SBH komentáře u knih

(SPOILER) Převelice se mi líbili Bohové jadeitu a stínu, tak jsem si koupila i tuto knihu, ačkoli nejsem fanynkou horrorů.
Obálka je opravdu povedená a překvapivě skvěle vystihuje náladu díla. Autorka nezklamala, text se četl úplně sám. Hlavní hrdinka je přesně podle mého gusta – chytrá, sebevědomá, cílevědomá, přiměřeně hubatá, ale v zásadě slušná a laskavá. Vtipná, to především. Její záliba v módě, koktejlech a hudbě byla neotřelá a zábavná. Oč víc se mi líbila, o to víc lezla padouchům na nervy (dobře jim tak!).
Děj opakuje obehrané schéma, kdy slabá žena dorazí do tajuplného sídla, nejdřív zkoumá, co v něm straší, aby nakonec uvízla v tenatech a bojovala o život s bandou zrůd. Tentokrát mě vyřešení problému nepřekvapilo tolik, jako v „Bozích“, ale i tak za mě rozhodně palec nahoru. Upřímně, nejvíc jsem se strachovala o Francise.
Asi nejbravurněji zvládnutým prvkem byla výstavba chmurné a děsivé atmosféry, i když nechci snižovat další kvality díla, jako brilantní dialogy a logickou uvěřitelnost naprosto fascinující záhady. No a samozřejmě byla skvěle vykreslená pro mě důležitá romantická linka.
Za pět bez debaty.

3 30.08.2021

(SPOILER) Začátek mě chytil, ale velmi brzy jsem se začala do čtení nutit, a to nikdy není dobré znamení. Co mi asi vadilo nejvíc, byl druh páchaného zločinu. Doktor Mengele nikdy nebude mým favoritem.
Román je označovaný jako „barokní“, což má zřejmě odkázat na spletitost a bohatství kudrlinek příběhu. Odehrává se totiž v renesanci a období postmodernismu, hovoříme-li o uměleckých slozích. Ale dějová linka je zašmodrchaná vyloženě brutálně, postav jak na orloji, takže v zásadě s přirovnáním souhlasím.
Plus: uvedená vysvětlení jsou uvěřitelná a neodporují logice. Mínus: nejsou objasněny zdaleka všechny záhady. Například – jak přesně byla Ztracená louka zachráněna? Kým? Kdo byl tím očekávaným spasitelem? Kdo nosil pavoučici knihy a malířské potřeby? Co se stalo s elusiánskými děvčaty? Proč za sebou Lahvička trousil stopy? Co byl zač G. Jones? Krátká vysvětlivka v závěru moc neobjasnila, takže přesněji – jak se stal nesmrtelným? A tak dál.
Napsané to bylo čtivě, překvapivě mi byly sympatické i postavy, na druhou stranu mě žádná nechytila za srdce tak moc, abych si o nich chtěla přečíst pokračování. Navíc ta tragikomická, vyloženě chorobná oddanost britských sluhů svým pánům. Vždyť Kalex byl jednou z obětí!
No a poslední palčivá otázka – zbavil se Oblong nezdravé posedlosti arogantní, protivnou Cheriskirosovou, ženou s opravdu mizerným vkusem na muže?
Ke knize se už nikdy nevrátím, pokračování mě nezajímá a když o tom tak uvažuji, mohla jsem čas vyplněný trápením nad jejími stránkami využít lépe. Takže za dvě.

6 27.08.2021

Kdysi dávno v předaleké galaxii jsouc v pubertě jsem četla sbírku povídek E. A. Poea a líbila se mi. Moc. I vrátila jsem se k tomuto autorovi po spoustě let a přečtených knih a…
Fakt nechápu, jak se tenhle člověk mohl stát klasikem! Psal vůbec některou z nich střízlivý?
Ne, nelíbilo, jakože hodně. Obehrané schéma chmurných gotických kulis, psychických poruch, smrtelně nemocných krásek, zaživa pohřbených manželek. Kratinké povídky se utápějí v popisech. Občas je čtenář odměněn překvapivou pointou, ale mnohdy se jí vůbec nedočká. Humor je vysloveně tragický – jízlivý, ponižující, sarkastický, nabubřelý, velmi nesympatický.
V povídce Bez dechu vypravěč nepotřeboval k životu kyslík, plíce mu byly dobré akorát na to, aby mohl nadávat manželce. Interesantní. „Velikost lva je dána velikostí chobotu, ale se lvem bez chobotu nelze soupeřit.“ Hustý.
V některých povídkách se dopouští obvyklého nešvaru, že někomu „z minulosti“ (mumii nebo Šeherezádinu manželovi, například) předvádí úžasnou vyspělost počátku devatenáctého století. Už tenkrát to muselo být trapné. A autorův odhad budoucího vývoje je vyloženě mimo (obzvlášť srovnáme-li jej s J. Vernem).
Poslední povzdech – ach, opět „skvělá“ práce nakladatelství. Přehršel chyb a nesrovnalostí, nesmyslné věty. Překlad? Dobrý vtip (jediný v knize) – celé pasáže ve francouzštině, latině, řečtině, ovšem slůvko „scissors“ nám onen dobrý člověk laskavě přeložil. Děkujeme.

