R47 komentáře u knih

Zajímavé téma, aktuální kulisy a rekvizity. Něčím mě to nutilo neustále pokračovat, ale stejně jsem se nezbavil dojmu, ze je to na jednu stranu hrozně vyumělkované a nereálné, že autorka šikovně posunuje postavu tam, kde ji chce mít, než aby to vycházelo z té postavy. Hlavní hrdinka se někdy jeví jako inteligentní žena, jindy jako úplně nevinné a naivní hovado boží. Jal se to zrovna autorce hodí a jak to zrovna vyžaduje příběh. Některé motivy jsou vyloženě deus ex machina. Myslím, že za pár měsíců si nevzpomenu o čem to bylo, ale zároveň z toho zklamaný nejsem.

Mohl by to být vrcholný Verne za 5 hvězd. Jsou tam skvěle vymyšlené postavy, zápletka taky, putuje se a pak ty Verneovy sci-finesy typu fonografu ( tj. hlasové zprávy), obrácená rikša s plachtou anebo výstroj kapitána Boytona, což je naprosto bravurní fantasmagorie, kterou bych chtěl vidět zfilmovanou. Škoda, že se to do Muže z Hongkomgu nedostalo. A škoda, že se tenhle původní námět trošku vleče. Kdyby to autor natáhnul na tloušťku svých majstrštychů a dodal pár bláznivých příhod / levelů navíc, byl bych ještě spokojenější a dal bych 5.

Pro mě přece jen lehké zklamání oproti první trilogii. Líbí se mi, jak se to Williams snažil posunout, i to, jak se vlastně samovolně ptoplétají jednotlivé linie, a přece tomu na můj vkus něco chybělo. Po tom fantastickém úvodu s draky a pěvci v koruně z Čarodřeva to najednou zklouzlo do starého světa. Vlastně nevím, proč jsem tak nespokojený. Kromě otravné mladší generace trollů a zbytečném LGBT motivu mi tam vyloženě nic nevadilo. A přece...

Nezvyklá verneovka. Ten námět vybízí k očekávání podobných dobrodružství jako byla Cesta kolem světa za 80 dní nebo které prodělal Tvrdohlavý Turek. Verne se ale tady pustil do jiné polohy a mikrosvět pasažérů vlaku vykresluje s úchvatností Nerudových malostranských figurek (mimochodem byl to právě Neruda, kdo do Čech prý dovezl první verneovku...). Dvě třetiny knihy se tak místo děje soustředíte na postavy a chemii mezi nimi. Po dvou třetinách přichází zlom a vrací se klasický Verne. Fanfact: Verne metatextuálně odkazuje na svou Cestu kolem světa jednak prostřednictvím jedné postavy, která ji hodlá vykonat za 39 dní (dopovězení zbytku cesty v závěru mě fakt pobavilo a vlastně bych si přečetl i román o tom), jednak v partu vypravěče poznámkou o Nellii Blyové, novinářce, která se na cestu kolem světa vydala po vzoru jeho knihy a napsala o tom reportáž.

Kniha o chlup dějovější než první svazek. Pomáhá tomu i radikální změna prostředí ke konci a v závěru geniální twist s "editorskou poznámkou", která vás nutí vidět přečtené znovu, jinýma očima. Ale neduhy prvního dílu přetrvávají: budování světa namísto děje. Připomíná to počítačovou hru se systémem levelů, kdy ty (mikro)děje nemají vliv na hlavní zápletku, která je v podstatě nulová (stejně jako u těch zmíněných her). Ona tomu dost přispívá hlavní postava, která je pasivní, nechá s sebou vláčet, a pak jen omlouvá/vysvětluje (např. i její kolaborace). Všechno se děje kolem ní a ona jen zaznamenává (což ale taky částečně vychází ze žánru memoárů). Ukázkové jsou dvě scény. Jedna v úvodu, kdy je ona sama naprosto výjimečně aktivním činitelem a zorganizuje charitativní sbírku, která ale skončí fiaskem, nepokoji a násilím. A druhá, když za ní přijdou její vlastní lidi, aby je vedla a pomohla jim, a ona jim vysvětluje, že se časy změnily a že nejlepší je nedělat nic. Opravdu emblematická scéna.

