pistalka komentáře u knih

S celou řadou načrtnutých myšlenek souhlasím. Bohužel mně nesedla úporná snaha autorek spojovat veškerou ujařmenost žen s kapitalismem. Se spoustou kritik současného politického systému, globalizace, konzumerismu apod. lze samozřejmě souhlasit, ale proboha - u čtení jsem měl mnohokrát chuť vyskočit a zařvat: i v socialistických systémech docházelo k drastickému ničení přírody! I v socialistických systémech jedno procento obyvatel ovládalo zbytek!
Jako rezervoár precizně formulovaných myšlenek je manifest skvělý (doporučuji přečíst jako seznámení se se soudobým politickým proudem), jeho dogmatická jednostrannost mu však body ubírá. Žel bohu nehoří mé srdce pro Marxe.

3 15.04.2021

Knihu vydavatel prezentuje jako ,,odbornou publikaci", tou ovšem není, standardy odborné práce jsou tomuto textu cizí.
Možná by bylo příjemné mít svět vyložen tak jednoduše jako pan autor, přísahat na jednu starou knihu (a té se dogmaticky držet), žel bohu bych musel mentálně ustrnout někde v hlubokém středověku (pokud mluvíme o Starém zákoně, tak starověku). Netvrdím, že Bibli nelze brát jako knihu v určitých ohledech inspirativní, ale vyžadovat po dnešních křesťanech, aby žili doslovně podle x tisíc let starých textů, to je prostě ohromně mimo, to je absolutní neschopnost vnímat kontext, ve kterém se dnešní člověk pohybuje. Ten kontext není starověký ani středověký, bohu díky. V tomto je apologetická abeceda až neuvěřitelně nadutá.
Radomír Malý, klerofašista (píše pro arcihejtra veškerého jsoucna Petra Hájka a jeho protiproud - pro silné žaludky doporučuji jeho články vygooglit) v něm sní o ideálním světě, ve kterém budeme pálit čarodějnice a kamenovat homosexuály. Jedna z dalších autorových knih se jmenuje ,,Je dovoleno bránit inkvizici?". Zcela se děsím toho, co bych se tam dočetl. Mezi tímto světem a světem Islámského státu vidím rozdíl pouze v knize, nikoli metodě.
Z té knihy čpí prázdnota, neláska, ba i nenávist a bezcitnost, že z toho až mrazí.

Jako všechny knihy nakladatelství Petrklíč i tato je katastrofálně odbytá, horkou jehlou šitá. Úplně vidím někoho v Petrklíči, jak burcuje: ,,Máme tady koronu! Rychle něco vydejme!"
Soubor blábolů, u kterých chybí jakékoliv zdroje či odkazy, což je u knihy tohoto typu neodpustitelné.

Pamatuji si, jak mně kdysi babička povídala o cukrárnách, ve kterých za normalizace sušili kávový lógr, posypali jej trochou čerstvě pomleté kávy a takovou směs pak znovu servírovali dalším zákazníkům. Než vystydne káva na mě působí podobně. Námět románu, sám o sobě roztomile hloupoučký, se vyčerpává hned v první čtvrtině knihy. Zbytek se už jen úporně drží nastavené šablony. Z textu je evidentní, že vznikl přepracováním divadelní hry. Bohužel, co funguje na prknech, není vždy lehce přenositelné do prózy (respektive to působí trochu prkenně). Věřím, že divadelní hra mohla být působivá, román se ale podle mého názoru nepovedl. Kdyby byl autor talentovanější, mohl alespoň více vytěžit z dialogů postav. Ty jsou však bohužel stejně toporné a plytké jako vše ostatní. Z knihy mám dojem, že by mohla s úspěchem vycházet na pokračování v časopisech typu Chvilka pro tebe.
Trochu mne děsí, že autor podle stejného konceptu napsal další román.
Jsem rád, že jsem svým hodnocením knihu přesunul z červených 80 % do modrých barev.

