Set123 komentáře u knih

Bylo to zajímavé počtení, tento Stepní vlk. Pohledů na knihu může být mnoho, konec konců sám autor ve svém dovětku říká, že výklad knihy může být různý.

Kniha podle mého nemá být vnímána ani jako filosofický spis, ani jako návod k ukotvení sebe sama. Kniha je jakousi zpovědí pana Hesse, který ji psal jako padesátník pro padesátníky o padesátníkovi.

Stepní vlk pojednává o muži, který se octl ve špatné době, byl vytržen z kořenů, jeho zvyky, povaha, bytost sama byla rozštěpena. A právě snaha složit dohromady roztříštěné je hlavní náplní knihy. Hesse nepíše o tom, že „Já“ neexistuje, že je to prázdný pojem. Hesse podle mého spíše tvrdí, že duše není masivem, řekněme například kamenem, ale molekulami, ze kterých se onen kámen skládá. A když se duše roztříští, jednotlivé její prvky – molekuly – jsou neuspořádané a na povrch vyplývají náhodně a neuspořádané. Kniha je o složení této tříště dohromady – o stvoření kamene. „Já“ tedy podle Hesse existuje, nelze na něj však pohlížet jako na kámen a nic víc, ale jako na soustavu molekul složenou do podoby kamene.

Celá novela tak předvádí proces rehabilitace roztříštěného muže. Selekce prvků duše vrcholí a Vlk se stává opět plným, neroztříštěným. Kniha, myslím, spíše doufá najít příznivce, kteří ji budou považovat za jakéhosi přítele. Já tím přítelem rozhodně nejsem, ale i tak to bylo příjemné čtení.

Nemyslím si, že by kniha aspirovala býti pokračovatelem Nietzscheho, či Junga. Prvky jejich díla nalézáme v procesu rehabilitace, ale jedná se o aplikaci, nikoliv manifestaci, či extenzi.

Úvahy o sebevraždě samozřejmě nesly prvky samostatné filosofie a musím uznat, že myšlenka na sebevraždu jako hnací pohon pro odvahu, se mi zdála relativně přitažlivá. Nejsem si jist, do jaké míry je originální, ale zajímavá je. Stejně jako polemiky o hudbě, nesmrtelnosti – zde s Hessem nesouhlasím – a další.

Co se týká formy knihy, je… mno, pokud nic jiného velice zajímavá. Rámcování příběhu je zajímavé a neméně zajímavé je i prolnutí snu – je-li sen to správné slovo – a reality. Jazyk se mi zprvu zdál být poněkud obtížný na vnímání, ale po první třetině se problém vytratil. Jediné co by mne snad zajímalo je, zda byl Hesse jako malý brutálně bit pokud napsal větu kratší tří řádků. Protože se mi zdá, že se takovým vyhýbal jako čert kříži.

Ale joo, tohle by šlo. Víte, po celé sérii Temná věž mi v ústech zůstala pachuť, zapříčiněná hlavně Zpěvem Susanah a Temnou věží, to konec konců rozebírám ve svých komentářích u obou knih. A misím říci, že Závan klíčovou dírkou tuto pachuť pokud ne přímo smazal, pak alespoň zmírnil
.
Tato knížečka mi připomněla, jak krásný dokáže být vesmír Středosvěta, jak úžasnou má King představivost a že i ok dokáže používat pěkný jazyk. ¨

Jedná se o příběh z Rolandova mládí, volně navazující na vyprávění z Čaroděje a skla, který je příběhem smíření a vypořádání se s minulostí. Sám děj tohoto příběhu není nikterak podstatný. Důležitý je jeho konec.

Tento příběh je proložen stostránkovou pohádkou. Pohádkou, která doplňuje něco z historie Waltra, či Flaga, či Martena, či Muže v černém, také ale příběhu Maerlyna a jeho osudu. Je to příjemná pohádka s krásným jazykem, která nám ukazuje, že pohádky Středosvěta mohou mít mnoho společného s realitou. Zároveň je to však podstatná část cesty smíření.

Musím hodnotit maličko jako sviňárnu stran pana Kinga, že tuto knihu, která je celá jenom vyprávění, zařadil mezi Čaroděje a sklo – knihu čistě vyprávěcí – a Vlky z Cally, kteří začínají rozsáhlým líčením Callahanovy cesty, tedy vyprávěním. Tak pro toho, kdo by četl tuto knihu tak jak se číst má, tedy jako 4,5. díl, dostal by dohromady prakticky tisíc a jedno sto stran, kde se pouť ka-tet posunul o několik desítek mil pochodu, avšak bez reálného posunu děje. Mě osobně by to snad ani tolik nevadilo, ale nedivil bych se lidem, které by to, abych tak řekl, pěkně nasralo.

Ale to je jen taková maličkost. Kniha je to velice příjemná a rychlá, nemám proti ní větších výhrad.

Kniha to nebyla špatná, to vůbec ne, ale stejně jsem byl maličko zklamán. A mohu si zato jen a pouze já. House of Cards je můj asi nejoblíbenější seriál vůbec. Zamiloval jsem si Francise Underwooda na první pohled. A přirozeně jsem se těšil na jeho knižní předlohu, protože jak známo, knižní předlohy bývají obecně lepší, propracovanější. Nu a byla to chyba. Měl jsem se od seriálu zcela oprostit, ale nebyl jsem toho schopen, stejně jako toho nebudu schopen v tomto komentáři. Na knihu jsem se až moc těšil a to zavinilo mé zklamání.

Francis Urquhart, hlavní antagonista, ale co si budeme nalhávat, i protagonista knihy, mi byl velice sympatický, stejně jako Francis Underwood. Ale zdálo se mi, že je pan Urquhart zbytečně brutální, moc manuální, přímý. Politické intriky jsou podle mého lépe vystihnuty v seriálu.
Tento nešvar má podle mě ovšem celkem jasnou příčinu. Děj knihy se odehrává v roce – nemýlím-li se – 1994, či 1995. Seriál začíná rokem 2013. Člověku se to mážná nezdá tak moc, ale technologie se za těch dvacet let saakra posunula. To, co panu Urquhartovy procházelo bez nejmenšího problému v roce 1994, nemohlo by mu projít v roce 2013. Samozřejmě i poměry UK a USA jsou rozdílné.

