puml komentáře u knih

K dílům pozdní antiky jsem měl vždycky určitý ostych, ale po letech přehlížení sekce Antická literatura v libereckém antikvariátu u Fryče, jsem náhodně vzal do ruky jednu z mnoha knih, v domění, že jí jen opráším, prolistuji a vrátím zpět do regálu. Po pár přečtených řádcích mě ale udivil rychlý dějový spád a autorovo umění strohého, ale o to výstižnějšího popisu. Knihou, kterou jsem držel v ruce, byl Řím po Marku Aureliovi od Héródianose.

Héródianos se ve své, z dnešního hlediska spíše beletristické historiografii, věnuje cca 60 letům římského císařství po vládě Marka Aurelia, což je doba pozvolného úpadku, a živě popisuje životní styl a charakter jednotlivých císařů, jejichž chování si mnohdy nezadalo s chováním conquistadorů v Americe a těch nejhorších diktátorů 20. století. Je zajímavé, že i přes nespočetnou kulturní vyspělost většinou císaři jednali jako barbaři a neštítili se bez zjevného důvodu vyvražďit i celé rodiny svých nepřátel a pro malichernou pohnutku mnohdy i svých přátel.
Intrika stíhá intriku. Opulentní a orgiastické zábavy císařů přerušují jen nová tažení armád nebo smrt. Ze samotného chování císařů a dalších vysokých hodnostářů je pak dobře patrné, že kulturní vyspělost a vzdělání nemusí ještě nutně znamenat lidskost; případně, že být císařem, také mnohdy znamenalo během chvíle ztratit veškerý majetek a přijít nejen o svůj život, ale i o život celé rodiny a všech příbuzných.

Druhá kniha od Aurelia Viktora popisuje ve zkratce vládu a charakter jednotlivých císařů od Augusta až po Joviána. Místy dosti tezovité, ale opět velmi výstižná charakteritika chování a činů jednotlvých císařů.

Při četbě obou knih a při pohledu na některé význačné římské památky mě jen napadá, jestli si všichni ti turisté, opěvující zaniklou antickou kulturu, uvědomují, že byla draze vykoupena potoky krve, které Héródinos na několika místech barvitě popisuje...

Za jasných pět a doporučuji.

4 23.01.2013

Výborná kniha z prostředí New Yorku po Občanské válce, která se čte jedním dechem. Autor skvelě vykreslil dusnou atmosféru tehdějšího industriálního velkoměsta. Stylově se jedná o noir thriller se zajímavou zápletkou a dějem. Jedinou slabinu spatřuji snad jen v trochu předvídatelném ději a někdy snad až přílišné grotesknosti. Na druhé straně jako částečný autorův hold E. A. Poeovi to nemohlo dopadnout lépe. Za mě velmi slušné 4 hvězdy.

Zajímavost: postava démonického doktora Sartoria se okrajově objevuje i v dalším vynikajícím Doctorowově románu Pochod k moři.

1 17.01.2013

Vynikající, ale místy dost komplikované čtení, které skvěle popisuje nejrůznější historické i dějové nesrovnalosti života Ježíše Krista, jak je známe především z Bible a standartních církevních výkladů, kterým mnohdy jde spíše, než o pochopení "živoucího" Krista a jeho doby, o mýtus o Kristovi, jak ho vytvořilo dogma křesťanství.

Jedná se sice o román a tudíž o fikci. V tomto případě je ale fikce založená na detailním historickém studiu pramenů a související literatury. Messadié předkládá román aby podpořil suchý výčet událostí, popisů a esejistických vsuvek o psychologii a myšlení tehdějších lidí.

Pokud se Vám nebude chtít kniha číst pro její rozsah, doporučuji si aspoň přečíst krátký autorův doslov, kde popisuje základní zažité nepřesnosti a podává stručný přehled svého bádání v oblasti života a doby Ježíše Krista.

1 16.01.2013

Velmi dobré čtení a zajímavý příběh, který se odehrává během pochodu armády generála Shermena na přelomu roku 1864-65.

První dvě třetiny jsou opravdu vynikající a ukazují válku z pohledu několika postav z různých vrstev společnosti. Nejzajímavější pro mě byla asi postava generála Shermana, který neustále lavíruje na pomezí mezi vojesnkou genialitou a pochybnostmi o svých schopnostech a smyslu tažení. Děsivý je především popis chaosu v dobytých městech, ve kterých se vojáci chovají s naprostou arogancí vůči obyvatelstvu, a sami generálové a vysocí důstojníci jen nečině přihlížejí živelnému znásilňování a rabování, bez náznaku potrestání. Naturalisticky působí také tehdější lékařské praktiky, včetně neustálých amputací.

