Můj život po životě

Můj život po životě https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176196/bmid_muj-zivot-po-zivote-176196.jpg 3 541 114

Můj život po životě napsal Michal Viewegh jako určitou formu zpovědi o událostech, které se v jeho životě staly od prosince 2012 a změnily navždy jeho způsob života. Můj život po životě začíná 8. prosince 2012, kdy Michalu Vieweghovi praskla aorta. Byl převezen do nemocnice a půl hodiny marně oživován. Poté byl operován a navzdory předpokladům přežil. Bohužel jeho klinická smrt nezůstala bez následků a potýká se s nimi dodnes. Z jedné strany by měl být šťastný, že vůbec přežil. Z druhé strany se musí smířit s tím, že jeho způsob života je definitivně minulostí. V knize Můj život po životě se Michal Viewegh snaží zachytit pocity a úvahy člověka, jehož život se obrátil naruby, život člověka s poškozeným mozkem. Měl by být rád, že žije, ale může být vůbec rád na světě, když už nic není takové, jako bývávalo? Přežil, ale často ho napadají různé myšlenky... Je odkázaný na pomoc své rodiny a jen jeho nejbližší a psaní mu pomáhají přežít každý nový den. Můj život po životě Michala Viewegha vychází necelý rok po jeho operaci a návratu do života. Je to román, jehož psaní bylo pro autora velmi bolestné, ale přes všechnu bolest je kniha Můj život po životě především knihou očistnou.... celý text

Přidat komentář

mila2411
07.11.2023 3 z 5

Smutné počtení. o MV si můžu myslet cokoliv, ale osud k němu byl nezaslouženě krutý. Tak hodně sil a zdraví!

vladka321
06.11.2023 5 z 5

Po sluníčkových nemocných, kteří bagatelizují své nemocné tělo i duši čtu knihu od člověka, který svůj stav tak pohodově nevidí. Pere se s tím, že prostě není jako dřív... Někdy hůře, jindy malinko lépe. Dobře mu však není a těžko se smiřuje s pocitem, že snad někomu může být na obtíž. Bojí se a tím se u něj stupňují všechny jeho obavy. Kdo nezažil, nepochopí. Každý se se svým osudem pereme, ovšem ti co jsou po těžkém úrazu či zlé nemoci se rozhodně vcítí lépe. Je to houpačka emocí, strachů a nejistot. Já za toto emocionální vysvléknutí děkuji a smekám za obrovskou odvahu.


Radunnie
21.08.2023 1 z 5

Chápu, že pro kapitalisticky smýšlejícího, trochu egocentrického člověka s takřka neomezenými prostředky je jakýkoliv zdravotní problém čárou přes rozpočet. Natož když takového nadčlověka postihne prasklá aorta!
Nechci soudit, s ničím podobným jsem se ve svém životě nesetkala, netuším, jak bych se s nastalou situací smiřovala já (pokud bych měla to štěstí a hrobníkovi utekla). Mám pocit, že pan Viewegh se svými zápisky odhalil, a bohužel nikoliv v nejlepším světle.
Jako terapie mu možná kniha pomohla, na druhou stranu není třeba přece vydávat cokoliv za jakoukoliv cenu!
Holt jméno Viewegh je značka, stejně jako jeho oblíbený Hugo Boss.

Misty-K
04.07.2023 4 z 5

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

"Jiní na tom nepochybně byli a jsou hůř než já. Ale vědět bohužel není totéž jako cítit."

Co do děje je tahle kniha vlastně o ničem. Děj však netvoří obsah díla sám. A tak můžeme říct, že je Vieweghův Můj život po životě o zoufalství a pocitu neadekvátnosti, o ztrátě všech dosavadních jistot a s nimi snad i identity, o snaze vrátit se do vyjetých kolejí, což ale jde k zbláznění pomalu...

Kniha vychází z tragické změny ve Vieweghově životě - prasknutí aorty, které se mu povedlo přežít. Jeho mozek a tělo se však vzpamatovávaly jen pozvolna.

Můj život po životě přenáší čtenáře do jeho hlavy v době, kdy se snaží vrátit do předchozího života. Jenže drobné neúspěchy mu připomínají, že nic už nebude stejné jako dřív. A stejně tak úspěchy - copak je tak skvělé zvládnout dojít na nákup? To klesl tak hluboko?

S každým výpadkem paměti a s každým návratem pocitu únavy si vypravěč připadá předčasně zestárlý a nepotřebný. Nemůže se spolehnout ani sám na sebe a na ostatní se spoléhat nechce, i když musí - vždyť už je svou bezmocí jistě tak štve! Utápí se v myšlenkách na smrt, pokusy o černý humor a nadsázku vyznívají spíše temně než vtipně. Malé pokroky se ukazují, i je však doprovází negativita. Co když je tohle vrchol a víc už se situace nezlepší?

