Podravka komentáře u knih

Smrt je mým řemeslem má jednu nevýhodu. Většina čtenářů již tak dopředu tuší, do čeho jde, protože si kniha nese cejch něčeho "šokujícího". I já to měl stejně a docela mě to během četby mrzelo, protože jsem se ochuzoval o více intenzivní zážitek. Tím samozřejmě nechci říct, že bych po přečtení cítil nějaké zklamání. To vůbec ne. Merle bravurně znázorňuje vývoj postavy, její proměnu a mimoto v pozadí jen tak vykresluje procesy konečného řešení židovské otázky. Není to nejlepší kniha o holocaustu, co vznikla. Neřekl bych ani, že je to primárně kniha o něm. Je to procedurální, takřka žurnalistický popis člověka, který se stane monstrem, i když jím v nitru nejspíš ani není a sám si to i přes mnohá morální dilemata neuvědomuje.

11 25.01.2023

Půlnoční běžci jsou stálice tuzemských antikvariátů. A není se co divit, neboť kniha vycházela v desetitisícových nákladech a pomalu každé druhé rodině se válí někde doma. Mohlo by se zdát, že jde o typickou tendenční literaturu pozdní normalizace, ale zdání klame a za cenu čepovaného piva si můžete pořídit jednu z nejlepších domácích próz osmdesátých let. Půlnoční běžci jsou tak trochu sociologická sonda, profesní román i generační výpověď, ale naštěstí ne na úrovni „bílé pentalogie“ Vladimíra Párala, která má podobné rysy, ale o mnoho horší provedení. V Zapletalově příběhu sledujeme desítky větších i menších dramat, spíše tragických, zasazených do všemožných zaměstnání napříč celým spektrem. Každá z postav zažívá určitou krizi – pracovní, rodinou či duševní a i přesto, že tomu dopomáhá normalizační bezčasí malého moravského města Městec (Holešov), tak lze tyto problémy přenést i do kontextu současnosti. Lze tedy bez nadsázky dílo označit obligátním atributem „nadčasové“. Zapletal si vybral náročný styl zpracování. Síťový narativ je těžké držet v poloze, aby bylo o každé postavě řečeno dost, ale zároveň by neměla nějaká příliš dominovat. To se mu povedlo skvěle, a i když přeci jen trochu převládají postavy intelektuálů a dělníci dostávají prostoru méně, tak to není žádný markantní rozdíl. A je to sakra dobře, neb zrovna tito zdánlivě úspěšní lidé, co mají spokojené rodiny a dostatek peněz, jsou ve výsledku ti nejzranitelnější, co zažívají největší nesnáze a jejich chování můžeme aplikovat snadno i na dnešní svět. Půlnoční běžci jsou velmi odvážný román. I přesto, že vznikal na konci osmdesátých let, kdy už přece jenom režim povoloval, je plný sžíravých dobových referencí, výsměchu společnosti či explicitnímu znázornění sexuality.

10 22.02.2021

Nepřestává mě udivovat, kolik lidí spíše než knihu hodnotí Klusákův názor na Karla Gotta. A on to ve výsledku není ani názor autora, nýbrž "pouze" monografické zpracování, které se neztotožňuje s obecně platným dogmatem o tom, co je Karel Gott. Bohužel tohle dogma vytvořil a upravil! sám zpěvák či novináři, kteří léta po sobě bezmyšlenkovitě přebírají informace, aniž by si ověřili jejich původ a validitu. Pavel Klusák mi nemusí být nutně sympatický, ale velmi oceňuji jeho práci, kdy si opravdu dal záležet na podrobné analýze a výzkumu Gottova života, kde má informace náležitě ověřené a ocitované a netahá je někde ze středečních čísel Chvilky pro tebe. Není to dokonalá kniha, ale je dost možné, že se v kontextu materiálů o Karlu Gottovi dokonalou stane.

