Sisssi komentáře u knih

Takové dětské. To, co hrdinové dělají, umí, cítí, jak smýšlí je neuvěřitelným mišmašem, který nedpovídá době před 500 000 (nebo dvěma a půl miliony jak je na obálce?) lety, ale zcela náhodně si vyzobává prvky z celého pravěku i fantazie. Postavy vypadají ještě napůl jako opice, velice archaicky se páří, vydávají zvířecí zvuky a mručí na 100 způsobů, ale na druhou stranu používají abstrakta, velmi pokročilé nástroje a bydlí na úrovni, která 500 000 let př. n. l neodpovídá. O náboženských představách nemluvě. Zajímavé je, že náboženský koncept Velké je v textu líznutý spíše patriarchálními než mateiarchálními prvky. Tudíž mě obliba knihy u feministicky (vlastně spíš pseudofeministicky) orientovaných čtenářek poněkud udivuje. Úsměvné byly i šelmy, které se vůbec nechovají "divoce", ale spíš nepřirozeně a za každou cenu krvelačně.
Autorka má dle záložky zálibu v paleoantropologii - pak nechápu, proč ji při psaní alespoň trochu nevyužila, kniha je napsána, jako by autorka znala z pravěku sotva látku základní školy.

Mám dojem, že jsem se vlastně téměř nic nedozvěděla. Sem tam nějaká zajímavá informace, ale ta je podána tak nenápadně ve vrstvě vaty, že ji člověk téměř (a někteří záměrně) přehlédne. Třeba poznámka o tom, že skutečných "menhirů" je u nás maximálně pár desítek, zbytek je novodobá módní náplava či nepochopení něčeho staršího, ale ne pravěkého.

"To poslední, o co při volbách stojíte, je zbytečně moc těch, kteří používají mozek a umí si dát dvě a dvě dohromady."

Prostě Agatha...

Ještě slabší než první díl.

Eco je jeden z mála autorů, u jehož knih se musím smát nahlas.

str. 22: ...získal přehled, který Paolo Villaggio nazval obludnou kulturou. Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové - pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méňe se mu daří.
str. 67: Deník nedělají zprávy, je to naopak, zprávy dělá deník.
str. 72: Ale souhlasím, že než tvrdit něco, co by si mohl někdo ověřit, je vždycky lepší jenom naznačovat. Naznačovat, to znamená neprohlašovat, neříkat nic jasného, jen potížistu nějak pošpinit.
str. 78: ...ostatně copak někdo čte knihy recenzované v novinách? Většinou je nečte ani recenzent, a kdoví, jestli sám autor. Když se tak dívám na některé knihy, vážně o tom pochybuju.
str. 81: "Všichni novorozenci mají velikánská varlata," prohlásil Simei, "a všichni otcové jsou na ně takhle hrdí. Ale vždyť víte, že v porodnicích občas spletou náramky, třeba ten kluk ani nebyl váš, aniž bych se chtěl dotknout vaší paní."
str. 112: Noviny lidem ukazují, jak mají myslet.
str. 113: A hlavně se teď všichni omlouvají. Anglikánská církev se omlouvá Darwinovi, americký stát Virginia se omlouvá za otroctví, energetická společnost se omlouvá za nefungující elektřinu, vodárny za netekoucí vodu...
str. 242: ...korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.

Zajímavé, jen mám dojem, že kniha je jednou z těch, co brzy zastarají. Připadá mi poněkud poplatná době. Když je v módě bláznění po bohyních a posvátných místech, autor tomu ochotně vychází vstříc. Věda by však měla být nezávislá a povznesená nad dobovou poptávku. Stati Evy Čermákové není radno brát příliš vážně, ty beru jen jako doplněk pro pobavení.

Tolik jsem se těšila, ale středověké Písni o Nibelunzích to nesahá ani po kotníky, velmi slabé, naivní, nemá to švih ani kouzlo. Od předního německého autora fantasy bych čekala daleko víc. Jaký je rozdíl mezi tímto plochým, černobílým Hagenem a tím mnohovrstevnatým ze středověkého eposu, kde si celou dobu říkáte, že byste ho měli nenávidět a přesto úplně nemůžete, protože je to postava jako živá a vy ji nejen odsuzujete,ale přesto ji v koutku duše i chápete...

Ano, čtenář se občas dozví některé střípky nebo perličky jinde nezmíněné, ale jinak je kniha spíše cestováním po stopách mýtu Sisi než po stopách císařovny samotné. Z uvedených pramenů se dalo vytěžit více. Po dlouhé odmlce, kdy o Sisi nevycházelo vůbec nic, však vyhladovělý čtenář ocení i to.