2 21.08.2021

(SPOILER) Jedna hvězda rozhodně za Irsko, a to nejsem fanouškem této ostrovní země. Autorka ovšem dokázala přes všechen déšť, zimu a bláto vznítit můj zájem o krásy krajiny, kde se zrodily víly.
Druhá za průvodce, který měl cestou po Irsku vyléčit zlomené srdce. Nevím, jestli by svérázné rady fungovaly v reálu, ovšem v příběhu působily dokonale organicky a… no, některé možná vyzkouším i v české kotlině.
Třetí za příjemné překvapení. Obě knihy jsem si koupila (díky anotaci a nekritickým hodnocení na Databázi) a nad prvním úpěla – bylo to naivní, hloupoučké a afektované. K druhému dílu jsem přistoupila ze zoufalství a slupla ho jako malinu. Překvapivě přirozené, vtipné a ke konci dokonce dojemné. Dalším plusem pro autorku, že ze mne sice vymáčkla pár slziček, ale nesnížila se k tak trapným pomůckám jako smrt hrdiny. Projev upřímného přátelství ve mně zanechá přece jenom příznivější dojem.
Hrdinové se mi opravdu líbili, jejich pubertální bolístky i nevraživost nepůsobily přehnaně a křečovitě, v rámci možností a motivací se chovali logicky. Dalším příjemným překvapením byla neexistence romantické linky. Na začátku jsem tipovala různé vztahové kombinace (při scénách, kdy se Ian culil na svůj telefon, jsem tipovala dvojici Ian – Rowan, pak jsem samozřejmě odhadovala, že se dají dohromady Rowan a královna Medb), nicméně nestalo se a já za to autorce děkuji. Další hvězda.
Škoda, že se takto uvěřitelně nepodařilo zpracovat příběh smutné Liny. Ale tenhle díl vlastně doporučuji.

10.07.2021

(SPOILER) V tomto díle mi didaktický úvod o Artušovských legendách v souvislosti s Bretaní skoro lezl na nervy, než všechno zapadlo do sebe a autor naservíroval dokonalou porci záhady, napětí, vyšetřování, místopisných zajímavostí a (tentokrát tedy o něco méně) gurmánských lahůdek. Upřímně po hektickém osmačtyřicetihodinovém vyšetřování bych místo koupání v moři odpadla, ale Dupin je naštěstí literární hrdina a zvládá nezvládnutelné.
Jak je úroveň této detektivní řady stále stejná (což je samozřejmě dobře), tak už hledám mouchy tam, kde nejsou. Vadí mi krátké věty a mnohdy vynechaný přísudek. Naopak se mi opravdu líbila linie vyšetřování, při pátrání po ztracených inspektorech se mi tajil dech. A taky je zvláštní, že v krátkém období na malém území dojde k tolika vraždám najednou (míněno včetně předcházejících dílů). Asi bych se (kdyby to byla pravda) z Bretaně honem rychle stěhovala pryč.
Pachatele jsem odhadla, pak svůj názor revidovala, abych zjistila, že ten původní byl správně, protože měli holt všichni podezřelí stejný motiv a vrahem byl nejhorší psychopat. Jestli to takhle v akademickém prostředí vypadá doopravdy, tak potěš koště.
A ten závěr? Doufám, že žádný přesun do Paříže nenastane, na druhou stranu by to byla rozhodně radikální změna a zajímavé počtení.