Moc nerozumím hektickému závěru knihy, který na jednu stranu je skoro nejzajímavější, na druhou stranu nabízí spoustu otázek, ale žádné odpovědi. A největší záporák, který se ukáže zhruba za polovinou, je vyřešen deus ex machina na jedné straně. Tohle podle mě svědčí o nezvládnutém závěru.

Při čtení jsem si paradoxně nejvíc vybavoval knihu Tajný deník čínské císařovny od Johana Fabricia. Tou postavou, tím světem.

Suma sumárum: dobré žánrové sci-fi, které vyniká budouváním světa. Cena je pomalé tempo, na které si musíte zvyknout (ale má své jímavé kouzlo) a málo děje (zvláště na těch 800 stran, co to dohromady má). Závěr je hektický, to nejzajímavější nechává nevyřešené. Ke knize se zpátky nevrátím, ale do toho světa nejspíš jo...

V mém vydání od Omegy se píše něco o "jednom z nejzdařilejších" příběhů. Proboha proč? Kniha trpí klasickými neduhy těchhle útlejších "méně známých" verneovek: autorovi zabere nějakých 100 stran (tj. zhruba polovinu), než se dostane k tomu, kvůli čemu ho ctenáři čtou. K dobrodužnému putování. Kde je ono pověstné "Stoupáme? / Ne, naopak. Klesáme!", které vás hodí dobrostřed bouře a děje mnohastránkového Tajuplného ostrova? Tady se ubíjí čas tím, že sledujeme autora Cesty do Francie, jak se doslova učí psát (možná to opravdu dobově bylo třeba vysvětlit, jak to, že člověk jeho postavení umí psát, ale šlo to odbít odstavcem anebo prostě změnou ich-formy na er-formu). A nakonec i to putování není kdovíjak dobrodružné, vlastně ničím nijak zajímavé. Verne si dokonce asi 3x musí pomoct neskutečným deus ex machina, aby to aspoň trochu bylo dramatické. A přehlídka vojenských přesunů v závěru už je úplný vrchol. Za mě jedna z nejslabších verneovek, co jsem četl. Není tam dobrodružství, není tam humor, není tam sci-fi, není tam zeměpisná zvláštnost... Je tam vůbec Verne?

Souhlas s ondra.mazurek a evilunicorn. Celkem i zajímavá kniha je uměle nastavovaná zbytečným příběhem z otrokářské lodi a protahovaným příběgem hackera, který by stačilo odehrát v jedné kapitole. Zdá se mi jako by obě tyhle vložky byly tlačeny uměle nakladatelem, protože vlastně jen v nich dochází na skutečnou akci, zabíjí se, stříká krev apod. Přitom k tomu, na co jaem se v románu nejvíc těšil, tj. odhalování jazyku a kultury chobotnic nedojde. V tom "nejlepším" totiž kniha končí, navíc podivným epilogem, který je opravdu totálně nesmyslný. Pasáže o biologii chobotnic jsou to nejzajímavější, pasáže o AI brzo ztratí význam, jen pár let po vydání. Na knihu brzo zapomenu...

(SPOILER) Verneovka hodně ve stylu Poeova Pyma. JV tu ve své neklasické robinsonádě o ztroskotání lodi postupně opouští svůj tradiční optimismus a víru v člověka. Scény kanibalství mě opravdu překvapily. Na druhou stranu je to Verne a ne Poe, takže přece jen tíhne k jistému "dobrému konci". A taky je to Verne, takže na palubě musí být žena, o kterou se ostatní lidé galantně starají i na pokraji psychického zhroucení. Fakt netuším, proč tam tuhle ne-uvěřitelnou linku Verne dal. Stejně jako to, že se to rozhodl napsat jako deník. Scény boje a troskotání najednou působí směšně. Místo větší autentičnosti dosahuje komičnosti. Skoro až na úrovni toho, kdyby to psal v přítomném čase. Takže na jednu stranu skvělá až překvapující verneovka, na druhou stranu stačilo málo a ukročil by k dokonalosti do jiného žánru. Škoda, že zůstal na půl cesty.