V poslední třetině (události ze Severní Karolíny) už kniha trochu ztrácí dech; je zde sice několik barvitých popisů bitev a zajímavých dějových zvratů, ale jinak je děj víc zacílen na dokončení příběhu hlavních postav. Tato část působí víc románově, než první dvě třetiny z Georgie a Jižní Karolíny, které byly zase o něco víc dokumentární. Vynikající je ale popis prezidenta Abrahama Lincolna v samotném závěru.

Celkově se dá říct, že kniha splnila moje očekávání na kvalitní retrofiction a řadím ji po bok Krvavého poledníku a Mnichovského přízraku, který je ale víc psychologický. Za mě 5 hvězd a doporučuji.

3 13.01.2013

Sadeho 120 dnů Sodomy je pro mě především kritika neomezené moci a dvojí morálky.

Sade popisuje společnost, která prosazuje dvojí morálku a rozděluje společnost na ty, kteří mohou páchat prakticky cokoliv, bez špatného svědomí a beze strachu, a na ty, kteří jsou využíváni a nuceni jen bezmocně přihlížet. Zároveň je 120 dnů tak trochu parodie manýry dobrého a morálně silného, asexuálního hrdiny. Sade naopak uvádí na scénu hrdiny, kteří jsou morálně a sexuálně skrz naskrz zkažení a kteří, ač zastávají posty, jež by je měly opravňovat k morální bezúhonosti, tuto morálku neustále překračují. Hlavní protagonisté tak využívají své moci k prosazování vlastní "morálky", ve které se brutalita a krutost, prosazovaná až s úzkostlivou pečlivostí a přesností, stává jakousi anti-transcendencí a anti-spiritualitou. Tradiční pohled na křesťanskou duchovnost a spirituální rozměr člověka, který se omezoval na duchovní prožitek s výrazným potlačením sexuality, je tak ve 120 dnech nahrazen rozměrem ryze utilitárním, ve kterém je naopak tělesnot, sexualita a destrukce, a s tím spojené uspokojování slastí, povýšeno na trancendentní a spirituální zážitek pro hlavní protagonisty z řad mučitelů. Neustálé překračování zákazů se tak stává nejvyšší svátostí.

Jedná se tak o studii, kam až lze ve společenské sebedestrukci zajít, jak lze uplatnit moc, a že každá moc má v sobě jistou dávku "sadismu", který se ale nemusí nutně prosazovat tak, jak píše Sade; tj. v obskurních uchylkách. Už jen samo prosazování moci poskytuje duševní ale mnohdy i fyzické uspokojení. Každé prosazování moci má v sobě skrytý sexuální podtext a určitou dávku destrukce. Jedná se vlastně jen o to, jakým způsobem a čím je člověk schopen těmto svým démonům čelit. Společnost zbavená jakýchkoliv morálních pravidel a zásad je společnost 120 dnů Sodomy, kde každý každého využívá jen ke svému vlastnímu uspokojení.

Jinak se ale jedná vcelku o dost schematické dílo, ve kterém není vlastně jediná postava, která by nějak zásadně vzdorovala praktikám, které se v zámku odehrávají. Ale na druhé straně snaha přežít za každou cenu a v každé situaci je vlastnost většiny živých organismů, člověka nevyjímaje. Sadeho trpící postavy jsou ale jen bezduché loutky neschopné jakéhokoliv vzdoru a bez možnosti se domoci jakékoliv pomoci a práva (zvlášť když vrcholní představitelé těchto institucí jsou jejich trýzniteli), a to je asi ta nejděsivější Sadeho vize a odkaz společnosti.

reakce na poznámku od uživatele nokid:

Mnohdy to tak určitě vypadá, že se dobro prosazuje pasivitou, ale nemyslím si, že Sademu šlo o nějaké dobro a zlo, ta kniha, stejně jako celé jeho psaní stojí mimo tyhle kategorie a spíš bych to nazval popisem „stavu věcí“. Ta „děsivost“ 120 dnů je v tom, že tam není žádný vzdor vůči jakékoliv kategorii typu dobro a zlo; on tam totiž není vůbec žádný vzdor. Proto ten někdy až úřední tón, distancovanost, takřka nulová psychologie ve smyslu hlubšího vykreslení postav, pohnutky ryze utilitární a rozdělení jako z formulářů na daňové přiznání. To samozřejmě trochu zlehčuji, ale ani na úřadě nepomůže, když se operuje termíny jako dobro, zlo, morálka, soucit atd. Člověk si tam může klidně kleknout (což většinou nikdo nedělá) a stejně pak musí udělat, co udělat - podle úřadu či jiné instituce - má, protože ví, že úřad vládne represivními mechanismy, takže je pak většinou namístě jen odevzdanost a pasivita k úřadu, který za to mimo jiné dává jakous takous jistotu řádu, a o to, jestli je to řád dobrý nebo zlý tu nejde, tyhle kategorie totiž ztrácí význam vstříc vlastním očekáváním a obsesím; každý takzvaný řád může být pro jednoho dobrý a pro druhého zlý. A proto jsou tu vždycky ti, co vzdorují, a vždy vzdorují aspoň latentně, když ne aktivně, a tím podrývají stávající řád a nutí ho se neustále přizpůsobovat nebo obměňovat. Ale právě absence jakéhokoliv, a tím myslím opravdu jakéhokoliv, byť i psychického a verbálního vzdoru, činí (mimo jiné) ze 120 dnů tak skandální čtení.

Ty popisy jsou jinak strašně komisní a jednání postav je schematické až na nejvyšší možnou míru. Ale to je jen z povahy Sadeho psaní, které k žádnému moralizování a kategorizaci (mimo kategorizaci nejrůznějších sexuálních deviací) dobra a zla nesměřuje. On byl buřič a ničitel a tepal do všeho a do všech a měl z toho potěchu. Ty morální kategorie se tam dostávají víceméně přes čtenáře a vykladače Sadeho díla.

Zatím jsem jen nahlédl a přečetl několik dopisů B. Reynka J. Florianovi. Ale již nyní lze říct, že se jedná bezesporu o jeden z nejzásadnějších vydavatelských počinů roku 2012. Nádherná úprava, přehledné rozčlenění dílčích dopisů a zásadní přínos pro badatele v dané oblasti.

3 04.01.2013

Dvě básnické prózy, ve kterých autor vzdává pomyslný hold přírodě, jenž je průvodcem jeho života a ztělesněním samotného božství ve všech jeho podobách. Ne posmrtný ráj někde na nebesích, ale ráj pozemský, spatřovaný i v těch nejvšednějších událostech dne. Pohyb trávy a vůně květin. Déšť dopadající na vyprahlou zem. Mraky rozestupující se po bouřce. Autor nás provází krajinou a ukazuje nám, že všednost je jen naše neschopnost vidět v rádoby všední skutečnosti, skutečnost spirituální. Jaccottet umě balancuje mezi obdivem k proměnám přírody a úctou k životu samému. Ale nezapomíná ani na smrt, která některé tyto obrazy prostupuje a vytváří tak napětí, bez něhož by nebylo žádné umění možné. Jaccottetovy básně, stejně jako jeho básnické prózy, mají blízko k japonským haiku a starým čínským básníkům (např. Wang Wejovi), jejichž poezie se taktéž skrze jednoduchý popis "všední skutečnosti" dobírá k obrazům nevšední krásy, a to bez laciné nostalgie a sentimentu, jen s lehkým nádechem melancholie.

"Než se nadobro připojíš k řadě přízraků, napiš, že není vyššího nebe než tento pramen v barvě trávy."

2 04.01.2013

Pro mě dost slabý Austerův román, ve kterém jsou sice všechny klasické prvky Austerova stylu, včetně mysteriózní, lehce kafkovské zápletky, ale jinak je to takové od ničeho nikam. 150 stránek příběhu, který má sice celkem spád, ale který jsem dočetl jen proto, že když už jsem se začal opravdu nudit, tak jsem měl přečteno bezmála 80 stran a do konce zbývalo už "jenom" 70. Pořád jsem čekal na nějaký zvrat, který ale nepřichází. Místo toho je tu spousta slepých dějových odboček a celkově nezáživných situací, jenž se stále opakují. Nejzajímavější tak pro mě byl vložený příběh o Konfederaci a záhadném Landovi, především pak rozuzlení. Ale čekat na dvě dobré stránky 140 stran nudy je poněkud málo. Je to námět na dvě povídky roztažený na 150 stránkový "bilanční román", kde se sice mihne pár postav z jiných Austerových děl, ale jehož závěrečná myšlenka je hluboká jak vyschlá louže. Hodně slabé tři hvězdy a to jen z úcty k mému jinak oblíbenému autorovi a ještě doznívajícímu dojmu z vynikajícího Muže ve tmě.

28.12.2012

Přidávám se k výstižnému komentáři HTO a mohu jen doporučit. "Jedině v prázdnotě po všech znacích rozklene se bůh."