10 24.04.2020

Téma všech knih R. Murakamiho je podobné - násilí, sex, drogy, zkažená konzumní společnost. Je to syrové a bez obalu, buď vám to sedne, a pak to oceníte jako sondu do života jisté části společnosti, nebo nesedne, protože nejvíc ze všeho momentálně toužíte po nové kuchyni z IKEA ve stylu "provence". Literatura by měla odrážet skutečnost. Perverzní násilí je skutečnost. Neříkám, že každý román by měl odrážet skutečnost a že každý román by měl být plný perverzního násilí, ale díky bohu za toto. Murakami vše naservíroval v oné syrové podobě, proto je to pro mnohé neatraktivní a nestravitelné. Být to tak ale součástí narativu superchytré severské detektivky, chrochrali byste blahem!

10 20.04.2020

Ocenil bych, kdyby bylo povídek méně a kdyby byly delší, na druhou stranu jako rezervoár nápadů pro budoucí využití je sbírka dobrá. Je zjevné, že autor má talent a fantazie pracuje na plné obrázky. Jen tu a tam by bylo potřeba něco vycizelovat, rozvést, ale přihlédnu-li k tomu, že se jedná o debutovou sbírku, nemám žádných větších výhrad. Od autora si rád přečtu román.

13.04.2020

Neutěšenci jsou nejradikálnějším Ishigurovým románem a nejspíš bych knihu nedoporučil těm, kteří od autora nic nečetli. Souhlasím s uživatelem puml: je to dobrá kniha, ale. Ta kniha baví, ale nudí. Utíká, ale taky se táhne. Postavy mně přišly místy k nevydržení, pak se ale ve mně jako čtenáři vždy něco sepnulo - a spokojeně jsem pokračoval.
Kniha je napsána bravurně a byť je poměrně dlouhá, Ishiguro s velkou sebejistotou dávkuje tu a tam nějaký zvrat, který umožní pohlížet na již přečtené v novém světle a nutí ve čtení pokračovat. Tak se kniha hned v začátcích láme z realistické prózy v obskurní spletenec bizarních situací. Autor zde vycizeloval svůj tradiční námět - nespolehlivost paměti. Hlavní hrdina prochází neznámým městem, které však, jak později zjistí, zná. Náhodně potkává osoby, ze kterých se stávají jeho dávní známí. Přestože se však od hlavní postavy doslova neodtrhneme, je těžké k ní zaujmout stanovisko - nedojímá, nerozčiluje, neburcuje, prochází románem jako bez duše a ve čtenáři nevzbuzuje emoce, což je u šesti set stran textu přinejmenším divné. Dokonce se ani nedokáže plně projevit, protože je téměř vždy ztracen v moři dialogů ostatních postav. Až v závěru románu se stává asertivnějším, to se však již rychle schyluje ke konci. Musím však říct, že tuto svou výtku považuji za poměrně nespravedlivou, neboť jakási odcizenost je bezesporu tvůrčím záměrem, a bylo by podivné klást na silně alegorizující román nároky realistické prózy.
Neutěšenci jsou zkrátka dost rozporuplní a vy si je někdy budete muset přečíst.

7 13.04.2020

Potenciálním budoucím čtenářům bych doporučil, aby se nejdříve krátce zamysleli nad ústřední myšlenkou této knihy, myšlenkou vetknutou do samotného názvu: mít všechno u prdele. Zamyslete se a popřemýšlejte, jestli se s něčím takovým dokážete vnitřně identifikovat. Jestli váš život zlepší apatie, nezájem či lhostejnost. Pokud si to nemyslíte, nečtěte to. Nestojí to za to. Nenechte se oblbovat tupým marketingem Dobrovského, který dokáže z velmi slabé a bezobsažné knihy vytvořit hit. Nehodnotím, neboť zásadně nehodnotím knihy, které jsem nedočetl do konce, jinak si ale o tomto díle nemyslím nic dobrého.

