PWM komentáře u knih

Jedna z nejzajímavějších knih v nové sérii. Netypické podání i zápletka jsou oživením, stejně jako specifické reálie Zakázaného města.

1 22.03.2018

Příjemné oddychové čtení, spíše slabší v sérii. I když se oprostím od „zneužití“původního soudce Ti, je tohle jen klasická detektivka a nenabízí nic zajímavého ani nového, jak tomu bývá u jiných knih obvyklé.

22.03.2018

Znám ty, kteří knihu milují i ty, kteří jí pohrdají. Záleží na tom, jak se na Kaplana dívají. Ti kdo vidí příběh přistěhovalců do Júesej a tedy žáků Večerní školy pro dospělé a sledují jejich peripetie, budou dost možná zklamaní, kniha pro ně bude nezáživná, příběhy příliš jednoduché a často se opakující. Ti, kdo při čtení ale vidí oslavu nádhery jazyka, jeho barvitosti, zákrutů, laskavých zákoutí i temných uliček, budou nadšeni. Bylo by zbytečné rozptylovat se soustředěním se na děj, krása se skrývá někde jinde.

Pro mě osobně je Kaplan do jisté míry čtivější variantou na Chrám i tvrz Pavla Eisnera, což je o to zajímavější, že Kaplan ožívá především díky překladu Antonína Přidala, zatímco překlad samotného Eisnera je nám dnes již trochu cizí.

Pokud milujete Češtinu, poctivě a úspěšně jste bojovali s alespoň s jedním cizím jazykem a nutně nevyžadujete strhující akci, budete knihu pravděpodobně milovat. V opačném případě, těžko říct….

15 22.03.2018

Tuhle výtečnou, dnes již pozapomenutou knihu, je možné charakterizovat jako hravou učebnici zeměpisu a celkově vzato i hravou zeměpisnou variantu svého úžasného ale encyklopedičtějšího „brášky“ Sto tisíc proč. V drobných epizodách, které zažívá mladý plavčík na zaoceánské lodi na svých zastaveních, se dozvídáme o zvláštnostech a jedinečnostech země, na které žijeme. Vše poutavou a zábavnou formou, která mladé čtenáře dokáže nadchnout.

Protože kniha nabízí krátké zábavné povídky, navíc doplněné o půvabné ilustrace (M. Nesvadba) mohu ji doporučit i dětem, které příliš nebaví číst.

22.03.2018

Protiválečná kniha, která se navíc více než půlstoletí později vyrovnává s poválečným traumatem celé jedné generace, to u nás nemůže mít vůbec lehké. Je to bytostně Německé trauma obyčejných lidí stále bojujících s myšlenkami, že přeci všichni nemohli být špatní, ale pouze žili v době, kvůli jejíž brutalitě bylo zcela nemožné se neprovinit. V takovéto době je lhostejné, kdo jste, co chcete a jak se rozhodnete, svět i doba Vás pošpiní a Vy se vždy nějakým způsobem proviníte, tak jako Walter.

Pro nás, navíc po takové době, kdy podobné téma nebylo naštěstí nijak aktuální, je to pouze neživá oblast, se kterou nemáme šanci příliš se ztotožnit. Válka je hrozná, všichni to víme, ale i tak je to pro nás vzdálená teorie a málokdo, kdo umí číst, by ji chtěl z oblasti teorie vyvést… Kniha díky tomu výrazně ztrácí na účinnosti, nepomůže tomu ani zvláštní způsob vyprávění, které zůstává syrové, téměř čistě popisné a bez vypravěčova hodnocení ani důrazné kontrasty mezi krásným světem a na něm běsnící brutalitou válečné mašinerie.

Kniha to asi není vůbec špatná, díky bohu jí ale nikdo nemůžeme opravdu docenit ani se s ní nijak výrazněji ztotožnit. Doufejme, že to tak i zůstane.

1 21.03.2018

Pro mě první „kočičí“ detektivka, takže nemůžu srovnat s tím, co je za kočičí detektivku často považováno. Zajímavý, i když občas dost rozvláčný příběh, protkaný téměř encyklopedickými informacemi o kočkách. Asi by jej bylo možné zkrátit na povídku, aniž by ztratila cokoli ze svého poselství, ale i takto je to zvládnutelné. Vyprávění ve stylu drsné školy mi vyhovuje stejně jako symbolický význam, který celá kniha má. Celkově vzato, příjemné překvapení...

