudy tu dostávají rány jako kdekoli jinde na světě.
Jazykové zpracování knihy je pak na jedničku s hvězdičkou (jistě i díky výbornému překladu). Někdy ze snahy o originální přirovnání nakonec vzejde něco, co vyznívá nepřirozeně, tady ale najdete spoustu jedinečných slovních spojení, které vás úplně zahřejí u srdce.
…nějak mi dochází, že nemám knize ani co vytknout a chválit bych ji vydržela docela dlouho, takže vám ji prostě už jen doporučím!

5 05.10.2021

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, že? Tak já to teda porušila! Před třemi měsíci jsem od Silvie Moreno-Garcii četla Bohy jadeitu a stínu a byla jsem dost zklamaná, jenže Mexická gotika vypadala vizuálně tak krásně! A navíc v názvu slibovala Mexiko! Když jsem pak knihu vyhrála, nemohla jsem už dbát ani toho, že čtenáře v mém okruhu taky zrovna moc nenadchla, a prostě jsem ji přečetla...
Anotace slibuje gotický horor z prostředí mexické smetánky, jenže jediným mexickým prvkem v knize je totiž jen její hlavní hrdinka Noemí Taboadová, která je z mexické rodiny. A i je děj zasazen na mexický venkov, troufnu si tvrdit, že se odehrává v prostředí ryze anglickém. Noemí se totiž vydá za sestřenicí, od níž přišel velmi zmatený dopis a která se provdala do anglické rodiny Doylových žijící na odlehlém starém sídle poblíž (reálného) městečka El Triunfo.
První půlka knihy byla celkem v pohodě, ale kdy byl ten horor? Tenhle žánr čtu sice jen zřídka, ale většinou očekávám, že mě bude udržovat ve strachu a napětí. Tady jsem se ovšem bála všehovšudy jen jednou (ačkoli musím uznat, že i to mi stačilo, abych měla problém usnout – byl fakt pitomý nápad to číst, když jsem doma sama! =D ) Jakmile se pak provalilo, o co vlastně u Doylových jde, už jsem se víceméně jen nudila…
Styl vypravování je sice lepší než u Bohů jadeitu a stínu a Naomí mi lezla krkem o trochu méně než Kasiopea v Bozích, přesto fakt nejsem její fanynka.
Shrnu to asi takto: chybami se člověk učí… Já už teď vím, že všechny další knihy, které by autorce v češtině mohly vyjít, si radši nechám ujít!

2 30.09.2021

O knihách Delphine de Vigan se na bookstagramu píše spousta krásných věcí a já už konečně vím proč – přečetla jsem si totiž No a já.
Hlavní hrdinkou a vypravěčkou románu je třináctiletá Lou, jejíž situace není zrovna snadná. Jasně, když dospíváte, obecně není váš život zrovna procházka růžovým sadem. Když k tomu ale máte nefunkční rodinu, IQ 160 a neumíte ani na chvilku vypnout mozek, abyste si aspoň na chvilku odpočinuli od přemýšlení, je to logicky ještě horší…
Lou v rámci školního projektu hovoří s osmnáctiletou bezdomovkyní No a mezi dívkami se vytvoří silné přátelské pouto, které významně ovlivní ostatní hrdiny románu a stane se proměnou, jejíž úloha v rovnici Louina života je extrémně důležitá. Věci kolem se začnou měnit a Lou nedokáže pochopit, proč se společnost k bezdomovcům chová tak, jak se chová – proč je přehlíží, proč jim nedokáže dát šanci. „Žádná adresa, žádný džob… nevím, co budu dělat, víš, už vůbec nevím.“ Jak to má těžké a jak neviditelnou vlastně No ve světě je, to je patrné už i z jména, které jí de Vigan přiřkla. No – to samo v sobě nese zápor, No je slovo krátké, téměř až neviditelné – a právě neviditelné jsou ty obrovské počty osob bez přístřeší po celém světě.
Román je to velmi krátký, přitom toho říká tolik. Je mnohovrstevnatý a na svých 176 stránkách upozorňuje na tolik nemocí, jimiž naše společnost trpí. Takovéto příběhy, které nám nekompromisně nastavují zrcadlo, mám moc ráda!
No a že se mi styl de Vigan opravdu moc zalíbil, o tom svědčí už i samotný fakt, že jsem si ze Světa knihy dovezla další autorčin titul, konkrétně Vděk – na ten se obzvlášť těším, protože na českém trhu je jejím nejopěvovanějším dílem.
Ještě doplním, že de Vigan za tento román získala hned dvě literární ocenění (Prix de Libraires a Rotary International).

