Olymp přehled

19.11.2023

Druhý díl sci-fi ságy odehrávající se ve třech dějových liniích. První díl s názvem Ílion jsem četla už před lety, krátce po jeho českém vydání v roce 2009 a tenkrát jsem byla nekritickým a nadšeným obdivovatelem tohoto příběhu i Simmonse samotného. Druhý díl nešel dlouho sehnat, až letos se to podařilo a já s velkou netrpělivostí začala znovu číst první knihu, abych mohla hladce a bez přerušení otevřít tu druhou. Uvědomuji si, jak jsem vlastně po těch čtrnácti letech četla úplně jiný příběh. Okouzlení se nedostavilo ani u druhého dílu s názvem Olymp, i když oceňuji mimořádné vypravěčské umění autora a jeho bezbřehou imaginaci. I když mě příběh samozvaných olympských bohů, Trójanů v čele s Hektórem a Paridem, řeckých hrdinů vedených lehkonohým Achilleem a mocným králem Agamemnónem, posledních zbývajících lidí starého typu na pusté Zemi nebo robotů zvaných moravci, kteří slynou větším humanismem než lidé, stále zajímá a baví, všímám si i věcí, které mi vadí a rozčilují mě. Především jde o podsouvání toho správného světonázoru a stanovení největších padouchů všech dob – muslimů, kteří v náboženském vytržení neváhají před zničením celé planety. To se mi na příběhu, který se odehrává nějakých tři tisíce let od současnosti, a měl by mít přesah a nadhled, zdá poněkud nevkusné. Pak mi trochu překáží zbytečné sexuální scény, které nemají žádný význam pro děj a neustálé připomínání varlat řady mužských hrdinů, to už ale patří spíš do sféry trapnosti než rozčilujících dějových zápletek. Zajímavé v tomto kontextu je, že vaječníky ženských hrdinek nejsou zmíněny ani jednou.
Všechna moudrost, tedy to, co jsem před lety za moudrost považovala, se mi dnes jeví jako povrchní kalkul a to ještě špatně maskovaný. Celý autorův velkolepý humanismus se v některých momentech příběhu ukáže jen jako tenká a křehká slupka, která čtenáři brání vidět pravdu. Pravdu o nadřazenosti a neomylnosti jen některých. Zkrátka Simmons už zřejmě nepatří mezi mé nejmilejší spisovatele, i když jeho Terroru si stále velice vážím. Možná ale jen do doby, kdy si tu knihu znovu přečtu, protože člověk se mění a neustále vyvíjí. A tak je to správně.
Autor v knize cituje revolucionáře a komunistu Antonia Gramsciho: „Krize spočívá přesně v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; v tomto mezivládí se objevuje velká pestrost chorobných příznaků.“ A mě napadá hned několik takových chorobných příznaků naší doby. Snad to znamená, že nové se právě rodí a bude lepší než staré.