6 08.07.2021

(SPOILER) Asi jsem měla problém přijmout finské podivno v plném rozsahu. Knihy, které se infikovaly magií a měnily svůj obsah, se mi líbily. Ale postava slavné spisovatelky Sněžné mi z příběhu trčela. Zjevně se jednalo o strašidlo a k srdci mi nepřirostlo. Další podivností, kterou jsem neskousla, je fakt, že v poměrně malém městečku se najde devět zářivých literárních talentů, z nichž posléze ze všech vyrostou slavní spisovatelé. A způsob výuky tvůrčího psaní byl vyloženě krutý a nepřiměřený věku účastníků.
Dokonce jsem na vážkách i ohledně překladu. Počeštěná jména (Vrchlický, Zimota, Březina, Potůčková) měla být narážkou na české spisovatele? Nebo se jednalo o překlopení finského jména do češtiny? Jasně, finské shluky písmen by se asi špatně pamatovaly, ale stejně, zmátlo mě to.
Kniha byla napínavá a četla se dobře, ovšem ve výsledku jsem z ní byla celou dobu akorát smutná a kdyby mi někdo nabídl členství v onom výlučném spolku, s křikem bych utekla.
Samotný závěr – mno, už mnohokrát jsem řekla, že podobné překvapivé zvraty nemám v oblibě, protože postaví na hlavu víceméně celý předchozí děj. Tady bych podobný veletoč ještě snesla, protože prostě podivno, ale stejně to předchozí děj na hlavu postavilo, a já radši stojím na nohou.
Takže za dvě. Spousta námětů k přemýšlení, ovšem v důsledku zklamání.

4 03.07.2021

(SPOILER) Překvapení, někdy příjemné, jindy nikoli.
Zajímavý název a hezká komiksová obálka. Tak trochu jsem se obávala, jaké postavy stvoří kůň ze stáje pana Bronce, a tady právě nastalo jedno z těch pozitivních překvapení. Axel nebyl macho, nýbrž hodně sympatický týpek, a hlavně obě ženské hrdinky měly sakra daleko k manipulativním pipinám. Takže palec nahoru, nebo radši oba.
Jelikož se autor dlouhá léta věnuje porotcování soutěží a lektorování tvůrčího psaní, bylo jasné, že text napíše hladce a čtivě, zkrátka v duchu hlásaných zásad. Což bylo většinou skvělé, až na to, že občas ne. Panuje obecný mýtus, že čím je akce zběsilejší, tím mají být věty kratší, končíme někde v oblasti citoslovcí. (Běžím! Zbraň? Chňap! Prásk!) Jenže, hm, možná jsem rozbitá nebo co, ale můj mozek se na takovém místě zasekne a začne doplňovat chybějící větné členy, takže místo zrychlení dojde k opaku. Asi by bylo příjemnější, kdyby autor občas „lajdačil“.
Další rozporuplnou složkou díla byla autorova bezbřehá fantazie. Jaká fantasy podivnost mu na mysl přišla, tu tam flákl, až na to, že dort pejska a kočičky, jak dobře víme, způsobuje silný břichabol. V tomto guláši se prostě smysluplnost udržet nedala (asi to byl i záměr). Takže mi při čtení vrtalo hlavou, do jakého tělního otvoru červů v metru lezou cestující? (Fujtajbl!) (A vůbec – ten pohyb svalů, který vyvine rychlost 80 km/h, bych nechtěla zažít, jenže kvůli čemu jinému, než rychlosti byste do podzemí lezli? Kvůli výhledům do krajiny asi těžko.) Nebo taková podivnost, že ve světě prolezlém létajícími jeptiškami, upíry, zombíky a všelijakou jinou havětí skutečnou hrůzu vzbuzoval tak akorát chlápek se střelnou zbraní. A to jsem nad textem nijak hluboce nepřemýšlela, tak zlá bych nemohla být ani já.
Konec mě naštval. Jsem velkým zastáncem obehraných schémat, ovšem klišé mi strašlivě vadí. Pravda o Poetrikových básnických schopnostech představovala nejen specifickou formu zrady, ale hlavně znemožnila autorovi tuto větev dál využít. To za prvé.
Ale hlavně – vyplácnout závěr příběhu hned v prologu, no to je fakt dobrý vtip. Vlastně v knize asi jediný. Jinak jsem narazila jen na obehrané žertíky z druhého stupně ZŠ a křečovitý humor ve stylu: tohle mělo být vtipné, chápete? Ze společného bydlení jsem byla vyloučena, protože se nahlas směju nad knihami, ovšem tahle by stěhování rozhodně nezapříčinila.
Prvotina takového mistra světa, ale bohužel pouhý průměr.

