Skip komentáře u knih

Kniha obsahuje 18 povídek, jedna je praštěnější než druhá, ale čtou se velmi dobře a parádně jsem se bavil.

1 23.12.2015

Kdysi jsem od Koontze četl Skrýš a nijak zvlášť mě nezaujala, takže jsem tuto knihu bral do ruky s jistým odstupem. Ale byla mnohem lepší než Skrýš. Po poněkud rozvláčném úvodu rozehrál autor příběh, v němž byl především téměř excelentní záporák. Většinou jsem při čtení v klidu, ale tenhle týpek mi dokázal několikrát hnout pořádně žlučí. Jediné, co je v tomto psychothrilleru dost špatné, je ten epilogický závěr. To, co se dělo poté, kdy bylo dokonáno. Tam je spousta až blbostí, které si mohl Koontz odpustit. Ale jinak pohodové čtení pro ty, kdo knihy tohoto žánru berou třeba jako relax, což je můj případ.

03.12.2015

Tentokrát byl Jason Bourne nedobrovolně zatažen do akce a rozjel to ve velkém stylu. Ludlum si libuje ve slově past a strašně rád je líčí. Dělá to vcelku obratně a navíc čtivě, takže může být čtenář spokojený.

30.11.2015

O některých knihách se říká, že se čtou jedním dechem. Thriller Ďáblova slza k takovým knihám patří. Závěr byl sice takový docela na hraně, aby to celé nesklouzlo k jisté směšnosti, ale podařilo se to autorovi nějak ustát, i když se to celé musí brát s opravdu velmi velkým nadhledem, protože jinak je to v podstatě jen o geniálním zločinci a geniálním vyšetřovateli, přičemž aspoň trochu soudný čtenář ví, že je mu předkládána vlastně jen pohádka pro dospělé, protože té geniality a geniálně nastražených léček je přeci jen nějak moc. Hlavní postavou je písmoznalec a bylo dost zajímavé alespoň z části nahlédnout pod pokličku tohoto oboru – co všechno se dá poznat z rukopisu, zvolených slov, interpunkce, použitého papíru, inkoustu atd.

6 08.11.2015

Velmi dobře napsaná, poněkud netradičně pojatá detektivka. Můj detektivní talent není moc dobrý, takže málokdy dopředu tuším, kdo by mohl být vrahem, a pokud mám podezření, tak je úplně mimo, jak se záhy ukáže. Při čtení této knihy jsem neměl ani nějaké to podezření. Četlo se to dost dobře a pointa také dobrá.

2 06.11.2015

Autorova fantazie udělala ze známého teroristy Iljiče Ramireze Sánchez alias Carlose alias Šakala něco jako prakticky nepolapitelného superteroristu s rozsáhlou sítí spolupracovníků, informátorů, kontaktů, která dokáže proniknout úplně všude, infiltrovat tajné služby, banky a já nevím, co všechno ještě. Nic takového skutečný Carlos, který sedí na doživotí ve Francii, nebyl. Ale to nechám být, kniha je thrillerovou fikcí a musím říct, že velmi dobře napsanou. Od Ludluma moje první kniha a dost dobře jsem se bavil v rámci žánru této kvalitní oddechové literatury. Aspoň já tedy nazývám tento žánr oddechovou literaturou a nemyslím to nijak špatně. Mnohým je asi známý stejnojmenný film, který je taky velmi dobrý, ale s knihou toho moc společného nemá.

1 31.10.2015

Titulní povídka této knihy je docela dobrá, ale jinak jako celek zatím nejslabší z toho, co jsem od Lovecrafta už přečetl. Řekl bych, že se v podstatě hodně opakuje a mám tušení, že tomu tak bude i v těch dalších knihách, které tu mám. Ale nebudu přebíhat a předjímat.

