Pozde komentáře u knih

Trochu jiný McEwan než jsem zvyklá. Politická satira, kde si nebere servítky a předhodí nám současné politické "elity". Snaha pochopení a vyrovnání se s realitou naší post-faktické doby a Brexitu, MeToo; Twittrové přestřelky, kde nejsou důležitá fakta, ale pobavení fanoušků manšaftu. A švábi? Prastarý druh, který přežije týdny bez vody a měsíce bez jídla a je schopný přežít výbuch atomovky.
"Jak mohla země sama sobě něco takového provést? Byla to tragédie. Bylo to směšné. Neměli proto to nějaké slovo staří Řekové? Jednat ve svém nejhorším zájmu? Ano, měli. Říkali tomu "akrasia". Dokonalé."

5 23.10.2020

"Na okamžik bylo vše jasné, a když se tohle stane, vidíte, že svět existuje jen taktak. Copak to všichni v hloubi duše nevíme? Svět je jen dokonale vybalancovaný mechanismus výkřiků a ozvěn, které předstírají, že jsou kolečka a pastorky, snový orloj cinkající pod malovaným sklíčkem, jemuž říkáme život. A co je za ním? Pod ním a kolem něj? Chaos, bouře. Muži s kladivy, muži s noži, muži s puškami. Ženy, které pokřiví to, co nemohou ovládat, a znevažují to, čemu nerozumějí. Univerzum hrůzy a ztrát obklopující jediné osvětlené pódium, kde smrtelníci tančí na obranu proti temnotě."
Pane Kingu, dostal jste mě. Tuto knížku jsem kdysi dávno koupila manželovi k Vánocům a od té doby ležela na poličce. A čekala. Pak jsem si ji vzala já, aby mě zavalila jak lavina. Nevím, kde začít. Jestli dobrým a skvěle zpracovaným tématem, hlubokou a podrobnou znalostí reálií, skvělým slohem, nádherným lidstvím, jiskřící erotikou nebo nadáním krotit slova a poskládat je do uměleckého díla. Bylo tam všeho ve správném množství a už dlouho mě přes sedm set stran neudrželo po celou dobu ve stavu napětí, soustředění a zájmu. Gratuluji a děkuji. Máte dalšího věrného čtenáře.

15 22.10.2020

Pokud tato knížka ještě není povinná pro hodiny občanské nauky na středních školách, tak by teda sakra měla být.

3 10.10.2020

"... protože já teď vím, že život není nic jiného než střídání klidu a zmatku, které se neřídí vůbec žádnými pravidly." Moje třetí setkání s tvorbou Delphine de Vigan bylo opět velice vydařené. Její cit pro detail, jazyk, křehkou rovnováhu života mě opět nenechal v klidu. Tentokrát se jí podařilo skloubit témata bezdomovectví, dětí z neúplných nebo tragédií zasažených rodin a dospívání. Zpracováno opět skvěle. Bravo.

13 10.10.2020

Tohle napsat chtělo odvahu. Chvíli jsem si myslela, že si Delphine vypůjčila motiv McEwanova Mlsouna, ale ona šla mnohem dál. Pravda a lež, fikce a dokument či autobiografie. Kde jsou hranice? A existují vůbec? Čert je vem, člověk se chová podle toho, co za pravdu považuje a čemu věří a ne podle toho, co je reálné a prokazatelné. Pár drobků:
- "Princezničko, a to je pravda, ta lež?" - jak zásadní otázka :o). (Babičky jsou jedny z nejdůležitějších bytostí!)
- Jasně, že jsem se v půlce knížky, když to bylo nabíledni podívala, jestli je na konci napsáno "KONEC*" :o).
- Jakožto blíženec naprosto chápu, že v každém z nás může bydlet víc bytostí, spíš mi přijde divné, že někomu to přijde jako nesmysl.
- Ach, jak se pamatuji na kurzy akademického psaní, kdy nám profesoři vykládali, že ta bílá Wordovská obrazovka děsí skoro každého a že je to normální.
- Musím si pořídit zápisník na nápady a myšlénky.
- Mimochodem: skvělý překlad do češtiny, to je na cenu!
Suma sumárum: autorka se vydala na tenký led a kromě toho, že se jí ho podařilo bravurně přejít, cestou ještě stihla zahýbat hranicemi prostorů a to si zaslouží uznání. Za mě: nevšední literární lahůdka, druhá knížka od deVigan a ne poslední.