Velmi originální dílo jak dějem, tak stylem. Autor střídá žánry, perspektivy, originálně pracuje s časem (díla i v díle)... Zoufale hledám něco, k čemu bych to přirovnal. Párkrát jsem si vzpomněl na Hyperion. Ale to je tím, jak se tu (na rozdíl od Hyperionu velice lehce) mění žánry i hlavní postavy. Některé kapitoly by mohly fungovat jako samostatné povídky. Další byly Hvězdy, můj osud, ale vlastně jen tím tématem skoku/teleportace. Tohle je vlastně taky zajímavé, jak si autor vybírá vlastní slova, víc poetiká nebo metaforická (skok, Kapsa, záhyb...), pro klasické sci-fi motivy. Pak mě napadl Tulák po hvězdách i Vzpomínky na Zemi, tím klenutím přes věky. Několikrát jsem si vzpomněl na vesmíry a planety Ursuly Le Guinové, ale i na Akiru (asi tématem lidského experimentu a snovými pasážemi), je toho spousta a vzájemně to se sebou nesouvisí. Zhltnul jsem to a nechal se nést, s každou další stránkou překvapený, kam mě autor vezme příště. Jenom to LGBT téma mi fakt vadí. V moderní sci-fi posledních let se snad úplně vytratili heterosexuálové.

(SPOILER) S Julesem Vernem do Srdce temnoty... Jestliže Příběhy Jeana-Marie Cabidoulina mají být Verneovou reakcí na Moby Dicka, tady jde o patrnou odpověď na Conradovo opus magnum, které vyšlo o 2 roky dříve než Ves ve vzduchu (a ještě kombinované s Nepřirozenými zvířaty, která vyšla ale až 20 let poté). Na rozdíl od nervního a pohlcujícího vypravéče Conrada je tohle ale čistý Verne: je tu hodně geografie a šílených (tj. lehce přehnaných) dobrodružství, dvojice cestovatelů tak akorát zábavná, neohrožená a na svou vlast hrdá, domorodý průvodce... Z Kurze tu zůstal jen blázen. Ale to mi nevadilo. Mělo to za mě všechno, co má mít pravá verneovka. I když jsem původně (nevím proč, asi tím názvem) čekal spíš něco ve stylu Robura Dobyvatele...

Jako pro mě jiné věci od Silverberga: je to skvěle napsané, čte se to samo, ale není to prostě kulervoucí nebo něco, co bych si přečetl znova. Určitě mě baví ten mix sci-fi a fantasy (ale nedosahuje to kvalit Mučitele nebo Viriconia) i jistá snaha vystoupit i jinak z tradičních klišé. Na druhou stranu jsou tu i nesmysly, o kterých píšou čtenáři níže... Prostě já si to užil, pokračovat budu, ale nedoporučoval bych to všem hned.

Na mě až moc polopatické. Fakt jsem se těšil, ale námět je zajímavější než konečné zpracování. Mám to tak s většinou sci-fi a fantasy, které se ohánějí lingvistikou. Co se týče světu Ekumenu, zůstává pro mě vrcholem Levá ruka tmy.

Nevadí mi, že tam není vetřelec. Naopak se mi to líbilo. Líbí se mi i to, ze to ukazuje Zemi. Vlastně to s tím fikčním světem nemá moc společného. Jenže pak je to prostě sci-fi román a jako takový je to prostě typický zástupce žánru. Nic pře(pod)vratného. Akorát tu máte tu nevýhodu, že díky filmům víte, jak to celé dopadne... Dovolím si ale pochybovat i o docela zásadním prvku a to je ta kolonizace. Tváří se to jako úplně první lidská kolonizace na jinou planetu. Aby se proti tomu dalo bojovat. Ale to přece nedává smysl. Lidi by kolonozovali všechno možný v dosahu než by se vydali někam dál. A pak teda ty teroristi postrádají motiv, ne?

(SPOILER) Moje druhá Kultura a jsem z ní ještě zklamanější než z první. Ta ironie a sarkasmus mě baví, ale ta závěrečná ironie, že to vlastně bylo všechno zbytečné, je už ohraná z jedničky. Jinak dlouhé, upovídané s naprosto zbytečnou a zmatenou akcí. Nikdy jsem nechytil, co se tam děje. Opravdu to vyžaduje několikero čtení, ale asi tomu nebudu ochotný ten čas věnovat. Prozatím tedy 3*

Nemastná, neslaná variace páně Verna na Moby Dicka. Napsaná ovšem půlstoletí po Melvillově opusu a zbyl z ní jen velrybářský motiv a dlouho očekávaný střet s mořským leviatanem. Postrádá to jak Melvillovu faktičnost, tak jeho poezii, symboličnost, metatextovost a konečně i onu osudovost. Těšil jsem se aspoň na humor, na základě anotace, ale ani toho se mi tu nedostalo... Více než polovinu knihy se jen brouzdá oceány a pátrá po velrybách, napínavé drama se pak odehraje prakticky jen na posledních 20 stranách. Tam se toho ale stane tolik, že by to klidně vydalo na dalších 100 stran. Mám z toho pocit, že to Verne odfláknul a už už to chtěl mít hotový. Ke cti mu připisuju, že zanechal aspoň nádech tajemna.

