Prey komentáře u knih

Byl jsem vděčný za vydání s doslovem Evy Beránkové. I bez něj by šlo poznat, že se Camusovi něco hodně povedlo, ale až díky závěrečnému rozboru jsem se dozvěděl, kolik různých otázek kniha v různých lidech vzbudila. Dostala mě jednoduchost téhle novely. Beru ji jako další doložení faktu, že velká témata nepotřebují akademickou onanii (příkladem té budiž nedávno zesnulý Eco, jehož textům prostě částečně nerozumím a nemyslím si, že je to pouze mou intelektuální nedostatečností). Cizinec je důkazem, že nejlepšími přenašeči filozofických otázek a názorů jsou zdánlivě prosté a stručně odvyprávěné příběhy. Proč tedy nedám absolutně kladné hodnocení? Je to kvůli hlavnímu hrdinovi. Rozhodně nesdílím pohled na něj jako na nevinného člověka, kterého drtí zlá hloupá společnost, hájící uniformitu a konvence. To mnozí nepřijali ani u Hepnarové, reálně zoufalé vražedkyně, ale u Meursaulta na to máme přistoupit? Ne, že bych nedokázal pochopit otupělost, naopak, někdy je mi bližší, než bych si přál, ale spojuji ji s depresí, ne lidskou přirozeností, jak by mohl Camus podsouvat. Svoboda přece není synonymem vakua, zcela nulových očekávání. Existence konce ještě sama o sobě nemusí znamenat, že cesta k němu je o ničem. Na Cizinci cosi nesedí (a možná právě proto je to výjimečné dílo)... Mohla by hlavní postava být reálná? Necítí ani nic, ani dost. Není tedy ani psychopat, ani v pomyslné emocionální normě. Připusťme, že takoví lidé žijí, proč by ne. Ale proč je tak vyprázdněný někdo mladý a sociálně obratný (má zaměstnání i sexuální život)? Jasně, úspěch ještě nerovná se vnitřní naplnění. Jenže nevytvořila by pasivita, ten pohled na život jako zbytečnost a rutinu, většího asociála? Proč někdo částečně plochý, netečný, spáchá extrémní čin? Jiný komentář tady podsouvá, že komu bude svobodný hrdina připadat neuchopitelný, ba přímo nedefinovatelně odporný, ten žije v iluzorní realitě falešného štěstí a pocitu dokonalosti. Pch. Kdepak. Já, milovník dekadence i svobody, k Cizinci namítám, že zabití skoro jen tak mimochodem je dost literární konstrukt, že ve skutečnosti mají intenzivní činy intenzivní pozadí v lidech a okolnostech. Meursault víc není, než je, minimálně ve vztahu k ostatním, ale trochu i k sobě, a proto je jeho skutek projevem až příliš... konkrétním? Říkám si, jestli by Camus nedosáhl ještě zajímavějšího efektu, kdyby nechal svou postavu spáchat něco průměrnějšího a obdržet průměrnější trest. Ale to je jedno. Čtení jsem si užil. Jsem rád za každou knihu, která se nebojí říkat nepopulární věci. Pro mnoho lidí to bude nezkousnutelné, ta lhostejnost k běžně uctívaným hodnotám, ten postoj, že na ničem nezáleží. Jiné nadchne, že hlavní postava se nepřetvařuje, že necítí a nevyjadřuje něco jen proto, že se to od něj čeká. (Kult pro rebelské duše? Subjektivní pohled naivního mládí, trpitelů v uvozovkách, na Meursaulta jako na myslitele a cíťu, který je obklopen průměrností, malými lidmi, a proto je takový, jaký je?) Cizinec je navíc ještě dobře napsaný, nekomplikovaně, ale ne hloupě. Literární styl odpovídá záměrům autora. A těch možných výkladů! Kdyby kniha pro vyrovnanost odrážela i pozitivnější závěry existencialismu (osobní odpovědnost na tom činit absurdnost existence sobě i druhým snesitelnější), dal bych bez váhání pět hvězdiček. (Čteno v překladu Miloslava Žiliny.)