8 09.04.2022

Devadesátky! měly slušný potenciál stát se kultovní knihou. Bohužel Johana Fundová selhala téměř po všech stránkách a její prvotina je na úrovni mých slohových prací na prvním stupni základní školy. Hlavní problém spatřuji v tom, že autorka jednoduše nemá dostatečnou erudici o problematice popkulturních fenoménů v devadesátých letech a její výpověďi jsou jen velmi povrchní popisy dobových reálií. Devadesátky! dramaturgicky naprosto zklamaly a kdyby byli k jednotlivým kapitolám osloveni fundovaní autoři, tak to mohlo skvěte fungovat. Ano, jsou zde „vzpomínková“ okénka známých i méně známých figur, která se ke každému devadesátkovému fenoménu vztahují. Jsou to však povětšinou historky na úrovní pořadu Čtveráci, které mají dost často nulovou vypovídající hodnotu o tehdejší době. Kapitolou samo o sobě je pak grafické a jazykové zpracování. Jasně, Vánoce se blížily a bylo třeba železo kout, ale těch překlepů a prázdných nevyužitých stránek. To by jeden blil. Ano, i já jsem podlehl nostalgické náladě a jako dítě devadesátek jsem dílko zakoupil. Nicméně to, co šlapalo docela obstojně jako instagramový projekt, kde stačilo vygooglovat fotku a přidat #hastagy, zde ve formě knihy nemá šanci. Raději doporučuji sáhnout po speciálním vydání Respektu s názvem Zlatá devadesátá ze září 2017, kde to novináři naštěstí zvládli na výbornou.

8 21.02.2021

Slepé skvrny Daniela Prokopa by měly patřit mezi povinnou četbu na středních školách. Neříkám, že je to kniha bezchybná - zejména v některých pasážích by se měla více zaměřit na příklady z praxe a ubrat na teorii. Přesto se aktuálně těžko najde lepší kniha, jež je sžíravou sociologickou sondou do české společnosti a nastavuje nám zrcadlo všední problematiky lidské existence.

6 05.02.2022

Konec civilizace je další z příkladů, kdy jsem si při čtení říkal, zda jsem dement bez dostatečné mozkové kapacity a nebo je to prostě jen špatně napsaná kniha. Na jednu stranu se jedné o nesmírně ambiciózní dílo s širokým přesahem, avšak celé je to napsáno jaksi nešikovně. Mnohovrstevnatost, která může být jinde známkou geniality autora, je tady bohužel na škodu a dělá román dosti nepřehledným. Je to škoda, protože na četbu Konce civilizace jsem se dlouhá léta těšil a o to bylo mé zklamání větší. Co se dá dělat, třeba někdy příště, až budu já nebo kniha v jiném rozpoložení.

5 01.04.2022

U takových osobností jako byl Václav Havel je vždy poměrně náročné sáhnout po knize, která by byla pro čtenáře opravdu nějak přínosná. Vznikají totiž desítky různých titulů od spisovatelů, o kterých jste nikdy neslyšeli a nejde si o nich ani dohledat relevantní informace. Jakou mají motivaci pro psaní o Havlovi nikdo asi přesně netuší, ale obrázek si každý udělá sám, neboť je jasný z toho, jak knihy ve výsledku vypadají. Životopis od Michaela Žantovského je naopak zcela jiný případ. Nějak takto si představuji dobře odvedenou práci na téma života jedné osobnosti. Autor pracuje se zdroji, citacemi, je nezaujatý a přehledný. Neobjevují se žádné bulvární vsuvky a Žantovský se jen málo vyjadřuje k samotné osobě Václava Havla a hodnotí ji. Což je pro mě velké plus a když už se k tomu uchýlí, tak mu to odpustím, protože přeci jen to byl jeho blízký kolega a kamarád.

5 04.03.2022

Kundera zde napsal příběh tak trochu o každém z nás. Možná proto se nečte lehce, ale o to je čtenářský zážitek intenzivnější.

