Pink Martini komentáře u knih

(Uwaga spoilery!) Před mým třináctým rokem života se kolem mě často manipulovalo se slovem lolita. V očích mého staršího bratra se to míhalo křehkými krasotinkami, které špulily na ulici jazyk, když oslintávaly lízátko. Když jsem se pak táhla já, odpadávaly ze mě sichrhajsky a placky s nápisy "Punk is not dead." Když jsem se pak o něco později seznámila se stručným obsahem knihy, pochopila jsem, že toto slovo a já se neshodujeme. Nechápala jsem, proč Lolitu číst a k čemu je to dobré. Starej chlápek s legračním jménem Humbert Humbert se zamiluje do třináctky, získá ji a pak jako co. Autor bude rejžovat na šokujícím tématu, z něhož by prudérní americký matky omdlévaly do apple pie, a to je asi všechno.

Lolitu jsem si přečetla, až když mi bylo dvacet dva. A přehodnotila jsem své názory od píky. Lolita byla to, co jsem od ní nečekala. Všechny ty laciné popisy sexu, které jsme před deseti lety hltaly z Cosmopolitanu, když byla matka u holičky na trvalé, tam nebyly. Zhýralé oplzlosti, prasárničky jako od Donatiena a snaha co nejvíc šokovat, o kterou jsme se snažily o pár let potom, se rovněž nekonaly. Popis lásky Humberta Humberta je lidský a tragický smutný. Lo mě dostala do úzkých a zahanbila mě, protože jsem milovala všechny zoufalé výlevy neschopného HH a nenáviděla tu zakrslou vyděračskou bestii. Je to snad důkaz neskrývané geniality Nabokova, když vás přivede do situace, že zcela nepokrytě fandíte pedofilnímu čtyřicátníkovi a jeho mladinkou oběť nesnášíte? Za mě ano.

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. Lo-li-ta. Jeden ze začátků knih, na které nikdy nezapomenu. Už vím, co je to Lolita. Není to jen předčasně dospělá holka, které si zotročila staršího muže. Je v tom i utrpení jejího HH, jeho zoufalství, že všechny nymfičky jednou vyrostou, neustálý boj svědomí a chtíče, které mezi sebou bojují na život a na smrt v bitce o něco zakázaného. Zlo čpící z obou charakterů, znechucení, pohrdání a porozumění, to všechno vám dá Nabokov. Lolita je kniha, kterou byste si měli přečíst. Nestane se, že by ve vás nezanechala žádné emoce a nepřipravila závěrečné otázky k poslednímu zúčtování. A to je známka punku (kvality). 5/5

56 26.10.2015

(Uwaga spoilery!) Prásknu se. K Nikolovi a jeho rodnému kraji mám osobní a rodinné vazby, takže dopředu říkám, že nebudu úplně objektivní. Prababi Emma byla Rusínka a potkala Nikolu Šuhaje. Fakt. Bylo to tak, že šla jednou coby malá žínka po lesní cestě, když potkala dospělého chlapa. Řekla mu, že musí být brzo doma, protože jí rodiče řekli, že v lesích rejdí Nikola Šuhaj a když ho potká, bude zle. Chlapík se jenom díval, jak mizí v dálce a nejspíš se dobře bavil. Protože on byl Nikola Šuhaj, velký loupežník a hrdina Zakarpatí, který bohatým bral a chudým dával, jednu dobu ho honili Maďaři, Češi, Rumuni a Židé a dostali ho až po zradě přátel.

Už několikrát jsem narazila na názor, že Nikola Šuhaj je složité čtení. Řeknu to tak: vyžaduje pečlivější četbu a bohatější slovní zásobu. Je pravda, že jsou i lehčí knihy, ale já raději takové, v níž muž říká ženě, že je jako horský potok, než kdyby jí měl přetáhnout už na straně dva a říkal jí akorát tak bejby. Jsem v tomhle staromódní. Olbracht je hodně lyrický, zvlášť, co se týče krajiny, ale může si to dovolit. V Zakarpatí jsem byla dvakrát a musím říct, že místní krajina si to téměř po století od napsání této knihy stále zaslouží. Hluboká údolí, říčky, poloniny a vesnice, kde čas stojí na konci devatenáctého století. Koločava je bohužel už trochu nakažená flaškami coly a dalšími vymoženostmi, ale stačí zajet pár kilometrů do lesa a jste zpátky za časů Nikoly.

O čem je příběh Nikoly Šuhaje, se dá dočíst v každém více či méně povedeném výtahu na netu. Co zaujalo mě, byla Olbrachtova snaha pochopit věc více očima. Rusínskýma: Nikola je hrdina, loupí a bojuje za nás. Českýma: Je to zlosyn, jen kvůli němu tady trčíme. Židovskýma: Vyloupil naše obchody a přišli kvůli němu četníci. Příběh Nikoly se proplétá se vznikem šuhajovské legendy. Žůžo.

U mě má Nikola poctivých 4/5, což v mých hodnoceních české klasiky nebývá zvykem. Možná, že až se dostanu do Koločavy, někde v stráni konečně najdu Šuhajův hrob a přečtu si tam pár stránek, dopíšu i tu pátou hvězdičku. Rovněž můžu doporučit muzikál Koločava v Městském divadle Brno. Péťa Štěpán už sice není tak uhrančivý jako před deseti lety, ale pořád je to výborné pokoukání. Stejně jako Balada pro banditu.

35 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) Hola, chystám se spáchat stý komentář. Proto mi dovolte v rámci tohoto mimořádného jubilea vybrat po čertech mimořádnou knihu - Tichý Don a vytvořit mimořádně dlouhý komentář. Tichý Don drží několik primátů v rámci mé četby. Je to suverénně nejdelší kniha, kterou jsem četla. Na jejích 1549 stran bezezbytku pasuje dnešní obrat ‚to je tlustý jak kráva, vole‘. Zároveň je to první bichle, na jejímž konci jsem uronila slzu.

Cesta k tomuto výjimečnému kousku světové literatury nebyla z nejlehčích. Z gymnázia mi utkvělo pouze pěkné jméno Axiňja, které jsem zařadila do kolekce vhodných jmen pro budoucí potomky, z fildy nezapomenu na cynické: 'V seznamu ke státnicím máte Tichý Don. Jaká škoda, že pro začátek čtení bylo pozdě už na základní škole.' Strašil mě ve snech jako tisícistránková apoteóza nudy a čtenářova utrpení. Řekla jsem si, že čtení přelstím filmem (jenom šestihodinový). V polovině první hodiny jsem byla natolik zasažena, že ještě ten den jsem měla doma všechny čtyři díly. Tak se začal můj román s Tichým Donem.

