Shui-Xian komentáře u knih

Pratchett předznamenává už v úvodu, čím se inspiroval. Myslím ale, že o nějaké parodii Snu noci ... nemůže být řeč. Pratchettovo zpodobnění totiž dalece přesahuje i ten primární cíl - a sice pobavit, provokovat. Jeho verze vytvořila z originálu něco zcela nového, netradičního. Je neotřelá, nevšední a důmyslná. Teorie bezčasých vesmírů, kruhy v obilí, i jiný pohled na elfy - to je samo o sobě dost dobrý základ pro zajímavý příběh. Když se přidá tradiční špičkování čarodějek a trochu nečekané magické romantiky, čte se to moc hezky... Paradoxně mě nejméně zaujaly Margátiny -zprvu fádní a ukňourané - peripetie, které gradovaly do extrému, který jsem jí nevěřila. Jinak nemám výhrady, povedený díl!

5 31.08.2019

Snad víc než na komické eskapády čarodějek budu vzpomínat na zrcadlovou magii a voodoo paní Gogolové... To totiž dodalo příběhu temnější nádech (osobně jsem si na pár místech připomněla Řbitov zvířátek, což je silné kafe) a taky trošku filosofična k zamyšlení. Nakombinovat to všechno, aniž by byl výsledek patvarný, ale čtenář si z něj odnesl kopec srandy, uznalý úžas a obrovskou chuť na pokračování - to chce zkrátka um. A tvořit s lehkostí, bystře a důvtipně, to Pratchett umí skvěle...
Hvězdičky do plného počtu dávám konkrétně za hráčskou hlavologii Bábi Zlopočasné a Silverovo alter ego. :-)

4 27.08.2019

Obrázkové příběhy dopřejí i dospělému pocit, že je bystrý detektiv, kterému neujde žádná drobnost. Teda, nevím jak vy, ale já s dětmi odhaluji pořád. A k naší radosti, ty souvislosti a detaily pořád nedochází.
Nedávno jsem dokonce zajásala v obchodě, kde jsem nakoukla do posledního dílu - Noci - a cítila jsem se, jako bych slyšela obzvlášť šťavnatý drb. To když se SPOILER :-))- běžec Pepa s pejskařkou Petrou těší nad očekáváním miminka. A to to začínalo tááák nenápadně. ;-)

2 27.08.2019

Pro Macbetha jsem měla vždycky slabost... A Terry si z něj vypůjčil to nejlepší.
Bylo bezvadné ponořit se do lancrerské mlhy a melancholie, rozvířit ji se svéráznou trojicí čarodějek a třást se o další osud království. Užila jsem si šaškovu -dobře skrývanou- duchaplnost, Magrátino zarputilé odhodlání, Stařenčinu hedonickou rozvernost i vévodovo šílenství... A nelze opomenout ani barvité líčení útrap jedné nedoceněné bouřky či krátké (leč nezapomenutelné) účinkování kocoura Silvera ;-)
Přesto... Dojem mám trochu nemastný-neslaný. Bábi neprojevila tolik důmyslnosti jako v předešlé knize čarodějnické série a divadelní závěr, i přes svou geniálnost, už naznačoval poněkud nepřehledné vyústění. Ale co... Soudné sestry určitě nečtu naposled. :-)

9 30.07.2019

Čekala jsem, že projdu všemi fázemi smíchu (od pobaveného uchechtnutí po nezřízené hýkání na veřejných místech). Připravila jsem se na úžasnou porci fantazie a originálních myšlenek. A po četných doporučeních jsem věřila, že si dokonale zamiluji jedinečnou Bábi... No jistě, že mě Čaroprávnost v nejmenším nezklamala!
Mezi oblíbené pasáže řadím Bábino domlouvání trucující holi (jak absolutní diplomacie...!), nebo střety čarodějnické klasy s magickou... Právě v nich Terry poutavě zobrazil, jak mohou být odlišné strany jedné mince. Filosofie celého toho nadpřirozena je přinejmenším zajímavá a provokující. Skoro mám dojem, že by bohatě stačilo číst Zeměplochu a člověk by mohl vynechat tradiční teoretiky...