1 21.03.2018

Velmi pěkná a příjemná kniha, která je hravá, vážná, napínavá i rozverná zároveň. Asi by byla škoda ji hodnotit jako klasickou detektivku, protože tou samozřejmě není. Je to spíše detektivka a zároveň parodie sama na sebe i na žánr jako takový, přesto vždy zůstává v rozumných mezích a nestává se prvoplánovým „výsměchem“. Ze všeho nejvíc mi připomíná „Fantom Morrisvillu“ v knižní podobě. Knihu jsem se snažil v knihovně mockrát najít, abych si jí mohl znovu přečíst, ale zmizela…Asi jí zbaštil nějaký Axolotl….

3 21.03.2018

Na pozadí dvou tak diametrálně odlišných historických období kniha postupně odhaluje naší podstatu: ať už je doba jakákoli, stále zůstáváme stejní – sebestřední, sobečtí a plní předsudků, falešných očekávání a mylných domněnek, kterými postupně, bohužel tak často s dobrými úmysly, otravujeme své okolí i sami sebe. Nikdo nejsme nevinní. Všichni jsme se nějak provinili na sobě i na druhých a jednou spáchaná vina se už nijak smazat nedá.

Celkově vzato je to příjemné a docela hezky napsané vyprávění příběhů, které stojí za to vyprávět. Podle mého se nicméně ničím nevymyká od běžného průměru a není důvod jí číst podruhé, nebo jí komukoli nějak výrazněji doporučovat. Viditelně zmiňované ocenění Literární ceny Knižního Klubu (ať už je to ve skutečnosti cokoli) knize dělá rovněž celkem medvědí službu (mnozí z nás, mne nevyjímaje, si jí koupili právě kvůli němu) a očekávání jsou pak odpovídajícím způsobem vysoká. Zklamání o to větší…

4 20.03.2018

Kdysi to musela být úchvatná kniha, dnes je již poněkud zastaralá a tak je spíše pro ty, kdo chtějí vědět něco o minulosti radiologie. Na knihu pro laickou veřejnost poměrně explicitní a naturalistická.

Varování: Nedávejte knihu číst svým zvídavým dětem, nebo třeba dopadnou jako já a pokusí se ve své naivní pitomosti podle v knize obsažených vysvětlení sestrojit katodovou trubici a využít místní trafostanici k jejímu napájení… (já měl tedy štěstí, oni mít nemusejí)

19.03.2018

Myslím, že jsem po ní sáhnul jen kvůli Bornově obálce a pokud si pamatuji, měl jsem matný pocit, že je to jakási méně známá detektivka…

Po počátečním zmatení, proč se nějaká detektivka odehrává kdesi mezi nějakými podivnými a pomatenými křováky, a po následném prozření, že používaný jazyk zřejmě není výsledkem chybného překladu, ale autorovým záměrem, jsem této knize postupně zcela propadl.

Pro mě Nonstop nepředstavuje jen výbornou a neobvyklou knihu, ale především obrovský mezník a „osvícení“, že žánr sci-fi je ve skutečnosti úžasný a je v něm možné narazit na opravdové perly. SF jsem už zůstal věrný a tak se pro mě knižní svět do jisté míry dělí na dobu před knihou Nonstop a dobu po ní.

8 19.03.2018

Živé a strhující vyprávění, popisující událost tak neobvyklou a bytostně vzdálenou našemu světu, že je dokonce těžko uchopitelná a uvěřitelná i pro vypravěče, pro kterého je do jisté míry zvyklostí. Spolu s vypravěčem dostáváme ochutnat nezvyklých tradic, rituálů, pro nás podivných a nepochopitelných motivů chování i pohled na jednotlivé etnické, náboženské i sociální skupiny tak barvité země, jakou Indie bezesporu je. To vše očima dychtícího pozorovatele a v hávu skvělého, téměř autobiografického příběhu, který nenásilně odhaluje, že vedle sebe existuje spousta různých světů, které, ač tolik rozdílné, jsou zcela plnohodnotné a žádný není lepší, než jiný.