Velmi dobré. Ač se autorka nevyhýbá nezdravému zobecňování, ve vyvracení mýtů jde místy až trochu do opačného extrému a občas opomíjí kriticky zhodnotit některé zdrojové dokumenty (třeba jen pár odstavců poté, co totéž odhaluje u jiného autora), přesto se jedná o knihu, která nám dosud chyběla. Jen více takových! Překlad chvílemi vykazuje známky nepozornosti překladatele. Škoda, že chybí rejstřík.

25.06.2022

Poněkud vykonstruovanější a méně spontánní než první díl (vždyť také na konci poznáte, že nešlo ani tak o příběhy, jako spíš o reklamu na provozování kruhů, terapií a jiných služeb přispěvatelek), ale stejně slabé, s malou výpovědní hodnotou. Když si sednu do autobusu nebo do čekárny, k holiči, zaposlouchám se na rohu do hovoru okolojdoucích žen, uslyším tytéž příběhy. Někdy žasnu nad tím, jak zkreslený pohled na životní realitu některé ženy mají - pak se nelze divit, že se při prvním střetu s realitou hroutí. Jako například pisatelka, která má dojem, že se nemluví o všech těch "hrůzách", které obnáší mateřství. Přitom má několik mladších sourozenců. To nikdy neviděla, co všechno jim její vlastní matka musela obětovat?

Tuctové příběhy, jakých je plný internet. Dost podobné jeden druhému, velmi mainstreamové, ačkoli jejich vypravěčky mají přesně opačný dojem. Smutné a až znepokojující je, jak mají respondentky dojem, že ta klišé, která si nechaly nalít do hlavy na seminářích, ženských kruzích, při četbě Rudého měsíce a podobných knih, jsou jejich autentické myšlenky a dojmy.
Kýčovitá idylka, s jakou se setkáváme např. v příspěvku "Moje menarche. Jaká nebyla, ale mohla být..." mi připomíná příběhy červené knihovny. Některé ženy si jimi nechají poplést hlavu natolik, že ještě v pokročilém věku stále čekají na dokonalou lásku a prince na bílém koni, místo aby si přiznaly, že životní realita je jiná než pohádka - a že vůbec nemusí být tak špatná. Kniha mluví o přírodnosti a vnímání přírodních cyklů - ale ideální představa menarché je podaná jako velmi konzumní záležitost - šopování, sezení v kavárně, šperky, krajky, hedvábné prádlo,... těžko si představit něco více vzdáleného přírodě. Ohledně vystřízlivění z iluzí o Velké bohyni doporučuji např. článek "Gender v archeologické interpretaci" od Kamily Remišové Věšínové v časopise Slovo a smysl (volně dostupné na internetu).

Až nebezpečné mi připadá, když se samy přispěvatelky angažují při "léčení" či "hledání cesty" jiných žen (ženské kruhy, porodní asistence, osobní rozvoj, psychoterapie, ...). Jak se mohou domnívat, že budou užitečné jiným, když nemají vyřešeno ani samy v sobě? Bohužel, tento podtyp mesiášského koplexu má většina takto angažovaných lidí. Možná to i myslí dobře, ale ty dopady... Když půjdete na obezitologii a tam najdete doktora, co má 150 kg, jakou k němu budete mít důvěru?

Většina příběhů byla i přes jistou ezoternost a ulítlost vlastně v pohodě, jen asi 2 porodní texty byly opravdu produktem vzbouřených hormonů, kterým naprosto chyběla soudnost. Snad se pisatelky s odstupem už dívají na vše v větším odstupem a nehýčkají si v sobě bolístky.

Proč editorka některé příspěvky podepisuje svým pravým jménem Lilia a u jiných se skrývá pod pseudonymem Eva, u dalších Aisha, Karla, Alexandra? Nebo je ukryta i pod některými dalšími jmény (třeba Andrea)? Neříkala kdysi, že chce "žít takový životní příběh, který, kdyby se náhodou jednoho dne celý zveřejnil v novinách, by nemusel nic skrývat. Za který bych se nemusela vůbec stydět"?