Další přečtená kniha od mého oblíbeného Kazua Ishigura. Poprvé však nejde o román, ale o soubor pěti krátkých novel, jejichž jednotícím prvkem je nejen hudba, ale také naděje (versus zklamání).
Jsem si docela jistá že pokud jste někdy od Ishigura něco četli, jeho tvorbu mezi jinými autory docela jistě snadno rozeznáte. Svůj literární styl si totiž po celá ta desetiletí spisovatelské kariéry pevně drží a jen ho stále více a více piluje k dokonalosti. Ani tyto novelky tedy nejsou výjimkou a mají své pevné místo v Ishigurově díle.
Naopak je tomu však s hrdiny, s nimiž se v knize (i jiných jeho knihách) setkáme – ti jsou zpravidla neusazení, nemají své pevné místo ve světě, jsou neukotvení, na cestě životem spíše jaksi tápou, ovšem stále se dokážou upínat k nějaké té naději. Ty se samozřejmě ne vždy naplní, ale tak už to prostě v životě bývá.
Jak už jsem zmínila, novely pevně propojuje i hudba – ostatně ve čtyřech z nich je také protagonistou hudebník. Hudba je tu však pojítkem nejen mezi příběhy, ale i mezi postavami příběhů – často je tím, co je spojuje, co jim dává naději.
Ishigurův vypravěčský styl je osobitý, ale přitom střídmý, své hrdiny nijak nehodnotí a občas je staví až do absurdních situací. Ne vždy jim asi porozumíte, jenže i to je něco zcela běžného i v reálu – copak lze porozumět pohnutkám všech kolem sebe?
Nezbývá než se těšit, že v češtině brzy vyjde i poslední autorův román „Klara and the Sun“ (2021), vyjma něj jsem totiž od Ishigura nečetla už jen „Když jsme byli sirotci“. Pokud jste od tohoto nobelisty ještě nic nečetli, určitě vám ho doporučuji.

6 20.09.2021

Série upozorňuje na klimatickou změnu, což je také důvod, proč jsem jejím věrným čtenářem. Beletrizace je skvělý způsob, jak tohle téma dostat k co nejvíce lidem.
Po dvou předchozích knihách o vymírání včel a ztrátě sladké vody coby základu života se tahle třetí zaměřuje na druhy mizející z jejich přirozeného prostředí a roli člověka v jejich potenciálním návratu zpět do divočiny. Jak už je pro sérii typické, opět se pohybujeme ve více časových rovinách. Na konci 19. století sledujeme Michaila na cestě do Mongolska, který touží získat koně Převalského pro petrohradskou zoo, asi o století později bioložku Karin, která se snaží o návrat těchto koní do volné přírody, a nakonec v Norsku v roce 2064 Evu, která spolu s dcerou bojuje o prakticky přežití. A u Evy si dovolím první výtku, protože v jejím příběhu sice dva koně Převalského jsou, ale jsou tu tak upozadění, že zde spíše vnímáte různé projevy klimatické změny než osud těch koní. Evina linka je paradoxně asi nejzajímavější, oproti tomu Michailova je až na výjimečné okamžiky nebetyčně nudná. Maja Lunde tentokrát více prostoru věnuje i sociálním tématům (objevuje se tu třeba téma LGBT a narkomanie), což se mi však v kontextu příběhu zdá spíše nadbytečné.
Jako nejzajímavější bych vypíchla 3 věci:
originální je stylizace Michailova vyprávění do podoby typické pro 19. století, čímž jeho příběh působí autenticky;
v Evině příběhu se tu objevuje jedna postava z knihy Modrá;
dozvěděla jsem se pár zajímavých faktů ke koni Převalského. Věděli jste třeba, že se mu říká také kertak?