1 25.10.2015

Podtitul knihy zní: Úpadek jedné rodiny. A přesně o tom to je. Děj se odehrává v Lübecku mezi 30. a 70. lety 19. století, kdy vážená a mocná rodina obchodníků s obilím pomalu ztrácí na vážnosti a moci, jak se okolo nich ženou politické, ekonomické a rodinné události, které víc a víc přispívají k tomu, že se Štěstěna odvrací. Zpočátku to trochu vázne, pak se kniha rozjede v docela dobrém tempu, aby to celé ke konci zase ztrácelo dech, až jsem měl pocit, že to snad nikdy neskončí. Nebylo to vyloženě špatné, ale bylo tam dost hluchých míst a chvílemi jsem se i nudil. Naprosto divné jsou Mannovy popisy vzhledu postav. To jsem měl často pocit, že je to takové podivné panoptikum z nějakého obludária. No, přečetl jsem, vrátil do knihovny a vzpomínat na to nijak intenzivně určitě nebudu.

23.10.2015

Detektivní příběh odehrávající se v místě, kde se prolínají dvě města. Prostě na jednom místě stojí dvě města, přičemž je pod přísnými tresty zakázáno přejít z jednoho do druhého (mimo dovolený přechod ve Spojovacím paláci), a to třeba jen pohledem. Jako, zní to poněkud divně a divné to také je. Jedna z okrajových postav tam řekne, že tahle dvě města jsou všem ve světě leda tak k smíchu. To je přesně vyjádřeno. Bylo mi to celé spíš k smíchu, neviděl jsem na tom nic originálního, ač jsem se s něčím takovým doposud nesetkal. Možná tak trochu paralelní světy Neila Gaimana by mi to mohlo připomínat, ale nepřipomínalo, protože to Gaimanovo dává nějaký smysl, kdežto Miévillova prolnutá města jsou směšným nesmyslem. Detektivní linie celého příběhu by nebyla špatná, ale prostředí, kde se to odehrává, ji spolehlivě zabíjí. No a Miévilova kreativita co se jmen postav týče, ta je teda opravdu něco…něco až stupidního.

1 17.10.2015

Děj se odehrává převážně v Římě, kde anglický novinář a italská prokurátorka pátrají po vraždě kněze. Není to špatné. Dobře napsaná akce, napětí se solidně stupňuje a pointa se vyloupne docela zajímavá. Stále si to udržovalo moji pozornost, takže jsem byl spokojený.

11.10.2015

Čtyři volně propojené příběhy odehrávající se za španělské občanské války. Čtení je to vskutku neveselé, což by až tak nevadilo, ale autor to napsal tak příšerně krkolomně, že jsem z toho prakticky nic neměl.

09.10.2015

Dost dobrá detektivka, v níž se střídá popis vyšetřování dávné vraždy se vzpomínkami člověka trpícího stařeckou demencí, které jsou podávány formou vnitřního hlasu dotyčného. Obojí se jakoby kříží a doplňuje, což je hodně zajímavý literární postup, který velmi dobře funguje. Měl bych snad jen jedinou výtku. Děj se odehrává na Hebridách a autor se na můj vkus až moc často uchyloval k popisům různý mraků, mračen, prosvítajících slunečních paprsků, různě intenzivního deště a větru, moře a také krajiny, kdy jsem se v těch popisech docela ztrácel, což bylo poněkud únavné. Ale jinak fajn kniha.

4 06.10.2015

Kniha na pomezí detektivky a thrilleru. Celá zápletka je navlečená okolo španělského malíře Josého Maríi Serta, jehož obrovská plátna visí v muzeu San Telmo v San Sebastianu. Není to špatně napsané, ale nejvíc jsem si z knihy vzal to, že jsem se vůbec dozvěděl o malíři Sertova formátu, o němž jsem neměl ani potuchy, a také se tam psalo o San Sebastianu tak, že bych nejradši hned vyrazil a snad tam i zůstal žít navždy. Jinak Restaurátor volně navazuje na předchozí Sánchezovu knihu Starožitník, ke které se časem určitě také dostanu.