4 27.06.2021

(SPOILER) Kolem domu nám stále poletují houfy strak, ovšem mrtvola žádná, tak se obávám, že titulní moudro neplatí.
Kniha to byla každopádně podivná. Jejím největším kladem je úžasná čtivost. Ne že bych ji nemohla odložit, ale poslední třetinu jsem vyloženě zhltla a ke čtení jsem se nemusela nutit, ačkoliv…
Za největší zápor považuju postavy. Marně hledám jednu sympatickou, a to včetně vypravěčky – detektiva. Fakt, že autor je scénáristou Vražd v Midsomeru, z díla trčí do všech stran. Zpočátku děj skáče z jedné podezřelé, protivné anglické rodinky na druhou, přesně jako v seriálu. Líbí se mi, když je oběť tak nesnesitelná, že jí násilný konec víceméně přeju, tak tohle bylo splněno. Ovšem na druhou stranu bych ráda někomu držela palce, jenže tady nebylo komu.
V půli přijde zajímavý zvrat, kdy dojde k vraždě i v „realitě“ vypravěčky a ona pátrá jednak po chybějících kapitolách rukopisu a zároveň i po vrahovi. Nejsem génius, ale v této linii mezi podezřelými moc na výběr nebylo a pachatel byl zřejmý poměrně brzy (vlastně to nikdo jiný udělat ani nemohl). Na konci jsem ale souhlasně s vypravěčkou ani neměla zájem o vyřešení „literární“ vraždy a kdyby se ztracené kapitoly vůbec nenašly, asi by mi to bylo jedno.
Asi nejvíc se mi líbila pasáž, kdy policejní důstojník vysvětluje vypravěčce, že ve skutečnosti dochází k vraždám naprosto výjimečně a téměř nikdy nejsou tak komplikované, jak se píše v detektivkách.
Kniha mě neohromila, nevcítila jsem se do žádné postavy a scházel jí humor. Toho jedu a záštiplnosti na mě bylo moc.

3 20.06.2021

Nerada to říkám, ale za mě zklamání. Přitom předpoklady k pěti hvězdám rozhodně byly – Čarodějčin syn se mi líbil moc, přičemž zápletka této knihy byla snad ještě lepší, temnější a slibovala hlubší zážitek. Pak mě dočista uchvátil poetický jazyk autorky (tímto poklona překladu a vůbec práci nakladatelství, v dnešní době něco ojedinělého).
Takže zpočátku naprosté nadšení. Byla místa, kde jsem slzela dojetím. Postavy žily a dýchaly, byly mi sympatické i lezly na nervy. Pravda, radní Gherland byl trochu strojený a papírový, ale možná jsem jenom přehnaně náročná.
Jenže v polovině se nadšení vytratilo. Asi to způsobil kolektivní Alzheimer, kdy si ani jedna postava nemohla na nic vzpomenout (a do toho nervy drásající hláška vytesaná na všem možném: „Nezapomeň! Myslím to vážně.“). A závěrečná honička v lesích, která mi nejvíc ze všeho připomněla poblázněné francouzské konverzační komedie, to znechucení dorazila.
Takže za tři a je to škoda. Opravdu slibný a silný námět rozplizlý do ztracena. Jak vlastně dopadla zlá čarodějnice? Tři dny po dočtení vlastně nevím. A ta dobrá? Čert ví. Takže takhle ne. Uměle vyvolávané tajemno skrz zadržování informací, opakování rádoby kryptických hlášek („Ona je tady!“ Která ona? Kde tady? A proč by mě to mělo zajímat?), chaoticky fungující magie.
A jestli tohle měla být kniha pro děti, tak jsem čínský bůh srandy.