Čekala jsem, že s autorem asi nebudu někdy souhlasit, ale netušila jsem, že budu nesouhlasit tak často. Pro toho, kdo se na poli historie a mýtů nepohybuje, to asi je úchvatná kniha. Pro toho, kdo už něco o historii ví a je ochoten si vyhledat mýty, o nichž Campbell mluví a srovnat jejich skutečné znění s tím, co o nich tvrdí, je ale jasné, že si mýty ohýbá k obrazu svému. Schválně, přečtěte si příslušné části z Bible, Homéra,... a uvidíte, jak čtenáře balamutí. Rovněž jeho jednoduché soudy o středověku, o tom, kdo tvořil mýty, o dualitě atd. jsou dost mimo. Takový (i přes zdánlivou obsažnost) jednoduchý a zkreslený pohled na minulost ale i na současnost, zabalený do spousty líbivých slov. Dnešním lidem se to ale zamlouvá, protože to odpovídá jejich iluzím.

Jeden z oponentů se při obhajobě této práce podivoval nad tím, proč má autorka vůbec potřebu uvádět na pravou míru mýty o matriarchátu, protože v archeologických kruzích je to přece již dávno passé. Od napsání uběhlo již několik let, ale široká věřejnost potřebuje narovnávat pokřivený pohled na někdejší postavení ženy ještě víc, než v době vzniku. Kniha by měla být povinnou četbou pro všechny účastnice ženských kruhů, ekofeministky a další idealisty, kteří mají romantické a idealistické představy o minulosti ženské poloviny lidstva.
Rovněž doporučuji autorčin článek Gender v archeologické interpretaci (http://slovoasmysl.ff.cuni.cz/node/422 - volně přístupné na netu).

22.05.2022

Byly opravdu některé básně už v předchozích sbírkách, nebo se mi to jen zdá proto, že jsou všechny stejné? Ufňukané nebo naopak rádoby přehnaně sebevědomé, tuctové a velmi mainstreamové. Na wiki píší, že autorka studovala rétoriku a odborné psaní - udivující. Sice je to bestseller, ale to nic nemění na tom, že je to škvár.

S historií to má společného jen máloco. Špatné vykreslení doby rensance, lidských vztahů i náboženství. Pozitivum je snad jen to, ža autorka již trochu opustila ten dětsky zatvrzelý přístup "všechno, co napsali akademici, jsou lži". Je opravdu úsměvné, jak je Maureen líčena jako milovnice umění, která ráda tráví čas po galeriích - a pak ani ona ani nikdo další z jejich skupinky (Tammy, Roland, Peter) nepoznají Zvěstování od da Vinciho... Rozesmálo mě, když jsem četla o tom, jak chřipková epidemie vyvolala nepokoje v Římě, protože za noc zemřelo 5 (ano, 5!) lidí :-D.

Vtipné je, jak autorka tvrdí, že hledá pravdu, boří mýty o ubohých, utlačovných ženách - a přitom jen sama posiluje ty staré a vytváří spoustu dalších, dosti nechutných zkreslení. Považovat Matyldu za bojovnici za práva žen je nepochopení společenského uspořádání raného středověku, ona byla vnímána spíš jako vládce než jako vládkyně. Matylda je líčena jako geniální panovnice a bojovnice - ale přitom její chování a výroky místy ukazují spíš na nevyzrálou puberťačku. Charaktery jsou ploché a černobílé, příběh nezalidněný, žádný dvůr, žádné služebnictvo, prostě vzduchoprázdno, oba si spolu žijí pod dohledem Řádu, takže papežovi lidé byli asi všichni nahrazeni "kacíři". Řehoř a Matylda jsou dva dokonalí lidé - ani zmínka o druhém Matyldině sňatku, ani zmínka o Dictatus papae, o prohlášení o papežské vševědoucnosti a neomylnosti, o nároku papeže rozhodovat o všech křesťanských záležitostech... většina těchto věcí by se fanouškům podobných slátanin asi moc nelíbila, že? Zkrátka nevidíme v knize nic, než zkreslený pohled na boj hodného papeže a jeho Matyldy proti zlému Jindřichovi.
Autorčino užívání slova kacíř svědčí o tom, že bohužel vůbec nepochopila jeho význam, svým pokusem o vysvětlení v závěru se jen zamotává hloub do svého nepochopení.

Zkreslené líčení Matyldy vlastně pokračuje na oslavné vlně, která se zrodila už v 19. století, zmínky o ní najdete nejen v Kosmově kronice, ale i v knize Muži a ženy středověku, Žena v době katedrál od Regine Pernoudové, Královny válečnice Antonie Fraserové nebo v článku Terezie Pilarové Návrat římského práva do středověké soudní praxe (dostupné na internetu).
Zajímá-li se někdo o labyrinty, daleko přínosnější bude četba knihy Craia Wrighta (Labyrint a bojovník : symboly v architektuře, náboženství a hudbě).
Jaké štěstí, že autorka nezná třeba Pasionál abatyše Kunhuty s vyobrazením Marie a Krista v objetí, to by byl "nádherný" námět na další díl.