1 19.03.2018

Den, kdy jsem se naučil žít je tak úžasně pitomá, nevěrohodná a prvoplánová kniha, že umučí všechny zárodky dobrých myšlenek, které jsou v ní obsaženy. Postavy jsou černobílé, jejich jednání zkratovité, vývoj skokovitý. Samotný příběh samozřejmě nepravděpodobný.

Nemohu si pomoct, ale ze všeho nejvíce mi ta kniha připomíná nějaký prvorepublikový film pro pamětníky o vychytralé tetě a napraveném hříšníkovi…

Protože se ale jedná o knihu popisovanou jako: „Nový román autora světoznámého bestselleru…“, představuji si její vznik spíše jako setkání vydavatele s autorem, kde vydavatel apeluje na autora: „musíš ze svého jména vytěžit maximum, dokud je známé! Napiš cokoli, vraž tam trochu psychologie, zamíchej tam něco o smyslu života, dej do toho trochu o motivaci a přidej špetku napraveného hříšníka a zbytek je jedno, my se už postaráme, aby se to prodalo.“

1 18.03.2018

Nevím,osobně si myslím, že knihu mají mnozí rádi proto, že patřila do povinné četby a v jejím rámci se dost vymykala, byla milá a zábavná. Nicméně mě osobně nikdy nepřipadala nijak mimořádná a spíše zapadla mezi mnoha jinými milými, hravými a zábavnými knihami a nezanechala hlubší dojem. Ačkoli je pravdou, že je tu asi ten nejlepší knižní dědeček… A samozřejmě vydání v edici Jiskřiček je naprosto úchvatné.

1 18.03.2018

Vůbec tomu nerozumím, takový zmetek a tak moc ho prostě musíte milovat. Asi jsme trochu masochisti, ale Karkulín je prostě úžasný antihrdina s bouřlivými příběhy a spoustou veselých dobrodružství. Je to asi takový obtloustlý „James Dean“ z dětské knížky… Pro mě spolu s Ronjou jedna ze dvou nejlepších knih Astrid Lingrenové.

18.03.2018

Z mého pohledu to je nejúchvatnější, nejpropracovanější a nejhumanističtější kniha Astrid Lingrenove nabitá bohatým dějem a hlubokými postavami i hlubokým lesem. Z mého pohledu je jedinou slabinou naprosto nepochopitelné nové vydání bez Kalouskových ilustrací.

4 18.03.2018

Milá a čtivá „hvězdná opereta“ s aspirací stát se příjemným společníkem na cesty, nebo na dovolenou.

Celkem jednoduchý a přímočarý příběh lemují drobné události, které se vážou především k specifikům a motivům jednotlivých postav. Právě to je ovšem z mého pohledu největší slabinou knihy. Aby bylo možné dosáhnout takové různorodosti děje, menších příhod a soukromých příběhů, musely být i postavy napsány záměrně velice různorodé. Do jisté míry tak Poutník působí spíše jako jakási Archa, kde se vedle sebe potkávají zcela odlišné druhy. Tato různorodost a extrémní výjimečnost osobností jednotlivých postav bohužel nepůsobí příliš uvěřitelně. Nemohu si pomoct, ale jednotliví členové posádky Poutníka mi ze všeho nejvíce připomínají cíleně vybrané mimořádné osobnosti amerických televizních seriálů s kriminální a sci-fi tématikou. Kniha tak občas působí jako karikatura sama sebe a navozuje dojem prvoplánovosti a snahou zaujmout.

Nicméně jednotlivé „minipříběhy“ jsou obvykle velice zajímavé a evokují mimořádnou komplikovanost a křehkost vztahů mezi lidmi (i mezi jinými rasami) a rozhodně stojí za přečtení. Těším se, až od autorky vyjdou další knihy, které bude možné „zhltnout“.

3 18.03.2018

Kniha, která je děsivá právě svou neuchopitelností, často až nesmyslným dějem, podivným vývojem postav, rostoucí bezmocí i zkratovitým jednáním postav i zkratkovitým vypravěčským stylem. Nicméně transformace iracionálních strachů, hrůzy a útěku od skutečnosti do skutečné hrůzy a útěku do iracionality je zde mimořádně silná a působivá. Vše je o to působivější, když se v doslovu dozvíme, že se vlastně nejedná ani tak o fikci, jako spíše o psychologickou metodu sebeuzdravení.