3 03.10.2015

Poprvé jsem četl Idiota někdy ve dvaceti a moc jsem ho nepobral. Teď, o dvacet let později a čtenářsky vyspělejší, řekl bych, jsem z něj měl mnohem víc. Především se mi líbí, jak Dostojevskij psal. Mám rád ta dlouhá souvětí, ve kterých se ale vůbec neztrácím. Pravda, Idiot byl po této stránce náročnější než Zločin a trest. Musel jsem se několikrát v textu vracet, abych lépe pochopil. Co se obsahu týče, podal zde Dostojevskij obraz jisté části (nejen) ruské společnosti, kterou podle mého názoru vůbec nešetří. Intrikování, slovíčkaření, honba za majetkem, pomlouvání…prostě životní styl lidí, kteří pořádně nikdy nepracovali, a tak mají spoustu času probírat, rozebírat a šťourat se v tom, co kdo kde řekl, naznačil či udělal. A když se objeví někdo, kdo se poněkud vymyká, je to docela průšvih. No a z toho všeho se dá parádně nervově zhroutit, propadnout až psychotickým vášním a celkově se totálně odrovnat. Četba je to opravdu poněkud náročnější, ale bavilo mě to.

4 01.10.2015

Rozsahem docela útlá kniha brazilského spisovatele o mladém a zaníceném židovském komunistovi trockistického směru. Musím říct, že jsem se dost bavil úvahami hlavního hrdiny. Ono už jen když čtete „soudruh Kafka“ posouvá to koutky úst nahoru. Jedna z humoristických knih, která mě pobavila. A vysmát se takovým způsobem zaníceným komoušům, to vždycky bodne.

1 29.09.2015

Slavné dílo humoristické literatury, které mě ale moc nebralo. Styl psaní „dělali jsme tohle a tohle a při té příležitosti jsem si vzpomněl, že se jednou stalo tamto a tamto“ mě brzy začal docela nudit. Ano, byly tam pasáže, kdy jsem se zasmál, ale ne zas moc.

2 26.09.2015

Tato kniha povídek byla mým prvním setkáním s Hammetem, ač jeho jméno mi nebylo neznámé, protože filmová adaptace Maltézského sokola patří k mým velmi oblíbeným filmům. Převážně detektivní povídky v této knize však zřejmě nepatří k tomu nejlepšímu, co autor napsal. Alespoň v to doufám, protože bych se k němu v budoucnu ještě rád vrátil. Zatím to bylo takové docela nudné, místy možná až odfláknuté, což je jen můj dojem. No prostě takové průměrné čtení.

21.09.2015

Tahle kniha je docela slušně ostrá, a to nejen díky jednomu z nejdivnějších zabijáků, s jakými jsem se v literatuře setkal. Anton Chigurh je totiž stejně divný jako jeho jméno, ale do očí bych mu to nikdy neřekl, a radši ani někde v doslechu nebo poblíž někoho, kdo by mu to donesl. McCarthy nás protáhl vyprahlou zemí tam někde na jihu USA a byl to výlet vskutku neveselý, zcela korespondující s více méně skeptickými promluvami tamějšího šerifa, co už je v letech. Stejnojmenný film mých oblíbenců bratrů Coenových mě až tak nezaujal, ale kniha se mi dost líbila. A jelikož jsem viděl film dřív, nebylo vůbec k zahození vidět při čtení v představě Antona Chigurha coby Javiera Bardema se vskutku úchylným účesem.

2 19.09.2015

Vize ve slavné Bradburyho dystopii (aspoň myslím, že se dá kniha označit za dystopii) je poměrně děsivá, ale zase až tak horké to nebude, aby nám jeden prohlédnuvší hasič musel ukazovat, že když nebudeme sami myslet a přemýšlet, tak to s námi půjde do kopru. Anebo se hodně mýlím. Dá se to číst celkem v pohodě, i když mi docela vadila jistá kostrbatost textu.

3 17.09.2015

Sedmičlenná skupina byla vyslána na planetu Hyperion, přičemž každý z nějakého důvodu a pravděpodobně i za nějakým účelem. Každý z nich vypráví svůj příběh, aby se tak dobrali toho, proč jsou tam, kde zrovna jsou. Je to celé slovní chaos, do něhož autor zabředával dost hluboko, aby se po chvíli nadechl a vzápětí se zase dostal kamsi až na hranici fantasmagorie. Už když jsem četl Děti noci, všiml jsem si, jak autor rád popisuje akční scény, ale bohužel mu to zoufale nejde. Ani v Hyperionu tomu není jinak a obávám se, že to tak bude i v jeho ostatních knihách, ke kterým se možná někdy dostanu. Ale nechci předbíhat. Po Hyperionu dávám Simmonse na nějaký čas k ledu.

3 15.09.2015