Je mi buřt, kolik kapitol napsal Šolochov a kolik někdo jiný, jestli to Šolochov vůbec napsal, to je mi všechno fuk, ta kniha by byla neskutečná i z pera Danielle Steel. Šolochov (nebo XY) vytvořil nezapomenutelné charaktery, které jsou neuvěřitelně lidské. Ať už čtenář podporuje jakoukoliv stranu, autor mu demonstruje, že obě mají rub i líc. Všechny postavy jsou úžasně hluboké a představují paletu šedých odstínů, ani jedna z nich není ani za mák černobílá. Ani jednou nemůžete ryze pohrdat. Miška Koševoj nenáviděný, vrah Petra Melechova, ten zbabělec a práskač. - Miška Koševoj trpící malárií tvořící dětské hrabičky pro malého Mišatku. Jevgenij Listnicki svádějící utýranou Axiňju zničenou smrtí dcery. – Jevgenij Listnicki páchající sebevraždu poté, co se jeho žena zapletla s generálem.

Za ty týdny čtení se sžijete se všemi postavami a připadáte si, že skoro sedíte vedle starýho Pantěleje a sledujete, jak řve na ženu: ‚Aby tě husa kopla!‘. Všechno prožíváte s nimi, jen vám pořád nejde na mozek, jak dokážou snést tolik utrpení a neštěstí, kterého v nich je asi tolik co vody v Donu. Na konci knihy jsou stejně vyprahlé jako řeka bez vody, nezůstalo v nich už skoro nic.

'Tatíčku, náš slavný tichý Done,
živiteli, Done Ivanyči,
o tobě to zpívá píseň slavná
slavná píseň dobrá zpívá slova..'

Tichý Don = Tragédie národa, tragédie člověka. Devastace Ruska, kozáků a lidských životů přelomu dvacátých a třicátých let. Rozervání země a vztahů na kusy, zničení dosavadních jistot a starého způsobu života, po němž zůstane jen vypálená step. Hlavní hrdina Grigorij Melechov je jako doktor Živago. Hledá svoji pravdu a životní cíl, doba, v níž musí žít, je mu protivná, ale nemůže z ní uniknout nijakým způsobem. Končí naprosto zdevastován a tato dutá lidská troska ničím nepřipomíná mladého energického Gríšu z prvního dílu. Své hlavní neštěstí si Melechov sumíruje sám:

'Čert ví proč, ale takovým, jako byl mladý Listnicki nebo náš Koševoj, jsem vždycky záviděl. Jim bylo hned od začátku všecko jasné, ale mně je až doteďka všecko nejasné. Oba mají své přímé cesty, své cíle, já od sedmnácti let tápu jako bludná ovce, motám se jako opilý. Od bílých jsem utekl, k rudým nepřilnul, a tak jsem pořád jak ten nahý v trní.'

Pokud chcete vidět, jak válka vysaje z člověka poslední kapku krve, čtěte Tichý Don. Jestli vás zajímá, jak žijí kozáci a co je to vlastně za sebranku, čtěte. Chcete-li příběh silných a hrdých žen (Axiňja, Natalja, Duňa, Iljinična), které se nebojí riskovat a obětovat všechno pro svou lásku a rodinu, čtěte. Zajímá vás láska Grigorije a Axiňji Astachovové, která je tak silná, že ji nezlomí nic? Čtěte. A jestli chcete číst o mužích, bílých a rudých, trpících válkou, kterou nechápou a zmítají se někde na pomezí, berte Tichý Don. Tam najdete cokoliv budete chtít. Ta kniha je hořká jako život. Velkolepá freska. Za tohle se dává Nobelovka. 5/5

'Dlaněmi pečlivě upěchoval na hrobě vlhkou žlutou hlínu a dlouho klečel u hrobu se skloněnou hlavou, lehce se kolébající jako stéblo. Nyní už neměl, proč by spěchal. Všemu byl konec. V modravé mlze za šelestu ranního suchého vánku vycházelo nad srázem slunce. Jeho paprsky stříbřily husté šedé vlasy na nepokryté Grigorijově hlavě a klouzaly po bledém a ve své nehybnosti strašném obličeji. Jako by se probudil z těžkého spánku – zvedl hlavu a spatřil nad sebou černou oblohu a oslnivě zářící černý kotouč slunce.'

PS: ten film z roku 1956-58 je vynikající.

(Uwaga spoilery!) "Jestli udělám zkoušku z klasický literatury, přečtu Karamazovce, na férovku."
Tak zněl slib učiněný před kabinetem. 29. června je splněno.

Bratry Karamazovy jsem se před tímto slibem pokoušela číst několikrát a pokaždé marně, předcházející pokus skočil mrštěním prvního dílu proti stěně a následným záchvatem, že nikdy neprozřu. Možná existují fajnšmekři, kteří zvládnou tento kousek coby první knihu od FMD, ale já to nejsem. Doporučuji naprostý opak. Pročíst se. Přes Idiota, Zločin a trest, pár povídek, a jestli projdou Běsi, je člověk zralý sáhnout po posledním románu, nejtěžším, nejtemnějším a nejhutnějším, který psychicky vyčerpá a zaseje do všech kousek pochybnosti.

Zásadní ponaučení o všech postavách:
"Chlípnost byla dána hmyzu.
Já jsem právě ten hmyz, bratře, a je to řečeno zvlášť o mně. A my všichni Karamazovi jsme takový hmyz, i v tobě, ačkoliv jsi anděl, žije ten hmyz a rozpoutává v tvé krvi bouře. Jsou to bouře, protože chlípnost je bouře a ještě víc."
I čistý Aljoša je až v první řadě Karamazov.

Literární a především duševní sadomaso. Některé části nejen utkvějí v paměti, ale přímo se vpálí do masa, aby tam zůstaly navždy jako memento. Bratři Karamazovi jsou dílo, jehož velikost nelze popsat slovy. Ty stovky otázek, co na každé straně vyvstávají odněkud zevnitř duše, znepokojují, trápí a děsí. Kam až se vyvinula Dostojevského vzpomínka na vraždu otce, lékaře Michaila Andrejeviče roku 1839. Ten démonický přízrak otcovraždy.. Je mi nějaká zima.

"Pistole však všechno srovná, pistole je jediné východisko, jiné nezbývá – a potom – nevím, zda Karamazov v tu chvíli přemýšlel, co bude tam, a může-li Karamazov vůbec hamletovsky uvažovat, co tam bude. Ne, páni porotci, jinde mají Hamlety, ale my zatím máme jen Karamazovy."

Závěrečná otázka: "Je v Sodomě krása?"

Jdu si dát panáka a cigáro. (5/5)

28 29.06.2014

(Uwaga spoilery!) Stojím před osobním dramatem, jak popsat všechno, co chci, a zároveň nenapsat druhý díl Anny Kareninové. Tolstého psychologický a sociologický román rozhodně stojí za přečtení, i když vám nikdo neřekne, že se čte příjemně a lehce. Naopak. LNT vytvořil obraz Ruska 60. a 70. let, které trouchniví před očima společnosti, která se nemá k činu a přikládá si v zoufalství kapesník před obličej. Ikona petrohradské společnosti, ta něžná Anna, se zahodila s mladým mužem a snad ani nepostřehla, že si tím s plnou pompou vykopala hrob. Dejte ji ukamenovat na Senátním náměstí.