3 25.12.2012

Opět velmi povedený román Paula Austera. Čtivý, výborný příběh, zajímavá zápletka s překvapivým rozuzlením a nepříjemné mrazení a spousta nezodpovězených otázek, které zůstanou po přečtení. Klasické atributy románů Paula Austera, kvůli kterým se k jeho dílům opětovně rád vracím. Příběh by mohl mít klidně dvojnásobnou délku, ale síla Austerova psaní je ve zkratce, stručnosti a až "novinářské" lakoničnosti, se kterou popisuje temné stránky sučasné společnosti. Kdybych měl knihu k něčemu přirovnat, tak to bude filmový scénář bratří Coenů říznutý znepokojivými vizemi Davida Lynche. Za mě silné čtyři hvězdy. Doporučuji.

3 25.12.2012

Hutná poezi, která se čte dost těžko. V doslovu píše Petr Zavadil o jakési naději u autora. Spíš mi to připadá jako zbožné přání vidět v této vesměs brutální a nekompromisní poezii beznaděje něco víc než: kost života ohlodanou až na samu kost. Překlad ale opět vynikající. Smekám před Petrem Zavadilem.

Velmi pěkný příběh. Dost mi to přípomínalo Pána prstenů. Kniha která není zdaleka určena jen dětskému čtenáři, i když věřím, že kdybych ji četl mladší, tak si ji užiji určitě mnohem víc.

2 09.12.2012

Ambiciozní Mccarthyho dílo, na kterém pracoval, dle doslovu, bezmála 20 let. Bohatý slovník a dlouhá komplikovaná souvětí ve výborném překladu, což je ostatně u argovské edice AAA již samozřejmost. Suttree se nečte vůbec snadno. Děj mě příli nezaujal a prokousávat se 500 strankami osudů jednoho Knoxvillského lůzra mě příliš nebavilo. Je pravda, že u některých pasáží jsem se opravdu velmi dobře bavil, ale celkově ve mně Suttree dojem ze "zásadního" díla nezanechal. Zase je ale potřeba říct, že složitě strukturovaná díla Williama Faulknara, ke kterému je Suttree právem přirovnáván, nemám příliš v oblibě, a tak to zůstane asi i se Suttreem. Příznivci faulknerovské prózy si ale přijdou určitě na své.

Při pokusu o opětovné čtení (únor 2019): Je to dobrý román, ale ta rozevlátost a snaha vše popsat tomu ubírá na dynamice. Předtím jsem přečetl znova Vnější tmu a Dítě boží, které mají větší tah, jsou dějově sevřenější a celkově čtivější než pozvolně plynoucí Suttree.

(listopad 2020) Tak opět mi to nedalo a sáhnul jsem po Suttreem a na potřetí mi to sedlo parádně a Suttree patří k top románům od McCarthyho. Je ale asi potřeba se na ten pozvolný tok vyprávění správně naladit, chytit ten jižanský špinavý a lehce gotický rytmus. Tentokrát jsem si tu románovou plavbu po Tennessee se Suttreem užil a doufám, že to nebylo naposledy. Doporučuji.

2 09.12.2012

"Odolej svým duchem peklu a nezoufej!" Suveréně napsaný román s detektivními a místy až hororovými prvky. Výstižné je především prolínání politické situace Rumunska 70. - 80. let a baladicky nesené vyprávění s množstvím folklórních a náboženských motivů. Jezero Jáma lvová, kolem kterého se točí celý děj, je pak krásná metafora hlubin lidské mysli a potažmo špatného svědomí, na jehož dně se ukrývá vše, co nemá nikdy vyplout na povrch...

7 07.12.2012

Kinnell opět dokazuje, že mlčení a ticho je v poezii to nejdůležitější. Nevyřčené a nepopsatelné, které se vyjevuje v úsporném zacházení s jazykem, je tím, čím je Kinnellova poezie uhrančivá až k zbláznění. Kinnell, ač zazanamenává jinak všední události, nikdy nesklouzává k sentimentalitě nebo krasořečení. Každé slovo je jakoby vydobyté z lůna všední situace a přeměněné ve spirituální až mýtický zážitek.

Vynikající je i překlad Antonína Přidala, který přeložil i první výbor z Kinnellovy poezie, který vyšel pod názvem Věci, o kterých s nikým nemluvím v roce 1986 v legendární odeonské edici Plamen.

Zajímavé by bylo srovnání s poezií Roberta Frosta, který je stylově také velmi úsporný. Pro zájemce o podobnou poezii doporučuji též výbor současné novoanglické poezie Vítr z Narragansettu, který vyšel v nakladatelství Fra.