Můj život po životě je zpovědí o pocitech muže, kterému náhoda sebrala život, jejž miloval. Ačkoli ví, že mnoho lidí je na tom hůř a že by měl být rád za podporu okolí, nedokáže se dlouho nad svou situaci povznést a raději se bezmocně vzteká. Postupně se však se svým osudem srovnává, a to skrze literaturu, kterou čte, i naučení se oceňovat malé pokroky. Navíc dílem prostupuje metatextová rovina, kde se vypravěč snaží něco, cokoliv sepsat - a postupně dává dohromady právě Můj život po životě, jímž nejdříve pohrdá, ovšem postupně je znát jeho svým způsobem terapeutický efekt.

Konec je otevřený, ale zvláštně pozitivní. Není to šťastné, nevíme, co přesně bude dál, ale smířenost se situací je zde znát. A někdy tohle musí stačit.

Někomu může kniha připadat zbytečná a ufňukaná, někomu neskutečně tíživá. Jisté je, že přes nízký počet stránek je plná emocí. Podle mě za přečtení rozhodně stojí.

wimpzk
30.12.2022 4 z 5

Ano, je to skutečně "deníček pacienta" spíše než plnohodnotný deník, jak jsme u Viewegha zvyklí, ale to mu rozhodně neupírá na čtivosti a vzhledem ke všeobecně známým událostem ze života tohoto autora, na hodnotě. Ba právě na opak. Je dobré si připomenout, že se život může ze dne na den obrátit o 180 stupňů a člověku nezbyde než se s tím potýkat.

alef
12.10.2021 1 z 5

„… a není to kniha napsaná spisovatelem ve vrcholné formě …“

Kniha zrodivši se z tragické události v životě spisovatele … velmi osobní, velmi depresivní a jednoznačně kontroverzní deník … sebelítostné vyjádření člověka trpícího úzkostmi všeho druhu, od těch o své zdraví až po chorobně žárlivé myšlenky …

„Proč píšu deník? No když už jsem se rozhodl nedávat rok žádné rozhovory, musel jsem si to přece nějak vynahradit; jsem na rozhovorech o vlastní osobě závislý …“

Deník je jedna z nejstarších literárních forem a Vieweghovi sedí, takže se nedivím, že se spisovatel „v nejhorším tvůrčím období svého života“ uchýlil k této formě (právě za ní má ode mne 1*), naopak, řekla bych, že to byla správná, ještě spíš řekněme, jediná možná, volba a asi jediné, co trochu „zachránilo“ výsledek … knihu autora pochybujícího, sama sebe přesvědčujícího …

„ ,Bude to někoho zajímat?̔ zeptám se. ,Bude tuhle litanii někdo číst?̔ ,Koupí si takovou knihu někdo?̔ Mám sevřený žaludek. Vypiju zbytek vína ve sklenici.“

… a ve finále opět vše zpochybňujícího …

„ ,A co mám doprdele dělat, když musím polykat dvanáct tablet denně?‘ “.

Výsledkem je tedy knížka, která není ani trochu satirická (jak jsme u autora zvyklí), vlastně ani moc ironická (i na to jsme u něj zvyklí), vlastně je jen dost sarkastická …

„Jsem paralyzován zjištěním, že debilové existují…“

Výsledkem tak není nic jiného než vulgarismy prostoupený deprimující text …

„ ,Co to kurva žeru za voblbováky?‘ ,Osude, ty svině!‘ ,Čím jsem tě tak nasral, že jsi mi z mého skvělého života udělal tohle?‘“

… který měl, jako terapeutický (jak se o něm vyjadřuje i sám autor) zůstat pěkně v šuplíku!

katie.k09
27.01.2021 3 z 5

Dobre, neni to zadny zazrak nebo neco, co chcete cist vicekrat. Mezi vsemi temi narky a fnukanim se ale najdou momenty pro autora tak typicke - sebeironie, cerny humor, surovy popis zivota...
Ja ocenuju, ze se v tehle knize Vieweg ,,obnazil,, a stal pro ctenare beznym smrtelnikem.

lencin
27.09.2020

"Nevím, opravdu nevím. Z mého mozku je špenát."
(2014)

Jája92
21.07.2020 3 z 5

Kniha, která vznikla díky události, která se autorovi stala a je zde popsaná velmi detailně a sugestivně.