6 04.04.2016

Rozumím potřebě uměle vyrábět bestsellery, tady je v tom nakladatelství navíc jen spolupachatelem, protože Howey první kousky protlačil self-publishingem, ale můj výsledný dojem je hodně rozpačitý. A na pokračování se nechystám. Co jsem ty stovky stran vlastně četl? O světě venku to není. O samotném silu ano, ale... tak nějak málo? Na to, kolik papíru Howey pokryl, bych čekal podrobný popis, který by nevzbuzoval dojem, že se detailům raději vyhýbá. Uzavřený ekosystém by byl technologicky i sociologicky pořádný oříšek. Tak hlavně, že nám autor ve své knize popsal knihu, ve které všechny ty procesy fungování jsou, včetně historie. :-) S postavami je hlavní potíž v tom, že se skáče z jedné na druhou. Fokus vyprávění je často jinde, než by si čtenář přál, mimo nejzajímavější hrdiny a situace. Některé části se vlekly tak, že bych šel s hodnocením ještě níž, ale poslední třetina přecejen nabrala na spádu. V hlavě mi nejvíce zůstane asi ponor. Howeymu bych vzkázal, že počáteční nápad měl výborný, mrazivý, ve vysoce nosném prostředí, ale literárně mu z toho vylezlo něco, co působí jako fan-fiction. Grafomansky táhlá. Asi už se všechno píše tak trochu jako young adult, s nepříliš překvapivými postavami a jejich motivacemi, aby to šlo snadno vnutit masám a zfilmovat. Tolik stran na takovou průměrnost, kde i anotací slibovaná vlna odporu proběhne tak nějak mimochodem. (Čteno v překladu Jiřího Engliše.)

5 28.03.2016

Rozhodně příjemnější setkání s tvorbou autorky, než pro mě nečitelný proud v „Nebe nemá dno“. Sice se i zde projevuje těkavý styl psaní a noření se do lyriky, ale minimálně v zachycení určitých emocí se jedná o hodnotné texty. Nicméně jsem nebyl schopen sledovat propojení některých povídek, mám zřejmě raději jiný druh prózy, ve kterém se při čtení lépe orientuji, ve kterém nejsou vybraná „fakta“ zamlžena oparem impresí. Proto mi nejlépe sedla kratší dílka v poslední třetině sbírky. Hana Andronikova psala originálně, po svém, asi dokonce charakteristicky, rozpoznatelně. Chápu, proč je ceněna, ale já s její stavbou vět, odstavců a stránek rezonuji jen částečně a místy.

17.03.2016

Osamělost prvočísel bude vždycky slavnější, jako silný románový debut a námět, který se dotýká nerdovských stránek osobnosti mnoha čtenářů. Čerň a stříbro je kniha daleko nenápadnější, přesouvající pozornost od dospívání k dospělosti. Velmi se mi líbí smutná metafora o nerozpustitelnosti jednoho člověka v druhém. Není to veselé čtení, nejen kvůli zachycení odcházení jedné ženy („Myslím, že v jisté chvíli dospěla k přesvědčení, že tentokrát by měl bůh žádat o odpuštění ji.“), ale hlavně melancholickým pohledem na vztahy. I přes nevelký rozsah a ich-formu se podařilo uchopit více rovin, zaujala mě například úvaha o rolích muže a ženy. Shrnutí, že když každý může všechno, snadno to sklouzne do pocitu nespokojenosti, že každý musí všechno, je pozoruhodné. Giordano umí psát tak, že myšlenkově a citově bohatý text nesklouzává do slovní exhibice. Zkrátka mě baví. (Čteno v překladu Alice Flemrové.)