Samotný charakter Francise Urquharta mě fascinuje. Jeho prima mobilia není ambice. On chtěl být spravedlivě odměněn za svou službu a byl podveden. Chtěl pouze sloužit jako ministr, podvedli ho, nu tak budiž! Měl-li bych Francisovy pohnutky vyjádřit, citoval bych LaVeye: „Oko za oko, zub za zub, vždy čtyřnásobně, stonásobně! Staňte se pro svého protivníka zosobněním hrůzy, a až vám půjde z cesty, bude o něco moudřejší a bude mít o čem přemítat.“ Tento charakterový rys mě na Francisovi fascinuje a mám ho rád. Možná je to důvod, proč je vůbec možné někoho takového mít rád.

Kniha se čte rychle a hladce, s tím nebyl problém, ale jednoduše není tak propracovaná jako seriál. Mé pocity jako takové mi říkají, že mám udělit spíše tři hvězdy, ale objektivně si kniha zaslouží čtyři hvězdy.

Gradující frustrace vrcholící absolutním zhroucením.

To je podle mě nejlepší popis této knihy v jedné větě. Ale stejně jí dávám nejlepší možné hodnocení. Působí to maličko zavádějícím dojmem?

V průběhu čtení jsem poslal mému známému zprávu: „Připadám si maličko jako idiot, když teď potřetí čtu jeden příběh a vím, že ještě jednou mě to čeká.“ Nepřipsal jsem k tomu, že už jsem ho jednou četl v Silmarillionu, tudíž poslední verze v této knize – nepočítám-li ještě vývoj příběhu – byla pátým dočtením. Byla to naprostá pravda a chápu, že to mnohé od knihy zradilo a nebavilo je to. Mě také ne. Ale svým způsobem zase ano.

Pokud jde o příběhový obsah knihy, toho je tam vlastně na cca osmdesát stran. Ale hlavní snahou této knihy nebylo představit příběh, ale mysl tvůrce. Příběh známe ze Silmarillionu a bohužel se žádná delší ucelená varianta nezachovala, respektive nevznikla. Tedy ne taková, aby zastala samostatnou knihu. To hlavní co dělá tato kniha, je přesný popis vývoje pana Tolkiena. Jsou nám předloženy čtyři texty: Pověst, Náčrt mytologie, část Quenty Noldorinwa a Poslední verze. Tyto texty nám úžasně ukazují neuvěřitelnou fantazii pana profesora, ale také vývoj jeho vypravěčského génia. Každá verze se čte lépe, navazuje na okolní svět a dokonce někdy na variantu předchozí. Člověka to může frustrovat, ale například mě to i přes to mimořádně nadchlo. A nakonec se dočtete k Poslední verzi. Dočtete ji a! A to je to zhroucení.

Poslední verze Pádu Gondolinu je neuvěřitelný text. To je pravý mistr vypravěč, kterému se jenom málokdo vyrovná. Úžasné plynutí textu, vývoj děje, dokonaly dílek dokonale pasující do dokonalého světa Prvního věku. A konec. Příběh se sotva dostává do… no ani ne poloviny a konec. Pan Tolkien přestal bojovat. Autor, editor, i čtenář došli vyvrcholení frustrace. Autor s vypětím všech sil dokončil masiv Pána prstenů a jeho prokletí bylo zrušeno, frustrován a vyčerpán končí. Editor – Christopher Tolkien -, i čtenář jsou zničeni ze stejného důvodu. Krása byla useknuta, propadla se v nicotu.

Čtenář se nediví autorovi, ale bolest přetrvává. A právě tuto bolest považuji za následek čehosi velikého. To je znak dobré knihy.

Poznámky Christophera Tolkiena jsou opět brilantně provedené a člověk se dozí neuvěřitelné množství informací. Ale jedna věc mi přeci jenom velmi vadila. Nemůže za ni nikdo jiný, nežli nakladatelství. Celou knihu se editor odkazuje na svou předchozí knihu, Berena a Lúthien. A tato kniha z nějakého důvodu – nevím jakého, doufám, že dobrého – posud nebyla vydána v českém překladu. A tak Argo přeskočilo jednu knihu a vrhlo se na další, ve které se ovšem editor velice často odkazuje na tu předchozí. To mě opravdu maličko… nedělalo radost. Ale jinak se jednalo o velikou knihu, která po sobě zanechala veliké znalosti a veliké emoce.

Je maličko deprimující vědět, že cokoliv člověk napíše, bude ve srovnání s obsahem knihy ještě násobně hloupější, nežli obvykle. A to ani obvykle to není žádná sláva.

Předem je asi dobré upozornit na jednu věc. Člověk, který má rád Pána prstenů, protože se tam občas bojuje a myslí si, že Legenda bude nějakým způsobem kniha navazující, rozhodně by si ji neměl kupovat. Jednak s Pánem prstenů má sice mnoho společného, ale ne v tom slova smyslu, jaký by takový člověk očekával. A hlavně proto, že se více než o cokoliv jiného jedná o rozsáhlou studii díla profesora z Oxfordu, provedenou jeho synem, docentem v Oxfordu. Nejedná se o knihu vysoké intelektuální náročnosti, to ne. Ale jedná se o knihu, která vyžaduje vysokou míru trpělivosti a ochoty vstřebat informace.

Básně samotné jsou prostě neuvěřitelné. Opravdu se nedá komentovat, jak skvěle je pan profesor Tolkien napsal. Člověku z nich po zádech leze husí kůže a musím podotknout, že i překladu se dařilo. Originál je originál, nutno však říci, že málokdy jsem tak rád za kvalitní překlad jako v tomto dvojjazyčném vydání. Proč to nepřiznat, na plné pochopení originálního znění by má angličtina nestačila.

A poesie je to nejen čtivá, ale také dokonale propracovaná. O komplexnosti básní svědčí nejen rozsáhlý poznámkový aparát od pana Christophera Tolkiena, ale také návaznost na Eddu a eseje jeho otce.

Samu severskou mytologii (asi nepraktičtější název) mám ve velké oblibě a celá tato kniha pomáhá k hlubšímu poznání jejího fungování a základů. Velice zajímavý byl v tomto ohledu dodatek (A).

Závěrem pouze podotknu, že je hrozná škoda, jak neznámé je dílo pana profesora Tolkiena v širším slova smyslu. Je neobyčejně těžké potkat někoho, kdo by byť jenom tušil, že Tolkien napsal něco krom Pána prstenů a Hobita. V lepším případě lidé ještě znají Silmarillion…

Zvláštní kniha je tento Klobouk s oblohou, velmi zvláštní kniha. Je to totiž kniha dvou tváří.

Osobně když jsem četl, začínal jsem s prudkými záchvaty smíchu. A postupem času a stránek, jsem se začal jenom tak maličko, snad bych řekl nostalgicky, usmívat. Nu a ke konci knihy, posledních padesát, či šedesát stran, už se v koutku oka objevila slzička. Nejednalo se o pláč, to nikoliv. Snad dojetí je nejlepší popis pro ten stav.