Ukazují se nám dva světy, dvě podoby lásky. Čistá a duchovní láska Levina a Kitty, jejich přemýšlení, nejistota a obavy, která vede oba ke spáse. Fyzická, vášnivá láska Anny a Vronského směřuje přímo k zatracení. Každá Tolstého postava má svůj kruh, v němž se pohybuje. Vronskij je ze své společnosti vyrván bláznivou láskou k Anně, najednou nemá nikoho než ji, což jej brzy uvede do zoufalství a nudy. Začne si připadat vykořeněný a bez citu. Anna, která kromě něj nic jiného nemá, se neovládá a žárlí. Je to logické, nemá na světě už nic, a když má pocit, že jediné, co jí zbylo, ztrácí, nechce o to přijít. Její žárlivost se mění v nenávist, touhu si k sobě druhého připoutat navždy, i za cenu vlastní smrti. Že je žárlivá koketa, jak čtu tady? Ale kdeže. To jen filosofický LNT láme hůl nad vášní. Anna zemřít musela. Byla k tomu odsouzena. Vronského potkala ve vlaku a pod koly jiného umírá. Její kruh je uzavřen. Nicméně Tolstoj ji nekritizuje, nepokládá ji za ryze zápornou postavu. Jestli je v mottu psáno: "Mně patří pomsta, já odplatím," jsou to podle listu Římanům slova boží a jen on má právo soudit. My nejsme povoláni, abychom soudili druhé. Vlak, symbol moderního Ruska, pod sebou drtí krásy starého včetně lidí typu Anny Kareninové. Oběti svého vlastního systému. To systém je vinen.

Anna Kareninová vám nabídne jemnou psychoanalýzu všech malých lidí prostřednicím jejich vnitřních monologů umně vsazených do epicky široké, momunentální fresky okolního světa. Spojuje miniatury s věčným světem, ale odmítá je přitom soudit. Přesto, že raději čtu Dostojevského než LNT a netajím se tím, za tento majstrštyk musím dát 5/5. Na bezkonečné mapě vtehdejšího Ruska dostal každý puntík duši. Kapku mě zamrazilo vědomí, že dávám přednost životu Anny před Kittyiným, ale na posouzení života každého z nás je tu někdo jiný. Doufám.

26 14.11.2014

(Uwaga spoilery!) Dočítala jsem Mistra a Markétku, s výrazem znalce degustovala Earl Grey a přemýšlela nad tím, že vlivem Bulgakova mi přestává připadat divné si číst o tom, jak si vrabec sedne na okraj kalamáře, vykoná do něj svou ptačí potřebu a pokojně uletí. S ledovým klidem, jako by to byl Angličan. A potom na půlnoční ulici úděsně zavřeštěla kočka. Nebo kocour. Toporně jsem se postavila, vykoukla z okna a roztřeseným hlasem kníkla: "K.. Kk.. Kňoure?" To byla poslední kapka, která naplnila pohárek dokonalosti Bulgakovova románu.

Na začátku to měl Bulgakov se mnou složité. Už dopředu jsem se obávala hodiny, kdy se bude probírat. Zase se budou opakovat ta šílená jména Woland, Azazelo a Ješua Ha-Nocri, budou následovat klasické kecy o prolínání rovin Moskvy 30. let a biblického příběhu, pak přijde Pilát a bláznivej kocour a nakonec zase nic nepochopím. Nechápala jsem, co mohlo někoho na této knize zaujmout a měli troufalost ji zařadit mezi top ruská díla. Až pár let poté jsem se rozhodla, že si ten pochybný blábol přečtu. Kdyby mi chrstli do ksichtu hrnec ledové vody, nebylo by to lepší procitnutí. Po první kapitole jsem byla totálně na plech.

Jak už zaznělo v několika komentářích, je Mistr a Markétka literární směskou natolik fenomenální, že se jeden nemůže rozhodnout, či je to dílo více božské, nebo ďábelské. Geniální, anebo šílené? Obojí? Je vůbec možné, aby platilo obojí?

Fantastický příběh je popsán tak klidně, že jsem se sama ptala, co je sakra divného na tom, aby se Markétka jedné noci vznesla do vzduchu a rozmlátila kladivem okna v bytě muže, který pomáhal zničit jejího Mistra. Prostě čapla kladivo a rozflákala je. A co jako. Spolkla jsem příběh Piláta, Ježíše a Jidáše bez váhání, jako by tam Bulgakov byl a jen zapsal, co viděl.

Je celkem jisté, že jsem spoustu věcí nepochopila, vyložila si je špatně, nebo je během čtení ani neobjevila. V druhém kole mě nepochybně zaujmou jiné věci, najdu něco nového a naopak mě překvapí, co mě to vlastně upoutalo minule. Už dlouho jsem nenarazila na knihu, která by u mě vyvolala podobný dojem. Pokud jsem vůbec kdy četla něco srovnatelného. Tento stav se nedá popsat slovy, Mistr a Markétka se musí přečíst. A možná ani to nebude stačit.

Myslíte si, že Kňour je pořád tam venku a kouká, co sem píšu? Kdyby tam byl, vůbec bych se tomu nedivila.
5/5, Мастер Булгаков.

26 14.07.2013

(Uwaga spoilery!) Jih proti severu byl přesně tou knihou, kterou jsem dostala na prahu puberty, abych přestala oxidovat, že mě mají za divnou intelektuálku, protože jsem nosila na hodiny Ságu rodu Forsytů a bavila se o ní s pěkným učitelem výtvarky. Začátek čtení si pamatuju naprosto přesně:

- "Scarlett O’Harová nebyla krásná.." Krátký pohled do zrcadla, výborně, konečně to není jedna z těch prvoplánových krasotinek, které každé pubertální holce připomínaly, že ony hrají jinou ligu a nikdy, nikdy se nevdají.
- "Oči měla světle zelené beze stopy hnědi." Druhý pohled do zrcadla. Oči jsou zelené beze stopy hnědi. Začíná se mi to líbit. Je jako já!
- "Proč musí být dívka hloupá husa, aby ulovila ženicha?" Zbožňuju ji, má rozum!
- "Nejútlejší pas – pouhých 53 centimetrů!" Hm, tak tohle se nepovedlo.

Přesto jsem kvůli zklamání z nadbytečných centimetrů vytrvala a pustila Jih proti severu mezi svoje nejoblíbenější knihy. Vzhledem k mé slabosti pro podivné charaktery jsem okamžitě milovala sprostou Scarlett i drzýho Rhetta a naopak mačkala papír ve chvíli, kdy Ashley vyrukoval s dalším popisem amerického Götterdämerungu post 1865 či při pletacích seancích u křehký Melanie, která přesně odpovídala glorifikovanému ideálu ženy, do něhož jsem brutálně nezapadala a bylo mi to jedno.

Scarlett byla ženou, o níž se dá říct, že je přinejmenším skandální a ještě lepší by bylo si odplivnout na chodníku. Chtěla myslet, tak myslela a bylo jí fuk, že žena nemá vědět, co je to půjčka. Chtěla mít obchod a říkat si, co chtěla, tak to dělala, i když tetka Pitty se šla za večer už podesáté napít z omdlívací flašky, protože Scarlett vmetla Rhettovi do tváře, že kašle na to být jeho milenkou, protože jediné, co dostane, je kupa harantů. Je nemateřská, odmlouvavá, drzá a krutá, ale umí bojovat a používat rozum. Řeší ženská dramata, že ty, kteří ji milují, nemůže ani cítit, a ten jediný, kterého má upřímně ráda, o ni nestojí a absolutně se k ní nehodí. Naprostá klasika. A Rhett? Scarlett v kalhotách.