3 16.03.2016

Asi jsem měl příliš vysoká očekávání ohledně odborné složky knihy. Příjemná autobiografie vyzařuje moudrost a nadhled, jistě i s pomocí ghostwriterů, jmenovaných v tiráži, ale zpracována je tak nějak povšechně. Případy jsou zmiňovány stručně a hlavně popisně, stylem pachatel něco udělal, byl takový nebo makový. Ale o tom nejzajímavějším, procesu pronikání do psychiky, se dozvíme překvapivě málo. O posuzování příčetnosti pak téměř nic, i když je označeno jako jeden z prvotních zájmů autora. K psychoterapii zazní, jak je účinná a jak vše změnila, ale zase chybí její rozbor, postupy, limity. Chtěl jsem vědět, jak daleko je spolupráce kriminalistů a justice s psychology, jakou mají posudky podle současných poznatků věrohodnost, co se diagnostikuje snadněji a co obtížněji, atd. Ale dočkal jsem se spíše „vyprávění ke kafíčku“, osobních zážitků, prezentace vlastního světonázoru, popisu podnikání a subjektivní reflexe společnosti. Na tom by nebylo nic špatného, naopak, jistě byl pan Hubálek osobností s nějakým morálním kreditem, ale název a podnázev knihy jsou jen marketingem. Nehledě na fakt, že by podobné knize slušel i nějaký oponentský hlas, byť se to u populárních autobiografií samozřejmě nedělá, pozvat si do nich „nekamarády“.

2 12.03.2016

No... Jak tohle ohodnotit, to je oříšek. Následují malé spoilery. Není to ani literatura pro děti, ani pro dospělé. Oběma skupinám tam podle mě bude něco chybět nebo přebývat. Jenže to není ani young adult, který si jako žánr žádá třeba zakomponování pořádné romance. Místy si člověk samozřejmě vybaví 1984, jen v jemnější verzi. Naivnější. (Vzpomínky si necháme, nezlikvidujeme je.) Vnímám tam i vliv Malého prince, filozofickým důrazem na nějaké hodnoty, vyjevením vlastně banálních pravd (není štěstí bez neštěstí, rozmanitost je dobrá). Nejpůsobivější je první třetina, kdy poznáváme danou společnost a tušíme, že není všechno zlato, co se třpytí. Jakmile začne vzpomínání, kniha se lehce zacyklí na úkonu předávání vzpomínek. Trochu to připomíná nadužívání Myslánky, které někteří vyčetli Rowlingové. Navíc, na to, že vzpomínky hrají podstatnou roli, je jejich přenos značně nevysvětlen. Na jednu stranu předávající vzpomínky ztrácí, na druhou jsou věčné a mohou přejít na celé společenství? Ve třetí třetině, kde by v young adult začalo velkolepé revoluční finále, Dárce vlastně zintimní a záměrně odepře jasná vyústění. Dokonce by šlo hovořit o náznaku duchovna, alegorie, což není pro dějovou knihu s hrdinou zcela uspokojivé. V průběhu čtení bych asi neváhal jít s hodnocením výš, kniha se louská pěkně a dokáže fascinovat, ale čím víc přemýšlím, co autorka ze své vize přenesla na papír, tím jsem zklamanější. Na antiutopii je svět Dárce popsaný velmi děravě, vlastně po povrchu, samozřejmě lze namítnout, že je to proto, že se držíme hlavního hrdiny, ale nepochybně by bylo zajímavé nastínění mechanismů, jakými společnost k takovému uspořádání došla, jak nakládá s fenoménem moci, kdo je architektem a hlídačem fungování, jestli existují jinak řízené nenavštěvované společnosti či dokonce „barbarská území“, atd. Nebo jsem jen nepochopil roli letadel v první kapitole? (Cizí stíhací letadlo? Zásobovací letadla odjinud?) Nevím, jestli by autorka na něco takového neměla, nebo zda zcela záměrně volila jednoduchost, aby byla kniha přístupná i dětem nebo hlavně dětem, ale vždycky považuju za problematické předávat poselství poměrně triviálně (mít rád je hezké i za cenu bolesti), když by šlo nechat hovořit více košatý fikční svět mezi řádky. Mám prostě dojem, že se z toho, co se pokusila stvořit, nakonec Lois Lowry „vylhala“ příliš snadno. (I, bez ironie, moc pěkným a objevným proslovem/doslovem, v českém vydání otištěným.) Propracování zatrhla dříve, než jí z toho mohlo vzniknout opravdu velké dílo. Ano, je to hezké, je to citlivé, je to dojemné, ale z určitého úhlu pohledu ploché, neprokreslené, nedokreslené. Dám tři hvězdičky a už to rozebírání ukončím. Ani ne dvě stě stran poměrně velkým písmem může zvládnout každý a udělat si vlastní názor. Jo a nepřímá knižní pokračování ani film ve mně důvěru nebudí, že by dokázaly Dárce vrhnout do jiného světla. I když zfilmování, soudě už jen podle upoutávky, svět knihy obohacuje. A to také o něčem svědčí, normální je, že se z knížek na plátně spíše vynechává. (Čteno v překladu Dominiky Křesťanové.)

