Letní světlo, a pak přijde noc

Letní světlo, a pak přijde noc https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476082/bmid_letni-svetlo-a-pak-prijde-noc-GNu-476082.jpeg 4 239 74

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. „Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu — a potom zpět?“ Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní — ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Dybbuk
Originální název:

Sumarljós, og svo kemur nóttin , 2005


více info...

painthers
painthers
18.02.2024 3 z 5

Povídání o životech lidí v malé islandské vesnici, kde není ani kostel s hřbitovem a kde jde čas pomalu svým tempem, v těsné vazbě na přírodu, na světlo a tmu a vzájemné místy i zvláštní vztahy sousedů. Bohužel mě to ale už od poloviny tolik nebavilo.

LuckaH2
LuckaH2
13.01.2024 5 z 5

Malé velké osudy malých velkých lidi ve vesnici o 400 obyvatelich žijících 2 hod od Rejkjaviku. Island je muj cestovatelsky sen, takže rada ctu knihy z nej. A tohle bylo mile, chvili tajuplne, chvili smutne, lidske. Mnoho osudů, ktere se vzájemně propletaji v miste, kde "kdyz zazvoní telefon je to udalost, a kdyz projede auto s cizi značkou drama, co všechny zvedne k oknu".


Nika.
Nika.
12.01.2024 5 z 5

Milá knížka, velmi mě nadchla! :))
Vypráví nám příběhy o lidech z "malého, zapomenutého kusu země" na Islandu.
Série povídek je různorodá, točí se kolem lidských vztahů, lásky, života celkově... Tohle se četlo opravdu moc krásně.

Gedofrey
Gedofrey
30.11.2023 4 z 5

Krásná kniha. Jednoduše a nádherně. Občas je fajn trošku spomalit a sledovat jen tak život. A tato kniha přesně toto umožňuje. A trocha tajemna společně s islandskou krajinou nemohou být špatnou volbou.

Eva2424
Eva2424
30.07.2023 5 z 5

Moc hezké příběhy obyvatel jedné malé současné islandské vesnice. A i taková malá vesnice skrývá mnoho svérázných postav a charakterů. Povídání o vášni, o lásce, osamělosti s trochou tajemna.

petrarka72
petrarka72
27.07.2023 5 z 5

Melancholický sled koncentrovaných jednohubek, lidské životy nasvícené zlatě a zešikma, pomalé plynutí, jako by ani nešlo o dramata. Doporučuji číst za letního soumraku, se sklenicí trpkého nápoje po ruce.

TomTomis
TomTomis
22.05.2023 4 z 5

Islandská vesnice, osudy obyvatel, které se prolínají, střetávají ve zvláštně podaném příběhu, který je jazykově propracovaný, má kouzlo, ale na čtenáře klade přece jen poněkud větší nároky na pozornost. Knihu jsem si užíval po kouskách, jak se otvíraly jednotlivé osudy postav a nebo uzavíraly... Do autorova světa vnímání se jistě někdy znovu vypravím.

bob0985
bob0985
16.05.2023 4 z 5

Vlastně jsem rozpolcený, jaké hodnocení bych měl knize dát. Na 5 hvězdiček to u mě nestačilo, protože jsem se nemohl dostat úplně do tempa. Příběhy o vesničanech byly moc pěkné, ale přesto mi v nich občas něco chybělo a k plastickému obrazu jsem cítil trochu plochost vyprávění - jakoby strojového. Přesto výborné setkání se severskou literaturou, která není jen o recyklovaných detektivkách.

los
los
03.05.2023 3 z 5

pomaličké milé vyprávění z islandského venkova a jeho uzavřeném (nejen myšlenkovém) světě, společenskokritický trn se skrývá hluboko pod dějovou linií; jsou to takové "islandské Figurky" nebo "severské Povídky malostranské": příběhy vlastně nikdy nekončí, pokračují ještě dlouho po tom, co za nimi uděláme tečku, postavičky obíhají jako na orloji, protože už na začátku lze presumovat jejich směr a determinanty

"hvězdy člověka nikdy neopustí, což se o Bohu říct nedá"

MoonR
MoonR
15.04.2023

Málokedy sa do deja knihy tak ponorím, vlastne ani presne neviem kedy sa to stalo. Viem len, že som nechcela o nič prísť. Musím priznať, že som v niektorých častiach knihy zostala trochu zošokovaná, hoci (okrem jedného) sa nejednalo o nejaké veľké dejové zvraty. Je to ako pokojné more, potom v troch riadkoch príde tsunami, a potom je znovu kľud. V dôsledku toho som sa trochu obávala čo ma môže prekvapiť na ďalšej strane. Ale inak to bol sen.. veľmi sa teším, že si od tohto autora prečítam všetko dostupné.