2 17.06.2021

Zpočátku jsem se do čtení musela nutit. Autor je zakladatelem detektivního žánru, z čehož logicky vyplývá, že nevynalezl všechny finesy, které udrží čtenářovu pozornost. Především mi celá zápletka připadla nanicovatá a nebýt několika tragických nedorozumění, vlastně by nebylo co řešit.
Pak ale nastupují klady, a těch bylo požehnaně. Vyprávění jedné události z úhlu několika velmi rozdílných osob bylo vtipné, čím častěji se ke konci střídali, tím víc mě to bavilo. Psychologii vypravěčů autor vystihl dokonale, všichni mi v hlavě ožili, některé jsem nesnášela (Clackovou), některé litovala, Betteredge a Franklina si zamilovala.
Jak gradoval děj, tak se zlepšovaly všechny ostatní složky románu. Vypravěči se střídali častěji a zvyšovali čtivost. Humor, prezentovaný občas vloženou vtipnou hláškou, dostal zelenou při tak dramatické akci, jakou byla rekonstrukce činu – nad hláškami pana správce jsem se musela smát nahlas. Opravdovou perlou bylo vlastní vyřešení případu a zakončení příběhu. Palec nahoru.
Roztomilý, čtivý, vtipný viktoriánský román. Vřele doporučuji.

2 31.05.2021

(SPOILER) Bratr Cadfael je moje srdcovka a Ellis Petersová spisovatelská ikona. A tento případ byl prostě pohlazením po duši včetně několika ukápnutých slz.
Začnu obálkou. Asi půjdu proti proudu, ale tahle edice se Mysterypressu ohromně povedla a titulní obrázky jsou krásné a překvapivě vystihující (tedy krom detailu, že bratr Haluin není šedovlasý stařec, ale tmavovlasý třicátník).
Příjemný, dokonale vyvážený příběh. Čtenář se může spolehnout na úchvatné popisy jak krajiny, tak dějů i osob (rašící lístky jsou přirovnány k zelenému mušelínu, rozhněvaný mládenec při hovoru „jiskří“, aby posléze „vzplanul“).
Ohledně děje jsem si do půlky nebyla jistá, zda se jedná o detektivku či o milostný příběh, což ovšem u Petersové kráčí ruku v ruce. A záhadu nám naservírovala skutečně zapeklitou. Nakonec bych tam vraždu ani nemusela mít, protože rozmotávání pletence osudů zmrzačených v důsledku chorobné marnivosti a nenávisti docela stačilo. A několik zásahů shůry, díky nimž Cadfael odhalil pravdu, bylo nutných, jelikož pachatel skryl stopy opravdu důkladně.
Dostávám se k další lahůdce, a tou jsou charaktery postav. Všechny mi ožily před očima, byly sympatické, soucítila jsem s nimi, prožívala jejich trápení, a paní Adelais bych vlastnoručně zaškrtila.
Vyhrábnu aspoň nějaký nedostatek. Ano, naprostá absence humoru. Ale všechny ostatní složky působily tak harmonicky, že mi nevadil.
Jednoznačně doporučuji.

9 23.05.2021

(SPOILER) Z mnoha stran se mi doneslo, že tato kniha je nejkrásnějším milostným příběhem všech dob.
Moje sladké toužení bylo značně narušeno úvodními stránkami, z nichž se zřetelně jevilo, že příběh špatně dopadne. Na tom já osobně nevidím nic krásného a momentálně se na to ani necítím dost silná. Abych u knihy vydržela, musím mít naději, že to s hrdiny dobře dopadne.
Nicméně autorka prostě umí, takže i s tímto hendikepem mě zaháčkovala a já se propadla do světa nešťastné Eleanor a krásného, svérázného Parka. Děj veškerý žádný, což nebylo na závadu, tahle kniha byla prostě o vztazích. Vznik, vývoj a gradace lásky byla ovšem naprosto dechberoucí. Jak se často zmiňuje, pouhý dotek rukou hrdinů působil jako výbuch skladu střelného prachu.
Nejsilnější stránkou byly postavy, dokonale propracované a živé, a pochopitelně dialogy. Z autorství hanlivých výroků jsem podezírala tu správnou osobu hned z počátku, načež mě autorka dobře zmátla, aby celá záležitost fantasticky vyvrcholila včetně nečekaného zvratu v chování důležitých postav. Mým favoritem je (hned po Parkovi) jeho šarmantní táta, který se postaral i o několik vtipných situací, díky za ně.
Damoklův meč předpokládaného špatného konce mi požitek hodně kazil, ale v tom jsem asi mezi čtenáři výjimka. Nakonec jsem si říkala, že to vlastně mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůře. Ale jak se o autorce (opět) říká, ona se s postavami rozhodně nemazlí.
Po dočtení i s výhradami musím uznat, že se jedná o nejkrásnější milostný příběh všech dob. Amen.

