Žebrácká opera

19.07.2023

Vynikající divadelní hra.

21.01.2023

Václav Havel je bezesporu pokračovatel Karla Čapka v tradici drama „à la tese“. Má nějakou myšlenku a kolem ní vybuduje postavy a příběh, který šustí papírem, ale přesně vyjadřuje, co chtěl autor říct. Několikrát jsem si při čtení vzpomněl na Čapkovu Matku. Jak ta ukrutně nefunguje. U Havla dře hlavně začátek, pak se to ale rozjede a ten rozbor špiclování aspoň trochu baví, i když je vám od začátku jasné, kam až to povede. Věřím, že ve své době, to bylo nesmírně aktuální (asi stejně jako Čapkova Matka). Ale dneska je to spíš jenom povinnost.

Čtu Havla od Žantovského, ve které byla tato kniha zmiňována.
Dala jsem na radu Melanky a pustila si knihu jako hru. Krásně namluveno skvělými herci.
Ze začátku jsem si říkala, že v tom toho Havla nevidím, ale na konec jsem ho viděla velice jasně. Jsem strašně ráda, že jsem se ke knize dostala.

23.08.2022

Geniální. Doporučuji rozhlasovou hru, je skvělá.

04.02.2022

Ježiš, toto bylo dobré. Po Ztížené možnosti soustředění jsem do Opery šel s jistou nervozitou (zvláště poté, co jsem se pokusil přečíst předlohu – Gayovu Žebráckou operu a shledal jsem ji v psané formě vrcholně nezajímavou) a musím říct, jsem příjemně překvapen.

Nejedná se o hru, kterou bych od Havla čekal. Ačkoliv závěrečný plot hře přidává podstatnou dávku absurdity a hra celá je ve svém celku mimořádně komická, přeci jenom je to něco jiného, než co si s Havlem člověk spojí. Předně je to hra která jakž takž dodržuje jednotu místa, čau a děje (rozhodně tedy ne jako výše zmíněná hra) a povšimněte si, co z toho vyplývá – hra má děj! A to už je co říct. A navíc velice zajímavý děj.

Na hře jde krásně využít teorie splývání horizontů. Havel nám přednáší hru z, tuším, 18. století a chápe ji zcela moderním pohledem, rekonstruuje ji tak, aby byla hlubší a vypovídala, i přes zdánlivě nepatrně změny, o Havlově současnosti tím, že ukazuje dávnou minulost. Je, myslím, zřejmé, že se hra vysmívá soudobé (z Havlova pohledu) garnituře prostřednictvím podsvětí 18. století. Tak se nám tu nabízí dvojí reflexe. Reflexe 20. století ve století 18. a reflexe politiky reálného socialismu do zločineckých organizací. Prostě skvělé.

Je také velice poutavé jak důsledné obrácení morálky Havel ve hře provedl. To je samozřejmě jedním z hlavních témat hry, takže se nebudu zbytečně rozepisovat, ale scéna, v níž Peachum na dceřino vyznání z lásky reaguje slovy „ty couro“, poté co ji chválil, že se na jeho pokyn s někým vyspala, to mne upřímně dostalo.
Dovolím si ještě dvě kratičké poznámky a pak už toho nechám, konec konců, mnoho už zde bylo napsáno.

Velice se mi líbí Havlovo ztvárnění „cti“ prostitutek. Velice pěkně vystihl to, co píše ve svých pracích profesor Roland Girtler – rakouský sociolog zabývající se hlavně terénním výzkumem. Píše, že každá okrajová sociální kultura přežívá na základě svého kodexu cti. Prostitutky si svou čest, či důstojnost, zachovávají tím, že ač nabízejí své tělo, nikdy prý nejsou ochotny poskytnout ani náznak nějakého romantického citu, což se – jak tvrdí – projevuje tím, že vás rakouská prostitutka nikdy nepolíbí na rty. Prostě to odmítají. Kdyby toto – na základě výzkumu jištěné – tvrzení chtěl někdo z vás ve Vídni otestovat, prosím, informujte mne jak jste dopadli.

A poslední drobnost. Už podruhé (vedle Audience) našel jsem v Havlově hře inspiraci od nikoho menšího než od samotného markýze de Sada! Nechci spoilerovat, ale řekněme, že to, co v jedné scéně říká jistá Jenny zdá se býti inspirováno v de Sadově Juliettě, stejně jako to, co v Audienci na konci hry říká Sládek se zdá býti téměř doslovnou aluzí na Justinu. Nevím zda se jednalo o referenci vědomou, či nikoliv, ale tak či tak, je prostě fascinující, jak velkou stopu markýz v evropské kultuře zanechal.

02.02.2022

Mě to vůbec nebavilo.

14.01.2022

Zase něco úplně jiného. A přitom je v tom Havel dosti vidět...

Neznám originál, takže jsem se musel po přečtení podívat, co vše bylo v této verzi přidáno. A tleskám, protože Havel to vytáhl na úplně novou úroveň. Přiznávám, že zvraty posledních dějství bych na začátku vůbec neočekával a jsem tedy příjemně překvapen. Další kus, který si píšu do seznamu a uvidíme, jaké divadlo ho bude hrát. Zatím se mi do rukou dostala filmová verze od Menzela, a i když čtu o tom, že se dle lidu moc nepovedla, minimálně první polovina dodala Havlovu scénáři život a herecký um zase níže zmíněným řádně našroubovaným větám dobrý zvuk.

Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic, které ale na své místo pasují jak p**el na hrnec. Fascinující, to mě moc baví. A do toho detaily, jako opilec bojující za svobodu tisku, zločinec s pracovní ctí nade vše nebo bordelmamá s proslovem o individuálním přístupu...

05.12.2019

„Kdo neví, že slouží, slouží vždy nejlíp.“

Václav Havel se v téhle hře nezapře, není složité nalézt v dialozích jeho zásadní témata. Neustále rozrušuje čtenářovy jistoty, posouvá významy a mění úhly pohledu. Dělá to, jako obvykle, použitím jazyka – v normálním životě základního prostředku komunikace -, který v Žebrácké opeře není nástrojem dorozumění, ale nástrojem manipulace. Slova zde totiž slouží k mlžení a zastírání pravdy, ne k jejímu odhalování.
Postavy tak dospívají k paradoxní situaci: nikdo jim nezakazuje mluvit a neomezuje je v projevu (většina jich toho také využívá a jejich promluvy jsou velmi košaté), ale protože se všichni znají a nikdo nikomu nic nevěří, vyřčené věty ztrácí svůj smysl a jsou jen prázdným rituálem. Nenesou žádnou užitečnou informaci, na nic vyřčeného se nedá spolehnout, o nic se nedá opřít, nic neplatí.
(Zejména interakce Macheatha, Peachuma a Lockita připomínají známé dilema fotbalové penalty: brankář ví, kam střelec nejčastěji kope. Ale střelec ví, že brankář to ví. Ale brankář ví, že střelec ví, že on ví. Ale střelec ... a tak dále, až do nekonečna. Nakonec tak přesná znalost věci znamená to samé, co naprostá neznalost. Tedy že konečné rozhodnutí bude učiněno na základě odhadu a intuice)

Zdá se mi, že Žebrácká opera je srozumitelnější hra, než Havlovy nejznámější (s výjimkou Audience, samozřejmě), je jaksi méně abstraktní. Ale není to na škodu. Ukazuje se zde totiž velmi zřetelně, nepřehlédnutelným způsobem, jak se vlastně nic nemění. Řečnění policejní autority je stejné jako řečnění organizovaných zločinců. Nápadně připomíná jazyk normalizačních politiků (proto to taky Havel psal) a bohužel i současných, což je více než 30 let po přechodu do demokracie prostě k uzoufání. (Píšu tento komentář krátce poté, co EK konstatovala střet zájmů Andreje Babiše a jeho reakce jsou tak absurdní, že jsem přesvědčen, že by se Havlovi líbily. Pokud by ovšem byly součástí divadelního, a ne politického provozu...)
Ale snad ještě smutnější je, jak často se pánové a dámy z žebrácké opery podobají i nám, běžným lidem v běžných mezilidských situacích. „Na slova je možné se spolehnout jen tehdy, kdy si je člověk jist, že jejich funkcí je odhalovat, a nikoli zastírat,“ psala kdysi Hannah Arendt. Kéž bychom si to víc uvědomovali a promítali do to rozhovorů, které vedeme s našim okolím.

Na hrách Václava Havla mě pokaždé znovu překvapí, jak jsou zábavné. Když na ně vzpomínám, nebo si o nich s někým povídám, dojde vždy na ty vážné aspekty, na jeho absurdnost a pronikavost a ono obligátní nastavené zrcadlo a výhružně vztyčený prst nad společností... Ale ony jsou také docela obyčejně legrační. O Žebrácké opeře to rozhodně platí, třeba když nachytaný bigamista dokáže jen slovy obrátit náladu svých spojených manželek, když gangster mluví jako profesor filozofie, nebo když je nositelem morálních hodnot nezávislý kapsář. Je to prostě hravé a vtipné divadlo.

19.11.2019

Skvělé, svižné a vtipné

25.09.2019

...dosud jsme hovořili převážně o tom, jak ženy získávat. Neméně důležitou otázkou se mi však zdá být - jak se jich zbavovat?
Myslíš těch neodbytných?
Ano. Co s nimi například děláte Vy?
No tak tady má muž prakticky dvě možnosti. Za prvé se k dané osobě zachovat tak sprostě, že zbytky hrdosti jí nedovolí se o Vás dále zajímat a nebo...
A nebo...?
Nebo ji zkrátka pojmout za manželku.

Pro mě nejlepší Havlova hra, která velmi vtipně přebírá námět Brechtovy Žebrácké opery a dělá z ní melancholicky zábavnou hru, která má v české divadelní tvorbě své neotřesitelné místo. Některé dialogy jsou vskutku mistrovské. Skoro mě až překvapuje, jak je tato hra v českém prostředí nedoceněná, obzvlášt její filmová podoba, kdy zahraniční zpracování námětu Žebrácké opery jsou naprosto otřesná. Vhodné je zmínit Menzelův film se stejným názvem, který hodnotím vesměs kladně, ale určitě doporučuji prve přečíst knihu.