4 18.03.2018

Přestože některé dobové myšlenky pomalu zastarávají a z dnešního pohledu jsou překonané, kniha zůstává i nadále skvělá a jako celek nadčasová. Zřejmě to bude tím, že je úplně jedno, v jaké době se kniha odehrává, protože člověk zůstává stejný… Často kritizovaná „povídkovost“ Nadace, koneckonců to opravdu povídky byly, je ve skutečnosti obrovským vkladem k úspěchu knihy, neboť díky této sadě drobných dějů, autor dokáže popsat mnoho oblastí lidského chování i různorodý děj, aniž by k tomu potřeboval celé knihy, jako jiní autoři, či případně Asimov sám v některých dalších dílech. Je příjemné, že v jednotlivých poměrně krátkých a dějově velice hustých a na události bohatých úsecích knihy zůstává Asimov věrný svým výrazným myšlenkám. Ačkoli pouze náznakem, nebo v jejich důsledcích a aktuálním stavu světa, se tak dotýká „otázkou původu“, principem „Věčnosti“ apod, které následně rozpracovává ve svých dalších knihách a čtenáři podává komplexní, věrohodný a logicky provázaný svět. Díky vzájemné logické návaznosti a kontextu je velmi jednoduché a příjemné číst další knihy, ať již ze série Nadace, tak i ostatní knihy. Nadace je skvělou bránou do Asimovova světa a rozhodně stojí za přečtení.

3 17.03.2018

Je skvělé, že dnes můžete napsat a vydat knihu a není to spojeno s příliš velkými obtížemi. Je fajn si splnit sen a stát se „spisovatelem“… A navíc, zřejmě občas někde zbude papír, který je prostě třeba potisknout…

Ploché a nenápadité vyprávění není kvůli autorčině stylu a jazyku vždy jednoduché a záživné na čtení. Příběh je sice banální a postavy povrchní, ale nabízí alespoň často opomíjenou rovinu psychických zranění v brutalitě války a s tím souvisejících „antihrdinů“. Centrální motivy spiritismu a tzv. Španělské chřipky vyprávění sice oživují, nicméně jsou do jisté míry přehnané a prvoplánové, protože obojí se rozšířilo především až s koncem války.

Celkově vzato: těší mě, že knihu jsem měl jen půjčenou a nezabírá doma v knihovně místo.

Rozdělení na dvě dějové linky vytváří dva natolik odlišné příběhy, že se jejich propojení zdá být vedené pouze snahou vytvořit jediný větší celek a působí poněkud umělým a vynuceným dojmem. Viditelné nadpřirozeno, které v závěrečné části nahradilo dosavadní všudypřítomný strach, hrůzu a boj o život působí rovněž nevěrohodně a uměle, jako by bylo „nasazeno“ na poslední chvíli.

Nicméně oba samostatné příběhy mají něco do sebe a jsou vyprávěny se strhujícím spádem. Příběhy prostupuje dusná atmosféra těžkého strachu, vyprávění je syrové, bezohledné. Autor jako kdyby k vyprávění přistupoval se stejným neosobním nadhledem, jako sám Šváp přistupuje ke svým vraždám.

Především převyprávění příběhu jedné z nejtemnějších postav kriminální historie, Huberta Pilčíka, s jeho úchylnou bezohledností, pohrdáním životem a bestialitou by stálo za samostatné dílo bez zbytečného uměle vnuceného nadpřirozena. Strhující příběh, navíc vyprávěn očima jeho nejznámější oběti, je velice silný a hluboký. Dětské strachy a naivita jsou tváří v tvář dospělé brutalitě nahrazovány silou, odosobněním a ukončeny předčasným dopěním. Jednotlivé epizody jsou vyprávěny často bez emocí a jakoby „mimochodem“ a to dodává vyprávění na síle.

Je zbytečné hledat zlo v nadpřirozenu, protože zlo číhá v nás…

2 17.03.2018