Není pravda, že to není vtipná Zeměplocha. Vtípky a typický humor pro tento svět tam visí ve vzduchu prakticky neustále a pokud jenom trošičku chcete, můžete ignorovat vše ostatní. Co je to něco? Inu na to mám soukromou hypotézu.

Obecně nemám rád příliš těsné propojení autora s jeho dílem, ale zde se tomu nejednoduše nelze vyhnout. Inu, podle mě v atmosféře knihy visí Alzheimerova choroba. Visí tam mnohem strašlivěji nežli kosa Smrtě. Kniha vyšla v roce 2004, tato odpudivá choroba byla panu Pratchettovi diagnostikována „až“ v roce 2007. Nicméně myslím, že pan Pretchett cítil svou nemoc již mnohem dříve. To co o zlojrojích můžeme číst na straně 92, až nápadně připomíná příznaky průběhu Alzheimerovy choroby. Je to děsivé a právě od této strany pro mě začala být kniha… jiná.

Konec knihy je naprosto úžasný. Konec knihy je podle mne jakousi apologetikou té nemoci. Smířením, odpuštěním. Je to smutné, ale je to úžasné. Ale opakuji, jedná se o mou hypotézu.

Inu, ale abych se už dále nezakecával, zakončím to. Jediné co mi na knize vadilo, byla Tonička. Ne neustále, ale často. Marja, jak jsem s ní byl celkem v pohodě v první knize, zde mi to vynahradila. Občas se prostě chovala jako namyšlený parchant, bez špetky úcty. A k její inteligenci… Mno, pan Pratchett uměl napsat velice inteligentní postavy, ale Toničku bych k nim prostě neřadil. Opravdu ne. Pardon. Jinak ovšem v zásadě nemám nikteré kritiky ke knize, což znamená… no že je to sakra dobrá kniha.

Inu, Hamletovi jsem udělil relativně negativní hodnocení z toho prostého důvodu, že mi ono drama nemohlo poskytnout nic nového. Hamlet je neustále omílaná hra, kterou zná každý zpaměti a ač se bezpochyby jedná o dílo astronomické kvality a hodnoty, na mě mezi jinými hrami od Williama Shakepseara působil jako jedna z těch méně záživných. Nu a podle čísel zde na databázi knih, je Romeo a Julie hra ještě čtenější – tedy ještě známější. A s politováním musím konstatovat, že na mě tato hra má stejný účinek jako právě Hamlet.

Aby bylo jasno, text je neuvěřitelně krásný a propracovaný, což podtrhuje ještě překlad profesora Hilského, ale stejně jako u Hamleta musím konstatovat, že na mě hra nemá patřičný efekt.

Dovolím si každopádně dvě poznámky.

První je asi takováto. Romeo a Julie mají v Shakespearových tragédiích jeden svůj protějšek. A tím je hra Antonius a Kleopatra. Toto drama mám velice rád a rád jej také k Romeovi a Julii přirovnávám. Antonius a Kleopatra jsou vládcové světa, kteří si ve své moci v ničem nezavdají, kteří jsou protřelí světem nejkrutější politiky a intrik. Jejich láska je tímto velice poznamenána. Je vášnivá, ale nikoliv divoká a nerozvážená, je absolutní, nikoliv nárazová. Je pevná jako skála, není záchvatem mladistvé nerozvážnosti. Je krásná. Naproti tomu Romeo a Julie, ve svých čtrnácti letech jsou pouze rozvášnění životem, nerozvážní a nejistí, afektovaní a… no, nebojme se si to přiznat, hloupí. A Vavřinec je v tom ještě podporuje. Konec Antonia a Kleopatry je zkázou nekonečného oceánu. Konec Romea a Julie je konec přílivu. Je to smutné, je to silné, ale není to… takové.

Druhá poznámka, u které se toliko nerozvášním, je jenom takový postřeh. Vedle dramat napsal William Shakespeare mnoho sonetů. Doporučuji si je přečíst před Romeem a Julií a ještě jednou po Romeovi a Julii. Tato dvě Shakespearova veliká díla se úžasně prolínají. Nutno však podotknout, že Romeo a Julie není jedinou hrou, která na sobě tento znak nese.

Tím co zde píši, nikterak neponižuji hodnostu tohoto dramatu pouze si dovoluji tvrdit, že jiné hry jsou, inu pokud ne lepší, tak alespoň jiné a poněkud více osvěžující. Nic to nemění na tom, že Romeo a Julie je hra plná bolesti (v ostrém kontrastu s frivolním humorem), smutku a deprese. A je to opravdu dobrá hra.

8 31.10.2020

A další pozitivní překvapení. Nenašivše zde na Databázi žádný komentář k tomuto dramat, šlápl jsem do neznáma. Knihu jsem si koupil proto, že poměrně obdivuji Jean Paul Marata a proto, že mě zajímá charakter markýze de Sada. Kvůli celému názvu hry jsem očekával zhýralou komedii. A místo toho jsem našel zajímavé filosofické drama.

Před nedávnem jsem napsal jednu krátkou esej o Maratovi. Vždy jsem jeho osobnost považoval za mimořádně zajímavou a silnou. Nesouhlasil jsem s jednoznačným odsuzováním tohoto velkého muže. A v ještě nedávnější době jsem napsal seminární práci o Rousseauově Společenské smlouvě. A díky těmto dvěma mým úkonům jsem si tuto hru užil ještě více.

Oproti socialistickému Maratovi zde byl postaven markýz de Sade. Těžký individualista, zastánce hédonismu, myslím, že kdyby měl tu možnost, tak snad i vyznavač LaVeyova Satanismu.

Mám-li říci, který z těchto mužů je mi bližší, je to jednoznačně Marat, ke kterému chovám respekt, ba dokonce i obdiv. Zato filosofií je mi o něco bližší de Sade, i když bych stále vůči jeho filosofii měl mnoho výtek. Střet těchto dvou mužů na úrovni kvalitní debaty mi velice imponoval, a ač se jednalo o prachsprostou fikci, stejně jsem si ho užil.

Měl-li bych vůči knize nalézt nějakou kritiku, bude to nejspíše toto: Díky textu jsem si uvědomil, proč mám vlastně rád Shakespeara – tedy mimo jiné. Proto, že nepoužíval mnoho scénických poznámek! Nic proti nim, ale myslím, že nic by se nemělo přehánět.

Drama je to skvělé a jeho obsah je příjemný k zamyšlení. Zcela jistě si tuto knihu přečtu znovu.

SADE:
Jednoho si najdou
a všechno na něho svalí
a ustanoví ho krvelačnou nestvůrou
jež může vejít do dějin
pod jménem Marat.