4 29.07.2020

(SPOILER) Přidávám se k té části čtenářů, kteří cítí jisté zklamání. Příběh služebnice se mi dostal pod kůži velice silně, což o Svědectví neplatí. Byly tam zajímavé momenty, dobře se to četlo, ale to je asi tak vše. Nejvíce mě zaujaly paralely s otrokářstvím v Americe (Afroameričané a abolicionisté taky vytvořili systém "podzemních železnic", otroci také měli zakázáno číst a také utíkali v hojné míře do Kanady) a popis systému fungujícího proti Gileádu, jak v jeho nitru, tak vně. Jak Atwoodová píše - dějiny se zcela neopakují, ale spíše rýmují - to mi přišlo velice trefné a chci si tuto formulaci zapamatovat. Příběh tety Lydie byl také silný, ale všechno to drželo pohromadě tak nějak prapodivně. Postrádala jsem obrovskou energii prvního dílu a jeho naléhavost.

6 22.07.2020

Nevím, kdy jsem o podzemní železnici slyšela poprvé. Možná už během seminářů americké literatury (náš profesor měl černošskou literaturu obzvláště v lásce, tak jsme toho přečetli a probrali docela dost - asi počínaje Frederickem Douglasem a konče Richardem Wrightem a jeho románem Black Boy). Moc mě to tenkrát po pravdě nebralo. S tématem jsem se ale určitě znovu setkala u B. Swerlingové v její sérii o New Yorku, proto jsem si tuto knížku, když vyšla, koupila a chvíli ji nechala zrát v knihovně a teď i trochu v souvislosti s tím, co se děje ve světě, se k ní dostala, byť s určitými obavami.
Bezpráví je na světě co jsou lidi lidma. Aneb Homo homini lupus, jak říkají staří latiníci. Otroctví je stará instituce a Amerika se s tím svým musí vypořádat. Afroameričané mají své otrokáře, my máme nacisty, Irové Angličany... Jsem ráda, že Whitehead (trefné jméno) se lacině neuchýlil k sebelítosti a štkaní nad osudem otroků. Bylo to špatné, hnusné, neomluvitelné, ale co se stalo už nejde vrátit. Jde o to to znovu nepřipustit.
Cora je bojovnice; je silná, statečná, vytrvalá, samostatná. Neztrácí naději a schopnost dívat se dopředu. Komu byla ve finále nejméně ochotná odpustit něco z minulosti, byla její matka. Kdybych knížku četla znova, asi bych se na odlišnosti pasáží popisující mateřství (jak otrokyně nedobrovolně přicházely o své děti atd.) a otrokářství jako takového zaměřila více.
Na toto téma mám ještě vyhlédnutou ságu Alexe Haleyho "Kořeny", tak jsem zvědavá, jestli půjde s Podzemní železnicí srovnat.

3 11.07.2020

Bylo to silné a jemné zároveň. Miluju autory, kteří umí do pár správně vybraných slov nacpat skoro celý svět. Téma opuštěnosti uprostřed davu je podáno velmi sugestivně. Šikana taky. Husí kůži mám doteď. Knížka mi námětem a mistrovským zpracováním trochu připomíná Sobotu od Iana McEwana, kterého považuji za špičku současné literatury. Toto byla první knížka od autorky a rozhodně ne poslední.