4 19.05.2021

Meg Cabotová je prostě vtipná a umí psát. Ačkoli se v této romantické detektivce dějí věci daleko za hranicí všedního dne, věřím jí všechno a kupodivu bych chtěla být na místě Heather. Je chytrá, sympatická a krásná (aspoň pro Coopera). Ovšem její máti bych zastřelila.
Knihu jsem četla už podruhé, ovšem po tak dlouhé době, že jsem si nepamatovala, kdo je vrah. Překvapilo mě, že se celý děj odehrál v průběhu dvou dnů. Vzhledem k množství událostí mi připadlo období delší.
Smála jsem se a napětím nedokázala knihu odložit a na konci se gebila jako měsíček na hnoji, takže v žánru rodokaps pro holky plný počet hvězd. Nescházely ani hlubší myšlenky, zvláště poté, co na scénu dorazila matka. Nebo závěrečné Canavanovo hodnocení psychologie vrahů. Za mě totiž složité a obtížně srozumitelné nerovná se geniální. Naopak, vyjádřit obecně platnou pravdu s lehkostí a humorem oceňuji podstatně víc.
Rozhodně doporučuji (a vrátím se i k předchozím dílům série).

2 17.05.2021

Knihu jsem dočetla včera a dnes už si nepamatuju, jak se jmenovala hlavní hrdinka. A jo, Molly. Ale v zásadě tento detail charakterizuje celou knihu. Četla se báječně, stránky ubíhaly, dialogy byly „živé“, postavy sympatické, sem tam vtípek. Ale pod tím nic. Žádný základ pro příběh, žádná zápletka, zvrat, překvapení, vztahové karamboly, nic. Kdyby se hlavní hrdinka celou dobu nesvíjela ve svých, z valné části neopodstatněných citových problémech, tak nebylo fakt co řešit. A to je zatraceně málo.
Autorka prostě znovu vyvařila stokrát použité ponožky. Smůla. Psát asi umí, ale nemá o čem.
Ztráta času.

2 14.05.2021

Tato kniha se nepovedla, přičemž sérii Nepřátelé a milenci považuji za jednu z nejlepších v žánru „rodokaps pro holky“, to znamená romantika říznutá trochou dobrodružství.
Přitom téma není vůbec špatné, tlustá hlavní hrdinka, která bojuje proti odsuzování a za svou lásku, rozervaný hlavní hrdina s těžkým traumatem z dětství. Jenže jako kdyby to nenapsala Ahrnstedtová. Silné momenty bych spočítala na prstech jedné ruky (úvaha Siri a Lexie o „upřímných“ krásných ženách a závěrečný Lexiin proslov a… jak říkám, jedna ruka po srážce s cirkulárkou dávno stačí). Psychologie postav odbytá, nečekané a rušivé zvraty nálad hlavních hrdinů, ploché a klišé záporné figury. I samotný děj působí jako stokrát vyvařené ponožky. Jasně, v romantice neočekávám bůhvíjaké veletoče, kvůli danému schématu přece tuto literaturu čtu! Ovšem vývoj vztahů minimálně v rodinách hlavních hrdinů a třeba i mezi přáteli by měl být zajímavější a propracovanější.
Hlavním kamenem úrazu je bezesporu překlad. Paní Matocha není schopna dát dohromady českou větu a pan Straberger korektury odflákl způsobem typickým pro současnou beletrii (a ještě se k tomu drze přiznává). Vtip a jiskrnost autorčina textu tím ztratily veškeré kouzlo.
Na tuhle knihu byla škoda papíru.

3 09.05.2021

Tak jo. Nějak jsem nevěděla, jak začít, tak jsem si znovu přečetla anotaci. Což normálně nedělám a vím proč. Nevím, k jaké knize ta anotace měla být, ale s touto neměla nic společného. Potměšilého multimilionáře v ní opravdu nenajdete. Sorry jako.
Co v ní najdete? Spoustu skvělého humoru. Tolik jsem se nenasmála už dlouho. Poměrně spletitý příběh vyprávěný napřeskáčku. Jelikož se však děj neutápí v popisech, tak se mi všechny linie podařilo udržet. Zápletka mě chytla za srdce a pointa ohromila.
Čeho zase bylo nadměrně, byly filosofické úvahy o smyslu života. Ano, všechny postavy se octly na křižovatce (při prohlídce bytu ke koupi), žádná neměla lehký osud, taky mi nějaká ta slza ukápla, ale silné emoce dokázal text vyvolat i bez hlubokomyslných rozborů. Takže za tyhle bláboly ubírám jednu hvězdu.
Ačkoli abych byla spravedlivá, nejméně jednu navíc bych měla přidat za celkové vyznění – naději a optimismus jsem potřebovala jako sůl.
Takže za pět, vřele doporučuji a běžím si pro e-verzi do čtečky, abych mohla tento klenot nosit stále s sebou.