1 01.12.2012

Není to špatná kniha a i příběh se mi líbil. Uzavřený svět neproputsných mainských lesů, dům plný starých knih a jeho osamělý obyvatel libující si ve zbraních a shakespearovské angličtině. Co bych ale vytknul, byl předvídatelný děj, který zvlášt ke konci působil hodně vykonstruovaně a samotný závěr mi přišel jako ukázka literárního kýče. I přes svůj nevelký rozsah (150 stránek) působila novela dost rozvlekle. Donovan je pro mě silný především v povídkách, které vřele doporučuji - vyšly pod názvem Za irských nocí u stejného nakladatele jako Julius Winsome. Celkově bych řekl, že by to byla skvělá povídka, ale jako novela je to jen za silnější 3*.

01.12.2012

Vynikající antologie současné rumunské poezie. Oceňuji především opravdu reprezentativní výbor, který zachycuje v širokém záběru stylovou rozmanitost rumunské poezie posledních dvou-tří desetiletí. Pokud bych měl vystihnout pár slovy vyznění celé antologie, pak by to bylo nejspíš zjištění, že rumunksá poezie, stejně jako film, je pro mě obrovským překvapením. Rozhodně si tato poezie nelibuje ve zbytečném krasořečení a experimentu, naopak: zhutnění výrazu, civilnost, dějová zkratka a v neposlední řadě nevtíravá spiritualita jsou typické znaky většiny básní tohoto skvělého výboru. Zajímavé také je, že zde prakticky nenajdeme básně angažované a satirické, které by reagovaly na "současné" dění. Nejsem ale přílišný znalec rumunské literatury, takže nevím, v jakých podmínkách tvoří tamní autoři a jakým způsobem funguje (i dnes) cenzura. V básních se mnohdy sice objevují autobiografické rysy, ale není v nich ani zbytečný patos ani hořkost, spíš jakási směs melancholie a stesku nad ulpívajícím časem. Zajímavým zjištěním také bylo, kolik autorů kolem 40-50 má na svém kontě již deset a víc! vydaných básnických sbírek, esejů, románů atd. Rumunsko je zřejmě pro básníky země zaslíbená... Rozhdoně ale tuto antologii doporučuji všem zájemcům o poezii.

2 08.11.2012

Krásné básně, které jsou ale plné smutku a melancholie nad ulpíváním času a pozvolnou ztrátou identity řeckého národa.

Antické sochy jsou už jen pomníky dávno zašlé slávy a Bohové se stali už jen kapitolou v učebnicích dějepisu; kultura samotná pak laciným výprodejem a turistickou atrakcí.

Básník nás ale provází ještě ne zcela "zmrzačenou" krajinou; stále jsou tu ještě tajemná místa, která si jakoby navzdory okolnostem uchovávají svůj mýtický rozměr, a snaží se tak předat něco z pozůstatků dohasínajícího světla dávno zaniklého světa.

4 04.11.2012

Zajímavé, místy baladicky laděné příběhy z horského prostředí. Vynikající je především druhá novela-povídka Vláda zlého ducha, ve které se přichozí cizinec stává antikristem. Trochu mi to připomnělo Zemi snivců od Alfréda Kubina. Vyinikající vykreslení postav v horské vsnici odříznuté od okolí a vše pronikající hutná atmosféra blížícího se konce.

První a třetí novela mě příliš nenadchly, atmosféra dobrá, ale děj byl poněkud rozvláčnější. Doporučuji především si přečíst druhou novelu.

3 14.10.2012

Vynikající román na pomezí literatury faktu a fikce. V románu se prolíná, jak vrstva ryze dokumentární, která se projevuje především ve vynikajících popisech tehdější kultury a nejrůznějších pohanských rituálů, tak vrstva příběhu Julianova krátkého života. Na knize mě především zaujal pohled na ranné křesťanství a znovu se prosazující pohanské kulty a rituály. Zajímavé je, jak razantně se křesťanství prosazovalo na úkor ostatních náboženství. Císař Julianus je zde mluvčím upadajícího světa Římské říše a snaží se jako "Odpadlík" na úkor křesťanství (oficiálního státního náboženství) prosazovat původní, pohanské nazíraní světa a obnovu některých kultických praktik. Zajímavé by bylo též srovnání Juliana s románem Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze. V Quo Vadis jsou popsány obtížné začátky prvních křesťanů v Julianovi jsou to zase obtížné začátky "posledních" pohanů - a řekl bych, že donucovací praktiky v prosazování jedné ideologie na úkor druhé se bohužel příliš nelišily...

4 06.10.2012