Margaret Mitchellová ovšem napsala víc, než je jen příběh nekonvenční irské obchodnice. Vytvořila řadu nezapomenutelných charakterů, v nichž každý najde svůj idol. Popsala přelomové a nehezké období amerických dějin a ukázala, jaký mělo vliv na život obyčejných lidí. Válku liberálů a otrokářů, kterou nám popisují vždy jako boj dobra a zla, vylíčila ze strany zla tak, že chcete hned tančit ke Dvanácti dubům a hodit něco po Yankeeích.

5/5. Za setkání Scarlett a Rhetta poté, co vyfackovala panáka Ashleyho, za scénu mezi ní a Ashleym u štípání planěk, za snahu vymámit peníze na Taru v šatech z Elleniných závěsů , za Rhettovu nabídku k tanci za 150 dolarů ve zlatě a za Frankly, my dear, I don't give a damn.

"Nekazte jim to setkání," napomenul ji tiše.
"Pusťte mě blázne! Pusťte mě! Vždyť je tu Ashley!"
Will nepovolil stisk.
"Je přece její manžel,ne?" zeptal se klidně a Scarlett, která k němu sklonila hlavu, částečně z radosti a částečně z bezmocného vzteku, spatřila v klidných hlubinách jeho očí pochopení a soucit."

25 14.12.2015

(Uwaga spoilery!) Jednou z nejhorších věcí pro mě je možnost výběru (ještě horší je, když dojde čaj). Vybrat si jednu knihu? Téměř nemožné, raději pustý ostrov bez knihy, než nechat ostatní miláčky doma. I když, asi se najde jedna kniha, pro kterou tu výjimku udělám a vyberu si.

Vítězný oblouk (dřív vydávaný i jako Brána vítězství) je jednou z knih, díky níž si dokážu bezpečně vysnít Paříž v libovolném ročním období i denní době, i když jsem tam zatím nebyla. Umím si naprosto přesně představit, jak vypadá sychravý listopad na Pont de l’Alma, kde dostala Joan od Ravica alžírský cigáro. Stejně jako dusný horko a mraky snášející se na Vítězný oblouk v předvečer německého vpádu do Francie.

I po letech mě fascinuje mnohovrstevnatost (jak příšerné slovo) Vítězného oblouku. Při každém přečtení v něm nacházím nové věci a promítám do něj vlastní zkušenosti. Z prvního čtení zůstal silný antimilitaristický a antifašistický dojem spolu s myšlenkami na strašný život ztracené generace po konci války. Po několika letech a zážitcích jsem byla ve vleku lásky Ravica s Joan. Jejich vztah byl sice odsouzen k tragickému konci od první skleničky calvadosu, ale vzal to čert. Přesto, že každý čekal, kdy nastane konec, stejně to bylo bolestné a smutné. A jejich poslední rozhovor říznutý jazykovou bariérou? Kam se v tuhle chvíli hrabe Byronova lyrika. Hloubka citu tryská z té podivné směsky italštiny s němčinou a nepotřebuje k tomu ani jeden fígl jazykových trop a figur, dokonce ani zvukomalebné hrátky. Koho tahle scéna nedostane, je u mě bezcitnej bastard.

Nevěřte kecům, že Remarque píše pouze o válce, že stačí přečíst Na západní frontě klid a hra skončila. Dohráno není ani zdaleka. Téma války je samozřejmě stále přítomno, ale nedá se tomu divit. Chtít příběh člověka, kterého by se v té době nedotkla válka, by svádělo maximálně ke čtení poznatků o životě Eskymáků.

Poslední věcí, o které se ještě chci zmínit, je epické množství geniálních citátů. Dá se říct, že na každé stránce je aspoň jeden. Tři pro ochutnávku a prémie.

- Lásku nemáme špinit přátelstvím. Konec je konec.
- To je nejstarší otázka lidstva, Joan. Proč: otázka, o kterou se do dneška rozbíjí všechna logika, všechna filosofie, všechno vědění.
- Jsi cynik jako každý, kdo pracuje v noci.
- Nikdo nám nemůže být cizejší než ten, kterého jsme kdysi milovali.

Vzít si jednu knihu kamkoliv, od pekla po pustý ostrov, vezmu si Vítězný oblouk. Vydání Našeho vojska bez obrázků, s velkými a úplně obyčejnými písmeny na přebalu, co z něho četla ještě máti. Pro atmosféru Paříže, pro všechny citáty, pro milovanou Francii a pro všechny vzpomínky, jejichž seznam by po to všem už zůstal neúplný. Suverénně nejbližší a nejsilnější Remarque. 5/5

.. Vůz projel avenue Wagram a zahnul na Place de l’Étoile. Nikde nesvítilo jediné světlo. Náměstí bylo moře tmy. Takové tmy, že nebylo vidět ani Vítězný oblouk.

"Odkládám svůj plášť opršalý, sepnutý párem zašlých spon, a tasím kord.."

Cyrano mne probodnul hned v úvodní promluvě před několika lety a doteď jsem se nevyléčila. Co chvíli nalistuju úryvek z jeho dopisů a vkládám ho naivně do úst všech mužů místo jejich typických řečiček. Na divadle si potichu šeptám scénu od scény, až na mě syčí vedlejší lóže. A marně hledám Cyrana v dnešní uspěchané době. Miluju tu knihu, ty verše, miluju Cyrana...
"Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on..."

Jak jsem si na konci každého představení přála, aby ten trám přišpendlil k zemi Roxanu. Kolikrát jsem chtěla vyběhnout na scénu a tý naivní slepici nafackovat. Cyrano je nesmrtelný. Cyrano, milá Roxano. Cyrano, ne Christian. Ani za uhrančivý oči Vincy Péreze ne, k čertu ne.

25 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) Můj mozek se stále nacházel v jakémsi myšlenkovém vakuu, které do něj vnesli Bratři Karamazovi, a úporně jsem hledala nějakou knihu, u níž se mi nebude točit hlava přívalem nových otázek vedoucích k pochybnostem o vlastní existenci. Kolem Désirée jsem prošla třikrát se slovy, že čtení ženských románů je signál upadající mysli, ale napočtvrté jsem ji odnesla do vany, že to zkusím. Když jsem se o hodinu později nahlas smála u scény, kdy Désirée poprvé potká Jeana-Baptista Bernardotta, změnila jsem názor.