11 05.05.2021

(SPOILER) Jednou z mých velkých tužeb je číst dlouhou, sedmisetstránkovou knihu, která by mě bavila a na konci bych litovala, že není rozsáhlejší.
Jako obvykle půjdu proti hlavnímu proudu, ale Jonathan Strange to nebyl. Přitom naše přátelství začalo tak dobře. Od začátku se mi líbil autorčin styl, okouzlilo mě viktoriánské urban fantasy a suchý anglický humor.
Myslím, že na vině je právě množství stránek. Neřekla bych, že se v románu proplétalo mnoho linií, spíš jsme sledovali jednu, respektive dvě hlavní, ovšem nadměrně košaté a rozsáhlé a suchopárně podané. S kýmkoli se hlavní hrdinové dali do řeči, tomu bylo následně v příběhu věnováno spousta prostoru.
A kouzlo začalo vyprchávat. Především mě za srdce nevzaly postavy. Angličtí gentlemanové (a pozor! nikdo jiný, jako třeba ženy nebo neurození lidé, fujtajbl!) poplatní nejvíc ze všeho svému úzkoprsému vychování (ano, uznávám, naprosto to odpovídalo době, do níž je román zasazen), mě po první třetině začali nudit, aby mi na konci vyloženě lezli na nervy. K tomu se v závěru přidalo několik vyloženě hloupých činů pana Strange. On sám se na vysoké úrovni zabývá magií, ovšem známky působení zlotřilého elfa ve vlastní domácnosti na rozdíl od všech ostatních přezíravě přehlíží a tak podobně. Svěřit vzácný prst paní Poleové Drawlightovi, to už jsem tloukla hlavou o zeď. Úspěch celé této záležitosti se mi jevil víc jako deus ex machina než co jiného.
Ono vůbec završení osudů hrdinů připomínalo víc efektní představení, než logické vyústění děje a jejich povah. To celá anglická magie bojovala proti jednomu jedinému elfovi? Kam se poděli ostatní? Proč odešel Lascelles k elfům? Jak Childermass věděl, co si s tajuplnou krabičkou počít? Proč nezmizela Temnota, když zahynul její tvůrce (pozor, navzdory tomu, co sám Strange na stránkách říká)? A tak podobně. Abychom došli k srdceryvnému konci? Jako vážně?
Jedinými osvěžujícími prvky v plejádě šedivých postav byla Arabela a rodina Greysteelových, ti byli opravdu milí, stateční a charakterní.
Nesouhlasím s tvrzením pana Gaimana, že se jedná o nejlepší anglický fantasy román za posledních sedmdesát let. Například jeho Nikdykde se mi líbilo víc, o Mužích ve zbrani ani nemluvě.