12 30.07.2019

S chutí jsem četla Mládí v hajzlu, ale Holubí mambo mě přesvědčilo, že autor umí i něco dalšího. Díky němu u mě vznikla závislost na celý život. Naštěstí ne na sherry nebo nikotinu, ale na Paynově humoru. Jeho holubí bajka je geniální.
Pravda, při prvním čtení jsem zprvu tápala, jaká je vlastně Robinova identita a o co kolem něj jde, ale to se mi vyjevilo podstatně dřív než jemu samému. Pak už jsem se jen třásla, aby jeho neochvějná člověčí jistota přesvědčila i další, které potká (a kteří mají jisté konzumní předsudky ;-) ).
Závěr je bezvadnou tečkou a věřím, že nejednoho čtenáře ponoukl k smířlivé úvaze, že holubi nejsou jen "krysy s křídly", ale v duchu Paynova pohledu vlastně docela fajn stvoření...

4 25.07.2019

Právě pro ten závěr mě nejvíce těšilo Vojnu a mír číst. Začátky byly jinak útrpné... Pasáže "vojny" i pasáže "míru" - obojí bylo hutné, těžkopádné, mdlé. Popisy napoleonských válek se rozvlekle a detailně táhly, společenské tlachání a tanečky vyznívaly plytce a zbytečně. O postavách se také ještě nedalo říci, že by oplývaly nějakým zvláštním charismatem.
Zpětně ale Tolstému všechno zmíněné odpouštím - a už lépe chápu, proč si dal s vykreslením tolik záležet. S tak důkladným kontextem se více může rodit uvědomělost a autentičnost postav. Úvahy o historii, Bohu, lidském údělu... (a že jimi Tolstý nešetří) se vyloupnou ve vší přesvědčivosti, důraznosti a hloubce... I samotná válka začne čtenáře zajímat o to více, že vyvstává z jednotlivců. Etické souvislosti v tomto případě román objasňuje velmi pádně.
Cesta, kterou ušel Pierre, je pozoruhodná. A i když mě více fascinují existenciální úvahy A. Bolkonského, jeho vidění světa zlidšťuje až Nataša, která skrze svoji živoucí vnímavost a citlivost ty abstraktní dojmy přibližuje čtenáři. Obdivuji, jak autor skrze romantiku a dramatické zvraty docílil mimořádného vyznění poctivých, duchaplných myšlenek... Dojem je velkolepý.

2 23.07.2019

Řezničina v Čechách, nebo jatka v Asii - obojí má zkrátka svoje kouzlo... Nemohla jsem se nebavit. A se Stínem to teprve nabralo grády...
Při psaní konce měl JK trochu těžší ruku, ale zas jsem jako čtenář ocenila tu dotaženost. Už jen song pro veselý pumprlíky tomu chyběl.

4 08.05.2019

Pokud jste otevřeli knížku dík doporučení a teď si říkáte, do čeho jste se to uvrtali, vězte, že od určité chvíle ochabne i sebezatvrzelejší dávicí reflex. A v ten moment si četbu začnete parádně užívat. Nemusíte ani být cynik nebo sadista. (Stačí být typicky naladěný Čech, jemuž trocha černého humoru nic neudělá.) Ta nenucenost si vás prostě získá... Prosím, nášup.

16 03.05.2019

Nic, co by musel mít člověk nutně doma, ale začtení v knihovně či obchodě doporučuji. Určitě se najde aspoň pár výrazů, které vám vyvolají pobavený úsměv a oceníte tu jazykovou hravost. (Naopak škoda toho, že se k nim musíte prokousat přes 100x obměňované vulgarity.)
Moji favorité: nekafe, sextempore, slepes a knižmo. :-)

2 27.04.2019

Ještě mám v paměti babiččino krásné předčítání, a už se do něj vžívám já se svými dětmi... A že synek ho vyžaduje opravdu často. :-)
Věřím, že kdyby děti neupoutaly hned půvabné obrázky, přitáhlo by si je samo povídání. Překlad Hany Vrbové má nádhernou zvukomalebnost a i když je poetický, zůstává dostatečně srozumitelný. Na své si přijdou jak malí posluchači, tak ti odrostlejší. Tato knížka je plným právem rodinný poklad...