" 'Promiňte, občane,' řekla jsem, protože obr zděšeně ustoupil, když jsem do něho vrazila. 'Promiňte, ale já bych ráda patřila k vám.'
'Co byste ráda?' zeptal se obr vyjeveně.
'Já – já bych ráda na okamžik patřila k vám. Dámy totiž smějí do domu madame Tallienové jen v doprovodu kavalírů. A já musím dovnitř, já musím – a nemám žádného kavalíra.'
Přeměřil mě pohledem odshora dolů a vypadalo to, že není zrovna nadšen. Pak mi v náhlém rozhodnutí nabídl rámě a řekl: 'Pojďte, občanko.' "

Jsou ženské romány a ženské romány. Ze jména Lenky Lanczové mi bylo zle už ve čtrnácti, ale Annemarie Selinková se mnou dokázala téměř nemožné. Désirée je dárek od ženy pro ženy. Román s jemným, inteligentním humorem, napsaný vyzrálou dámou, která mu dala veškerou svou noblesu a nadhled. Sepsala příběh dívky, která vyrostla z mladé zamilované holčičky, co hodila sklenici šampaňského pod nohy Josefíny Beauharnaisové, po znalou ženu se švédskou korunou na hlavě. Do konce života zůstala hrdou malou Claryovou, dcerou obchodníka s hedvábí v Marseille. Politika pro ni neznamenala nic, ale běda, pokud měla její sestra Julie nakřivo korunu! Nestála o velký svět, dostala se do něj proti své vůli, ale vypořádala se s tím bravurně.

Krásné a velmi čtivé odpočinkové letní čtení. (Fuj, čtyři přívlastky za sebou a nevím, kde jsou čárky. Sakra!) V každé je kousek romantického citu. Nelze číst pořád Bratry Karamazovy. V rámci svého oboru dosáhla Annemarie Selinková stejně kvalitního výkonu jako FMD a zaslouží stejné uznání. Bez začervenání 5/5.

" 'Nemáš nový kožich, Désirée?'
'Ano, představ si – císařův dárek na rozloučenou. Poslal ho za mnou kurýrem do Nyborgu v Dánsku. Zvláštní, že?'
'Domnívám se, že jsi ho nemohla odmítnout.'
'Jeane-Baptiste, taková žena se ještě nenarodila, aby odmítla sobolí kožich!' "

PS: Díky za tip, že šampaňské nechává fleky na šatech. Dobré vědět. Může se to hodit. Proč mi tyhle praktické rady zatajili?

24 29.07.2014

(Uwaga spoilery!) Když nám na jednom ranním semináři vrcholného středověku rozdali úvod Dekameronu, abychom ho rozpitvali jako seriózní pramen, myslela jsem, že mi automat zase namíchal moc slabé kafe. Po prohlášení: "Tohle je Dekameron. Giovanni Boccaccio, znáte ho. 14. století. Je to jeden z nejdokonalejších popisů moru a jeho následků. O 700 let později nevíme vůbec nic navíc. Všechno, co víme, tehdy napsal Boccaccio." jsem na sebe v tichosti vylila poslední hlt.

Je pravda, že Boccaccio při popisu Florencie v roce 1348 trochu kecal a přibarvil počet obětí, atmosféru černé smrti a rozkladu ale uměl popsat jako nikdo jiný. To jen jako bonus k tomu, že Dekameron je víc než 100 příběhů v tlusté vazbě. Má i jinou, vážnější polohu, na kterou by se nemělo zapomínat a už vůbec ne ji drze přeskakovat. Se samotnými příběhy je to podobné jako u jiných sbírek: některé jsou lepší, snadno zapamatovatelné a vtipné, s jinými už to není tak slavné. Po čase se začnou zajídat, stejně jako picnutej kudu N°38 Ernieho H. a další. Sbírkovej syndrom.

Na Dekameronu potřeba ocenit dokonale skrytý výsměch středověké upjatosti, přesvatýmu desateru a dalším aspektům, bez nichž by zbožná gotika nemohla existovat. Ukazuje reálné lidi s jejich touhami a přáními, kteří často hřeší a navíc hřeší s potěšením. Ještě před stoletím naprosto nemožné. Církev ztrácí zbožštělou tvář, kněží jsou pod černou slupkou sutany stejně zkažení jako všichni ostatní. Jak skandální! Pro Boccaccia není větší zábavy než neustálý výsměch lidské hlouposti, baví se rozmanitostí a boří předsudky o společenských vrstvách. Lidská nedokonalost je přece tak krásná. Každá stránka Dekameronu odklání literaturu a myšlení pryč od gotiky a blíž k užívání si pozemského života. Našli jsme výkladní skříň renesance se vším, co k ní patří. A na to bych si dala sklínku Chianti. Grazie.

Koho nedostane příběh Chichibia je totální suchar. 4/5.

23 30.05.2014

(Uwaga spoilery!)Třesu se navzdory tomu, že i v noci je pekelnej hic a zpocený vlasy se mi lepí na čelo. To proto, že se pokouším recenzovat.. jeho.. Moment, recenzovat? Pche. Nikdy si nepřipadám tak nicotně a male, jako když se snažím popsat genialitu této hry velkého magiče Willa. Neumím si ani uspořádat myšlenky v hlavě, natož je převést na papír. Potom zní ještě hůř. Jako si jinak zakládám na svém statusu zvrhlého lingvisty, teď si připadám jako blbeček a jakékoliv pokusy napsat souvislou větu vypadají jednoduše debilně.

Byly chvíle, a nebylo jich málo, kdy jsem ze srdce nenáviděla Shakespeara. Navzdory tomu, že napsal Sonety Černé dámě a Richarda III., mu nemůžu odpustit jednu věc. Nechal umřít Hamleta a ani se mě nezeptal, co si o tom myslím. Hamlet je geniální. Hamlet je božský. Hamlet je Hamlet. Můžou vám tvrdit, že Hamleta-šílence mají rádi jen šílenci. Potom jsem šílenec a je mi to fuk. Budu hrdě zvedat prapor hamletovských magorů a s hysterickým smíchem u toho típat cigáro o podpatek černých lodiček, přesto, že jsem už dávno dala vale červeným startkám.

Pro mě má Hamlet tvář Laurence Oliviera. Není větší pecka než jeho film, který ani po pětašedesáti letech neztratil nic ze své slávy. Lepší na něho mrknout rovnou, jakákoliv snaha popsat Hamleta nemá cenu. Je tam všechno. Padne na vás geniální deprese z chladných hradeb Elsinoru, pocítíte chuť šílenství a touhy vládnout, syrovou hrůzu z rozervanosti hlavních postav, složíte poklonu k zemi vznešeným dialogům a pořád nebudete vědět, jak to ten Will dělal. Za návštěvu stojí i Kronborg/Elsinor. Nebyl návštěvník, kterému by tehdy nebylo najednou úzko, když ze zdí sálal chlad i v polovině srpna, padla mlha a začalo pršet. Nebyl blázen ten, koho napadaly divné myšlenky, které si neuměl vysvětlit. Bylo jedno, že v Dánsku je hnusně i v létě, mají proměnlivé oceánské klima a blabla. Blázen byl ten, kdo zůstal v klidu.

