Radunnie komentáře u knih

Mé první setkání s autorkou.
Téma knihy je poměrně slibné, zajímavé, bohužel se ho nepodařilo plně využít. Příběh na mě působil rozvláčně a předvídatelně. Chápu, že hlavními hrdiny jsou vzdělané, inteligentní bytosti, pochybuji ale o tom, že konverzace mezi nimi v domácím prostředí probíhá tak šroubovaně a křečovitě. Až závěr byl o něco zajímavější, celkově mě ale kniha emocionálně ani myšlenkově neoslovila.

O Nadělení jsem se dozvěděla díky velmi kladným recenzím, navíc mě definitivně přesvědčila dlouhá čekací lhůta v knihovně – jasná známka toho, že tahle kniha stojí za pozornost. A to skutečně stojí.

Sama jsem v ní našla něco, co mě upřímně zasáhlo – nenásilně, lidsky. Daniel Krejčík se zde ukazuje ne tak jako herec, ale spíše jako člověk s velmi osobitým pohledem na svět.
Co mě na něm zaujalo nejvíc, kromě obdivuhodné otevřenosti a upřímnosti, se kterou s čtenáři sdílí své myšlenky, je jeho schopnost přizpůsobit se – z lásky, z přesvědčení, z vnitřního klidu. Rozhodnutí opustit pohodlí a pustit se spolu s partnerem Matějem do přestavby zámku, do života mimo běžné koleje, je něco, co by nikoho jiného snad ani nenapadlo. A přesto to není popisováno jako hrdinství, ale jako přirozená součást jejich společné cesty.

Kniha velmi citlivě ukazuje, že ne vždy je nutné vše plánovat rozumem – že občas má cenu pustit se i do věcí, které znějí trochu bláznivě. A že když je za tím opravdová láska, víra a odhodlání, může z toho vzniknout něco krásného a smysluplného.
Vyprávění plyne lehce, je napsané s nadhledem, s humorem i jemností. Čtení mě bavilo od začátku do konce, bez hluchých míst, bez zbytečného patosu.
I vizuálně je kniha krásně zpracovaná – fotografie a celkové pojetí působí vkusně a osobitě, stejně jako autor sám.

Po přečtení této knihy mám jasno – Daniela Krejčíka teď rozhodně chci vidět i na jevišti. A Dánská dívka, ve které aktuálně hraje, se stává pro mě téměř nutností.
Knihu Nadělení rozhodně doporučuji. Je to výjimečné svědectví o odvaze žít po svém – bez zbytečných gest, ale s velkým srdcem.

Kniha je rozhovorem s renomovaným, výjimečným psychiatrem C. Höschlem, který zaujme nejen svou hlubokou odborností, ale i schopností srozumitelně a věcně reagovat na každou otázku. Je obdivuhodné, jak široký záběr vědomostí měl a jakými konkrétními příklady dokázal své odpovědi ilustrovat. Velkým plusem je i to, že otázky, které mu pokládá autor Hamšík, nejsou banální – navazují na předchozí odpovědi a přirozeně rozvíjejí téma.

Témata knihy nejsou lehká, vyžadují čas na zpracování a zamyšlení. Po dočtení jsem si uvědomila, že bych ji možná měla číst pozorněji, ale i tak ji určitě doporučuji. Pan doktor byl nejen nesmírně vzdělaný, ale zanechal výraznou stopu ve svém oboru. Za to si zaslouží velký respekt.

Od této knihy jsem očekávala hlubší vhled do tématu bezdětnosti – osobní výpovědi, které by čtenáři přiblížily různé životní osudy a postoje žen, které se rozhodly (nebo musely) zůstat bez dětí.
Kniha je postavená na přepisech nahrávek rozhovorů, což by samo o sobě nebyl problém, kdyby byly přepsány a upraveny tak, aby tvořily ucelený a literárně hodnotný celek. Místo toho však působí značně roztříštěně, neuspořádaně a často i zmateně. Autorka očividně není profesionální spisovatelka, což se odráží nejen na stylu, ale především na neschopnosti vytvořit souvislý a čtenářsky přitažlivý text.
Nešťastná je i volba formátu – přeskakování z jednoho tématu na druhé bez logického propojení působí rušivě a znemožňuje čtenáři ponořit se do příběhů jednotlivých žen. Nepomáhá tomu ani použití přímé řeči ve fialové barvě, což působí spíše rušivě než originálně.
Obrázky, které jsou součástí knihy, jsou sice vizuálně zajímavé, ale k celkové kvalitě díla přispívají jen minimálně.

Život s Freddiem musel být neuvěřitelná jízda!
Bylo zajímavé číst o tom, jak vypadalo posledních sedm let jeho života po Jimově boku, a o to smutnější bylo ponořit se do kapitol popisujících jeho poslední měsíce.
Jeho odcházení bylo srdcervoucí samo o sobě, stejně jako události, odehrávající se po jeho smrti – jak se jedna ziskuchtivá ženština (a s ní i řada dalších individuí, které by mezi své přátele Freddie neřadil) odvrátila od těch, kteří o něj pečovali až do úplného konce!
Celkově je kniha nejen poutavým pohledem do Freddieho a Jimova soukromého života, ale i mrazivou výpovědí o tom, jak pomíjivá může být lidská loajalita.
Musím také vyzdvihnout krásnou titulní stranu.