5 05.03.2016

Tohle je vhodné akorát ke studiu, jak z drsného a psychologicky zajímavého námětu udělat jedno velké nic. (Nebo jak z velkého nic udělat marketingem knižní událost.) Stránku za stránkou autorka plytce a nudně likviduje něco, co mohlo být mrazivou detektivkou, cynickým popisem manželství, temnou studií zvrácenosti, filozofickým komentářem k lidskému bytí, morbidním hororem, šílenou komedií plnou sarkasmu, čímkoliv. To by to ale muselo mít nějakou hloubku, strukturu, přesah. Nebýt tam to detailní porcování, mohlo to vyhrát cenu pro nejméně zajímavý ženský román, s tím porcováním to nemůže vyhrát nic. (Čteno v překladu Jana Netoličky.)

2 27.02.2016

Po překvapivě dobrém dojmu z Buzíčků jsem přečetl i tuhle knihu. Začnu od konce. Kniha má vlastně dva a oba dokonalé, jeden otevřený, který by fungoval sám o sobě, a druhý, který jistou otázku zodpoví a ještě je správně smutný, dojemný. Ale co zbytek knihy? V první řadě se mi líbil styl, jakým je text napsaný, protože autor z toho nedělá nějaké vyšší umění a vyjadřuje se tak, jak je hlavnímu hrdinovi (jemu?) přirozené. A to samozřejmě není jednoduché, tak psát. Neznamená to ovšem, že by tam nebylo moře pozérství, vždy však odpovídá postavám. (Hodně mě pobavila scéna, kdy je pro jednou náš macho odmítnutý, Rafou, a hned píše, že ho vlastně ani nechtěl, že je neatraktivní.) A teď k tomu, proč nemůžu jít s hodnocením výš, i když to třeba není vina knihy, ale moje. Zaprvé nechápu bisexualitu. Toleruju, respektuju, ale nechápu, neodpovídá mé životní zkušenosti. Zadruhé se mi příčí popsaná míra promiskuity, ten nekonečný lov, fuck-fest, jeden „šlong“ za druhým, o otvorech ani nemluvě. Mít vztah, ve kterém to naprosto dokonale šlape i v posteli, ale stejně dobíjet a vybíjet jinde?! Buzíčci víc nabídli i druhou stranu mince, citovou prázdnotu, kvůli které se, aby nenastala, vyplatí nadrženost krotit. Protože jsem jim dal čtyři hvězdičky, tady musím jít níž, i když jsem rád, že autor dostal šanci svou knihu na podobné téma vydat. Queer nakouknutí do Irska za to stálo.

1 27.02.2016

Námět na povídku roztažený na 130 stran, během kterých se nestane nic, co by předčilo slibnou anotaci. Místy jsem se do čtení nutil, což je u tak malého rozsahu na pováženou. (Čteno v překladu Martiny Kašparové.)

18.02.2016

Skvělá kombinace historické detektivky z atraktivního období čarodějnických procesů se současnou vědou a výzkumem. Má to i prvky hororu a také ženského románu. Nechybí ani nenásilné morální poselství. Moc mě pátrání hlavní hrdinky bavilo, rád se k němu vracím i se znalostí pointy a obdivuju Cooka, že mu z toho všeho nevzniknul guláš, ale – minimálně pro mě – jedna z jeho nejlepších knih. Odpočinková četba, která nejenže neurazí, ale může i nadchnout. :-) (Čteno v překladu Aleny Amchové.)