4 01.04.2022

Nechci nijak snižovat kvality Pavla Pospíšila, ale ty literární přece jenom nebudou takové terno. Prvního českého nositele michelinské hvězdy znám jako trefného glosátora gastronomického prostředí, jenž má bohaté zkušenosti s vařením i s vedením úspěšných podniků. Proto jsem čekal o něco hlubší analýzu kuchařského řemesla, která by mohla být zároveň úvahou o proměně restauračního byznysu za posledních padesát let. Bohužel kniha nabízí jen útržkovité vzpomínky na to, co všechno autor vyhrál za soutěže nebo kolik má kamarádů. Druhá polovina memoárů se skládá s Pospíšilových receptů. U nich je alespoň dodržena určitá smysluplnost, že když je vzpomínáno například Španělsko, tak následují receptury k němu vztahující se. Ale i tato část má své nedostatky. Na začátku je poznamenáno, kolik dalo vytvoření knihy práce. Zajímalo by mě, zda v roce 2018, kdy dílo vyšlo, měli autoři povědomí o tom, že existují kvalitní fotoaparáty či grafické programy. Je pak úsměvné sledovat fotky pokrmů, jež byly vyfoceny snad na kalkulačku a obecně vypadají dost retro. Jak kdyby je opravdu fotili někdy v sedmdesátkách ve Východním Německu. Ještě úsměvnější je to v kontextu toho, že sám pan kuchař se považuje za výtvarně velmi nadaného a sděluje nám ostřílené pravidlo o tom, že hosté jedí i očima. Možná vařil v očním sanatoriu. Nuže, příště by to chtělo méně poplácávání po vlastních zádech a více se zaměřit na obsah sdělení a vizuální úpravu, byť velmi dobrých, receptů. Ono se ne nadarmo říká, že fotky dělají půlku úspěchu každé kuchařky.

3 22.02.2021

Příběh staré dámy je velice důstojná sonda do zevrubné historie jedné z nejúžasnějších sportovních akcí vůbec. Nemá smysl analyzovat, do jaké míry byla či stále je zahalena rouškou dopingu. Tohle nemá s knihou nic společného a přestože se i tomuto tématu bohatě věnuje, tak to dělá velmi šetrně a nikoliv skandalizujícím či bulvárním přístupem, jak je tomu u mnoha jiných knih na toto téma. Tomáš Macek je zřejmě největší český odborník na silniční cyklistiku a jeho články čtu s radostí již mnoho let. Proto jsem od této monografie nečekal nic jiného než precizně odvedenou novinářskou práci plnou vkusně podaných informací. A skutečně je tomu tak. Těším se, až se ponořím do jeho další bichle - Příběhy Corsa rosa - tedy historii Giro d’Italia.

2 06.11.2022

Moc lepších dětských knížek se u nás za poslední roky, možná i desetiletí, neurodilo. Bez přehánění se jedná o dílo, které může směle oslovit i zahraniční čtenáře. O to víc je cennější, že se nutně nemusí jednat o figury dětské, nýbrž i o ty dospělejší. Poselství a krása tradic je určena totiž všem bytostem.

2 05.02.2022

Takhle nějak by asi měla vypadat kniha pro děti. Po grafické a typografické stránce hledá u nás knížka těžko konkurenci. Dějová linie sice není tak na výši, přesto obsahuje ucelené vyprávění s edukativním přesahem a naštěstí zde nenajdeme žádné infantilní mluvící metra. Jen houšť.

2 05.02.2022

V období dospívání pro měl byly Burroughsův Feťák a Teplouš zcelá zásadní knihy. Nálada tomu chtěl a po asi patnácti letech jsem znovu po Feťákovi sáhl. Ano, již to nebyla taková literární rána jako tenkrát. Už to nepůsobilo jako naprosté zjevení. Přesto ale jde o syrovou výpověď člověka, který bojuje s neustálým kolotočem vnitřních démonů, jež se snaží vypudit drogou, která je přitom tím největším démonem. A toho se bohužel nepodaří nikdy zcela porazit. Feťák není pěkná četba. Bolí to a až dokumentární popis drogové závislosti patří k tomu nejlepšímu, co bylo na tohle téma napsáno.

1 03.08.2023

Jedna z mnoha dalších variací na Romea a Julii, která se nepovedla. A to je co říct, protože ani originál není zrovna zdařilý. Celá novela se táhne asi jako život na švýcarském venkově. Pořád dokola stejné dialogy, nulové tempo vyprávění a celková zkostnatělost hlavních figur dělá z Romea a Julii na vsi právem zapomenutou knihu.

1 10.05.2023

Petr Šabach měl svého času vytříbený cit pro vystihnutí ducha doby. Jeho starší knihy mají punc jakési "zázračné" atmosféričnosti, kde se čtenář může snadno ztotožnit s hlavními protagonisty, i když mu nemusejí býti na první pohled sympatičtí. A nakonec Vánoce je poslední kniha vydaná před Šabachovou smrtí a ač by tomu jeho fanoušci zajisté chtěli, nejedná se o žádnou labutí píseň. Spíše naopak. Tři krátké příběhy postrádají dynamiku, vtip a vlastně cokoliv, co by vás nutilo si četbu užít či dokonce se k ní jednou vrátit. Takže bohužel, je to spíše labutí tryzna.

