Sisssi komentáře u knih

Hloupý, do sebe zahleděný Peer, který ale přece jen poskytne matkce krásný odchod ze světa v podobě snu o cestě do krásného zámku na bál, je jedním z vyrcholů Ibsenova díla. Zdařile kloubí dohromady typické prvky 19. století (exotické kulisy, fascinace nově objeveným cestováním) s noderními (ego, být sám sebou, důraz na výjimečnost jednice, potlačení role celku, z něhož vychází nebo do kterého patří).

Budu tě čekat; když se nedočkám
tady na světě, sejdeme se tam!

Budu tě kolébat, budu bdít;
spi, ty můj chlapče, spi a sni!

Rozkošná kniha.

04.09.2021

Proč dnes tolik autorů zasazuje děj svých příběhů na venkov, když o něm nic neví? Představa, že kdo žije na venkově prauje v prasečáku/v kravíně a nezná nic než zbytečnou práci (aby náhodou neměl něco takového, jako je volný čas), hospodu a televizi, je dost zcestná. Uvědomují si vůbec tito autoři, jak setřené jsou dnes rozdíly mezi městem a vesnicí?
Vložit do textu úryvky z pohádek a nahlížet na příběh z perspektiv různých postav by byl celkem povedný nápad, ale realizace je jaksi kostrbatá, neohrabaná. Vzhledem k tomu, že má autorka vystudovanou bohemistiku a působí v AVČR, čekala bych vyšší kvalitu.

Podívat se i na jiné obdoby lidových léčitelek, než jsou ty kopanické? Proč ne, jenže to by tam o nich něco muselo být. Rovněž všudypřítomné ezoterní hlody jsou dost příšerné. Autorův náhled na Kelty (a nejen na ně) je dost naivní.

Je až neuvěřitelné, kolika lidem po vydání této knihy Hannelore Viertailová a Laura Janowitzová zamotaly hlavu. Hanka a Linda neexistovali. Hanka a Linda existovaly. Vlastně se divím, že tento vtípek někoho nenapadl dřív.

"Nemysli, že jsi jediný vypravěč příběhů na tomto světě. Dříve či později jej někdo, ještě větší lhář než sám Baudolino, určitě začne vyprávět."

Poslední věta je zároveň krásným závěrečným vtipem "většího lháře než sám Baudolino", Umberta Eca. Kouzelné putování za chymérou, která neexistuje, kouzlo nedosažitelného poháru a neméně nedosažitelné lásky, to vše v obyčejném a lidském hávu (grál jako nejobyčejnější miska ubohého starce - a není vlastně památka na zemřelého blízkého naším nejvzácnějším pokladem? Pak je její umístění do sochařské výzdoby městského chrámu krásnou poctou). Vše vrcholí v kontrastu ubohosti života uvězněného jáhna-vládce a v idylické lásce, která se odehrává na nejkrásnějším místě pod korunami stromů (kde se vše v okamžiku zvrhne ve frašku, když zjistíte, že Hypatie je od pasu dolů koza, abyste vzápětí zjistili, že ve skutečnosti nejde o frašku, ale o lásku - naivní, hloupou, sentimentální, kýčovitou, ale takovou, po které vlastně všichni touží). Závěr, kde hlavní hrdina nakonec zjišťuje, kdo zabil milovaného císaře, je roztomilým rozuzlením tohoto oddechového opusu.

6 14.08.2021

Zaměření pozornosti na Ludvíka Viktora u nás dosud chybělo. Autorka v úvodu lituje, že jí Karel Habsburský nepovolil přístup do pozůstalosti arcivévodkyně Žofie, protože se ve své předchozí knize kriticky vyjádřila o Karlovi I.

Ačkoli autorka není zcela objektivní, přesto se jedná o zatím nejlepší práci o tomto profláklém žítkovském fenoménu. Pro milovníky Kateřiny Tučkové by to měla být povinná četba, aby nevěřili románovým smyšlenkám.

Autorka v šestačtyřiceti málem u lékaře údivem spadne z lehátka, když se dozví, že její schopnost prožívat orgasmus neovlivňuje výchova, Freud nebo patriarchální společenské normy, ale že s tím má také co do činění její nervová soustava - to je snad vtip, ne? Vážně je někdo tak naivní, nebo si opravdu někdo nechá tak vymýt mozek, aby mu taková celkem normální věc připadala jako cenná a objevná informace? Autorka mi připadá poněkud hysterická a přecitlivělá. Pocit "prošla jsem si peklem a vyšla z něj posílená, schopná nahlížet vyšší pravdu, tudíž musím návod na správný život sdělit i vám" je velkou bolestí dnešní doby, zadělávající některým jedincům na další problémy.

Nejpřínosnější ke přetisk Hoferových povídek. Postřehy autora jsou však slabé a dost často mimo.

Takové... naivní, černobílé, za ten humbuk a řadu cen to rozhodně nestojí. Rozhovor dvou vědkyň etnografek v závěru byl skutečně úsměvný. Jako lehká oddechovka dostačující.

Těšila jsem se na rozbor zajímavých postav z Bible a místo toho čtu o ezoterních škatulkách a neexistujících ideálech. Neustálé mnohomluvné opakování jednoho a téhož v malých obměnách. Úprava knihy je však opět lákavá.

Zajímavá kniha, jen ten název je takový zavádějící. Kniha je daleko víc o tom, že naše temné stíny, bolesti a traumata jsou s námi stále, až do konce života, neustále se s nimi nějak vyrovnáváme, než o tom, že "máme na vybranou", to už je jen taková hlavu oblbující berlička.

Skvělá kniha.

Knižní edice má opravdu pěknou úpravu, láká ke čtení, ale to je na ní také to jediné pozitivní. Jinak je to blábol nad blábol, překlad je bohužel také špatný. Krásná ukázka toho, že je třeba mít od svého badatelského tématu odstup - a anorektička od anorexie prostě odstup mít nemůže.

Není to Dendera, není to Luxor, je to Abúsír. Není to Tutanchamon, Ramesse, ani Amenhotep, jsou to pro většinu z nás anonymní sluneční králové 5. dynastie. Zkrátka počátky, které nejsou tak známé, tak opulentní, ale přitom stejně zajímavé, jako jejich turisticky vděčnější sourozenci. Krásná kniha.

Příjemná jednohubka.

Takhle to dopadá, když člověk skáče od jednoho tématu ke druhému, aniž by se hlouběji ponořil alespoň do jednoho. ZJistil by, že ty unikátní a jedinečné a nikde jinde se neopakující zvláštnosti jsou třeba celkem běžné, že spousta závěrů je založená na chybné úvaze,... Pro mě je záhadou, proč někdo plýtvá svým drahým časem na vytváření podobných knih? No není to škoda a nevyužitý potenciál?

Je úsměvné, jak se autorka snaží bořit zažité mýty o ženách a ženství a přitom místo nich předkládá své vlastní. Být feministickou bojovnicí je stejně zoufalé a bezútěšné, jako být hysterickou zelenou vdovou.

Občas mi to nekritickým nadšením a oslavováním připomínalo doby minulé, rovněž některé překlady ze slovenštiny nebyly nejpovedenější, ale jinak oceňuji hlavně zmínění některých málo známých žen, mnoho těch slovenských je v našem prostoru zcela neznámých.