Některé věci v Nadaci dnes působí úsměvně: například že za tisíce let, až se bude lidstvo přemisťovat mezi galaxiemi vesmírnými loděmi, si budou lidé stále píchat inzulín či platit mincemi. Na druhou stranu bychom neměli literární dílo posuzovat tak přísně: na začátku padesátých let, kdy kniha vznikala, byl přeci nepředstavitelný i internet, což je při čtení poměrně patrné. Knihu osobně vnímám jako svědectví toho, jak velký technický krok kupředu lidstvo v posledních desetiletích udělalo. Jinak je Nadace čtivý, nepříliš náročný a nijak hloupý román. Další pokračování jsou již slabší, tam Asimovi podle mého uškodil bacil grafomanství.

3 08.01.2020

Tuto knihu jsem začal číst v květnu 2013 během přípravy na zkoušku z kurzu Evropská unie (na Masarykově univerzitě), slavnostně jsem ji dočetl v listopadu 2019.
Umanutost knihu dočíst pramenila z pocitu důležitosti tématu, avšak samotná délka dočítání výmluvně svědčí o její ,,zábavnosti".

4 08.01.2020

Je to milá kniha, která potěší Havlovy příznivce tím, jaký ohlas poslední československý prezident ve Spojených státech zanechal. Informační přínos rozhovorů je ale nevyrovnaný, od zajímavých a zasvěcených pohledů a komentářů (Havlův překladatel P. Wilson, bývalá ministryně zahraničních věcí M. Albright či profesor T. Snyder), po v ničem objevná vyznání (,,miloval demokracii…“). Nejsem si jistý, že všichni zpovídaní znali Havla natolik dobře, aby se mohli v rozhovorech rozpovídat hlouběji a neklouzat tak myšlenkově výhradně po povrchu. Osobně se domnívám, že českým čtenářům kniha mnoho nového nepřinese.

1 20.09.2019

Jedná se o selektivní výběr Llosových oblíbených myslitelů, avšak vzhledem k tomu, že autor nezastírá snahu prezentovat ,,zahradu těch, které má rád“, není nutné výběru cokoliv vytýkat. Je to svým způsobem jakési vyznání autora, ne odborná práce. Výběr je pochopitelný a přehledně podchycuje myšlenkový vývoj Llosy od marxismu v 50. letech po liberální postoje dnes. Jednotlivé texty jsou psány čtivou formou a jsou srozumitelné i pro lidi, kteří mají ve filosofii 20. století jen mlhavý přehled.

3 09.07.2019

Sorrentiniho debut v mnohém připomíná knihy Chucka Palahniuka. Právě fanouškům Palahniuka, autora osobitého, ale v posledních románech již značně vyčpělého stylu, bych Všichni mají pravdu doporučil. Zároveň bych ale rád krotil případná nadměrná očekávání: geniální filmař není nutně geniálním spisovatelem.
Všichni mají pravdu je lepší než poslední romány Palahniuka, ale mnohem slabší než první romány Palahniuka. Je to výrazný počin, ale že by těch tři sta stran textu přineslo zajímavé myšlenky, srozumitelný děj… Několik vtipných momentů, jinak ale další z řady knih, která vás zabaví mořem nihilismu.

5 09.07.2019

Hledání dějin jsem přečetl velmi rychle. Rozhovor jsem nosil kde se dalo, zajímavé pasáže jsem si podtrhával. Ve výsledku se kniha stala jednou z nejvíce podtrhaných v mé knihovně. K tomu snad ani není třeba nic dodávat. Úžasně vystavěné myšlenky. Kniha teď bude kolovat mezi mými kamarády.