1 08.01.2023

Andrej Tarkovskij je dost možná největší filmový režisér, co kdy byl a pod pojmem největší si nemusíme nutně představovat nejlepší. Jeho tvorba se vymyká všemu ostatnímu a pokud se někdo nebo něco přirovnává k jeho dílu, tak je to ve skutečnosti jen derivát toho, co Tarkovskij již natočil. Pojmout nějak koncepčně život a práci ruského solitéra je těžkým úkolem, avšak Filimonova monografie to dokázala a sama o sobě je dílem kongeniálním. Nejde o rutinní životopis, který je jen nudným výčtem faktografických údajů a plochou deskripcí filmů. Jde o komplexně pojatou knihu, jež pracuje s dobovými kontexty, hledá paralely, pokládá otázky a nabízí odpovědi. Čtivo je to náročné, ale ne akademické. Pokud není čtenář alespoň rámcově seznámen s Tarkovského filmografií a reáliemi, bude nejspíš lehce tápat, ale zároveň bude nakažen neskonalou touhou zhlédnout filmy Andreje Tarkovského - padlého anděla, který své veškeré utrpení obtiskl do sedmi variací na základní otázky lidského bytí.

1 05.01.2023

Nevzpomínám si na knihu, který by mě tak silně minula...

1 11.12.2022

Je lehce paradoxní, že tuhle knihu jsem si koupil v pankráckém nákupním centru, abych si zkrátil následnou cestu tramvají domů. Proč paradoxní? Protože pro tento druh odreagování jsem si vybral jeden z nejkomplexnějších životopisů, po kterém jsem mohl tehdy v knihkupectví sáhnout. Nemá smysl dokola opakovat, jak je zpověď Vlasty Chramostové autentická, upřímná či sebereflexivní - to dokonce považuji za bytostně vlastní tomuto druhu literatury. Co mnohem více oceňuji je fakt, že Byl to můj osud je kronikou - svědomím národa - minulého století v Československu. Je to reminiscence československé společnosti zasazená do příběhu jedné paní. A je napsaná tak, že se ji máloco vyrovná.

1 13.02.2022

Sex, disco, revoluce je někde na pomezí knižní události sezóny a „cheesy“ pokleslé literatury. Já osobně jsem se na Jonákovu autobiografii nesmírně těšil, a to hlavně z toho důvodu, že mám na autora až příliš nekritický pohled a jeho životní cesta mě dlouhá léta fascinuje. Kniha je od začátku neskutečná jízda plná nekorektního špinavého humoru, sexu, šmeliny a přesného zachycení ducha doby se všemi patřičnými náležitostmi. Důležitý je samozřejmě fakt, jak k „biografii“ přistupujete. Nesmíte ji rozhodně brát pohledem naprosto autentické výpovědi, ale spíše jako román, který je silně inspirován životem Ivana Jonáka. Po formální a stylistické stránce to není žádná hitparáda – autor jednoduše není spisovatel a vystačí si s triviální slovní zásobou a lakonickým vysvětlováním. A ono je to dobře. Pokus o nějaké „vyšší umění“ by mohl skončit špatně. Přesto Jonáka neberte jako tupce, co si svoji existenci dokazoval jen tím, kolik žen osouložil. Byl velmi inteligentní, ovládal několik světových jazyků a svoji pílí spojenou s častým oportunismem a pragmatismem se vypracoval ve velmi úspěšného „podnikatele“. A byl to i velký čtenář! I když ho média vyobrazovala jako mafiánského hospodského, tak Jonák po večerech četl antickou filozofii, Dostojevského, Balzaca nebo Gogola. Stejně jak je do určité míry předpojatý můj obraz vůči Ivanu Jonákovi, tak jsem stejným způsobem přikročil i ke knize. Prostě jsem dopředu věděl, že se mi bude líbit a hotovo. Jasně, není to Bukowski, se kterým je román občas spojován. Ten je přeci jenom na vyšší literární úrovni a dokázal být i krásně poetický. Ale i tak je Sex, disco, revoluce už teď mým knižním guilty pleasure.

1 27.02.2021

Pár povídek je takřka geniálních, např. ta o taxikáři. Zbytek spíše prošedivělý průměr, kdy jsem při čtení té další pomalu zapomněl, o čem byla ta předešlá. Avšak jistou poetiku to stále má.

03.08.2023