10 05.07.2020

Nakonec jsem se tím prokousala, ale byla to fuška. Asi by mi stačila poslední kapitola a krátký stručný výtah z těch předcházejících. Na můj vkus příliš patosu, rozvláčnosti a lelkování. Ne že bych s mnohým nesouhlasila, spíše naopak, ale celé mi to přišlo tak nějak zvláštně poslepované a hůře stravitelné.

7 03.07.2020

Ke knížce jsem se dostala díky Chvále oportunismu a k té zase díky HHhH a Dva proti říši. Je to pro mě další kousek mozaiky k pochopení minulosti, ale čím víc vím nebo tuším, tím mě napadá více otázek.
Muselo být vzrušující žít v době, kdy se dějiny tolikrát pohnuly. Trochu mě mrzí, že z původního díla se překladu do češtiny dočkala jen jeho část. Osobní vzpomínky ženy, která se pohybovala v blízkosti politických špiček měnícího se světa a vše pozorovala svojí nemalou inteligencí a sepsala čtivým jazykem bychom si zasloužili.
Davenportové láska k Praze, Československu a Masarykovi jsou velice silné a krásně vyjádřené. Škoda, že to tenkrát nedopadlo jinak.
A jak už to tak bývá, po přečtení této knížky mi jich zase pár přibylo na seznamu k dalšímu čtení. "Údolí rozhodnutí" mám už v knihovně a jsem moc zvědavá; Mosty do Tel Avivu (díky komentáři níže) na seznamu k pořízení či vypůjčení.

5 28.06.2020

I když normálně dávám přednost přírodě před městem, je jedna výjimka - New York, respektive Manhattan. To místo má grády, které mu dávají lidé, jejich sny a naděje, ať už jsou jakékoliv.
Je trochu děsivé i vzrušující zároveň, jaké zasunuté vzpomínky můžou vytáhnout na povrch čtvrt století staré fotografie. Když se z pohledu své padesátky kouknete zpět na své pětadvacetileté já. A projdete si znovu všechny průšvihy, ostudy, ale i úspěchy a rozhodnutí, díky kterým je váš současný život takový, jaký právě je. Tohle se, myslím, Towlesovi podařilo ohromně a vybraný časový rámec asi nemohl být lepší - od období po krizi a znovuoživení ekonomiky, swingu a těsně před oficiální vstupem USA do Druhé světové války až po roky 1966, respektive 1969, kdy Amerika přistáním na Měsíci vyhrála důležitou bitvu v dobývání vesmíru.
Postavy mi byly sympatické se všemi svými klady i zápory. Nikdo není černý ani bílý, o překvapení nebyla nouze. Byť jsem měla v plánu po dočtení začít něco jiného, logickou volbou je Walden, který mi beztak leží v knihovně a čeká na přečtení už skoro rok.
Jinak se hodně ztotožňuji s komentářem uživatelky Alizon níže, tak nebudu dále plýtvat místem... Za mě akorát s rozdílem pěti hvězd, už jen kvůli tomu Manhattanu.

9 20.06.2020

Velice hutný a po všech stránkách kvalitní text. Materiálu tam bylo tolik, že by to stačilo i na více knih. Bohatost a kultivovanost jazyka mě dostávala na vrcholy literárního gurmánství. Je pozoruhodné, jak lze lidové "kdyby tak tyhle stěny uměly mluvit" pojmout. Obzvláště když ty stěny tvoří Černínský palác. Líbilo se mi osobité Černínovo vyprávění, jeho loajalita k jeho obyvatelům, byť často reprezentovali obrácené póly a jejich antagonismus je nepopiratelný. Prvky šermířství, čestného boje, úcty k pravidlům, kavalírství a kurtoasie byly poučné a hodné zamyšlení. Taky se mi líbilo, že "vypravěč" se na Čechy dívá střízlivě a kriticky, nesnaží se podkuřovat a chválit za každou cenu. Za mě - skvělá kniha nejen o české historii (i když jsem třeba nechápala, proč o dni, kdy byl spáchán atentát na Heydricha se několikrát píše jako o "červnovém dnu", když byl proveden 27. května; to mě trochu vyvádělo z míry); podnět k dalšímu čtení (např. Marcii Davenportovou mám v hledáčku už delší dobu) a rozhodně pobídka k větší bojovnosti, rozhodnosti a v neposlední řadě studiu.