Autor se do značné míry inspiruje dokumentárním filmem True Stories: Avicii, který vznikl rok před Timovou smrtí, s posledním rokem jeho života si dal mnoho práce, seznamuje s ním čtenáře dostatečně. Nejde samozřejmě o žádné literární veledílo, co se týče stylistické stránky, některé části, například pasáže o videohrách, mi připadaly zbytečně zdlouhavé, více bych uvítala osobní, třeba i humorné historky a zážitky ze života s Timem v době jeho dospívání. Takto na mě kniha působila spíše faktograficky, s potlačenou emoční stránkou.

Zklamáním je ovšem český překlad. Některé hrubší výrazy (zvláště ten od ‘k’) jsou doslova mimo mísu a jistě by je šlo přeložit vhodněji. Text je místy kostrbatý a obsahuje zbytečně mnoho překlepů.

Po obsahové stránce má kniha velký význam – pomáhá lépe pochopit křehkost duševního zdraví a to, jak složité může být vnímání světa pro lidi trpící duševní poruchou nebo zvýšenou citlivostí.
Timových rodičů v závěru knihy mi bylo neskutečně líto.

Já ty Taliány prostě můžu!
P. Giordano, stejně jako ve svých Prvočíslech, dokáže svou poetikou a vytříbeným smyslem pro jazyk zdánlivě prostý příběh proměnit v cosi hlubšího a pozvednout ho tak na vyšší úroveň.
Celá kniha nese náznak melancholie a napětí, a to i bez jakýchkoliv dramatických zvratů.
Doporučuji čtenářům, kteří si chtějí kromě zajímavého vyprávění vychutnat i krásu literárního jazyka.

Přiznávám bez mučení, že příběh mě příliš nezaujal. Snad za to může lehký tón, popisující mimořádně morbidní počínání hlavní hrdinky, snad z velké části vymyšlený obsah. Samotné provedení a zpracování jinak zajímavého tématu mě zkrátka nenadchlo, zasloužilo si daleko více napětí a hloubky.
Navíc takové množství překlepů a chyb v textu jsem snad jinde nezaregistrovala!

Moc pěkné, místy dojemné, vyprávění o tomto “malém velkém muži z pera jeho synů. Oba dva, ačkoliv i oni sami ve svých oborech dosáhli úspěchů, vykreslují Louise s ohromnou úctou a respektem nejen vzhledem k jeho profesnímu věhlasu, ale především jako milujícího a starostlivého tatínka. Svou láskou k přírodě a všemu živému, především pak vztahem ke své milované ženě, dokázal, že byl skutečně jedinečnou lidskou bytostí.
Dojem z knihy místy kalí český překlad, nevhodná volba českých výrazů a celkem slušná řádka pravopisných chyb a překlepů, což samozřejmě nepřičítám na vrub samotným autorům.

Průměrná kniha s informacemi a radami, které naleznete v jakékoliv psychologické příručce nebo článku. Zařazení některých podkapitol viz “Práva spotřebitelů mi připadá zcela mimo mísu, stejně tak doporučení dalších knih autora uvnitř textu.
Třešinkou na dortu je nepovedený český překlad P. Klepáče, plný výrazů, které snad v češtině ani neexistují (např. “nešťastnost).

Myslím, že pro příště dám paní Marsons vale. Její literární styl mi vůbec nesedl, nelogičnosti v příběhu jakbysmet. Existuje veliké množství kvalitnějších autorů krimi, thrillerů a detektivek se schopností daleko lépe vystavět atmosféru a náročnějšího čtenáře zaujmout.

Chápu, že pro kapitalisticky smýšlejícího, trochu egocentrického člověka s takřka neomezenými prostředky je jakýkoliv zdravotní problém čárou přes rozpočet. Natož když takového nadčlověka postihne prasklá aorta!
Nechci soudit, s ničím podobným jsem se ve svém životě nesetkala, netuším, jak bych se s nastalou situací smiřovala já (pokud bych měla to štěstí a hrobníkovi utekla). Mám pocit, že pan Viewegh se svými zápisky odhalil, a bohužel nikoliv v nejlepším světle.
Jako terapie mu možná kniha pomohla, na druhou stranu není třeba přece vydávat cokoliv za jakoukoliv cenu!
Holt jméno Viewegh je značka, stejně jako jeho oblíbený Hugo Boss.

Nezaujalo. Ani samotný příběh, ani po stránce literární. Netuším, co autorka chtěla svou knihou čtenářům sdělit, za mě neslané nemastné, v podstatě zbytečné.