4 20.09.2021

Magnesií Literou ověnčená kniha Svědectví o životě v KLDR se stala fenoménem a já po jejím přečtení zcela chápu, proč se tak stalo. Úplně mě to pohltilo! Zajímavá pro mě byla i návaznost této knihy na předešlou přečtenou (komiksové 1984) a místy jsem měla pocit, že i tohle musí být fikce – vždyť KLDR je podle zpovídaných Severokorejců opravdu zemí Velkého bratra, který o všem ví, na všechno dohlíží a všechno řídí. Dokážete si představit, že žijete v zemi, v níž máte přesně nalinkovaný celý život a vlastně i každou hodinu a minutu každého dne? Že se můžete nechat ostříhat jen podle státem schválených předloh, partnera si s největší pravděpodobností sami nevyberete, a ještě budete sem tam muset snášet policejní prohlídky? O několikaleté povinné vojně v otřesných podmínkách pro muže i ženy ani nemluvím…
KLDR, jedna z nejmilitarizovanějších zemí světa, v níž vládne ideologie a poměry, při nichž člověka napadá, že námi prožitá desetiletí komunismu byla velmi slabým odvarem (a tím rozhodně nechci naši historickou zkušenost nějak zlehčovat – toho jsem opravdu daleka!).
Rozhovory se sedmi Severokorejci, kterým se ze své rodné země nakonec podařilo utéct, jsou plné osobních příběhů, sem tam děsivých, jindy dojemných. Ačkoli je Severní Korea zemí, která od svých občanů vyžaduje prakticky naprostou konformitu a odchylky od normy často přísně trestá, je každý z rozhovorů jiný, protože ani indoktrinace nedokáže v člověku potlačit jeho jedinečnost, jeho osobitost. Stejně tak je i přístup každého z nich ke své vlasti odlišný, i když je všechny spojuje fakt, že ji opustili.
Nina Špitálníková v rozhovorech usilovala o to, aby zpovídané nijak nesoudila, dialogy jsou vedeny věcně a pečlivě, ohled je brán i na city respondentů, protože sem tam při vzpomínkách museli přemáhat emoce a sílu vzpomínek. A i já na tohle čtení, v mnohém tak moc podobné 1984, budu ještě dlouho vzpomínat.
Obrovitánské doporučení!

16 12.09.2021

„Setkáme se na místě, kde není temnoty.“
K tomuto nadějně znějícímu „pozvání“ se upíná Winston Smith, hrdina asi nejznámějšího dystopického románu v celé dosavadní literární historii. Letos se román dočkal i komiksového zpracování a já si grafický román 1984 nemohla nechat ujít – byl to takový rereading knihy ve zcela novém kabátu.
O ději asi netřeba vyprávět, ovšem ta grafika sama o sobě by vydala na mnoho řádků povídání, a to veskrze jen pozitivního. Depresivní atmosféra z toho jen prýští, skvěle jsou zachycené emoce i pohyb. Černobílé kresby jsou jen sem tam protkané červenou barvou, to aby se jistým prvkům dodalo na jejich naléhavosti a přidalo se tím i trochu víc emocí – strachu, nenávisti, ale i citu a lásky. A protože pozitivní emoce do diktatury, v níž Winston Smith na stránkách knihy žije, rozhodně nepatří (tedy vyjma povinné lásky k Velkému bratrovi), je i tahle červená na jinak černobílých stranách opravdu do očí bijící. Nevím, zda to byl záměr, ale ta rudá ve mně při čtení všechny pocity ještě násobila – byla využita na těch nejvhodnějších místech.
1984 je sice 72 let starý román, ovšem za ta léta neztratil ani trochu na své aktuálnosti a naléhavosti. Nejděsivější je však to, že tahle spisovatelova fikce se za ta léta v mnoha koutech světa jaksi prosákla do reality a fikcí už vlastně být přestala…