3 04.06.2020

Bezpečné a legální mírné afrodiziakum. Bezvadně jsem si u čtení odpočinula a vypnula.

8 30.05.2020

Znáte to - sedíte v kině nebo v divadle, je konec a všichni ještě pár vzácných vteřin sedí ve strnulém úžase se zatajeným dechem a s vědomím, že právě prožili něco výjimečného. Stejný pocit jsem měla, když jsem dočetla poslední kapitolu. Taky mi vystydlo kafe, protože jsem na něj úplně zapomněla (a to se mi nestává skoro nikdy). Někteří spisovatelé píší literaturu, někteří publikují čtivo. Každé má svoje místo a účel, ale tohle byla teda zatraceně TA LITERATURA. Cítila jsem tu neodbytnost myšlenek, které vás nenechají ani vyspat a řídí skoro celý váš život, vaše rozhodování, váš čas. Tu oddanost tématu a opravdovost. Žádný trapný business. Téma je zpracováno skvěle a poctivě. Dnes je 23. května a mám narozeniny. Je mi mnohem víc, než bylo těm klukům a jejich mnoha pomocníkům, když jim bylo odebráno právo na další (a) svobodný život. Za čtyři dny bude výročí atentátu na Heydricha. Mám pocit velkého vděku a zodpovědnosti k tomu, co nám tu naši předci zanechali (a ano - také čeho nebo koho nás zbavili). Ještě ke všemu jsem se narodila v Pardubicích v ulici pojmenované po jednom z výsadkářů a asi kilometr od místa, kde má památník a kam jsme si se školkou chodili hrát...
No a jako obvykle u takto výjimečných knížek - díky odkazům a zmínkám v knize jsem opět neodolala a rozšířila svoji knihovnu o další tituly a potvrdila si svoji teorii o linearitě literatury - čím více čtu, tím více vím, co jsem ještě nečetla a mám potřebu to přečíst. Pořád čekám, že se ta nekonečná přímka jednou začne někde zaoblovat či zakřivovat (omlouvám se, ve fyzice a matice plavu) a jednoho dne se spojí v jeden obrovský kruh nebo aspoň tu zatracenou spirálu. Zatím teda nic :o).

19 23.05.2020

Noblesa, elegance, jemný inteligentní humor. Nečekaný zážitek, který mě naprosto ovládl. Knížka se četla jedním dechem. Kromě spousty postřehů z ní odcházím i s poměrně dlouhým seznamem další četby. Autorův vkus mi mimořádně sedl, ráda si od něj nechám poradit.

20 13.04.2020

Asi jako mnozí jsem po knížce sáhla s cílem hlavně zalátat nějaké ty trhliny a mezery z dob středoškolských. Ve zkratce bych to celé shrnula asi takto: sáhla - zasedla - začetla - hltala - plakala.
Dickensovy postavy mi nestoudně vlezly do života. Rostla jsem s Davym, obdivovala Agnes, chtěla mít doma pana Peggotyho a Peggotku, bála jsem se a zároveň jsem milovala tetičku Betsy. Pan Joram mi ukázal, jak stárnout a nezbláznit se z toho, Murdstonovým a Heepovi jsem přála peklo nejpeklovatější. Jakože víc jak sto padesát let stará knížka? Ani náhodou. Nesmrtelná knížka a u těch věk nehraje roli. Jdu v dohledné době na dalšího Dickense nebo další resty z povinné četby, ledy byly prolomeny :o).