Dani25
Dani25
10.03.2023 5 z 5

Tak toto bola nádhera. Dej krásne plynie aj keď časovo príbehy na seba nenaväzujú a čitateľ žije život obyvateľov malej dedinky na Islande. Práve som ju dočítala a sedím a premýšľam. Toto bola zatiaľ moja naj kniha tohto roku.

Zuzulet15
Zuzulet15
20.12.2022 5 z 5

Môžem napísať, že ide o krásnu knihu, aj keď sa v nej dejú aj neveselé veci? Napriek nešťastiu niektorých postáv však JKS citovo nevydiera, ani nezanecháva trpký pocit. To ako ma dokázal preniesť do obyčajného života na islandskom vidieku a nenudiť, naopak - úplne atmosférou pohltiť je až magické.

JP
JP
17.10.2022 4 z 5

"Zdá se, že po setmění si nikdo do skladiště netroufá, takže k vítězství nad tmou máme daleko - ať už se nachází v nás, pod námi nebo okolo nás."

Pozoruhodná a ladně plynoucí kompilace příběhů, hlavně pro svoje komunitní cítění, kdy vypravěčem jsme "my, naše vesnice, a soustřeďujeme se na jednotlivce a jejich, většinou, nešťastné či pohnuté osudy". Voda sklenice se přelívá z jedné do druhé, aby zase skončila v první, jak se příběhy v odbočkách vracejí a cyklí; je to něco, co v těchhle malých nuancích a detailech, jsem takhle, ještě nečetl (a přitom jde o stejný nelineární narativ, na jakém je zkomponováno třeba Tarantinovo Pulp Fiction, ale který jsem viděl primárně spíš ve filmech) a samozřejmě, kdo kdy navštívil a chvíli cítil Ísland, kdo tam chvíli žil, tak tohle všechno bude chápat a vnímat hodně jinak. Nějakého extra mudrování se tu nedočkáte, jen sem tam se tu po příběhu protlačí věta nebo dvě, které tak perfektně shrnou, co se zrovna událo, nebo přispějí... o něčem větším, nenuceně, o životě, vesmíru, smrti. Odehrávají se tu někdy trochu méně běžná, někdy až "přirozená dramata" (lidi a jejich odlišné potřeby v odlišných fázích života) jednotlivých členů vesnice, někdy v polovině devadesátých let minulého století. V místech se do toho dá až neskutečně začíst, protože je v tom drsná a zároveň nenuceně se linoucí pravda.

"David myslel na její rty, dech, jak ho k sobě přitáhla, stiskla nohama, když do ní vstoupil, v tangu se skrývá smyslnost, Davidovy spadly tmavé vlasy do čela, housle se zachvěly, Harpa vzhlédla, teď se podívala, fakt, podívala, natáhla se po skleničce a vypila ji. David hrál dál a večer plynul, Harpa vzhlížela častěji a struny se pokaždé zadrhly, jedna v jeho srdci, jedna na houslích, a pak přišla noc a David s houslemi byl v jednom domě, Harpa s manželem v druhém, milovali se spolu a ona celou dobu myslela na Davida."

Lidé na Islandu mají tendence být individuální a nechávat průchod svým emocím, a nebo je v sobě naopak dusit. Jestliže člověk žije v místech, kde je odloučení na denním pořádku, nebo minimum populace, či odříznutí, a člověk skutečně je v blízkosti jen několika blízkých, přiměje ho to neztrácet se v anonymitě davu. Každý je článkem, který má svoje místo a proto je lepší, přirozenější, čelit věcem, jak jsou a poddat se pravdě mezi jednotlivci, než se skrývat ve stínech davů.