1 06.02.2016

Film se mi líbil, přestože má své chyby, ale následně vydaná kniha ne. Zaprvé z ní příliš kouká scénář, styl "postava vypadá nějak, cítí něco, udělá něco, půjde někam, kde to vypadá nějak, něco řekne a zatváří se u toho nějak, protože něco" není pro samostatně stojící čtení výhra, stejně jako převaha přítomného a budoucího času. Zadruhé nevidět film jako první, dost emocionálně funkčních momentů bych při čtení nevzrušeně minul, jak banálnější i klíčové scény splývají. Zatřetí, přemýšlení autorky, to podhoubí, z něhož film vznikal, jak to sama nazývá, mělo být více vpleteno do samotného příběhu a beletristického textu, pak by nebylo třeba rušit novelu citáty z knih a závěrečnou statí, která na mě působí jako zpětná obhajoba textu před nějakou akademickou komisí. Díky fotografiím a grafické úpravě jsou tištění "My 2" hezkou připomínkou filmu, který ale sám o sobě funguje daleko lépe. V mém systému hodnocení je to přesně mezi dvěma a třemi hvězdičkami, ale protože z dvojice kniha film bych doporučil film, dám jen dvě.

2 28.01.2016

Otřesný název, obálka a růžové předsádky mi stačily, abych měl o knize jasno. Přesto jsem ji otevřel a moje nejhorší obavy potvrdila první povídka s postavou, ze které se každému gayovi s mozkem a srdcem musí chtít blít a brečet, vyprávěná navíc formou odpovídající "hrdinovi". V tu chvíli jsem to chtěl s tímhle titulem vzdát. Ale naštěstí jsem vytrval. I dál knihou prostupují stereotypy, ale jde to brát jako zápor, když je na nich mnoho pravdy? Dostkrát jsem se zasmál, párkrát byl dojatý, celkově rozesmutněn z mála happyendů. Je vidět, že autor už něco prožil. Povídky jsou provázané ani málo, ani moc, a překvapí rozmanitostí (na "Třídní sraz" se nedá zapomenout, z dopisu manželky mi bylo hodně úzko). Nevím, nakolik je to kniha pro gaye a nakolik pro heteráky (víc asi ženy?), kde je ta hranice povědomosti, aby bylo možné užít si knihu na maximum, ale rozhodně Buzíčky (neodolal jsem název nezopakovat) vřele doporučuju. :-) Je vidět, že podobná témata nemusejí dodávat jen zahraniční autoři.

2 27.01.2016

Začátek výborný. Skvělý dojem z prvních stran, slibujících pozorovatelský talent a empatické postřehy. Dál se to zhoršuje, příliš planého filozofování bez smyslu pro individualismus, omílání banálních pravd, málo děje. A únavný literární styl, paradoxně ne svou složitostí, ale naopak plochostí. Způsob myšlení neodpovídá různorodým postavám, ale... Dojem naštěstí vylepší vyvrcholení knihy, které jsem dopředu neodhadl, i když se zpětně jeví pro celý text docela přirozené. Díky rozuzlení přecejen zajímavá četba. S hodnocením nemůžu výš, uprostřed jsem se trochu nudil, ale zároveň platí, že mě Literární cena Knižního klubu pro mladého autora neurazila. Uvidíme dál, co bude s tímto jménem.

3 10.01.2016

Asi zde budu ukamenován, ale zastávám názor, že ani krásná literatura nemůže úplně rezignovat na fakt, že partnerovi, čtenáři, se chodí alespoň částečně vstříc. A to srozumitelností jazyka prózy, systematickou strukturou, ne ohozením papíru impresemi bez ladu a skladu. S autorkou jsem viděl pořad 13. komnata, samozřejmě mnou pohnul její osud a její osobnost, ale tohle je změť. Knihy, které jsem nedočetl, protože se mi velmi nelíbily, hodnotím jednou hvězdičkou. (Viz můj profil.) Takže ani tahle nemůže být výjimkou, ale jsem rád, že své čtenáře, podle hodnocení ostatních, Hana našla. Ti ať berou můj názor jako čistě subjektivní.