3 11.09.2021

Ať už máme ke smrti a pohřbům jakýkoli vztah, přijde nám asi všem zcela přirozené, že když náš blízký vysloví své přání, jak máme po smrti s jeho tělem naložit, zcela samozřejmě takovému přání vyhovíme. Co když by to ale znamenalo podstoupit riskantní cestu z Damašku do necelých 400 km vzdálené al-Anabiji, tedy napříč válkou zmítanou Sýrií? Přesně takového úkolu se chopí protagonisté tohoto románu z pera syrského spisovatele Chálida Chalífy, rodáka z Aleppa a držitele několika literárních ocenění.
Úkol, kterého se potomci zesnulého obvykle ujmou s pokorou a touhou vzdát svému rodiči naposledy úctu, se však pro ně stane obtížným břemenem. Tělo jejich otce během několikadenní cesty začne podléhat rozkladu, až se nakonec otvírá otázka, zda je snaha sourozenců stále ještě vzdáním holdu mrtvému, nebo již zoufalým činem, který je naopak vůči zemřelému neuctivý. Fátima, Husajn a Bulbul jsou si navíc jako sourozenci natolik odcizení, že je pro ně takřka utrpením trávit spolu vůbec nějaký čas, natož pak být společně se zesnulým otcem x hodin zavření v jednom voze. Cestou se navíc dostávají do situací, které lze popsat jedině jako tragikomické, a asi stokrát chtějí svou cestu ukončit. Zvládnou svůj úkol bez újmy dotáhnout do zdárného konce?
Tenhle krátký román je sice místy velmi tíživý a čiší z něj pocit zmaru, přesto v něm najdete i krásné pasáže o vztazích, lásce, touhách… Knihu ale stojí za to si pořídit, protože:
1) uděláte si trochu obrázek o tom, co se to vlastně v Sýrii děje,
a především 2) z každé prodané knihy jde 10 Kč na aktivity Člověka v tísni právě ve válkou postižené Sýrii.

3 11.09.2021

Mlčící fontány už mi doma ležely přes půl roku, teprve v létě jsem si poslední román Ruty Sepetys přečetla – a i když má přes 500 stran, dolistovala jsem do konce dříve, než bych se byla nadála.
Už před lety jsem četla V šedých tónech, což byl román odehrávající se za 2. světové války v pracovním táboře na Sibiři. I tentokrát mě autorka přenesla do tísnivého prostředí nesvobody, konkrétně do Španělska za diktátorské vlády Francisca Franca. Samozřejmě jsem o frankistickém Španělsku už něco slyšela, ale že tvoří dlouhých 36 let historie tohoto jižního státu, to jsem netušila, stejně jako jsem si úplně nedokázala představit podmínky, v nichž tam lidé museli žít. Jsem ráda, že jsem do toho mohla alespoň s touhle beletrizovanou tvorbou nahlédnout. V příběhu se hned několikrát objevuje věta, že „mezi dějinami a pamětí existuje napětí“, a to je podle mého něco, co platí nejen pro Pyrenejský poloostrov…
Příběh nás zanese do roku 1957, tedy do doby vlády caudilla Franca, a v druhé části pak do roku 1975, kdy je Španělsko po Francově smrti na prahu své proměny v demokratičtější zemi. Sledujeme tu mladé hrdiny, mezi nimiž to zajiskří, ale také chlapce, jenž sní o tom, že se stane slavným matadorem, jeho přítelem, který pracuje na jatkách a v dráze toreadora ho podporuje, a také dívku, která pomáhá v sirotčinci a zjišťuje, že zdaleka nejde o tak bohulibou práci, jak se z počátku zdálo. Všichni zde žijí pod dozorem mužů z Guardia Civil, na nichž je lepší ani nespočinout pohledem. Španělé žijí pod tlakem a stylem z ruky do pusy, zatímco Američané, kteří do země přijeli za byznysem, si užívají luxusu a večírků.
Nejde o nijak zvlášť náročné čtení a o historii země byste se asi jinde dočetli o dost více, přesto knihu mohu jen doporučit – tedy pokud jste ochotni jí odpustit poněkud patetický závěr.