Apo73
Apo73
10.09.2022 5 z 5

Tahle kniha není pro ty, co mají rádi dramatický oblouk přes celý text a vyprávění souvislého děje. Stéfánssonův text je roztříštěný do stovek malých příběhů, některé jsou obraženy jen v jedné větě, jakoby mimochodem při vyprávění o něčem jiném, některé jsou celou kapitolou a přitom v této roztříštěnosti čtenář vůbec nemá pocit, že by všechno spolu nějak nesouviselo. Atmosféra malé islandské vesnice, kde se všichni navzájem znají a kde se vyvíjejí jejich vztahy, je dána časovým usazením do 90. let 20. století, ale hlavně širokou okolní krajinou, kam je všude daleko. Styl vyprávění je nesmírně zábavný, autor trousí různé životní pravdy také jakoby mimochodem, a přitom jde o ty nejvážnější věci života a smrti. Takže tahle rozvernost psaní jen podtrhuje určitou melancholii a možná až tragičnost, kterou je vesnice a její obyvatelé prostoupena. Nečetl jsem nikdy žádného jiného islandského autora a tak nevím, jestli je to "podobný" nekonečně cynicko-melancholický humor, jako mají třeba Finové, tj. jestli jde o nějaký "severský" typ humoru, ale skoro se mi to tak zdá. (Takový Arto Paasilinna je Stefánssonovi velmi blízký.) Brilantně napsané, vypozorované a hlavně nesmírně trefně pojmenované situace a stavy a životní pravdy, které takhle obnažené a s dávkou cynismu mají velkou intenzitu. Krása! Mám štěstí, že mě v životě potkávají takového knihy!

B.V.
B.V.
17.08.2022 5 z 5

Básnické plynutí prozaického textu… Celou dobu mi bylo jaksi smutno, ale tak hezky smutno. Nechala jsem se unášet příběhy lidí na malém městě, kde se zdánlivě nic neděje, a přitom se toho dělo tolik... Krásný, krásný styl psaní. A na konci knihy ten největší smutek z toho, že kniha končí. A že končí tak, jak končí, mě sice nepřekvapilo, ale přece… můj smutek byl dovršen.

AlčaH
AlčaH
09.08.2022 5 z 5

Severské knihy mám ráda především pro jejich specifickou atmosféru - a i toto dílo se mi líbilo právě kvůli ní. Autor nás zavedl do jedné malé islandské vesnice, v níž žije jen pár stovek lidí, a jejichž životy se proplétají a vzájemně ovlivňují.

Na relativně malém rozsahu stran se v knize otevírá řada témat a prožitků - láska, nevěra, osamělost, smrt, rodinné vztahy, alkoholismus, duchové, hledání sama sebe či typické problémy života na maloměstě (pomluvy, závist, odsuzování odlišností). To vše navíc na pozadí geografické izolovanosti a určité syrovosti, která se pojí právě se životem na islandském venkově...

Autor to vše popisuje velmi pěkným a zajímavým stylem, který si mě získal a udržel mou pozornost po celou dobu. Umě propojuje (ne)obyčejnou každodennost s poetickými a oduševnělými úvahami, a funguje to až překvapivě dobře.

Za mě tedy velmi příjemná a lidská kniha, jejíž přečtení mě rozhodně obohatilo.

BDŠkodič
BDŠkodič
25.07.2022 4 z 5

Mně se knížka líbila. Když jsem četla těch pár odstavců, co byly napsané na obalu ze zadní strany knihy, tak jsem čekala trochu děsivé a tajemné povídky. Tak tomu nebylo. Bylo to prostě vyprávění o životě lidí z vesnice. Takové vesnice jsou i u nás. Jenže ten jejich život je navíc ovlivněný i tím, že jsou téměř izolovaní a ovlivnění islandským podnebím. Nemají moc společenský život, pokud není zrovna nějaká akce. Baví se tím, že okukují ženu, která chodí prvidelně plavat do moře. A vlastně co se dá dělat, když jste na takovém místě? Můžete drbat, mít sex a nebo se nechat tou izolací pohltit. Postavy mi byly blízké tou svojí nedokonalostí. Ale poslední povídka mě úplně odrovnala a chtělo se mi skoro i brečet.