Zase jednou jsem byl příjemně překvapen. U Warhammeru jsem zvyklý na celkem primitivní vývoj děje, nějakou tu krvavou scénu a bezmyšlenkovité zakončení. A většinou je to sakra sranda. Ale Ulričin příběh v této knize kupodivu neměl zcela jednoduchý přímočarý děj a stejně kupodivu se sem tam snažil o filosofování, moralizování a alegorie. No a to mě velice bavilo.

Nejspíše je to absencí velikých armád a bitev, která dala panu Longovi mnohem více prostoru pro pár hlavních postav a hlavně jejich osobnostní rozvoj. Urlika se mění počas celé knihy; dospívá. Ulrika na začátku má nemnoho společného s Ulrikou na konci knihy. Přemítání o správné, kvalitní vládě a sem tam socialistické úvahy o společnosti byly stran upírky zajímavým počtením.

Co se mi osobně velice líbilo, byla alegorie na klasickou Krysařovu píšťalu. Tento motiv byl pojat s typickou Warhammerovskou atmosférou démonů, ale podstata zůstala stejná. Housle a vlastně i kniha sama, postrádají erotické napětí typické pro Dykova Krysaře, ale to jenom proto, aby bylo, stejně jako celkový motiv, nahrazeno pro tento svět mnohem příhodnějším surovým, divokým sexuálním pnutím, které vrcholí v divokost pro Warhammer atmosféru rovněž zcela zásadní. A tak se poetický motiv ocitá krásně zakomponován do dalšího skvělého příběhu, odehrávajícího se v krutém světě, který já osobně tak miluji.

Kniha se na konci ještě úžeji napojila na první díl a poskytla nám záhadu, která láká na další pokračování. Osobně se teď „S krví spjatá“ nemohu dočkat. Přemýšlím, kdo bude tím novým velkým hráčem a napadá mě jedna, nebo dvě známé tváře. Ale třeba budeme překvapení někým naprosto novým. (Nakonec ani ne.)

Dodatek: Tato kniha je z trilogie rozhodně nejlepší, ale velice doporučuji sérii dočíst. Je opravdu dobrá.

V první části komentáře v rychlosti popíši, co se mi na knize líbilo a co nikoliv, v té druhé potom budu hovořit obecněji o postavách, či příběhu.

Obě části komentáře budou obsahovat vyzrazení děje.

Souhlasím s tím, že pan King je nejlepším spisovatelem v oblasti Warhammeru. Ale to neznamená, že píše, nedej bože, dokonale, to ne. Jeho dialogy – a v této knize jsem si toho všímal nejspíše proto, že před ní jsem četl několik knih s dokonalými dialogy – jsou poněkud stupidní, občas působí, ne vždy, jen občas, že spolu hovoří dva idioti, ale to bych byl i ochoten odpustit.

Co mi vadilo více, byla relativní rychlost knihy. A když říkám relativní, myslím tím nekonzistentní. Přes dvě seta stran nám autor popisuje útěk Tyriona a Věčné královny přes les. A to je skoro vše co se v tu chvíli v knize děje. Pak se k nim připojí Teclis, který dělá co? Nějakým způsobem pochoduje přes les. To bych byl ochoten strpět, kdyby toto byla třetí kniha z tetralogie, ale toto byl závěrečný díl trilogie, sakra! No, ale zato, když má dojít k něčemu významnému, to je najednou rychlost. N’kari? Záležitost minuty. Malekith? Nakonec vlastně totéž. To, co by si opravdu zasloužilo popis, najednou mizí v záplavě de facto nepotřebných informací. O tom jak neuvěřitelně rychle dochází k „vývoji postav“ ani nemluvím. To jsem jaksi vůbec nebyl schopen stíhat.

Ale! Říkáte si (možná), proč jsem pod Valedorovým mečem psal, že je skvělá? Mno, já nevím, prostě si to tak pamatuju a protože se přes to přes všechno tak kniha skvěle čte a člověk se u ní skvěle vyrelaxuje. A protože jsem fanboy Malekitha a Malekith v knize byl poměrně hojně. Stejně jako jsem milovníkem světa Warhammeru a jeho příběhů.

Příběh Malekitha – kterého mám ze všech příběhových postav zdaleka nejraději – je podle mě úžasný. Prométheovský antagonista, který byl za své vzepření se vůli boží potrestán a svůj trest s sebou nese po celá tisíciletí, táhne ho na svých zádech, ve víru nekonečného utrpení a přitom roste. Ne nadarmo se o něm hovoří jako o bytosti, která se stala téměř bohem. Stal se s postupem milénií největším kouzelníkem světa, stal se neotřesitelným vladařem a neporazitelným nepřítelem. Ale jaksi zároveň neschopným zvítězit. Osobně Malekitha po sérii všech jeho neúspěchů podezřívám z toho, že vlastně ani nechce zvítězit. Jeho matka, Morathi, to je pravý dravec, která by udělala cokoliv, ale Malekith je, zdá se mi, moc závislý na cestě, či na boji, než aby byl ochoten dosáhnout cíle. Protože nelze zpochybnit, že jeho moc by mu stačila téměř k čemukoliv.

Oproti Malekithovi zde stojí dvojice dvou legendárních hrdinů. Nemohu tvrdit, že bych měl kdovíjak rád Tyriona, zato Teclis je opět jednou z mých oblíbených postav. Dalšího bych jmenoval Nagashe, vidíte nějakou souvislost? Teclis je sice neuvěřitelně zakomplexovaný a dává to na sobě neuvěřitelně vidět, ale to už je tak nějak součástí jeho osobnosti a vlastně mu to ani nejde moc vyčítat.
Na knihu vzpomínám z celé trilogie jednoznačně nejvíce, myslím, že je nejčtivější, nejzajímavější, má nejzajímavější rámování (viz níže) a... je v ní hodně Malekitha... takže tak no...

P.s. Zapomněl jsem na jednu poznámku. Velice pěkné bylo rámování příběhu. Mocný Caledor hrající šachy s Khainem. Jedná se o skvělou linii, která se rozvíjí nad masivem příběhu samého. Připomíná to možná maličko fatalismus a z velké části zavržení determinismu, ale co hlavně, připomíná to Ragnarok. Zakončení té úžasné skandinávské legendy, ve které jsou nalezeny ve trávě ležící zlaté figurky bohů a jiných aktérů té velké hry. Nu a s nimi může hra začít nanovo. Opravdu velice pěkné.