Skvělé!

1 03.05.2022

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 41): Rozumné jednání se rovná pořádku jazyka. To je gramatika bytí.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 43): Zápisník omdlévá rozkoší, rozevírá doširoka listy.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 45): Dal bych jí nejepší nebe, byla by tam bohyní, čistou a nevinnou. Procházela by se mezi k ní se modlícími lidičkami, nosila by modré roucho, tenkými podpatky by drtila hlavy hadů.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 49): Jak si můžeš nepamatovat, že všichni máme matku, a jen někteří otce.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 64): lepší by bylo nic netvořit, ničeho se nedotýkat, neměnit.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 69): Je to blbec, zavřeštěl účetní. Ach, ten bude úředníkem za stolem, přiváže se k židli, aby neutekl. Dá se mu počítadlo, bude sčítat sloupce čísel.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 70): Potom byla žena, drobná a hubená, bez břicha. Nemohla by rodit, a tak nejstaší konstatoval, že se bude zabývat tkaním a prostitucí, když z ní stejně nebude jiný požitek.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 79): Tak jsem si ji nepředstavovala - měla být ta dobrý, ta mocná a silná, a tohle je příšerný útulek, a ona je čarodějnicí mezi monstry.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 110): ...koho jsi prosila o pomoc a jak dlouhoza mě drželi smutek...A můj Zahradník, ubohý, jak to nesl on, museli jste ho držet násilím, aby se nevrhl za mnou do hrobů?

Tabulky o sestudu Inanny do podsvětí vznikly kol r. 1750 př. Kr., 30 hliněných tabulek obsahovalo asi 400 veršů, navíc tabulky nezůstaly v kompletu, ale dostaly se do různých institucí, jsou však přístupné v The Electronic Text Corpus of Sumerian Literature.

První nov po jarní rovnodennosti nejspíš odpovídat, jakožto čas smrti a sestupu do podzemního světa, začátku období sucha, kdy příroda v tamních zeměpisných šířkách odumírala. Bůh zmizel na půl roku, aby se "narodil" na začátku zimy - kdy začínalo období dešťů a úrody.

Inanna před sestupem instruuje Ninšubur, aby se vydala za trojicí jejích otců, kdyby se do tří dnů nevrátila. cestou překoná 7 bran, u nichž odkládá své božské atributy a nahá se octne před sestrou Ereškigal, přichází na pohřeb sestřina muže. Inanna se sestru pokouší svrhnout, ale je potrestána smrtí.
Dva z otců (Enlil, Nanna) pomoc odmítají, jen Enki uhněte z hlíny dva fantomy (Kurgarra a Gallatura), kteří dík své bezpohlavnosti nepodléhají smrti a mohou se vydat do podzemí, aby zbavili Ereškigal tělesných útrap. Za to jim vydá sestřino tělo. Dík bylině života a živé vodě ji vzkřísí, ale je třeba najít někoho, kdo Inannu v podzemí nahradí. Inanna nakonec zvolí svého muže Dumuziho, který se pomocí proměn ve zvířata snaží uniknout. Sestra Geštinanna se ho snaží ukrýt, nabízí se za něj, nakonec je uzavřen komrpomis a Dumuzi se vrací na zem.

Autorka přiznává, že jí dílo vůbec nepřipadá staré skoro 4 tisíce let, přesto nechápe tu a tam psychologickou motivaci a nedovede si vysvětlit jejich chování. Myslím, že by jí pomohlo, kdyby celý příběh brala spíše jako personifikaci střídání přírodního cyklu než jako příběh bohů jakožto individualit a zasvěcenců mystérií. Bohužel, stejně jako mnozí jiní, i Tokarczuková ještě stále věří v teorii matriarchátu, která však je již půl století ve vědeckých kruzích passé. V kruzích mainstreamových se však drží jako hovínko košile a bohužel se i čím dál více rozmazává a zapáchá :-). Na textu to však naštěstí není téměř znát. Kniha je dostatečně kvalitní, doporučuji ji, jen si k četbě vezměte i pokrokovější literaturu než je Graves a jeho trojperspektivní bohyně nebo Kerényi. V závěru si autorka klade otázku "Kým je Bohyně?" Každá doba si vykládá a přetváří entity dle svého obrazu a proto zde dnes máme kult pseudobohyně, který s historickými obrazy různých bohyní nemají mnoho společného.