4 30.12.2015

Tomu nejzajímavějšímu, otázce, jestli jsme lidsko-právními výdobytky a sociálním státem neztratili víc, než jsme získali, a nepřišli o to nejcennější, o soudržnost rodiny, založené na rozdílném předurčení muže a ženy, se bohužel kniha věnuje jen v pár roztroušených odstavcích. Přitom ta reflexe, že ženy nejvíc odevzdávají venku, zatímco domov trpí, je vhodná k velkému zamyšlení, stejně jako fakt, že jsme si za chybnou modlu a hodnotu určili nezávislost, abychom pak trpěli samotou. Skutečnost, že k návratu víry jako řádu nemusejí vést vznešené spirituální důvody, ale prostý fakt, mít se světsky lépe, v přízemnostech, že podvolení rovná se výhra a spokojenost, to všechno je vynikající houellebecqovskou provokací. Jenže co se zbytkem knihy? Reálie francouzské politiky a médií ocení hlavně ten, kdo je zná lépe než z dálky, a to platí i o dílech analyzovaných literátů. Myslím, že to téma měl Michel uchopit trochu jinak, Podvolení bohužel osobně neřadím k jeho nejlepším knihám. (Čteno v překladu Alana Beguivina.)

4 29.12.2015

V pozdějších dílech McEwan zbytečně zesložitěl, tohle je čistá radost nad atmosférou a perverzí (s otazníkem, protože určete míru lidskosti nebo úchylnosti, že). To vytržení z okolního života, bezčasí dospívání, zakázané tužby... Bezvadné. (Čteno v překladu Marie Brabencové-Válkové.)

5 26.12.2015

Pět hvězdiček obvykle dávám jen knihám, které čtu nebo budu číst vícekrát. Celé. Pokání je výjimkou, k prostřední válečné části se pravděpodobně už nikdy nevrátím, její tíha mi stačila jednou. Naopak první část, to je čiré čtenářské potěšení, stejně jako závěrečný twist. Nerozumím, proč byl ve filmu zpracován jako veřejná zpověď, když jeho podstata je bytostně vnitřní, o upřímnosti k sobě sama, pravdivosti vzpomínek, překryvu vzpomínek a tužeb. Společně s Betonovou zahradou pro mě nejlepší McEwan. (Čteno v překladu Marie Válkové.)

10 26.12.2015

Špatná kniha o Abbě, místy postavená jen na subjektivních dojmech autorů a neustálém jmenování stovek dobových figurek, které dávno zavál čas a které se skupinou a její tvorbou souvisejí jen velmi volně. Vědět, že o dekádu později vyjde česky kniha Carla Magnuse Palma, pro kterého je ABBA profesionálním i soukromým životem, a na jehož vědomostech o ní je to, na rozdíl od těchto autorů, znát, aniž by jen chválil, nikdy bych si tenhle titul od „profesionálních kritiků“ nepořídil. (Čteno v překladu Aleny Šmídové.)

26.12.2015

Jediná kniha o Abbě v češtině, kterou má smysl číst. Carl Magnus Palm dlouhé roky velmi dobře přešlapuje na minovém poli spolupracovníka vydavatelství (texty do bookletů CD) a nezávislého publicisty, který pro soukromé aktivity nesmí použít oficiální logo skupiny. Dnes je jedním z největších odborníků na skupinu a její tvorbu na světě. Pro fanoušky povinnost a za pět hvězdiček, za literární zpracování jednu uberu (místy by šla kniha lépe strukturovat a design českého překladu tomu také nepřidal). (Čteno v překladu Jaroslava Bojanovského.)

2 26.12.2015

Povedená povídka „Zmenšený muž“ je kafkovina (a jediná mi přišla skvělá), „Subtilní věci chlapi nepochopí“ je cyničtější „Ještě jeden den s panem Julem“ od Diane Broeckhoven, několik povídek je pouze o ztrátě paměti, popsané až až v jeho vlastním titulu „Můj život po životě“, jiné zase jen o nevěře. Prostě nic než tematický vývar, velmi krátká jednohubka od někoho, kdo psát umí, i po nemoci, ale seká to jako Baťa cvičky ještě očividněji než dřív. „Povídky o lásce“ z roku 2009 se mi líbily daleko, daleko víc.

2 26.12.2015