2 21.06.2019

Podobně jako v Pražské zimě se i tentokrát M. Albright snaží čtenářům čtivou a jednoduchou formou přiblížit zla totalitních ideologií dvacátého století. Zatímco v Pražské zimě se však věnovala jen několika letům ve vývoji Československa, tentokrát se snažila podchytit celou politickou doktrínu v průběhu dlouhého času.
Nevytýkám tomu jednoduchost, neboť kniha je evidentně psána popularizační formou pro méně zasvěcené publikum, textu však chybí ucelenější provázanost pojmu ,,fašismus“ s celkem. Dostáváme tak v podstatě několik kapitol, věnovaných Hitlerovi, Mussolimu, Erdoganovi, Putinovi nebo Orbánovi, tento výběr je však selektivní a akceptovat jej lze jen s velkými výhradami. Kdyby se kniha jmenovala „O těch, kteří nejsou liberální jako já“, neřekl bych půl slova. Mezi neliberálním a fašistickým však nelze klást rovnítko, byť k tomu situace mnohdy svádí. Uvědomovat by si to měla především samotná autorka, která v úvodu naříká nad tím, že slovo fašista dnes slouží jako nálepka, kterou jedni očerňují druhé. Bohužel, svou knihou k racionálnější diskuzi nepřispěla.

3 21.06.2019

Typická práce nakladatelství Dobrovský s knihami pod značkou OMEGA: překlad poezie vydavatel svěřil překladateli bez zkušeností (překládal jen omalovánky a příručky o golfu a fotbalu).
K samotné poezii: chápu, k čemu se chtěla autorka vyjádřit, zpracování ale nepovažuji za šťastné. Jak se motivy básní stránku po stránce opakují, nepřinášejí již nic nového a nabalují na sebe kýč. V závěru je již těžké uvěřit, že nečtete výběr „citátů“ a ,,mouder“ Paula Coelha.
Jako lehká četba pro lítostivé plačky to na knižním trhu obstojí, ale srovnání s kvalitní poezií to nesnese.

7 04.04.2019

Typická práce nakladatelství Dobrovský s knihami pod značkou OMEGA: překlad poezie vydavatel svěřil překladateli bez zkušeností (překládal jen omalovánky a příručky o golfu a fotbalu).
K samotné poezii: chápu, k čemu se chtěla autorka vyjádřit, zpracování ale nepovažuji za šťastné. Jak se motivy básní stránku po stránce opakují, nepřinášejí již nic nového a nabalují na sebe kýč. V závěru je již těžké uvěřit, že nečtete výběr „citátů“ a ,,mouder“ Paula Coelha.
Jako lehká četba pro lítostivé plačky to na knižním trhu obstojí, ale srovnání s kvalitní poezií to nesnese.

16 04.04.2019

Je těžké zaujmout postoj ke knize, ve které se autor vyrovnává se smrtí nejbližšího člověka, navíc takto otevřeným způsobem. V některých částech textu je Faber tak neúprosně konkrétní, až vás to vyloženě drásá, tam už poezie přechází v krutý popis smrti. Ač jsem toho ve svém životě přečetl mnoho, na něco podobného si nepamatuji. Nečetlo se to lehce a rozhodně to ve mně zanechalo hluboký zážitek.

8 18.06.2018

Márquez podnikl v 50. letech několikaměsíční výpravu do Evropy, něco o tom napsal, to něco je pak v této knížce. Dvě kapitoly jsou věnované pobytu autora v tehdejším Československu. Snad není třeba dodávat, že pohled čelního amerického představitele magického realismu na poválečnou Evropu musí bezpodmínečně být neodolatelným čtením.
Co mě nejvíce překvapilo, je kosmopolitní vyobrazení Prahy (a Čechů obecně). Naše Praha se údajně nijak nelišila od kapitalistických metropolí. A když jste vyjeli z Prahy na venkov, mohli jste s místními mluvit plynnou francouzštinou. Ne že by naše tehdejší země nepatřila k nejvyspělejším oblastem světa (zvláště z pohledu obyvatele karibské Jižní Ameriky), já sám si masarykovské Československo idealizuji, tohleto ale bylo moc už i na mě. Možná měl Márquez štěstí na lidi kolem sebe. Kladu si však otázku, kam se všechna ta elegance a všechen ten kosmopolitismus s časem vytratily?

5 18.06.2018

Prvorepublikový žurnalistický Olymp: tolik podnětných myšlenek, intelektuální rozměr textů, jejich tematická pestrost i stylistická vytříbenost, věta co věta. Těžko něco vytýkat.

1 10.12.2017