Úchvatné, skvělé, velkolepé! Ačkoli si celou četbu kladu otázku, jak moc autorka uplatňuje spisovatelskou licenci a jak moc se drží pramenů, má můj obdiv. Nikdy by mě nenapadlo, že román o člověku, který tvořil vrcholnou anglickou politiku může být tak zajímavý a čtivý. Člověk očekává, že to bude nuda, ale Mantelová dovede i politická handrkování podat s jiskrou a přitom tak lidsky (se vší září i bídou toho slova). A stejně jako v předchozích dílech umí zdařile dávkovat nečekaná překvapení (například vražda kluka úhoříka, podaná v mlhách horečky, takže stále trochu tápete, jetsli k ní skutečně došlo), zajímavá odhalení, vhledy do nitra hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy si říkáte, že už jste uvěřili tomu, že mu srdce opravdu ztvrdlo na kámen, zjistíte, že pláče pro mrtvou královnu Janou, že se ho do nejhlubších zákoutí srdce dotýká obvinění ze zrady jeho někdejšího (a přece stále tak "živého", ač mlčícího) pána z úst Wolseyovy dcery Dorothey. Čím víc stoupá na vrchol, tím víc se skrytě, jakoby mimochodem, děsí toho, z jaké výšky bude padat. A ve chvíli, kdy si uvědomí, že nejde na zasedání, ale do Toweru, vzpomene si na otce a napadne ho, že kdyby tam teď Walter byl, neměl by se čeho bát. Je to jen iluze, ale tak autentická, že máte dojem, jako by Mantelové opravdu bylo dovoleno nahlížet do Cromwellova nejhlubšího nitra.

3 22.04.2022

Kniha se veze na staré známé (a vlastně už dost stereotypní a vyčpělé) vlně Mariemagdalénské senzace. Velmi úsměvný je doslov, kde zjistíte, že autorka se vlastně skutečně považuje za hlavní hrdinku a je pevně přesvědčena o pravdivosti teorie, kterou v románu popsala. Je kuriózní, že autorka pracovala na knize 20 let, z takového přiznání má čtenář opravdu pocit marnosti. Promrhat tolik času a vyprodukovat tak průmerný (nebo možná i podprůměrný?) román je dost smutné. Vtipné naproti tomu je, jak autorka považuje za své životní krédo údajné Boudičino heslo "Pravda proti světu" . Výrok bývá připisován mnoha ostrovním hrdinům, ale dost možná je jeho autorem až Morganwg na konci 18. století. Zkrátka, politicky zprofanované heslo, vkládané do úst kdekomu, podle toho, jak se to zrovna hodí. A v tomto duchu pokračuje celé autorčino odhalování "pravdy". Sama se nechává šidit a mást, doslova tahat na vařené nudli (například když nekriticky věří v pravost údajných dopisů manželky Piláta Pontského od Issana Press - a kde byla v tu chvíli její "víra v nemožnost věřit psaným dokumentům"? Asi usnula, jako pokaždé, když se v těch ošklivých, psaných dokumentech objevilo něco, co se jí zrovna hodilo do krámu). Nezdravě přeceňuje folklor a nezdravě podceňuje historiografii - přitom spojení obou by jí odhalilo daleko zajímavější obraz minulosti než to nekritické obdivování neexistujících ideálů. Člověk, který nechápe, že vlastní vidění události se přece vždy bude lišit od toho, co se píše v novinách nebo v knihách, asi těžko může pochopit, že historiografie je něco zcela jiného, než jen slepé důvěřování tomu, co kdo kdy v průběhu historie napsal.

Ne, pastýři opravdu nechodí v tógách a ten slavný náhrobek, kde Maureen text objevila byl postaven až v 19. či 20. století. Autorčina víra v to, že několik tisíciletí starý text se dá přeložit vpodstatě hned, během pár hodin či dnů (navíc jedním člověkem) je dost zcestná. Vyvrácení nejkřiklavějších nesmyslů naleznete v Dějinách legendárních zemí a míst od Umberta Eca, doporučuji rovněž články Zuzany Vítkové v časopisu Religio (Nově objevený koptský zlomek tzv. "Evangelia Ježíšovy ženy" z roku 2013 a Konec příběhu zlomku o Ježíšově ženě z roku 2019, oba běžně dostupné na internetu), kde můžete rovněž nahlédnout pod pokličku lovců senzací.