Byť to nebývá mým zvykem, začnu citátem ze hry:

SOŇA: Vám se nelíbí život?
ASTROV: Obecně vzato, mám ho rád…

Je to citát mi blízký a pro hru zdá se být i poněkud symbolickým. Protože Strýček Váňa není žádná komedie, jak jsem čekal, než jsem navštívil úplně excelentní inscenaci Klicperova divadla. Je to hra mimořádně smutná, depresivní, až moc plastická, alespoň z mého pohledu.

Je to hra o žití života, který jsme si nedobrovolně vybrali a ve kterém trpíme. Je to hra o přemáhání se a snaze nezešílet ze světa a hlavně z lidí. Je to hra, která nám ukazuje bolest přicházející po zničení našich iluzí. Je to hra behavioristická, ve které došlo k porušení bubliny a narušení světa jaký známe a jaký náš vytvořil.

Pro mě bylo nadmíru tragické pozorovat Ivana Vojnického, v jeho ztrátě ideálu, v jeho zpackaném životě. Člověka nad míru inteligentního, který léty zcyničtěl, rozpadl se. Bolestivé bylo sledovat i Astrova, zkaženého zkažeností lidstva. Vždy, když došlo na jeho repliky, vzpomněl jsem si na báseň Jiřího Koláře Mezi tupci „A co je horšího, stáváš se zvolna, chtěj nechtěj, jedním z nich…“

Herr professor jako další ukázka zbytečného člověka, Jelena chodí po jevišti jako „vtělená Lenora“, Sofie jako zamilovaná trpitelka. Tělegina nemá smysl rozebírat, to je moc složitý případ. Pak je tam ovšem Mariana. Smířená, laskavá, klidná Mariana. Oáza v poušti šílenství, bolesti a nenávisti k druhým, i sobě samým.

Převelice rád mám tuto hru a musím plně doporučit ji, i návštěvu – v časech lepších – Klicperova divadla, které hru inscenovala opravdu geniálně. I text je mnohem příjemnější, když za každou Vojnického replikou slyšíte sarkasmus hlasu Jiřího Zapletala a, dovolím-li si být i maličko frivolní, když si v roli Jeleny živě vzpomenete na roztomilou Natálii Holíkovou.
Závěrem ještě jedna citace: „Šílená je země, která nás ještě nosí.“

P.s. Hra nám mimo jiné potvrzuje to, že zájem o ekologii není pouze rozmarem dnešní nezřízené mládeže, ale je to otázka dlouhodobá.

Upřímně jsem byl knihou překvapen na všech frontách. Čekal jsem suché povídání o vojně, dostal jsem epický příběh. Čekal jsem krkolomný jazyk, dostal jsem text, který se četl sám a utíkal jedna báseň. Čekal jsem něžné vypravování o rytířské cti a dostal jsem zatraceně drsné vyprávění, ve kterém se autor s ničím nemaže a z knihy tak doslova cítíte pach tlejících mrtvol. A největším mým omylem bylo, že jsem čekal čistou fantazii a přitom jsem dostal lekci z Polských dějin. Ale k tomu později.

Kniha úctyhodných rozměrů mi nějaký ten měsíc ležela v knihovně, koukala na mě, já koukal na ní a oba jsme čekali, kdy se dáme do boje. Nakonec z toho dlouhého očekávání nebyl boj, ale pětidenní pijatika. Víte, kniha má příliš mnoho rozměrů, abych ji zde pojal celou, nejsa si jist, co vlastně za zmínku vůbec stojí a co nikoliv.

Nutné tedy podotknout, že jazyk panem Sienkiewiczem užívaný, byť ze začátku působil poněkud příliš archaicky a krkolomně, se po dvaceti stránkách proměnil v čistou jemnou smetanu, která plynula bez zaseknutí. A když už jsme u prvních dvaceti stran, musím zmínit ještě jednu věc. Právě lehoučká archaičnost slohu, i narativu umožňovala mimo perfektních dialogů, také neuvěřitelný popis. Dlouho, opravdu dlouho jsem už s takovou radostí v duši nečetl popisy krajin. Ale v Ohněm a mečem jsem si je mimořádně užíval.

U popisu bitev jsem shledal – i když ne pouze v nich – že se pan Sapkowski při psaní svého Zaklínače velice inspiroval u tohoto majestátního díla. Bitvy jsou dobrá čtvrtina knihy, počítám-li v ně i popisy bitevní krajiny, atmosféry, vojenského způsobu života. Obecně popis bídy válečné zabírá tím či oním způsobem možná více než polovinu knihy. Popisy bitev jako takových byly nejen dost rychlé, ale i přehledné a hlavně heroické. Člověku kolikrát až běhal mráz po zádech. Popis hrůz nejen Kozáky, ale i Poláky páchaných, byl naprosto mrazivý, jak už jsem ostatně psal výše.

Teď to hlavní. Historická autenticita. Víte, knihu bych možná přečetl ještě rychleji, kdybych si co chvíli neutíkal ověřovat podané informace. A musím konstatovat, že pan Sienkiewicz byl velice šikovný človíček a psycholog, který ty informace podával relativně přesně (až na nějaká ta číslíčka sem tam), ale velice si vyhrál s tím, kdy, jak a v jakém kontextu to či ono zmíní. Jestli to je napsané tak, že to zapadne do textu? Není problém. Kostra děje však přesně kopíruje první vlnu Chmelnického povstání. Nelze se však v knize vyhnout krutému nadržování Polákům a Polsko-Litevské unii. Ostatně byla kniha napsána pro povzbuzení národa, nikoliv jako dílo kronikářské.

Závěrem ještě podotknu, že se člověk u čtení nekřesťansky zasměje, hlavně vinou pana Zagloby a Podbipiety, avšak nejen jejich a jednou nebo dvakrát dokonce snad i slzička ukápne.

Kniha je prakticky dokonalá a musím konstatovat, že jsem se asi zamiloval. Snad nebude ještě delší Potopa v ničem horší.

P.s. V průběhu čtení jsem byl v kontaktu s jedním přítelem, rozeným "Ukrajincem". Bylo mimořádně zábavné s ním na toto téma konverzovat, zvláště pak, při zveličení všeho co udělali Poláci a hanění Kozáků. Další důvod proč jsem se velice bavil.

Já vám nevím. Musím říct, že jsem od knihy čekal maličko více, celkem jsem se na ní těšil. A nakonec jsem z ní celkem rozpačitý.

Upřímně musím říci, že text samotný se mi nečetl dobře. Možná za to mohla edice, která se snažila vměstnat příliš textu do příliš malých stránek, možná samo dělení do odstavců, kterými bylo zbytečně šetřeno. Nebo mi možná prostě nesedí sloh panem Hrabalem užívaný. Každopádně se mi kniha nečetla lehce a měl jsem chuť text přeskakovat, nebo knihu prostě odkládat.

