R47 komentáře u knih

Autorovu sérii Odkaz Dračích jezdců jsem odložil. Tohle mě ze začátku bavilo tou úmyslnou variací Vetřelce, zahráváním si s očekáváním čtenáře a nečekaným dějovým zvratem, kdy se ukázalo, že nepůjde jen o jednoho aliena. Nakonec těch zvratů ale bylo na mě moc a ze sympatické sci-fi se stala venomská marvellovka, kde tlupy podivných bezejmených bestií vede jeden zlou, kterého je potřeba zabít a bude klid a pomoc k tomu má kouzelná modrá hůl. To jako fakt. Taky hlavní hrdinka se postupně stává víc a víc nesympatickou. Hlavně tím, jak jí autor vykresluje jako dokonale empatickou osobu, která z každého dostane jeho bolístku a nakonec ho ještě okouzlí. S každou další stránkou se to četlo hůř a hůř. Pokračování ale dám.

3 27.02.2023

Věřím, že v těch 40. letech, kdy to původně vyšlo, to muselo zapůsobit neskutečně. Ale po těch letech to stejně neskutečně zestárlo a není to k učtení. Na to, aby to bylo stejně "zábavné" jako Verneovo Ocelové město je to málo dobrodružné. Na to, aby to bylo stejně sugestivní jako Orwellovo 1984 (které vyšlo až o 8 let později a jsou tam určitě styčné plochy), je to málo vtahující a míň souzníte s hlavním hrdinou. Na Huyleyho Konec civilizace je to málo vizionářské a na Příběh služebnice je to ploché. Fakt to asi nejvíc působí jako chabá kombinace toho Ocelového města s Orwellem. Ale berte moje hodnocení s rezervou, zvlášť jste-li žena. V komentářích není žádné negativní hodnocení od ženy. Všechna negativní hodnocení napsali muži.

2 27.02.2023

Dost podivná kniha. Stylem. Nějak úpěnlivě moc se snaží být Pohádkou o Raškovi, ale vůbec jí to nejde. Je plná vnitřních pochodů postav a jejích myšlenek, ale přitom je psaná v er-formě. Skoro to vypadá, jako by to původně byla ich-forma, ale těsně před vydáním se rozhodli, že to je blbý a prostě to jen přepsali do třetí osoby. Podivný. Nějak těm vnitřním pochodům pak nevěříte. A vůbec nemám pocit, že by šlo o "zpověď" nebo že by se KN nějak nečekaně otevřela.

19.02.2023

Hodně špatný závěr. Je to klasický Aldiss ze Skleníku nebo z Pokolení starců. Máte hlavního hrdinu, který je dost nesympatický a chová se dost nepochopitelně a s ním cestujete napříč krajinou, abyste viděli, jak se mění. Nuda k ukousání. Zvažoval jsem, že to nedočtu. Bavilo mě spíš to, jak popisuje "zvlčení" Avernu a dění na Zemi. Samotná Helikonie a její hrdinové mi byli ukradení. Škoda, z prvních dvou dílů jsem byl nadšený. Tenhle mě jen přesvědčil, že Aldiss píše většinu knih podle jedné šablony. Kromě Nonstopu ho nemá smysl dneska moc číst.

1 19.02.2023

Líbilo se mi to ještě o chlup víc než první díl. Je to už vlastně klasická fantasy, kde musíte autorovi odpustit, že vychází z předpokladu, že lidé ze "Země", kteří se narodili a vyrostli na orbitální stanici, jsou k nerozeznání od lidí na Helikonii... Líbil se mi i ten fígl, že vypravěč začne zprostředka a pak se vrací na začátek a odprostředka to jde zas chronologicky. Třetí díl mě zatím tak nechytnul.

1 14.02.2023

Důkaz toho, že Doležal pokračuje v té haškovsko-hrabalovské tradici vyprávění. I když jde o poezii. Bavilo mě to.

13.02.2023

Jedna z nejhorších biografií, kterou jsem četl. Spousta technických detailů, vypočítávání závodů a skal, málo pohledu "dovnitř". Asi jen pro fanoušky lezení. Ale na druhou stranu to asi skvěle dokazuje, že pro AO nic než lezení neexistuje. Číst se to ale nedá. Podle mě je lepší pustit si nějaký dokument, kde jsou aspoň vidět ty technický finesy, který tu furt tak neskutečně složitě popisuje.