Hamleta vyhlašuji synonymem ke slovu literatura. Řetězec zní přesně takto: Literatura = Will = Hamlet. Urážka Hamleta je facka do tváře klasické literatury. Jeho slova hladí a zároveň promyšleně vraždí. Strašlivá vášeň servírovaná v poháru otráveného červeného vína pro královnu Gertrudu. Svůj marný boj končím verši V. Vysockého:

S pohrdáním jsem vnímal násilí.
Jsem Hamlet. Kašlu na trůn, na korunu.
A oni si tak hloupě myslili,
že soupeř musel zemřít kvůli trůnu.

Géniů gesto skrývá nadsázku.
Úkosem smrt se dívá do zrození.
Klademe věčně lstivou otázku,
odpověď na ni nikde ale není.

Jestli tato kniha není 5/5, tak už žádná jiná.

23 08.08.2013

Dočetla jsem před několika hodinami. Na konci jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo se rozbrečet. Když jsem poprvé viděla film, nemohla jsem uvěřit, jak mohli být čtenáři nespokojení. Teď už tomu rozumím. Film byl nádherný, ale kniha ho ještě překonává. Do puntíku trefná a cynická při sledu myšlenek mocichtivého a zbabělého Duce; bez servítek líčící utrpení a hnus války při tažení v Albánii, které vidíme pohledem Carla; rozmařilá a veselá jako Řecko, když se seznamujeme s hlavními postavami ostrova, doktorem Jannisem a jeho uštěpačnými poznámkami, kterými mě vždycky rozesmál, prostořekou Pelagií a jejich starostmi s kozlem a kunou; něžná jako melodie mandolíny při sledování rozvíjení a prohlubování lásky mezi Antoniem a Pelagií; a mrazivá na kost, když sleduje zradu vykoupenou smrtí italských vojáků a Mandrasův přerod ve slepě věřícího komunistu. Trochu se mi zdálo, že je příběh podobný Lásce za časů cholery. Setkání po letech mě citově rozbilo. Ať už naplněním dohody o novém kozlu, projížďkou na motorce, kde měl Antonio tu vyšívanou vestičku, ke starému domu i přečtením Carlova rozloučení. Brečela jsem, když se Antonio po válce vrátil a našel Pelagii s dítětem. Smála jsem se, když spolu později poslouchali z walkmana nahrávky koncertů. Sladkokyselý pocit jako z láku okurek... Jisté je, že jsem se do Mandolíny bláznivě zamilovala.

23 08.06.2013

Forsyti na mě poprvé promluvili z televize. Neuměla jsem anglicky a jména Soames, Jolyon, Montague a Winifred mi zněla jako tajemná kouzla. Knihu s těmito televizními hrdiny, mými vlastními Harry Pottery, jsem následně tahala do školy každý den, dokud jsem ji nedočetla. Náš učitel výtvarky mou volbu četby ocenil tím, že vždycky obdivoval ženy se slabostí pro knihy tlustší než jejich zápěstí. Zapamatovala jsem si to, i když mi tehdy bylo dvanáct. Sága pro mě zůstala knižním domem, který můžu otevřít na jakékoliv straně a jsem zase zpátky mezi svými dětskými hrdiny a jdu s nimi po ulici Londýna konce 19. století, kde jsem před tolika lety potkala.

Dílo Johna Galsworthyho je po mnohých stránkách mimořádné. Počtem stran stále převyšuje šíři zápěstí dnes již dospělé ženy, a mezi písmeny pobíhají postavy hojnější než mravenci v mraveništi. Ani jedna ale nemůže chybět, neboť by svou nepřítomností pokazila dokonale fungující celek. A pak obsah, obsah, který převyšuje pouhý popis dnes už ztracenejch časů, v nichž se muži dívali na kapesní hodinky, svým ženám vykali a občas se nechali přejet kočárem v mlze Londýna. Všechno pro lásku. Hlavní starostí ženy bylo se ráno dobře obléknout, hrát na klavír a nezamilovat se do syna svého bývalého manžela, protože to přináší peripetie.

Galsworthy ve svém třígeneračním románu oživuje střet starých a mladých. Soames, Irena a Jolyon, na začátku knihy mladí buřiči, se ke konci sami stávají nositeli starých tradic a odcházejícího světa. Válčí s porozuměním měnícího se života, s neposlušností svých dětí a se střetem hodnot, přitom sami kdysi byli dětmi, zdrojem revolty a avantgardního myšlení. I jejich děti ale dospějí a zastoupí je v roli nepochopených starců, je to kruh a ten nemá konec. Soames a Jolyon demonstrují dva přístupy k životu, vášeň a povinnost. Soamesův pracně budovaný život plný odříkání a přemáhání se se bez soucitu boří a směje se mu do očí. Jolyon a Monty si dělají, co chtějí a řídí se svými touhami, čímž působí mnoha lidem bolest, ale jsou ve výsledku šťastnější než Soames? Vede cesta srdce nebo rozumu ke štěstí? Ne, pokud jste Forsyte. Galsworthovi Romeo a Julie neumírají, žijí dál, ale někdy si budou říkat, že by bylo lepší se probodnout někde ve veronským sklepení. God, kdo by to byl řekl, že je to tolik let, co byli mými hrdiny Fleur a Jon a nenáviděla jsem Soamese, protože to byl zatracenej despota a tyran, abych se dočkala dní, kdy hltám každou stránku příběhu Soamese, Jo a Ireny a budu ho chápat. Jsou dvě cesty, kudy jít životem, a obě se jednou protnou. V symbolickém posledním podání ruky. 5/5 Johne.

22 17.07.2016

(Uwaga spoilery!) Ponížení a uražení. Uražení a ponížení. Jedna z posledních knih, které mi zbývají, abych naplnila svůj cíl přečíst celého FMD. Strávily jsme spolu několik černých nocí v nemocničním pokoji a nehledě na astronomický začátek léta mě regulérně mrazilo.

FMD píše 'jeden z těch ponurých a bolestných příběhů, které se tak často a přitom nepostižitelně, skoro tajemně dějí pod olověnou oblohou, ve skrytých zákoutích velkoměsta, uprostřed ztřeštěného životního kvasu, tupého egoismu, rozporných zájmů, chmurné neřesti, tajných zločinů..'

To je náš Dostojevskij, proto ho čteme, proto ho tak milujeme. Jeho postavy jako by vystoupily z listopadového dne v Pitěru. Jsou zamlklé, mrtvolně bledé až nažloutlé, bloudí v horečkách špinavými ulicemi, nad nimiž se smrákají olověná mračna nacucaná deštěm, chodí místy, kde se honí krysy, od Něvy táhne smrad, chlad a hrůza, ony nemají potuchy, jestli jsou tak ožralý nebo už blouzní v nemoci a zažívají příběhy, které můžou být stejně dobře halucinacemi jako pravdou.