Tok textu tomu také zrovna nepřidával. Nic proti občasnému vracení se do minulosti, ale mohlo by se to snad dělat poněkud více elegantně, plynule, ne? Příběh sám nebyl špatný. Jenom byl maličko nepoutavě vyprávěn.

V čem musím pana Hrabala velice ocenit, to je schopnost famózního popisu citů, nebo extrémně citlivých scén. Minimálně dvě takové kratší epizodky (z nichž jedna je závěrem knihy), jsou napsané tak, že se vám vryjí pod kůži. Ale celou knihu to pro mě nezachraňuje, prostě jsem si to neužil.

Následuje malé vyzrazení děje.

V jedné učebnici jsem četl srovnání knihy Na západní frontě klid, od pana Ericha Remarqua s Ostře sledovanými vlaky. Cituji: „Budeme-li pozorně číst knihu Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky, najdeme v ní scénu, jež je dosti podobná předchozí ukázce. A rozhodneme-li se obě literární ztvárnění porovnat, musíme konstatovat, že Hrabalův text je sugestivnější a literárně náleží do vyšší kategorie.“ Onou „předchozí ukázkou“, byla scéna, ve které se hlavní hrdina knihy ocitá v jámě s francouzským nepřítelem, který umírá – jeho rukou. Jedná se o scénu jakéhosi uvědomění, či humanizace nepřítele. Na konci Ostře sledovaných vlaků, je sice velice podobná scéna a možná je realističtější, či lépe opravdu sugestivnější, ale myslím, že se nedá tak úplně srovnávat. A upřímně se mi Remarquovo podání líbilo více. Umění není – podle mě - nutně tolik o zachycení skutečnosti, jako spíše o vyjádření myšlenky, filosofie, názoru a tak dále, nebo o vytvoření velice specifické atmosféry. A to se podle mě povedlo více panu Remarquovi.

A málem bych zapomněl na sexualitu celého díla. Nevím, nevím. Nemám nic proti erotičnosti, či přímo sexuálním scénám, ale budovat na tom tak velkou část knihy, jako to učinil pan Hrabal, se mi zdá býti poněkud levné. Pravda, hlavní hrdina byl na tomto prakticky postaven, takže se tomu nebylo lze vyhnout, ale nyní tedy vyvstává otázka, zda bylo nutné postavit hlavního hrdinu takto...

Předem uvádím, že jsem všechny povídky komentoval zvláště, chcete-li se dovědět více, doporučuji se podívat tam.

Všechny povídky se snaží nést se ve výrazně humorné atmosféře, ale otázka je, zda se jim to daří. Podle mě se to daří povídce Šťáva ve vodě. Ostatním nikoliv tolik.

Důležitá je jedna informace. Ve škole mi říkali, že se jedná o filosofické humorné dílo, které bravurně ukazuje rozdíly mezi muži a ženami. Ne. Fakt ne. Nebo ono to možná rozdíly ukazuje, ale vážně je tohle něco co potřebujeme? Vážně je na světě někdo, kdo si to neuvědomil i bez potřeby číst jakési podivné povídky de facto bez děje? Jako opravdu bylo tak důležité napsat povídku o tom, že staří lidé mají jiné problémy, nežli lidé mladší? Já vám nevím… Jako dětem na prvním stupni základní školy by se to číst mohlo, aby si uvědomily některé věci rychleji, ale jinak? Nevím, nevím…

Ovšem, budete-li na tuto věc hledět čistě jako na komedii, to je něco jiného. Obzvláště potom povídka Šťáva ve vodě je vcelku dobrá komedie.

Nevidím důvod, proč bych měl tuto knihu někdy znovu číst, ale asi je dobré, že jsem si tuto „klasiku“ přečetl, ač pochybuji o její hodnotě. A jsem si celkem jist, že pan Šabach se do literárního kánonu nikdy nedostane.

Jsem přesvědčen, že pan Gaunt byl mnohem hloupější, nežli by se na první pohled soudilo. Nepochopil, že jeho místo je v politice, nikoliv v nějakém lokálním maloobchodu. Sakra, tomu by to tam šlo! Konec konců, komu je co do duší? Dnes se hlavně hlasy cení, že ano, pane Kryle?

Ale teď vážně. Následující část bude téměř jistě obsahovat vyzrazení děje.

Upřímně jsem knihou trošičku zklamán. Ne proto, že by byla špatná, to ne. Já na ni byl hrozně, ale opravdu strašně natěšený. Opravdu jsem od knihy čekal snad mnohem více, nežli mi mohla nabídnout. A to rozhodně není vinou knihy, ale vinou mou. Tak nějak mě na knihu hrozně natěšilo Prokletí Salemu a odkazy v popkultuře to jenom završily. To byla chyba.

Nutno zmínit, že se kniha jazykově, strukturou, či popisy nikterak výrazněji neliší od čehokoliv jiného, co jsem od Kinga četl. A to se mi u již čtrnácté knih zdá býti jistou chybou. Možná jediná knihy, která se zatím stylisticky odlišovala, byla Geraldova hra. Ale úplně špatně to zase není, on totiž tuto strukturu King prostě umí. Myšlenkové pochody postav, propojování vztahů a tak dále a tak dále. Jazyk nemá smysl popisovat, to bych mlel pořád to samé dokola jak o v mých jiných komentářích.

Připouštím, že těch postav bylo v této knize opravdu maličko moc. Je pravda, že si je člověk nemusel nutně zapamatovat, ony se vždy samy připomněly, ale moc jich opravdu bylo. Nakonec opravdu důležitý byl akorát Alan, Norris, Poly, Keeton a Gaunt, ale člověk má takovou instinktivní tendenci zapamatovat si všechny postavy a tahle knihy mu to opravdu neulehčuje.

Musím ovšem ocenit eleganci, se kterou pan King rukou pana Gaunta postavy propojoval. Čekal jsem, že začneme opravdu nějakými drobnými lumpárnami, což byla možná pravda, pokud bahno v prostěradlech považujete za drobnou lumpárnu, ale obecně bych řekl, že se to až moc rychle rozjelo do extrémních rozměrů, což jsem osobně neocenil, ale vztahy fungovaly dobře.

Co mě relativně dost trápilo, byl chaos, který nastal v druhé polovině „Výprodeje století“ a táhl se až do úplného konce. Nemám rád chaos, ale v této knize to byl naprosto neodvratný. Nu a myslím, že i chaos se Kingovy povedl velice pěkně, takže jsem u toho nakonec ani tak moc nesténal.