06.02.2023

Místy jsem se bavil moc. Ale bez obšírného poznámkového aparátu je ta kniha dneska k nepochopení. Klobouk dolů před překladatelem. Ale já stejně vím, že Ouředník prostě umí.

2 05.02.2023

Nejsem fanda tenisu, ale tahle kniha mě zaujala svým stylem. I když je to dost oslavné a dívá se to hlavně na ty pozitivní stránky "hlavního hrdiny", to srovnávání s mýtickými hrdiny mě bavilo.

31.01.2023

Opravdu to je groteska. Zhruba polovinu knihy jsem se bavil a říkal si, že jsem vlastně něco podobného čekal od Adamsovy Holistické detektivní kanceláře Dirka Gentlyho. Pak se to ale nějak zlomí a dostane to temnější dickovské kontury. Je to trochu nevyrovnané. A poslední kapitola je tam úplně navíc. Temnému obrazu, "Blade runnerovi" anebo Třem stigmatům se to nevyrovná, i když to tady teď má aktuálně lepší hodnocení.

31.01.2023

Výborná oddechovka. Žádná velká literatura, žánrové řemeslo skvěle zvládnuté.

29.01.2023

Skvěle napsaná biografie pohledem zevnitř, pohledem road managera. Oproti jiným biografiím pěveckých legend Cooke celkem solidně popisuje tehdejší politickou atmosféru a její zvraty, které bezesporu dávají vyrůst hvězdě JJ. Něco podobného (i když s trochu jiným významem) jsem zažil asi jenom u Klusákova podcastu Gotťák. Cooke se nebojí ani popisovat momenty, kdy je kapele z projevu JJ trapně apod. Závěr pak nutně chytne za srdce. Doporučuju. O několik levelů výše než tolik oslavované Kroniky Boba Dylana.

3 29.01.2023

Příjemná oddychovka. Sci-fi varianta humoristických deníků (Adrian Mole, Poslední aristokratka, Bridgitt Jones). Autorka si moc neláme hlavu se svým světem, hlavní hrdina je ale sympatický tím, jak se bojí lidí (právě proto, že je "robokat"), jak před nimi utíká. Těžko ale říct, jestli se pustím do pokračování. Někteří čtenáři tvrdí, že teprve uzavřená série dává celý smysl a tím i vysvětlení, proč kniha dostala tolik cen. Tenhle první díl ale bůhvíjaká bomba není. Možná to teda měli vydat komplet v jedné knize. Co si budem nalhávat, vydat 160 stran velkým písmem a se spoustou stran prázdných, svědčí spíš o vydavatelském kalkulu.
AKTUALIZACE: Dal jsem si druhý díl a ten je fantastický. Moc mě bavil a přiměl pustit se do dalšího. Už to dočtu celé. Ale myslím, že tady vydavatel udělal fakt chybu. Měl to vydat najednou. Ten druhý díl je víc o tom, jak se robokat "proměňuje" v člověka, i když jsou mu lidé vyloženě odporní.

25.01.2023

Náročné, jazykově uhrančivé, punkově ošuntělé, skřípavé vyprávění, které tu a tam probleskne jako neon, než se zase ztratí v mlze. Vezme vás z fiktivního Sprawlu přes různá evropská velkoměsta až na orbitální stanici. Umělé inteligence, svalové štěpy, tělesné modifikace, počítačové viry, rastafariáni ve skafandrech, mimozemské civilizace... Je tam všechno. Jediná Gibsonova kniha, kterou má opravdu smysl číst. Ale je to fuška. Nedává čtenáři nic lacino. Je to nervní. V dialozích spousta nevyřčeného, musíte se vracet a ujišťovat se, co kdo vlastně řekl. V pokračováních už na tohle WG rezignoval a dal přednost čtenářsky přístupnějším formám thrillerů. Ale ty pro mě právě tou mainstreamovostí ztrácejí kouzlo.