Jako tradičně skvělé, zábavné čtení o smutných životních peripetiích. Dokonce i motiv deprese a sebevraždy autor rozebírá natolik vtipně, že se smíchem zalykáte.
Jen ten přerod hlavního hrdiny z psychicky nemocného člověka na super motivovaného, podnikavého jedince mi připadal nedotažený, málo uvěřitelný, stejně jako závěr samotný.

Obdivuji zápal, odhodlání a nadšení Dr. Pohludky v době pandemie. Knize jako takové by neuškodila přítomnost spoluautora, zkušeného v písemném projevu. Vyprávění, bezpochyby zajímavé, kazí poměrně značné množství překlepů a slovních spojení, typických pro hovorovou češtinu.

(SPOILER) Velmi emotivní příběh, vyprávěný s nepřekonatelným vtipem a nadsázkou. Obsahuje množství zajímavých postřehů a moudrých bonmotů, které jistě stojí za zapamatování.
O to víc, že autor zprvu sází na humornou strunu, vyznívá pochmurněji osud hlavního hrdiny v několika posledních dnech jeho života.
Zvláště rozhovor mezi Luciem a jeho přáteli, kteří se dozví, že by raději své poslední týdny trávil se svou rodinou místo výletu po Evropě v jejich společnosti, pro mě byl po všech vtípcích a legráckách studenou sprchou, ačkoliv měl Lucio k takovému postoji ve své situaci plné právo.
Trochu hollywoodsky na mě působila scéna v kostele s nápadem ohledně obnovení manželského slibu, která odvedla pozornost od hlavní dějové linky, pro mě trochu nešťastným směrem.
Některým tématům se mohl autor věnovat trochu hlouběji, například niterným Luciovým pocitům, jeho obavám, strachu, myšlenkovým pochodům, fyzickým i psychickým změnám, které nástup vážné nemoci provází. Chápu, autor se snaží tragickou stránku příběhu odlehčit, nicméně už jen to, že si vlastní děti nepovšimnou jakékoliv změny na fyzickém vzhledu člověka, umírajícího na rakovinu, je zvláštní.
Napadá mě několik dalších otázek, v knize nedostatečně vysvětlených, například jak Lucio dospěl k rozhodnutí podrobit se eutanázii a co vlastně tomuto finálnímu aktu předcházelo? Z příběhu jsem získala pocit, jako kdyby asistovanou sebevraždu mohl absolvovat každý těžce nemocný člověk, který zrovna projíždí Švýcarskem, přitom ve skutečnosti jde o velice zdlouhavý a náročný proces, a zdaleka ne každému žadateli je umožněn.
Nicméně navzdory určitým výhradám v ději přiznávám, slzela jsem jako krokodýl a už se těším na další páně Brizziho knihu!

Anna musela mít charisma a krásu Brigitte Bardot, jinak si nedokážu vysvětlit zájem všech chlapů o ni. Ufňukané, negativní, třicetileté (pardon, Aničko, 29leté) cosi by v reálném světě spíš každého chlapa odradilo.
Některé vtípky a komentáře jsou vcelku povedené, já ale čekala příběhy přímo ze života. Takhle to vypadá, že Anička zvládá hned po příletu angličtinu na výbornou, ani řízení auta vlevo jí nedělá žádné potíže. Přitom každý, kdo v Anglii žil a pracoval, dobře ví, že o historky a zajímavé zkušenosti v této oblasti není nouze.
Závěr je hoden červené knihovny, sentimentální a vykonstruovaný až hanba, jen polít růžovou čokoládou.
Kladně hodnotím obálku, je vtipná.

Souboj dvou geniálních mozků a svědectví z přímé linie o jednom netradičním způsobu vyšetřování největší špionážní aféry historie. Aneb jak lze lidským přístupem, charismatem a bedlivým pozorováním dosáhnout v profesi životního úspěchu, a to všem možným překážkám a nezdarům navzdory.
Pobavily jak vtipné, hodnotící komentáře na adresu pozorovaného subjektu, tak i situace v prostředí FBI.
Trochu zklamala absence zmínky v Poděkování Lucianě, bývalé manželce, která byla v oné době pro autora tou největší oporou.

Napínavý, brutální příběh, ze kterého horká, drsná atmosféra jen odkapává. Trochu připomíná díky výskytu rázovitých postav a strohých dialogů mix knih Tahle země není pro starý a Komu zvoní hrana. Chválím také autorovu schopnost v nejlepším vyprávění ukončit.

Námět vypadal velmi zajímavě, bohužel, jak jsem zjistila posléze, se jedná o knihu s téměř nulovým napětím a gradací. Autorka nezapře, že se v soudní antropologii pohybuje jako ryba ve vodě, nicméně změť jmen, cizích názvů a samotná vysvětlující pointa v závěru na kvalitě příběhu pro bězného čtenáře dvakrát nepřidá. Závěr je už úplně přitažený za vlasy. Ráda bych si přečetla od paní Reichs odbornou knihu, na kvalitní autorku detektivek jí přece jen něco schází.