V Ponížených a uražených je všechno, proč miluju FMD. Dostojevského ženy. Hrdé hysterky, které chcípají hlady, ale v záchvatu šílenství mrští všechny peníze svému przniteli do očí a vysmějí se mu. Jeho muži. Pokašlávající chudé socky, které píší básně nestojící ani za oharek cíga, v jejichž hlavách bublají fantastické plány měnící svět x zvrhlíci s plnýma kapsama peněz, hříšní milovníci žen a luxusu, kteří už se odřekli Boha a je jim to všechno už fakt jedno. Jeho jazyk. Příběhy přerušené náhlým odskokem do doby před padesáti lety, postavy, jejichž dialogy nikdy neskončí anebo zůstávají navždy nevyřčeny, nesouvisející historky, které prostě musejí být sděleny teď a tady. Jeho popisy duše. Lidské dno, hnus, odpornost, podlézání, sebetrýznění a touha po absolutní destrukci sebe sama konaná s takovou vášní, až se tají dech. Vše líčeno s cynismem a soustrastí. Takový je i příběh Ponížených a uražených, Váni, Nataši, Alexeje, Nelly a Ichmeňevových.

Pokud parafrázuju Něžnou, co budu dělat, až dočtu poslední Dostojevského knihu? Kdo mi ho nahradí? Ne vážně, co budu sakra dělat? 5/5

22 24.06.2015

(Uwaga spoilery!) Noc v Lisabonu mi dlouho unikala. Byla jako očekávaná a spásná loď, která měla přirazit k portugalským břehům a vzít uprchlíky do Ameriky, jenomže jaksi nepřiplouvala. A pak jsem se po letech konečně dočkala.

"Nechci tuhle noc zůstat sám."
"Chcete, abychom ji strávili spolu?"
"Ano. Až do zítřejšího rána."
"To je všechno?"
"To je všechno."
"Víc nic?"
"Víc nic."

Ani my, čtenáři, nedostaneme víc. Jen jedinou noc v Portugalsku, během níž nám Josef Baumann/Schwarz odvypráví svůj příběh. Jsme jeho posluchači, zpočátku vyděšení a nervózní, kteří s tím neznámým člověkem odešli jen kvůli možnosti odjet pryč z Evropy, ale nakonec budeme překvapeni, jak mohla noc tak rychle skončit. Natolik je Schwarzův osud silný a přitáhne si pozornost k sobě jako lampa bloudící noční můry.

Co se týče postav, jejich vykreslení a psychiky, je to klasický Remarque. Zbožnovaný. Zaslouží vyseknout poklonu na to, že seznámil generace s osudem mladých vojáků ve válce a hořkým údělem meziválečných emigrantů. Oceňuji i to, že představuje jednu z výjimek na poli klasiky, po níž šáhnou i junioři ctící jiné žánry. Je odrazovým můstkem pro vyšší levely četby. Jeho citáty jsou stálicí na všech databázích. Dokázal popsat nejtěžší období svého života tak, že je za ně tisícovkami čtenářů milován a oni je s radostí znovu a znovu prožívají s ním. Předává varování před událostmi minulosti, které by se neměly opakovat.

"Možná, že budou naši dobu označovat za dobu ironie. Ovšem ne duchaplné ironie osmnáctého století, ale nedobrovolné a nejvýš zlovolné nebo hloupé ironie našeho neotesaného století technického pokroku a kulturní zaostalosti."

Noc v Lisabonu připomíná stejně jako ostatní příběhy EMR ten malý kousek jantaru, co nový Schwarz objeví v dopisech a nechá si ho na památku. Neseme si část jejich obsahu s sebou jako připomínku minulých dob a jejich příběhů. Zůstanou v nás a nezaniknou. Předávají se dál, nezemřou. Josef Baumann nemusí mít obavy, jeho příběh je stále živý a nezapomnělo se. Asi nejde učinit jinak, než z fleku odkliknout 5/5.

"Ačkoliv jsem byl v Lisabonu už týden, nezvykl jsem si dosud na bezstarostné osvětlení tohoto města. V zemích, odkud jsem přijel, byla města v noci černá jako uhelné doly a světélko v temnotě nebezpečnější než mor ve středověku. Přišel jsem z Evropy dvacátého století."

22 02.02.2014

Jsem ten, jenž pouhým zrakem zničí
květ rodící se naděje,
jejž nemiluje srdce ničí
a každý ho jen prokleje.
***
Mám ráj i peklo v očích tvých.
Já nadpozemsky miluji tě
láskou, již nemůžeš ty znát.
Jsou touhy vášnivé v mých citech
i síla, kterou jsem kdy vlád.

Jsem ryzí romantik a Lermontova mám spolu s Puškinem z ruských autorů nejraději. Na pozadí nádherného Kavkazu, který dokáže stejně dobře ublížit jako vyléčit, se padlý anděl, nyní Démon, zamiluje do krásné Tamary. Bez výčitek zažene jejího ženicha do záhuby a dnem i nocí jí namlouvá, aby zapomněla. Nevzdá se jí ani poté, co se Tamara schová za zdmi kláštera. Že mu nakonec podlehne, je zřejmé. Odolat tak vášnivým veršům se slovními hříčkami, kontrastem a hloubkou citu zkrátka není možné. I když láska Démona přináší jen smrt a zkázu. Nejsmutnější není ani tak Tamařina smrt a konec lásky, jako spíš to, že Démon se znovu vzdává myšlenek na konání dobra. Jeho touha narazí na hradbu principu, řádu, který z něj učinil zdroj zla..

***
Věř, ve své lásce jako v zlobě
jsem stejně velký, Tamaro.

22 08.06.2013

Krysař. K-r-y-s-a-ř. Onomatopoické orgie. Dramatické a kruté er, co se s přidáním nádechu k úvodnímu ká dá vyslovit s takovým pohrdáním, krátké samohlásky, které jako by tam ani nebyly a dodávají jen záblesk světla v temném přízvisku hlavního hrdiny beze jména. Ta zatuchlost něčeho starého a zvlhlého jako hamelnské zdi, hnus a nízkost špinavých krys, kterých se bojíme, a zároveň něco zvláště smyslně vášnivého a silného je v tom slově a zároveň v celé atmosféře krátké Dykovy knihy.

Kdo to byl? Odkud přišel? Nezjistíme. Je to sám ďábel, pomsta, smrt? Jen z malých narážek hluboko v textu se dá odhadnout, že to byl někdo, kdo už zažil asi všechno a není nic, co by ho mohlo ještě překvapit. Kdysi miloval a ztratil, proto už jeho láska nemůže připomínat naivní cit rytíře de Grieux. Krysař miluje naléhavě, s citem, ale i se strachem a úzkostí, že jediná věčná věc je jen smrt. Prochází od města k městu, hraje na píšťalu a odchází pryč dřív, než by mu stihl někdo přirůst k srdci tak, že nejde oddělit. Jenže v Hamelnu byla Agnes, a ta snítkou jasmínu navždy zpečetila krysařův osud. Možná byla předurčena k tomu stát se poslední záchranou pro krysaře, aby mu svou dobrotou a láskou pomohla najít sebe sama a vrátila ho na cestu dobra. Dlouho jen její světlé vlasy chránily Hameln před zkázou a mstou krysařovou. "Mohl bych zahubiti Hameln. Mohl bych zničiti Frosche a Strumma. Mohl bych učiniti, že by nezůstalo živé bytosti v opuštěných městských zdech. To všechno bych mohl učiniti. Nechce se mi.. Bůh žádal deset spravedlivých, abych ušetřil Sodomu a Gomoru. Chci býti skromnější boha. Stačí mi jediná žena. Ušetřím Hameln pro tebe, Agnes."