1 25.01.2023

Celkem slušný (lehce sci-fi) thriller, kterému škodí neskutečně moc postav a to, že jde o pokračování uhrančivého Neuromancera. Tohle fakt (zpětným pohledem) nemá s kyberpunkem moc společnýho. Jsem z toho "pozdního" Gibsona tak otrávenej, že jsem se po přečtení Mony pustil znovu do Neuromancera, abych si ověřil, že je to skutečně úplně jiná liga. Neuromancer má dokonale prokreslenej celej svět, ale tohle pokračování jako by se snad ani neodehrávalo ve stejnym vesmíru. Mona působí, že se odehrává v naší současnosti. Možná to svědčí o tom, jak moc se Gibson trefil. Ale Neuromancer je nervní, nabitej nápadama, svalovejma štěpama, vylepšeníma, neony. Tady neni nic. Motivace postav jsou taky dost pochybný. A když se to vezme kolem a kolem, nedozvíte se vlastně už nic, co byste nevěděli na konci Neuromancera... Dlouhé čekání na překlad se nevyplatilo.

2 25.01.2023

Mám rád tuhle knížku. Karel Čapek v ní dospěl vlastně k tomu, k čemu směřoval dlouho už ve své noetické trilogii. Ale tady ten pohled na tu postavu z několika různých úhlů pohledu dostává jasný tvar (na rozdíl třeba od Povětroně, kde to je čistě na poli představ, snů, fantastiky). Vlastně se pustil trošku do psychologického románu a můžete sledovat úpornou snahu člověk, který tak hrozně chce být umělcem. Postrádal jsem pozitivní pohled. Někoho, kdo by mu to do poslední chvíle všechno věřil a stál za ním (i manželka v průběhu ztrácí iluze). Když dojde na vyprávění mladých muzikantů měl jsem kolikrát pocit, že čtu Škvoreckého. Je neuvěřitelné, jak to dokáže být stále živé a svým způsobem moderní.

1 21.01.2023

Vlastně netuším, proč se o téhle knížce tak často mluví jako o science fiction. Jako o Čapkově vizi atomové bomby. O tohle Čapkovy vůbec nejde. Ani náhodou. A sám to v románu pro málo chápavé říká. Je to o „krakatitu srdce“, o lásce a o vášni, která dokáže v minutě rozmetat všechno kolem člověka a donutit ho dělat věci, o kterých netušil. A podobně jako jiný jeho „sci-fi“ román (Válka s mloky) je i Krakatit zajímavý formou. Jak snoubí thriller se snovými pasážemi, deliriem, ale i pohádkou. V něčem je to trošku až jako bondovka s bond girl.

9 21.01.2023

Václav Havel je bezesporu pokračovatel Karla Čapka v tradici drama „à la tese“. Má nějakou myšlenku a kolem ní vybuduje postavy a příběh, který šustí papírem, ale přesně vyjadřuje, co chtěl autor říct. Několikrát jsem si při čtení vzpomněl na Čapkovu Matku. Jak ta ukrutně nefunguje. U Havla dře hlavně začátek, pak se to ale rozjede a ten rozbor špiclování aspoň trochu baví, i když je vám od začátku jasné, kam až to povede. Věřím, že ve své době, to bylo nesmírně aktuální (asi stejně jako Čapkova Matka). Ale dneska je to spíš jenom povinnost.

1 21.01.2023

Mám z toho rozpolcené pocity. Byly tam geniální pasáže. Hlavně ta úvodní, kde mluví o oceánu. Z nějakého důvodu mi to nutně připomínalo texty od H. P. Lovecrafta. Skvělá je taky scéna, kdy se setkává s člověkem s ploutvemi, vůbec ty vodní scény. A pak zhruba uprostřed, kde se mluví o bordelu a prostituci. Je to trochu, jak sám píše, „urazil jsem boha, člověka i přírodu, ale to není ještě všechno“ a vy můžete sledovat, kam vás jeho obrazotvornost zavede. A teď aspoň už vím, odkud pochází ten citát o setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole.

21.01.2023

Za plus tohoto románu považuju to, že jsem se dozvěděl o nemoci Virginie Woolfové a o tom, že a za jakých okolností spáchala sebevraždu (což jsem z bůhvíjakého důvodu netušil, i když jsem četl i její deníky). Ale to je to jediné. Vlastně mě ty paralelní příběhy vůbec nebavili. Ani ta pocta Paní Dallowayové. Možná je ještě zajímavý ten posun, jak nám dnes přijde normální číst a mluvit o homosexualitě, což v době VW nešlo, ale zas, že by to stálo za román? Na mě až moc obyčejné a o ničem. Pokud nejste fanoušek VW nebo přímo Paní Dallowayové, tak si to asi neužijete.

1 21.01.2023