4 11.09.2021

Když si Viktorie Hanišová může odskočit od psaní beletrie a napsat něco ve zcela jiné formě o trvalé udržitelnosti, já si od beletrie můžu odskočit taky – teda jako čtenářka. Naučnou, populárně naučnou a vůbec jinou než beletristickou tvorbu čtu docela málo, ale sem tam do těchto vod taky zabrousím. Knihu rozhovorů Beton a hlína jsem zhltla natotata a vřele doporučuju!
Jako někdo, kdo se snaží na přírodu myslet a chovat se k ní šetrně, jsem tu knihu měla v hledáčku delší dobu, ale nakonec mě k přečtení přesvědčil nadšený ohlas @knizek.poeta – a bylo to fakt super, dokonce to předčilo má očekávání!
Je to inspirativní čtení o lidech, kteří vědí, o čem mluví, ať už se věnují permakultuře, kompostování, guerilla gardeningu, včelařství či mapování ovocných stromů, z nichž si může trochu načesat každý… A je to o tom, že i malá pomoc přírodě je stále pomoc, však ono se to nastřádá. Ovšem lidé, které Viktorie Hanišová zpovídala, do toho mnohdy dali všechno a hlavně do toho dávají srdce.
Taky jsem se toho z těch 260 stran dost přiučila a dozvěděla jsem se třeba, že existuje pojem environmentální žal = úzkost vyvolaná uvědomením si dopadů klimatické změny a ničení životního prostředí. Přiznejte: slyšeli jste někdy o environmentálním žalu? Já doteď ne, přitom je to něco, čím trpím prakticky každý den…
Nicméně já ještě lopatičku do žita házet nehodlám a nabrala jsem tady inspiraci k tomu, jak se dostat blíž k přírodě a co pro ni můžu ještě zkusit udělat. A nejkrásnější na tom vlastně je, že cokoli uděláme pro přírodu, to děláme zároveň i sami pro sebe – a to za to stojí, no ne?

3 11.09.2021

Na detektivky moc nejsem, ale chtěla jsem se aspoň jednou knihou zapojit do aktuálního kola #klasikomilove na IG, tak jsem si jednu z předepsaných titulů vybrala právě tenhle kousek. Na rovinu ovšem předem přiznávám, že mé sympatie si kniha nezískala…
Problém však nebyl jen v literárním žánru. Nesedlo mi velké množství postav, jejichž jména se mi trochu motala dohromady, a neoslovilo mě ani téměř gangsterské ladění příběhu. A pak ty postavy! Všechny jako by byly karikaturami sebe samých – jsou co do charakteru a jeho projevů v chování vyšponované až nadoraz!
Kdyby detektivky někoho zajímaly, hodí se zmínit, že Hluboký spánek je první ze série asi deseti příběhů s Philem Marlowem. Tohle soukromé očko je živo jen z alkoholu a kuřiva a má tendenci pohybovat se vždycky trochu na hraně. Zdá se, že atmosféra Los Angeles první poloviny 20. století k tomu snad sama vybízí (aspoň tedy v Chandlerově podání), protože podobně tu žijí i ostatní postavy. Všichni přetékají cynismem a ironií, mají sklony k hazardu, pijí, kouří a drží spoustu zbraní. Přiznám se, že celé to došlo až tak dále ko, že normální mi tu přišel snad je majordomus Norris.
A ještě info nakonec: Kniha poprvé vyšla roku 1938 a příběhy s Philem Marlowem byly několikrát filmově a televizně adaptované, tedy se asi těší (či těšily) jisté oblíbenosti. Já ale bohužel k fanouškům patřit nebudu.