Závěrem si nemohu odpustit okomentovat závěr. Mnoha lidem se nelíbil. Mě ano, mě se upřímně dost líbil, i když davové scény nemá rád. Proč se mi líbil? Protože to byla krásná alegorie na Zjevení Janovo. Konec konců, co jiného, nežli toto, byl pan Gaunt?: „I vyšel kůň, ryzí: i sedícímu na něm dáno jest, aby pokoj vyzdvih z země, a aby se lidé ve spolek mordovali: a dán jemu meč veliký.“ Celé závěrečné zúčtování poněkud připomínalo Apokalypsu. Jak ostatně říkal pan Gaunt, prostředky zůstávají stejné, jenom jejich forma se mění. A co sejde na tom, jestli to je meč veliký, nebo puška automatická, že?

Dlouho, opravdu dlouho jsem se této knihy bál. Mělo to tři důvody.

Prvním byla Tonička. Bylo mi známo, že hlavním protagonistou příběhu, bude devítileté děvče. Rozumějte dítě. A já děti nemám rad. A už vůbec nemám rád děti v knihách, které čtu. Očekával jsem otravného spratka, nebo prostě něco podobného jako byla Esk v Čaroprávnosti. Ale nakonec jsem byl velice příjemně překvapen. Jako rozmazlený parchant se Marie Antoaneta – a řekněte, že to není prostě to nejlepší možné jméno! – chovala snad jenom dvakrát.

Druhým předmětem mých obav byli Nac mac Fíglové. Kdysi jsem viděl rozhovor, či přednášku pana Kantůrka, kde o nich hovořil. Když jsem se s nimi potkal v Carpe Jugullum, bral jsem je jenom jako kraťoučkou komediální vložku. Tak to měl i pan Kantůrek, předpokládaje, že už se s nimi nikdy nesetkáme. Kantůrek jim tak vytvořil opravdu unikátní jazyk. Inu, co budu povídat, jak on, tak já jsme byli překvapení Svobodným národem, kde se távají hlavním motivem. Kupodivu to však nebylo tak otravné, jak jsem si myslel. Čekal jsem, že po prvních padesáti prosmátých stránkách, začnu trpět. A ne. Kupodivu jsem si je docela oblíbil. A když mi učitelka někdy v budoucnu opět řekne pasgřivče, nevím, jestli se dokážu nerozplakat smíchy.

Třetím důvod vlastně ani nebyl důvod. Byl to pocit. Nepříjemný pocit, že s novou Zeměplošskou sérií, přijde také změna. A tato jediná obava se naplnila. Ta kniha je opravdu jiná. Pan Pratchett byl už maličko jiný. Vážnější. A rozumějte, Zeměplocha už dříve nesla různá poselství a řešila vážná témata, ale v této knize to bylo tak nějak… více cítit. Je ale důležité zmínit, že kvůli tomu kniha neztrácí na vtipnosti, vtipných scén je tam přehršel, v tomto se více méně nic nezměnilo. Ale je tam jakýsi stín…

No ale vzato kolem a kolem se opět jedná o vynikající knihu, která mě samozřejmě vábí k pozorování dalších Toniččiných osudů, líčených v následujících knihách. A tak hurá na Klobouk s oblohou.

Kristusmaríja!

Upřímně jsem vždy měl z pana Jiráska maličko strach. Nevěděl jsem jak s ním začít, když jsem však narazil na Lucernu, bylo jasno. Relativně krátké drama, pohádková atmosféra a tak dále a tak dále. Vzal jsem tedy knížečku do ruky a!... a byl jsem lehce zklamán.

Děj se mi zdál poněkud plytký, ztrácel jsem se v postavách (což se mi nestává často), většina charakterů mi vadila a neshledával jsem je zajímavými. Problémy ve skutečnosti nebyly nikterak problematické, řešily se de facto banality a hlouposti banálními a hloupými způsoby.

Ale! Ale je důležité slovíčko, že? Poté jsem měl možnost shlédnout divadelní inscenaci v Mahenově divadle v Brně. Hra byla v režii Štěpána Pácla a byla naprosto geniální. Opravdu se jednalo o naprosto geniální hru, která dokonale vystihla jak kouzelnou atmosféru dramatu, tak veškeré komediální aspekty, kterých byla hra zaplněna hlavně stran Michala a snad ještě více Ivana, dvou geniálních vodníků. Ivanova bolest z příchodu lidí byla tak nádherná, že jsem se málem rozplakal. Smíchy. Ale vlastně do značné míry i soucitem.

Celá hra se na scéně krásně poskládala, pospojovala a stal se z ní krásný obraz. Obraz kouzelný, roztomilý a veselý. A tak jsem musel uznat, že ta Lucerna sama o sobě asi nebude tak špatná hra, pouze text se mi zdá – a trvám si na tom dodnes – poněkud zmatečný.

Člověk by řekl – hloupá hra! Nic zajímavého, tlachání o ničem, situační komedie víc než cokoliv jiného. Ale není tomu tak. Je to hra o samé lidské slabosti, hlouposti - zakořeněném zlu.

Nemohu tvrdit, že bych u této satiry plakal smíchem, že bych nebyl schopen dočíst jednotlivé repliky a válel se po zemi s bolestí na hrudníku. Celé čtení jsem měl spíše nasazený poněkud cynický úsměv. Takový ten úsměv, který hlásá „Já ti to říkal.“ Elegance se kterou Gogol vyprávěl o všem tom špatném a směšném byla fascinující, a řekl bych skoro okouzlující. Ale nelíčil nic neznámého, nic nového. Pouze s umem mistra zdůrazňoval to, co je jinak skryté v lidském charakteru.

Upřímně mi hra v mnohém připomínala epizodu seriálu „Jistě, pane premiére“. Úřednický šlendrián je šílený a na komunální úrovni tak šílený, že se mu i státní správa směje. To jasně ukazuje, že nejen Rusko mělo s tímto problémem… no problémy, ale tématika díla se týká všech.

Revizora jsem četl spolu s „Jeho excelencí Eugenem Reugonem“, od Zoly, To je kniha o moci, moci a zase jenom moci. A tady zase. Zajímavé na Gogolově hře je ovšem to, že v ní ve skutečnosti nikdo moc nemá. A tak nám ukazuje, že i pouhé zdání moci, v povrchní a slepé společnosti, může fungovat jako bič. A taktéž nám ukazuje, že moc nemusí ani být skutečná, má-li citát „All power tends to corrupt and absolute power corrupts absolutly.“ dojít naplnění.