Kresbou to trochu evokuje Moebia/Jodorowskeho. Ale rozhodně to není nic tak mystického. Naopak. A to mi přijde ta hlavní devíza. Ano, že svět je virtuální realita, to tu bylo mockrát. Kniha sama na to upozorňuje sama na obálce. Mně to ale přijde originální a podvratný tím, že se to fakt omezuje dost na ten sex. Ano jste ve světě, kde můžete dělat skoro všechno, jenže to nakonec sklouzne k sexu. K pornu. Ohledává se tam i ta potřeba toho druhého a "skutečný" fyzický kontakt, ale ten najednou přestává stačit, a když máte tu možnost, proč tomu trochu nepomoct, neprodloužit tu chvilku, nedělat něco jiného apod. Já si to užil a doporučuju. Mnohem realističtější vize než akcí mabušený matrix, kde jsem nikdy nepochopil, proč lidi bojují za to dostat se do reality, když realita je o tolik strašnější než simulace, kde většině nic nechybí a ani nevědí, ze je to simulace. V metrixu nemáte důvod vrátit se do reality. Tady se ten důvod hledá.

Už ta obálka mě odrazovala... Zbytečné. Osvědčený motiv "dva chlapi se musí postarat o dítě" balancuje mezi několika žánry a nemůže se to rozhodnout, jestli to má být epizoda pro mládež nebo pro ženy anebo plnohodnotný arkádský příběh. Titulní postava je neskutečně otravná (asi jako když se ve Hvězdných válkách objevil Jar Jar Binks), zápletka moderně překombinovaná s pointou, která se snaží všechno otočit, jak je teď zvykem (asi se to tak teď učí na kurzech tvůrčího psaní). A to celé korunuje oblíbený dvojí závěr. Pro mě druhá nejslabší kniha série.

(SPOILER) Tohle je hodně slabý Verne. Totálně se tu vypsal ze svý posedlosti námořnictvím. Překladatel k tomuhle musel mít k ruce určitě několik speciálních slovníků. Je to až slovní onanie v popisu nejrůznějších typů lodí, jejich stěžňů a plachet, stejně jako úplně detailní popisy toho, jak lodě proplouvají každým průplavem. Děh se tu odehraje tak na 10 stranách, postavy totálně obyčejné, ani vám na nich nezáleží. Nakonec je nejzajímavější postava hlavní záporák. Všechno se vyřeší samo, loď se s téméř vybitou posádkou prostřílí obklíčením a piráti radši utopí sami sebe. Blbost strašná. A to Verna miluju. Rozhodně nedoporučuju.

Film si moc nepamatuju, ale tohle vypadalo, že by se toho v Hollywoodu mohli celkem držet. Překvapili mě vnitřní monology Ramba, jeho sebehodnocení a pochyby. Jinak jsou tu vyobrazení dva psychopati, každý trochu jinak. Rambovi postupně přestávám držet palce. I to je zajímavý a určitě jiný než film.

Můj druhý Abercrombie. Po Nejlépe chutná za studena. I tady je jasný autorův sarkasmus, ironie a podvratná fantasy. Jako naschvál se v tomhle očividném klonu westernu (Daleký západ/kraj, zlatokopci, stopaři, motiv osidlování) objevuje i drak (který šustí papírem), spící na pokladu. Fantasy to je vlastně ještě míň než ono Nejlíp chutná za studena. A jestliže ten román se pro mě nejvíc blížil Tarantinovi, tohle má tou ubohostí a zbabělostí a podvraťáckým humorem (možná i lehkou parodií), přece jen o krůček blíže k Pratchettovi, kdyby si ten liboval v uřezávání hlav a v krvi. Ale je to pro mě sympatičtější svět, protože Pratchettův humor jde podle mě až moc na sílu a někdy i jen po prvním plánu. Tohle je víc ironičtější.