2 11.09.2021

Jaké to bylo? Opět skvělé! Oproti předchozí knize (PCT) je to ale přece jen trochu jiné – Lůca nešla jeden dlouhý trail, ale řadu menších, nechodila po nich sama, ale měla s sebou vždycky nějakého parťáka, a navíc s ní tady nezažijete „jenom“ to chození po horách, ale i její mnohem osobnější příběhy – o lásce, o ztrátě přítele… A všechno je to naservírované tak, jak to tahle holka umí nejlépe: s notnou dávkou sarkasmu, se spoustou emocí, bez příkras, možná s trochou přehánění, které ale sama přiznává. A je to prostě zábava!
Najdete tu nejen poutnickou klasiku Santiago de Compostela, ale i Alpy, Tatry, Madeiru či český čundr. A můžete tu nalézt inspiraci, teda aspoň já si ji v tom našla.
Projít si jednou nějaký oficiální trail, to je jeden z mnoha mých snů. Vlastně je to jedna z položek mého virtuálního bucket listu. Oficiálně si zatím žádný list sice neberu, ale teď už se do toho vážně dám. I já si chci plnit sny! A brala bych to klidně i se všemi těmi eskapádami, protože takový už prostě život je. Nemůžeme chtít, aby šlo všechno jako po drátkách, protože to by pak nebyl život, ale jenom pohádka.
Mým dosavadním největším úspěchem je trail po Šumavě – našlapali jsme asi 120 km a přespávali na vyhrazených nocovištích. A těším se na další cesty – coming soon! Co vy a putování přírodou?

4 11.09.2021

Jakmile někdo řekne kočka, na to já slyším! Navíc ta obálka je tak krásná, že jsem si to opravdu nemohla odpustit… Román mě zanesl do Kašubska, oblasti na severu Polska. Točí se to kolem spirituality, víry v Boha a snad i v lidství. Kolem vyvolených postav se pohybují modré kočky, vzácné a ochranitelské, svým způsobem tajemné. Začetla jsem se velmi snadno a atmosféra mě držela při chuti po celou dobu první části románu (Čas vlny). Jak už zmiňoval i Olda, náladou to trochu připomínalo Děti Volhy, zároveň jsem v tom nacházela podobnost s tvorbou Olgy Tokarczuk, konkrétně s Knihami Jakubovými. Po necelých 200 stranách a jednom dějovém zvratu, který mi tak trochu zlomil srdce, se to ale změnilo. Kniha se přehoupla do své druhé části (Čas hmoty) a já začala ztrácet koncentraci. V tu chvíli už to prostě nebylo ono: k novým postavám jsem si nemohla najít cestu a něco tomu najednou chybělo, ani to tajemno už z toho moc cítit nebylo. Román přesto hodnotím pozitivně – je čtivý, neotřelý a nutil mě dohledávat si fakta, která mi příběh rámovala pevnými reáliemi. Především mě to ponouklo k tomu, abych si dohledala něco víc o Kašubech – národu se zajímavou historií (a mimochodem: věděli jste, že kašubský původ mají i nobelista Günter Grass či politik Donald Tusk?). Zároveň mám chuť si přečíst i autorčinu předchozí knihu Bezcitnost, jejíž příběh je také zasazen do Kašub – a třeba se i tady dozvím něco víc o tomto západoslovanském národu.

3 11.09.2021

Líbila se mi Amerikána, Purpurový ibišek mé nadšení z tvorby Chimamandy Adichie posílil a tenhle román tomu jen dal korunu. Tuhle nigerijskou autorku žijící převážně v USA řadím mezi své oblíbence a myslím, že o ní ještě hodně uslyšíme!
Z té trojice jejích románů byl tento poslední pro mě zatím nejtěžší, ne však stylem psaní, který mě naopak moc baví, ale spíš svým obsahem. Africké poměry ani v dnešní moderní době nejsou obecně úplně uspokojivé, ale tady je popisována Nigérie 60. let, tedy v době války a hladomoru. Tehdy totiž vznikla separatistická republika Biafra, která po celé tři roky své existence odolávala neskutečné spoustě utrpení, až nakonec podlehla. Jsou tu velmi naturalisticky popisované pogromy na Igby, jednu z národnostních skupin žijících v Nigérii, líčeny jsou tu také válečné zločiny a neútěšné podmínky života v zemi, která je odstřižena od dodávek potravin a léků. Na stránkách knihy sledujeme příběh dvou sester-dvojčat, které si však nejsou moc podobné, a jejich partnerských vztahů. Každá se s podivnou dobou a jejími okolnostmi vyrovnává po svém, přitom ani jejich vztah není zrovna takový, jak by si člověk u sester představoval.
O (krátké) existenci Biafry jsem do četby knihy neměla ani tušení, takže jsem Adichie vděčná za rozšíření obzorů. A taky se těším, co dalšího nám autorka přichystá. (I když toto není její novinka, po Purpurovém ibišku vznikla už jako druhá její kniha.)
A na závěr se musím přiznat, že naprosto zbožňuji vymazlené obálky všech tří Chimamandiných románů – s nimi si nakladatelství Host vážně vyhrálo, krásně k sobě jdou dohromady a já se na ně moc ráda koukám!