Po jistém zklamání, které jsem prožil u Zabijáka, jsem se rozhodl, že dám Zolovi druhou šanci. A tak jsem sáhl po knize, jejíž téma je mému srdci bližší, nežli námět Zabijáka.

Očekával jsem knihu ve stylu seriálu „House of Cards“ a myslel jsem, že Eugene Reugon bude takový francouzský Francis Underwood, či Urquhart (dle výběru). A měl jsem pravdu. Trošičku. Nakonec jsem asi maličko zklamán, ale špatné to rozhodně nebylo.

Je to kniha o moci. Ale na rozdíl od HoC nedrží hlavní postava moc, ale je mocí ovládána. V době francouzského císařství bylo pravda asi těžší nakumulovat moc pouze sobě k vůli. Vlastně toho byl schopen jenom císař, to jsem věděl, ale stejně jsem byl zklamán. Proč? Protože jak Reugon, tak druhý hlavní charakter, který se snažil nakumulovat moc – Clorinda, byli idioti. Přesně ten druh idiotů, kterým by se nikdy moc neměla dostat do rukou. Protože pro ovládání moci musí mít člověk také mozek. Ano, oba byli v něčem dobří. Reugon v prezentaci své síly – sice hrubé, ale stejně a Clorinda v intrikách a podvodech. To z nich ale nedělá dobré mocnáře. A tak vlastně jediná opravdu mocná postava na scéně, byl císař Napoleon III., který jako Damoklův meč visel nad jejich hlavami.

A i díky tomu se ze čtení vlastně stala taková horská dráha, na které se moc zvedala jenom proto, aby zase upadla a zase vstoupla a zase poklesla.

Za Reugonovu neschopnost do značné míry mohli jeho přátelé. To je veliké poselství této knihy. Když necháte hromadu parazitů, aby vás vysávali a hráli si na vaše přátele, zákonitě padnete. Jedna nechutná postavička vedle druhé, nikdo není lepší, než kdokoliv jiný. Nu a celou knihu tak vlastně doufáte, že všichni skončí na popravišti. A ne. Konec je pouze pokračováním horské dráhy. Nic nekončí, nic nezačíná, jedeme další kolo.

Knihu jsem si v zásadě užil. Některé pasáže pro mne byly až moc popisné. Na druhou stranu jsem si strašlivě užíval všechny politické debaty – kterých bylo ve skutečnosti poskromnu – a reálie, které se střetávaly s mou znalostí období Druhého císařství. Obecně si u mě pan Zola poněkud zlepšil statut.

Já vám nevím, ale asi musím být neuvěřitelně omezený tupec, protože v knize (kterou jsem, ano, celou přečetl, žádných dvacet stránek, jak bych mohl být některými zde přítomnými osočen) jsem tak nějak nenašel ten některými opěvovaný rozhled a hluboké znalosti Adolfa Hitlera. To už bych se spíše klonil k tomu, že byl tento největší vrah v historii světa omezenec, bez většího intelektu, neschopen ničeho než neustále žvanit o vyfabulovaných „faktech“, nezaložených na ničem. To, že literární talent měl ten člověk na úrovni desetiletého dítěte ani nemá smyls dále komentovat.

Adolf Hitler patřil k lidem s jednou ohromnou vadou (tedy krom jiného). Tím myslím lidi, kteří si myslí, že je svět, politika, ekonomie a historie látkou jednoduchou a přímočarou. Navíc, že každý z těchto oborů je separován od ostatních a vzájemně se neovlivňují. Zároveň operoval s myšlenkou, že pokrok ve formě například sekulárního humanismu není ničím jiným, než formou té největší slabosti. Na tomto základě se stavěl do role spasitele, vysněného mesiáše německého národa, který jediný prozřel, ve svých pětatřiceti letech, co do chápání všeho. A nikdo jiný! Nikdo krom něj, žádný z německých a rakouských státníků nikdy nepochopil, jak funguje ten či onen národ, respektive jaké jsou mezi nimi vztahy. Nikdo!
Takovýto způsob myšlení se mi zdá být nad jiné sebestředný.

Nerad bych se zde na rozdíl od mnohých snažil tvořit psychologický profil Adolfa Hitlera, tím spíše bych jej pak nechtěl k nikomu přirovnávat. Jedno si ale dovolím. Ten člověk byl zjevně sociopat, na rozdíl od mnohých však ještě k tomu hlupák. To je nebezpečná kombinace. Nerad bych zde vyvracel některé kladné stránky Hitlerova charakteru – objektivně je třeba si přiznat, že takové měl. Ale dovoluji si tvrdit, že většina z nich mohla do značné míry pramenit v jeho šílenství.

Co do hlubokých myšlenek Adolfa Hitlera… Inu, moc se omlouvám, ale kde se ve vydání Mein Kampfu, který vlastním ztratily?

Nebudu zde rozebírat vše, snad bych se zmínil pouze o otázce židů, protože jsem na antisemitismus obzvláště alergický.

Kapitola „Národ a rasa“, je z tak šedesáti procent pouze o židech. Hitler si myslí, že chápe historický vývoj jejich rasy a její kulturní, i mentální aspekty. Tvrdí, že rasa to je bez ideálů, bez kultury, bez solidarity a tak dál. A dokazuje to na… No na ničem. Adolf Hitler opravdu nechápal, o čem kultura a spiritualita tohoto náboženství jsou, jak hluboko sahají a jak významné byly ve formování světa.

U oné výše zmíněné kapitoly jsem pochopil, proč by někteří mohli Mein Kampf považovat bez mála za Bibli. Stejně jako Bible je tato kniha plná protimluvů, nesmyslů a vzájemně se vyvracejících tvrzení. Akorát že v Bibli se toto vyskytuje na platformě dvou tisíc stran, kdežto Hitlerovi k tomu stačila jedna kapitola. Jeden příklad za všechny. Adolf Hitler tvrdil, že se židé snaží snad nejvíce ze všech národů udržet rasovou čistotu ve své krvi. V kapitole „Národ a rasa“ však píše, že například takový židovský mladík číhá po árijských dívkách, aby je znečistil a poskvrnil tak jejích rasu. Ale neposkvrnil by tak čistou náhodou onen mladík i rasu svou? Jenom tak se ptám…

Nemá smysl se zde dále vztekat. Hitlerovy myšlenky patří k intelektuálnímu odpadu a dovoluji si prohlásit – sic nerad – že lidé, kteří jsou schopni brát je vážně, musí být idioti, bez schopnosti zapojit do svého jednání i rozum. Po přečtení tohoto si budu muset jít přečíst nějakou lepší knihu. Třeba Korán. Protože i ten je semeništěm hlubších a milejších myšlenek, nežli Mein Kampf.

11 11.10.2020