9 02.05.2021

Exotický Yucatán, tajuplní Mayové, bohové stejnou měrou děsiví a sexy, jazz, charleston a oslnivé hvězdy stříbrného plátna, to jsou kulisy, na nichž autorka rozehrála působivý příběh o hledání artefaktů božské substance a zároveň naplnění těch nejhlubších tužeb.
Královnou příběhu byla kurážná, chytrá, vtipná i laskavá Kasiopea. Tahle hrdinka si mě omotala kolem prstu už na popelkovském začátku – beztoho jsem autorku podezírala, že si ze slavné pohádky dělá tak trochu dobrý den, a dělala. Hun Kamé jí zdatně sekundoval, ostatně jako všechny plnokrevné a uvěřitelné postavy. Jasně, mým favoritem se stal démon Loray.
Zábavný děj pádil kupředu, stránky ubíhaly dočista samy. Jakékoli klišé, které se hodilo do krámu, bylo použito a následně převráceno na ruby. A závěr byl vystavěn prostě dokonale. Do poslední chvíle jsem shodně s Kasiopeou čekala, že Hun Kamé vytáhne z klobouku nějakou exkluzivní lest. Nevytáhl, ale o to víc mě vyřešení všech zádrhelů překvapilo. Smekám.
Přičemž se v knize našel prostor i pro úchvatné popisy okolí, rozpálené krajiny, pulsujících měst či magické svatyně. Při čtení jsem se bez PCR testu octla v Mexiku.
Nesmím zapomenout na nejkrásnější složku díla, křehkou, a přesto silnou milostnou linku. Autorka vykreslila emocionálně působivý vztah bez jakýchkoli berliček typických nevkusných obratů, takže jsem byla ušetřena nohou křížem či rozpalujících dotyků. Děkuji nastotisíckrát. Scéna, v níž se Hun Kamé a Kasiopea pouze dotkli čelem, mě přinutila políbit čtečku.
Jednoznačně jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Vřele doporučuji.

7 20.04.2021

Opět jsem zatoužila po romantice, avšak tentokrát se mi jí nedostalo. Ne že by to bylo vyloženě špatně, ovšem určité zklamání nastalo. Ve skutečnosti jsem se ponořila do obšírného líčení rodinné historie a velké křivdy, k níž mezi jejími členy došlo.
Tak za prvé – Halleholmovi o sobě tvrdí, že jsou „malá rodina“, jenže vzhledem k dlouhé řadě generací a propleteném příbuzenském křížení jsem měla v postavách a vztazích totální hokej.
Za druhé – ano, sem tam nějaký žhavý pohled a „nohy křížem“ (komu se vlastně takové obraty líbí? mně rozhodně nikoli) nastaly, ovšem ve skutečnosti se jednalo o analýzu obchodních praktik podnikatele typu Zdeněk Bakala 2.0.
Za třetí – překvapivě dobře se to četlo, ačkoli ze začátku mě postavy vůbec nezaujaly. Ale Švédsko ze stránek přímo dýchalo a postupné odkrývání různých tajemství mělo rozhodně své kouzlo. Konec jsem zhltla pod napětím.
Za čtvrté – opět ránu pěstí pro korektora. Nebo autorku? Hovorové výrazy dávkované nesystematicky a ojediněle působily křečovitě. Ony ve Švédsku borovice na podzim mění barvu jehličí? A noci se zkracují? Jako fakt? A podobně.
Takže za tři. Četlo se to dobře a jo, ten konec mě překvapil, humoru jak šafránu, ale občas se podařil úderný vtípek. Ale pochybuji, že ve mně příběh zanechá hlubší stopu.

6 14.04.2021

Naslouchač je strašlivina. Do půlky knihy jsem měla v úmyslu věnovat jednu hvězdu za čtivost, která i tak byla záhadou, když vezmu v úvahu všechny ostatní složky včetně krkolomných a „papírových“ dialogů (obzvlášť konverzace faji Bojana s kapitánem Joelem byla lahůdková).
Jenže v druhé půli jsem už dočtení pojímala jako drsnokeš. Kapitánovy oříškové oči mám dosud vypálené do sítnice, psychologie postav byla k pláči (obzvlášť kapitán je neznámá identita z Marsu, nikoli skutečný muž), nějaký vývoj, no to bych chtěla moc, děj veškerý žádný, hlavní hrdinka z neutrálu přeřadila na nášlapnou minu před mateřskou školkou (díky za tip, @Neřeknu), o technické, ekonomické a sociální udržitelnosti smyšleného světa by se daly vést debaty, ovšem prakticky zůstala na nule.
Nevím, která složka textu byla nejhorší (včetně perfektně zvládnutých korektur typu: Odpověď odbil jednou větou.). Na konci ale všechno překonala všeobjímající nekonzistentnost postav. Kapitán naprosto nezvládne hysterický výstup kuchaře, aby o stránku dál jeho slovo všechny postavilo do latě; Ilan se svéhlavě vecpe do pitevny, načež ohrnuje nos nad zacházením s mrtvými, aby se jí nakonec udělalo zle od žaludku.
A já se ptám: PROČ? Proč je tato kniha označována za nejlepší českou fantasy? V tom případě je na tom česká SFF scéna opravdu hodně špatně.
Hloupé, afektované, nekonzistentní, špatně napsané. Tragédie.