8 27.04.2019

Když jsem knihu četla poprvé, říkala jsem si, jestli to RD se svojí sžíravostí vůči lidem trochu nepřehání - a to i přesto, že to rozhodně nebylo čtení jen o příjemných zkušenostech. Později jsem shlédla pár dílů Kočka není pes, kde RD radí majitelům psích mazlíčků. Už se jeho naladění nedivím. Vždycky jsem si myslela, že normální, běžný člověk to se psem nemůže až tak zpackat a i když sem tam dělá chyby ve výchově, láska a péče to pokřivené z větší části vyrovnají. Teď už si myslím, že psa by měli mít možná tak 3 lidé z 10... A přitom by stačilo k dobré komunikaci se zvířaty mnohem méně, než by se zdálo.
Nevím, jak se na knihu dívají kovaní kynologové (znám i ty, kteří jen závidí a na RD hází všelijakou špínu), ale mně přišly popsané zásady dost jasné, efektivní a k psům férové. Věřím, že žádný laik seznámením s knihou nic nezkazí a pokud má jen trochu chuť na sobě a na svém psu pracovat, může s tímhle přístupem nejen dobře zvládat výchovu, ale i navázat se svým chlupáčem zdravý a srdečný vztah...

8 04.04.2019

Při čtení si čtenář uvědomí, jak rád by se zabýval něčím jiným... Prostředí věznice, bravurně vykreslené, většina jejího osazenstva i okolnosti příběhu - to je vážně hnus, který zaleze pod kůži a King k tomu nepotřebuje ani moc hororové mystiky. Zároveň se ale čtenář přistihne, jak děj hltá - a jak mu záleží na tom, aby ty záblesky dobra a poctivosti v něm nakonec rozsvítily celý příběh. Mimořádný dojem Zelené míle je právě v té jímavosti zářných momentů... Nebyl by to ale King, kdyby zvolil přímočarou dějovou linku a nenechal při tom klaďasy trpět.

4 16.11.2018

Nemá smysl hodnotit Browna za to, co už napsal mnohokrát. Jeho schéma mu naprosto vyhovuje a myslím, že čtenář už ani nic jiného nečeká. Co se dá hodnotit, je, čemu bude Langdon opět čelit. A i když otevření příběhu bylo jako vždy velkolepé a předvídatelně skandální, punc serióznosti si v závěru Kirchova teorie vysloužila. Větší dojem než ony pečlivě přednesené závěry na mě ale udělalo vystavění příběhu, aby vynikla studená efektivita strojů, ať už je oblečeme jakkoli - pěkné dotažení druhého bodu Kirchovy úvahy. K tomu bodu prvnímu: i když najdeme odpověď na onu počáteční otázku, lidstvo to o duchovní rozměr nepřipraví. Což si Brown velmi dobře uvědomuje - a proto také má stále o čem psát...

5 16.11.2018

To, co se mi na Lagercrantzově próze líbí, je, že stejně jako Larsson, dokáže i D.L. spojit hlavní příběh s epizodami, které svou závažností a naléhavostí drží krok s ústřední linií. To v Muži, který... zafungovalo bezvadně a nemyslím si, že by se tím poutavost dalšího pokračování Lisbethiných či Mikaelových osudů rozmělnila.
Co už považuji za méně zdařilé, je uchopení hlavních postav v novém vylíčení. Na to, že se v Dívce v pavoučí síti změnila Lisbeth v akční hrdinku, která si ve volných chvílích odskočí od akce k pokročilé matice a fyzice, se dalo zvyknout. Epilog Muže mě ale zanechal s dojmem, že se od Lisbeth příště dočkáme emotivního blogu, kde se zpovídá ze svých traumat. Zkrátka posun, který k charakteru nesedí. Obdobně mě znechutila krátká scénka v poslední kapitole, která pro změnu vůbec neslušela Erice (jinak v knize bohužel upozaděné). Obecně - poslední dvě kapitoly mi přišly rychle napsané a prvoplánovitě zakončené; jen málo odpovídající tempu celé knihy. Nebýt jich, hodnotila bych výše, protože Lagercrantz odvedl dobrou práci ve všech třech příběhových liniích... Škoda, že opět podlehl tlaku uspokojit čtenáře koncem, ze kterého bude mít dobrý pocit a učesal problémy, jinak dobře rozpracované, do přijatelného zakončení. Líbivost v thrilleru málokdy působí přirozeně...
Na závěr ještě vyzdvihuji tradičně podmanivé audiozpracování. Ať už jsou dojmy z textu jakékoliv, Martin Stránský jej ve výsledku vždy povýší na požitek. :-)