moniiwolf
17.05.2020 4 z 5

Zvláštní kniha ve formě deníkových záznamů. Jedna velká depka, řekla bych. Ovšem s přimícháním koření života. Tohle je život, tohle se děje. Takže jestli vás kniha nebavila, nebo jste se u ni nudili a odpočítávali jste poslední stránky knihy, měli byste se zamyslet nad svým životem a upřímně si odpovědět na otázku, zda je váš život o tolik zábavnější a dobrodružnější než tato kniha. Jestli ne, tak byste neměli činit výhrady.

gemi
16.05.2020 3 z 5

Další mistrův "román", který jsem přečetl za dvě odpoledne, protože čtu pomalu. Je to opět deník, tentokrát zcela ovlivněný autorovou prasklou aortou a tím, co to všechno způsobilo (ztráta krátkodobé paměti i chuti do života, deprese apod.). Viewegh se tentokrát téměř plně soustředí na své vnitřní pochody a okolí, tedy zážitky s přáteli a popisy různých eskapád a avantýr (kterých není fyzicky ani psychicky schopen) tvoří jen vzdálenou a nepodstatnou kulisu. Sice je to jak sám autor tvrdí "ufňukané a bolestínské", ale na druhou stranu autentické.

Dalia
15.04.2020 odpad!

Tato kniha mě neskutečně rozčilovala. Snad proto, že sama jsem prošla těžkým onkologickým onemocněním, tak mě autorova ukňouranost přímo vytáčela. Asi mám jiný přístup k "životu po životě". Za mě palec dolů.

danielavachova
03.11.2019 3 z 5

Nevím z knihy jsem měla divný pocit,ale asi když si to člověk neprožije nepochopí,zajímavé čtení. Občas smutné,ukňourané.Klobouk dolů před panem Vieweghem jak se se vším popral a píše dál.

Gumiczud
01.10.2019 3 z 5

Po knížce "Další báječný rok" jsem si musel přečíst tuhle knihu. Rozdíl v jeho životě je znatelný. Je milé že mu chtělo tolik lidí pomoci. Opět napsané velmi otevřeně a to vnímám jako velké plus.

gemi
08.09.2019 3 z 5

Další mistrův "román", který jsem přečetl za dvě odpoledne, protože čtu pomalu.

Je to opět deník, tentokrát zcela ovlivněný autorovou prasklou aortou a tím, co to všechno způsobilo (ztráta krátkodobé paměti i chuti do života, deprese apod.). Viewegh se tentokrát téměř plně soustředí na své vnitřní pochody a okolí, tedy zážitky s přáteli a popisy různých eskapád a avantýr (kterých není fyzicky ani psychicky schopen) tvoří jen vzdálenou a nepodstatnou kulisu. Sice je to jak sám autor tvrdí "ufňukané a bolestínské", ale na druhou stranu autentické.

Petja
05.08.2019 1 z 5

Vieweghovy knihy dělím na ty, které mne nekonečně baví a pořád se k nim vracím (Účastníci zájezdu, Román pro ženy, Báječná léta pod psa), ty, které mi nesedly a nedočetla jsem (např. Mafie v Praze), a ty, které se přečtou, nenadchnou, neurazí a prostě se zapomenou (např. Román pro muže).
Můj život po životě jsem si poslechla v rámci Čtenářské výzvy, kdybych měla číst, nedočetla bych. Kniha je rozvláčná, ufňukaná, všechno se pořád opakuje (ačkoli možná je to záměr, aby si člověk představil autorovy stále stejně problematické dny po nemoci a lépe se do jeho situace vcítil).
Jednu hvězdičku dávám za to, že se autor po těžké nemoci rychle dal znovu do psaní, což je jistě obdivuhodné, a může tak dát naději lidem, která postihl podobně těžký úděl. Pro sebe je řadím do nové čtvrté kategorie - budu si ji pamatovat a už nikdy se k ní nevrátím. Pokud ji někdo četl jako první knihu od Viewegha, neměl by se nechat odradit a zkusit i některé jeho další dílo, jeho knihy jsou opravdu různorodé.

DádazPrahy
01.05.2019 2 z 5

Stojí za přečtení, díky této otevřené zpovědi se dozvídáme, jak se cítí člověk v takovéto životní situaci.

zdenka4808
26.03.2019 4 z 5

Kniha se mi líbila. Musí to být hrozné, takhle znenadání přijít o zdraví a dosavadní život. Vůbec se nedivím, že klesal na mysli.

Popko
03.03.2019 3 z 5

Literárně nenáročná kniha, na jednu stranu po tom co zažil se není čemu divit (prasklá aorta) na druhou stranu otevřeně napsaný deník.

lukas9608
06.01.2019 3 z 5

Depresivní, až člověk autora lituje.