udalrik
udalrik
23.06.2022 4 z 5

Když se těším, až budu moct večer znovu pokračovat v četbě, je to nejlepší znamení, že knížka je dobrá. Napadá mě ale, je tahle popisovaná zapadlá vesnice, ten správný a typický islandský svět? Na tuto otázku sice odpověď nemám, ale už dlouho jsem se při četbě tak nenasmál, jako při čtení povídky o Kjartanovi, který se spustil s Kristin…
O Stefanssonovi se dá bez pochybností říct, že je velký spisovatel. A snad jen moje předsudečná nedůvěra k islandským psavcům, mně dosud zabránila se o tom přesvědčit vlastní četbou. Ne, není to moje první setkání se současnou islandskou literaturou, ale ti, které jsem četl, byli hodně vyhranění a nedávali tudíž plastický obraz o islandském životě. A proč nedůvěra? No, vždyť Islanďanů je míň, než obyvatel Brna. A přesto tam žije spisovatelů podezřele mnoho.
Uvažoval jsem i takto: kdybych se svým (dospělým) dětem zmínil o tom, že jsem četl prima knížku, mohl bych být vystaven otázce: a o čem se v ní píše? Co bych řekl? Jak se žije v zapadlé střediskové vesničce o 400 duších? Odpověď by mohla znít: tak třeba jaké tam mají poklidné životní tempo. Nebo, jak se tam život během dlouhé temné zimy točí jen kolem sexu. Jak, mnozí farmáři, žijící na totální samotě, si stejně zboží objednávají na e-shopu, aby ani do obchodu, mezi lidi, nemuseli zajít. Říkám si, co by se tam se mnou stalo? S mým sklonem k samotářství. Také bych zblbnul, jako mnozí tamní pojídači antidepresiv? A víte, čeho jsem si ještě všiml? Že organizaci veřejného života vesnice braly do svých rukou ženy. Protože chlapi nestáli za nic. A u nás se to asi blíží také: krize mužství…
Ještě musím zmínit, co jsem si myslel bezprostředně po dočtení poslední (tragické) povídky: jaké bylo poselství knihy pro samotáře, jako jsem já? Vždyť Benedikt, ústřední postava povídky, v podstatě Thúrid zaháněl, když se odvážila za ním, na jeho totálně osamělou farmu, zajet. Přemýšlel jsem pak o Thúrid. Chtěla mít chlapa, chtěla mít děti, ale na ploše o průměru 50km, žilo jen 900 lidí. Z toho odhadem jen 10 chlapů bylo vhodných věkem. Mnoho mladých lidí totiž utíká do měst. Jenže ona měla 180 cm!! Takže k jednomu vysokému jezdila tak dlouho domů, až ji přestal zahánět. A stoupla si k němu tak blízko, že ho jeho tělo zradilo…

Ronny
Ronny
13.06.2022 3 z 5

Váhám jak knihu zhodnotit. Některé příběhy mě zaujaly,jiné ne. Některé úvahy byly zajímavé a oduševnělé,ale ke konci už jsem ztrácela trpělivost. Celkově kniha nenaplnila mé očekávání. Na Olive Kitteridge od Elisabeth Stroutové (2 díly) to nemá ani náhodou!!

aninaji
aninaji
01.02.2022 5 z 5

Mozaika příběhů obyvatel jedné malé islandské vesničky, kde se všichni znají a jejichž osudy se vzájemně ovlivňují a proplétají. Vyprávění o obyčejných lidech a jejich neobyčejně obyčejných životech, ve kterých prožívají zdánlivě obyčejné a nezajímavé věci. Když si odmyslíme pár severských specifik, mohly by to být příběhy o komkoli z nás. A právě to dělá knihu, spolu s autorovým stylem, tak poutavou a jedinečnou.
Vyprávění je proloženo spoustou zajímavých úvah a životních mouder, které Vás občas donutí zpomalit a zamyslet se. Možná vás překvapí věty se spoustou odboček. Tady ale pravdu platí, že odbočky jsou jako sluníčko a vy si ta klikatá souvětí zamilujete.
Knihu jsem si vychutnávala, protože je mi jasné, že na podobnou hned tak nenarazím. Často jsem se v textu vracela k tomu, co mě zaujalo a užívala si autorovu životní moudrost a nadhled. Chvilkama mi bylo hrdinů opravdu líto, pak mě štvali, vzápětí na to rozesmáli....čtenář s nimi zažívá celou škálu různorodých pocitů. Jen ten smutný a hořký konec mě překvapil. Po dočtení mě přepadla taková zvláštní melancholie. Ale to je život.