Jako Tamara nespasila Démonovu duši, nezabránila Agnes tomu, aby krysař poslechl hlasy volající po pomstě. Její lásku ztratil, navždy. Nebylo jiné cesty: "Nechtěla kdysi Agnes, za prvého večera, aby vší silou zapískal na píšťalu? Tehdy se bál, dnes se nebojí. Není nic jiného, co by mohlo ulevit jeho bolesti. Není nic jiného, co by mohlo přerušit smích této šílené. Není nic jiného, co by mohlo pomstíti ho za Hameln. Ať si mluví konšelé o stu rýnských. Ne proto zazní píšťala krysařova."

Doufala jsem, že se s diplomem v kapse přestanu konečně zamilovávat do postav z knih, ale Dyk dokázal, že to není možné, alespoň ne teď. Krysař je pro mě literární skvost. Asi je to něco v Dykově jazyku, stačí mu jednoduché a krátké věty na to, aby člověka vcucnul a vyhodil ho na hamelnským náměstí před sedmi sty lety. Nepotřebuje složité obraty, ale neustálým opakováním slov a částí vět vzbuzuje takovou naléhavost a dramatičnost, že vyplavuje emoce silněji než vody Vezery. Umí kousek po kousku a kapku po kapce stupňovat napětí, postupně přidává po jednotlivých slovech, až Krysař po posledním z nich zničehonic přeteče, vybuchne a jeho hněv je opravdu strašlivý. Jeho píšťala svolala všechny hříšníky a vedla je pryč. Zněla jako jasná polnice, tichá výstraha, hlasitý výsměch a něžné zavolání. Byla jako život, zpívala o snu v zemi sedmihradské a svou melodii hnala všechny do náruče zkázy s nejistou vyhlídkou vzkříšení. 5/5 nejen kvůli hrdinovi podle osnov romantismu. Tohle by měly strkat na noční stolky všech žen místo těch cornwallských shitů. Jdu stát frontu těch nehlasnou píšťalou zasažených bab. Sejdem se tam.

" ´Připravujete svatbu nebo křtiny?´ otázal se krysař náhle, bez přechodu. Žena ve dveřích se zasmála hlasitě. ´Jste cizinec, je zřejmo, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři.´ “

21 01.09.2016

(Uwaga spoilery!) Strávila jsem dětství s nosem zapíchnutým do Tří Mušketýrů. Tahala jsem je všude. Každý léto jsem si připekla záda, protože jsem se nebyla schopná odtrhnout od čtení a otočit se. Nejlíp se čtou v létě a u babi na zahradě. Zaručeno.

Utekla jsem od Rychlých šípů, který mě nudily, do francouzských bataliónů a nenašla cestu zpátky. Tři Mušketýři mě naučili všechno. Že s nejbližšími přáteli (zhruba třemi) se lze postavit i všem gardistům kardinála Richelieu a vyjít z toho se zdravou kůží. Že není radno slepě věřit eminencím v červených pláštích s kříži na krku a vyplatí se spoléhat na bystrou mysl a pádnou ruku. Že není dobré naštvávat ženský, protože jsme úděsně pomstychtivý a na potkání vám čmajznem přívěsky, který jste dostali darem od zamilovaný francouzský královny. Že na šermující fešáky se pěkně kouká, sluhové jsou vypečení a v ničem si nezdají se svými pány, že Francie je nádhernej kout země, Gaskoňci jsou dubový palice a Athos je prostě nejlepší!

Jak jen se odřel a zničil ubohý papírový obal... asi jak mi rupnul v Černé Hoře do Jadranu a pak málem ještě jednou do polívky. Zbožňovala jsem všechny postavy, našla jsem pochopení i pro mrchu Mylady a lotra Rocherforta. Zbláznila jsem se do francouzských hradů, intrik a šatů s korzety a perlami. Do dneška mě fascinuje lehkost Dumasova stylu, jeho pero muselo klouzat po papíře stejně snadno jako čepel d’Artagnanova meče. Je snadné propadnout mušketýrskému kouzlu. Srdcovka. Za výbornou čtivost, která člověka nepustí a ‚ještě jednu kapitolu a pro dnešek dost‘ se protáhne minimálně na pět dalších, potom čtenář hravě odpustí některé podivné náhody a zvraty na poslední chvíli. U dalších pokračování se mušketýrská tématika trochu zajídá, ale první dva díly jsou nesmrtelné. Ideální čtení na letní prázdniny s dobrodružstvím. Nejenom pro děcka. Po získání občanky prostě přeladíte z obdivu k sladkému d’Artagnanovi a jeho naivní holčině k tragickému duu Athose s Mylady. Pořád se nebudete moci odtrhnout.

Díky za pěkný dětství a letní klasiku s Třemi šermujícími chlapci a jedním bonusovým Gaskoňcem, monsieur Dumas! 5/5

20 14.12.2013

(Uwaga spoilery!) Středověk je božský a Jacques Le Goff je jeho prorok (tedy ještě s Georgesem Dubym in memoriam). Přesně tohle nejspíš dostanete z každého, kdo složil na našem ústavu jistou velmi problémovou zkoušku a nepotřeboval kvůli tomu prodlužovat studium minimálně o semestr. Středověk je božský, ó ano.

Tělo ve středověké kultuře má jednu obrovskou výhodu, a to je, že se výborně a snadno čte. Jak jsem mlátila hlavou do stolu, že ani za zlatý prase nikdy nepochopím určité pasáže Věku katedrál, na Těle jsem si přímo smlsla.

Další z výhod je neotřelost zpracovávaného tématu. Ze středověké kultury už se prošlo kde co, o sporu Bernarda z Clairvaux a opata Sugera o gotiku jsem četla už asi čtyřikrát, ale i tělo, ten flák masa a kostí, má své dějiny. Na jednu stranu je tělo zatracováno a odsuzováno, ale na druhé je tělo Ježíše glorifikováno a oslavováno. Na podobných kontrastech a napětí mezi protiklady stojí středověká kultura.

Přečtete si kapitolu o smíchu, slzách, snech, krvi, obžerství a na závěr si přidáte část o středověkých metaforách, které obsahují slovo tělo. No řekněte, napadlo vás někdy, že smích nebyl ve středověku přípustný i z toho důvodu, že Ježíš sice v Bibli třikrát zapláče, ale nikdy se nahlas nesměje? A víte, o co prosil a za co modlil Ludvík IX. Svatý? Ten ideál středověkého panovníka, který umřel během zpackaný křížový výpravy někde v Tunisku? Něco, co drtivá většina z nás má a dost často s tím plýtvá. Že nevíte? Tak mazat do knihovny pro Tělo.

Prostě musím dát 5/5 knize, ve které jsem si přečetla o definování tří řádů pomocí jejich vztahu k tělu, což ze mě udělalo u oné krizové zkoušky brutálního znalce. Perfektní počtení! Nechť žije věčně středověk a jeho velký prorok. Amen.

20 01.10.2013