8 11.09.2021

Tenhle typ komiksů si vážně užívám, obzvlášť jsou-li o tématu mně blízkém. A téma tohoto komiksu je mi velice blízké. Je totiž o bezdětnosti a s ní často související neplodnosti. Tu já moc dobře znám.
Když po něčem toužíte a nedostává se vám toho, je to frustrující. Je-li to zároveň něco, co je jinak docela běžné a co se od vás očekává, je vaše situace o to obtížnější. A pak ty nevyžádané rady a otázky, které vás dostávají do úzkých. To všechno hodně bolí…
V květnu jsem o tomhle tématu v souvislosti s komiksem četla jednu velice trefnou poznámku: i když se téma neplodnosti nebo bezdětnosti docela běžně objevuje i v pohádkách (viz např. Otesánek), mezi dospělými se z něj často dělá tabu, čímž se to podle mého celé dělá ještě horším a tak se ten problém konzervuje. Když se o něčem nemluví, bývá to pak ještě horší. Vždycky je lepší, když to jde ven. A podobně to bylo i s Monikou Baudišovou, která se z toho v rámci autoterapie vykreslila.
Já už jsem se svou situací dávno vyrovnaná (člověk nemůže mít všechno a já už mám toho nejlepšího chlapa na světě ), přesto ve mně čtení těch řádků mnohé pocity zase probudilo. Ale nebylo to ve špatném slova smyslu, spíš jsem tak nějak hodnotila, jak jsem se od té doby posunula a co všechno se změnilo. Především jsem se ale na těch stránkách poznávala a došlo mi, že já bych se tehdy nedokázala tak moc otevřít, takže mám k autorce velký obdiv!
Komiks ale hlavně hodnotím jako skvělý počin, který může nastavit zrcadlo těm, kdo tuhle zkušenost nemají. Na co není vhodné se ptát? O čem raději nemluvit? Jaké to je? Kdo nezažil, ten neví, ale možná může trochu nahlédnout pod pokličku – stačí zalistovat tímhle skvělým a velmi osobním komiksem. Obrovské doporučení!

10 11.09.2021

Máte rádi originální přístupy k jinak celkem ordinálním věcem a procesům? Pak by vás Trojovídky měly zaujmout! Tenhle soubor povídek je originální v tom, že je psaný hned několika autory. Že na povídkových knihách často spolupracuje více spisovatelů? To sice ano, jenže tady je každá jedna povídka dílem hned tří samostatných autorů, navíc autorů začínajících, kteří se jinak prakticky vůbec neznají. To už není zrovna obvyklé, že?
No a tyhle povídky vznikly kooperací 28 autorů, kteří spolu jinak nemají mnoho společného, přesto se dokázali dohodnout na zajímavých tématech a zápletkách, z nichž vzešlo celkem 12 povídek. Vyjma dvou vypravěčských přístupů, které mi příliš nesedly, jsem jinak obdivovala, jak zdatně si umí tihle začínající autoři poradit s popisy, jak obratně pracují s jazykem, jak jsou jejich příběhy napínavé a prakticky vždy s nečekanými závěry. Tohle bylo vážně překvapení, o to větší to překvapení navíc bylo, že bych se ke knize sama od sebe asi ani nedostala – měla jsem to štěstí, že jsem knihu vyhrála na Instagramu. =)
Tohle jsem si opravdu užila! A to vlastně povídky až na vzácné výjimky oblíbených autorů a jedinečných témat vůbec nevyhledávám… Doporučuju. =)

1 11.09.2021