7 04.04.2020

Na tuto knížku jsem se hladově vrhla hned po tom, co jsem dočetla poslední stránku dílu předcházejícího. To byla trochu chybka. Na rozdíl od "Města snů", které se časově majestátně rozkročilo přes více než jedno století, se "Město slávy" zastavilo a přešlapovalo skoro po celou dobu na jednom místě. To mě dost zmátlo. Nicméně díky této pauze v ději jsem pochopila spoustu zvláštností, které dělají New York tím, čím je. Nevzdávám to a těším se na další pokračování.

1 11.09.2019

Hodnotit tuto knížku není vůbec jednoduché. Je v ní tolik rovin, že by každá zasloužila odstavec, a to minimálně. Tak snad jen pár postřehů...
1. Nás cimrmanology určitě potěšil fakt, že ústřední Talbottův "manifest" vzniká stejně jako Cimrmanova hra "Přetržené dítě" - každý znalý mistrova díla ví, k jakým omylům došlo tím, že svoji hru diktoval nepříliš vzdělanému výminkáři Padevětovi - jeho románovým protějškem je samozřejmě příliš sjetý a frustrovaný Walter. To, že nám Chuck potom jenom podsune, která všechna stěžejní díla lidské historie takto asi vznikla - no comment :o)))).
2. Chuck má neskutečný záběr - jeho znalosti a vědomosti jsou snad bez hranic. Musela jsem hledat některá jména a odkazy, aby mi to dávalo větší smysl. Některé byly opravdu zajímavé (třeba to, že Ludwig Wittgenstein opravdu chodil do stejné školy v Linzi jako Adolf Hitler, byť jsa o šest dnů mladší, chodil o dvě třídy výše - tedy Ludwig; taky jsem nevěděla, že jeho (Ludwigova) maminka byla dcerou českého Žida, který vlastnil jakýsi podnik na výrobu oceli blízko Prahy a dokonce ho po své dceři Leopoldině pojmenoval - jen zkráceně jejím domáckým jménem Poldi. A dalo by se pokračovat. Některé věty a zmínky jsou spíše skryté hypertextové odkazy, když se tedy čtenáři chce.
3. Opravdu byl Mendel homosexuál a křížil hrách, protože mu nic jiného než věda nezbývalo?
4. Chuck se, myslím, neopakuje, ale cituje se a odkazuje sám na sebe! Čímž sebe sama staví vedle Plathové, Steinbecka, Bradburyho a mnoha dalších. To chce drzost a ta mu věru nechybí.
5. To, jak to natřel současným politikům - slušná práce!
Suma sumárum - rozhodně to není ucelený rádoby líbivý příběh. Je to víc. Mnohem víc :o)))

8 24.07.2019

Knížka si pozornost rozhodně zaslouží. Líbilo se mi přehledné chronologické řazení, historické podrobnosti, popis pohanských rituálů a vzájemné prolnutí faktů a fikce. Bydlím blízko Velizu a o to to mělo pro mě větší náboj. Nicméně občas mi přišly některé postavy hruběji tesané a jejich vzájemné interakce a dialogy přitažené za vlasy a hůře uvěřitelné. Ale myslím, že autorka nám bude zrát jako víno (což ze srdce přeji nám i jí) a už teď se těším na další knížku - dala bych si v tomto stylu třeba střet svatého Václava, když ještě svatý nebyl, s bratrem Boleslavem - to by se mi moc líbilo :o).

4 11.06.2019

Veliké a příjemné překvapení. Ze školy jsem si odnesla dojem, že to bude usedlá a stará historie psaná nudným a školometským způsobem. No, nemohla jsem se mýlit víc. Knížka je psaná krásnou češtinou; líčení smutných událostí mě fakt nenechalo chladnou a postavy ze stránek přímo vyskakovaly - tak byly hmotné. Překvapil mě i lehký nástin erotiky. Dialogy v chodském nářečí chvíli trápily, ale brzy jsem si zvykla. Určitě si přečtu další Jiráskovy knížky (bože, buď stárnu nebo moudřím nebo obojí :))))).

9 12.05.2019