2 21.10.2018

Vynikající díl! Zvlášť v tomto případě rozehrála Agatha svůj jedinečný um vystavět logickou, souslednou a mimořádně nápaditou zápletku, a taky věrně přiblížit pestrou škálu lidských osobností. Psychologie mě na Zlu pod sluncem zaujala nejvíce - Poirot skutečně potrápil své šedé buňky, když zločin vyvodil z detailů a náznaků, které by stěží podnítily k řešení někoho jiného...

3 06.02.2018

Oproti tajuplnějším a promyšlenějším dílům z poirotovské série mi přišel Temný cypřiš jako vysloveně odpočinková záležitost. Autorka sice v tomhle případě zvolila oběť, jíž člověk lituje, ale příliš mnoho dalších emocí četbou nevyprovokuje. Pachatel je záhy poměrně jasný a milostné záležitosti také spějí k jednoznačnému závěru. Chvilek, strávených četbou, nicméně čtenář litovat nebude.

06.02.2018

Márquez má nepochybně dar psát barvitě a podmanivě - tak, že se čtenář zabydlí v příběhu a vydržel by s lenošivou spokojeností sledovat děj, i kdyby byl sebezdlouhavější. Neupírám mu schopnost líčit skutečnost samozřejmě a výmluvně.
Bohužel patřím k čtenářům, kterým sice nevadí pomalé plynutí knihy, ale nemusí nutně sledovat, jak její postavy močí nebo hledají mýdlo ve sprše. Prodchunutí člověčenstvím v tom tady nevidím - spíše (promiňte mi) nabubřelost a patetičnost autorského stylu: luxus obalit příběh bezobsažnou vatou, vydávající sentimentální nudu za krásnou ukázku popisné ekvilibristiky. A tak, s vědomím, že téma mě přeci jen neuchvacuje tolik, abych se k němu dál prodírala naturálními nepodstatnostmi, odkládám Márqueze na důchod...

5 24.01.2018

Pro některé čtenáře série možná vyzní můj komentář jako rouhání, ale co se týče stylu psaní, Larssonovy a Lagercrantzovy pasáže bych odlišila jen stěží. Rozdíl mezi autory mi přijde znatelný spíš v celkovém ladění příběhů a ve výstavbě zápletek. Nemyslím, že by pokračovatel Lagercrantz nějak zaostával za úrovní, kterou vytyčil původce Larsson - naopak, drží se slušně jak v komplexnosti příběhových linií, tak v neotřelosti témat. Chválím rovněž psychologii postav - např. Ed The Net je pěkný přírůstek do sociálního zázemí série. Osobně mi ale chybí autentičnost a závažnost, která by měla být s tematikou spojená. Většina čtenářů podvědomě sympatizuje se šťastnými konci a mnohým stačí zdání reality spíš než její skutečná syrovost - proto je dojem z Lagercrantzovy verze velmi uspokojivý. Z linie, kterou ale vytyčil Larsson, se poněkud vymyká. Věřím, že v jeho případě by asi byly mnohé zápletky méně učesané a průzračné. (Konkrétně třeba Augustova transformace a účelnost v příběhu mi dost neladí.) To ale jen tak pro pořádek - srovnání přece nutné není. Úroveň knihy je sama o sobě velmi slušná a její čtení je zážitek. V tomhle pokračování budu s Lagercrantzem ráda pokračovat.

2 08.01.2018

O tenhle báječně sžíravý komiks se s dětmi (jednou) budeme nelítostně prát. ;-) A pokud se budou Calvinem příliš inspirovat...? No, pak asi budu horečně hledat nějakou nevinnou au-pair, ideálně na plný úvazek. :-)) Místy byla satira snad až příliš hutná a tíživá - jak vidno, i v prostém komiksu může být realita značně jasnozřivá a provokující (jak k myšlenkám, tak k rodičovskému cholerismu) ...

3 01.01.2018